Rozcestí

Nemůžeme si dávat pozor na to nedělat některé věci jen proto, že nás v budoucnu jednou mohou pronásledovat. Do vztahu jdeme přeci s tím, že to bude věčné. Jenže pak se něco pokazí a máte tu najednou minulost (nejlépe několikaletou), které se nezbavíte. Bude Vás pořád pronásledovat. Všechno, ale úplně VŠECHNO, bude poznamenané lidmi, kteří do Vaší minulosti patří, kterými jste se 12 let obklopovali a najednou jste vytržení z tohoto světa a máte jít do úplně jiného.

 

Asi to lidé dělají. Že po letech soužití s partnerem a následném rozchodu začínají nový život. Protože to by pak zůstávali všude jen ti osamělí. Ale podle mě to nejde. Ta minulost je všude.

 

Je krásné slunečné páteční odpoledne. Čekám na svojí novou holku jedoucí autem 80km, aby se mnou strávila víkend a která se na mě nesmírně těší. Mám taky radost. Naplňuje mě to. Dává mi všechno, co mi chybí. Jsem šťastný.

 

Ale už několik dní (přestože jsem si myslel, že už v psaní tohohle blogu nebudu pokračovat) přemýšlím o minulosti, přítomnosti i budoucnosti. A dnes to přeteklo 🙁

 

Uklízím, aby se jí tu líbilo, ale u toho myslím na Kačenku, na ženu, na zahradu, na které teď možná jsou. Zaháním ty myšlenky. Nechci je. Přichází vždycky samovolně a nejsem schopný je ovlivnit. Čím víc je odháním, tím víc přichází. Vztekám se. Snažím se vrhnout se do nového života, kde je natažená dlaň, krásný domeček se zahradou, člověk s dobrým srdcem a dlouhými zlatými vlásky jako princezna… ideální stav. Až na to, že se mi pořád do myšlenek dere minulost. Pořád za mnou běží. Dlouho jsem si to nechtěl přiznat. Říkal jsem si, že rok po rozvodu to přeci musí už být za mnou… ale je to úplně jinak 🙁

 

Já teď stojím před rozcestím.

 

Jedna cesta vede směrem k novému životu. Úplně novému. Nové prostředí, nový domek, nová žena, nová rodina… nová práce!

Druhá cesta nevede nikam. Jsem tu ve svém rodišti mezi krásnými kopečky v bytě, o který jsem tak bojoval a který mám najednou z ničeho nic opustit, s polepenými obrázky, co kreslila Kačenka, s přáníčky s nápisy „pro tátu“, s výhledem, do kterého jsme s Kačenkou pouštěli bublifuk, se vším, co jsem miloval a miluji a najednou to tu mám opustit…

 

Moje holka (jsme spolu teď dva měsíce) neví o tomhle blogu. Ví ale o mé minulosti téměř všechno. Pokud jednou na tenhle blog narazí, tak by se až tak nic nedělo, ale bude tu tenhle článek. A ten tenhle vztah zabije. Ublíží a zradí všechny sny a plány 🙁 Jenže já to sem musím napsat, protože vím, že jakmile mě něco začne v srdci a v myšlenkách hlodat, tak se to nelepší. Hromadí se to tam, až to nakonec vybouchne a stejně se to stane 🙁

 

Zdravé a přirozené by bylo jít dál. Tak strašně se těším, až přijede! Líbí se mi plánovat novou budoucnost. Ale proč teda sakra pořád nechci vyfouknout toho nafukovacího dinosaura, co ještě nafukovala žena? Proč nemůžu uklidit její osušku? Strhl jsem ze sebe řetízek, který mi dala jako první dárek v r. 2000 a spolu se snubním prstýnkem, který jsem miloval, je prodal. Abych je měl nenávratně pryč, protože jsem si myslel, že je to správné jít dál. Neohlížet se.

 

Každý den si podvědomě kontroluji prst. Hledám řetízek na krku. A je mi strašně smutno, že už je nemám 🙁

 

Ale takhle to má žena chce. Chce, aby NEBYLO NIC!

Tohle je její varianta. Tu mi zvolila ona a mě nezbývá než jít dál. Komplikuje to život tolika lidem! Ne jen mě. Má to vliv na celé mé (a nejen mé) okolí. Jediné pitomé rozhodnutí.

 

Přijít o všechno, co bylo.

Ale mě to chybí! 🙁

 

Strašně strašně strašně mě štve, že mám minulost, která mě pronásleduje 🙁 Já asi nejsem schopný vztahu. Přitom ten je teď naprosto ideální. Všechno je tak, jak má. Já poučen z předchozích chyb říkám všechno otevřeně, chci být upřímný, nelžu, jsem pozorný… je mi s ní tak dobře. A když vidím, jak ona je šťastná! Nechci nikomu ubližovat. Myslel jsem si, jak to bude jednoduché. Tak proč není?

 

Říkám všechno otevřeně, ale tohle jí říct nemůžu 🙁 A už jsem zase neupřímný 🙁

 

Minulou neděli, kdy jsem měl zrovna Kačenku (to je ona doma s mamkou, protože táta jim před pár měsíci umřel) jsem se trápil tím, jak se trápí. Jak se nedokáže přenést přes to, že nemůžu být s ní. Ale já nemůžu dát 100% pozornosti oběma. Kačenku miluju! Ona je moje dcera! A tak to došlo tak daleko, že jsme v pondělí řešili, že se rozejdeme. Ne proto, že se nemilujeme, ale proto, že nevíme, jak dát dohromady společnou budoucnost! Nedovedl jsem si představit, jak to tu opouštím. Můj a Kačenky domov.

