Dnešní rozhovor kolegů u oběda:

„Já jsem vždycky chtěl vnuka, jako kluka, tak tu naší šestiletou vnučku vychovávám prostě jako kluka. Ona se i chová jako kluk, tak co. No bába pořád nadává, že takhle z ní nikdy nebude ženská. Ale mě je to jedno. Když vidím, jak jí ty klučičí hry baví.“

A kolega pronese krásnou větu:

„Nebojte. Hormony už se o ní postarají!“ 🙂

 

Tyhle fajn hormony se už o nás všechny postaraly. Bohužel. Nemůžeme si vybrat.

 

Nesoulad mezi psychikou a fyzickým tělem mnozí označují za výmysl, rozmar nebo výdobytek dnešní doby. Za něco nepřirozeného, proti přírodě, proti křesťanství, proti lidskosti, proti počasí, proti mimozemšťanům, prostě proti všemu, co vás napadne. Mluvím obecně o všech nesrovnalostech mezi duší, tělem, identitou nebo orientací. Odsuzují to, bojují proti tomu (i tací jsou – asi se toho bojí?), píší o tom knihy a kreslí karikatury (pane Klausi).

Proč ale? Co je k tomu jako vede? Neschopnost přijmout v sobě fakt, že to tak prostě je? Je jim z toho špatně, nemůžou kvůli tomu spát a jíst, musí o tom mluvit a šířit dál své myšlenky, které mají zabránit… čemu vlastně? Rozmnožování takových lidí? Tak to je trochu mimo téma. Uniká mi smysl.

 

A víte co? Taky mě to štve. Doslova mě se*e (i když normálně sprostě nemluvím), že se mi to v hlavě otáčí jinam, že si kupuju černou koženou pánskou bundu a ostříhám se na krátko, abych neměla pocit, že jsem to, co jsem, abych se cítila tak, jak mám a jak vypadám a měla radost z toho, že to, co mám mezi nohama mi tam patří a každý den mám pocit, že jsem vyhrála, že žádná porucha identity neexistuje (tak, jako si to někteří myslíte). Říkáte: Co si to ti transsexuálové pořád vymýšlí? Ale nemůžete vlastně tuhle větu ani pronést, protože to slovo „transsexuál“ nechcete vyslovit, jak je vám nepříjemné. Taky bych raději říkala „žena“ místo „transsexuál“.

 

Jakou radost jsem měla, když mi má nová partnerka v srpnu řekla, jaký jsem hezký muž! Cítila jsem se tak mužně! Hurá! Zničila jsem Terezu! Takhle to má být a je to…

 

Neutečete tomu. Stydíte se za to. Proklínáte to.

Nenávidím to.

Chtěla bych si to z hlavy vytlouct (a taky mojí ženu, jestli můžu poprosit). Chtěla bych žít normální život. Je mi úplně jedno, jestli jako muž nebo žena, hlavně ať už někdo jsem. Bohužel duši neporučím, ale tělo se přestavět nějakým způsobem dá.

Tisíckrát jsem si opakovala: Jsem muž, jsem muž, jsem muž. Můžete si to opakovat, jak chcete. Ale nemůžete pochopit, proč proboha pořád myslíte na to, jaké to je být žena. Proč se snažíte vypadat jako žena, proč chcete být žena?

Dobrovolně se zesměšňujete, když si lakujete nehty a necháte si je barevné, když jdete v dámském oblečení ven, když se fotíte na blog… protože je to jediný způsob, kdy má duše klid. Nechcete o tom mluvit, chcete, abyste mávnutím proutku byly brány jako ženy.

A štve vás, když se někde dočtete, že tohle si jen vymýšlíme, že je to náš rozmar a vlastně žádná porucha identity neexistuje.

