-
Zítra mi „to“ začne a taky pár řádků o Šárce
Nesnáším dlouhé názvy článků 🙂 Ale tenhle takhle nechám 🙂Sedím tu u počítače u svítícího krásně barevného průhledného stromečku, mám na ramenou ručník a čekám, až ta barva zapůsobí… Docela to na tvářích pálí 🙂 A klidně si říkejte, co chcete o tom, že barva na vlasy se nesmí dostat na obličej… proč si asi rvu chlupy v podpaží epilátorem? Proč totéž dělám i na rukách? Bolest je mi ukradená. Kdybych na to měla dostatek odvahy a jistotu, že to bude vypadat hezky, uřízla bych si ještě něco 🙂 Ale to nechám odborníkům :). Samozřejmě přeháním, ale důležitý je výsledek.Sedím tu a přemýšlím o tom, že zítra mi „to“ začne… Další krok tam na druhou stranu, ze které už se nechci vrátit. A chci si tu zapsat své pocity „před“, svá očekávání a všechny ty detaily (všechny néé, ale většinu ;).Z Kliniky Laserové Medicíny v Praze mi napsali spoustu bezva informací a byli moc milí (zatím jen v mailu), ale na mojí otázku, zda je vhodné si vousy před procedurou obarvit na černo, když už se sem tam objeví světlý, který laser nezlikviduje (světlé jsem před rokem ještě neměla! 🙁 ), mi neodpověděli. Neví to vůbec nikdo. Tak jsem hledala na internetu a našla jednu jedinou diskusi, kde nějaká slečna píše: „Slyšela jsem, že při odstranění chloupků pomáhá, když se předtím nabarví barvou na vlasy… je to pravda?“ 🙂Podobným způsobem se šíří fámy 🙂 Ale to teď nemám čas analyzovat.Takže to bude takový můj experiment.Taky jsem to nikdy neslyšela, ale když nad tím tak logicky uvažuji (a s logikou na tom nejsem dobře :), tak nemám co ztratit. Buď je ten laser zítra vezme nebo ne. Vypadám příšerně! Ten popis tu snad ani nebudu zveřejňovat! A to mě chtěla zítra vidět Šárka (moc hezká 22letá slečna z Prahy, která má na jaře termín operace – dám sem někam dolů její fotku – protože můžu a protože se chce s někým seznámit a já to udělám moc ráda 😉Možná tak s pytlem na hlavě bych se s ní sešla 🙂 Rumcajs má proti mě „pár vousků“! 🙂 Je to ten nejstrašnější pohled do zrcadla za poslední desítky let! Ty vousy jsou po obarvení „krásně“ černé. Ale jak už jsou narostlé, vypadá to děsně. Zakazuji se dívat do zrcadla. A to mě čeká celý zítřek v práci takhle – ale kolegyňce už jsem říkala, že se nesmím tři dny holit, ať se nelekne. Říkala, že se na to připraví 🙂Nechávám to podle instrukcí narůst tři dny před procedurou na 2-3mm.Bude mě čekat nejspíš něco kolem 7 procedur, vždy jednou za měsíc.Cena je šílená, protože jde o nejvýkonnější typ laseru (alexandritový – alexandrit je teprve nedávno objevený ruský drahokam cennější než diamant 🙂 na odstraňování chloupků na světě a který může obsluhovat jen lékař. Tentýž, kterým se nechala „ošetřit“ Andrejka u svého doktora a zrovna dneska byla na poslední sedmé proceduře. Beztak vypadala už minule úžasně a přesně ty její krásně hlaďoučké tvářičky je i můj cíl…Mám teď těch cílů nějak moc 🙂Těším se a zároveň jsem nervózní. Přijdu tam objednaná jako Tereza N. a budu mít své ženské sebevědomí zapomenuté někde na parkovišti… :/ Ale nevzdám to! Usměju se na tu půvabnou sestřičku, kterou už jsem si našla na facebooku (ale nekontaktovala) a která mě bude mít na starosti a hurá do toho.Samotný zákrok by měl trvat 20-40 min. Potom bych měla dostat na tvář Septonex, ještě i na noc a do týdne by měly všechny vousy (které byly zrovna vyrostlé) vypadat. Budou tam vidět spálené vousy a vůbec nevím, jak moc se leknu při pohledu do zrcadla za dva dny třeba. Ale nesmírně se těším na ten týden, až to začne vypadávat…A potom narostou další…a další… a další… protože jsou v klidové fázi a vyrůstá část až po nějaké době, proto se musí chodit několikrát. (Snažím se to tu popsat pro laiky, jasný? 