Ženy ve tmě

Nejteplejší večer 28.10. za posledních 33 let 🙂 Ještě teď v osm večer je v Děčíně (momentálně nejteplejší místo v ČR, což zrovna v Děčíně moc často nebývá) 19.5 stupňů! A já byla celý den doma 🙁 No jo, když já si ještě chtěla užít toho volna 🙂 A dofotila poslední sérii fotek, protože v týdnu na to nebude čas a o víkendu mám Kačenku (na kterou už se strašně moc těším).

 

Teď už ale tak nadšená jako včera nejsem. Neustále jsem oddalovala okamžik, kdy budu muset odlakovat nehtíky, odlíčit se, sundat náušničky, prstýnek s perličkami (abych si ho náhodou na prstě nezapomněla) a uklidit všechny ty krásné věcičky, kterých jsem se nemohla celé tři dny nabažit. Nejradši bych v nich šla zítra do práce. (To bych asi nerozdýchala. A nejenom já, ale dalších 300 lidí, se kterými přicházím v práci do styku 🙂

 

Pamatuju si, jak jsem si vždycky stanovila nejzažší možný čas, ve kterém jsem to všechno ze sebe musela rychle strhat, protože hrozilo, že se vrátí mamka (v dětství) nebo manželka. Tohle je pořád stejné. Bylo fajn, že celé tři dny jsem nemusela Terezu krotit. Byla tak šťastná! Nepřipouštěla jsem si, že přijde dnešní večer, kdy to všechno musím zase uklidit. Přála bych si, aby jednou přišel okamžik, kdy si Tereza nebude muset sundat kruhové náušnice, udělá si culíček z vlastních vlásků a vyjde na ulici, kde jí budou známí oslovovat Terezo…

 

Chtěla jsem dát šanci Tomovi a jeho ženě, protože tu šanci měli. Ale žena nemá zájem a trvá to už dlouho, je to stále tak nepochopitelně beznadějné, že nemá smysl Tereze v čemkoliv bránit. Vím, že by to šlo i bez ní, ale vlastně PROČ jí teď bránit?

 

Takžeeee…

 

honem na témata, která jsem chtěla probrat, ale neměla jsem čas, protože jsem fotila jak divá 🙂 A nejenom fotila. Trénovala líčení, zkoušela všechny ty nové věci, co mám a hrála si s vlásky. Zjistila jsem, že budu asi hodně ulítlá na náušnice! 🙂 To je tak super, že si do oušek můžu strčit jakékoliv – a taky se nemůžu nabažit laků na nehty! 🙂 Teď mi Denča poradila, ať vyzkouším místo klasické rtěnky (kterou moc nemusím) tzv. Whisper rtěnky od Maybelline. Stojí kolem stovky, jsou o něco menší, než klasická rtěnka a mají opravdu nádherné odstíny. Jsou to málo pigmentované rtěnky. Akorát jejich problém je, že na rtech tak dlouho nevydrží (ale to lesk taky ne), jsou totiž hydratační a co hodně hydratuje, to málo vydrží 🙂 (slova Denči ;). Samozřejmě mě to hned nadchlo. Moc ráda bych sem dala takový malý krátký manuál pro holky, co se začínají líčit, protože mi všechno Denča tak hezky popsala, že je mi líto to sem nedát, ale všechno hezky popořádku 🙂

 

Teď už vím, proč ta žena (MtF) u našeho Kauflandu, co jsem tu na ní několikrát vzpomínala, musela utéct. Tenkrát se snažila stát ve frontě, ale ty pohledy ostatních jí doslova ukamenovaly, takže to vzdala. Je to moje tak trochu černá můra 🙁 Přitom ona se tak snažila! Ale v tom byl ten háček. Došlo mi až po dlouhé době, že neúspěch tkvěl v tom, že se neoblékala, jako se ženy oblékají. Oblékla se extrémně žensky. Možná by se to hodilo na takovou ředitelku podniku nebo hotelu vyzývavě oblečenou na nějaké jednání. Poutala by pozornost i jako biologická žena, natož takhle s těmi mírnými nedostatky. Pořád je mi jí ale líto, protože vím, jak tenhle neúspěch člověka sráží na zem. Jak se takových momentů vyvarovat? Nejsme schopny samy posoudit, jak dokonale ženské jsme, přestože si dokonale žensky připadáme. Nevidíme spoustu znaků, kterých se zbavit jen tak nemůžeme. Nechceme je vidět. Vycházíme ven a radujeme se, že jsme venku. Svět, kde však pro takovou radost není místo.

 

Proto vycházím po setmění, které mě chrání. Víme, že v šeru a ve tmě lidské oko reaguje jinak a hůř rozeznává.

