Tohle mi už nedělej

Ticho zůstane tichem a s ním i v prázdnu rozházené hračky, matrace jako loďka, lžíce na těsto jako pádlo, zvířátka jako pasažéři, to vše u vstupu do bytu, protože tam doplula, když jsem jí popoháněl, abychom stihli být u maminky včas. Dovezl jsem jí přesně. Malá stála za plotem a mávala mi, dokud jsem s autem úplně nezmizel.

Snažím se na ten pohled zapomenout a nepřipouštět si, že tohle se bude opakovat věčně…

 

Zdál se mi paradoxní sen. Manželka ke mě přišla, objala mě a řekla: „Pojď ke mě. Tohle mi už nikdy nedělej, ano?“ A zase tu byl ten pocit, kdy to ze mě všechno spadlo a bylo tak, jak má. Ale já najednou nevěděl, co mám dělat. Chci to vůbec?

 

Naštěstí je má manželka mistr světa v uzemňování a nehrozí, že by jen na vteřinu o něčem takovém zapřemýšlela, natož vůči mě projevila jakýkoliv cit nebo dokonce objetí. Úspěšně se jí daří se na mě mračit, odsekávat, ignorovat, až mě mrazí, jak je jako člověk chladná. A stále tomu nerozumím. Nejde mi to do hlavy. Jak je možné, že v její hlavě za celý ten rok ani jednou neproblýskla myšlenka na návrat? Už nemám co víc bych jí dal, čím bych jí přesvědčil…

 

To její snové objetí mě rozbrečelo. Nechci, aby se mi o těchto věcech zdávalo! Probudil jsem se strachy, abych nevzbudil Káťu, protože byla noc na sobotu a spinkala vedle mě. V tom snu jsem byl postaven před těžko řešitelnou situaci, která je velmi nepravděpodobná. Stejně jako situace, že potkám někoho ještě dalšího (třetího), kdo mi vstoupí do života, když se to nestalo po celý dlouhý rok ani jednou. A bude mě milovat a naplní mé srdce, které mi teď naplňuje moje milá kouzelná víla, kterou tu zatím nechci oslovovat jménem, i když jsem se tu o ní před několika měsíci nic netušíc jednou zmiňoval, i když na ní myslívám už 10 let…

Nechci jí totiž ublížit.

Nic nemůže být jednoduché. Normálně se lidé potkají, zamilují a jsou spolu. Přijel bych k ní s Káťou na lesní jahody, co u ní brzy dozrají kousek v lese za plotem a na které jsme zváni. Přestože chceme být spolu každý den, tak nemůžeme. Je to stejné jako s Káťou. Je tu ještě někdo další, kdo o nás vždy rozhoduje. Někdo, kvůli komu nemůžu kdykoliv přijet a vzít si jí už napořád a být šťastný… To platí pro obě.

 

Přemýšlím o věrnosti. Jaké to je být nevěrný. Bolelo by mě srdce. Ale kdybych to tenkrát udělal, neseděl bych teď tady a nepsal tato slova. Jen bych urychlil to, co chtěla provést manželka. Jenže kdybych věděl, že tohle chce jednou manželka udělat, pravděpodobně bych to neurychloval a už vůbec ne nevěrou. Nejspíš bych nevěděl, co dělat, protože stejně tak jsem to nevěděl před rokem a dospělo by to stejně ke konci, zatímco teď už vím, jak to udělat, aby to ke konci nedospělo. Ale přišel jsem na to příliš pozdě.

Zkušenost, která se bude hodit mé budoucí partnerce, když o to manželka nestojí. Když o nic manželka nestojí. Když nevidí, jak reálné a správné to všechno mohlo být.

 

Navzdory všem mým představám a zásadám, že dva lidé mají spolu být a pokoušet se spolu žít, protože to jde, začínám mít pocit, že nevěra je řešení. Neříkám, že je správná. Jen říkám, že leccos vyřeší. Toužil jsem po té ženě, ale kdykoliv jsem si představil svoji krásnou manželku, okamžitě jsem na nevěru zapomněl. Cítil jsem, že by to ublížilo mě i manželce. Ale teď jsem volný a můžu být s kým chci a jak často chci. Jenže stárneme. My už nejsme těmi, kterými jsme byli před deseti lety. My už máme další závazky, domy, hypotéky, partnery, rodiny a děti… A tak jí přemlouvám, ať to ještě zkusí, ať se s nikým nerozchází, ať jsou spolu a váží si toho, že jsou spolu.

Na to mi říká, že potřebuje jen jediné – aby ji někdo miloval.

V tom je vážně všechno. Spousta lidí už přišlo na to, že k životu jim stačí jen jedno – aby je někdo miloval. Pak takoví dva lidé perfektně zapadnou do sebe a dávají si (a dostávají) lásku v maximálním možném množství.

 

Miluju, když jsem s ní a miluju, jak voní, jak se ke mě tiskne, jak mě drží za ruku a dívá se na mě a říká: „Buďme vděční za každou chviličku, kterou máme, i když chceme víc“ nebo „Takhle už mě dlouho nikdo nehladil…“… „Nechce se mi domů“…

 

Neděle večer. Stejná jako jiné neděle večer, protože moje dcerka je pořád mojí dcerkou, protože tenhle byt je naším světem, ve kterém teď chybí…

 

Jdu umýt tu horu nádobí.

Myslet si u toho na dvě ženy, které dělají tenhle život snesitelnějším a které mi dávají tolik lásky, kolik můžou a smí…

A přát si, aby mi čas pomohl dostat se tam, kam chci.

Už vím, že ani Bůh, ani čas, ani každodenní prosby nemusí pomoci. Ani když si něco opravdu hodně moc přejete, jak se říká. Taky se to nemusí splnit. Nefunguje to. Přestože jsem věřil v zázraky, protože se mi (nám) ten zázrak několikrát stal. Přestože ve všech filmech by byly mé prosby už dávno vyslyšeny, mé nekonečné pokusy o usmíření nakonec přijaty a děj tohohle filmu by skončil happy-endem. Ale ten se tu prostě nekoná, protože moje manželka je prostě taková. A důvody, proč se nevrací, mi nejsou známy, ač o nich přemýšlím každý den už rok.

Můžete zkoušet úplně všechno, zbláznit se a dělat šílené věci, které normálně neděláte a ono to stejně nejde. Nevzdáváte to, protože cítíte, že nesmíte. Ale veškerá energie končí někde ve vesmíru místo tam, kde by jí bylo potřeba.

Možná to vše není jen v našich rukách… ale pak tedy v čích?