otєrєzє.cz

Když ráno se maluji

28. 3. 2014 / 10:07 / 31 Comments
Když ráno se maluji, kdo v zrcadle se to na mě dívá?
To její lesklé rty se na mě tak sladce smějí.
To její zrak mé tahy řasenkou hlídá.
A tak neskutečné věci se se mnou dějí…
 
Když ráno se maluji, svět mi hned přijde veselejší.
Už mi za to nikdo nic špatného neříká.
Má stovky let vězněná duše je svobodnější
„Proč to tak dlouho trvalo?“ je jediné, čím si teď naříká.
 
Když ráno se maluji,
konečně poprvé v životě
VIDÍM SEBE.
 
 
Každé ráno si teď dávám záležet na vláskách, pečlivě se maluji a nevyrazím do práce dřív, než se líbím sama sobě. Užívám si ty holčičí vlasy a teď i oči 🙂 Ale chci ještě víc…
Když se ráno maluji, každé ráno si ale říkám: „Nepřeháním to?“
Když vidím své zvýrazněné řasy, které vypadají tak dlouze a žensky… ty oči jsou ženské. Namaluji si horní i dolní linku a nemůžu se vynadívat, ale pak začnu mít strach, že je to moc, tak si ty linky trošku zúžím (otřu) a řasy taky. Ale jen trošku, protože když to udělám moc, zase si je musím domalovat. Bije se ve mě Tereza se strachem.
 
Nerada bych chodila do práce jako na nějaký večerní ples v opeře. Nechci vynikat. Chci být obyčejná. Jako ostatní mé kolegyně (které ovšem obyčejné nejsou. Jsou krásné, protože jsou ženy).
Jenže tím, jak se toho nemůžu nabažit, mám tendenci se překrášlovat. Chci si tu ženskost užívat naplno.
 
Pak se celou cestu prohlížím v zrcátku v autě a když přijdu do práce, tak v mém malém zrcátku, co mám opřené u monitoru. Ty oči mi dělají radost, protože se smějí, protože v nich vidím radost. Ale stejně mám ještě pořád trošku strach – to je zakódované z doby, kdy jsem si malovat oči nesměla a bylo mi neustále připomínáno, že se to nesmí, že je to hnusné, že tohle se nedělá…
 
Ale jen co vejdu do práce, každému je jedno, jestli je mám namalované nebo ne. Jsou namalované viditelně (proto se mi to tak líbí :), ale co by mi asi tak proboha měli všichni říkat? 🙂 Určitě si myslí, co chtějí a nechávají mě žít (příp. mi některé kolegyně řeknou, že mi to sluší.
Když z toho někomu bude na zvracení, ať se klidně pozvrací 🙂
 
Strašně ráda jim to takhle začínám pomalu dávkovat.
Včera jsem si lakovala nehty. Odpoledne jsme byly s Nikčou pro nové laky, protože jsme jimi obě úplně posedlé a měla jsem takovou chuť nalakovat si je už výrazně – ne tou slabounce růžovou barvičkou, co sice vypadá luxusně a je vidět, ale velmi decentně. Chtěla bych svítit jako moje kolegyňka, která je má jasně zářivě růžové a všichni jí je tu obdivují (včetně mě). Ta touha vypadat žensky je tak obrovská! Nezvladatelná! Proč se krotím? Čeho se bojím? Toho, co mi tu kdo řekne? Co by mi řekl? Vždyť už to všichni vědí. Všechno, co dělám a všechny změny, které se na mě objevují, jsou už dávno vysvětleny.
Před coming-outem v práci bych nikdy takhle namalovaná nepřišla. Ani s tímhle účesem. Ale je to tím, že tak, jak vypadám třeba dnes, může vypadat muž i žena…je to taková unisex image. Tedy kromě namalovaných očí a nalakovaných nehtů. Kdežto jakmile si vezmu třeba (ženské) náušnice nebo nalakuju nehty na červeno, už to nebude unisex. Už to bude ženské.
No však jo 🙂 Vždyť o to taky jde. Nemůžu pořád vypadat uni 🙂 A ani nechci.
 
