Nikdy bych netušila, že se mi začne Žižkov tak líbit. Ty jeho ulice v prudkých kopcích lemované vysokými domy, za kterými vždycky někde v dáli vykoukne žižkovská televizní věž jako startující raketa. Chtěla jsem si některé moc hezké kouty vyfotit, ale jak jsem doma nestíhala a řešila, co na sebe, tak jsem si zapomněla telefon. Snad poprvé v životě.

Hřejivé sluníčko se opíralo do zdí domů, do aut a do tváří lidí. Měla bych si pořídit nějaké hezké sluneční brýle, protože jsem se občas ve výlohách pěkně křenila, ale jak bylo vidět, nikomu to nepřišlo divné a už vůbec jsem nevzbuzovala ani rozruch, ani pochybnosti. Dokonce ani tehdy, když jsem schválně procházela skupinkou kluků nebo dělníků, co právě vyšli z pizzerie.

Ráda se takhle testuju, vnímám neverbální komunikaci a pak poslouchám 🙂

 

Přitom dopoledne, když jsem vyjížděla z domu, jsem si říkala, jak mám pořád tolik mužských rysů… Jenže ty nějak během jízdy do Prahy zmizely a když jsem vyskočila z auta a viděla se v těch odrazech, tak se mi zvedlo sebevědomí a to gradovalo v ordinaci MUDr. Findeisové, která tam měla zrcadla 🙂

 

Nejela jsem k Hance. Byla jsem pozvána na další nezbytné vyšetření k MUDr. Findeisové (interní ambulance), která se po 36 letech přestěhovala ze své staré ordinace sem na Kubelíkovu ulici do Nemocnice na Žižkově. Hanka mi říkala, ať si zajdu k ní, že teď mám na výběr buď MUDr. Hanuše nebo jí. Mě se líbilo, že to tu už znám, tak jsem si vybrala jí.

 

V Nemocnici na Žižkově jsem nikdy nebyla. Fascinovalo mě, jak tvoří jeden pravidelně oblý roh v ulici 🙂 Tak tam to bude zajímavé! 🙂

 

Jenže jen co jsem vešla a začala koukat na informační ceduli, do kterého patra mám jít, šla kolem zrovna nějaká sestřička a zeptala se, jestli něco hledám. Ale než jsem to stihla doříct, už jsem stála ve výtahu a že MUDr. Findeisová je v prvním patře. Nestihla jsem si ani sednout v čekárně, která byla úplně prázdná… v celé nemocnici nebyl jediný pacient – jen já! Připadala jsem si jako Vladimír Menšík v seriálu Létající Čestmír, když byl v nemocnici jako jediný pacient, protože ho p. Nárožný odmítl uzdravit kouzelnou květinou :)))

 

Sestřička hned vyšla, řekla ať se svléknu do půl těla, sepsala kartu do počítače, lehla jsem si na lůžko a natočila EKG (u mě poprvé v životě). Naštěstí jsem věděla od Andrejky, že si nemám brát punčochy, že mám mít volné nohavice a že si budu moct podprsenku nechat. Takže jsem si jen vyhrnula nohavice a dostala sondy na nohy, na ruce a na hrudník kolem mé nové černé krajkové podprsenky, která mě dělá hrozně hezká prsa! 🙂

 

Bylo mi strašně krásně. Automaticky mě všichni oslovovali správným rodem (asi bych se už konečně měla přestat divit! 🙂 a tak jsem se cítila nesmírně žensky a užívala si to.

 

Ještě mi sestřička změřila tlak na obou pažích a šla jsem vedle k paní doktorce, zase do podprsenky (ale kalhoty jsem si mohla pořád nechat). Tam začal výslech, jaké jsem měla nemoce, operace, alergie, atd… standardní dotazy. Co rodina? Je zdráva? 🙂 Jak se cítíte? (No já byla zase v té své euforii, takže jsem řekla, že báječně 🙂 A popovídaly jsme si s paní doktorkou o Žižkově, o krajině, kde bydlím, o staré ordinaci, ve které paní doktorka ordinovala 36 let (tzn. celý můj život! 🙂 a já měla radost, že jsem narazila konečně zase na někoho, s kým se dá normálně mluvit a je přístupný (ne jako odměřená paní na matrice, která nebyla přístupná absolutně ničemu, přestože jsem se o to zezačátku snažila).

 

Zeptala se, jaké budu mít nové křestní jméno a zda si nechám příjmení (jen přidám -ová). Říkala, že to jméno je v kombinaci s tím příjmením celé moc hezké 🙂 To mě taky tak potěšilo. Všude jsou tak milí!

 

Pak mi paní doktorka promačkala hlavu na různých místech, krk, záda, břicho, měla jsem říkat, jestli mě to bolí. Nebolelo. Pak jsem si měla stoupnout a ukázat lýtka, jestli tam nejsou křečové žíly.

To se mi líbilo, protože jsem měla úplně dokonale hladké nohy – navíc jak jsem teď pořád všude hladká z těch hormonů, tak to vypadá moc hezky! 🙂

 

Dostala jsem poukaz na odběr krve a moči, který může buď udělat MUDr. Findeisová nebo laboratoř v místě bydliště, takže si zajdu u nás a v polovině března, kdy jedu zase k Hance (+ na společné sezení) se zastavím i tady a výsledky jim sem hodím. Odběry jsou opět standardní + štítná žláza.

