Jsi modrá jako hladina,

jsi řeka, která usíná.

Jsi jak nebe za úsvitu

a věříš na lži ze soucitu,

na nemoci a uzdravení

a na hříchy a odpuštění…

 

 

To jsem si vypůjčila Šafránkovu básničku, kterou říkal žákyňce v Básnících. Protože se mi líbí a protože se hodí k téhle poliklinice, která je modrá a nemohla mít ani jinou barvu, protože je v Modřanech. I ta obloha tady byla modrá! No není krásná tahle barva? 🙂 (I když růžovou mám taky ráda 🙂

 

Je zvláštní, jak může úplně obyčejný odběr krve u doktora způsobit, že se celý den stane tak krásným! 🙂

Vím, čím to je… Tyhle dny jsem to totiž pravá já, kdo vyráží ven, kdo mluví s lidmi a kdo je také správně oslovován a identifikován. A je jedno, co u toho dělám. 🙂 Má to takový zvláštní silný euforický efekt na všechno.

 

Vůbec jsem nevěděla, jak bude Praha ráno před osmou ucpaná, protože Modřany jsou na jihu Prahy (až skoro někde u Plzně! :))) a tak jsem jí musela celou projet, jelikož jsem holka ze severu a takhle na jih jsem ještě nikdy do Prahy nejela. Naštěstí mě včera Andrejka dala podrobné instrukce (je na mě tak hodná!) a tak jsem si dala hodinu rezervu, kdybych někde zůstala v zácpě.

 

Takhle brzo ráno je ale Praha prázdná a tak jsem byla na místě o hodinu dřív, což mi vůbec nevadilo. Ani jsem nebyla moc ospalá, i když jsem vstávala ve 4, ale to je právě ono, že pokud se na něco těšíme, nedělá nám problém vstát. Měla jsem radost, že se můžu zase hezky obléknout, namalovat a učesat. V noci jsem se párkrát vzbudila s nadšenou myšlenkou, že bych jela v sukni, když je tak krásně, ale nesmím to přehánět. Jsem přeci teprve na začátku.

V zrcadle jsem se ale zase líbila sama sobě a to mi dělá dobře. Mám sice zkreslené vnímání, protože se mi líbí všechno ženské, ale snad trošku soudná být dovedu. Když se usmívám, cítím se lépe. Když se mračím, nejradši bych utekla 🙂

Ale zase se pořád usmívat taky není dobré 🙂

 

Ráno byla všude ještě tma, ale já jsem si to vyrazila z domu hezky sebevědomě v kozačkách, jejichž podpatky se ozývaly v tom tichu na celé sídliště.

 

Totéž, když jsem potom v Modřanech vystoupila.

Přímo u polikliniky se dá parkovat dvě hodiny zdarma. Musí se jen koupit papírový parkovací kotouček v trafice v poliklinice a ten umístit s časem příjezdu za okno. Jenže já nechtěla parkovat hned u polikliniky. Já se chtěla projít. Užít si to! 🙂

A tak jsem zaparkovala u Sofijského náměstí – je tam spousta volných parkovacích míst…

 

Celou cestu se přede mnou na nebi třpytila zase Venuše (cítila jsem, že se na ní zrovna dívá i Lenička, která by tak ráda vkročila do téhle řeky se mnou, ale nemůže…), a když jsem dorazila na místo a čekala v autě, než vyjdu, viděla jsem, jak vychází sluníčko…

 

 

No jo, tak si to fotím no! 🙂 Líbily se mi ty tramvaje. Prostě holka z „venkova“ dorazila do Prahy! :))

Kolem mě škrábali Pražané svá auta a vyráželi za prací nebo na tramvaj. Pár slečen sukýnky mělo.

I když bylo krásně mrazivo -3°, obloha byla bez mráčků a ve dne pak bylo +10°.

 

Ve chvíli, kdy jsem měla vyrazit z auta přišel starší pán zrovna vedle mě k autu a stráááášně pomalu škrábal okýnka. (Asi tak jedno škrábnutí za půl minuty. Fakt! Asi se kochal tou krásnou čárou na okně 🙂 (bože, už i oškrábané okno mi přijde krásné! :))) Ale já nechtěla čekat. Nebaví mě skrývat se. Tak jsem prostě šla. Jen mě přejel očima a pokračoval.

Takže je to dobré, prošla jsem a můžu jít dál.

 

Kráčela jsem si to k poliklinice celá šťastná a natěšená a akorát přijel autobus, ze kterého vystoupil dav lidí, ale k přechodu pro chodce jsem se vydala jen já a ještě jedna slečna – taky v kozačkách. Když nás konečně jedno auto pustilo, slečna pronesla nahlas: „Děkujeme!“ 🙂 To se mi líbí taková hezká slovní komunikace, i když jí řidič neslyší (ale já jsem jí slyšela 🙂 Usmála jsem se taky na řidiče a šla. Snažila jsem se jít krokem té slečny – šla strašně krátkými rychlými krůčky – rychleji než já, tak jsem se jí nakonec pustila 🙂 (Je na té první fotce – zezadu celá v černém, když jsem si fotila polikliniku. Ale tu fotku jsem kvůli slečně nefotila…)

 

MUDr. Vladimír Weiss sedí ve DRUHÉM patře a na dveřích má napsáno „Endokrinologie“ 🙂 Né v prvním patře, jak jsem si někde špatně přečetla a řídila se podle toho 🙂

Byla jsem objednaná na 8:30 a v 8:20 jsem vešla do vyhřáté polikliniky. Místo toho, abych si přečetla na ceduli, kde je endokrinologie, tak jsem já frajerka šla rovnou k výtahu. Žádné schody jsem tam totiž neviděla.

 

Jakmile jsem vystoupila v prvním patře, nikde žádný nápis endokrinologie. Pomoooc! Začala jsem tam kroužit a nevěděla, kam mám jít. Tak jsem si rychle vyhledala v mobilu, ve kterém patře sedí a samozřejmě to bylo ve druhém. Napadlo mě ještě zavolat Andrejce, která říkala, ať klidně zavolám, kdyby něco a zeptala se jí, kde endokrinologii najdu.

„Jo tys jela výtahem! 🙂 Tak to já nevím – já chodila po schodech!“ :)))

Já bych taky chodila po schodech, kdybych je tam našla. Ale fakt jsem je tam neviděla, i když tam byly nakonec schované za dveřmi, takže jsem se po nich dostala až do druhého patra a tam… čekárna plná lidí! 🙂 Asi tak osm.

Někteří čekali ale do vedlejší ordinace na kardiologii. Já se pro jistotu zdržovala kousek opodál a čekala, až vyjde sestra. Ta vycházela, ale volala jménem jiné lidi a než jsem stačila vyrazit, už byla fuč.

Pak ale najednou vyšla a zeptala se, kdo přišel nový. Dali jsme jí poukaz na vyšetření celkem tři.

Všechno probíhalo v pohodě.

 

Nikdo na mě necivěl, nikdo ze mě nemohl neodtrhnout zrak, nikdo mě neřešil… začalo mi zase tak stoupat sebevědomí! 🙂 Každý, kdo přišel, mě prostě skoukl a šel dál. I paní, co si sedla naproti mě. Nikdo se nediví!!!

Jůů, že bych přeci jen vypadala trochu žensky a nenápadně? 🙂 Začala jsem si to zase náramně užívat! Vychutnávala jsem si každičký pohyb 🙂 Cítila jsem se tak strašně žensky!!! 🙂 (Možná víc, než jsem vypadala :))

 

V tom sestřička zavolala na celou chodbu mé mužské jméno 🙂

 

Samozřejmě jsem se zvedla a vešla dovnitř. Omlouvala se mi a začala mi říkat správným rodem a oslovovat moc hezky „Terezko“. Zapovídaly jsme se, protože mi vyprávěla, jak kdysi jezdívala k nám na sever a jak se jí tam moc líbilo. Probraly jsme, kolik mají pacientů a že nikoho nového nepřijímají – dokonce ani trvale bydlící v Modřanech. Výjimku mají pouze „VIP“ pacienti od doktorky Fifkové 🙂

 

Řekla mi, ať si sednu zase v čekárně a počkám, až mi vypíše žádanku na odběry a pak si mě pan doktor zavolá.

 

Pan doktor ale vyskočil hned, zavolal mě hezky vytvořeným neutrálním příjmením (které mi matrika odmítla zatím udělat) a vzal si mě druhými dveřmi k sobě.

 

Pan Weiss je opravdu moc sympatický a milý doktor. Podal mi ruku, celou dobu se usmíval a vyptával se na různé věci ohledně přeměny (jak dlouho chodím k Hance, jestli mám nějaké zdravotní problémy, na můj rodinný stav, zda mám děti a zajímalo ho, jak to moje dcera přijala, jak to přijala rodina a lidé v okolí (musela jsem všechny jen pochválit :)… ptal se na váhu, výšku, na to, zda chci vše dotáhnout až k operaci, na ochlupení, kolikrát týdně se holím, jestli mám vlasy a jestli mám prsa, která jsem mu musela ukázat.)

Říkala jsem mu, že jsem s nimi měla od malička problém, že mě kluci ve škole osahávali, ale teď už s nimi problém nemám – spíš naopak, že jsem ráda, že je mám 🙂

Potvrdil mi, že je to dobré, protože je na čem stavět a že by měly povyrůst 🙂 Vysvětlil mi, jaké změny s tělem i s ochlupením (včetně vousů) provedou hormony. Že se začne jinak ukládat tuk do tvaru ženské postavy, občas se i trochu přibere, že to má vliv na erekci, která zmizí, že budu cítit brnění nebo tlak na prsou, změny nálad, atd. atd. 🙂 Mooooc se mi to povídání líbilo 🙂 Byl opravdu milý.

 

Mezitím vešla sestra a „upozornila“ ho, že mě chtěla nejdřív poslat na odběry 🙂 Ale on si se mnou povídal dál.