 

A čím častěji se to dočítáme, tím víc na nás sílí ten tlak, díky kterému chodíme do armád, pracujeme u policie, kupujeme si velké motorky, tetujeme se, chodíme do fitka trénovat svaly a zabíjíme tak naši ženskost jak nejvíc to dovedeme. Nalháváme okolí, ale hlavně sobě, že jsme muži a máme být spokojené. Hlavně, že vy jste spokojení a nemusíte vyslovovat slovo transsexuál!

Ale ono to tak nefunguje. Je to ještě horší. Pořád to v té hlavě je. Máme strach, strašně se toho děsíme a chceme to zabít. Myslíme si, že máme vyhráno, ale smůla.

 

Tak si to klidně zkuste! Ráda Vám svojí hlavu na pár minut přenechám! Nebo si jí nechte napořád. Tohle se nedá vydržet. S tím se jen musíte naučit žít, ale neříkejte mi už nikdy, že si to jen vymýšlíme.

 

Já vám taky neříkám, že něco hrajete, když vás třeba jenom bolí hlava. Věřím vám. A jestli toho zneužíváte a vymýšlíte si, tak to je jen váš problém, že se k tomu takhle stavíte a jen to dokazuje, jakým jste člověkem.

 

MÁME DVĚ MOŽNOSTI:

BUĎ BUDETE SPOKOJENÍ VY, ALE MY SE BUDEME TRÁPIT,

NEBO BUDEME SPOKOJENÉ MY, ALE VY TO NEROZDÝCHÁTE.

(mluvím jen o určité netolerantní skupině samozřejmě)

 

Tak si to všichni přeberte 🙂

 

 

Pardon 🙂

Tohle měla být jen krátká poznámka k rozhovoru u oběda 🙂

Nevím, co mě to popadlo. Asi musel ten vztek ven. Já tohle všechno nedělám jen proto, že mě to baví! Ono mě to svým způsobem NEBAVÍ! 🙂 Víte jaká je to otrava přeskakovat mezi oběmi identitami? Nechci už nikam přeskakovat. Chci být tam, kde být mám. (A podle toho, co máme mezi nohama, se to rozhodně určit nedá.) Říká se tomu „pohlavní znak“. A znak = jistota.

 

Teď, kdy píšu tenhle článek, tu sedí Tereza. Myslím tak, sním tak, cítím se tak, ale dělám, že Tereza nejsem. Vlastně si hraju na Toma. To, že mám krátké vlasy, klučičí svetr a kalhoty, ale pod tím vším už je zase jen Tereza znamená, že je to Tereza.

 

Někdy přemýšlím, jaký je sakra rozdíl mezi černými bavlněnými ponožkami s označením „ladies“ a „gentlemen“?

Dámské jsou běžně do velikosti 42, bývají jemnější a mívají někdy moc hezký ornament, který se na pánské nehodí.

Ale všechny jsou z těch samých chomáčků bavlny, která někde vyrostla. Všechny mají pořád stejný tvar – jsou to přeci ponožky!

Chceme někam patřit. Musíme se někam zařazovat. Druzí nás musí nějak identifikovat, jinak je jim špatně a to jim přeci nemůžeme udělat.

 

A co vy jako s tím?

 

No nic no. Vždyť říkám, že tenhle blog píšu proto, abych si ulevila 🙂

Protože ti, co mě chtějí poslouchat, mě poslouchají a ti, co mě nenávidí, mě budou nenávidět na věky věků.

A to jsem jim nic neudělala.

Jen jsem se tak narodila… :/

Někde jsem úplně náhodou narazila na tenhle hezký obrázek:

 

 

 

Většina z vás biologických mužů a žen se přiřadí na tu stranu, která patří jeho pohlaví.

Homosexuálové se nepřiřadí nikam.

Myslela jsem, že se přiřadím vpravo, protože ta slečna se mi líbí a ta situace je tak hezká, roztomilá a intimní. Myslela jsem, že by se mi líbilo mít takovou slečnu, takhle jí držet a cítit její nosík na svém a vůni jejích dlouhých vlásků… Muži mě jako muže nepřitahují, nelíbí se mi.