 

Ne. My chceme vyjít ven i přes den a stát v té frontě, aniž bychom poutaly pozornost. Protože pozornost je to poslední, co bychom chtěly. Nestojíme o ní. Potřebujeme být brány jako ostatní ženy. Ale dokud tak nebudeme vypadat, nemůžeme se divit, že z těch front stále utíkáme. Nevzdávejme se ale! Chtěla bych podpořit všechny, kdo s tímhle bojují. Je možnost, jak dosáhnout dobrého výsledku…

 

Ale Tereza se v neděli samozřejmě vykašlala na setmění a vyšla ven asi ve dvě odpoledne, svítilo krásně sluníčko a říjnové počasí se spadaným listím bylo jak malované. Ideální na focení – na samospoušť samozřejmě :/

 

Zas takové sebevědomí (i když zpočátku ano) jsem neměla. Dodávala jsem si odvahu celý den. Ale ta touha jít ven ve dne na sluníčku a udělat pár fotek byla tak velká, že jsem si prostě dodala odvahy, podívala se do zrcadla a řekla: „Terezo, vždyť Ty vypadáš dokonale, tak běž!“ 🙂 (Taková trošku menší lež no 🙂 Ale připadala jsem si hezky.

Došla jsem po schodech dolů k hlavním dveřím a tam…jsem sice vyšla, ale naproti mě venčil pán psa. Tady je takových pejskařů!!! 🙂 Stál tam a nehýbal se (ten pejskař). Koukl na mě a zase koukal na pejska. (Co jsem jako čekala? 🙂 Že na mě začne řvát: Ty jeden hnusnej transsexuále, podívej se na sebe, jak vypadáš? Že vůbec vylejzáš ven! To je odporný, fuj! 🙂 Ale já prostě tu odvahu ztratila. Vyběhla jsem zase zpátky do bytu a celá naštvaná tak, jak jsem byla v úzkých riflích (tregínách) a krátké bílé bundičce, jsem na sebe narvala vytahaný klučičí rifle, vytahanou šusťákovku, sundala ty krásný vlásky, vzala sluneční brýle, natáhla klučičí tenisky a ostatní věci Terezy hodila do igelitky a šla do auta. Já jsem takový srab 🙁 Štve mě to.

 

Tak jsem rychle jela za město, tam ze sebe v autě strhala ty klučičí věci, vrátila si kruhové náušničky a kuk, už tu byla zase Terezka 🙂 Vzala jsem si dvoje balerínky. Jedny normální a druhé s tím úzkým podpatkem – no a ty jsem si samozřejmě hned vzala, tak se mi řídilo trošku hůř, ale ještě to šlo, protože ten podpatek není zas tak vysoký.

 

Kousek jsem popojela, vyskočila z auta a začala se fotit a užívat si chození venku. Ale bylo to za městem. To mě tak nebaví 🙂 Není to prostě ono a tak když v dáli někdo procházel, schválně jsem se ukazovala 🙂 Věřím tomu, že z dálky je to OK.

 

Pak jsem si řekla, že by vypadalo dobře, kdybych se nechala fotit na samospoušť ve chvíli, kdy za mnou projíždí nějaké auto. Jakože je tam provoz 🙂 No a ono to auto sice projíždělo, jenže neprojelo úplně, protože zastavilo a hned za ním druhé a vyskákali z nich dva hoši jak gorily z nějaké diskotéky a šli pro něco (?) na louku. Strašně jsem zazmatkovala. Vlezla do auta a čekala. A měla taky trochu strach. Dva kluci a já 🙁

Ale tomu jednomu bych řekla bylo evidentně jasné, že nevěděl, jestli vidí to, co vidí 🙂 Pořád na mě civěl. Tak jsem nastartovala a jela jinam. A protože se mi chtělo aspoň jen tak jezdit po městě, tak jsem jela na druhý konec města.

 

Strašně jsem si to užívala! Všechny ty křižovatky a ostatní řidiče na nich nebo i chodce. Pro všechny jsem byla paní řidička 🙂 (Extrémně jsem si dávala pozor, abych nezpůsobila nějakou dopravní nehodu! 🙂 Dojela jsem na druhý konec města, ale zase jsem se hned o kousek vrátila, protože tam bylo takové hezké místo, kde byly i domky, chodili lidi a mě to najednou vůbec nevadilo. Svítilo sluníčko a já se tam procházela po parkovišti a štelovala můj malý ohebný stativ. Najednou jsem byla tak sebejistá a odvážná!

 

V ten moment bych byla schopná jít kamkoliv. Bylo mi to všechno jedno. Vůbec se mi nechtělo zpátky do auta a jít domů. A už vůbec ne se někde zase převlékat do těch hrozných kalhot, takže jsem zaparkovala normálně u domu a šla domů. Tak, jak jsem na fotce v předchozím článku „Jak nosit crossbody“ 🙂

(No dobře, tak já sem dám teda ještě jednu 😀 🙂

 

 

POPRVÉ v životě Tereza mezi lidmi ve dne… Bože to byl pocit!

(Původně tady byla věta: „POPRVÉ v životě mezi lidmi ve dne jako Tereza…“, ale to přeci není žádná „jako Tereza“, to JE Tereza! Spíš bych měla říct: „Chodím bohužel ven jako Tom“.)

 

Najednou mi to ale nepřišlo vůbec divné a absolutně jsem nechápala, proč jsem před pár hodinami, když jsem šla ven, tak plašila… Bojíme se něčeho, co neexistuje.