 

Dozvěděla jsem se, že část výsledků bývá už do dvou dnů, a že pokud si zítra zavolám, možná že už budou. On je potom pošle Hance e-mailem a ta mi bude moct nasadit hormony! K Hance jdu totiž zítra odpoledne…

Ve zprávě mám: „Není námitek proti hormonání terapii dle zvyklostí“ 🙂 To jsem chtěla slyšet. I když ještě nemám výsledky krve…

Byla bych tak ráda, kdyby to šlo už teď! To znamená o měsíc dřív, než jsem čekala, protože pokud to teď nestihnu, budu muset počkat zase celý měsíc do půlky března 🙁

 

Řekl mi, ať se k němu objednám po třech měsících od začátku podávání hormonů, protože objednací doba je půl roku (jo, tak to už jsem taky zjistila, když mě nedávno sestřička objednala původně na červenec, z čehož jsem málem spadla ze židle 🙂 Tak, aby to bylo 9 měsíců od zahájení hormonální terapie. a mohly se provést kontrolní odběry.

Od sestřičky jsem pak dostala papír na odběry na:

TSH – hormon štítné žlázy

FT4 – thyroxin – hormon štítné žlázy

prolaktin – stimuluje růst mléčné žlázy

LH – lutropin – způsobuje u žen ovulaci – stimuluje produkci estrogenu a progesteronu u žen, testosteronu u mužů

estradiol – ženský pohlavní hormon

testosteron – mužský pohlavní hormon (androgen)

17OH progesteron – meziprodukt při syntéze androgenů a estrogenů

bilirubin – žlučové barvivo

GMT, ALP, AST, ALT, lipidy, glykémie a krevní obraz – jaterní a ostatní testy.

Diagnóza pro pojišťovnu E34.9 (nespecifikovaná endokrinní porucha).

 

Vysvětlila mi, kde najdu odběrovou místnost a že už se nemusím vracet. Byla taky moc milá.

 

Jenže teď teprve začal ten správný kontakt se společností! 🙂

 

Odběrová místnost je naštěstí také ve druhém patře, ale když jsem viděla tu velkou místnost plnou lidí (napočítala jsem jich téměř 50), kteří seděli na židličkách jako v kině a koukali na tabuli, na které běhala čísla jako ve spořitelně, tak jsem se chtěla obrátit, ale nemohla jsem 🙂 Musela jsem vkročit!

Mé hlučné podpatky (jejichž zvuk mi nesmírně lahodí 🙂 poutaly už samy o sobě pozornost a tak jsem se nadechla a vešla. Vzala si čísílko (132) a čekala, až se objeví to moje. Stála jsem na kraji. Nechtěla jsem si sedat, aby mě někdo mohl pozorovat z blízka. Přeci jen ta paruka není úplně přirozená, když se na ní člověk dívá z deseti centimetrů 🙂

Lidé s volanými čísly ale chodili PŘED tímto publikem směrem k dvěma pracovnicím, které na druhém konci místnosti dávaly lidem kelímky se zkumavkami a poté se zase čekalo, až se objeví totéž číslo jen s tím rozdílem, že už se šlo rovnou do odběrové místnosti.

Je to taková jako velkoodběrová místnost, kde sestry denně opíchají aspoň 300 lidí 🙂 Nekonečný proud lidí, kteří potřebují nebo musí odevzdat svou krev…

 

To byla pro mě další zkouška. Stála jsem tam v davu – a v pohodě 🙂 Užívala jsem si to. Ale věděla jsem, že jakmile padne moje číslo, budu muset projít před tím sedícím davem (a je vám u toho asi jako když procházíte v kině před sedícími diváky těsně u plátna – tohle jsem neměla ráda nikdy v jakémkoliv oblečení, natož v tomhle! 🙂 Jenže… ono to sebevědomí Terezy funguje vždycky jinak, než jsem zvyklá 🙂 Nějak si tu pozornost užívám 🙂

Jakmile mě zavolaly, tak jsem si to tam nakráčela sebejistým krokem pěkně se vzpřímenou hlavou a hezky nahlas jsem paní u pultíku pozdravila. Všechno se mnou bez problémů vybavila, dala mi kelímek se zkumavkami a zase jsem musela odkráčet zpátky. A pak ještě jednou, když mě volali do odběrové místnosti 🙂

 

Mezitím ale vyběhla slečna, kterou jsem viděla už dnes i na endokrinologii. Tak hezky se usmívala a bylo mi jasné, že je tam z úplně stejného důvodu, jako já. Z ničeho nic (tak přirozeně, jakobychom to my všechny MtF dělaly už dávno a automaticky) mě pozdravila. Tak jsem jí s úsměvem pozdravila taky 🙂 Potěšilo mě to.

 

Ale… znamenalo to, že nejsem stoprocentně identifikovatelná jako žena 🙂 (Samozřejmě ani být zatím nemůžu! 🙂

S okolím jsem neměla nejmenší problém. Ve výlohách a skleněných dveřích jsem se pozorovala a líbila jsem se sama sobě 🙂 Říkala jsem si: „Jo, Terezo, tak ty se ničeho bát nemusíš!“ 🙂 A taky že jo. Čekala jsem, že si mě budou lidé všímat. Ale nikoho jsem nezajímala 🙂 Identifikovali mě tak nějak normálně 🙂 Vyčetla jsem to z jejich reakcí. Což pro mě znamenalo moc. To jsou přesně ty kroky, které nás posouvají dál. Které musíme udělat, abychom byly příště už zase jinde… abychom zabily ten strach, který tu nemá co dělat a je čím dál menší…

 

Tytéž pocity jsem prožívala s Nikčou na matrice nebo potom v Intersparu u pokladny ve frontě – nikdo se mnou neměl problém!!! Tolik jsem potřebovala tohle zažít. (A můžu to zažívat pořád dokola 🙂

 

Bože to byl tak úžasný pocit! Byla jsem z toho zase v euforii ještě odpoledne, kdy jsem se musela vrátit na dvě hodiny do práce 🙂 A jsem z toho v euforii ještě teď. Není nic krásnějšího, než když vás okolí bere tak, jak má… najednou je všechno vpořádku a to mně dělalo takovou radost. Ten pocit je ve mě a tvrdě si za ním jdu, aby byl už věčný… Abych se už nikdy nemusela skrývat… Dojímá mě to.

O mně ve frontě v Intersparu se mi zdává pořád. Neustále cítím ten osvobozující pocit, kdy nemusím skrývat své nalakované nehty, namalované oči, kdy nemusím utíkat a bát se. Najednou mi připadá všechno tak jednoduché! Proč mi to před pár měsíci přišlo tak neskutečně těžké? 🙂

Všechny holky, které psaly o tom, jak je to KRÁSNÉ, měly pravdu… Nedokážu popsat všechny ty pocity, které mám, když tam stojím mezi padesáti lidmi a všichni mě identifikují správně!

 

 

 

Kelímek s číslem 132, ze kterého mi v laboratoři vyvěští štěstí…

 

Zatímco paní u pultíku, která mi kelímek vydala, zachovala chladnou tvář, slečna v odběrové místnosti trochu zazmatkovala 🙂 Oslovila mě nejprve v ženském rodě, ale jak jsem si sedla a přečetla si mou žádanku, tak jsem jí musela říct, že to jsem opravdu já a oslovila mě zase v mužském. Pak se hrozně moc omlouvala, ale já z toho žádnou vědu nedělala.

Tolik bych si přála, aby mě už všichni automaticky bez rozmýšlení oslovovali správně…

 

Ale to nemůžu teď na začátku chtít :/

 

Zjistila jsem, že víc vyděšenější z toho bývají ti, se kterými komunikujeme, než my sami 🙂 (matrikářka, odběrová sestřička… 🙂

Někteří lidé to prostě těžko rozdýchávají. Přitom proč? 🙂 Usmívám se na ně a jsem na ně milá 🙂 Což jim aspoň trochu pomáhá… 🙂

 

A jsem moc ráda, že mám tu příležitost objevit se u někoho, kdo mě nezná, úplně poprvé už jen jako Tereza… Nemusí si pak v hlavě měnit to nastavení mé „konfigurace“, ale rovnou jsem pro něj žena 🙂

 

Po odběru tří zkumavek jsem chvilku seděla na chodbě a pak šla k autu. Zase jsem si vychutnávala každičký moment ženskosti… Každičký můj krok… cítila jsem se tak božsky… jakobych se na těch podpatkách vznášela…

Všechny tyhle momenty, co jsou pro vás všechny ostatní naprosto běžnou záležitostí, já si užívám jako to největší štěstí, kouzlo a sen…

Miluju každou příležitost, kdy mohu někam jít jako Tereza a už bych moc ráda u ní zůstala… Je mi tu lépe. Žádná trápení ani smutek nad tím, že nejsem tím, kdo jsem. Viděla jsem to i na očích té slečny, co mě u odběrové místnosti zdravila… Jakoby mi tím úsměvem říkala: „Vidíš? Tak už i ty jsi tady mezi námi… Tohle se nedá popsat, tohle se musí zažít! Je konec trápení. Taky jsi tak šťastná?“

 

Ano.

Jsem.

 

Kéž by tak část těch výsledků byla už zítra, aby mi Hanka mohla dát už konečně recept…

Měla jsem dnes v plánu zůstat v práci přesčas aspoň do pěti, protože zítra tam celé dopoledne nebudu a úterý je zrovna nejvytíženější den, kdy musím poslat objednávky, aby nestála výroba. Jenže jsem byla dobrá 🙂 (tedy spíš nikdo neotravoval s problémy, které jsem nemusela řešit 🙂 a stihla jsem to o hodinu dřív.

Jela jsem ještě na poštu a zhruba někde v půli cesty, kdy mi do tváře svítilo sluníčko (protože bydlím na západě 🙂 jsem si uvědomila, že je pondělí a na úřadech mají do pěti.

 

Zaparkovala jsem a šla si nechat udělat novou občanku.

 

Původně jsem plánovala, že si tam naschvál zajdu komplet jako Tereza, protože jde o občanku, kterou po mě chce matrika ještě se starým jménem a hned jak jí dostanu, zase požádám o novou kvůli změně jména 🙂 Zajímala by mě reakce té úřednice, které bych podávala občanku na mé mužské jméno a před ní bych seděla já s dlouhými vlasy a namalovaná 🙂 Ale dostal přednost čas, protože každý den, kdy tohle můžu uspíšit, je dobrý.