 

 

Tolik bych chtěla být na jejím místě…

 

 

Bude jedenáct večer. Chtěla jsem tu dopsat své myšlenky z víkendu, které mám nahrubo sepsané, ale už dnes úplně všechny nestihnu (ale pár jo :), když musím ráno vstávat do práce a odpoledne jedu do Žitavy sepsat si kompletní sortiment vlasové kosmetiky John Frieda. Jen jsem se o něm na votocvohoz zmínila, už nevím, co dřív „naskladnit“, ale ráda se v tomhle ohledu něčemu přiučím a hrozně mě to baví.

Dost jsem o téhle značce, která se u nás neprodává, slyšela. Jak je úžasná a hodně holek o ní ví.

Nakupuje se v Německu a prodává na mimibazaru nebo různých e-shopech. Tak proč to nedělat taky, když už tam stejně jezdím pro jinou značku? 😉

 

Ovšem ještě pár měsíců potrvá, než jí budu moct vyzkoušet na vlastní vlásky… 🙁

 

Samozřejmě BRILLIANT BRUNETTE 😉

 

 

A protože mě to hrozně baví, tak sem dám další svojí fotku 🙂

A taky pár základních rad pro holky, co řeší s líčením to, co já 🙂

Čili úplně nelogicky do článku s tímhle názvem. Zamaskuju to sem, jako se mi o víkendu povedlo zamaskovat opravdu tmavé vousky 🙂 Pod jinak výborným make-up Affinitone Maybelline stejně prosvítal, ale teď už ne!

Dokonce je tahkle fotka focená po setmění a já se líčila dopoledne! Tím zázrakem je Dermacol Make-up Cover. Ale o něm až níže…

 

 

Tímhle odličovačem očí to jde fakt krásně. Vypotřebovala jsem v pondělí večer asi 6 tampónků, aby v úterý ráno už v práci nebylo po krásných černých linkách ani památky… (Radost jsem z toho neměla.)

Stačila jedna má otázka ve fóru na votocvohoz, jak dokonale odlíčit oči, aby na nich nezbyla ani částečka linek a hned se mi tam holky sesypaly s radama. Tohle je tak super! 🙂 Některé holky tak rády radí a dělí se o své zkušenosti! Ale zase musím poděkovat Denče, která mi trpělivě a opravdu detailně popsala, jak to dělá ona, co vše používá a na co to je. Včetně technik a postupů. To bych tu ráda někdy sepsala detailněji, protože si myslím, že tohle jsou rady nejcennější. Ty se vyčíst nedají. I když to každá holka dělá trošku jinak, je potřeba si najít ten svůj způsob a styl… a někde se začít musí 🙂

 

Takže tenhle dvousložkový odličovač očí Nivea je moje první rada pro holky, co přemýšlí, čím si pořádně a přitom šetrně odlíčit oči.

Moc se mi líbila jedna slečna ve fóru, která prohlásila, že je tu konečně někdo, kdo řeší tohle dokonalé odlíčení očí, že jí taky po linkách zůstávaly malé mikročástečky a bylo to trošku vidět. Zatímco ostatní slečny se dušovaly, že se zásadně vždycky odličují dokonale 🙂

 

Strašně nadšená jsem z toho laku na nehty!!! 🙂 Jak úplně září!

 

 

 

Fashion studio je poměrně nová kolekce laků na nehty od Astor – plná úžasných barev!

Řekla bych, že tohle je předstupeň oranžové – je to vlastně ještě červená, v tomhle světle akorát vypadá světleji. A já se do ní úplně zbláznila! 🙂

Nechala jsem si v týdnu nehty schválně narůst delší a nestříhala jsem si je, protože jsem věděla, že tenhle víkend bude Tereza řádit! 🙂

Když jsem se fotila venku nebo v autě, tak tahle červená na fotkách úplně září (a já taky! :). Doslova svítí neonově! Strašně se mi to líbí!