 

Paní doktorka se ještě zeptala, jestli jsem už byla na endokrinologii, tak jsem odpověděla, že ano a že to tam dopadlo dobře. Na to mi řekla, že u ní to taky dopadlo dobře a už se jen počká na další výsledky…

 

A tím by měla série „vstupních“ vyšetření končit.

 

Ráno jsem šla ještě na dvě hodiny do práce (ačkoli jsem nemusela). Ale řeším teď zase tolik problémů, že jsem potřebovala aspoň něco dodělat. Do toho mi z ničeho nic ředitel řekl, ať za ním v 9 přijdu kvůli materiálu, ale já jsem v 9 potřebovala odejít… takže jsem tajně doufala, že mu tam v tu dobu někdo vleze a taky že jo! 🙂 On věděl, že jedu dnes do Prahy, ale jako obvykle na to určitě zapomněl. Takže jsem mu to připomněla v mailu a běžela.

Všude byla hrozná vlezlá mlha, ale jak jsem se blížila k Praze, na Evropě 2 začala provokovat Zorka Hejdová, že v Praze je krásně sluníčko a určitě je tak úplně všude, kde se dá Evropa 2 zachytit (což nebyla pravda). Ale já to Zorce odpustila. Kdysi jsme si totiž přes maily hrozně hezky popovídaly o jejích šatech a botičkách 🙂 Ona je úplně posedlá podpatkami! 🙂

 

Já dnes nejela v kozačkách, ale ve světlých teniskách právě proto, abych neměla problém u sestřičky s natočením EKG. Ale ty podpatky mi tedy vážně chyběly! Musím si koupit nějaké hezké botičky na jaro – a samozřejmě s podpatkem! Dneska jsem koukala po slečnách, co nosí a moc se mi některé líbily. A taky kabátek s úzkým páskem délkou pod zadeček 🙂 To se mi taky líbí moc!

 

 

 

Takže teď už jen čekám na telefon z matriky, že si můžu přijít pro rozhodnutí a nechat si udělat svojí krásnou holčičí občanku 🙂 A pak už jen k Hance a dál plout na téhle mé růžové loďce k tomu správnému břehu. Stejně už na něj občas vystoupím a projdu se tam 🙂

Vždycky se nesmírně těším, když mám někam jít oblečená žensky a namalovaná. A ze všeho nejradši mám, když mě někdo někde identifikuje správně. To mi dělá radost a hladí po duši…

 

Ale radost mi dělá i to, když nikoho nezajímám. Nepoutám pozornost. A přesně o to mi jde.

Chci být jako vy.

Obyčejná dívka.

Už mi došlo, že seriál Matrika nebude mít jen tři díly, možná ani pět… ale tímhle stylem tak deset 🙂 Může za to naše výjimečná matrika – kterou si bohužel nemůžu vybrat.

Jsem opravdu ráda, že bydlím ve městě, kde mi tento úřad dává možnost ho navštěvovat tak často a trávit s velmi snaživou úřednicí svůj volný čas. Co bych taky chtěla jiného takhle odpoledne po práci dělat, než nosit na úřad papíry a čekat… čekat… čekat…

 

Dnes mi přišla sms z Městského úřadu, že mám hotovou občanku. Tu „jednodenní“, kterou jsem chtěla hned odnést na matriku, aby mi ji zase ustřihli – ještě čerstvou 🙂

 

17. února jsem byla požádat o novou občanku pořád na staré jméno jen proto, že to paní z matriky chtěla kvůli mému rodinnému stavu. Co kdyby to někomu vadilo. Radši ať si vystojím tu frontu a počkám dva tři týdny, než budu mít novou a pak honem zase na matriku.

 

Dnes je 26. února, což je 9 dní od žádosti o nový občanský průkaz. Takže jsem byla mile překvapená. Žádné dva tři týdny.

 

OKAMŽITĚ po práci jsem pro občanku letěla. Těšila se, že zase půjdu k té samé úřednici, co minule, ale tentokrát tam seděla na jejím místě moc milá, hezká a usměvavá blondýnka, která na mě začala mluvit tak hezky, že jsem se na ní musela usmívat taky a řekla jsem jí všechno to trápení, které mám s těmi občankami.