Byla jsem strašně vykoukaná z počítače z práce, že mě až pálily oči a celkově jsem se těšila domů do sprchy. Ale tuhle občanku jsem opravdu nechtěla řešit, neboť je pro mě naprosto zbytečná.

 

Vzala jsem si číslo a asi po deseti minutách jsem vešla…

 

… šla jsem tam v pánském rovnou z práce a otrávená, že tam musím 🙂 Takže jsem mluvila v mužském rodě a hlavně, ať už to mám za sebou, tuhletu úřednickou zbytečnost.

 

Vysvětlila jsem úřednici, že jsem byla na matrice kvůli změně jména, ale že mi místo toho ustříhli roh občanky a řekli, že musím požádat o občanku novou a až potom k nim můžu přijít, takže tuto občanku, o kterou teď žádám, považuji za zbytečnou práci mojí i jejich, ale že to tak musím udělat, když to tak chtějí…

 

Nekomentovala to. Prohlédla si občanku a k tomu vystavený zelený papírek, na kterém byla uvedená změna (rodinný stav na rozvedená).

 

Na to se mě zeptala, kde mám rozsudek o rozvodu 🙂

 

Jo, tak tohle přesně jsem čekala.

 

Říkám jí, že když jsem si šla podat žádost o změnu jména, že mi ten zelený papírek vydali až na základě rozsudku o rozvodu, který jsem jim tam donesla, takže jsem netušila, že ho musím přinést i sem. Protože to bych jinak asi ten zelený papírek v ruce neměla, kdyby ten rozsudek neexistoval…

„No jo, ale když na mě přijde kontrola, já to tady musím nějak zdůvodnit, tu změnu!“

A už to začalo.

Nejsem nikdy na úřadech agresivní ani se nevztekám. Jen jsem se na ní usmívala a stále dokola jsem jí opakovala, že ten zelený papírek mi vydali na matrice na Městském úřadě až na základě doloženého rozsudku o rozvodu. A že teď jsem také na Městském úřadě! 🙂

 

Na to mi zase odpovídala, že jí je jedno, co po mě chtěli na matrice, ale že ten rozsudek potřebuje tady. A že se nemám čemu divit 🙂

Hlas ovšem nezvyšovala a mluvila úplně klidně (ač byla trošku vyděšená z toho, co jí tu vyprávím), takže žádná úřednická arogance se nekonala a řekla mi, že mi tu občanku nechá udělat s tím, že rozsudek přinesu, až si pro ní přijdu. Konečně trochu lidský přístup. Škoda jen, že se u toho trošku neusmívala. Potěšilo by mě to víc 🙂 Byla to docela pohledná paní 🙂

 

Zeptala se mě, jestli chci mít v nové občance rodinný stav. To jsem původně nechtěla, ale na to mě upozornila, že když ho tam mít nebudu, že po mě všichni potom budou chtít zase ten rozsudek, jako ona teď :)) A tím mě tedy přesvědčila. Je fakt, že ten, kdo v občance rodinný stav uvedený nemá je buď rozvedený nebo ženatý (jak podotkla :).

 

Připravila si foťák, zrovna za ní svítilo prudce zapadající sluníčko přímo na mou tvář a tak jsem skoro nic neviděla a pořád mhouřila oči. „Takhle vás vyfotit nemůžu! Zkuste couvnout!“

Tak jsem na židličce na kolečkách kousek popojela a cvak. Už se na monitoru objevila moje fotka.

„Na občance budete takto – souhlasíte?“

„Mě je jedno, jak tam budu. Klidně mě tam nafoťte s maskou Mikuláše, tuhle občanku budu mít jeden den a už zase přestane existovat.“ 🙂

„No to je fakt…“ souhlasila se mnou.

 

Na té fotce jsem se vůbec sama sobě nelíbila. Byla jsem tak ošklivá, že mi to úplně zkazilo náladu! V tu chvíli jsem si řekla, že z tohohle člověka nikdy žádná žena nebude a strašně mi to srazilo sebevědomí. Ještě jak jsem byla unavená, tak jsem se tvářila hrozně.

 

V tom mi koukla znovu na ten zelený papírek a vykřikla: „Cože? U vás ta změna proběhla už v listopadu 2012? Tak to je na pokutu 2000 Kč!“

 

Říkám jí, proč jí to tak vadí, že jsem tu změnu neřešila a ani nechtěla řešit, protože nebyl důvod a že vím moc dobře o lhůtě 15 dní, do které se musí občanka nechat udělat nová. Vysvětlila jsem jí, že jsem měla v plánu změnu jména a že jsem to chtěla spojit, ale trošku se to protáhlo a taky jsem zkoušela, jak dlouho to nikomu nebude vadit. A nevadilo 🙂 Až teď.

„Tak dobře, dáte mi teda jen tři stovky. Sice nevím, jak to tu zdůvodním, ale vidím, že toho máte dost.“ 🙂

Jak jako dost? Já toho neměla dost. Mě to baví 🙂

 

Ty tři stovky mě ale naštvaly. Tak jsem se jí zeptala, jestli můžu o občanku zažádat jinde a jestli je levnější, když řeknu, že jsem jí ztratila. Vyšlo by to tak na stejno a hlavně jsem to chtěla mít už za sebou a taky tu paní už netrápit 🙂

 

Za 3-4 týdny mi přijde sms, že je občanka hotová a do té doby bych to měla ráda všechno už připravené pro matriku (což vypadá, že stihnu).

 

Když jsem odcházela, jen prohodila: „Zrovna na konci dne takový případ!“ :)))

 

Tak já jsem případ… Já si chtěla jen změnit jméno, které s rodinným stavem nesouvisí…

 

 

V souvislosti s matrikou mi psala i Péťa. Na jedné matrice v menším městě ve východních Čechách jí odmítli povolit neutrální jméno Péťa. (Přitom tohle jméno je ale povolené). Zato ale nepotřebovali potvrzení od sexuologa na jejich předtisku! Stačilo jim to napsané zvlášť na papíře, jak jsem to měla já, ale já tenhle papír od Hanky mohla vyhodit (obrazně) do koše, i když tam byly tytéž údaje. I razítko to mělo! Takové krásné… 🙂

 

Líbilo se mi, jak to vyřešila Míša, když jí nechtěli na matrice povolit zase to její neutrální jméno. Napsala do Ústavu pro jazyk český, kde jí odepsali, že matrika nemá vůbec právo po ní požadovat posudek. V pátém vydání knihy Jak se bude jmenovat vaše dítě je přímo kapitola věnovaná transsexualitě a tam je i Míša. Takže to přeposlala na matriku a byl klid.

 

Domácí podoby jmen jsou u změny jména na neutrální podobu z důvodu transsexuality povolovány. Nebo tedy mají být. Ale jak vidíme, zase někde sedí někdo, kdo si myslí něco jiného a „on je tady úředník!“ 🙂

 

Jela jsem na poštu a bylo mi smutno z té fotky… ne kvůli občance, ale kvůli mě.

Domů jsem šla po schodech, místo výtahem a ve druhém patře zavoněla rajská. Rozbrečela mě. Chtěla jsem si dát facku, ať toho nechám. Přeci ještě žádné hormony neberu 🙂 A rajská není zrovna to, co by mě mělo přivést k pláči!

Ale prostě mi to připomnělo vůně, které se takhle linuly vždycky od nás, když jsem se vracela z práce domů a čekala tu na mě dvě sluníčka…

Zítra musím na ty odběry dorazit na lačno, takže dnes večer už bude jen něco malého. Žádná voňavá rajská se nekoná.

 

Tyhle vlny z minulosti se vždycky odněkud přivalí a zase se odplazí zpět. Nemůžu je ovlivnit. Jsou zakódované ve mě, v mých vzpomínkách, které bych chtěla nemít…

 

Ale už mě to zase přešlo. Nenechám si zkazit zítřek, kdy musím být ráno v Praze na endokrinologii. Navíc dnes bylo tak nádherně – jak svítilo sluníčko, už jsem viděla venku ty slečny v sukýnkách a lákalo to do ní i mě… Ale nejspíš zítra pojedu zase v úzkých kalhotách a kozačkách.

 

Pak mi volala Andrejka – poprosila jsem jí, aby mi řekla své dojmy z první návštěvy endokrinologie v Modřanech a potěšila mě 🙂 Tak uvidíme, jak se její dojmy před pár lety budou shodovat s těmi mými aktuálními. Samozřejmě si je tu do podrobna všechny popíšu. Zajímalo mě hlavně, jak probíhá první vyšetření, jestli se budu svlékat apod. (Podle toho jsem se chtěla taky obléknout.) Nakonec z toho byl půlhodinový rozhovor, ale jsem už klidnější, protože když Andrejka řekne „je to v pohodě“, tak to prostě v pohodě bude, včetně sestřičky, doktora, prostředí, atd. (Bála jsem se narvané čekárny totiž 🙂

 

 

Dnes ráno prošla kolem bezpečačka a ptala se, zda nás může zítra proškolit ze změn v BOZP. Tři lidi jsme jí řekli, že tu zítra ráno nejsme, takže se rozhodla, že to zkrátí a udělala nám proslov hned 🙂

 

Nejdůležitější a základní změny se týkaly toho, že do výrobní haly se nesmí v sukních 🙂 Ale pokud k ní budu mít legíny, tak ano. Obyčejné silonky nestačí. Lodičky je také možné mít, ale pouze s uzavřenou špičkou.

Na to kolega pronesl, že neví, co to jsou legíny, protože to on ani jeho manželka nenosí. (Nechtěla jsem mu motat hlavu ještě tregínama a dalšími podobnými hezkými částmi dámského oblečení 🙂 Ale už jsem si představovala, v čem v létě budu do práce chodit… Nedávno jsme to totiž řešily s tou mojí kolegyňkou, že do výroby nemůže v sukni a v podpatkách.