To je tak příjemné jít do DMka a koupit si co chci úplně svobodně… ty prodavačky mě tam vídají denně. Jednou jsem tam pro odličovač, podruhé pro lak, po třetí pro náušničky, pro kabelku, make-up 🙂 A vždycky se na mě usmějí. Fakt to tam mám ráda. Ale samozejmě tam chodím oblečená jako Tom :/ na to ještě opravdu nemám stát tváří v tvář u pokladny k lidem a k pokladní. Z blízka je ta vrstva make-upu vidět 🙁 Pitomý vousy. Ale chodím tam ráda už jen proto, že jsou na mě milé 🙂

Ta jedna blondýnka má strašně krásné třpytivé náušničky.

Dneska ráno jsem přišla do práce a jedna kolegyně měla naprosto úžasné delší bílé tílko zakončené kraječkou a přes to takovou vestičku černou. Moc jí to slušelo! A druhá kolegyně měla oranžové tričko se spadlým odhaleným ramínkem! To se mi tak líbilo! Tohle na sobě nikdy neměly. Pochválila jsem jí ještě nové světle červené nehty. Kolega hned, že jak to, že si toho všímám, že on si takových věcí za celých 7 let nikdy nevšiml. Kolegyně se smála 🙂

Takže jsem se hned zasnila o tom, jak jednou přijdu do práce takhle i já… No nic, zpátky do reality 🙂 Tady je ten slavný make-up:

 

 

Ten kouzelný úžasný make-up – s úplně nejvyšším krytím, jaké se dá v naší zemi sehnat, se jmenuje DERMACOL MAKE-UP COVER. Byl vyvinutý pro filmové studio Barrandov a má opravdu všestranné použití. Jak pro herce, tak na focení. Pro mě je tohle zázrak.

Kdysi jsem tu psala o make-upu MAC, který hodně kryje a používají ho Američanky. Ten se tu ale těžko shání (já psala do několika prodejen, kde se MAC prodává a tenkrát mi odepsali, že ho nemají, ale mohou nabídnout jiný.)

Toho Dermacolu stačí opravdu malá vrstva, takže lahvička vyjde tak na sto let 🙂 Stojí něco přes 260 Kč.

Za tenhle tip děkuju Denče, která mi tím udělala obrovskou radost a rozhodně jsem přesvědčená o tom, že to je přesně to, co hledáte i vy ostatní, když máte problém s tmavými vousky, ale nejen s nimi. Zamaskuje totiž absolutně všechno!

 

Odličovací mléko GARNIER (foto č. 111)

 

Hrozně hezky voní, má detoxikační účinky na pleť a je vhodné i na odličování očí.

Já to teď po všech těch radách dělám s odličováním tak, že si nejdřív tu první velkou vrstvu setřu kosmetickými vlhčenými ubrousky na odstraňování make-upu. Stačí dva na celý obličej i krk, pak si odlíčím oči. Tampónkama se jemně snažím směrem od koutku ven odstranit řasenku i linky a teprve na šestém už není černá barva tolik znát. Pak vezmu Garnier odličovací mléko a jen tak nahrubo odstraním make-up. Jdu do sprchy, tam si umyju obličej mýdlem Neutrogena speciálně na pleť, čímž se i čistí a potom se doodlíčím ještě jednou – včetně očí, protože stejně se mi na bílých tampónkách kousek té černé barvy ještě po sprše objeví a to Garnier mléko je tak strašně příjemné na pleť, že i kdybych už tam žádný make-up neměla, tak si ho stejně namažu 🙂 Je totiž takové osvěžující.

 

A je to.

 

Návod, jak ze sebe udělat Toma 🙂

 

To je vždycky to nejtěžší, protože Tereza se drží drápky pevně úplně všeho a jakékoliv násilné odpoutávání jí bolí…

Ovšem dnešní ráno mi kolegyně řekla: „Ty jsi nějaký veselý!“ 🙂 Hm a taky roztržitý. Všechno mi padalo. Sluchátka od telefonu, PET lahve, tužky a tašky 🙂

Já nechci být roztržitý.

