Jakmile ochutnáte, nemůžete přestat

Vstala jsem a před zrcadlem zjistila, že včera odlíčené oči jsou ještě trošku vidět nalíčeně.

Nevím, proč jsem se tolik snažila zjistit, čím a jak dokonale odlíčit oči, aby to nebylo poznat a abych mohla jít druhý den do práce, když prostě můžu jít do práce takhle.

Beztak mám obarvené vlasy, takže si toho všimnou. (Ale vyloženě malovat se ještě nebudu – na to je čas. Oznámit to v práci bude můj nejtěžší moment přeměny (žádný jiný těžký moment už před sebou nevidím), který jednou prostě budu muset prožít, ale rozhodně ne dřív, než se zbavím těch vousů. Pak už to stejně asi všem bude jasné a jestli ne, tak má smůlu :). Je to poslední místo, kde neproběhl coming-out. (Protože proběhl v minulé práci, kde to nebylo přijato vůbec hezky, ale tady jsem to ještě neřešila a hlavně jsem nastupovala v březnu 2013, kdy jsem se utápěla v žalu po ztracené manželce. (Děkuju, že ses ke mě nevrátila! Rozhodla jsi vlastně za mě. I když Ivča mi vyprávěla, že když šla jednou na sezení k Hance s Andrejkou jako doprovod, že tam někdo říkal, že se k ní manželka po přeměně vrátila, i když nebyla lesba…))

No, takže v březnu 2013 jsem měla chlupaté ruce, strniště, extra krátké vlasy, děsně pánskou bundu, pánskou vůni… Některé věci z toho už jsou minulostí. Je na čase pomalu tenhle obrázek měnit i tam a postavit se tomu 🙂 To je věc, ze které mám teď strach největší. Ale i ten největší strach už je teď menší, než před včerejší návštěvou Andrejky, kdy se Tereza vydala sama do světa mezi lidi.

Přesně tohle chceme. Abychom se nemusely skrývat…

 

Je mi smutno.

Strašně smutno po včerejšku! 🙁

Vlastně nevím, z čeho se mi chce víc brečet. Jestli štěstím ze včerejšího krásného prožitku nebo smutkem, že zítra je pondělí a já musím zase „přeskočit“.

 

 

Dokud se hlídáte, máte strach s tím vyjít ven, tak to jde ještě (s vypětím sil) zadržet, ale teď už ne.

 

Myslíte na to čím dál víc, posouváte hranice, jste odvážnější a odvážnější až potom najednou…

 

Chtěla bych vrátit včerejšek.

Jela jsem za Andrejkou s tím, že jí musím vidět, že jí musím poznat, popovídat si s ní, zažít to. A sebrala jsem všechnu odvahu co mám (nějakou mi přidala Anetka) a jela tam jako Tereza. Úplně poprvé sama mezi lidmi!

A co jsem od toho čekala?

Myslela jsem si, že mi to něco usnadní. Že mě to třeba odradí nebo naopak povzbudí.

Nevěděla jsem, jak mi bude potom, ale věděla jsem, že to prostě musím zkusit. Že to v sobě musím zlomit.

 

Proto mi je teď smutno. Ochutnala jsem a myslím pořád jen na to, že jednou už zpátky nebudu muset přeskočit.

Uvědomila jsem si, že lépe to dopadnout nemohlo. A taky to, že vlastně smutná být nemusím, protože JEDNOU BUDU TEREZA PRO VŠECHNY A NAPOŘÁD!

 

Mám sto chutí jít dnes zase ven. Nakupovat, k mamce, kamkoliv.

Jakmile se zbavím těch vousů jako Andrejka do těch hladkých tvářiček, bude to moment, kdy se všechno otočí.

Bod zlomu není okamžik. U mě právě nastal a za pár týdnů se to všechno přetočí správným směrem.

 

Jak může jedno setkání dodat tolik energie? Jsem tak šťastná, že tam jela Terka. Vyčítala bych si, kdyby přijel Tom. Postrádala by ta návštěva smysl. Nikdy bych se nepohnula z místa.

 

I když si svléknete ženské šaty nebo máte (bohužel) ještě večer vidět neoholené vousy.

Pro ně jste žena.

 

Ti, co vás znají jako muže, to mají těžší. Oni si to musí přehodit v hlavě…

 

Moje euforie neutichá. Je to silnější, než já.

Je na čase pořádně probrat šatník a obměnit pánské za dámské. Beztak už z toho pánského prádla pod svetrem a kalhotami většinu nenosím. (Svetr a kalhoty jo. To je moje poslední slupka. A taky ta drahá vyloženě pánská bunda, kterou jsem si chtěla dokázat, jak moc jsem muž…)

Poprvé Tereza vyhodí Tomovi věci a ne on jí 🙂 Nechám si jich jen pár na nejnutnější potřebu v následujících týdnech. Do Prahy v lednu už pojede Tereza v celé své kráse (kráse v uvozovkách zatím 🙂

 

Pamatuji si momenty svého života, kdy jsem byla smutná a zoufalá, že se svým pohlavím nemůžu nic udělat. Nevěděla jsem nic o transsexualitě, ale cítila, že to musím změnit. Jenže jak? Snila si o tom, jaké to je žít jako žena. Chodit do školy jako žena, nakupovat jako žena. Byla fascinována vším ženským.

 

A vím, jak se cítíte vy, kteří si ten sen nemůžete z nějakého důvodu uskutečnit. Jak vám je. A z toho je mi taky smutno. Z vašich nesplněných snů…

 

Mě se tenhle sen teď může splnit a já tomu nemůžu ani uvěřit. Je mi jedno, co si kdo špatného myslí o transsexualitě. Jste mi UKRADENÍ! Ta tíže ze mě padá pryč. Tohle je vysvobození!

 

Je mi smutno, že musím ještě pár týdnů zůstat ve světě, do kterého nepatřím. Teď je to Tereza, kdo trpí. Ne Tom, že nemůže být Terezou, ale ona, že musí být Tomem.

 

Všimli jste si, jak kluci po přeměně v ženy doslova ROZKVETOU?

Fascinuje mě to. I Andrejka, co s ní provedly hormony! Už je taky potřebuju, aby zničily alespoň něco z toho, co mít nemám a co nesnáším a nahradily to tím, co mít mám a po čem tolik toužím. Neuvěřitelně mi některé mužské věci komplikují život.

 

Z té mé velké radosti jsem skoukla dvě přeměny (obě z letošního podzimu), tak se tu s Vámi o ně ještě podělím:

 

Jak krásně rozkvetla Joanna…