Konečně je to černé na bílém 🙂

Měla jsem radost, že se to týká i mě 🙂

 

Mívám radost z těchhle maličkostí. Jako třeba když jsme dostali k obědu malé písmenko – želatinový bonbón – kterým začíná naše jméno a kolegyňka pronesla, že u mě je to vpořádku, protože to „sedí“ 🙂 Protože mi říká Teri 🙂 Tak jsem si to své citrónové T snědla a tiše doufala, že se mi podaří změnit jméno ještě před 7. březnem, kdy už bych svůj „starý“ klučičí svátek slavit nechtěla 🙂

 

Tak a já se jdu na zítra trochu zkrášlit, přelakovat nehtíky a připravit si věci, ve kterých budu lítat po Praze zítra ráno 🙂

Potom odpoledne musím ovšem ještě do práce :/ Takže domů odlíčit a převléknout. Ach jo.

A ve středu do práce jen ráno a pak zase do Prahy k Hance… Ale tam už spěchat nebudu. Tam si to užiju.

Ráno jsem nemohla dospat. Vzbudila jsem se o hodinu dřív úplně krásně vyspalá a pořád měla v hlavě včerejšek, pořád jsem se viděla, jak běhám v kozačkách s Nikčou po supermarketu a cítím se tak svobodně… Najednou jsem si mohla kupovat jakékoliv dámské věci, prohlížet si je, stát u nich jak dlouho chci, aniž bych měla pocit, že mě někdo pozoruje. (Něco, co je pro všechny ženy naprosto normální a běžná věc! Ale pro mě zážitek nevídaný, krásný a osvobozující 🙂 Tereza už nebyla jen uvnitř mého těla. Už byla i venku! A vidělo jí tolik lidí i zblízka! Najednou nebyla po těch dlouhých letech schoulená, malinká, smutná a utrápená někde hluboko uvnitř mě. Najednou tu stála a viděla jsem se v odrazech skleněných dveří. Říkali mi to i lidé kolem, kteří se mnou komunikovali pohledy i slovy. Začíná mi připadat velmi divné, nepřirozené a nepříjemné chodit ven jako Tom… A taky celkem zbytečné.

 

Když jsem přišla do práce, pořád jsem se usmívala. Nějaké pracovní starosti mě v tu chvíli vůbec nemohly rozházet, dokonce ani ranní porada. Byla (a jsem) šťastná tak moc, že to ze mě nevyprchalo ani teď večer.

 

Kolegyňka se na mě hned natěšeně vrhla a hezky před ostatními z kanceláře (celkem je nás tam pět) se mě zeptala, jak jsem dopadla na matrice 🙂 Já byla natěšená taky, takže jsem se to snažila (stručně) popsat a kolega podotkl, že to chtělo skrytou kameru a dát to příště na youtube. Já jsem se tedy bavila také. Ale to bych té (jinak milé paní) nemohla udělat.

 

Před polednem jsem zavolala Dr. Knappové kvůli tomu, abych se zeptala, co musím udělat proto, aby mi vypracovala znalecký posudek na křestní jméno Teri.

 

Konečně jsem poznala tu slavnou a hlavně JEDINOU paní v ČR, která má monopol na znalecké posudky v tomto oboru, píše knihy „Jak se bude vaše dítě jmenovat“, které matriky používají při schvalování jmen a až tu jednou paní Knappová nebude, nemá za sebe náhradu, protože si nikoho nového „nevychovává“.

Četla jsem, že jedna maminka řešila jméno své dcery, které už v nejnovějším vydání této knihy bylo. Tak s tím šla na matriku a víte co jí tam řekli? 🙂 „To je fajn, že toto jméno je v nejnovějším vydání, ale MY POUŽÍVÁME STARŠÍ VÝTISK! Ten nový ještě nemáme a ve starém není!“ A hotovo prostě! :))))

 

Říkala jsem si nejdřív, že to neutrální jméno možná moc řeším, ale teď už si to neříkám. Je to část mě. Každý máme jméno, které k nám patří a které něco vyjadřuje. A tak udělám všechno pro to, abych mohla Teri použít.

 

Byla to moc milá starší paní, která nepoužívá e-mail (proto jsem jí volala). Číslo se dá volně sehnat na internetu nebo ho mám kdyžtak i já 🙂 Byla opravdu ochotná a snažila se mi pomoct. Ptala se mě na důvod změny a na novou neutrální formu celého jména (sama mi nabídla i různé varianty příjmení, ale já chtěla to končící „ů“, i když to zní divně. Ale pořád méně divně než „ých“ 🙂

Má žádost jí zaujala. Začala OKAMŽITĚ listovat ve slovnících (internet totiž nepoužívá, protože (jak řekla) „tam si může napsat kdo chce co chce“ (což dělám například já :)) a tak je věrná knihám. Což má ovšem své nevýhody, jelikož knihy nebývají až tak aktuální.

Říkala mi, že Tereza je v Čechách vyloženě ženské jméno a že bohužel neexistují ani žádné podobné obourodé podoby, protože jméno Terence (které má podobné domácí varianty jako Tereza) není české jméno a téměř se tu nepoužívá. Začala mi číst z holandského slovníku, který uvádí pouze variantu Terry (s dvěma R a tvrdým Y).

Říkám jí, že bych ráda s jedním R a měkkým I :)))

Tohle jméno (ovšem s dvěma R, ale aspoň s měkkým I) totiž uvádí server thinkbabynames.com jako mužské i ženské. Z toho jsem vycházela a věřím, že dr. Knappová bude tak dobrá, že to jméno prostě v nějakém cizím slovníku nakonec najde jako jméno mužské! 🙂

 

Cena za posudek se neplatí předem, jak jsem si myslela, ale posílá ho do týdne na dobírku. Přesnou částku mi nemohla říct, protože to prý není za kus, ale podle toho, kolik času nad tím stráví 🙂 A kolik knih musí prolistovat. Ale řekla, že do 1000 Kč se vejde 🙂 Bezva.

 

Ptala se i na variantu ženského jména, které budu chtít po operaci a podle toho usoudila, že se pokusí najít jméno co nejvíce podobné Tereze, když už mi všichni říkají Teri (i v práci :).

 

Mluvily jsme spolu asi čtvrt hodiny. Pořád v něčem listovala a vždycky mi říkala v čem, ale vždycky tam bylo Terry s tvrdým. Bylo na ní slyšet, že jí to baví – a mě to bavilo taky. Takže jsem si u ní ten posudek objednala (pro jistotu). Po zkušenosti s matrikou v našem městě, která tak dbá na veškeré náležitosti, formu a razítka. Takže teď se těším a jsem zvědavá, co mi přijde. „Terry“ mám při nejhorším jisté, i když není české, pořád je nejbližší Tereze…

 

Ještě včera večer jsem napsala Hance (Fifkové), jak jsem na matrice pochodila a poslala jí nové formuláře, které teď vyžadují. Odepsala mi vtipnou poznámku o českých úřadech (kterou nebudu publikovat :))) a řekla, že příští týden u ní budu mít formulář připravený vyplněný 🙂

 

 

Odpoledne v práci znovu řešili mou změnu jména 🙂 Taky jim přišlo vtipné, že teď půjdu pro novou občanku ještě na staré jméno, u které mi zase hned odstřihnou roh a budu mít nové jméno. Za rok budu mít znovu nové jméno a kolega nakonec podotkl, že největší sranda bude, až se za další rok VDÁM a budu mít zase nové jméno! :)))

To dostalo všechny 🙂

V práci je veselo. Mám to tam ráda. Kolegyně mi spočítala, že bych se mohla vdát tak v r. 2017 🙂 Hned jsem si představila sebe v nějakých krásných svatebních šatech… a měla zase ty své zasněné oči 🙂

Když jsem šla na oběd, tak mi kolegyně řekly, že si myslely, že dnes už přijdu do práce jako Tereza. Očekávaly to! Prý na to stejně všichni v práci čekají 🙂 Mám tam tak ideální podmínky!!! To ovšem nemluvím o výrobní hale, kde je těch 200 dalších zaměstnanců (z toho 90 % žen). Ale uvědomila jsem si, že mám pořád jednu věc, která mi opravdu moc brání tenhle krok, na který se tak těším, udělat… Jsou to moje tmavé vousy 🙁

 

Říkala jsem kolegyňkám, že musím jít ještě na pár procedur, abych je zničila aspoň o trošku víc…některá místa jsou bez problémů, ale pod bradou je to pořád vidět hodně. Takže jsme chvíli probíraly make-up, říkala jsem jim, jak ho nemám moc ráda (i když mám ten s nejvyšší kryvostí na trhu), ale že z dálky to není poznat a tak se cítím lépe, protože důležitější je vousy nemít (za každou cenu). Jenže po pár hodinách nošení make-upu už to není ono a nevypadá to hezky. Což by byl v práci vážně problém… Vousatá NIKDY do práce nepůjdu! Nesmí na mě být nic mužského. NIC! (No dobře, tak tamto dole tam ještě bohužel ZATÍM musím nechat, ale to se dá šikovně zastrčit tak, že to vypadá, že to tam není :)) Já na to totiž pořád zapomínám. Nevnímám, že to tam je. Nezajímá mě to. Ignoruju to. Ale dost často mi to tam taky prostě nepředstavitelně vadí! Jen si to zkuste představit 🙂 Je to tak nepraktické tohleto! 🙂

 

Ukázala jsem kolegyňkám fotku, co jsem dala i sem, jak jsem šla včera na matriku a ty jejich komentáře mě vždycky tak zvednou sebevědomí!!! Jsem z toho vždycky tak nadšená! A líbí se mi, že ony také. Chvíli jsme řešily hormony, co se se mnou bude dít, jak budu „v šestinedělí“ bulet a budu náladová 🙂 A jaké jiné změny mě díky nim čekají. Strašně je to zajímá.

 

Mám radost.

Těším se na příští týden na odběry (ano, i na odběry se dá těšit! 🙂 a na Hanku. Podat žádost na novou občanku (ještě na to staré jméno) si ale nemůžu, protože tam můžu jen v pondělí a ve středu a to jsem pryč. Už vidím, jak se to všechno zase potáhne. Ach jo! 🙂

 

A zítra se těším úplně strašně moc na mojí milovanou Kačenku. Už tu mám pro ní nakoupené zase dobrůtky, co jí budu vařit a budu si užívat to veselo, které tu je pokaždé, když jsme tu spolu. To jsou ty nejhezčí chvíle.

