Už je dost pozdě, ale taky jsem přišla domů pozdě.

Jsou totiž čarodějnice. Trochu mě to v tento den nutí vzpomínat, přestože nechci. Na vytváření papírových čarodějnic s Kačenkou, které jsme potom večer jeli upálit k rodičům bývalé manželky na zahradu plnou voňavé trávy, stromů, květin, větru z Hvozdu z mých milovaných hor Lužických, na které teď už vidím jen z dálky. Už se jich přímo nedotýkám. Ta zahrada mi chybí. Ti lidé mi chybí. Ten dům mi chybí.

 

Než jsem šla na poštu, zavolala mi ale švagrová (jako kdyby tušila, že nechci být sama) a ptala se, jestli s ní nechci zase do knihovny.

Já chtěla moc, protože jsem Sophince slíbila, že se podívám do knihy od Dr. Knappové „Jak se bude jmenovat?“, podle které matriky schvalují/zamítají žádosti o nové jméno. Mám jí teď na měsíc půjčenou, kdyby si chtěl někdo ověřit nějaké méně obvyklé jméno, zda je obourodé 🙂 (I když jde jen o vydání z r. 1985, kde chybí nových 15.000 jmen z posledního vydání, které se ale shání těžko).

 

Švagrová si taky chtěla popovídat. Rozešla se zrovna se svým dlouholetým přítelem. Má nějakou modrookou štíhlou sedmnáctku…

Takže jsme nakonec propovídaly celé odpoledne a zašly spolu ještě nakoupit, protože jsem si za každou cenu chtěla dnes opéct klobásu (ačkoli už běžně tyhle věci nejím). Jsou přeci čarodky! (Kolega nezná slovo „čarodky“, tak doufám, že vám to problém nedělá 🙂

 

Měly jsme obě dvě vyloženě „typický“ program na 30. dubna 🙂

Všude voňavé kouře z ohýnků, vybrané regály s klobásami, veselí lidé… A my dvě si místo někde u ohýnku povídaly v autě.

 

Lepší, než být doma sama. Nemám s kým jít k ohni. Nemám zahradu. Nemám čarodky…

To je to, co je jiné.

Na druhou stranu jsem sama. Nemusím se bát, že mi někdo zahýbá, že mi někdo lže, že mi někdo bude chtít vynadat za to, že mám na sobě podprsenku…

 

Ale mám něco jiného 🙂 Zase mé myšlenky a zážitky 🙂

Vlastně se to pořád opakuje. Nadšení. Radost. Štěstí. Nekonečná euforie.

Stojím v dloooouhatánské frontě na poště typicky holčičím postojem nožky u sebe, vzpřímená a nenápadně se usmívající, zatímco ostatní mají otrávené tváře. Pán u okýnka si totiž přinesl obsah balíku, ale neměl ho zabalený, takže ho tam teprve balil, vypisoval, ptal se… To to trvá, pane 🙂 Jo ještě izolepu. Ano, tu tady také prodáváme. 🙂

Mě to nevadí. Stojím si tam a užívám svou ženskost. Klidně bych tu stála až do večera, jen abych měla pocit, že jsem správně identifikována 🙂

Vchází stále noví lidé. Zase otrávení.

Vždycky mě sjedou pohledem a pokračují dál.

Jsem jedna z nich… jedna z těch všech žen, které v té frontě stojí. Ach ten POCIT!

Žádné údivy, zkoumavé pohledy… nic.

To NIC je tak kouzelné! Po tom NIC jsem celý život toužila.

Jít na poštu za bílého dne jako žena, aniž by měl kdokoliv problém s tím, jak vypadám.

 

Pořád ty zkoumavé pohledy čekám, ale zmizely.

Jsou pryč.

Na druhou stranu mě to trochu mrzí, protože co když ty zkoumavé pohledy nebudou zkoumavé z důvodu nejasné identifikace mého pohlaví, ale z důvodu, že se někomu jako žena líbím?

 

Jak to rozlišit?

Jsem připravená na ty druhé pohledy?

Mám mrknout očkem? Zastydět se a strhnout pohled do země? Usmát se a jít dál? 🙂

A co když se zmýlím?