 

Koukala na mě a divila se, proč mi paní matrikářka nedala náhradní zelené papírky dva, že se to tak dává, když jde o dvě změny a nemusela jsem teď čekat 9 dní na novou. Navíc jí taky přišlo líto ničit tuhle úplně novou, ještě teplou z výroby 🙂 Ale když jsem řekla jméno paní matrikářky, se kterou jsem jednala, tak se tam všechny její kolegyně rozesmály a řekly: „No joooo…. tahle paní… jasně… no tak to už chápeme!“ 🙂 A tím to bylo jako vyřešené, všechny přítomné pochopily, proč kolem těch občanek tak lítám, začaly se věnovat zase své práci a mě došlo, že mám prostě smůlu, že na naší matrice sedí zrovna tahle paní. Věděla jsem ale, že tam ještě dnes musím zaběhnout právě proto, abych si vychutnala ten paradox, kdy úplně novou občanku přinesu na matriku, kde mi zase ustřihnou její roh a znehodnotí a já (pokud to stihnu), ještě ten den poletím znovu na občanky požádat o novou 🙂

 

To byl můj původní scénář. Ale tak nějak jsem tušila, že s matrikou to nebude tak jednoduché. A taky že nebylo! 🙂

 

Slečna na občankách mě pobavila, protože říkala, jak jim tam chodí (podle občanky) ženatí žadatelé, kteří se znovu oženili a žádají o občanku novou. Tatáž matrika nechává ženit tyto již (podle občanky) ženaté a vůbec to neřeší. Ale mě jo!

 

Nazvala bych to „Legrací s občankou“. Přišlo mi to už pak legrační.

 

Na občance je datum vydání 19.2.2014. (Tedy jen dva dny od podání žádosti už byla hotová!) Jenže k vydání byla připravená až dnes 26.2.2014. To asi jak cestovala z Prahy, kde mi jí vyrobili. Z Číny to tu je za tři dny. Občanky z Prahy za týden… Na té ošklivé tmavé klučičí fotce vypadám jak černoch 🙂 Ale je jen na pár dní, tak je mi to jedno.

 

Takže jsem jí popadla, poděkovala milé blondýnce a letěla s Nikčou zase na matriku. Jen jsem se doma rychle převlékla do hezčích holčičích kalhot, svetru a bundy a trochu namalovala. Potřebovala jsem to rychle za každou cenu dnes vyřídit, aby mi už plynula 30denní lhůta na vydání rozhodnutí, pokud se nebudu moct hned vzdát práva na odvolání (jak jsem se někde dočetla, že to jde a tím vše urychlím už při podání žádosti). Teorie se od praxe na našem Městském úřadě velmi liší. To bych totiž musela dostat oznámení o zahájení správního řízení hned a hned taky rozhodnutí. Slovo „hned“ úřady neznají.

 

Paní matrikářka se prý už na mě těšila (jak řekla) 🙂 A myslela na mě! 🙂 To mi lichotilo. Hned v první větě mě oslovila správně v ženském rodě a tím si získala mé sympatie! 🙂 Ale tím to také skončilo… Pokračovala už zase v mužském :/ (Ale snaha se cení. Naštěstí k ní nebudu chodit denně, takže jsem to neřešila.)

 

Vzala si žádost, nové správné potvrzení od Hanky na speciálním předtisku jen pro tyto účely (u kterého jsem si dovolila prohodit, že na matrice v jednom východočeském městě toto nové nevyžadují a berou stále stará potvrzení, přičemž se mi hned dostalo vyhubování, že to tedy ne, jak je to možné, že ta matrika přeci porušuje zákon a měla by si tam udělat pořádek! 🙂 Tak už jsem radši mlčela.

 

Pak vytáhla zákon a něco v něm hledala. (Hrozně dlouho.) Dívala jsem se z okna, na krásné střechy starých domů, na modrou oblohu, na komíny, na antény, na ptáčky sedící na drátech, na záclonu, na zvadlou gerberu ve váze, která by potřebovala vyměnit vodu, na starý výtisk knihy Jak se bude vaše dítě jmenovat, na stohy papírů všude kolem, na mé nohy, které vypadaly v těch ženských úzkých riflích tak hezky :), na mé nehty, jak se krásně leskly pod těmi zářivkami… a občas jsem mrkla na paní matrikářku, která stále listovala v zákoně a odškrtávala si jednotlivé údaje v mé žádosti. Chvílemi mi jí přišlo i líto. Vypadala tak bezradně! Potom mě vyzvala, abych jí dala zase rozsudek o rozvodu…

(Měla jsem ho pro jistotu s sebou, ale chtěla jsem jí trochu potrápit.)

„Rozsudek? Vždyť ten jste po mě chtěla minule a kvůli němu jsem vám sem posílala mojí mamku! Jinak byste mi přeci nedala ten zelený náhradní doklad k občance!“

„No, to sice ano, ale já jsem si ho zapomněla ofotit víte?“

Tyjo.

Tak jsem jí ho dala, hned si ho ofotila, pak si vzala znalecký posudek od Dr. Knappové na neutrální křestní jméno a rodný list: „Ten si tady nechám. Vydáme vám nový a budete mít i změněné rodné číslo…“

„Co? Rodné číslo mi přeci změníte až po operaci tak za rok ne?“

„No jo vlastně, máte pravdu…“

Uff. Začalo to být náročné.

Nejlepší moment ale teprve přišel…

 

„Od kdy že máte tuhle novou občanku?“

„Teď jsem si jí vyzvedla! Před pár minutami!“

„Aha….“

To „aha“ znělo divně.

„Víte… ta občanka je totiž příliš nová. Ještě není v ROBu (centrální registr obyvatel – v čekárně na občankách mají krásné letáky s názvem: „ROB – obíhat mají papíry, ne lidé!“ :)) Hezké heslo…

 

Moje nová občanka ještě není v databázi? Je platná? Je!

