Čekání na Lindu
Tenhle článek je trochu mimo téma (jen trochu, protože se sice týká Terezy, ale před 20 lety Tereza nevěděla, že může být Terezou a tak žila ve světě, kde si nedokázala vysvětlit spoustu věcí). Jenže dnešek byl tak plný emocí a vzpomínek, že si je tu musím uchovat. Je to vyloženě můj osobní záznam do „deníčku“ 🙂
Louny, 24. března 1994, 20:46 (v tu chvíli neznámé dívce, když mi bylo skoro 18):
Takhle začínalo mé téměř stostránkové vyznání…
Název jsem ještě několikrát změnila, nakonec to bylo „Ráno patří ptákům“.
Vpravo je můj systém časového razítka, které jsem si tenkrát všude psala, abych věděla, kde jsem to psala, kdy jsem to psala a komu…
Popsala jsem desítky stránek na mechanickém psacím stroji (elektronické v té době teprve začínaly a nebyly na intru k dispozici) s co nejmenším řádkováním a nakonec nedělala ani odstavce, abych se nezdržovala 🙂 To díky tomu jsem pak mohla být sedmá v ČR v rychlostí psaní na stroji 🙂
Měla jsem u toho otevřené okno dokořán, za kterým mi zpíval kos, který mě doprovází dodnes, svítilo večerní sluníčko a vzduch voněl jarem…
Byla jsem tak plná vší té lásky a stála na prahu dospělosti…
Dva měsíce před maturitou jsem si nechala zamotat moc krásně hlavu 🙂
(Tohle nemusíte číst. Je to jen úplně normální úryvek mimo téma, ve kterém (také v březnu, ale v r. 1994) trošku kostrbatě jako osmnáctiletá(ý) píšu o téže lavičce, na jaké jsem dnes seděla a (tehdy) čekala na Lindu 🙂
„Přišlo ráno. Nebylo tak krásné, jako to včerejší. Šedivé mraky zakrývaly sluneční paprsky. I ten ptačí zpěv jakoby byl smutnější.
Přál si jí dnes potkat, přestože neměl tolik síly jako včera, ale včerejší večer ho nutil přemýšlet o tom, že jestli s tím něco neudělá, nebude jí mít nikdy. A to nechtěl. Ale také věděl, že o to je pro něj těžší oslovit ji.
Došel k lavičkám na náměstí a na jednu usedl.
Foukal studený vítr a začaly ho studit ruce. Schoval si je do rukávů u bundy a rozklepaný trémou a zimou čekal na svou spásu.
Lidé chodili okolo něj. Někteří se drželi za ruce. Také si přál držet někomu ruku, co by ho hřála. Věděl přesně, čí ruku by teď chtěl držet, ale dával si tak málo naděje.
Bez úsměvu na tváři sedí na lavičce na náměstí jako jediný. Vlasy mu cuchá studený a prudký vítr. Uvědomuje si, že dnes ani neslyší zpívat ptáky. Pohlíží do větví stromů, na střechy domů… nikde nesedí jeho oblíbení ptáci, co mu včera zpívali při chůzi městem.
Zdá se mu, že lidí je čím dál míň. Připadá si tu sám, opuštěný, bez jediného smyslu žít.
Klopí zrak do šedivých dlaždiček a odkopává malé kamínky, co se mu nachomýtly pod botu.
Z uličky, ve které se má objevit jeho anděl, nikdo nevychází. Připadá mu, že tu dnes bude čekat věčnost, ale nehne se odsud, dokud jí alespoň neosloví.
A pak z ničeho nic, uprostřed toho prázdna, které ho obklopuje, vidí v uličce tvář, co se mu doma v pokoji promítá všude na všech stěnách a do každé myšlenky. Tvář, která patřila dívce, o které se mu teď zdá.
S rozbušeným srdcem rychle vstává a jde k ní. Už nemůže couvnout. Jde rychle kupředu s dokonale promyšlenou větou, kterou jí chce oslovit.
Lidé kolem něj neexistují. Míří svým pohledem do jejích očí, chtěl by teď zastavit čas a dívat se tam celou věčnost. Hlavou se mu promítá včerejší večer. Ten ho žene kupředu. Dívka se zastavuje. Aleš má ještě jednu možnost – jít dál bez povšimnutí. Ví, že už nedokáže ani to.
