Vzpomínky přilétly
Cinkla mi sms. „Dnes v noci se vrátím a už spolu zůstaneme.“
Ale spím dál. Ráno se probouzím a v telefonu mám další zprávu. „Přijď ke mně, prosím. Měli bysme si koupit novou postel.“
V obýváku vidím na matraci polštář a peřinu. A pod ní tebe. Tohle se mi musí zdát, to nemůže být pravda, že bys byla tady.
Tak jdu blíž a pohladím Tvé blonďaté vlasy. Otevřeš oči a usměješ se na mě: „Zůstaň tady se mnou prosím.“ Díváš se na mě těma svýma krásnýma velkýma očima, vidím zase ty tvé jemné rty a já se od nich pohledem nemůžu odtrhnout.
Jsi to ty. Přesně taková, jakou si Tě pamatuji v letech 2000-2008.
„Nemůžu zůstat, musím do práce.“ A spěchám, ale současně mám strašný strach. Co jsi mi to udělala?
Rozbrečela jsem se.
V tom jsem se konečně doopravdy probudila.
Včera večer jsem si zalezla pod deku, lehla si na matraci k televizi a odpočívala u horkého voňavého čaje.
Běžel český film ze současnosti. Ale ona to současnost už vlastně nebyla, protože ten film byl natočen v r. 2001.
Tedy v roce, kdy jsem byla (do té doby) nejšťastnější v životě. Byly to první dva roky, co jsem byla se svojí bývalou manželkou. Tolik let se mi ještě před tím líbila a najednou tu byla se mnou. To bylo štěstí.
Mívám to často, když se objeví něco z tohoto období. Vrací se mi vzpomínky na to, jaké to bylo právě v té době. Slyším hudbu z té doby, pamatuji si události, které se tenkrát staly a probíraly jsme je spolu u zpráv…
Nechtěla jsem na to myslet. Jen jsem se zamyslela, vzpomněla si na tu euforii a na člověka, který pro mě tolik znamenal a který už neexistuje. Moje žena tak, jak jsem jí poznala, už není. Je z ní někdo jiný. Prošla taky takovou zvláštní (psychickou) přeměnou, která bude zřejmě trvalá.
Brala jsem to jako nutné zlo, že jsem ve své hlavě vylovila tyhle vzpomínky a měla radost, že se mi jim daří čelit. Není důvod se na ně vázat a zoufat, jak to bylo krásné a že už není. Protože mnoho krásného mě ještě čeká.
Taky za to může slečna s rudými nehty, co se na mě tak hezky smála včera večer v obchodě a přivedla mě po čtyřech měsících na myšlenku, jaké by to bylo doma někoho mít. (Třeba aspoň kočku.)
Do toho navíc začala Lenička svými úvahami řešit boj se svojí ženskostí versus rodina. Jenže Lenka je v jiné situaci. Má milující manželku a dvě děti. Já jsem se manželce hnusila. Ale bojuje s tím podobně, jako jsem bojovala já… Dospěly jsme s Lenkou k názoru, že dokud má důvod zůstat, nemůže odejít. Rozvod by jí utrhl srdce. Jako mě a napořád – ale já právě proto už nemám důvod nepokračovat. Už nemám co ztratit.
Ráno v obýváku opravdu nikdo neležel. Jen moje deka z večera (kromě funkce ohřívací, je tu také objímací).
Nemohla jsem ten sen se všemi těmi pocity chvíli dostat z hlavy.
Ten sen mě postavil do situace, ve které bych nikdy být nechtěla. I když jsem si jistá tím, co dělám a neexistuje jediná překážka, přeji si, aby se mi nikdy nestala. Naštěstí nezměrná a nekonečná ignorace mé bývalé manželky mi otevírá stále další a další dveře. Už na nikoho nečekám, neotáčím se, protože není na koho. Za mnou už nikdo nestojí a nečeká, až se otočím já.
Vzpomínky přilétly. A zase odletí.
2 Comments
Péťa
Ahoj Teri hezky jsi to napsala fakt hezky ty jsi ještě mladá a budeš moct si vybírat jestli takového člověka nebo takového mě už je 48let a mám jasné představy koho chci a to je moje Kačka jenomže ona mě má ráda nehnusím se jí ale nechce být se ženou takže budu muset být sama což pro mě není takový problém ale když je člověk stále zamilovaný tak to je problém člověk se v životě nadělal chyb a když už konečně našel tu pravou tak stějně zase řeší jinou věc ach jo byla jsem u Kaček teď jsem přijela a nechtělo se mi od nich jezdit jak ráda bych u ní zůstala a hladila jí atd atd přitom žena a žena je to tak hezké všechno je v tom opravdový cit ach jo je to vživotě těžké no ale musí člověk jít dál nedá se nic dělat nechce se mnou být nechce a přitom když někoho miluju tak je jdeno jsk vypadá tak pak to asi to slovo miluju není tak myšleno člověk se povahově nezmění ba naopak vidí svět lépe než jako muž a dokáže rodině dát daleko víc a opravdu pro tu rodinu žít vidím to na sobě co hormůnky dokáží jak člověk je tak jak to opravdu má být jenže některé holky chtějí chlapa aby s ním mohly řešit právě to čím chlap je že je trochu jiný než ženy ale já prostě kdyby kačka přišla s tím že bude chlapem stějně bych v ní viděla tu kačku a zůstala bych s ní ať si každý myslí co chce zajímalo by mě ten výsledek zachovaná rodina a láska k člověku opravdová láska kterou nic nezmění
Tereza
Péťo já tě obdivuji. Nedala bych to, kdyby mě moje žena pořád milovala. Musela bych to pořád řešit. A ještě se s ní vídat? Tak to by mě pokaždé srazilo na zem… úžasně to zvládáš. Kdybych tě neznala, tak si doteď myslím, že milující partner a přeměna nejde dohromady.