 

Problém.

 

Už jsem se viděla, jak mi zase vrátí žádost a bude se čekat, až se moje nová občanka objeví v jejich databázi. Nechápu, proč se do té databáze nenahraje ještě před tím, než je vydána. Navíc, když je na ní datum vydání o 7 dní dříve, než jsem si jí ve skutečnosti mohla vůbec vyzvednout.

 

Paní matrikářka někam zatelefonovala. Ohlásila se, že je z matriky a že potřebuje ověřit jednu občanku. Dlouho ticho. Pak nadiktovala nové číslo občanky a vysvětlila do telefonu důvod, proč to chce. Že ještě není v ROBu, protože jsem si jí před pár minutami vyzvedla. Slyšela jsem, jak jí paní do telefonu říká: „Ale to je přeci jedno. To na to nemá vliv. Ale jinak občanka s tímto číslem je opravdu platná a patří dotyčnému.“

 

Oddechla jsem si. Paní matrikářka je pečlivá a chce mít všechno vpořádku… Co kdyby ta občanka byla… nenapadá mě nic… kradená? falešná? prošlá? ??? Nevím.

 

A tak mi paní matrikářka žádost vzala, řekla, že bylo zahájeno správní řízení a že oznámení o zahájení správního řízení mi přijde poštou buď zvlášť nebo rovnou s rozhodnutím. Jak chci.

 

„Mě to je jedno. Co je rychlejší?“ 🙂

„Nic není rychlejší. Obojí je tak na stejno. Chcete to tedy nechat poslat poštou nebo se pro to zastavíte?“

„No když je to jedno, tak nevím. Tak já se pro to třeba zastavím…“ Říkala jsem si, že pošta to může někde zabrzdit a to já nechci. Napsala si na mě telefon a zavolá mi, až bude vše hotové.

Teď má úřad (jako každý) lhůtu 30 dní na vydání rozhodnutí.

 

Ještě mi řekla, že má strašně moc práce.

Tak jsem jí politovala, že jsem taky 12 let pracovala na úřadě a vím, jak je to strašné, že už bych na úřadě nikdy pracovat nechtěla 🙂 A dovolila jsem se zeptat, kdy by to asi tak mohlo být hotové. To rozhodnutí. Abych se mohla vzdát práva na odvolání a nabylo to hned právní moci.

„Máme toho hodně. Já se vám ozvu.“

 

Tyhle odpovědi miluju. Mohla mi klidně říct, že za tři až čtyři týdny a bylo by to? Ale naše paní matrikářka je tajnůstkářka 🙂

 

Už teď se těším na Matriku – díl IV. 🙂

 

Paní byla očividně ráda, že mě ještě uvidí 🙂

 

Důležité je, že už se to zase trochu pohnulo o kousíček dál. A to jsem původně chtěla mít vše už do 6.3. vyřízené, protože 7.3. by byl můj starý svátek… Byla by v tom taková hezká symbolika. Takhle budu ráda, když vše budu mít koncem března.

 

Ale vlastně o nic nejde. Tu chvilku už to se starým jménem vydržím. Čeká mě už jen jedno nebo dvě vyšetření u doktora (nejbližší mám EKG a interní vyšetření) a tak už se nemusím tolik obávat, že mě bude sestřička v čekárně plné lidí volat mužským jménem, zatímco já tam nakráčím v kozačkách s dlouhými vlasy 🙂

 

I tak mám radost.

 

 

Včera večer jsem šla spát výjimečně už v deset. Říkala jsem si, jak se krásně vyspím. Ale jen jsem ulehla, tak „cink“ – a na mobilu zpráva z facebooku.

Byla to Lisa ze Žitavy, kterou jsem poznala ještě jako Tom a ona o Tereze neví. Byla mou hlavní kontaktní osobou v téhle zemi a kdykoliv jsem cokoliv potřebovala vědět, tak mi to ochotně zjistila a vtipně poradila. (Navíc je to moc krásná brunetka :).

Koncem léta jsem jí napsala na facebook z Terezy profilu (protože na ten Tomův už nechodím) krátkou zprávu, jestli bych se jí mohla zase na něco zeptat. Že jí znám a ona mě taky, ale jen o tom neví… 🙂

A teprve včera večer mi napsala, že si tu zprávu přečetla až teď! 🙂

 

To byl tak hezký rozhovor 🙂

Hned jsem se jí ptala na věci, které řekla jen Tomovi 🙂 Žádné Tereze! 🙂

Např. jak se jí líbí v novém domečku v Görlitzu, jestli ještě jezdí do Žitavy a jak jí jde studium na gymnáziu 🙂

Pořád se ptala, odkud to vím 🙂

Chvíli jsem jí napínala.

Z ničeho nic se zeptala, jestli nejsem příbuzná Toma 🙂 Mě ale že nezná. Tím si je jistá! 🙂

 

Nesmírně mi to lichotilo, protože podle fotek mě identifikovala jako ženu.

 

Až mi jí začalo být líto, jak pořád tápe, ale nevěděla jsem, jak jí to říct.

