Zaseklá

Po strašně dlouhé době jsem si lehl na zem na matraci k televizi puštěné v počítači a než jsem se do ní stihl zakoukat, usnul jsem. Probudil jsem se před chvílí asi po hodině a první, co mi vlétlo do hlavy bylo, kde jsi a jestli už jsi šla spát, zatímco já tady ležím v obýváku a rychle šup šup za Tebou do ložnice.

Proč je člověk vždycky po probuzení tak mimo?

Samozřejmě to na mě hned padlo. Začal jsem si říkat, že Ti musím napsat, ale hned to zase zavrhoval, abych nebyl nařčený ze stalkingu. Chtěl jsem Ti říct, že každý den čekám, že každý den na vás myslím. V sobotu jsou na zámku kousek odsud strašidla s Bílou paní, to by se mohlo Kačence líbit…

V té tmě a tichu najednou cítil jsem se tak zaseklý. Najednou jsem se takhle cítit nechtěl, tak proč mi tak je?

Vůbec se nemůžu pohnout. Je to, jako bys tu byla, jako by to bylo včera a ne před 16 měsíci, cos odešla. Jsem totálně zaseknutý tam, kde být správně nemám a jen čekám, až řekneš a já přihupkám jak pejsek. Nelíbí se mi to, ale kašlu na to, co se mi líbí, na trucování, které všechno zabíjí a na to, co mám nebo nemám dělat. Mívám nesprávný pocit, že Ti bývá taky smutno, že o mně přemýšlíš a že je to jen hrdost, co Ti brání v tom se vrátit.

Ale pak mě napadá, kdo z nás dvou je tady zaseklý…

 

A zděšením, že už je to 16 měsíců, teď nemůžu usnout. :/