Nikča mi přinesla taky dvoje kalhoty, o kterých usoudila, že by mi mohly být. Stěžovala jsem si jí totiž, že nemám žádné neroztrhané do práce. Smála jsem se tomu a nevěřila jsem, že mi budou, protože Nikču považuju za krásnou štíhlou modelku, zatímco já k tomu mám ještě daleko…
Ale když jsem se koukla na velikost (W28/L34), tak jsem zajásala, protože přesně tuhle velikost teď nosím. A taky že jo! Perfektně mě padly oboje a vypadají tak úžasně, že jsem si je nechala.
Když se podívám na Nikču, tak absolutně nechápu, jak můžeme mít stejnou velikost 🙂
Lichotí mi to. A to jsem o 12 cm vyšší. A stejně nejsem spokojená! To bude asi tím, že jsem ženská 🙂
 
Včera jsem se moc těšila, až budu moct popřát Ditušce k svátku. Občas si napíšeme nebo mi tu nechá nějaký hezký komentář a taky mi umí vždycky poradit ohledně věcí na sebe.
A pak mi večer napsala mail, o kterém musím přemýšlet ještě teď.
Stěžovala jsem si totiž, že už mě nebaví nosit do práce ty poslední pánské kalhoty, které jsou obrovské a prostě pánské!
 
Napsala mi:
A proč je už nevyměníš? Jsou ti protivné, nemáš je ráda a ještě máš teď tolik fajn nových kalhot. Myslím, že kdyby sis dala svetr nebo obyčejné tričko, nic tím nezkazíš a určitě to nepřeženeš. Přece nebudeš nosit široké pánské kalhoty, když jsi teď shodila a máš plno nového šatstva. 🙂
 
Proč je vlastně pořád nosím?????
 
Tak já ráno přijdu do práce namalovaná s holčičím účesem v uni svetru, který by mohly nosit i holky (i když jeho velikost je poněkud plandavá) a vezmu si k tomu vytahané pánské rifle. Jsem já normální? 🙂
Co dělám?
Nepřijde všem spíš divné, že nosím ty pánské?
 
Je to teprve týden, co jsem se začala do práce výrazně malovat a česat na Terezu 🙂 A to měl být moment, kdy jsem měla tyhle kalhoty navždy vyhodit…
 
Dituška má pravdu. Přece nebudu nosit široké pánské kalhoty, když mám teď tolik hezkých dámských? Očekává se to ode mě. I já sama si to přeju. Tak co blbnu? 🙂
 
Dituška bude teta! Gratuluju! 🙂 A víte, jak se její neteřinka bude jmenovat? 🙂 No Terezka přeci 🙂
 
 
Dnes ráno přiběhla naše personalistka a strašně se smála, protože držela klíče od místnosti s barely s vodou a říká: „Hodný pane, mohl byste prosím přinést vodu?“ Utahuje si ze mě 🙂
Směje se vždycky, když to říká, protože dřív to říkala pánovi (mě), zatímco teď už dávno ví, že to není žádný pán a tak se tu tím všichni nesmírně baví a vždycky mají nesmírnou bžundu z toho, že mi říká „pane“ 🙂
Jediný pán, který tu sedí vedle mě, je můj kolega, ale ten se směje taky místo toho, aby pro ten barel s vodou došel sám. Ale já ho přinesu ráda. Nejsem přeci žádná barbína 🙂
 
Mě na tom baví, jak se všichni baví tím, že nejsem už pán 🙂
 
Já už nechci být nikdy pán…
 
 
Dnes mi bude předávat tašku Kačenky moje bývalá žena u vrátnice. Uvidí mě poprvé takhle. Namalovanou s vlásky za ouškem. (To před dvěma lety nepočítám, to jsem vypadala jinak.)
Vůbec mě to netrápí. Jestli se jí pořád hnusím nebo jsem jí ukradená? Je mi to jedno. Já jsem konečně já a ona má svůj život.
Bude se mnou muset stejně ještě koncem léta absolvovat jednu (jedinou) návštěvu rodinné poradny v Motole kvůli Kačence. Bez toho se za rok a půl při žádosti o operaci neobejdu. Snad se mi jí podaří přesvědčit, aby tu jednu (poslední) cestu kvůli mě udělala…
Já už se ale omezovat nebudu. Žádné vracení nebo přeskakování zpět jen kvůli ní. Pojedu tam tak, jak budu v té době prostě vypadat. Jak jinak taky?
 