Kdybych napsala „Tom už neexistuje“, tak by se chudák mohla leknout, že třeba umřel. (Přeneseně sice ano, ale vysvětlujte to a ještě v angličtině 🙂

Tak jsem jí napsala, že ten Tom, se kterým si psala, byl sice Tom, ale jen tělem a zvenčí. Už je konec pláče, smutku a lží. Teď je tu Tereza, kterou jsem byla vždycky.

Ještě jí to nedocházelo, tak jsem jí prostě narovinu napsala, že Tom je teď Tereza, že jsem ale na začátku a je to jen 6 dní, co beru hormony.

To už jí došlo…

…její reakce byla moc krásná.

Napsala: „Welcome Tereza! Nice to meet you! Let’s talk together :)“

Přivítala Terezu a jede se dál 🙂

 

To byl ale trošku delší rozhovor… 🙂 Když už bylo jedenáct, rozhodly jsme se, že půjdeme spát, jinak nevstaneme 🙂

A já měla radost, že tuhle milou slečnu zase vidím. Usmívala jsem se a s tím usměvem na tváři jsem nejspíš i usnula…

 

 

A dnes mě ještě rozesmál kolega.

Štěžovala jsem si, že dnes pořád jen odepisuju na (pracovní) maily.

A on mi na to řekl vtipnou angličtinářskou hlášku, která mě ještě nikdy nenapadla:

„Neboj, už brzo budeš odepisovat jen na femaily“ 🙂

Dnešní den byl nádherný (zatímco přesně před sedmi lety na den přesně to byl jeden z nejtěžších dnů mého života, kdy byl ohrožený život mé ženy i mé dcery a nemohu na to nevzpomenout, i kdybych chtěla). Ale jak jsem řekla, vše dobře dopadlo a všichni jsou šťastní…

 

I já.

Může za to ten estradiol? 🙂 No jistě, že za to může. Ale už jen ten fakt, že ty pilulky polykám, za to může 🙂 I kdyby to bylo placebo, funguje to! 🙂

 

Můj on-line teploměr na balkóně dokonce zaznamenal přes 20°C! Což přímo vybízelo jít ven…

 

Ale nejdřív jsem chtěla konečně zlikvidovat Tomův šatník. Bylo na čase, protože jsem si to slíbila s první pilulkou a tu jsem si vzala už 19.2.

 

Bylo toho hrozně moc! 8 tašek na charitu + 1 na vyhození + 1 na prodej (už ta dražší hezká trička mám na aukru od 1 Kč a je mi jedno, jestli se to prodá jen za tu korunu).

 

 

Hřálo mě u srdce, že si bezdomovci konečně můžou vzít na sebe něco moderního, značkového a (podle mě) vkusného 🙂 Byly tam i skoro nové boty z léta, fůra společenských kalhot, kravat, košil… brrr jak nerada jsem je nosila. A když jsem nastoupila v r. 1998 na úřad, po pár týdnech jsem pomalu testovala vedení tím, že jsem to přestávala nosit a brala si normální rifle a bez kravaty. A maminka mi přitom nakoupila tři takové drahé luxusní košile… ty jsem si občas (taky bez kravaty) k riflím vzala. Když jsem pak po 12 letech úřad opouštěla, těsně potom vyšlo nařízení paní ředitelky, že všichni musí nosit společensky vhodný oděv (kromě pátku). Utekla jsem včas! 🙂

 

Měla jsem z toho prázdného šatníku velikou radost. Přidala jsem k tomu pytli na vyhození pak všechny staré kořenky a zásoby v kuchyni, které tam byly ještě po mé bývalé manželce, takže do popelnice toho bylo nakonec přes 8 pytlů, z nichž ten poslední se starými kompoty se mi u popelnice moc krásně roztrhl a vysypaly se z něj navíc mezi sklenice všechny ty staré těstoviny, koření, sušené houby, strouhanka, mouka… které jsem tam vysypala… :))) To bylo radosti 🙂

 

Zůstaly mi opravdu jen jedny rifle, 2 unisex svetry, 2 unisex trička a pánská bunda, kterou nemám ráda, protože je hodně pánská a hodně rychle se jí zbavím, ale dokud bude zima, nemůžu nosit svojí unisex bundu. Jde mi o cesty do Prahy na laser, kam musím přijet ve tváři zarostlá a jako vousatá žena metrem přes půlku Prahy fakt jet nechci. :/ Jak to ty vousy pořád všechno neskutečně komplikují! Nemít už je a mít delší vlasy, tak už letím celá šťastná jako Tereza do práce a začnu konečně svůj „real life test“, aby mi utíkala doba 1 roku, což je podmínka pro operaci. Ale ono to půjde. Horší už to totiž nebude – bude to už jen lepší!