Co když někdo bude řešit mé pohlaví a já se mu budu usmívat koketně do očí? 🙂

To bude úlet 🙂

No a co.

 

Zase mi chybí zpětná vazba.

Tedy ona je mi vlastně dávána tím, že si mě nikdo nevšímá. To je taky zpětná vazba. Nebudit pozornost jsem si vždycky přála. Ale nesnažíme se my ženy zaujmout svou krásou? Snažím se být aspoň trochu hezká. Líbím se sama sobě v zrcadle. Líbí se mi, když si před výlohou upravuji vlasy za uchem, rovnám sponku… Očividně mi to ještě nejde posunout se na takovou úroveň, abych se líbila mužům, které osobně potkávám. Ale co bych chtěla po dvou měsících HRT? 🙂

 

Uvědomila jsem si, jak jsem tohle nikdy nemohla. Klidně půjdu přes půl města pěšky jen proto, že TEĎ MŮŽU! Jsem celá komplet v dámském, mám balerínky, mám bílé kalhoty, tyrkysové tričko s krásným nařaseným výstřihem, náušničky, sponku ve vlasech. Usmívám se, protože je mi dobře. (Vypadám občas jak sjetá 🙂 Můžu jít kam chci, můžu mluvit s kým chci, můžu v knihovně požádat o nalezení knihy, můžu říct pokladní, že budu platit kartou, můžu se jí podívat do očí a NIC. Zase nic. Žádné negativní nebo nejisté reakce.

To mi nesmírně zvedá sebevědomí a popohání kupředu.

 

Protože v tom nic je toho neskutečně mnoho.

 

 

 

Nebudu tu teď záměrně jmenovat, ale slečna, která mi píše (moc milý a neskutečně citlivý člověk, který musí mít tolik síly, aby se na samém začátku dokázal odlepit ode dna a takové z nás musíme držet za ruku a pomoci jim) mi dnes napsala svou zkušenost s manželkou:

„Velmi zabolelo, když během jedné z hádek prohlásila :/ …. syna ti nedám na střídavku, nechci aby se v 19 maloval jako nějaký úchyl, jako TY!“

 

Dotklo se mě to.

Bylo mi z toho smutno.

A nemůžu zasáhnout. Nemůžu udělat vůbec nic. Můžu se tu maximálně vyvztekat na deseti stránkách nad neschopností okolí pochopit, o co tady jde. A tak jsem si to sem musela zapsat. Tuhle snad nejhorší reakci, jaká může být, navíc od někoho blízkého. A té slečně, které tohle někdo řekl, bych chtěla vzkázat, aby se nad takovými lidmi vůbec nezastavovala, neohlížela se na ně, vypustila je úplně ze svého života (což je velmi velmi těžký a dlouhodobý úkol) a ignorovala vše, co řeknou, protože tito lidé chtějí jen ublížit – nic víc. Tito lidé nemají místo v našich životech…

 

 

Ale měla jsem i veselé zážitky.

Dnes mi přišel můj první dodavatel od doby, co jsem 24 hodin denně Terezou.

Vyprávěl mi, jak na vrátnici hezky řekl, že jde za paní Terezou Novákovou. Jak mě to zahřálo u srdce! 🙂

Sedli jsme si do zasedačky a z celkem půl hodinové návštěvy jsme 3 minuty probírali ceny, které jsem potřebovala snížit (což se nakonec povedlo) a zbylých 27 minut o mně a o jeho bratrovi, ze kterého se po dvou neúspěšných manželstvích vyklubal gay. Popisoval mi, jak je teď jeho bratr šťastný. A říkal, jak úplně zářím 🙂 (Taky že jo. Byla jsem zase v sedmém nebi! Mé první oficiální pracovní jednání a já byla oslovována správným jménem, správným rodem a vše probíhalo úplně normálně.)

Už posledně (ještě před 7.4.) si všiml, že jsem namalovaná, ale nechtěl se ptát. Bylo to prý už poznat…

Řekl mi, že je rád, že jsem žena, protože se ženami se mu jedná lépe 🙂

Když odcházel, snažila jsem se ho (stále se svým železobetonovým zvykem z mé klučičí minulosti) pustit do dveří, ale on je otevřel a řekl: „Prosím. Máte přednost. Zvykejte si.“ A usmál se.