 

Zajímalo by mě, jak postupují matriky na Slovensku při schvalování změny jmen. A v ostatních zemích taky. Vymyslím, jak to zjistit 🙂 Ty naše české budou ale stoprocentně „nejmilejší“ ze všech 🙂

 

Mimochodem – dnes mě nepoznal další člověk, který mě dobře zná. Tak jsem se k němu nehlásila. Proč taky. Prošel kolem mě, díval se na mě a neřekl ani ahoj. Že by druhá vlaštovka? 🙂 Kéž by… Nemůžu chtít všechno hned. (Nebo můžu, ale je mi to stejně k ničemu 🙂

🙂 Jak to tak vypadá, téma matrika nebude mít jen tři díly, jak jsem původně plánovala…

 

Má naivní představa (a představa asi většiny z nás): Přijdu na úřad, podám si žádost, ta je přijata, vzdám se práva na odvolání a hotovo.

 

Skutečnost se velmi liší. Řekla bych, že nemá s mojí představou společného VŮBEC NIC. 🙂

 

V instrukcích o matrice od Hanky se píše, že každá matrika postupuje jinak, co některé schválí, druhé zamítají apod.

 

Bohužel ta naše (na kterou jsem musela, protože musím tam, kde je mé trvalé bydliště) patří mezi té „problémové“. Asi abych to neměla tak jednoduché a aby bylo o čem psát :)) Celou dobu jsem si totiž říkala, ať ta naše matrika je fajn, abych tu o ní pak psát nemusela. Ale smůla 🙂 Paní asi chtěla být slavná 🙂 Takže hezky pěkně popořadě se všemi detaily 🙂

Každý, kdo jedná s úřady musí pochopit, proč jsem utekla ze státní správy a už v ní nikdy pracovat nechci.

 

Moc jsem se na dnešní den těšila, jak si ho užiju konečně zase jako Tereza… ale zhruba před polednem jsem začala mít strach a obavy a přemýšlela jsem, jestli na matriku nepřijít oblečená v pánském… Zase ten můj strach! Potřebovala jsem ho zabít! Potřebovala jsem na něj zapomenout a udělat to. Jít mezi lidi, být s nimi v kontaktu a jednat s úřady. Potřebovala jsem strašně moc začít konečně žít tak, jak chci a jak potřebuji a věděla jsem, že jakmile ten dnešní krok udělám, že mě posune ne o jeden, ale hned o několik krůčků zase dál. A taky že jo!

Děkuju Adélce, že mě v smskách neuvěřitelně vyburcovala k tomu, aby mi došlo, že není důvod nepřijít na matriku jako Tereza. Vždyť já žádný problém nemám! To takhle společnost ho má! Proč já mám být ta, kdo se má omezovat? Chci žít tak, jak to cítím, jaká jsem doopravdy a nechci se za to stydět. A řekla jsem si, že lidé jsou mi ukradení. Do toho mi Anetka poradila opět to její: „Stejně nikoho nezajímáš!“ 🙂 A tohle opravdu pomáhá, protože je to pravda. Takže už jsem byla rozhodnutá a domluvila se s Nikčou, kdy a kde jí vyzvednu.

 

Z práce jsem šla pro jistotu o hodinu dříve. Musela jsem totiž ještě na poštu, protože včera večer přišla jako na potvoru objednávka „Balík do ruky“ a tak jsem musela ještě ten den do 17 h. stihnout balík odeslat. Na poště byla fronta! (To asi nikdo nečekal :). Nebyla vůbec příjemná a já byla nervózní, že to nestihnu. Ale za chvíli jsem přišla na řadu a vyrazila domů.

 

Okamžitě jsem se svlékla, vzala spodní prádlo + vršek a začala malovat. Strašně se mi klepaly ruce. Linka černou tužkou nebyla slabounká jako obvykle, ale tak trojnásobná, pořád jsem jí opravovala a když jsem si malovala řasy řasenkou, pořád jsem čmárala mimo, takže jsem to musela neustále otírat. Make-up jsem měla potom v řasách taky a dostávala ho nakonec i z vlasů! 🙂 Ale zvládla jsem to a začala jsem se líbit sama sobě. Vzala jsem si dlouhé vlásky, učesala si culíček a ofinku na stranu a vzala úzké kalhoty, černé přiléhavé tričko s výstřihem – ven potom tu mojí bundičku s páskem a kozačky. Bože to byl blažený pocit, když jsem vyšla ven!

 

U výtahu jsem dnes nikoho nepotkala. 🙂 Už venku jsem se ovšem nesla jako bohyně. 🙂 Nastoupila jsem do auta a jela pro Nikču. Už tam čekala a když nastoupila tak říká: „Já si říkala, že si vezmeš kozačky, tak jsem si je vzala taky!“ 🙂 Hrozně jí to slušelo, měla nový světle žlutý šátek a dala mi bílý, který přišel pro mě s tím žlutým 🙂 Je úžasný! Ale musím počkat, až nebudu muset přestat nosit make-up (až zničím vousky), jinak bych si ho umazala.

 

Vše, co jsem teď udělala záleželo na tom, co řekne Nikča. Ona byla veřejnost, ona byla „ti druzí“ a podle ní jsem se řídila. Kdyby řekla: „Hele, vykašli se na to, takhle nikam nechoď“, tak nikam nejdu, ale ona říkala přesně opak 🙂

 

Už když jsme vylezly na parkovišti pro lístek, tak se jí líbilo, jak umím chodit na podpatkách 🙂 (Mě taky! 🙂 A kráááásně jsme obě dvě klapaly starobylou ulicí na naše hezké náměstí a na radnici. Nikča mě takhle žensky oblečenou viděla jen na fotkách. Vždycky když byla u mě, neměla jsem dlouhé vlasy a byla jsem úplně nenápadně namalovaná. Chystaly jsme se nafotit fotky jako dvě ségry, ale ještě na to nebyl čas. Takže dnes taková velká premiéra i před ní 🙂 Musím jí ale poděkovat. Neuvěřitelně mi její přítomnost pomohla.

 

Začalo to ze mě trochu padat. Už na radnici jsme se hihňaly a pořád o něčem povídaly. Pak jsem zaťukala na dveře s názvem „Změna jména a příjmení“. Je fajn, že takové dveře existují a že se věnují jen této věci. Ta paní bude určitě všechno dělat perfektně a hodně o tom vědět.

Ta paní byla víc vyděšená než já! 🙂 Viditelně jsem jí zaskočila. Já tam ale nakráčela sebevědomě tak, jak jsem si to představovala, řekla jsem jí, že bych si ráda podala žádost o změnu jména a příjmení a začala vytahovat papíry. Krásně jsem mluvila v ženském rodě a užívala si to. A byla jsem ještě vysmátá z debatování s Nikčou, která na mě čekala na chodbě.

 

První co řekla bylo, jestli tu mám trvalé bydliště. Viditelně se mě chtěla zbavit 🙂 No, bohužel mám 🙂 „A budu mít! Nehodlám ho měnit!“, jsem ještě dodala. Ona snad čekala, že se budu stěhovat (jako můj zaměstnavatel, který se bál, abych se neodstěhovala do anonymního velkého města). Tak s tím nepočítejte vážení! 🙂

Ale jinak byla milá, akorát velmi VELMI loajální vůči českým zákonům (což byla můje smůla) a přestože se snažila být i lidská, tak její úřednická stránka o mnoho přesahovala právě tu lidskou. Bylo to znát i z jejích odpovědí a tónu.

 

Na jakoukoli mojí otázku odpovídala: „Nevím, to musím jít zjistit.“

Měla jsem v hlavě postup, o kterém se píše na internetu a toho jsem se chtěla držet. Ale všechno bylo jinak!

 

Vzala si ode mě potvrzení od Hanky, kde bylo uvedeno, že byla zahájena přeměna z muže na ženu, a že doporučuje vyhovět matrice v mé žádosti o změnu jména a příjmení. Standardní potvrzení, které dává Hanka úplně všem. Vzala si rodný list, občanku, na základě které měla problém říkat mi v ženském rodě a neustále jí to nešlo a samotnou žádost.

Můj papír vyjetý z internetu v angličtině, že jméno Teri (Terri) je obourodé, jí NEZAJÍMAL 🙂

Řekla jsem jí, že jsem psala Dr. Knappové e-mail a že mi odepsala, pokud budu potřebovat na Teri znalecký posudek, že mi ho vypracuje.

 

Všechny papíry si tedy vzala a šla se poradit…

Řekla bych, že jsem u ní byla v letošním roce první, protože se jí něco nezdálo.

Když jsem se jí potom v kanceláři ptala, kolik tak lidí jako já za rok přijde, odpověděla mi stroze: „Tuto informaci vám nesmím sdělovat. Jde o osobní informace.“

Už jsem mlčela 🙂 Vybavila jsem si ty tři slečny s podobným osudem, které tu ve městě znám a to bude z MtF tak všechno.

 

Sedla jsem si zase na chodbu a smály jsme se s Nikčou na celou radnici 🙂 Kolem chodili zaměstnanci, zaměstnankyně, občané potřebující něco vyřídit a vůbec, ale vůbec nikoho jsem nezajímala 🙂 Jen na mě vždycky mrkli a zase šli dál. První malá známka správné identifikace. A to mi začalo dělat dobře. Má chuť i sebevědomí začaly růst!

 

Po 20ti minutách stále nic. Nikča si dělala legraci, že paní volá prezidentovi a chce se s ním poradit 🙂 Za chvíli se ozval výtah a myslely jsme, že to příjíždí Zeman, aby to vyřešil. Přistál na náměstí vrtulníkem :))) (Byl to zase jen zaměstnanec). To čekání mě bavilo. Byly jsme tam samy a tak jsem se Nikči, která je moc hezká blondýnka ptala, jak obvykle sedí 🙂 Měla totiž nohy natažené dopředu, zatímco já hezky u sebe. „Já sedím jak chci, vůbec to neřeším! 🙂 A takhle s nohama u sebe nesedím nikdy 🙂 Když ale chci, aby to vypadalo, tak si dám nohu přes nohu – takhle!“ 🙂 A už jsme seděly obě s nožkou přes nožku a že mi prý ukáže, jak koketovat s muži :)))

Nikča je jak moje ségra. Je dcerou mé bývalé kolegyně, ale strašně jsme se před lety sblížily.