 

Při likvidaci Tomových věcí byly okamžiky, kdy mě trochu píchlo u srdce (např. když jsem vylovila věci, které mi kupovala ještě manželka a viděla jsem přesně všechny detaily, jaké to tehdy bylo…) I právě proto ty věci už potřebovaly pryč. A takhle z toho bude mít ještě radost někdo další…

 

 

Holky přiznejte se. Kterou z vás to dneska nelákalo ven na procházku? 🙂 A v sukni? 🙂 Viděla jsem spoustu holek oblečených vyloženě jarně (dá se říct, že i letně) a tak jsem (doufám) nevybočovala. Mamka mě totiž pozvala na oběd, chtěla si popovídat a probrat novinky. Říkala mi, že Tom byl jiný… nikdy nebyl takhle přístupný…

Nevím, prostě se cítím najednou tak svobodně, že si chci povídat a všechno probírat (nejen mě!). Jakoby ze mě spadl obrovský kámen, který jsem si s sebou celý život tahala. Někdo zničil tu žábu na prameni a proudí ze mě radost, štěstí, nadšení. Najednou po 37 letech necítím žádnou tíhu u srdce, žádný strach, výčitky, že se zase těším, až budu doma sama a vytáhnu svůj tajný kufřík…

 

Mamka mi ještě říkala, že jsem se jí asi ve 3 letech pořád ptala, proč mám pindíka. A vždycky jsem dostala odpověď že „na čůrání“.

To byla tedy logická odpověď, kterou jsem slyšet nechtěla a která mě přirozeně nemohla uspokojit, ale když to slyšíte stále dokola, tak tomu nakonec uvěříte. Co jiného mi taky zbývalo.

 

Dnes je 4. den HRT.

A tak jsem po příchodu domů od mamky celá šťastná, jak jsem si užila tu procházku na sluníčku v sukni a v kozačkách popadla foťák a řekla si, že udělám pár fotek, abych měla taky něco ze začátku hormonální terapie. Nejhezčí na té dnešní procházce bylo, že jsem si jí poprvé užila v sukni ve dne a mezi lidmi. Bavilo mě je potkávat (jako na potvoru pořád samé muže :). Cítila jsem se tak vznešeně a božsky na těch podpatkách! A když jsem věděla, že na mě ti kluci sedící na lavičce civí, ještě víc jsem zakroutila zadečkem :))) (Samozřejmě tak, aby to nebylo nepřirozené). Nesmírně mi to všechno zvedalo sebevědomí – úplně chápu vás ostatní ženy, jak vám je, když jste pěkně oblečené a cítíte se tak dobře. Jaký to má vliv na vaši náladu a vlastně i na okolí.

Vnímala jsem, jak už mám jen taaaakhle malilinkatý strach (takový strášek už je to). Vzpomínala jsem, jak jsem se kdysi před hodně lety bála jít i ven v klučičím, ale pod ním v dámském spodním prádle… Čeho jsem se proboha bála? Že to někdo uvidí?

A jak jsem se bála, když jsem poprvé v hluboké noci vyšla ven v sukni a vyhýbala se zdálky jakémukoliv člověku, u kterého hrozilo, že by prošel kolem mě, aby mě neviděl. Ta touha být venku jako žena byla ale silnější a překonávala všechen strach… A zatím na mě pískali kluci z protější strany ulice, troubila auta a zastavovaly kamióny na kruháči, když mě viděli 🙂 Nebo jak jsem strachy úplně rozklepaná utekla, když vedle mě v dešti zastavil v jednu v noci taxík plný kluků, stáhli okénko a zakřičeli na mě: „Slečno, pojďte, my vás svezeme!“ 🙂 Nezmohla jsem se ani na jediné slovo a vzala do zaječích…

 

Ale teď ten strach nemám. Říkala jsem si na tom prudkém sluníčku, že se asi musím pěkně křenit a nevypadá to dobře, ale kdyby měl někdo nějaké připomínky, tak bych nad tím mávla rukou. Prostě bych si to užívala dál.

 

Ale zpátky k focení 🙂

Když Tereza vezme do ruky foťák, neví kdy přestat 🙂 Sice nesnáším to focení před zrcadlem nebo na samospoušť, ale nemám jinou možnost.

 

Bylo (a ještě pořád je) mi tak hezky, že zase prodlužuji ten okamžik, kdy se musím odlíčit a odstrojit. Ta nalíčená tvář a oči jsou tak hezké! (Nemyslím tím konkrétně moje, ale obecně.) Ty lesklé rty, hladké tváře s tvářenkou a výrazné oči, dlouhé řasy (mám novou úžasnou řasenku od Maybelline Big Eyes! 🙂 a na ouškách náušničky – dnes jsem si jich zase vyzkoušela tolik! Vždycky pak nevím, které z nich si nechat. Nemůžu se jich nabažit!

 

Zjistila jsem, že se mi už začíná líbit můj účes s krátkými vlastními vlasy! 🙂 I když na ty dlouhé to prostě pořád ještě nemá.