Já samozřejmě hned taky.

Lidi prostě pouštím do dveří automaticky. Nikča mě pořád učí vcházet do nich první, ale tenhle zvyk můžu změnit jedině dlouhodobým tréninkem. Je to úplně jiný pohled na svět. Z opačné strany. Z té hezčí – ženské 🙂

 

Nejradši mám firmy, které se ozývají po 7.4. 🙂 Pro ně jsem už od narození paní Nováková. Píší mi tak v mailech, oslovují mě tak v telefonech.

Schválně jsem se zaměřila na svůj hlas, jestli z ní dostatečně žensky… a pořád nevím 🙂 Ale ono to prostě prochází, tak asi trochu žensky zní 🙂 Ověřuji si to i naživo u pokladních, když jdu nakoupit, protože s nimi mluvím.

Žádný problém. To je ale na nic, protože si pak připadám, že ten hlas už nemusím vylepšovat a já si rozhodně myslím, že ho vylepšit musím (proto ho chci už začít řešit s foniatrem. On mi řekne, v jaké poloze jsem :).

Pořád si ale pamatuji otázku ze zimy, kdy se mě zeptala, kdy hormony změní hlas a taky na podobnou otázku od pana ředitele. Takže úplně vpořádku můj hlas nebude. Nemůžu si naivně myslet, že je všechno z ničeho nic tak, jak má být…

 

 

Když jsem šla od auta domů, viděla jsem, jak za mnou přichází soused (starší, ale velice inteligentní pán, co bydlí pode mnou).

Řekla jsem si: „Terezo, nemá smysl utíkat. Aspoň máš konečně příležitost stát mu tváří v tvář.“ (Kdo mě ještě takhle neviděl jsou mí dva přímí sousedé na patře – starší paní, co žije sama a taková hodně veselá rodinka s dvěmi staršími dětmi 🙂 Nějak na ně nemám pořád štěstí, přestože schválně chodím po schodech, abych potkala těch sousedů co nejvíc, aby už se to tu konečně rozkřiklo, probralo a zase to celé utichlo 🙂 Čím dřív budu centrem pozornosti, tím dřív z něj zase zmizím. (Možná už se to dávno stalo 🙂

Počkala jsem a s úsměvem pustila pana souseda do dveří jako prvního. Přivolal výtah a vyzval mě, abych jela s ním. To jsem nemohla odmítnout. I když jsem věděla, že bude stát asi 30 cm ode mě ve stísněném velmi prosvětleném výtahu. No co. Jednou jsem žena, tak se za to přece nebudu stydět 🙂

Než přijel výtah, byla jsem trochu nervózní a tak jsem se snažila hledat k rozhovoru témata mimo mě 🙂

Až později jsem si uvědomila, že tam prohodil větu: „Koukám, že jste čím dál krásnější.“ 🙂

Na tu jsem nereagovala. Mluvila jsem dál o jeho zemině na pokojové květiny, kterou si nesl, na což on navázal vyprávěním o jedné rozkvetlé květině u něj doma. A zmizel ve svém patře.

 

Nechtěla jsem mu nic vysvětlovat. Nebudu nic vysvětlovat každému na potkání. Prostě je nechám, ať si to vysvětlí a poperou se s tím po svém 🙂 Pokud se zeptají, ráda odpovím.

 

Na totéž jsem byla připravená dnes u bývalého zaměstnavatele, kam jsem jela nakoupit. Ačkoli toho na mě moc mužského nebylo, nikdo mě neřešil. Dál si se mnou povídali, jakoby nic. Ale tohle člověk musí vidět. Není možné přehlédnout tu horu ženskosti, kterou se snažím dohnat ženskost tam, kde mi ještě pořád chybí… Ať si taky zvykají 🙂

 

 

Moc myslím na Danielku.