Já chci být r o z t r ž i t á !

 

Dobrou noc, holky a kluci 🙂

Mě se poslední dobou nechce vůbec spát tím nadšením.

Zato to ráno potom, jsem na zabití, když se podívám do zrcadla.

Nejhorší je, že se nemůžu zkrášlit, jako to můžete vy…

 

Prosím, Hanko, už mi konečně pomoz…

Nejteplejší večer 28.10. za posledních 33 let 🙂 Ještě teď v osm večer je v Děčíně (momentálně nejteplejší místo v ČR, což zrovna v Děčíně moc často nebývá) 19.5 stupňů! A já byla celý den doma 🙁 No jo, když já si ještě chtěla užít toho volna 🙂 A dofotila poslední sérii fotek, protože v týdnu na to nebude čas a o víkendu mám Kačenku (na kterou už se strašně moc těším).

 

Teď už ale tak nadšená jako včera nejsem. Neustále jsem oddalovala okamžik, kdy budu muset odlakovat nehtíky, odlíčit se, sundat náušničky, prstýnek s perličkami (abych si ho náhodou na prstě nezapomněla) a uklidit všechny ty krásné věcičky, kterých jsem se nemohla celé tři dny nabažit. Nejradši bych v nich šla zítra do práce. (To bych asi nerozdýchala. A nejenom já, ale dalších 300 lidí, se kterými přicházím v práci do styku 🙂

 

Pamatuju si, jak jsem si vždycky stanovila nejzažší možný čas, ve kterém jsem to všechno ze sebe musela rychle strhat, protože hrozilo, že se vrátí mamka (v dětství) nebo manželka. Tohle je pořád stejné. Bylo fajn, že celé tři dny jsem nemusela Terezu krotit. Byla tak šťastná! Nepřipouštěla jsem si, že přijde dnešní večer, kdy to všechno musím zase uklidit. Přála bych si, aby jednou přišel okamžik, kdy si Tereza nebude muset sundat kruhové náušnice, udělá si culíček z vlastních vlásků a vyjde na ulici, kde jí budou známí oslovovat Terezo…

 

Chtěla jsem dát šanci Tomovi a jeho ženě, protože tu šanci měli. Ale žena nemá zájem a trvá to už dlouho, je to stále tak nepochopitelně beznadějné, že nemá smysl Tereze v čemkoliv bránit. Vím, že by to šlo i bez ní, ale vlastně PROČ jí teď bránit?

 

Takžeeee…

 

honem na témata, která jsem chtěla probrat, ale neměla jsem čas, protože jsem fotila jak divá 🙂 A nejenom fotila. Trénovala líčení, zkoušela všechny ty nové věci, co mám a hrála si s vlásky. Zjistila jsem, že budu asi hodně ulítlá na náušnice! 🙂 To je tak super, že si do oušek můžu strčit jakékoliv – a taky se nemůžu nabažit laků na nehty! 🙂 Teď mi Denča poradila, ať vyzkouším místo klasické rtěnky (kterou moc nemusím) tzv. Whisper rtěnky od Maybelline. Stojí kolem stovky, jsou o něco menší, než klasická rtěnka a mají opravdu nádherné odstíny. Jsou to málo pigmentované rtěnky. Akorát jejich problém je, že na rtech tak dlouho nevydrží (ale to lesk taky ne), jsou totiž hydratační a co hodně hydratuje, to málo vydrží 🙂 (slova Denči ;). Samozřejmě mě to hned nadchlo. Moc ráda bych sem dala takový malý krátký manuál pro holky, co se začínají líčit, protože mi všechno Denča tak hezky popsala, že je mi líto to sem nedát, ale všechno hezky popořádku 🙂

 