Jejich pohledy se střetnou a Aleš ze sebe vychrlí spoustu do sebe slátaných vět, kterými měl svou dívku bavit následující půlhodinu.
Propadá zmatku.
Dívka klidně stojí a trochu se diví.
Aleš se snaží uklidnit. Srdce mu buší, že nedokáže ani mluvit. Vnitřní hlas ho žene kupředu: „Pokračuj, řekni něco…“
Konečně se mu povede dát dohromady jednu poměrně srozumitelnou větu, na jejíž podnět jdou oba z uličky směrem k náměstí.
Zjišťuje, že se mu daří uklidnit. Vždyť to není zas tak hrozné.
Dívka z jeho snů se líbezně usmívá. „Co ode mě chceš?“, ptá se.
Je překvapen krásou jejího hlasu. Neví, co odpovědět.
Znovu mlčí. Mlčí, protože ví, jak moc by se mu klepal hlas.
Přemýšlí, co udělat, aby to nezmotal ještě víc.
„Víš, často tě vídám ve městě.“
Dívka chápe, na co naráží a snaží se mu pomoct. Jenže to oběma nějak vázne. Nad dialogem převažuje ticho.
Je rád, že dokázal vůbec tohle. Pro jiného by to byla hračka, ale on dokázal nemožné. Pro něj nemožné.
Jde teď vedle nejkrásnější dívky z města.
Nejradši by s ní zůstal, ale musela domů. Chtěl ji doprovodit, ale řekla, že půjde raději sama.
Přikývl. Šel také domů.
Měl veselejší náladu, než kdy předtím. Stačilo mu, když věděl, že má naději. Přišel domů a bylo toho v něm tolik, že hned, jak usedl na svou postel, vzal papír a začal psát. Byl šťastný. Byl zamilovaný do dívky ze svých snů. Vymýšlel jí básničky o všem, co cítí, jak je rád, že žije. Ale uvědomoval si také, že z její strany může být všechno jinak. Trápil se touto myšlenkou a ač nechtěl, přilétala stále častěji.“
20 let.
Dnes jsem měla jedinečnou možnost přijet někam, kde jsem přesně 20 let nebyla.
Kolikrát jsem si říkala, proč když vezu mamku k tetě nebo k babičce do Klášterce nad Ohří, si nezajedu těch 10 km někam, kam jsem se chtěla každý den podívat? Už je to dvacet let a pořád jsem tam nebyla… Proč se nezastavím v mém studentském městečku, jehož gotické chrámové věže vystrkují své špičky tak vysoko, že jsou vidět v téhle jen lehce oble zvlněné a holé rovině už z dálky, když mě tam srdce pořád tolik táhne?
Když jsem se vracela domů a viděla, jak blízko Louny jsou, neváhala jsem ani chvilku. Byly teprve tři hodiny odpoledne, krásně svítilo sluníčko a já celá šťastná ze setkání s tetou, zamyšlená z procházky po hřbitově a veselá z nákupu s mamkou a s tetou v Klášterci jsem se rozhodla udělat si procházku po Lounech.
Dvacet let bylo najednou smazáno jako nápis křídou na tabuli a mě se tak rozbušilo srdce, když jsem do tohoto královského města vjížděla… Navigace mě vedla po silnici, která tam tehdy nebyla. Chtěla jsem vidět krásný inundační (protipovodňový) most v Dobroměřicích, chtěla jsem vidět domky mých spolužáků, chtěla jsem toho najednou vidět tolik!
Mám z té návštěvy tolik pocitů, že si je tu musím zapsat. Protože vím, že těžko zažiju něco podobného. Že se těžko dostanu na místo, kde jsem strávila 4 roky (1990 – 1994) a uvidím ho přesně po dvaceti letech.