Právě teď je v autobuse ze Slovenska a míří do Motola udělat svůj nejdůležitější poslední krok, po kterém už nenásleduje nic než opravdový ženský život se vším všudy (tedy i fyzicky).

Až se mi ozve, že bude vpořádku a při smyslech, rozjedu se za ní na návštěvu vyzvědět detaily. Jsem moc zvědavá, ale především tam pojedu kvůli ní. Jako kamarádka. (Pokud se tak mohu vůbec nazvat.)

Na to naše pětihodinové setkání na Florenci totiž nemůžu zapomenout.

Ona už je tak daleko… nejdál, jak jen může být. Je těsně před cílem. Jeden jediný krok.

Mám menší problém, ale intenzivně ho řeším 🙂

Můj provider RioMedia od včerejšího večera blokuje přístup všem klientům na blog.cz.

Je docela možné, že omylem, ale vylučovací metodou jsem se několika úkony dostala nakonec až k nim, takže jsem jim napsala, co to má jako znamenat a do té doby se musím připojovat s IP adresou z New Yorku nebo Litvy nebo kde si prostě vyberu, hlavně ne z mého domova, protože tady v ČR u RioMedia je jaksi najednou blog.cz asi nežádoucí.

 

Trošku mi to vše komplikuje, protože ono takové připojení přes New York není zrovna ideální (nízká rychlost, chybné zobrazení některých stránek) a psát článek na mobilu s pidiklávesnicí (kde je připojení od O2, takže funguje) nebo z práce není zrovna dobrý nápad.

 

Mám toho moc na srdíčku 🙂

 

Tolik jsem si dnes zase užívala to „Terko, Terezo, Teri“… od mých kolegů a kolegyň. „Terezo, jsou objednané plexi desky?“, „Terce to funguje a mě ne.“ „To objednávala paní Nováková… takže si zavolejte Tereze“ 🙂

„Dobrý den, je tam paní Nováková?“ „Terko, jdem na oběd?“… atd. atd. Nemůžu se toho nabažit.

 

Miluji tenhle jazyk. Český jazyk. A děkuji slovanským národům, že staroslověnština měla mluvnický ROD!

Prožívat ženskost i při mluvení (narozdíl od anglosaských jazyků) mě dělá vážně radost 🙂

 

A do toho můj dnešní první den v krásných balerínkách s mašličkou (místo mých dosud nošených holčičích bílo-fialových tenisek), kdy jsem se několikrát musela kochat tím pohledem na nožku přes nožku, na ten nárt… na tu ženskost… a užívala si povznášející pocit v kantýně, ve výrobě, kam jsem dnes musela a kde mě zdravili postupně snad úplně všichni vězni :), v Kauflandu plném lidí po práci, na poště… na cestě k mamce…

S kolegyňkou jsme se zrovna dnes sešly obě v balerínkách 🙂 (Obvykle je nenosí, což je ale škoda).

 

Měla jsem ohromnou radost, když jsem jela autem a viděla po městě všechny ty slečny… Sice jsem některým ještě pořád tu krásu záviděla (hlavně dlouhé vlasy a culíčky nebo jemné tvářičky), ale i tak jsem byla šťastná, protože už jsem na vaší straně. Na naší!

 

Zítra mě čeká návštěva prvního dodavatele od onoho osudného 7. dubna, kdy jsem na tento svět vkročila definitivně, naplno a navždy jako Tereza… Podle jeho písemné reakce s tím nemá problém, tak jsem na to zítra zvědavá 🙂 Obléknu se samozřejmě co nejženštěji 🙂 Navíc je to mladý kluk 😉

 

 

Přišel mi mail od Moniky (Češky, která teď přechodně žije v Anglii). Je moc milá (jako většina z vás :), ale tím, že je v Anglii, se jí trochu komplikuje možnost začít přeměnu…

Pokušela se domluvit schůzku s Hankou, ale nakonec to dopadlo tak, že si žádnou schůzku nedomluvily, protože dost dobře nejde dojíždět na pravidelné časté schůzky z Anglie do Prahy.

Hanka jí ale odepsala jednu hezkou a dost důležitou větu, která se mi líbí:

 

 

Vím, že Hanka se podle toho řídí. Vy sami víte nejlépe, kým jste.