Teď už vím, proč ta žena (MtF) u našeho Kauflandu, co jsem tu na ní několikrát vzpomínala, musela utéct. Tenkrát se snažila stát ve frontě, ale ty pohledy ostatních jí doslova ukamenovaly, takže to vzdala. Je to moje tak trochu černá můra 🙁 Přitom ona se tak snažila! Ale v tom byl ten háček. Došlo mi až po dlouhé době, že neúspěch tkvěl v tom, že se neoblékala, jako se ženy oblékají. Oblékla se extrémně žensky. Možná by se to hodilo na takovou ředitelku podniku nebo hotelu vyzývavě oblečenou na nějaké jednání. Poutala by pozornost i jako biologická žena, natož takhle s těmi mírnými nedostatky. Pořád je mi jí ale líto, protože vím, jak tenhle neúspěch člověka sráží na zem. Jak se takových momentů vyvarovat? Nejsme schopny samy posoudit, jak dokonale ženské jsme, přestože si dokonale žensky připadáme. Nevidíme spoustu znaků, kterých se zbavit jen tak nemůžeme. Nechceme je vidět. Vycházíme ven a radujeme se, že jsme venku. Svět, kde však pro takovou radost není místo.

 

Proto vycházím po setmění, které mě chrání. Víme, že v šeru a ve tmě lidské oko reaguje jinak a hůř rozeznává.

 

Ne. My chceme vyjít ven i přes den a stát v té frontě, aniž bychom poutaly pozornost. Protože pozornost je to poslední, co bychom chtěly. Nestojíme o ní. Potřebujeme být brány jako ostatní ženy. Ale dokud tak nebudeme vypadat, nemůžeme se divit, že z těch front stále utíkáme. Nevzdávejme se ale! Chtěla bych podpořit všechny, kdo s tímhle bojují. Je možnost, jak dosáhnout dobrého výsledku…

 

Ale Tereza se v neděli samozřejmě vykašlala na setmění a vyšla ven asi ve dvě odpoledne, svítilo krásně sluníčko a říjnové počasí se spadaným listím bylo jak malované. Ideální na focení – na samospoušť samozřejmě :/

 

Zas takové sebevědomí (i když zpočátku ano) jsem neměla. Dodávala jsem si odvahu celý den. Ale ta touha jít ven ve dne na sluníčku a udělat pár fotek byla tak velká, že jsem si prostě dodala odvahy, podívala se do zrcadla a řekla: „Terezo, vždyť Ty vypadáš dokonale, tak běž!“ 🙂 (Taková trošku menší lež no 🙂 Ale připadala jsem si hezky.

Došla jsem po schodech dolů k hlavním dveřím a tam…jsem sice vyšla, ale naproti mě venčil pán psa. Tady je takových pejskařů!!! 🙂 Stál tam a nehýbal se (ten pejskař). Koukl na mě a zase koukal na pejska. (Co jsem jako čekala? 🙂 Že na mě začne řvát: Ty jeden hnusnej transsexuále, podívej se na sebe, jak vypadáš? Že vůbec vylejzáš ven! To je odporný, fuj! 🙂 Ale já prostě tu odvahu ztratila. Vyběhla jsem zase zpátky do bytu a celá naštvaná tak, jak jsem byla v úzkých riflích (tregínách) a krátké bílé bundičce, jsem na sebe narvala vytahaný klučičí rifle, vytahanou šusťákovku, sundala ty krásný vlásky, vzala sluneční brýle, natáhla klučičí tenisky a ostatní věci Terezy hodila do igelitky a šla do auta. Já jsem takový srab 🙁 Štve mě to.

 

Tak jsem rychle jela za město, tam ze sebe v autě strhala ty klučičí věci, vrátila si kruhové náušničky a kuk, už tu byla zase Terezka 🙂 Vzala jsem si dvoje balerínky. Jedny normální a druhé s tím úzkým podpatkem – no a ty jsem si samozřejmě hned vzala, tak se mi řídilo trošku hůř, ale ještě to šlo, protože ten podpatek není zas tak vysoký.