Cítím, že stejně jako tolikrát v minulosti přijde najednou okamžik, kdy to „přeteče“, naštvu se a prostě to udělám… Tak jako jsem se před měsíci naštvala, že se musím pořád odličovat do práce a přišla tam v pondělí s namalovanými řasami i nepatrnou linkou a kolegyňka si toho všimla. Už to prostě nešlo vydržet a bylo mi všechno jedno. Stupňuje se to 🙂

Teď mám ale zcela jiné podmínky i v práci. Je tam přátelské prostředí a Tereza je tam očekávána… jen ne ta vousatá prosím! 🙂

 

Zrovna mi napsala kolegyňka sms, jak jsem se dnes měla 🙂 Tak jsem jí odepsala, že dnes skončil Tomův šatník a popsala jsem, jak jsem si to užila v sukýnce venku. Zítra chce vidět fotku 🙂 Takže sem asi nějaké dám… když už jsem dneska s tím foťákem zase tak řádila a užívala jsem si to 🙂

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jo a už zlepšuju svůj čas v líčení 🙂 Po práci totiž občas potřebuji někam dojet nebo dojít tak, jak je mi to příjemnější a tak se potřebuji rychle hodit do gala a z původních 90 minut už mi to tento týden trvalo od 60 do 45 minut 🙂 Můj cíl je zvládnout to aspoň do 30 minut a myslím, že to půjde. Chce to jen trénovat, trénovat a trénovat. Což mě zrovna v téhle disciplíně nedělá problém 🙂

 

A na závěr tu mám něco, co mě opravdu pobavilo. Kamarádka, co bydlí na druhé straně města mi poslala svojí fotku, jak bude vypadat v týdnu na maškarním. Jde za KYTARISTU! 🙂 (Ta kytara bude plyšová! :))

Když tuhle fotku viděl její přítel, tak jí nepoznal. Tak mu to řekla a jeho odpověď byla: „Jo to seš ty! no fuj 😀 Vypadáš jak chlap.“ :)))

 

Prvotřídní FtM! 🙂 Ptala jsem se jí, jestli se nechce předělat na muže – že jí to fakt sluší! 🙂 Je tu nenalíčená a schválně nasadila drsný výraz. Jak jednoduché… Vousy jsou namalované řasenkou.

 

Napadá mě, že stejně reagují i naše partnerky. Prostě to tak je a nemůžeme po nich chtít, aby s námi zůstávaly. Jen si ceníme těch, které to opravdu skousnou… a které se řídí heslem: „Jsem člověk a hledám člověka.“

 

Tak a honem spolknout pilulku! 🙂 Už mi v telefonu zazvonila má růžová aplikace na antikoncepci, co si holky instalují, aby na pilulku nezapomněly 🙂

 

 

Celý život jsem se snažila zjistit, jaké to je žít v ženském těle.

Snažila jsem se nosit ženské věci, malovat se, chovat se tak, mluvit tak, říkat si ženským jménem, vystupovat na internetu jako žena, abych věděla, „jaké to je“ a hltala jsem všechno ženské. Aspoň trošku se tomu přiblížit!

Obdivovala jsem ženskou krásu, ale netoužila po nevěře. Toužila jsem být také tak krásná…

Chtěla jsem mít aspoň na chvilku pocit, že nejsem muž a cítit to, co cítí všechny ženy, když si namalují rty, řasy, když se oblečou do sukýnky, vezmou podpatky nebo sáhnou na své hlaďoučké nohy…

Ale pořád mi něco chybělo. Pořád jsem toužila po něčem větším, intenzivnějším a byla zoufalá z toho, že to nemůžu najít.

Chtěla jsem se připojit k té správné straně, ale nešlo to. Zrcadla nemilosrdně ničila mé sny.

 

Najednou se to stalo. Mé tělo je ženské! Mé tělo je ženské i uvnitř a jen čeká, až ho mozek i fyzicky pomalu přetvoří. Je to jen chemie a v tom je ta síla. Láska je chemie, psychika je chemie, strach je chemie… Stačí tak málo… a přesto je to pro mě tolik!

 

Mé tělo na to už tak dlouho čeká! Snažilo se tomu všemožně pomoct, ale testosteron úspěšně likvidoval téměř vše, co mi mohlo dělat radost…

 

Jaké bylo mé dnešní první ráno?

Ptala se mě na to už Lenička a já jsem jí odepsala:

Ráno? To se nedá popsat. Je to jako když jsi v jiném těle, v jiném světě, v tom správném světě. Najednou cítíš tu ženskost všude.

Víš a uvědomuješ si, že poprvé ve svém životě se cítíš žensky i fyzicky. Že to není jen ve tvé hlavě, ale i v celém těle, které je ovlivněno ženským hormonem. Mé tělo za pár týdnů utlumí testosteron úplně a začnou se dít věci…

Vím, že to ještě není ženské ráno ve smyslu úřednickém a po vzhledové stránce taky ne, protože to přijde po operaci, ale teď už je mé tělo víc ženštější, než kdykoliv předtím. Je nejženštější za celý můj život! A s každým dnem bude stále víc a víc ženštější, až se (za pár týdnů / měsíců / let) dostanu na stejnou hladinu, jakou mají všechny ženy.

 

Celý den jsem se pak kontrolovala. Pořád jsem se pozorovala. Pořád jsem na to myslela a pořád jsem se uculovala. Měla jsem hrozně dobrou náladu. Připadalo mi všechno krásné. Hory papírů na stole, pohled z okna na parkoviště, železný plot u cesty, když jsem šla domů, mraky, papírky na zemi, díry v asfaltu :)) Kolega se mě ptal, jestli něco neberu 🙂 Jo, beru! :))

 

Cítím se nádherně.