 

 

K tomuto našemu tématu bych sem moc ráda dala včerejší zážitek z coming-outu v zaměstnání, který provedla na poradě Linda. Vlastně jsem původně chtěla ten článek věnovat jen tomu, ale jak to tak u mě bývá, mám toho v hlavě moc 🙂 Přesto je to pro mě „zpráva dne“ 🙂

 

Dostala jsem svolení a dát ho sem prostě musím, protože to napsala moc hezky a hlavně jsou v tom emoce. Spousta emocí! Spousta nadšení a radosti. Která jednou čeká každého z vás… A která se prostě musí zažít.

 

 

 

 

Lindo, ode mě gratulace! 🙂 Mám radost s Tebou.

Opravdu žijeme v úžasné zemi, v úžasné době, chodíme do úžasné práce… 🙂 Občas to nepobírám, jak jednoduché to všechno je a proč jsem si to na začátku představovala tak složitě a nemohla se rozhodnout, protože jsem se bála. Čeho?

 

Čím víc něco neznáme, tím víc se toho bojíme. Ale jakmile se do toho pustíme, ten strašidelný přízrak se promění v malý šedý mráček, který se z ničeho nic úplně celý rozplyne ve slunečních paprscích a objeví se blankytné nebe.

 

A Lindo? Měla bys začít psát. Bavíš mě 🙂

Takže příště zase pošli nějaký svůj zážitek. Ať se tu pokocháme taky zkušenostmi někoho jiného.

 

Těším se, až se zase uvidíme a taky na Tvé dny bez masky úplně přede všemi… Ty mě musíš prostě pořád dohánět 🙂

Ale to je dobře.

 

Naše rozjeté vlaky už letí tak rychle, že už jen pár stanic a jsme v cíli 🙂

Dnešní pracovní telefonát:

Já: „Nováková, dobrý den.“

Dodavatel: „Dobrý den, tady „XYZ“. Prosil bych pana Nováka.“

„Pan Tomáš Novák už tady nepracuje. Teď se můžete obracet na mě.“

„Aha. A jak dlouho už tam pan Novák nepracuje?“

„Noo…to vám můžu říct přesně – od 7.4….“ 🙂

„A vy jste přebrala jeho agendu?“

„Ano. Se mnou můžete probrat vše jako s panem Novákem. Vím o tom všechno.“ 🙂

„Dobře, takže paní Nováková, chtěl jsem se zeptat, zda už je nějaká změna a mohli bychom Vám dodávat.“

„To není tak jednoduché, pan Novák vám určitě říkal, že máme nasmlouvaného dodavatele na tento rok…“

…a začala jsem mu tam říkat detailní informace, které probíral před několika měsíci pan Novák s tímto dodavatelem 🙂

„Koukám, že jste od pana Nováka dobře informovaná! Tak dobře paní Nováková. Já se vám zase ozvu za nějakou dobu… Mějte se hezky.“

 

🙂

 

To se mi líbí.

Bože tohle si tak užívám! 🙂

 

Podobný telefonát byl dnes ještě jeden.

 

Pan Novák už neexistuje. Odešel, chudák. Vystrnadila ho nějaká paní Nováková 🙂 (Hm, zajímavá shoda jmen.) Zajímalo by mě, jestli se bude nějakému dodavateli po panu Novákovi stýskat 🙂 Většina z těch velkých přivítali ale paní Novákovou s nadšením 🙂

 

Jeden můj úplně nový dodavatel z firmy, do které přešla má bývalá kolegyně, mě už od začátku bere správně (neboť mě kontaktoval po 7.4.). Nechala jsem mou bývalou kolegyňku pozdravovat (od Terezy samozřejmě s tím, že aby mě snadněji poznala, řekla jsem, že jsem jí dokonce tehdy do firmy přijímala :). Dnes mi přišla odpověď, že Veronika děkuje za pozdrav, ale nevzpomíná si na mé jméno za svobodna, tak ať jí napíšu sama.