———————————–
11:55
Teď jsem přišla z toalety (bohužel ještě pánské, i když už mi jednatel i personalistka nabízeli, jestli nechci chodit na dámský, což mě mile překvapilo 🙂 a v zrcadle jsem se tam lekla. Dneska mám ty oči opravdu výrazně namalované. Hlavně horní řasy. Nebo tedy řekla bych, že „standartně žensky“ 🙂 Na Toma dost, na Terezu málo 🙂 Tom už ale neexistuje, takže má smůlu. „Neexistující Tome, nekecej Tereze do toho a nech jí jo? Tohle jsou její oči.“
I když si toho lidé všímají (vidím to na jejich pohledech), co mi můžou říct?
 
Čeká mě za 10 minut ještě pracovní angličtina. Všichni kolegové a kolegyně jsou ok, až na jednoho, který tam chodí z výroby. Taky je v pohodě, ale hrozně rýpe. Minule řešil celou hodinu mé nabarvené vlasy, až musel kolega zakročit a měnil pořád záměrně téma, protože v mých silách už to nebylo. Já mu odpovídala podle pravdy: „Ano jsou nabarvené. To je pěnová barva. Ano, chci dlouhé vlasy….“ 🙂 Ono to bylo docela úsměvné.
 
Teď mě uvidí namalovanou v tomhle účesu… bezva. Upřímné lidi mám ráda 🙂 Obzvlášť ty, co řeknou bez rozmýšlení hned první myšlenku, která je napadne. Jsem připravená mu odpovídat s úsměvem (a anglicky! :))
„Ano, mám namalované oči. A taky mám namalované nehty, koukni. Chceš vědět, co mám pod tímhle svetrem…? :)))“ Bude legrace. Doufám, že se zeptá 🙂
 
Tohle je moje věc. A já si chci svých dlouhých namalovaných řas užívat už každý den…
PROTOŽE MŮŽU.
Stejně jako růžových nehtů, náušnic, úzkých kalhot a svetru nebo košilky s výstřihem…
 
Těší mě, jak se ta moje loďka pomaličku přesouvá k tomu hezčímu a správnému břehu…
 
 
—————————-
14:25
Dnes to mám tak trochu na pokračování 🙂 Ale nechci kvůli tomu začínat nový článek, protože to navazuje.
Kolega otravný vůbec nebyl. Nevšímal si mě. Seděl vedle mě, tak neměl takový výhled a tak nerýpal. Zato mé dvě jiné kolegyně sedící proti mě ano – mladé holky, které jsou z opačného konce vedlejší kanceláře, takže se jim toho ještě tolik asi nedoneslo…
Viděla jsem, jak si mě prohlíží, tak jsem se na ně usmála a ony na mě. Jinak spolu vycházíme skvěle.
Pak jedna z nich tak, abych to neviděla :), napsala na papír: „Všimla sis, že má T. namalované oči?“
A dala to přečíst své kolegyni (pořád tak, abych to neviděla 🙂 Ale já si všímám, jak se lidi dívají a poznám, co řeší.
Odpověď přišla zašeptaná: „Taky jsem si toho všimla!“
🙂
 
Tak jsem se na ně zase jen usmála a ok.
 
Po angličtině jsem jim oběma poslala anglicky dotaz, jestli mají ještě nějaké otázky na mě nebo na mé oči 🙂
 
Od Hanky mi přišla odpověď:
„No tedy, trochu jsi mě zaskočil touhle otázkou. Oči pěkné, jen si na to nějak stále nemohu zvyknout 😉 Ale fandím ti ;-)“
 
Zaskočil, ne zaskočila :/. Ještě mi tu kromě Jíti nikdo neříká správně. Není se čemu divit, když jsem sama ten krok ještě neudělala a pořád se představuju svým klučičím jménem). Ale i tak je ta odpověď vlastně fajn.
Napsala jsem jim, že mi šlo jen o to, aby nebyly ještě víc vyděšené, protože to není poslední změna, která je tu na mě čeká, ale že jim to budu dávkovat hezky postupně 🙂
 
