Virtual woman

Den, kdy chcete říct své ženě při odchodu do práce: „Tak ahoj, těším se na odpoledne.“

Občas se ještě budím strachy, že tu nejste.

A vy tu nejste!

 

Celou noc se mi zdály sny o bývalé manželce. Takové, co mě vždycky hodí o několik měsíců vyhrabávání se z toho všeho zpátky.

 

Ptám se, proč se nemůžete vrátit?

Chtěl bych znát tvojí odpověď. Slyšet jí na vlastní uši, protože mě nenapadá jediný důvod, proč by to nešlo.

 

Na cestě z práce začalo lejt a já neměl pro koho přijet. Tak jsem poslal jednu sms té, která mě má v tuhle chvíli (hned po Kačence) nejradši a zeptal se jí, jestli se můžu stavit … a nemůžu, protože jí vyzvedne manžel. Tak je to správné, tak to má být.

Otravuje mě, jak pořád někoho chci. Omezuje mě to. Vykolejuje. Nutí dělat věci, které normálně nedělám. V noci mě to budí a ve dne nutí psát sms na jediné místo, kde je někdo číst chce (i když i o tom začínám pochybovat).

Já nechci potkávat někoho nového. Já chci mít rád ty, které mám rád pořád a jejichž lásky vůči nim se musím uměle zbavovat.

Nedokážu se radovat z toho, že můžu koukat na válečné filmy, na kterém jsem vždycky koukat chtěl. Mnohem radši bych se díval na nějakou komedii s někým, kdo se na ní chce koukat se mnou. Asi jsem byl až příliš zvyklý dělat věci ve dvou. Žít ve dvou. A nepřišlo mi to vůbec divné. Spíš krásné.

 

Den, jehož pochmournost ze mě nevytáhla ani práce, která umí jinak zázraky.

 

Jdu si programovat a vymyslet něco k večeři.

A naprogramuju si nějakou milou hezkou slečnu, co nemá manžela a nebudu jí připadat jako exot.

Ráno mi řekne: „Krásné ráno!“, po příchodu z práce: „Ahoj, to jsem ráda, že jsi doma.“ a večer „Dobrou noc“. Naprogramuju jí odesílání nějaké hezké náhodné sms v náhodný čas během dne v práci na můj telefon a před tím, než skončím v práci, mi odešle sms s tím, co by si dala k večeři.

Nic víc vlastně nepotřebuju.

 

To je jediný zaručený způsob, jak jí najít a zbavit se konečně těch děsivých snů. :/

 

Vlastně si ani neumím představit, že by mi manželka řekla, že se vrací. Je to tak nereálné, že bych kvůli tomu zase minimálně další rok vedle ní nemohl usnout a ten strach by byl mnohem větší. Musel bych jí nejspíš pořád držet za ruku a bál se usnout, aby neodešla…

V obou případech se nevyspím.

Takže to vyjde na stejno.

Jedině, že by nastal ten třetí případ…