Šla jsem se podívat na bývalý internát, na mé okno, na mou záclonu… všechno je jiné. Internát už není internát, ale jídelna. Ty domy před ním, na které jsem vždycky koukala, jsou krásnější! Mají nádherné nové omítky s neuvěřitelně pečlivě opravenými detaily. Kráčela jsem tam v sukýnce a v kozačkách a byla moc šťastná, že to vidím. Že tam pořád cítím ty své kroky…
Uvědomila jsem si, že všichni ti mladí lidé, co jdou za ruce, které potkávám, kteří sedí na lavičkách a objímají se, co se vesele baví před obchodem… ty stovky tisíce lidí tu před dvaceti lety nebyli! Je tu celá nová generace a já se mezi těmi veselými tvářemi proplétám jako návštěvník z minulosti 🙂 Nebo jakobych já byla v budoucnosti…
Tehdy jsem neměla ani ponětí, že jednou budu moct uskutečnit svůj sen. Nevěděla jsem ani, co to se mnou je. Jen jsem měla na intru schovaných pár holčičích věcí, abych se ve volných chvílích, kdy tam nebyl můj spolubydlící, mohla těšit z maličkostí… Řešila jsem to a toužila po něčem víc, ale styděla se pořád za to tolik, že jsem opravdu striktně dodržovala můj slib, že to zůstane navždy jen mým tajemstvím.
Moc hezky jsem si zavzpomínala na Lindu – studentku zdejšího gymnázia, do kterého jsem naproti přes ulici o přestávkách neustále posílala slečně zrcátkem prasátka. Linda byla moje studentská láska, která vlastně nebyla nikdy naplněná. Zato jsem byla tak moc zamilovaná, že jsem jí musela ze všech těch svých nezvladatelných pocitů napsat takový trošku naivní „dětský“ a poněkud lyrický román.
Ten jsem nakonec celý musela přepsat do digitální podoby (která už neexistuje a tak jediný výtisk má Linda a originál já, ten je ale neupravený a plný chyb i chybějících odstavců), nechala svázat do kůže tak, aby vypadal jako krásná stará kniha, titulek byl nadepsán zlatem a takto jsem jí celou knihu o prázdninách 1994 poslala. Do poloviny bylo vše podle skutečnosti, druhá polovina byl jen můj sen a mé představy.
A protože se ta slečna jmenovala Linda, poslala jsem jí tu knihu z Lindavy 🙂
Byl rok 1994 a já od ní neměla až do roku 2012 žádnou reakci…
Až v zimě 2012 jsem náhodou na Lindu narazila na facebooku a napsala jí:
Tom
Ahojky Lindo,
to jsi Ty ta Linda z Loun, co mě kdysi před 20 lety okouzlila? 🙂
Tom
2. srpen 2012
2012/08/2 11:05 dopol.
Linda
Ahoj, teď odmazávám staré zprávy a našla jsem tu nepřečtenou od tebe… Nechápu to. Fakt jsem si jí před půl rokem nevšimla 🙂
Řekla bych, že to jsem já, důkazem je kniha v mojí knihovně 🙂 Jak se máš?
Ona byla můj anděl. Zosobnění krásy. Obrovskou inspirací a nutno říci, že jsem v té době neměla ještě nikdy žádnou dívku… A tak krásně a tolik moc jsem si jí v mých 18 letech idealizovala! 🙂 Napsala jsem o ní tolik básní. Víc zamilovaná už jsem pak byla jen do mé manželky…
„A vlasy…její vlasy nebyly vlasy, ale jakýmsi neuvěřitelně překrásným a drahocenným rounem zlatých nití, poskládaných vedle sebe tak, aby se při každém pohybu rozvlnily jako písečné duny při západu slunce.
Přál si, aby tu zůstala.
Odešla na oběd.
Zvedl se a šel pryč.
Popadl ve škole tašku a běžel do ulic.
Neustále viděl pro ostatní obyčejný, ale pro něho tak překrásný starý šátek, který měla přehozený kolem krku.
Přišlo mu tak fascinující, jak toužil být u ní…“
„Aleš zjistil, že nad jeho hlavou ve větvích zpívají ptáci, sluníčko se protáhlo mezi mraky a osvítilo celé náměstí.
Lindiny vlasy vlály ve slabém větru, jako babí léto, co poletuje koncem léta vzduchem. Cítil, že její pohled je namířený jen a jen na něj a na nikoho jiného. Přímý a jasný pohled směřoval Alešovi do očí, až se k němu přiblížil na dosah ruky.
„Ahoj“, pozdravila Linda. „Můžu se posadit?“
„Ahoj“, sundal z lavičky svou tašku a postavil ji na zaprášenou zem.
„Co že nepokračuješ dál ve své cestě městem?“, ptal se se špetkou opovržení v hlase Aleš.