🙂Navíc je Mikuláš… takže zítra mám bezva program:Hned po práci rychle od Prahy. Musím to stihnout za dvě hodiny včetně metra a bloudění u Muzea. Ale jsem v klidu. Mám navigaci i v telefonu. Platit budu kartou 🙂 Sbohem vousy a sbohem penízky z účtu. Naštěstí tyhle vousy už se nikdy nevrátí. Penízky snad jo 🙂A z Prahy rychle Kačence na sever Čech odvézt Mikuláše. A hned zase zpátky domů přivézt Mikuláše holkám mojí ségry. A pak už budu doma.Andrejka mi říkala, ať s těmi vousy začnu co nejdřív. Že by to tak kdysi udělala taky. A co ona řekne, je svaté 🙂 Pro mě aspoň jo. Protože vidím ten výsledek!!! Ona je důkaz. A vlastně mi to říkala i Hanka na první návštěvě, že je dobré začít na sobě pracovat brzo. Klidně dřív, než k ní přijdeme úplně poprvé…Sepsala jsem si seznam věcí, které nesmím zapomenout (udělat). Problém byl s vyladěním oblečení, protože už se z práce domů nevracím a do práce vyloženě v holčičím ještě nemůžu – obzvlášť, když mám strniště jak nějaký vrah. Fuj, je mi z něho špatně. Zachraňte mě od toho prosím uuuž!Takže uni rifle, uni bunda a holčičí zimní svetr z Lidlu, který vypadá jako uni, ale pro mě uni není 🙂 No a v autě se přezuju do svých bílofialových tenisek, co jsem v nich byla za Andrejkou. Zas tak moc žensky se vymódit nemůžu s tím strništěm :/ 🙂Mé pocity?Těším se. Strašně se těším! A taky se bojím. Ne té procedury, ale té komunikace. Ony ty půvabné sestřičky mě budou chtít oslovovat Terezo, protože mě respektují. A před nimi bude obluda z thrilleru, místo (rádoby) půvabné slečny 🙂Aspoň bude legrace. Výhodou je, že na mě nesmí být zlí, protože bych to tu sem na ně potom napsala! 😀 (Jo, taková já bych byla! 🙂 Tak ať se hezky snaží, ať jim tu můžu udělat jen tu nejlepší reklamu 😉A spolehněte se, že si tu stejně po zítřku vypíšu srdíčko…Tak a teď vzkaz pro Aničku (mojí moc milou sousedku :):Aničko. To, že mě posíláš do pražských klubů se vyřádit a domníváš se, že by mi to mohlo stačit, je od Tebe moc hezké, ale nemůžeš za to, že reprezentuješ většinový názor veřejnosti vyplývající z neznalosti, kterou Ti nemůžu a ani nikdy nebudu vyčítat. Nejde nám o vyřádění se v klubech, víš? My nejsme oni. Žádná extravagance. Žádné role. Chceme být co nejnenápadnější. Nechceme být středem pozornosti ani celebritami. Chceme si jen žít ten svůj dívčí život. A napořád. Kluby nám k tomu nepomůžou. To nás neuspokojí ani neuklidní.(Stejně Tě mám strašně ráda 🙂V souvislosti s tím mě napadá, zda by nebylo jednodušší, kdybych byla jen transvestita a do těch klubů se vyřádit jezdila. Bylo by to jednodušší. Neřešila bych denně to hrozné nutkání, jak to udělat, abych mohla žít úplně jiný život…na jiné straně…na správné straně. Jsou chvíle, kdy mě to neuvěřitelně rozežírá zevnitř úplně celou – ta nejistota a beznaděj. Ale teď už o beznaději samozřejmě řeč být nemůže… teď to vidím optimisticky. Stejně nemám co ztratit. Už jen získat…Včera jsem skoukla jednu moc hezkou přeměnu. MOC HEZKOU!Tak tohle je Ashley.1 rok hormonální terapie.Líbí se mi, že dala do videa svou vlastní (trochu svéráznou) hudbu 🙂A taky to, že skoro u každé fotky má popisek.Video je z 21.11.2013, tedy čerstvé…