 

Kousek jsem popojela, vyskočila z auta a začala se fotit a užívat si chození venku. Ale bylo to za městem. To mě tak nebaví 🙂 Není to prostě ono a tak když v dáli někdo procházel, schválně jsem se ukazovala 🙂 Věřím tomu, že z dálky je to OK.

 

Pak jsem si řekla, že by vypadalo dobře, kdybych se nechala fotit na samospoušť ve chvíli, kdy za mnou projíždí nějaké auto. Jakože je tam provoz 🙂 No a ono to auto sice projíždělo, jenže neprojelo úplně, protože zastavilo a hned za ním druhé a vyskákali z nich dva hoši jak gorily z nějaké diskotéky a šli pro něco (?) na louku. Strašně jsem zazmatkovala. Vlezla do auta a čekala. A měla taky trochu strach. Dva kluci a já 🙁

Ale tomu jednomu bych řekla bylo evidentně jasné, že nevěděl, jestli vidí to, co vidí 🙂 Pořád na mě civěl. Tak jsem nastartovala a jela jinam. A protože se mi chtělo aspoň jen tak jezdit po městě, tak jsem jela na druhý konec města.

 

Strašně jsem si to užívala! Všechny ty křižovatky a ostatní řidiče na nich nebo i chodce. Pro všechny jsem byla paní řidička 🙂 (Extrémně jsem si dávala pozor, abych nezpůsobila nějakou dopravní nehodu! 🙂 Dojela jsem na druhý konec města, ale zase jsem se hned o kousek vrátila, protože tam bylo takové hezké místo, kde byly i domky, chodili lidi a mě to najednou vůbec nevadilo. Svítilo sluníčko a já se tam procházela po parkovišti a štelovala můj malý ohebný stativ. Najednou jsem byla tak sebejistá a odvážná!

 

V ten moment bych byla schopná jít kamkoliv. Bylo mi to všechno jedno. Vůbec se mi nechtělo zpátky do auta a jít domů. A už vůbec ne se někde zase převlékat do těch hrozných kalhot, takže jsem zaparkovala normálně u domu a šla domů. Tak, jak jsem na fotce v předchozím článku „Jak nosit crossbody“ 🙂

(No dobře, tak já sem dám teda ještě jednu 😀 🙂

 

 

POPRVÉ v životě Tereza mezi lidmi ve dne… Bože to byl pocit!

(Původně tady byla věta: „POPRVÉ v životě mezi lidmi ve dne jako Tereza…“, ale to přeci není žádná „jako Tereza“, to JE Tereza! Spíš bych měla říct: „Chodím bohužel ven jako Tom“.)

 

Najednou mi to ale nepřišlo vůbec divné a absolutně jsem nechápala, proč jsem před pár hodinami, když jsem šla ven, tak plašila… Bojíme se něčeho, co neexistuje.

 

Na druhou stranu, kdybych si byla tak jistá sama sebou, tak se nebojím vůbec. Ale ta velká ramena jsou prostě děsná! A některé rysy ve tváři taky. Chtělo by to feminizaci obličeje…

 

Na třetí stranu mě Denča a Dermacol tolik pomohli zbavit se jednoho pitomého klučičího znaku (prosvítající vousy), že mi sebevědomí vzrostlo 🙂

 

Takže teď už žádné procházky ve 3 v noci ve strachu, že mě někdo přepadne. Teď hezky v 8 a ať mě vidí co nejvíc lidí 🙂

 

V sobotu večer jsem testovala, jak vypadám – hned jak jsem vyšla, tak tam venčila jedna moc hezká blondýnka (v podpatcích) pejska. Nejdřív jsem se zase zastavila ve dveřích (což vypadá divně a podezřele místo toho, abych rovnou vyšla a šla :), ale takhle bych nikam nedošla a nic nezjistila, takže jsem se sebrala a šla.