 

Po půl hodině paní dorazila s tím, že mám jít s ní. Zase jsme si sedly do té malé utulné kanceláře, kde bylo hrozně horko (já si totiž bundu neodložila a taky ta paruka je dost nepraktická – ale hezká a dodává mi potřebné sebevědomí, které s krátkými vlasy prostě nemám). Začala jsem se jí ptát opět na ty své otázky, ale ona mi jen odpovídala, že mi VŠECHNO řekne. Tak jsem mlčela a čekala. Snažila jsem se to její kopírování dokladů občas trochu odlehčit nějakou poznámkou, usmívala se, ale to tu kyselou úřednickou atmosféru neprolomilo. Já jsem tady úředník!

 

Ne jeden nebo dva. Rovnou tři, ať mám co dělat a nenudím se.

 

Začala jednostranná úřednická komunikace, během které jsem neměla šanci cokoliv říct a pokud se mi to podařilo, byla jsem okamžitě uzemněna zopakováním poslední věty.

„Od 1.1.2014 vyšla novela zákona, která nařizuje, aby se žádosti o změnu jména a příjmení z důvodu změny pohlaví doplnila o potvrzení od lékaře (sexuologa) na tomto speciálním formuláři.“ A dala mi takový velmi jednoduchý formulář, který obsahoval úplně všechny údaje, které jsem měla na tom standardním potvrzení od Hanky. Jenže bohužel nebyly v té tabulce, ale v jednom souvislém odstavci! Takhle má vypadat prvotřídní byrokratický úřad. Měla jsem velkou radost, že jsem zase pohlcena nejrůznějšími nesmyslnými nařízeními a považována za občana jednajícího s úředníkem (a ne za člověka jednajícího s člověkem. My tu totiž nejsme pro lidi. A zákony se dodržovat musí! Nebudeme ze změny jména a příjmené dělat žádný holubník!).

„Tento formulář Vám vyplní váš lékař a donesete mi ho. Ten, který jste přinesl, mi nestačí!“ Zase začala v mužském rodě! To už jsem začala být otrávená. Jak jako nestačí? Všem v téhle zemi stačí a zrovna mě ne? Proč já musím být zrovna ta průkopnice? Teď ten nový formulář naskenuji a pošlu Hance, ať se taky pokochá. Naštěstí tam příští týden jedu, tak mi ho potvrdí… ale to mi bohužel k žádosti nestačí. Je tu totiž problém číslo dvě!

 

„Vámi zvolené jméno jsme ještě nikdy neschvalovali, takže k němu budeme potřebovat znalecký posudek od Dr. Knappové.“ To je ta, co má na jména v téhle zemi monopol. Ale jak jsem říkala, ona za to nemůže. Já nechci být Nikola, když jsem Tereza, to to nedokážete pochopit? Budu si za svým OBOURODÝM jménem stát a nevidím důvod ho neschválit. Ale musím mít posudek. Papír z internetu, že Terri je varianta mužského jména Terrence nestačí…

 

A šup na třetí problém – a ten mě dostal! Miluju byrokracii. 12 let jsem proti ní na úřadě bojovala a teď mi to vrátila.

 

V občanském průkazu máte stále rodinný stav „ženatý“.

Souvislost se žádostí změnou jména a příjmení??? Uniká mi nějak! Žádný zákon nevyžaduje rodinný stav k žádosti o změnu jména a příjmení.

„Ustřihnu vám roh občanky, stane se tím neplatná a musíte si nechat udělat novou. Ale jako muž s původním jménem! My vám vaší žádost nevezmeme. Musíte k ní mít novou občanku.“

Takže teď půjdu na občanky pro novou, nafotí si mě jako muže a za 4 týdny, až si jí vyzvednu, s ní hned poletím na matriku, kde mi ZASE USTŘÍHNOU JEJÍ ROH! 🙂 Tentokrát proto, že tam bude změna jména.

Ti úřednici jsou tak vtipní! Jsem ráda, že je máme.

 

Jenže paní stále řešila můj rozvod a nemohla vyhledat, kdy k němu došlo. Tak jí říkám přesné datum a poté přišla s tím, že tu nemají žádný záznam o tom, že by rozvod proběhl a musí se tedy opět poradit.

 

Zase jsem čekala s Nikčou na chodbě. Všichni zaměstnanci už šli domů, protože bylo po 17 h. a my si ze všeho začaly utahovat 🙂 Užívala jsem si tu ženskost a to, jak jsem se cítila dobře jako Tereza. Kéž bych už se nemusela nikdy vrátit do toho druhého světa…

Za pár minut paní přišla, zeptala se, jestli může hovořit před slečnou a dává mi občanku s ustříhnutým rohem s tím, že je tu problém (jasně, já žádný problém nemám, tak ho budu mít! :). Tím, že matrika nemá záznam o tom, že soud o rozvodu proběhl by bylo vhodné, kdybych se zítra stavila a donesla rozsudek o rozvodu. Ten mám doma. Nenapadlo mě vzít ho s sebou, když si jdu měnit jméno! Jenže matrika má otevřeno do 14:30 a já končím v 15:30, takže jsem jí řekla, že můžu jen v pondělí nebo ve středu. To byl opět problém, protože teď mám totiž neplatnou občanku s ustříhnutým rohem, která je platná pouze s vypsaným formulářem, který mi sice paní vypsala, ale zase si ho vzala, protože nemá doklad o tom, že jsem rozvedená. Takže mám teď u sebe neplatnou občanku.

 

Nikča zrovna zítra nemůže, má brigádu, takže jsem se domluvila s mamkou, že tam zítra zaběhne s mým rozsudkem a paní bude spokojená.

 

Popřála mi hodně štěstí, zdraví a tvářila se mile. S Nikčou jsme řekly nashle a šly do ulic…

 

Jenže ani tenhle zážitek mi radost nezkazil. To nadšení z toho, že jsem ve světě já – Tereza, že jsem tu mezi lidmi tak šťastná, to nadšení bylo tak velké, že mi opravdu začala růst chuť 🙂

Šly jsme s Nikčou k autu, obě zase krásně klapaly podpatkami, což se úžasně mezi domy rozléhalo a míjely kluky, holky, muže, ženy… nikdo mě neřešil, nikoho jsem nezajímala. Jen letmé pohledy ostatních mi říkaly: „Tady je to vpořádku. Ty jsi žena. Tebe nepotřebuji řešit.“ 🙂

 

Byl to neuvěřitelně osvobozující pocit, kterého jsem se nemohla nabažit a tak se mě Nikča zeptala, jestli bych s ní ještě nesjela na poštu. Tam už jsem vkráčela sebejistě, ale byla tam fronta, tak jsem čekala venku před dveřmi. Vadilo mi, že musím mít ještě docela dost make-upu kvůli překrytí zbytku vousků a který je zblízka poznat. Z dálky je to ovšem super (jak říkala Nikča :). Na poštu a z pošty vycházeli lidé, přicházeli muži, co mě sjíděli zrakem od hlavy až k patě a já si to vychutnávala, točila si culíček na prstě, usmívala se, stála tam hezky vzpřímeně a v odraze skleněných dveří se pozorovala a nemohla vynadívat, jak mi to sluší! 🙂 V tom odraze stála totiž žena. A poprvé v životě mezi lidmi ženou ne jen pro mě, ale i pro ostatní… pro úplně cizí lidí, kteří mě mohou identifikovat jakkoli, ale zatím správně! Poznala jsem to na jejich pohledech.

 

Byla to Nikča, kdo mě dnes popostrkoval stále dál a dál… krůček po krůčku a byla to ona, kdo způsobil mou dnešní neuvěřitelnou euforii, které mám v sobě tolik, že jí tu potřebuju aspoň část vypsat :).

Já jsem žena! Chtělo se mi křičet radostí! 🙂

 

Nikča potřebovala ještě nakoupit… a teď jsem tu stála celá šťastná a při chuti ještě nejít domů, ještě se nevrátit do světa, která pro mě nic neznamená a ve kterém už nechci žít… ale na druhou stranu jsem si nebyla ještě stoprocentně jistá, jestli můžu jít mezi davy lidí ve velkém supermarketu, stát pak ve frontě u pokladny, mluvit s pokladní, být v její blízkosti zhruba tak na půl metru při placení… a pod světlem, které hodně osvětluje moji tvář… Dívala jsem se na svůj odraz v okénku auta a upravovala si pramínky vlásků. A do toho přišlo další popostrčení 🙂

„To dáš! Normálně pojď, půjdeme spolu nakoupit 🙂 Nikdo tě neřeší, vždyť to vidíš. Nikdo s tím nemá problém, jsi úplně v pohodě!“ 🙂

To jsem potřebovala slyšet.

Vybavila jsem si ty desítky lidí, které jsme dnes potkaly a tak jsem si řekla, že kdy jindy než teď popojít zase o kousek dál. Potřebovala jsem mezi lidi. Abych věděla, jaké to je… jak mě vidí…

 

A to co jsem v supermarketu zažila mě vyšvihlo daleko daleko k protějšímu břehu, ke kterému pořád mířím! 🙂

 

Když jsme tam s Nikčou vkročily a poutaly pozornost klapáním podpatků na hladké bílé dlažbě, měla jsem trochu strach, ale ona pořád povídala a já na to přestala myslet. A šly jsme nakupovat 🙂 Pohybovaly jsme se mezi lidmi a nikdo NIKDO mě neřešil! Normální pohledy mužů i žen. Až se mi z toho začalo tak zvedat sebevědomí! 🙂 Přitom jsem věděla, že vůbec nejsem doonalá, ale v odrazech jsem viděla ženu… a to mi dělalo dobře.

Když kolem prošel pár, Nikča mi říkala, kam mám koukat (nebo spíš nekoukat), abych nebyla terčem pohledů té jeho slečny 🙂 Jasně, že jsem koukala i po klukách! Bavilo mě to! 🙂 Ale naštěstí pozornost směřovala hlavně k blondýnce Nikče 🙂 To bylo pěkně vymyšlené, že jsem si jí vzala s sebou 🙂

 

Říkala, že mi takhle vždycky pomůže – že můžeme jít spolu kamkoliv budu chtít, protože vidí, jak je to pro mě jednodušší a lepší. 🙂 Mám jí hrozně ráda.