 

Tak já hned „Ahoj Verčo, moc ráda vzpomínám na dobu, kdy jsme spolu pracovaly. Jo a tykáme si 🙂 Promiň, ale trochu si vychutnávám tenhle moment překvapení.“

 

Chytrá holka (a taky moc hezká). Hned v druhém e-mailu jí to docvaklo a napsala: „Ahoj můj nejoblíbenější kolego.“ 🙂 Tak jsem jí lehce opravila na ženský rod a už to bylo v pohodě.

Zase začal klasický kolotoč vyptávání a skončily jsme u vlasů (jak jinak, protože Verča (přestože je přírodní brunetka) je už dva roky blondýnka a na fotce, kterou mi hned poslala, jí to vážně sluší). Byla zvědavá na mě, tak jsem jí napsala, že jsem taky bývávala blondýnka, ale teď jsem brunetka a tou taky zůstanu a poslala jí mé dvě blond fotky a dvě z poslední doby. Hned mi začala vyprávět o své úžasné kadeřnici, ke které rozhodně musím, takže mám dát vědět, až to bude aktuální 🙂 (Super :). Až dosud jsem žádnou neměla…

 

Její reakce byla úžasná a od ní mě vážně potěšila, protože ona je typická žena, která si všímá ostatních holek, jak vypadají, jak se oblékají, hodnotí jejich vkus, krásu, všechno 🙂 Prošla jsem u ní 🙂 A těším se na kávu, jak říká. (I když já si dám čajíček). Její ženskosti dosahuji zatím tak ze 25 % (já vím, že si fandím), ale jednou budu třeba aspoň na jejích 75 %. To by mi stačilo. (Nebo radši 100 % :). Je dobré vytyčit si cíle.

 

Mimochodem tento dodavatel (zřejmě jak vycítil to obrovské štěstí, které prožívám) mě místo „paní Nováková“ asi v pátém e-mailu oslovil „paní Šťastná“ 🙂 Pobavil mě. Ani jsem mu nepřipomínala, že se jmenuji jinak. Protože paní Šťastná se mi moc líbila 🙂

 

 

Dnes mě celý den lákalo přijít zítra v balerínkách.

Až doteď jsem nosila jen bílo-fialové tenisky, které se sice hodí téměř ke všemu, ale nejsou tak elegantní, jak bych chtěla. A já balerínky miluju (ten vykrojený nárt mě fascinuje, protože je tak ženský – asi něco jako podpatky, protože ty jsou ženské taky).

Prostě mám chuť na balerínky, tak si je vezmu. Jenže mám jen jedny béžové s mašličkou – ne že by byly obyčejné, ale nové nejsou a hlavně jsou o číslo menší (za ty roky jsem je už ale rozchodila). Moc ráda bych se brzy vydala do Deichmanna pro nějaké roztomilé, které už z nožky nesundám 🙂

 

Takhle jim to zase pomalu dávkuju. Je to NEZASTAVITELNÉ.

Jen čekám, kdy mě popadne ta neovladatelná chuť přijít v sukni 🙂 Vím, že jakmile přijde, tak se jí neubráním. A je mi jedno, že pár kolegyň ještě před měsícem tvrdilo, „hlavně ať nepřijdu v sukni“. Ty zbylé kolegyně zase tvrdily, že se na ten moment těší. A já nevidím důvod, proč bych v sukni nemohla přijít. Beztak už nejsem v práci celebritou č. 1, už si na mě zvykli a ve středu mám svou první schůzku se stávajícím dodavatelem, tak se těším a už si plánuji, co hezkého a hodně ženského si vezmu na sebe. (Je to totiž mladý kluk ;). I když s ním budu muset řešit pro něj nepříliš milou věc – zlevnění jejich materiálu, jinak sem pustím konkurenci 🙂

 

I Linda mi nabídla, že bysme jely nakupovat 🙂 A já bych jí moc ráda zase viděla.