A Deniska se rozepsala:
„Ahoj Tomí, nebudu tady hrát, že jsem si ničeho nevšimla, i když já jsem poněkud natvrdlá, co se týče všímání si okolí, dokonce dokud někdo neporodí, tak si pomalu ani nevšimnu těhotenství, a to jako fakt 🙂 Každopádně jsem něco zaslechla, když už teda si tak píšeme a nebudu říkat, že jsem nebyla překvapená, ale upřímně řečeno, oči neoči -> abych trochu okomentovala tvůj e-mail :), tě prostě obdivuju, obdivuju tě za tu odvahu. Jinak otázek mám plno :), ale nebudu Tě jima trápit a jsem fakt zvědavá na výsledek.
Doufám, že ti ten e-mail není nepříjemný, všechno jsem napsala fakt upřímně. Jak psala Hanka, i když jsem chtěla najít jiné slovo, ale mám teď nějak vygumováno, FANDÍM TI.
D.“
 
Tohle se mi na holkách a na ženách líbí. Ty emoce. Hrozně mě to zahřálo u srdce.
Tak a je to. 🙂
 
Holky, přeji vám krásný víkend a my se s Kačenkou chystáme v sobotu krmit jeleny mrkvičkou přímo do tlamičky 🙂 To bude zážitek 🙂 Takže víkend téměř bez internetu a zase ze mě bude mamina 🙂 Nemůžu se dočkat, až si to moje zlatíčko přivezu za hodinu domů.

31 Comments

  • Tereza

    28. 3. 2014 / 11:09 at 11:09 Odpovědět

    Anito 🙂 Smazat komentář můžu jen já, ale nechám ho tam. Máš totiž pravdu, že méně je někdy více. Sebereflexi nemám – je přetlučena mou euforií z toho všeho, ale přesto se musím spoléhat jen sama na sebe. Jak se potom zhodnotit? Chci být co nejvíc ženská a přitom to nepřehnat. To je těžké, když se vidím pořád málo ženská se snahou udělat ze sebe hodně ženskou 🙂

  • Tereza

    28. 3. 2014 / 12:12 at 12:12 Odpovědět

    Anito, zajímavá zkušenost v tom autobuse se světlem zvrchu… vím o typech a úhlech osvětlení, které mě ty mužné rysy zvýrazňují a proto na taková (přesvětlená) místa nechodím. Ale ne vždy se jim dá vyhnout… (např. obchoďák).

  • Lucka

    28. 3. 2014 / 12:28 at 12:28 Odpovědět

    ahoj holky a Terezko. já tě pořád beru podle těch tvých fotek, že tak běžně chodíš, ale tak daleko asi ještě nejsi. oblečení opravdu neřeš. já to asi beru z opačného konce, já mám vizáž vyloženě chlapskou, a rifle už mám jenom dámské ´´jen do super skinny nemám pořád odvahu´´ a pár jich mám. já mít tu odvahu, vyjít ven sama za sebe a nalíčená, já ji snad mít nikdy nebudu béééééé, tak to oblečení, jako ty  vubec neřeším.

  • Lucka

    28. 3. 2014 / 13:09 at 13:09 Odpovědět

    Terezko, já toho tvého kolegu neznám,a třeba je to jenom protivný chlap,  ale třeba to nemyslí zle, a jen ho to zajímá. a třeba ho to zajímá proto, že má ve skrytu duše stejné touhy, to nikdy nevíš. a když tě bude zase zlobit, tak mu řekni že když nebude protivný, že mu někdy pujčíš lak na nehty a řasenku. hihi, určitě dá pokoj.

  • Tereza

    28. 3. 2014 / 14:25 at 14:25 Odpovědět

    Lucko, jsem si jistá, že i Tvůj den jednou přijde. Taky jsem si myslela, že nikdy ven mezi lidi namalovaná a v sukni nevylezu. A vylezla jsem 🙂 Ten pocit byl tak nepopsatelně krásný, že ho chci prožívat pořád – každodenně.