 

Budu mít nový 80km odsud v překrásném místě v Polabí. To je správná cesta! Tu chce moje žena! Ale já toho nejsem schopný 🙁 Nedokázal bych tenhle byt prodat nebo se z něj stěhovat 🙁 Odhodit tuhle pitomou kouli na noze :/

 

Tak jsme se domluvili, že to budeme pomalu zkoušet dát dohromady i s Kačenkou, ale já na to nemám 🙁 Mám Kačenku jen 4 dny v měsíci a potřebuju jí dát 100% pozornost. Na druhou stranu nemůžu svojí partnerku přeci házet na druhou kolej? 🙁 Ale svojí dceru přeci taky ne! 🙁 Před rozvodem jsem bral Kačenku úplně normálně, ale teď, když jí mám jen 4 dny v měsíci se podvědomě snažím vtěsnat do těch 4 dní všechno to, co bych jí dával jinak v průběhu celého měsíce! Cítím se ochuzován o chvilky s ní, o její dětství, o drobnosti, když vypráví o školce, o vílách, o kočičkách…

 

To pondělí bylo strašné. Říkala mi pak, že se na to ptala své mamky a ta jí řekla, že kdyby si měla vybrat mezi partnerem a svým dítětem, vždycky volí dítě. A já nevěděl, co dělat. Chtěl jsem zůstat v tomhle bytě, v tomhle městě, které mám rád. Tady jsem se narodil, vyrostl a tady mám rodinu. Chtěl jsem, abych Kačenku dál mohl vyzvedávat ve školce, abych jí za 20 min. dovezl domů, aby si hrála ve svém pokojíčku :(((

 

:((( Jsem na mrtvém bodě 🙁 Já se z tohohle nikdy nevyhrabu 🙁 Pitomá minulost! Všecko, co miluju je v ní! Sebrali mi jí! Mojí vinou jsem o ní přišel. A ať se snažím sebevíc, ženu zpátky nemůžu dostat. Nechce ani, abych jí počkal před prací a jen si s ní o tom všem promluvil. Brání se tomu zuby nehty. Je tak ukrutně odhodlaná už nikdy se mnou nebýt, až mě děsí!

 

Takže co mám na výběr?

 

Nový krásný život, ale bez toho, co jsem miloval v minulosti (Kačenku opustit nikdy nedokážu a ani to nikdy neudělám) nebo zkejsnu navěky v tomhle bytě a sám, protože nejsem schopný mít vztah. Protože mě má minulost stále táhne zpátky.

 

Kéž by tak existovala třetí možnost, že se vrátí zpátky žena i s Kačenkou 🙁 Že překousne právě tu nedávnou minulost, to ukvapené rozhodnutí, že zase změní svůj život, když už všem řekla, jak se vidí v novém bytě jen s Kačenkou.

 

Jak to, že se nechce vrátit?

 

Nerozumím tomu.

 

Tolik se snažím.

 

Tenhle článek jsem tu vyklopil bezmyšlenkovitě proto, že jsem si potřeboval ulevit. Tíží mě to.

Trápí mě, že se mnou žena nemluví. Že se nevrací. Že o tom ani nepřemýšlí. Proč o tom sakra nepřemýšlí?

A taky to, že tím ubližuji někomu, kdo mě miluje a kdo pro mě taky moc znamená. Dovedl bych si s ní představit zbytek svého života. Ale ta minulost je pořád tady.

 

Kdybych si měl vybrat, jestli partnera nebo Kačenku, tak vždycky vyhraje Kačenka.

 

To znamená, že Káťa je na první koleji.

 

To znamená, že své současné partnerce lžu 🙁

 

A ačkoli jsem s ní šťastný, v momentě kdy s ní nejsem, je mi hrozně smutno.

 

Z toho všeho.

 

Ze života.

Z minulosti.

Z budoucnosti.

 

Chci tolik moc vyhovět ženě a jít si svou cestou. Byly mi k tomu nastaveny ideální podmínky. Lepší už to snad ani být nemůže! Chci se taky zbavit toho hrozného břemene a odprostit se od toho. Nepsat jí uprostřed noci, že se mi o ní zdálo 🙁

 

Cítím se relativně dobře. Díky své nové lásce.

Ale je mi zle z toho, že jí podvádím. Myšlenkami. Tolik bych jí chtěl dát všechno! Jít do toho naplno, což vždycky jdu.

 

NIKDY NEPOCHOPÍM, PROČ SE KE MNĚ MOJE ŽENA NEVRÁTILA.

 

Nikdy.

 

 

 

Za chvilku je tady můj nový mazlík. Usměvavý, natěšený, v páteční euforii a taky nadšený, že budeme spolu celý víkend. Cítím to stejně. Ale pak vystrčí růžky minulost a všechno se zboří 🙁

 

Hrozně se těším na Kačenku. V pondělí s ní budu celý den, budu jí hlídat, protože je zavřená školka.

 

Tohle je neřešitelné. Vím, že to letí do záhuby, ale pořád věřím, že se to všechno nějak dá udělat. A přitom neví vůbec nikdo jak.

 

Je mi hrozně smutno. Ale nesmím to teď dávat znát.

Myslím na ní. Ale do toho mi skáčou myšlenky na Kačenku a na ženu, co asi teď dělají, co asi jedí, co Kačenka kreslí, jak žena voní…

 

V práci se všichni baví o dětech, o manželce, o kočičce, jak spí u nich na peřině, jako spávala Mášenka na té Tvé… taky chodila po vaně, když jsme tam byli spolu.

 

Proklínám sám sebe za tohle.

 

Je potřeba jít dál, ale když ony se mi ty podrážky pořád lepí k zemi a nejde to 🙁

 

Já chci být táta mojí Kačenky.