 

Teď na ní, na holku šikovnou, myslím. Psala mi, jak plánuje formou porady dnes večer všem na směně oznámit, co jí čeká a taky mě nadchlo to, jak za ní stojí mistr i další nadřízený. Tyhle reakce (obzvlášť od mužů) jsou nečekané a příjemné především proto, že jde právě o naše nadřízené – tedy ty nejdůležitější osoby v zaměstnání: „Kdyby s tím měl někdo nějaký problém, nějak to vymyslíme. Třeba tě přeřadíme na jinou směnu, neboj.“

Moc jí přeju, aby už přeskočila dál. I když ty začátky jsou těžké (ale bývávaly i o hodně těžší momenty), ten pocit, kdy už nemusí vůbec nic skrývat a může vystupovat sama za sebe… ten je tak nepopsatelně krásný, že je třeba ho prožít, jinak se všechny ty pocity vysvětlit nedají.

Takže holky, kupředu! 🙂

 

Po práci jsem jela pro mléko (to je prý dobré na prsa, říkala jedna krásná prsatá MtF slečna z Norska na jednom videu :), že si udělám k večeři krupicovou kaši, protože mě na ní kolegyňka nalákala a dostala jsem na ní chuť.

Zjistila jsem, jak nerada se vracím domů 🙂

Protože doma jsem sama, zatímco venku jsou lidé. A všichni Ti lidé mě vnímají jako součást jejich okolí. Vnímají mě jako ženu a přesně tenhle pocit si vychutnávám (i v práci, všude… miluju být mezi lidmi! Povzbuzuje mě to, těší, nemůžu se toho pocitu správné identifikace nabažit!). Čím více lidí, tím lépe 🙂

 

Jak se to všechno přehodilo… Dříve jsem domů utíkala, protože to bylo jediné místo, kde jsem mohla být sama sebou… Dnes jsem sama sebou všude (tak moc jsem se do téhle fáze chtěla dostat a je tady! Začal mi Real Life Test, který má odhalit, zda to tak skutečně chci a já si nedokážu představit, že bych se ještě někdy vrátila. Nevím, proč bych to dělala. Nemyslím na to ani. Mám jen jeden život – a to je život Terezy, protože já jsem Tereza.)

A tak se zase těším, až si ráno vyberu něco hezkého na sebe a vyrazím. Chtěla bych už brzo taky v podpatkách… však ono bude brzy léto. Jen kdybych nebyla omezená tím bezpečnostním nařízením, které zakazuje ve výrobě boty s otevřenou špičkou, krátké sukně bez tlustých punčoch (nesmí se tam s holýma nohama nebo slabými punčoškami), ale stejně se těším 🙂 Tak si hold v těch podpatkách a krátké sukýnce dojdu do obchodu pro chleba 🙂

Nikdy bezdomovcům nedávám peníze. Stokrát radši za ty peníze koupím něco Kačence. Vím, jaké mají možnosti a že náš stát jim vyplatí takové sociální dávky, aby jim dovolily přežít. Pokud je samozřejmě během prvních tří dnů nepropijí a pak nežebrají, kde se dá.

Nežijeme na Ukrajině, kde nedostanou nic. (Takže jsme vlastně sociální stát).

Když mě nějaký bezdomovec o peníze požádá, v klidu mu jasně vysvětlím, kde je sociálka, za kým tam má jít a jaké konkrétní dávky dostane. Na to se mě vždycky hned pustí a zkouší to jinde. Je vidět, že ty dávky moc dobře zná, ale už z nich nemá ani korunu.

 

 

Kačenka měla se školkou druhé vystoupení (moc krásnou tanečně-pohybovou kreaci na téma „Vltava“ od Bedřicha Smetany, kde Kačenka byla Rusalka a tato role jí perfektně padla na tělo) a tak jsme musely hned po obědě odjet do sportovní haly. Vystoupení skončilo dříve, takže jsme měly ještě hodinu a půl čas jen pro sebe, než jsem jí musela vrátit. Dala pusu mamince (která tam byla se svým přítelem taky) a jely jsme do cukrárny. Tam si naporoučela svůj oblíbený dortík s želé a mandarinkami (je to i můj oblíbený, ale Kačenka mi objednala želé s jahodami – taky mňam 🙂 a k tomu čajíček. Když jsme se posilnily, chtěla jít běhat na trávu u náměstí. Krásně svítilo sluníčko, sedla jsem si na lavičku pod velikou lípu (ano, na tomto náměstí v tomto městě roste obrovská lípa 🙂 a smála jsem se, jak tam Kačenka (jako Rusalka) poletuje, sbírá kytičky, brouká si a nosí mi kamínky. Kéž by se tak zastavil čas…

Na koleno mi přiletěla beruška, tak Kačenka utrhla pampelišku, beruška si na ní přelezla a byla odnesena na druhý konec trávníku, kde se někam zavrtala, což Kačenka pozorovala do poslední chvíle.