A jak jsem se dokoukla na tohle milé video, nabídlo mi to ještě jedno… s děsným názvem „Man Or Woman? College Girls Who Were Born A Man Reveal They Are Transsexuals On Maury“ (34 minut)Prostě taková příšerná americká show, kde mají diváci za úkol poznat, jestli se dotyčná roztleskávačka narodila jako muž nebo žena. Vůbec bych tu tomu nedávala prostor. Přijde mi ubohé jak zpracování, tak ten povyk těch diváků a jak pořád řvou… Ale zaujala mě jedna skutečnost. Když vešla slečna, o které začali všichni říkat a hlasovat, že je to jasný muž (včetně mě :), tak vždycky na konci se ta slečna přiznala po pravdě, s jakým pohlavím se narodila.No a vtip je v tom, že zrovna tato se narodila jako žena 🙂 Je pořád ženou! 🙂Bojíme se, že vypadáme mužně a přitom jsou i biologické ženy, které vypadají úplně stejně. Jaký je mezi námi a jimi rozdíl? 🙂 Řekla bych, že žádný. Akorát ta biologická žena nemusí mít obavy a každodenní strach, že jí někdo identifikuje špatně, protože ona se jako žena narodila (čili to jí poskytuje právě tu jistotu, kterou my nemáme). My se jí musíme teprve naučit…No a protože jsem tenhle článek prostě potřebovala napsat, protože je večer před začátkem mých laserových procedur, které mě (doufám) pomohou dostat tam, kam potřebuji, tak jsem si všechny ty pocity chtěla navždy schovat právě teď a tady.Tak a teď musím na facebook 🙂 Mám tam 4 zprávy od mých nejmilejších, co stojí při mě. Ale taky fotky Šárky, z nichž chci vybrat jednu sem… (stejně jich vyberu víc, jak se znám! 🙂 A bojím se, že se tam na mě hned vrhnou, ale já tenhle článek musím dopsat… 🙂Tak tohle je Šárka z Prahy, 22 let, na jaře jí čeká operace, moc milá sympatická slečna 🙂O ní by stálo za to napsat celý článek! 🙂 O pražských soudech, které pracují tak pomalu, že svými oddálenými rozhodnutími komplikují život tolika lidem, většinou možná ani nevědomky… protože např. rozvod je podmínkou pro neutrální jméno nebo pro operaci… bez něj u nás NELZE…Šárka
Jsem nadšená, že po Čechách běhají i takovéhle slečny. Detaily o jejím životě sem psát nebudu, i když jsou taky zajímavé. Ale jestli se Vám HOLKY Šárka líbí a nemáte problém s jejím „stavem“, tak stačí na facebooku vyhledat jméno „Šárka Jakšlová„. A tady je e-mail: Sarka.Jakslova@gmail.comPíšu sem celé jméno, protože můžu! 🙂 Takový přístup se mi líbí 🙂 Samozřejmě s jejím svolením.Kluci nepište. (Ani vy, co se skrýváte za ženy, ale nakonec z vás stejně vyleze, že jste kluci 🙂 To fakt nemá smysl 🙂Šárko, je super, že zrovna někoho hledáš, protože jsi mi dala aspoň možnost tu o Tobě napsat a já tě tak strašně chtěla ukázat světu! 🙂No není roztomilá? 😀 Bože ty vlasy!!! 🙂Ve 22 letech dělají hormony ještě divy… třeba nemá vůbec žádná široká ramena! Atd. atd. O tom nemá smysl psát. Stačí se podívat.A tahle kočka se mě zeptá, jestli všichni, komu jsem jí ukazovala, neřeknou, že vypadá jako chlap! 