Život v kufru - O Tereze a o Tomovi

Rozhodla jsem se probrat mojí (tj. Terezy (když budu říkat „mojí“, tak tím budu vždycky myslet mojí jako Terezy :)) skříň a vyřadit věci, které jsem v záchvatu touhy po čemkoliv ženském asi před čtvrt rokem nakoupila, ale jsou mi malé 🙂 Prodám je za pár kaček nebo vyřadím na charitu, protože mi zbytečně zabírají místo.

Napadlo mě otevřít i klučičí skříň. S velkým nadšením jsem ty věci vzala a chtěla je taky vyhodit (všechny), ale pak jsem se zabrzdila a řekla jsem si, že tohle udělám s velkou slávou taky se svojí první pilulkou… Od ní všechno začne jiným směrem, ale do té doby to nechci zakřiknout. Tolik si přeju, aby to vyšlo…

Z věcí v mé klučičí skříni nosím jen jedny kalhoty, tři trička a dva (uni) svetry, které střídám do práce. To zbylé už tam jen tak leží a taky zabírají místo. Klučičí věci už nenosím ani doma. Nechci a nepotřebuji. Užila jsem si jich za ta léta až až.

Ležel tam ale můj starý černý kufřík, který se otevírá na číslený kód. Dostala jsem ho asi k 12tým narozeninám (?). Tak nějak, ale to je jedno. Přála jsem si mít kufřík, který se dá zamknout na kód z jednoho prostého důvodu… A taky jsem ho dostala…

…teď už je v něm jen časopis Ohníček z r. 1988 s mým otisknutým obrázkem a prvním vydáním Deníku Lučan, který vyšel zrovna v měsíci, kdy jsem maturovala a loučila se se střední školou. Jinak je úplně prázdný, ale bývávaly časy, kdy tomu tak nebylo.

Ten kufr byl mým druhým životem. Po celou tu dobu (dokonce i v době, kdy jsem měla manželku) jsem v něm měla schované všechny mé holčičí poklady. Celé mé ženské já schované v jednom kufru, aby mi na to nepřišli…

Ze začátku to byla jen jedna sukýnka a silonky. Pak tam začalo být těch věcí víc a v období před 5 – 15 lety byl tak narvaný, že nešel ani zavřít! Byly tam dokonce i dvoje boty! (A to byl takový ten klasický kufřík pro podnikatele – žádný cestovní kufr). To je on:

Je prázdný…

…protože můj svět už se do něj nevejde…

…a ani do něj nikdy nevrátí…

Už nejsem uvězněná v kufru… i když ještě nejsem tak svobodná, jak bych chtěla, je to o poznání lepší…

Strašně jsem se bála, že ho někdo najde a koukne se ve škvírách v boku dovnitř. Jak byl narvaný, tak měl skoro dvojnásobnou výšku, byl plný hrbolů (od lodiček a tenisek) a tak moc netěsnil, že občas i něco vykukovalo (ačkoli jsem to pečlivě zasouvala zpátky). Ukrývala jsem i samotný kufřík, jak jen to šlo. (Ale ukryjte kufřík!)

Postupně bylo těch věcí moc a za doby ještě s manželkou jsem už měla navíc jednu velkou totálně narvanou igelitku! To bylo hrozné, protože všechny ty krásné věci jsem tam měla zmuchlané a doslova napěchované a ještě přikryté dalšími igelitkami, aby nebylo poznat, co je uvnitř. Pak byly ty igelitky už dvě a mě se nevešly do skříňky, ve které jsem je maskovala 🙁 Musela jsem to nějak omezit. A začala doba omezování… pokusy o zabití Terezy… znovu a znovu a znovu…

Několikrát se obsah toho kufříku vyměnil. To když proběhla čistka a já strašně spokojená vyhodila všechno, co s Terezou souvisí. Ale ta spokojenost trvala vždycky jen chvíli… Pak jsem si vyčítala, že jsem závislá. Jako třeba drogově závislí, kteří se nedokážou své závislosti zbavit. Myslela jsem si, že bych se měla jít léčit z té závislosti, protože jsem tu ženskost potřebovala 🙁 Nedokázala jsem bez ní žít!

Vždycky (!), když jsem byla doma sama, jsem to všechno vytahala a užívala si ženskost do poslední vteřinky… kolikrát hrozilo, že se nestihnu převléknout a tak jsem poslední půl hodinu strávila u okna a čekala, až se manželka (nebo někdo z rodiny, když jsem ještě bydlela jako děcko s rodiči a ségrou) vrátí, abych se teprve potom převlékla s těžkým srdcem zpátky… (Horší to bylo později s make-upem, protože ten jsem kolikrát v té rychlosti opravdu nestíhala důkladně dostávat z tváře… to byly stresy…)

Já jsem si na Terezu nechtěla hrát. Já jsem jí chtěla být!

Teď už vím, že byl nesmysl a hloupost schovávat si vše do kufříku a nechat si to jen pro sebe. A přísahat si, že tohle se nikdo nikdy nedozví a že si tohle tajemství vezmu s sebou do hrobu. Tolik jsem se za to styděla! 🙁

Bylo i špatně to, že jsem to neřekla manželce, když jsem s ní do vztahu šla. Já to ale neudělala schválně. Myslela jsem si, že Terezu zabiju. Byla jsem o tom přesvědčená. Nikdo mi neřekl, že to nejde 🙁

Kdybych to přestala skrývat hned na začátku, bylo by všechno jinak… Ale nemůžu a nechci se litovat. Pořád mám před sebou pár let života, i když už si nemůžu užít holčičích radostí třeba ve škole, na lyžáku, v divadle se školou nebo na maturitním plese v nějakých hezkých šatech… (Holky buďte rády, že jste holky už od narození! 🙂 Je mi jedno, že to má i své nevýhody. Chci je taky 🙂

Jdu přehrabat ty věci ze skříně 🙂

Jo a holky, nemá váš přítel taky někde schovaný nějaký takový kufřík? ;)))

3 Comments

Dita

27. 12. 2013 / 14:35 at 14:35 Odpovědět

Taky mě dneska chytlo uklízení. Vyřazuji staré oblečení, prohrabuji se památnými věcmi a čtu staré dopisy. Pro mě to tedy není tolik očistné jako pro Tebe, ale také cítím tu potřebu to dneska udělat.