Linda se na něj podívala: „Myslela jsem, že bysme mohli jít spolu…“
Aleš stále hleděl do země, ale viděl, že se na něj Linda dívá. Nohou začal obtahovat škvíry mezi dlaždicemi a vyhrabávat tak usazenou hlínu mezi nimi.
„Proč chceš, abych s Tebou šel?“
„Protože nemám s kým jít…“
Linda je už několik let vdaná, má dvě děti (4+1) a sympatického manžela.
Ještě mi párkrát napsala a hrozně se divila, že zhruba před 10 lety (v r. 2004) mi můj spolužák nevyřídil, že mě má od ní pozdravovat 🙂
Jo, nevyřídil. Takže jsem od ní 18 let (než jsem se ozvala na facebooku) neměla jedinou zprávu. Ono by to v r. 2004 bylo stejně jedno, protože už jsem byla 4 roky zamilovaná do své manželky, ale možná to tak bylo lepší, protože teď bych ubližovala jí a to bych určitě nechtěla. Už prosím žádné ubližování. Nikdy a nikomu.
Dnes jsem se procházela těmi samými uličkami, jako před dvaceti lety. Sedla jsem si na tutéž lavičku, na které jsem sedávala a čekávala na Lindu…
(Není jednoduché fotit samu sebe, aby tam bylo vidět ještě také něco jiného. To je úděl osamocených cestovatelů (a cestovatelek)).
Dívala jsem se do těch samých výloh, jako tenkrát, ale všechno bylo jiné. Výlohy i já.
Z uličky vpravo vždycky Linda vyšla a já z toho měla ohromnou radost.
Tehdy to bylo poprvé, co jsem si dodala odvahu a oslovila slečnu jen tak na ulici…
A začali jsme se vídat, byla jsem nadšená, kromě básniček jsem jí dělala obří osmisměrky s příběhem a hádankami, to jí hrozně bavilo. Ale pak se najednou ztratila. Nebo spíš já jsem se ztratila. Po maturitě v r. 1994 jsem musela z tohohle krásného městečka odejít.
A to oslovení slečny na ulici jsem si pak zopakovala v r. 2000.
Z toho oslovení máme dnes Kačenku 🙂
Jaké by to asi bylo, kdybych tenkrát z Loun neodešla? A místo mé ženy bych byla s Lindou?
Dopadlo by to úplně stejně.
Napadá mě, jaké měly štěstí všechny ty slečny, kterým se podařilo mě minout, přestože jsem o ně stála… Mohla jsem ublížit kterékoliv z nich. Ale vyšlo to zrovna na mojí ženu.
Ráno jsem řešila, zda mám k tetě jet tak, jak to mám ráda nebo ještě „po staru“. Teta se na Terezku těšila a já nemohla celou noc spát. Pořád jsem se budila s představou, jak se ráno maluju, češu a oblékám do něčeho hezkého… Správně bych se totiž už neměla holit a měla bych si nechat růst vousy kvůli třetí proceduře laseru, která mě čeká začátkem příštího týdne v Praze.
Ale já to riskla. Vím, že vousy stihnou narůst… Navíc jsem měla příležitost si to ještě užít, než teď po laseru budu muset zase nejméně 10 dní zůstat v klučičím kvůli spáleným vousům na tváři, co nejdou zamaskovat.
Udělala jsem dobře. Několikrát jsem si opakovala, jak jsem hezká 🙂 (Přestože jsem věděla, že nejsem dokonalá, ale nechtěla jsem si říkat, že jsem hnusná).
Teta byla nadšená (já taky) a ještě mi mamka vyprávěla, jak jí říkala druhá teta s její dcerou, které mě viděly nedávno, když jsem k mamce přišla na návštěvu, že jsem moc hezká a že začnou na mojí krásu žárlit 🙂 Ty jsou hodné… Vím, že to není dokonalé, ale tolik mě to potěšilo!