🙂Jsme tak strašně sebekritické, že to asi někdy přeháníme. Šárka tedy rozhodně důvod ke strachu mít nemusí.Normálně bych Ti tu takovou reklamu nedělala 🙂 Ale když mě je líto, jak jsi sama… taková hezká holka!Zvlášť článek o Tobě sem nedávám, ale ještě se tu určitě o Tobě někdy zmíním v souvislosti s těmi rozvodovými soudy…Děkuju všem za všechny ty povzbuzující vzkazy na zítřek a já vám jdu na ně ještě odepsat 😉Jůůůůů! No není na tom světě krásně? 🙂 (Hlavně se dnes a zítra nedívat do zrcadla, abych ten názor rychle nezměnila! 🙂Nebo neloupat mandarinky a nevzpomenout si, jak jsem vžycky dala půlku své manželce… jak jsme se dělily… (Tohle sem teď ale nepatří. Ani nikam jinam. Ani do mé hlavy, ani do života… takže fíííí… a je to odfouknuté… zafúkané… snad přes noc nenapadne metr sněhu 🙂 -
Řítím se tmou
Co je lepší?Vracet se domů mezi ty, které milujeme a kteří milují nás, zažívat rodinnou pohodu a radovat se z objetí, mít si s kým povídat, sdílet radost a plánovat společnou budoucnost, ale trápit se, že žena, která je ve mě, nikdy nespatří světlo světa a nejde ani zabít nebo přijít o všecky ty krásné věci spojené s rodinou, ale stát se tím, kým potřebuji být, kým musím být, kým nedokážu nebýt a vysvobodit se? (Ježiši, to jsou blbý otázky! 🙁 )Ani jedno není lepší.Obojí stojí (v téhle situaci, ve které už bohužel jsme) za….. 🙁Protože v obou případech přijdeme o něco, čehož ztráta nás bolí.Rve mi to srdce, když mě Kačenka naposledy objímá, když přijdu domů a vidím její hračky, se kterými si do poslední chvíle hrála a které jsem nechtěla uklízet, protože bych přišla o drahocenné vteřiny s ní.Řítím se tmou domů. Silnice je rovná, což je dobře, protože přes slzy se špatně dívá do rozmazaného skla od stěračů, do kterého vráží světla protijedoucích aut. Přesně tady v tom místě před lety vyskočil obrovský jelen a rozpáral svými parohy střechu jednoho auta s rodinou. Řidič to nemohl přežít.A nevyskočí…Tak jedu dál. Je tam zatáčka. Ale nechci nikoho zabíjet. Jen přemýšlím o tom, jak je to jednoduché. Jak snadné je zakřičet a nebýt. Jak maličký krůček každého z nás každý den dělí od nebytí. Od vysvobození.Ve tmě pod oranžovou lampou zaparkuju u domu, ale ještě poslouchám písničky. Auto s plakáty otevřelo svůj kufr a lepí je na plakátovací plochu. 10% sleva na všechno. Prší. Nesněží. Ještě před chvílí mi do tohohle auta nastupovala Kačenka se svojí panenkou. … Ještě „před chvílí“ jsme tady vystupovali my tři. Ještě „před chvílí“ jsme tudy šli za ruku všichni tři.To „před chvílí“ je už rok a půl… Nechci na to myslet. Zakazuju si to.Nesvítí se u nás. Není tam nikdo. Jen ta žirafka, o kterou se mám starat a která na mě čeká.Pohladila jsem jí.V přízemí už dva měsíce bydlí sama Anička se svými dvěma dětmi. Známe se letmo už několik let. Akorát se rozvedla o rok dřív než já, tak jsem před rokem vyzvídala, jaké to je…Stojí to za….. 🙁Říkala, že ani po roce to z ní nespadlo. Já v tu dobu měla ten rok před sebou. A měla pravdu.Kdykoliv zaparkuju, dívám se už místo k nám k ní. Když se tam svítí, oddychnu si, že tu nejsem sama. Mám z toho dobrý pocit. Přeju si jí potkat na chodbě. Ale potkávám jí málokdy. To nevadí. Cítím její přítomnost v tomhle vchodě a nahrazuje mi to, co nemám – pocit sounáležitosti. Nejsme tu samy, i když na sebe nečekáme. Je to, jako když mě doma někdo čeká…Do mé absolutní euforie vtrhl ještě jeden rušivý element, který musel zákonitě jednou přijít. Kačenka začala vyprávět o novém „strejdovi“. Tohle udělal, tohle přivezl, tohle řekl…Snažím se nad to přenést. Snažím se opakovat, že je hodný a to je dobře, protože jim neublíží. Snažím se mít radost z toho, že jim pomáhá s jejich novým bytem… Vkládá energii a čeká, že se mu vrátí. Tak to má být. To je přirozený sled událostí. A kde jsem já?