 

První pokladna byla plná mužů ve frontě a tak Nikče říkám, jestli můžeme k druhé. Tam byla ale ta pokladní, o které jsem tu jednou i psala, že se známe, když ke mě chodila na pracák a vždycky si spolu popovídáme, takže jsme šly až k poslední pokladně s nejmenší frontou… Pokladní byla taková docela hezká asi 30tiletá blondýnka. Vypadala v pohodě 🙂 Tady zůstanem! 🙂

Ta fronta tu byla nejmenší proto, že na pás se snažila (zřejmě matka s dcerou a zřejmě po obdržení sociálních dávek 🙂 vyložit úplně narvaný košík! Ale byly milé, protože nám řekly, ať jdeme před ně. Jenže to já nechtěla – chtěla jsem si to v té frontě užít… A začala jsem s nimi i komunikovat! 🙂 Řekla jsem jim, že se rády podíváme, co v tom košíku mají. Na to se usmály a odpověděly, že „maso“ 🙂 Jo… řekla bych, že tam bylo masa tak za dva tisíce 🙂 Ale bavilo mě to tam stát, být součástí úplně normální fronty a vtipkovat s Nikčou 🙂

 

Najednou jsem neměla pocit, že to musím skrývat. Najednou tu stála Tereza a od ní se očekávalo, že bude mít nalakované nehty, že bude mít růžovou peněženku… najednou jsem jí mohla volně držet a ladně tu kartu z ní vytahovat a potom s ní zaplatit 🙂 Protože k ženě prostě nalakované dlouhé nehty patří! Leskly se mi v tom jasném světle a nemohla jsem se té ženskosti nabažit!!! Tolik jsem si všechny ty momenty užívala!

Usmála jsem se na pokladní, ona na mě a u toho pořád s Nikčou něco probíraly. Zjistila jsem, že nemám vůbec tak nápadně hluboký hlas! Bože to bylo dnes kroků ke zvednutí mého sebevědomí!

Chci to! Chci už být v tomhle světě napořád!!!

 

Nikču jsem hodila domů a jela si do bytu pro rozsudek, který jsem chtěla ještě zavézt mamce, aby s ním zítra mohla na matriku. Když jsem šla ale k autu, tolik se mi do něj nechtělo. Ty kozačky totiž tak krásně klapou! 🙂 A tak jsem šla těch 10 minut k mamce pěšky krásnou procházkou. Vychutnávala jsem si každý krok, každé klapnutí, každý pohyb… přede mnou šla žena s mužem a šli strašně pomalu, tak jsem je musela předběhnout… a zase jsem si to tak vychutnávala! 🙂 Jsem identifikována jako žena! Zalévalo mě štěstí. Přestávala jsem se hlídat. Moje chůze, mé pohyby, celá já – byla jsem tam najednou tak přirozená a ženská. Najednou mi nic nepřišlo těžké. Najednou přestal existovat strach.

 

Začalo už se stmívat a na nebi svítil měsíc. Byl krásný večer po krásném dni.

 

Když jsem přišla k mamce, tak tam bylo nějak víc bot než obvykle. Říkala jsem si, kdo to tak může být? Odemkla jsem si, ale nikde nikdo. Tak jdu do dětského pokoje a tam nejmenší čtyřletá neteř a nějaká roztomilá tmavovlasá holčička 🙂 V tom na mě neteř spustila: „My si tady hrajeme. To je Zituška.“ 🙂 Byly tak roztomilé 🙂

Otevřely se dveře z pokoje mé mamky, ale z nich nečekaně vyskočila dcera tety (Gabča), která přišla za mamkou na návštěvu. Když jsem byla malá, tak jsme se vídaly dost často, ale teď jsem jí asi pět let neviděla. (A to je dobře, protože teď mě už bude vidět jen jako Terezu. Ona mě neměla s čím porovnat. Měla obrázek Toma ve svých vzpomínkách zobrazeného matně a neurčitě po tak dlouhé době.)

Moc to Gabče slušelo – fakt je z ní hezká holka 🙂 A když mě viděla, tak se tak mile usmála, přišla ke mě, pozdravila mě, dala mi pusu na uvítanou (jakou si holky dávají) a říká: „Ty jsi krásná! Tobě to tak sluší!“ 🙂

 

Jéééééé.

 

Vylezla mamka, které jsem dala rozsudek a poděkovala, že zítra na matriku zajde a pak se objevila i teta 🙂 Nejvíc nadšená byla ale Gabča. To mi dělalo tak dobře! Ještě jsem se šla s nimi rozloučit a znovu mi zopakovala, jak mi to sluší 🙂

 

A šla jsem zase hezky – tentokrát už přímo se vznášející v oblacích a šťastná tak, že dnes z toho ani neusnu – domů. Nechtělo se mi…

 

Hned jak jsem po sedmé večer přišla, ještě jsem na památku udělala fotku „jak Tereza byla na matrice“ a začala všechny své pocity psát sem, protože je jich ve mě tak strašně moc.

Culím se tu celou dobu, jsem pořád krásně oblečená, namalovaná s dlouhými vlásky, kruhovými náušnicemi, prstýnkem s dvěmi stříbrnými perličkami a moc bych si přála takhle zůstat.

 

 

MOC BYCH CHTĚLA, ABYCH TENHLE DEN PROŽILA ZNOVU.

MOC BYCH CHTĚLA, ABY UŽ VŠECHNY DNY BYLY PROŽITÉ NA DRUHÉM BŘEHU A JÁ SE NEMUSELA VRACET.

Bylo to tak krásné!

Nedá se to popsat.

Chce se mi z toho bulet štěstím…

 

 

Zítra ráno mě čeká výslech v práci 🙂 Ty moje kolegyňky mi totiž popřály hodně štěstí a zajímá je, jak jsem dopadla. To bude vyprávění 🙂

 

Nikdo mě na zem nesrazil.

Vylétla jsem do světa, který se mi pomalu otevírá.

I když se mi ani trošilinku nechce z toho všeho krásného ženského, jdu se odstrojit do růžového pyžámka, odlíčit a snít o tom, jak už brzo bude všechno tohle normální. Jak už budu žít na té správné straně.

 

Je to dnes trošku delší 🙂 Ale já se neumím brzdit…

Sedím tu ve svých milovaných úzkých kalhotách, šedém dámském svetříku, který má tak hezky vykrojený výstřih, že mi na jedné straně vykukuje svůdné úzké bílé ramínko tílečka, co mám moc ráda, protože má na horním lemu vedle sebe takové malinké drobné bílé kvítečky a užívám si tuhle neděli… Dívám se na sebe letmo do malého zrcátka, co tu mám na stolku u počítače, když se líčím tady a vidím v něm Terezu… vidím v něm ženu, která je šťastná, která se usmívá a těší se na každý další den, kdy bude moct být konečně ženou… Kdy už na tomhle druhém břehu zůstane do konce svého života. Nesmírně se mi ten pohled líbí. Dává mi jistotu, že ve středu na matrice nebudu vypadat jako šašek, kterému se budou smát… (Jak málo mám ale takovýchto chvilek prozření… i když je jich pomaličku čím dál víc.)

Datum 9.2. není pro mě zrovna nejjednodušším datumem, do srdce se snaží dostat takový hodně těžký pocit, který mě chce otrávit a tak se snažím všechny vzpomínky okamžitě odhánět pryč, něčím se zabavit a daří se mi to 🙂 Moje bývalá žena nejspíš ani netuší, že jsem si vůbec na tohle kdysi nejdůležitější datum, které teď už neznamená nic, vzpomněla.

 

Přišla jsem takhle před chvílí z venku. Krásně se už prodlužuje den a byl tam tak jarní vzduch, až mě to úplně naladilo na léto a tím mé myšlenky začaly směřovat k měsícům, kdy už budu snad vypadat zase o trochu jinak a budu si to všechno začínat užívat.

Byla jsem vyprovodit Nikču, která tu byla zase na návštěvě, strašně jí chutnal makovník politý čokoládovou polevou (což mi dělalo dobře 🙂 a probraly jsme od kluků, přes vztahy i hadříky snad úplně všechno a stejně nám to zase nestačilo 🙂 Je tak hodná. Ve středu se mnou půjde na tu matriku. Zjistila jsem, že to pro mě bude přeci jen jednodušší, když tam nebudu sama. Ale chci tam vejít jako sebejistá veselá žena, která ví, co chce (přestože budu mít tep tak 200 za minutu :)) Jsou chvíle, kdy jsem na tu středu po práci opravdu velmi natěšená – to si zrovna docela věřím a těším se na procházku městem v kozačkách 🙂 Navíc mi hezky narostly nehtíky, což je pro mě taky důležité, až tam na tom úřadě budu podepisovat papíry nebo podávat naposledy tu starou občanku pána, který nikdy neexistoval….

 

A taky jsem zjistila, že když mě někdo úplně poprvé vidí jako ženu (tzn. oblečenou žensky s dlouhými vlásky), že mě identifikuje lépe než ten, kdo mě zná z dřívějška jako muže. Prostě to tak funguje, takže se opravdu budu snažit přijít tam, kde mě ještě nikdo nikdy neviděl jako Tereza a dodržovat to i nadále. Navíc mi to nedělá problém – spíš si to užívám a jsem radši, že k tomu mám příležitost. Otázkou je, kdo na mě na té matrice čeká! 🙂

Horší je to tam, kde znají Toma… tam se ten obraz těžko jen tak přetváří a tam mi budou muset pomoct hormony, v jejichž kouzlo věřím.

