Den, po kterém už nikdy nic nebude jako předtím

Je deset večer a já se omlouvám všem, kterým jsem slíbila napsat, ale ještě nenapsala.

Teď jsem totiž přijela z Podkrkonoší a sedím tu u počítače celá tak, jak jsem prožila dnešní kouzelnou sobotu a nechce se mi nic svlékat ani odličovat… nechce se mi vracet tam, kam nepatřím… přeskočit zase zpátky, když dnešek byl tak výjimečný! Najednou vidím na druhou stranu úplně zřetelně. Najednou si všechno umím tak živě představit a je to tak jednoduché.

 

Mám tolik dojmů, že nevím, co dřív. Jsem v úžasné euforii. Když Vám číšník řekne „slečno“ nebo když Vás někdo druhý třetí ujistí, že nemáte velký ohryzek, že nemáte velké lícní kosti, které nepotřebují upravit, že vousy neprosvítají a spoustu dalších věcí… když se zeptá, jestli ty vlásky jsou mé vlastní, protože vypadají tak přirozeně, když Vám žena pochválí nehty a obočí! Bože, já jsem tak šťastná! Třeba zrovna to obočí jsem každý den řešila – a je vidět, že se to povedlo! Mám z toho všeho takovou radost!

 

Byla jsem šťastná už ráno, kdy jsem celá nervózní vybírala, v čem za Andrejkou a její přítelkyní na návštěvu pojedu. Když mi Anetka schválila, že takhle můžu jet, dokonce že se jí ten barevný svetřík líbí, měla jsem ohromnou radost a hned se mi zvedlo sebevědomí! Dala mi pár rad a povzbuzení, bez kterých bych asi neodešla… ale bylo to silnější, než strach!

Vyšla jsem v 11 h. dopoledne, venku prosvítalo skrz mraky listopadové sluníčko. A já zapomněla na minulost. Najednou tu stála Tereza, která šla úplně normálně ven k autu a nic neřešila. Najednou jí to nepřišlo zvláštní. Jakoby to tak mělo být už odjakživa.

Celou cestu jsem měla hrozně dobrou náladu. Horko mě akorát polilo, když jsem po dvou hodinách jízdy vjela do města, ve kterém jsem měla na krásném romantickém náměstí zaparkovat. Ale to ze mě okamžitě spadlo.

 

Andrejce to moc sluší. Navíc se mi líbí, jak je sebejistá a vtipná. A dostala jsem tolik užitečných rad a informací, že jsem si pak uvědomila, jak dobře jsem udělala, když jsem začala psát tenhle blog. Spojil mě totiž už s tolika zajímavými a milými lidmi, že nelituju ani trošku, že existuje.

Povídaly jsme si (kromě miliónu dalších věcí včetně minulosti) o tom, jak se zbavit rychle a účinně vousků, po čemž se pleť dokonale žensky vyhladí, dostala jsem kontakt na vizážistku, Andrejka mi ukazovala, co jí všechno zpracovala za rady, co nosit, co a jak nenosit, jak se líčit, taky jí krásně nalíčila – ukazovala mi fotky, říkala že jí po hormonech přestalo růst ochlupení po těle, kromě vousů a vyprávěla o operaci. Nestačily nám 4 hodiny…

Po velmi milé návštěvě ve velmi příjemném Hotelu Grand se třemi sympatickými a usměvavými číšníky, kteří nás obletovali jak se patří na dámy 🙂 mě pozvala Andrejka k nim domů, do krásného bytečku téměř na náměstí. A tam jsme si povídaly dál.

 

Chce se mi brečet (štěstím). Prožila jsem den, jaký jsem ve svém životě ještě nikdy neprožila. Den, po kterém už nikdy nebude nic jako předtím (a ani nechci). Po kterém jsem toužila celý život. V tomhle světě chci žít.

 

Mé úplně první setkání s člověkem, jako jsem já tváří v tvář… a dopadlo úžasně.

 

Zabila jsem ten strach. Ne úplně, ale zabíjím ho. Začínám nad ním vyhrávat a teď už všecko půjde správným směrem. Jsem strašná optimistka po dnešním zážitku.

 

Musela jsem si teď ještě ve výtahu zastavit tenhle okamžik. A přála bych si, aby jednou nastal den, kdy si takhle nic zastavovat muset nebudu, protože už to budu prožívat denně a nebudu nikam přeskakovat nebo se vracet.

 

Takhle Tereza dnes lítala po městě ve východních Čechách (levé foto) (108)

a takhle seděla Terka v úžasné kavárně s Andrejkou a Ivčou obletována číšníky 🙂 (pravé foto) (109)

 

V kavárně jsem měla výborné kapučíno a bílý čaj s vanilkou (Andrejky oblíbený).

Dnes tu budu plácat asi páté přes deváté 🙂 Mám tolik dojmů, že z toho neusnu, i když jsem unavená.

 

Ráno se mi moc nedařila francouzská manikúra – tedy – ona se mi podařila hezky, ale samozřejmě jsem si ty nehty nalakovala před oblékáním a jak jsem byla netrpělivá a začala si zkoušet, v čem pojedu, tak jsem si ten lak setřela. Takže pak v rychlosti honem aspoň ten světle červený a moc se k tomu barevnému svetříku hodil 🙂

 

Jak to, že ani hosté v té kavárně vůbec nic neřešili? 🙂 Jak to, že nás číšníci oslovovali dámy / slečny? Jak to, že jsem se najednou líbila sama sobě? 🙂

Všechno bylo tak, jak má být. Nikdo se ničemu nedivil, všichni viděli Andrejku, Ivču a Terezu. Kluci i holky. Nikdo necivěl, nikdo nic neřešil.

 

Bojíme se věcí, které neznáme a které mnohdy ani neexistují.

 

Ivča mi ukázala jejich ložnici s Andrejčinými věcmi. Měla tam krásné černé šatičky. Ivča mi nabídla, abych si je vyzkoušela! Zalilo mě úplně štěstí. (Nakonec jsem si je nezkoušela, protože jsme to zamluvily – Andrejka totiž vytáhla své nové lodičky na docela vysokém podpatku. Říkala, že se na podpatkách učit nemusela. Najednou to přišlo samo. Shodly jsme se na tom, že není nad to projít se v podpatkách. Tolik to změní chůzi, pohyby, myšlení…)

 

Jak jsem vjela do svého rodného města od Andrejky, věděla jsem, že domů ještě nemůžu. Chtěla jsem se projít mezi lidmi. Ve městě na hlavní třídě jich pár bylo a já se prohlížela ve výlohách, v jedné bylo zrcadlo – nemohla jsem se vynadívat! Najednou mě míjeli ženy, muži, holky… a nic 🙂 Prošla kolem nich žena – já!

 

Je ale dobře, že nejsme stále se sebou spokojené. Protože to nás žene se sebou něco dělat.

 

Jdu se svléknout, odlíčit, vysprchovat a do pyžámka.

 

Andrejka má kolem sebe úžasné lidi. A tím to má vše jednodušší.

Leni a Jani! Tohle bych vám tak přála!!!

 

A na závěr 🙂 Kráčím si to po krásném náměstí 🙂 Tereza na webkameře! 🙂

Nedalo mi to a musela jsem se najít. Mám radost 🙂 Je tam zvěčněné i mé autíčko.

Škoda, že tam není za tím stromem vidět Andrejka s Ivčou…