  • Tereza

    28. 3. 2014 / 14:40 at 14:40 Odpovědět

    Lucko to je zvláštní. Hodně lidí mi říká, že si myslí, že chodím mezi lidi tak, jak vypadám na těch fotkách. (To chodím, ale do práce ještě ne.)

  • Lucka

    28. 3. 2014 / 14:59 at 14:59 Odpovědět

    a Terezko, ještě mě napadla jedna, kdyby si se mu chtěla trochu pomstít. před kolegy vyndej z kabelky lak na nehty a podej mu ho se slovy, tak jsem ti přinesla ten červený lak jak si po mě   minule chtěl. a má vymalováno, asi se ti začne vyhýbat hi hi.

  • Lucka

    28. 3. 2014 / 15:28 at 15:28 Odpovědět

    Terezičko, jestli znám nízké sebevědomí, já už takto chodím asi pět let, a už mám natrénováno co okolí ještě snese a co už je moc, ale na víc nemám odvahu. ale náznaky u mě okolí samozřejmě vidí. např. v práci se s jedním kolegou občas, no spíš denně, popichujeme, třeba ve sprše, on se sohne pro šampon a řekne, no to jsem zariskoval, a já mu řeknu, všichni ví že to děláš schválně a marně doufáš. prostě  musíme to brát s humorem.

  • Majti

    28. 3. 2014 / 17:30 at 17:30 Odpovědět

    Terezko, Budu se možná zase opakovat, já na tvém místě už jsem v práci na plnej, né postupně. Akorát mě mrzí a to je u chlapů fakt, že nejsou štonc ti říkat v ženském rodě a zapomenout mé,tvé bývalé jméno. Prý musíš to pochopit, ale já nechci, tak mi radši říkej krávo to bude snad lepší.

  • Tereza

    28. 3. 2014 / 18:36 at 18:36 Odpovědět

    No tak od chlapů to taky nečekám hned, že mi začnou říkat paní místo pane… Ale já to náhodou chápu. Oni ve mě tu ženu nevidí, když já sama jako žena nepřicházím… do práce musí přijít ženská. Ale absolutní! 🙂

  • Majti

    28. 3. 2014 / 19:54 at 19:54 Odpovědět

    Holky, Když jsem byla na laseru, tak jsem měla slimky,vlastně jiný typ nemám, a byla jsem od pochválena za hezké nohy tak proč je schovávat ve volných kalhotech. Miluju slimky a legýny. Všechny pánské má syn a já už je nechci ani vidět.

  • Lucka

    28. 3. 2014 / 20:36 at 20:36 Odpovědět

    [24]:ahojík Lindičko. děkuji ti za povzbuzení, ale dámské slimky já už dááááávno nosím, dokonce nosím i skinny, a přesně jak říkáš, nikdo to neřeší, jen ty super skinny, co jsou vyloženě jako druhá kuže nemám odvahu nosit. já nosím i trička a svetry dámské, ale v neutrálních barvách a ve stylu unisex. a divně vtom nevypadám, okolí se na mě divně nedívá a ani to nikdo nikdy neřešil. ale je pravda, že jsem štíhlá, a mám postavu spíš ženskou, s užším pasem a širšími boky, takže to oblečení na mě zase tak divně nevypadá, a nepusobým v něm jak hroch v neoprenu hi hi. dospěly jsme u těch kalhot ke stejnému závěru. ony jsou momentálně moderní slimky i v pánské modě,hihi, mi jsme vlastně strašně moderní. ale díky za podporu, vážím si toho.

  • Lucka

    28. 3. 2014 / 20:58 at 20:58 Odpovědět

    [25]: ahojík Majtičko. mi jsme holky šikovné, a nohy nám mužou závidět i některé ženské, ne že by jsme taky nebyly. přišla jsem na to že, legíny si troufnu obléct jen na kolo.

  • Míša N.

    28. 3. 2014 / 21:14 at 21:14 Odpovědět

    Ahoj Teri.Ohledně záchodků a sprch u mě v práci t bude asi těžké.Buď dámy nebo muži v každém případě to je složité.Na dámských sprchách tě budou vidět jako muže,na pánských zase budou na tebe koukat na ženu.Já bych v tomto případě to viděla hodit si sprchu pěkně doma v klidu.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.