Už žádné lži
🙂 Vůbec nevím, jak mám komunikovat s lidmi, které jsem třeba rok, dva, deset neviděla! 🙂 Například mí bývalí spolužáci ze SŠ. Najednou si jeden z nich vzpomene (taky Tom, se kterým jsem seděla v lavici – a pak tam byl ještě třetí Tom a tím klučičí zastupení v naší třídě končilo, takže mi tam bylo náramně dobře :)), že potřebuje něco aktualizovat na svých stránkách, které jsem mu dělala a mě do té jeho odpovědi skáče pořád ženský rod 🙂
Nejsem až příliš na začátku, abych už je prosila, aby mě oslovovali správným rodem i jménem? Stejně třeba zase rok nebudeme v kontaktu… Ale pořád do nekonečna jim jako Tom odepisovat nemůžu. Možná ještě počkám ten rok, pokud se nebudou ozývat (a nepojedu v červnu na ten jubilejní sraz :). I když zase proč to neříct, když je mi příjemnější, když mě všichni berou tak, jak mají?
Když jsem včera usínala, vlétla mi do hlavy taková hezká myšlenka. Vzpomněla jsem si na mé kolegyně, jak reagovaly, když jsme si o tom všem začaly konečně povídat a zbořilo se tím to tabu… Měla jsem jedinečnou možnost prožít tu nejkrásnější výhodu coming-outu. Přijetí je super a moc příjemné, ale ten pocit, kdy vás někdo začne okamžitě brát správně a probírat s vámi všechny stránky ženského života (pochválí nehty, obočí a vůbec mu nevadí, jak ještě vypadáte, protože pro něj už ženou jste, dokonce vám přinese nádherné náušničky!) a těší se stejně jako vy na všechno, co přijde… to je tak osvobozující!!! A na pracovišti obzvlášť. Měla jsem z toho tak velký strach… Najednou nevadí, že mám nalakované nehty. Najednou nevadí, že mám namalované oči.
Moje maska pomalu padá.
Už žádné skrývání.
Už nejsem na všechno sama.
Tohle je nové svítání.
Najednou nejsem vadná.
Najednou žádné hlídání.
Už se mám i víc ráda.
Už žádné lži a vzlykání.
24 Comments
Péťa
Ahoj Terčo jsem moc ráda že jsi sem zase toho tplik napsala ráda to čtu jsi fakt bezva že sem píšeš akorát sama teď vidím že jak jsem se těšila na hormony a jsem ráda že je mám efekty jsou taky znát jsem za to moc štastná ale pořád si říkám a bojuju s tím proč zrovna já jsem se musela takto narodit a procházet teď tím čím procházím musíš být silná nechci Tě nijak lekat ale fakt někdy ta psychyka stojí za prd a člověk když vidí ty holky a vidí že stejně nebude jako ony nevzdávám to jdu dál ale někdy má člověk myšlenky radši nebýt třeba to mám takto jenom já ale jako třeba dnes to nestojí za nic ty změny jsou vidět ale jde to pomalu a čím víc jsem se na vše těšila tak teď vidím že je to běh na dlouhou ale opravdu dlouhou trať
Bibina
koľko dní, mesiacov (rokov?) ste sa dámy rozhodovali,že do toho pôjdete? čo všetko ste do toho dali, vedomé si toho,čo príde… a išli ste do toho. Už cesta k rozhodnutiu bola beh na dlhú trať. A dali ste ju. Teraz ste na ďalšom behu na dlhú trať, asi o niečo dlhšej trati. Ale ak ste mali silu dokončiť tú prvú, zvládnete aj tu druhú. Ženy sú totiž silne! Silnejšie ako muži
, to je totiž fakt, žiadne feministické kecy. Péťa nič predsa nejde hneď (áno aj keď sme ženy nedočkavé 
) a na všetko dobré sa čaká. Máte môj obdiv dievčatá, vôbec za to rozhodnutie a silu, ktorú máte…
Tereza
Péťo, hlavu vzhůru. Mě nikdo nemůže vylekat ničím 🙂 S pohnutou psychikou počítám 🙂 A mám hlavně svojí hlavu. Člověk může být jako ostatní holky… je to v tvojí hlavě… koukni na ta videa vlevo 😉 To jsou holky. Stejně jako ty. Jsi nebo budeš. Ale budeš.
Tereza
Nehledě na to, že jsem viděla osobně Andrejku měsíc po operaci a vůbec nevím, proč máš tyhle obavy! 😉
Péťa
Ahoj holky děkuji Vám za podporu jen opravdu běduju nad tím že jsem se narodila takto s holčičim mozkem a tím tělem co mám přito se rodí tolik holek a proč já se menarodila správně i jako nemusela bych být modelka medicína umí zázraky to jo ale proč zrovna já nevadí mi že bude člověk prožívat bolesti těším se na operaci ale holky to chlapské tělo co bylo zanechalo po sobě následky vzhledové a rysy takže hormony to sice upraví ale pořád dost lidí řekne to je ale divná holka jenže příroda i sama vytváří takovéto holky no nic asi bych chtěla být dokonalá a musím stát nohama na zemi
Tereza
Péťo, dokonalé chceme být všechny 🙂 (To jen dokazuje, že jsi žena 🙂 A moc se mi líbila myšlenka jedné slečny (MtF), která na konec svého videa napsala: "Jsem pyšná na to, že jsem transsexuálka, protože mohu být u všech těch zázraků medicíny na vlastní kůže."