Šťastná, že všichni jsou šťastní. Včetně mě na „druhé straně“, na které jsem čím dál častěji.A přesto je mi tak smutno…Ne proto, že nemám manželku. Ale proto, že nemám nikoho.Dětská psycholožka mi říkala, že o Kačenku nikdy nepřijdu, pokud o ní budu mít zájem a budu se s ní stýkat.Jsem s ní jednou za 14 dní, ale mám pocit, jakobych o ní už přišla. Tolik mi chybí! Tolik nám chybí naše děti, které jsme si udělaly, protože jsme si myslely, že tahle cesta je správná, že svatbou, dětmi, rodinou zabijeme to monstrum v nás, které neustále všechno ničí.To není monstrum.To jsme my.Jen nám chvíli trvá, než na to přijdeme a pak už bývá pozdě.Chtěla bych, aby mi bylo 15. Abych neměla žádnou partnerku, žádné děti. A aby byl rok 2013, abych se sebou mohla něco dělat.Teď mám dvě neslučitelné protichůdné součásti mého života, které nemohou nikdy fungovat společně. Proč? Já chci VŠECHNO! Chci smět být Tereza a chci svojí manželku, svojí dceru, radosti ze života.Nebo chci být aspoň Tereza a nebýt sama. (Ale ve všech případech chci být Tereza.)Andrejka má takové štěstí! Vy všechny, které se nevracíte do prázdných domů, máte takové štěstí!Nemůžeme mít všechno. To nás učili už rodiče, když jsme byli malí a my vzteky dupali v hračkářství. A taky jsme později přišli na to, že bez všech těch věcí můžeme žít. Ale proč to sakra vždycky trvá tak dlouho?Já už jsem jinde. Ani ponuré smutné nedělní podvečery bez Kačenky a s půvabnou exmanželkou ve dveřích, když Kačenku vracím, nemohou zvrátit můj cíl, protože už nemají takovou sílu a Tereza je silnější a silnější. Už jsem jednou (minulou sobotu ve východních Čechách) ochutnala, jaké to je být na druhé straně mezi lidmi a být identifikována správně a tenhle pocit je natolik úžasný a silný, že ho nechci prožívat jen jednou za měsíc… Chci ho mít už napořád.Už ani nepočítám, kolik nedělních podvečerů plných slz je za mnou. Do poslední chvíle jsem tak silná a Kačenku si tisknu, zpívám jí a vtipkuju, abych to odlehčila, ale vždy, když se otevřou dveře a Kačenka mi v nich zmizí, je to jakoby mě pohltila temnota, která mě srazí na zem s prudkostí vichřice a nejsem schopná se jí bránit.Terezo, vzchop se. Dávám si facku. Nepomáhá to. Musí to přejít za chvíli samo. Pomalu to vyprchává cestou domů. Když je ještě něco ve mě a srdce mi pořád někdo mačká a ždíme, sedím chvíli v autě. A když to trošku poleví, jdu domů a vyklopím to všechno sem. Odhodím tu všechen svůj stesk, vztek, beznaděj. Ten vztek, proč jsem se musela narodit v tomhle pitomým těle?Neexistují jednodušší a rychlejší způsoby, jak vše vyřešit?(Existují. Ale nechci, aby kvůli tomu umíral jelen.)Moje milá kolegyňka, která se mě minulé pondělí zeptala, jestli nemám náhodou namalované oči a já jí pak v mailu všechno vyklopila, mi v pátek při odchodu domů strčila do ruky dopis…Hrklo ve mě.Když jsem ho rozbalila, dojalo mě to tak, že jsem se musela schovávat, aby druhá kolegyně neviděla, jak mám mokré oči.