Neuvěřitelně jsem si to dnes užila. Jak v Klášterci, tak potom v Lounech, kde jsem toho prochodila opravdu hodně a přestože už mi k večeru začaly prosvítávat vousy a make-up přestával být stabilní, „prošla jsem“ všude a přede všemi. I na lavičce na náměstí, i mezi lidmi na pěší zóně, při placení nafty u čerpací stanice v Lounech s moc milou slečnou s kouzelným úsměvem… (Jak jeden úsměv během mžiku stačí k tomu, abychom si někoho pamatovali ještě večer a neustále jsme si ho vybavovali?) Nikdo neměl žádný problém a ani už jsem ho nečekala. Začínám si zvykat, že mě lidé identifikují správně a o to víc se vždycky těším, že můžu mezi lidi, protože mě baví vnímat jejich zpětné reakce.
Vím že bych mohla chodit ven i tehdy, když bych vůbec žensky nevypadala a jednoduše se vykašlat na všechny lidi, kteří něco řeší. Ale to by mě tak nebavilo. To bych nebyla žena. Byla bych muž, který je převlečený za ženu. (Přestože vnitřně bych ženou byla, okolí by to tak nevnímalo a v tom je ten rozdíl). Chci cítit, že jsem žena. Chci to vidět na kolemjdoucích, chci to slyšet, chci mít jistotu! (Bláhově takhle na začátku 🙂
U tety jsem volala operátorovi, protože chtěla něco nastavit na jejím telefonu a celou dobu mě oslovoval v ženském rodě 🙂 Takže to asi nebude tak hrozné s tím mým hlasem. (Ale nechci usnout na vavřínech a trénovat co to jde.)
Po příjezdu domů už mi bylo akorát líto, že musím zase do svého bytu, ale byla jsem docela utahaná a ty vousy začaly být i pod make-upem tmavé, přestože jsem je v Lounech ještě v autě trošku překryla další vrstvou make-upu a celou cestu pak přemýšlela, jaké to bude, až jednou NEBUDOU! Že je to to jediné, co je z blízka vidět a co prozrazuje něco, co nechci, aby bylo vidět…
A taky jsem si přála mít už své vlastní dlouhé vlasy. Ta paruka je místy nepřirozená a špatně formovatelná. Některé pramínky jsou neposedné a některé mé vlastní vlasy se snaží z paruky vykouknout ven 🙂 Neustále si jí musím upravovat a je v ní horko.
Není nad vlastní vlasy!
Dnes k lavičce na náměstí v Lounech Linda nepřišla.
Ani jsem jí tam nečekala.
Nejspíš seděla na nějaké jiné lavičce v parku na dětském hřišti a houpala kočárek. A také jsem měla jistotu, že by mě nepoznala. Ani nikdo z mých spolužáků, které bych tu klidně mohla potkat.
Ale byl tam takový krásný klid… až se mi odtamtud vůbec nechtělo.
Mám takový pocit, že Linda dnes hodně škytá :)))
Dnešní den jedinečný.
Od teď kdykoliv do Loun přijedu, už nikdy to nebude „po 20 letech“. Už se mé staré obrazy zaznamenané v mých vzpomínkách přepsaly těmi novými. Aktualizovala jsem si software 🙂
Dělejme věci, při kterých jsme šťastní.
A dělejme je pořád, jak jen to jde!
Protože čím víc budeme šťastní, tím šťastnější budou i lidé kolem nás a naší radost nám vrátí.
Každý z nás chceme, aby nám bylo dobře.
A ke štěstí kolikrát stačí maličkost.
Jste šťastní, když si hrajete se svým psem? Se svým synem? Když něco dobrého uvaříte? Když se procházíte parkem nebo když posloucháte nějakou hezkou písničku? Je vám hezky? Tak jí poslouchejte! Choďte do parku, vařte a hrajte si! Nic ani nikdo vám v tom nezabrání.
Tak jako mě nikdo nemůže zabránit v tom, abych byla šťastná, protože jsem Tereza…
Protože já jsem šťastná.
A proto to budu dělat jak nejčastěji to jde, až to jednou bude už napořád.
2 Comments
Dita
Měla bys psát víc takových příspěvků, jelikož se úplně hodí k tomu jarnímu počasí. Je fajn si takhle počíst o vzpomínce na lásku. A musím se přiznat, že Lindě tu knížku závidím. To je tak romantické 🙂
Tereza
🙂 Ahoj Dito, no vidíš a já myslela, že zrovna tenhle článek je až příliš osobní (a tedy nezajímavý). Tu knihu už si nikdo jiný nikdy nepřečte, protože jí má jen Linda a žádný jiný plnohodnotný výtisk neexistuje.