 

Ta blondýnka se zrovna s pejskem otočila a šla proti mě. Koukáme chvíli na sebe a dobrý. Nic. Tak jdu dál. Neotáčela se za mnou. Musela jsem nad tím přemýšlet. Já když takhle někam jdu, taky nepřemýšlím, kdo se to pod tím oblečením skrývá… Zjistila jsem, že čím víc si nevěřím, tím větší mám strach a tím víc na sebe přitahuji pozornost. Když jsem si sebejistá a maximálně přesvědčená, že vypadám jako 100% žena, tak i tak působím a okolí nemůže mít sebemenší pochybnosti. O tom to je – o sebedůvěře. Akorát to chce mít co nejméně mužských znaků, protože pak je sebedůvěra k ničemu 🙂 Ovšem to neplatí jen u MtF. To platí u všech lidí na světě, že je důležité si trochu věřit, abychom vystupovali sebejistě a přirozeně. A bylo mi jasné, že večer ve tmě (jen pod světly lamp) prostě nemá nikdo šanci poznat, že jsem někdo jiný (tedy, já jsem pořád já, tedy Tereza, ale víte jak to myslím). Zevnějškem.

 

Prostě si myslím, že mě nikdo hned poznat nemůže, když mám navíc tu přirozenou tmavě hnědou (mahagonovou) paruku. Dřív ta blond poutala strašně pozornost a já si ještě brala krátké sukýnky a podpatky!

To je to o čem mluvím 🙂 Takže jsem si v sobotu večer nakonec vzala červené úzké kalhoty, balerínky a delší bílý kabátek. A jak jsem si libovala 🙂 Navíc to byla opravdu nenápadná kombinace. Prostě taková normální (podle mého). Ale vlasy a make-up dělá tak strašně moc! Potřebovala bych, aby mě někdo potkal a řekl, jestli je poznat nějaký mužský rys (vlastně to nepotřebuji, protože vím, že tam jsou – bohužel). Snažila jsem se i o dokonale ženskou chůzi 🙂 Myslím si, že mi to šlo. Šla i vzpřímeně s vypnutými prsy (né zas moc), ale samu sebe nevidím 🙁 tak jsem se snažila potkávat co nejvíc lidí, ale jako na potvoru bylo vylidněno i směrem do města. Potkala jsem asi 5 kluků a jeden pár. Tři z nich mě absolutně ignorovali. Jen mrkli a koukali dál do svého mobilu 🙂 (Tzn. že jsem prošla 🙂 Dva na mě koukali asi jako koukáme my, když se nám někdo líbí a jen ho míjíme. A taky dobrý. To byli ale muži. Tam je to kupodivu snažší. Ženy mají lepší vnímání na detaily a odhalí to, co muž nevidí (protože má zatmění – což samozřejmě chápu a je to svým způsobem příjemné) 🙂 Ovšem kolem deváté večer už venku taky moc osamocených holek nechodí – ani já už se nechci potulovat po tmě pozdě v noci městem (navíc bez pepřáku v kabelce), takže jsem to sebejistě posunula na osmou večer, což je ještě přijatelné. No a chtěla bych si zase někdy vyjít přes den…

 

Foto z mé sobotní večerní procházky:

(Dávám je sem takhle po troškách, ale ono to stačí, ne? 🙂

 

 

 

Jednou jít takhle nakoupit, do kina, na lavičku s kamarádkou. Co by mi chybělo? 🙂 Ale to bude až za hodně dlouho…

 

Pro dnešek by to stačilo.

Půjdu spinkat. Ráno zase do práce… šupky hupky do realit(k)y… I když, co je vlastně realita? Tereza je přece taky realitou. Žije, sní, zamilovává se. Tedy existuje.

A píše tenhle blog. Aby si měla s kým povídat… a být Terezou i ve chvílích, kdy je po ní požadováno, aby se třeba v práci chovala jako někdo jiný.

 

Mimochodem – krátké vlasy a strniště – výborný způsob, jak zaručit, že Tom je přeci Tom. I když to Tereza nesnáší.

Jednodušší řešení nemusí být ale tím šťastnějším…