„Šokoval jsi mě! Každý den nad tím vším přemýšlím… Nic bych nevěděla ani netušila, kdybys mi nenapsal ten email. Nemůžu napsat, že tě chápu, protože jsem nikdy v takové situaci nebyla ani neznám nikoho z mého okolí, kdo by tím prošel. Respektuji tvoje rozhodnutí, je to tvůj život. Jen chci, abys věděl, že ti pomůžu, když budeš cokoliv potřebovat a bude to v mých silách 🙂 I když teď nevím jak…Vím, že jsi dobrý člověk, držím ti palce, aby si dosáhl(a) toho, čím procházíš…“(Promiň, že jsem Tě tu částečně citovala, ale musela jsem. Nevadí Ti to, viď?)Schovám si ho. Byla jsem tak šťastná, že se mezi námi nic nemění a já už před ní nemusím navíc nic skrývat! Najednou se to „bezpečné území“ zase o kousek rozšířilo, až jednou přijde moment, kdy nic z toho nebudu muset řešit, protože to všechno zcela přirozeně, plynule a očekávaně přejde na druhou stranu…Tak, jako jsem v pátek měla ten úplně přirozený pocit asi stokrát, když jsem s kýmkoliv mluvila a on by se mě zeptal, proč mám nalakované nehty nebo slabě make-up… Protože se mi to líbí, bych mu řekla a usmála bych se. A pak bych ještě dodala, že je fajn být žena 🙂Po odchodu mé kolegyňky domů jsme si vyměnily ještě pár smsek, protože ten její dopis jsem nemohla nechat bez reakce a chtěla jsem jí za něj poděkovat… Udělala mi takovou radost!V pátek při angličtině v práci ze mě kolegyně dostaly (na obvyklou anglickou konverzační otázku: „Co jste dělali o víkendu?“), kde jsem byla. Neřekla jsem jim podrobnosti. Jen že jsem byla za dvěma slečnama, které spolu žijí v jednom krásném městě na východě Čech. Vyzvídaly. Smála jsem se. Dostaly ze mě, že jsem vstala v 6 a odjížděla až v 11 a to jim strašně vrtalo hlavou, takže jedna z nich nakonec řekla: „Ty ses musel ještě nalíčit, viď?“ 🙂Život nám někdy úplně sám přihrává. Stačí se toho chytit.To už jsem nekomentovala a rozhovor svedla jinam, ale vysvětlení jim přijde stejně záhy samo. Ráda bych to naplánovala, až budu mít jistou prodlouženou pracovní smlouvu v květnu 2014. To je takový bod, kdy už bych měla začít brát i hormony a už nikdy nestříhané vlásky bych měla mít asi o dalších 6 cm delší… Bez těch vlásků jsem vyřízená 🙁 A s vousy taky! Už ve čtvrtek ale sbohem :))Tak a je to.Vypsala jsem se z toho. Už je mi zase smutno úplně normálně jako vždycky, když se mi stýská po Kačence. A těším se na další pátek za 14 dní, až si pro ní přijedu do školky. Vždycky to tak rychle uteče.Líbily se jí moje růžové nehty na nohách 🙂 Ptala se mě, jestli si nekoupím i modrý, že bysme si je nalakovaly spolu stejně 🙂 Tak jsem jí vysvětlila, jak to s tím lakováním je, že já můžu… Strašně jí miluju.A strašně se těším, až tohle budu říkat i někomu dalšímu tady, i když na to teď není vůbec vhodná doba a se vším se hold musím poprat sama. Ale to nesouvisí s přeměnou. Smutno je nám v jakékoliv životní situaci nebo době, když jsme prostě sami…A jéje, dávají Básníky 🙂 Teď jsem to tam náhodou přepla… jak tam stojí ta žákyňka jeskyňka v modrém světle… Když jsem tenhle film jako malá viděla poprvé představovala jsem si, jak tam stojím místo ní já a jak mi někdo říká básničky… V tom krásném ženském zdravotnickém úboru, který se mi celý život líbí (a který závidím Nataše z jižní Moravy, protože z ní bude zdravotní sestřička… :). A krásná!