A zítra po práci mě v euforickém pátečním odpoledni čeká výlet na nákupy do Žitavy (pro zboží a jen tak :). Poprvé v holčičím mimo naší zemi! 🙂 S Luckou – s tou jsem ještě takhle nejela, ale sama se mě zeptala, jestli tak pojedu 🙂 Stejně bych tak jela, protože to miluju. Ona má ale narozdíl ode mě tu výhodu, že vypadá jako žena i nenamalovaná. To já zatím ne… :/ O Lucce jsem tu ještě moc nepsala, ale hrála v minulosti určitou roli v souvislosti s mým hledáním se… Lucka je moje bývalá švagrová 🙂 Neberu jí ale jako švagrovou, beru jí jako kamarádku. Ztratila jsem tchýni, švagrové i babičku ze strany manželky. Ale neztratila jsem je jako kamarádky… Neřešíme minulost ani přítomnost v souvislosti s mojí bývalou ženou. O to tu vůbec nejde.

 

Blíží se jaro a pomalu budu muset nechávat kozačky doma, takže to chce pořádné nákupy! 🙂 Botičky a kabátek nebo bundičku… musím to postupně zase doplnit. Na zimu jsem byla vybavená, ale na jaro ještě nejsem! 🙂 A což teprv potom léto!!! Jůůůů!!! Všechny ty šatičky, sukýnky, kraťásky, balerínky, sandálky, rozevlátá romantická trička, košilky a rozpuštěné vlasy ve větru… Ach……. Tolikrát jsem si o tomhle snila!!! TOHLE JE SEN, ZE KTERÉHO SE UŽ NECHCI PROBUDIT. Opravdu bych nepřežila, kdybych se probudila a všude kolem mě jen tma a jinak nic. Žádná Tereza, žádné hormony, žádná Hanka… jen já sama a nikde nikdo.

Tohle ale není sen. Já žiju, dýchám a vřískám radostí!

 

 

Dnes jsem měla ve schránce oznámení o uložení zásilky z Prahy od dr. Knappové s jazykovědným znaleckým posudkem. Jůů! Na lístku sice bylo, že si zásilku mohu vyzvednout ještě dnes mezi 16 – 18 h., ale pan pošťák mi sdělil, že to tam ještě nemají, takže nevím, co paní Knappová nakonec vymyslela s tou mojí vysněnou neutrální Teri (s měkkým :), ale podle ceny se probírala slovníky asi hodně dlouho…. 🙂

Takže zítra už budu mít v ruce další papír pro tu naší slavnou matriku.

Když jsem byla včera u Hanky, zrovna volala nějaká maminka, že jim na matrice odmítli potvrzení a musí to mít na jejich formuláři 🙂 Ach ty matriky…

Bude legrace, až tam půjdu podruhé. A jakmile dostanu tu svou „jednodenní“ občanku, kterou mi hned zase na matrice znehodnotí, poletím pro novou zase na jiný úřad. Občanku totiž na rozdíl od změny jména můžu dostat kdekoliv 🙂 A zajímá mě, jaké budou úřednice i jinde 🙂 (Asi stejně vyděšené, jako všude 🙂

 

Už jsem si musela do své tašky vložit i cestovní pas na „staré“ jméno, který si měnit nebudu (je platný do r. 2016). Pro případ, že mi na poštu přijde něco na staré jméno. Ovšem ta fotka v něm už teď není moc totožná se skutečností…

 

Když jsem četla komentáře v předchozím článku „Good bye, testosteron“, tak mi tam skočila ta hrozně otravná reklama s internetovou adresou MENSWORLD… Brrrrrr! 🙂 Má tu někdo zájem o podpůrný prostředek k testosteronu? 🙂 A ještě k tomu v němčině? 🙂 Ale je pravda, že např. pro FtM je ta reklama na místě 🙂

 

Jdu spát. Pořád plná emocí, pořád plná nadšení a těšení se na zítřek. Na jakýkoliv zítřek. Už plánuju víkendovou čistku všeho pánského z mých šatníků a obnovu toho dámského 🙂 A příští týden mám další vyšetření v Praze (na interně) – to budou mít v práci radost, že jim zase zmizím 🙂 Těším se, protože Terezka pojede do Prahy a je to kousek od Hanky 🙂

 

Kačenka z Prahy mi teď do mailu moc hezky popřála: „Hezké holčičí sny!“ 🙂

A ty přeji i vám všem, kteří si stále jen sníte… ať alespoň ve svých snech prožíváte to holčičí štěstí. A třeba se vám to jednou všechno splní jako mě. Vidíte, jak je to jednoduché, ne? 🙂

Na začátku psaní tohoto blogu v březnu 2012 mi to jednoduché nepřipadalo. Za všechno jsem se styděla, nevěděla, co mám dělat a bála se, že přijdu o rodinu, o jistoty.

Ale teď, když jsem o všechno přišla… a přestala existovat jakákoliv překážka k tomu, abych se vydala na tuto cestu… Je tu někdo nešťastný???

Já jsem šťastná, bývalá manželka je šťastná, Kačenka je šťastná…

To všechno byl jen proces a já musela skrz něj projít, abych mohla být teď tady.
Třeba se vás i ta vaše trápení jen snaží někam posunout…

 

Hezké holčičí sny!

 

🙂