M
Moc pěkný, jen by mě zajímalo, jaký by měla asi přednes soudružka Ludmila Pelikánová
M
Velice inspirativní pro všechny, kteří se hledají, mají tuchu, že jsou jiní, a potom dospějí, že jsou vlastně transsexuály, tato nálepka "transsexuál" se mi ale nelíbí, myslím, že takto by měl být označovaný člověk jen v určitý čas ve svém životě, v obdomí proměny, pak když se z jedince MaleToFemale stane po všech peripetiích žena, měla by si zvykat hlavně na to, že je žena, konec konců to byla ta práce, abychom k tomu dospěly milé dámy. Živit v sobě něco, že jsem donekonečna transsexuál, je vcelku dost nešťastné a je opravdu otázkoum, když to někdo takto cítí, aby šel do přeměny, nemyslím, že tito lidé budou někdy šťastní, nicméně, je to názor můj a nikomu jej nenutím. Můj pohled na F64.0 …. Na tento blog jsem přišla dnes pozdě v noci a musím říct, že mě hodně chytil za srdce. Skláním se, já bych takto popisovat svůj příběh psychicky nezvládla. Marcela
Péťa
Promiň Marcelo tady Péťa proč bychom neměly býti štastné nevíš čím si člověk prochází a že to čím nás příroda obdařila je hodně velká nálož kdo nezažil neví o čem je řeč a já jsem štastná i když psychika stojí někdy za prd jsem štastná i kdyýž se mi povede hezky se učesat a namalovat tak jsem štastná tak proč bych měla být neštastná a jsem štastná že už se měním teď aspoň tady vidíš jak tady o všem Terezka píše tak i mě a ostaním to hodně pomohlo nic nikomu zlého nepřeju nikdy jsem to nedělala ale věř mi je to fakt náloooooooož a vím o čem mluvím [8]:
Tereza
Marcelko, já ti rozumím – mám úplně stejný názor na to, že není hezké, když nám někdo říká transsexuál (protože my jimi nejsme, my jsme přece ženy! Náš mozek nám to říká).
M
Milá Terezko, já Ti strašně držím palce, já jsem se změnou pohlaví začala, když mi bylo 18,5 roku a celá přeměna mě trvala bezmála dva roky, začátkem devadesátých let minulého století, to bylo opravdu velice rychlé, mnohdy jsem musela dělat věci, které jsem věděla, že mi pomůžou, ale vnitřně jsem s tím nesouhlasila. Já udělala totéž co udělat chceš ty, až z tebe bude fyzicky ženská, pálila jsem mosty, dokonce jsem všechny fotky ničila, vysvědčení ze ZŠ apod. Dneska to už beru trošičku jinak, za půlroku mi bude čtyřicet a jsem klidnější, pokaždé, když ale zavzpomínám na začátek devadesátých let, roztřesou se mi ruce, jako bábě v domově důchodců. Své názory zde nikomu nevnucuji, jen číkám, jak to já cítím, také jsem to prožila.
žába
Dobrý večer, vmísím se sem též:)
Tereza
Marcelko děkuju Ti. Kéž bych tak mohla taky začít už v 18ti… ale čas nevrátím a mladší už nebudeme, tak není o čem přemýšlet. Ještě pořád mám život před sebou (hlavně mi tu nikdo neříkejte, že ne! :)).
Tereza
Jé, žábo dobrý večer 🙂
M
Milá Terezko, pálit most s vlastním dítětem by byla osudová chyba, děti jsou naše budoucnoct, dělají nám rádost a pokud je máme, vzdávat bychom se je jen kvůli tomu, že jsi našla až nyní sílu začít řešit svou nelezkou situaci – neměli. Takže to, že chceš i nadále fungovat jako rodič Ti já pouze mohu schválit. Děti jsou mnohdy rozumější, než si dokážeme myslet a předčí i hodně dospělých v citových oblastech. No já když bych hodnotila tuto věc zpátky, myslím, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla udělat a děkuji Bohu, že to na mě není vidět, mohu normálně fungovat. Jestli chtěš, poskytnu ti na sebe telefon, v případě, že bych pro Tebe mohla něco udělat.
M
[12]: Samozřejmě, že máte pravdu, člověka časem i pár věcí, které "spálil" mrzí a na některé by se dnes rád podíval, ale co já vím, možná to tak mělo být……..
M
Omlouvám se, za překlepy, už to po sobě nečtu……………..
Tereza
Néé…to nikdy neudělám vzdát se vlastního dítěte. Je pro mě tím nejdůležitějším člověkem na světě a celý život bude! Přála jsem si jí a mám jí – jako žena rodit bohužel nemůžu, tak aspoň takhle. Co se týče jí, tak tam se nic nemění. A ani nezmění. Nikdy o ni nechci přijít a taky nepřijdu.
M
[18]: Jasný, klidně napiš na mail, já se taky ráda přiučím co je nového s odstupem času, já se už mezi lidmi s touto problematikou moc nepohybuji, pár jsem jich sice znala, ale je to jako s každým druhým člověkem, buď si lidi "sednou" nebo ne.
Tereza
[19]: přesně tak – taky jsem přišla už na to, že ne všechny holky, co jsou na tom jako já, jsou automaticky mými kamarádkami jen proto, že mají stejný osud. Není to o identitě ani o čemkoliv jiném – je to o tom člověku – jaký je. Přesně jak říkáš – buď si sednou nebo ne. Ale většinou s lidmi nemám problém. Uvidíme za půl roku ;)))
M
Dobře se s Tebou povídá
M
jinak by možná bylo lepší než mail komunikovat na skype, ale pokud bys chtěla, tak se domluvíme třeba po mmailu.
venus in chain
halo translidi
anita agi somosyova
what it feels like