 

Dnes se už od rána líbím sama sobě. Což zas tak často (bez paruky) nebývá 🙂 Ty mé vlásky už mi začínají dělat radost. Jsou pořád krátké, ale… přerůstají víc a víc… nejvíc mě mrzí ofinka, která je pořád strašně krátká. Ale co chci, když jsem ještě v létě měla vlasy (poprvé v životě) ostříhané jen na 1 cm. :/ Jenže já jsem se hned ráno lehce namalovala (jen linky, řasy a lesk na rty) a už to bylo 🙂

 

Takže než přišla Nikča a já si zkoušela, co si vezmu na sebe, jsem se sobě začala líbit a u zrcadla jsem se rozhodla udělat tedy konečně pár fotek s krátkými vlasy. Jsou opravdu krátké – pro mě takhle krátké vlasy znamenají mínus v mé ženskosti, ale ono nebude špatné si sem tu fotku dát, aby mi navždy připomínala tohle čekání na dlouhé vlásky, protože takhle krátké vlasy už NIKDY NIKDY NIKDY mít nebudu! 🙂

 

Znám mnoho žen, které vlasy nemají nebo si je stříhají, jak píšete, žábo, ve svém komentáři. Máte pravdu, ze Sinéad O’Connor je krásná žena i bez vlasů. Jenže Sinéad má tu ženskost v sobě, ve tváři (nejspíš proto, že je žena :), ale tohle mi chybí, proto musím tu ženskost (alespoň prozatím) nahrazovat vším, čím můžu. A tím jsou i dlouhé vlasy – i když cizí, což mi trochu vadí, protože paruka není za prvé moc praktická, za druhé moc příjemná, když je v místnosti teplo a za třetí já chci být já… už žádné masky. Nikdy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Foto vlevo: vlasy za ouškem, foto vpravo: vlasy přes ouško 🙂

(Ne, tyhle fotky nejsou klikací! 🙂

 

Když jsme venku ještě probíraly s Nikčou tu středu a matriku, tak mi řekla, že s těmi dlouhými vlasy můžu být naprosto v pohodě 🙂 A taky řekla větu, o které teď pořád přemýšlím. Bavily jsme se o tom, jak se těším, až konečně budu moct chodit všude jako Tereza… myslela jsem si, že je to vhodné, až se ty vousky ještě víc podaří zničit, až budu mít delší vlasy, až budu vypadat ženštěji a milión dalších „až“… ale ona řekla: „To musíš vědět ty, kdy to uděláš!„

No jo! Nikdo jiný! Tohle je opravdu jen v mojí hlavě. Ten moment, kdy už má Tereza konečně začít žít, mi nikdo nenapíše písemně do zprávy nebo neřekne. A po přečtení půlky knížky Pohlavní štvanci dospívám k názoru, že není důvod na něco čekat nebo se za cokoliv stydět… Stejně, jako to udělala i Sona, jejíž přeměna byla naprosto úchvatná a je mi tak velkou inspirací. Stejně, jako by to měl udělat každý, kdo má pořád nějaké obavy ze společnosti, která sama má problém – ne my.

Chtěla bych už venku chodit namalovaná, s náušničkama, sponkama, s culíčkama… prostě tak, jak jezdím do Prahy nebo jak půjdu ve středu na matriku… a najednou zjistím, že těch „tak, jak jezdím“ je čím dál víc a s každým takovým dnem v Terezy přirozeném oblečení můj strach upadá stále hlouběji a hlouběji, až najednou žádný nebude. Už teď je čím dál menší.

 

Tyto dvě fotky s krátkými vlasy jsou jedny asi ze sta, které jsem nafotila. Pořád jsem nebyla spokojená, pořád jsem se zkoušela fotit znovu a znovu a pořád jsem tam tu ženskost (kterou mi dávají dlouhé vlásky) nemohla najít. Měla jsem s tím problém i u těchto dvou, ale ze všech vypadaly nejlépe. Navíc nebyly úplně dokonale zamaskované vousy – jen normálním make-upem (ne Dermacolem s nejvyšším krytím). Už bych taky ale ráda žádný make-up nepoužívala… nemůžu si kvůli tomu ani koupit takovou hezkou bílou šálu/šátek. :/ (Ale stejně jsem si ho objednala a přihodila k hadříkům, které si Nikča objednala od jedné slečny s tím, že si ho užiji třeba už ten letošní podzim).

Mám tak velké plány, na které se těším!

Udělala jsem si voňavý horký čajík, uvelebila se na matraci a začala číst Pohlavní štvance.

Hned první fotka nazvaná „Policie nakládá do antonu první z celkem 99 osob, které zatkla za nošení ženských šatů na maškarním plese v New Yorku v roce 1939“ v knize mě tak zaujala, že jsem se rozhodla jí na internetu najít (protože nechci porušovat autorská práva a cokoliv z knihy kopírovat). Tehdy existoval zákon, který nařizoval, aby měli muži na sobě alespoň tři mužské věci a ženy tři ženské… (Vždyť to říkám pořád – pošahaná planeta!)

Tu fotku jsem ale zatím nenašla a jak to tak bývá, při hledání najdu vždycky něco úplně jiného 🙂

Mezi různými starými černobílými fotkami, které mi google nabídl, byl i ústřižek z časopisu Physical Culture z r. 1937 s článkem „Může být člověku změněno pohlaví?“

 

 

Hned jsem se začetla a už jsem se neodtrhla. Protože se mě ten text dotýká víc než jakýkoliv jiný – je totiž o Češce/Čechovi! Celá první stránka je o Zdeňce Koubkové,

české atletce z 30. let, která 22 let žila jako dívka a poté absolvovala operací pohlaví (myslela jsem si, že je jednou z prvních u nás, ale oficiálně první operace pohlaví v Československu byla v roce 1942). V jiných zdrojích na internetu se v angličtině dočteme, že operace byla provedena na chirurgii Podol (nyní Podil) v Kijevě. Byla 30. léta! To byla prostě senzace. (V uvedených anglicky psaných novinách ale trochu ta jména zkomolili, protože si mysleli, že české ženské příjmení se tvoří jen připojením písmene „á“ – proto píší Koubková => Koubkov, ale správně má být Koubek 🙂 No já bych tu češtinu komolila taky, kdybych nebyla Češka 🙂

Na uvedeném odkaze po kliknutí na náhled je k dispozici všech 5 stránek o tomto tématu (v angličtině).

A zde je článek o Zdeňkovi Koubkovi v češtině, kdyby to někoho zajímalo (jako mě) 🙂 Protože až dosud jsem o tom neměla ani ponětí. To je prostě průkopník! 🙂

 

Na třetí stránce se zmiňují o tom, že je teoreticky možné podávat ženám mužské hormony a mužům ženské, ale že tyto experimenty proběhly pouze na prasatech, myších a opicích a na lidech jsou z důvodu složitějšího tělesného vývoje (oproti zvířecím) neproveditelné. (Narodit se před sto lety, tak si to jdu hodit. A přeci i v té době existovali lidé se stejnými problémy, jako máme teď. Jen museli trpět.)

 

Pokud se prokoušete až na pátou stránku, na konci stojí za povšimnutí upozornění na „novou mexickou drogu ohrožující naši mládež“ jménem marihuana! 🙂

 

Celý článek je zajímavý právě tím pohledem na věc ve 30. letech, stál by za překlad, ale k tomu se teď tedy nedostanu.

 

Avšak musím ocenit, že už v roce 1937 se o tom mluvilo! Já jsem se o transsexualitě jako takové dozvěděla teprve před pár lety… nechápu proč. Věděla jsem, že existuje transvestitismus a myslela jsem si, že to je vše.

 

 

Kdysi jsem tu psala článek „30.000 transsexuálů“ s tím, že je to neoficiální odhad jejich počtu v ČR. Ale jen 1.000 z nich podstoupilo operaci pohlaví… Našla jsem totiž dva články: „Operační změnu pohlaví podstoupí v ČR ročně 50 až 60 lidí“ (z r. 2012) a „Změna pohlaví: z ženy na muže je to jednodušší“. Některé informace (včetně historie) jsou zajímavé:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě se vrátím ke knize Pohlavní štvanci.

Knihu přeložila v roce 1996 Tereza Spencerová (MtF) a na konci připsala kapitolu „Jak se žije translidem v ČR“. Nutno říci, že popisovaný značně pesimistický obraz reality opravdu odpovídá období 90. let. Mnoho se od té doby změnilo a jsem šťastná, že se píše rok 2014… Například věděli jste, že ještě nedávno museli transsexuálové v ČR, kteří byli rodičemi, podepsat čestné prohlášení, že se vzdávají rodičovských práv, pokud chtěli podstoupit operaci pohlaví? Údajně to ohrožovalo pohlavní vývoj či sexuální orientaci dítěte, mohlo se stát terčem posměchu okolí atd.

Je to vůbec možné? Tereza popisuje, jak 80 % transsexuálů nemá práci (u nás i v Německu), jak těžké to měli u sexuologů, kteří je sráželi na zem hláškami typu: „Z vás stejně žádnej chlap (ženská) nikdy nebude“ apod.

Vždyť je to už téměř 20 let od překladu téhle knihy. Uf, to se mi ulevilo. Tak přeci se společnost nepatrně mění…

 

Ještě mě zajímalo, zda se o transsexualitě zmiňuje sexuální výchova ve školách ČR a tak jsem hledala. A našla. Ano zmiňuje. Dokonce je tam citovaná Hanka Fifková, ale narazila jsem na to díky článku křesťanského redaktora Davida Louly s názvem „Proč mi vadí sexuální výchova“.

David rozděluje sexuální výchovu ve školách (ze svého studentského pohledu) na dvě části: na užitečnou a závadnou.

Do závadné zahrnuje „Sexuální orientace, Fifková“ a „Didaktické náměty, Petrnoušek“ a neuvěřitelně mu vadí, že doktorka Fifková všechny přesvědčuje, že homosexualita, bisexualita a transsexualita je normální. Žádá stažení celé publikace.

I takový může být pohled studenta v dnešní době. Je to smutné.

Mě šlo ovšem o to, zda se o tomto tématu mladé lidi dozví a to mi stačí. Nemyslím si, že zrovna studenti jsou ovce, které se budou držet jen jednoho názoru. Spousta z nich má svou vlastní hlavu a názor si umí naštěstí udělat svůj vlastní.

 

Omlouvám se za roztříštěnost informací v tomto článku, ale nadchlo mě to 🙂

A jdu pokračovat ve čtení…