 

Na druhou stranu, kdybych si byla tak jistá sama sebou, tak se nebojím vůbec. Ale ta velká ramena jsou prostě děsná! A některé rysy ve tváři taky. Chtělo by to feminizaci obličeje…

 

Na třetí stranu mě Denča a Dermacol tolik pomohli zbavit se jednoho pitomého klučičího znaku (prosvítající vousy), že mi sebevědomí vzrostlo 🙂

 

Takže teď už žádné procházky ve 3 v noci ve strachu, že mě někdo přepadne. Teď hezky v 8 a ať mě vidí co nejvíc lidí 🙂

 

V sobotu večer jsem testovala, jak vypadám – hned jak jsem vyšla, tak tam venčila jedna moc hezká blondýnka (v podpatcích) pejska. Nejdřív jsem se zase zastavila ve dveřích (což vypadá divně a podezřele místo toho, abych rovnou vyšla a šla :), ale takhle bych nikam nedošla a nic nezjistila, takže jsem se sebrala a šla.

 

Ta blondýnka se zrovna s pejskem otočila a šla proti mě. Koukáme chvíli na sebe a dobrý. Nic. Tak jdu dál. Neotáčela se za mnou. Musela jsem nad tím přemýšlet. Já když takhle někam jdu, taky nepřemýšlím, kdo se to pod tím oblečením skrývá… Zjistila jsem, že čím víc si nevěřím, tím větší mám strach a tím víc na sebe přitahuji pozornost. Když jsem si sebejistá a maximálně přesvědčená, že vypadám jako 100% žena, tak i tak působím a okolí nemůže mít sebemenší pochybnosti. O tom to je – o sebedůvěře. Akorát to chce mít co nejméně mužských znaků, protože pak je sebedůvěra k ničemu 🙂 Ovšem to neplatí jen u MtF. To platí u všech lidí na světě, že je důležité si trochu věřit, abychom vystupovali sebejistě a přirozeně. A bylo mi jasné, že večer ve tmě (jen pod světly lamp) prostě nemá nikdo šanci poznat, že jsem někdo jiný (tedy, já jsem pořád já, tedy Tereza, ale víte jak to myslím). Zevnějškem.

 

Prostě si myslím, že mě nikdo hned poznat nemůže, když mám navíc tu přirozenou tmavě hnědou (mahagonovou) paruku. Dřív ta blond poutala strašně pozornost a já si ještě brala krátké sukýnky a podpatky!

To je to o čem mluvím 🙂 Takže jsem si v sobotu večer nakonec vzala červené úzké kalhoty, balerínky a delší bílý kabátek. A jak jsem si libovala 🙂 Navíc to byla opravdu nenápadná kombinace. Prostě taková normální (podle mého). Ale vlasy a make-up dělá tak strašně moc! Potřebovala bych, aby mě někdo potkal a řekl, jestli je poznat nějaký mužský rys (vlastně to nepotřebuji, protože vím, že tam jsou – bohužel). Snažila jsem se i o dokonale ženskou chůzi 🙂 Myslím si, že mi to šlo. Šla i vzpřímeně s vypnutými prsy (né zas moc), ale samu sebe nevidím 🙁 tak jsem se snažila potkávat co nejvíc lidí, ale jako na potvoru bylo vylidněno i směrem do města. Potkala jsem asi 5 kluků a jeden pár. Tři z nich mě absolutně ignorovali. Jen mrkli a koukali dál do svého mobilu 🙂 (Tzn. že jsem prošla 🙂 Dva na mě koukali asi jako koukáme my, když se nám někdo líbí a jen ho míjíme. A taky dobrý. To byli ale muži. Tam je to kupodivu snažší. Ženy mají lepší vnímání na detaily a odhalí to, co muž nevidí (protože má zatmění – což samozřejmě chápu a je to svým způsobem příjemné) 🙂 Ovšem kolem deváté večer už venku taky moc osamocených holek nechodí – ani já už se nechci potulovat po tmě pozdě v noci městem (navíc bez pepřáku v kabelce), takže jsem to sebejistě posunula na osmou večer, což je ještě přijatelné. No a chtěla bych si zase někdy vyjít přes den…

 

Foto z mé sobotní večerní procházky:

(Dávám je sem takhle po troškách, ale ono to stačí, ne? 🙂

 

 

 

Jednou jít takhle nakoupit, do kina, na lavičku s kamarádkou. Co by mi chybělo? 🙂 Ale to bude až za hodně dlouho…

 

Pro dnešek by to stačilo.

Půjdu spinkat. Ráno zase do práce… šupky hupky do realit(k)y… I když, co je vlastně realita? Tereza je přece taky realitou. Žije, sní, zamilovává se. Tedy existuje.

A píše tenhle blog. Aby si měla s kým povídat… a být Terezou i ve chvílích, kdy je po ní požadováno, aby se třeba v práci chovala jako někdo jiný.

 

Mimochodem – krátké vlasy a strniště – výborný způsob, jak zaručit, že Tom je přeci Tom. I když to Tereza nesnáší.

Jednodušší řešení nemusí být ale tím šťastnějším…