Útěky

Proč tu sedím? A proč tu svými osmnácti podpisy strvrzuji, že celý můj život budu platit za něco, co už bylo naše? Dívám se na své podpisy a stohy papírů, díky kterým se moje Kačenka bude už vždycky vracet k tátovi „domů“. A její radost z toho všeho je i mojí radostí. Ale proč tohle první červencové odpoledne trávím v téhle tmavé kanceláři, místo venku na hřišti se svojí dcerkou?

Může za to mé jediné rozhodnutí před rokem. Jedno jediné rozhodnutí, které mě dostrkalo sem k těmto podpisům. Jediné rozhodnutí, které mě vyhodilo z rovnováhy, která byla vytvořena štěstím, po kterém jsem tolik let toužil – a měl téměř všechno, co jsem potřeboval.

 

Dnešek není dobrý den. Další den, kdy nenávidím Terezu za to, že jsem tu teď sám. Že nemám koho obejmout, protože dnes umřela naše 10tiletá kočička Mášenka. Byla s námi od samého začátku a prošla si vším od matrace na zemi v malém bytě na druhé straně města až po tenhle velký byt a Kačenku v něm. Byla symbolem naší lásky.

Když jsi mi to volala a já slyšel slzy ve Tvých očích, nechtěl jsem to položit. Věděl jsem, že jakmile skončí tenhle rozhovor, že na všechno zůstanu sám. A taky že jo.

Jediné, co mi odvádí myšlenky je práce. Ale jsou momenty, kdy i tam nenápadně vlétneš, až mě celého polije horko. Jako každou noc, kdy se probudím v úplně mokrém pyžamu, je mi blbě a všude jen tma a nikde nikdo. Ani ta kočička u mě neleží schoulená do klubíčka, abych jí pohladil, ona se protáhla, oddychla a uklidnila mě svým vrněním, že je vše vpořádku.

 

Už nikdy nebude nic vpořádku!

 

A já musím všechen ten smutek vylít tady, protože jinak mě čeká další strašná noc.

 

Ale je tu přeci jen něco, na co se těším. Koncem července máme 14tidenní celozávodní dovolenou a Kačenku budu smět mít oba týdny! Neuvěřitelně strašně moc se těším! Mám naplánovaných tolik výletů! I vícedenních! Už žádné honění rychle rychle pohrát, rychle něco nakreslit, uvařit, pozdě večer do postele a v neděli zase pryč. 14 dní, k jejichž dokonalosti bude chybět jen naše maminka, ale věřím, že na to nebude čas myslet.

V sobotu byla Kačenka tak nadšená! Užili jsme si spolu městské slavnosti a kromě atrakcí si prošla i „10 barevných zastavení“ pro děti. Zabubnovala si na africký bubínek s dětmi a na dalším stanovišti správně uhádla bylinku, za kterou dostala meduňku, se kterou jsme šli k „čajovému“ stanovišti, kde si děti klekly na koberec a vařily opravdový čaj! Paní nasypala různé čaje do misek, dala dětem přivonět a pak už bylo jen na nich, jaký čaj namíchají. Do připravené směsi otrhaly meduňku a paní to pak zalila horkou vodou. Když mi ten čaj přinesla nadšeně ochutnat, byl jsem tou vůní úplně okouzlený. Dala tam totiž největší část černého čaje s esencí růží. Tak krásně voněl! Kačenka vypila půlku a zbytek nechala vypít mě. Šel jsem se té paní zeptat, co je to za čaj, že je tak dobrý a ona mi odpověděla: „Je tak dobrý, protože Vám ho namíchala ona!“ Usmála se a ukázala na Kačenku 🙂

 

Každá minuta, kdy mám svojí dceru u sebe, je tak úžasným zážitkem!

 

 

Ona je ten důvod, proč miluji život.

Žádný jiný smysl nenacházím.

Tahle žena mě nikdy neopustí jen proto, že jí řeknu, že se chci stát ženou. Nemůže se se mnou rozvést a mojí dcerou bude navždycky.

 

V sobotu jsem měl ještě jeden příjemný zážitek. Úplně z ničeho nic, aniž bych to plánoval, jsem se zadíval jedné slečně do jejích krásných očí a ona necukla. Nemohl jsem si pomoct. Hrozně mě její pohled přitahoval a jak jsme se tak na sebe mlčky s úsměvem dívali, bylo mi krásně. Jakoby v tu chvíli ani neexistoval čas. Všechno kolem se zastavilo a střed vesmíru byl právě tady. Co se jí asi honilo hlavou? 🙂 Takové pohledy cítíte na celém těle. Je v nich obrovská síla a řeknou toho víc než tisíc slov. Jenže ono by to asi občas těch pár slov chtělo :/ Takhle se s prvním ucuknutím přerušil tok té nekonečné síly a každý jsme museli jít svou vlastní cestou. Nebyla to pokladní z Kauflandu, abych si přečetl její jméno na plášti. Podařilo se mi pak doma na netu jen vypátrat, že to byla dcera jedné pedagožky výtvarné školy. Ale víc nic. A tak jsem si řekl:

 

Mám-li jí ještě někdy potkat, pak jí potkám.

 

 

Už několik měsíců jsem měl v hlavě jedno místo, kde jsme byli s manželkou před jedenácti lety na dovolené. Starou červenou škodovkou, ještě bez navigace jen s papírovým autoatlasem a modrým stanem. To místo bylo moc hezké a když jsem včera vezl mamku k tetě na Vysočinu, musel jsem se tam zajet podívat. Kemp v nadmořské výšce skoro 700 m.n.m. u nádherného rybníka Sykovec mezi smrky a borovicemi…

 

Vůbec nic se tam nezměnilo. Ještě pořád tam bylo naše ohniště, slunce zapadající nad rybníkem a stromy, které si pamatují naše kroky, naše hlasy i strach pod stanem v ukrutné bouřce. O to to byl větší zážitek, protože jsme sem zabloudili náhodou. V kempu poblíž vodní nádrže Vír, kam jsme totiž měli původně namířeno, bylo ubytovaných několik škol a nebylo tam už místo. Tak jsme jeli dál…

Taky byl červen, ale teď mi doopravdy mrzly ruce, jak foukal ledový vítr. Asi chtěl, abych tu moc dlouho nebyl. Bylo skoro pět odpoledne, ale mě se pryč nechtělo. Ráno jsem měl vstávat do práce a přede mnou 250 km.

 

Věci se mají napravovat tam, kde se pokazily.

A tak nevím, co tady dělám.

Snažil jsem se je napravit, jak nejlépe jsem dovedl, ale není o to zájem.

 

Pořád se to opakuje.

 

Sedím na břehu rybníka a čekám, kdy se vrátíš z umývárny, abych rozestlal spacáky… ale ty nepřicházíš. Stmívá se. Mám strach. Strach o tebe.