Zatímco mi Kačenka trhala okvětní lístky sedmikrásky se slovy „má mě ráda, nemá mě ráda…“, sedl si na vedlejší lavičku bezdomovec a hned začal:

 

(Abych to uvedla na pravou míru. Předávání Kačenky je jediný moment v mém současném životě, kdy si sundávám náušničky, sponku z vlasů, vezmu si svou černou uni bundu, uni hnědé tenisky, ale mám holčičí kalhoty a růžové nehty… a samozřejmě své stále delší vlasy učesané tak, aby to bylo co nejženštější. Ty nechávám tak, jak jsou. Protože jsou moje a tohle jsem já…

Je mi nepřijemné sundávat si náušnice a namalovat si oči jen lehce, místo krásně výrazně. Je to poslední moment, kdy nejsem úplně sama sebou, protože minule mi Hanka zrušila po společném sezení schůzku a tak jsem s ní nemohla Kačenku probrat. Předminule mi říkala, ať na Kačenku netlačím, že u ní můžu vystupovat pořád „po staru“… Můžu? Ale nemusím?

Když Kačenku vyzvedávám ve školce, stejně jsem namalovaná a oblečená žensky z práce. Nemám čas se odlíčit ani převléknout. Maximálně na sebe hodit tu černou bundu, když pro ní jdu domů, protože jí bývalá manželka vyzvedla ve školce dřív. Jakmile je Kačenka v autě a jedeme na společný víkend, už jsem to stejně zase já.

Zrovna v pátek jsem si moc užívala tu ženskost, protože jsem jí slíbila malý dáreček z Dráčika, kde si i zajezdila na elektrickém vláčku a já měla radost, že tam jdu s ní jako její mamina a nikdo s tím neměl problém. (Nějak si nemůžu zvyknout na to, že už můžu být správně identifikována :). Veškerá komunikace s prodavačkami, oční kontakty s jinými zákazníky, žádné náznaky špatné identifikace… které stále podvědomě očekávám… a když dlouho nepřichází (a naopak přichází ty správné), tak se mi zvedá sebevědomí.

Kačenka všechno chápe, neřeší to, vysvětlila jsem jí to už kdysi. Ví, že mi může říkat táto, i když vypadám žensky, protože mi to prostě nevadí. Nikdy jí nebudu přikazovat, jak mi má říkat. Já budu navěky její táta… A proto je u nás už všechno vyřešené, jen s bývalou manželkou (podle jejích kyselých výrazů v mé přítomnosti) ještě moc ne (bude si muset zvyknout :), ale dokud si o tomhle nepromluvím s Hankou (a v červnu v rodinné poradně v Motole, kam „nepovinně“-povinně musím), snažím se Kačenku nikam netlačit. Protože já už v tom problém nevidím a beztak se to všechno tak stupňuje, že na nějaké odličování kvůli tomu, že jedu Kačenku předat bývalé ženě prostě kašlu.

Jen jsem tedy dnes trošku ubrala na ženskosti (podle mě už úplně zbytečně, ale pořád nevím, co tím Hanka myslela, abych na Kačenku netlačila…)

Taky jsem během vystoupení na některých divácích viděla, jak na mě doslova nechtěně civí a přemýšlí 🙂 (Jo, to mi dělalo dobře. „To je muž nebo žena?“ 🙂 Vždycky jsem se na ně usmála a schválně ještě hezky jemně zarovnala pramínky vlasů za uši.)

 

Takže se u nás objevil bezdomovec a ptá se, zda jsem muž, nebo žena.

 

Samozřejmě jsem odpověděla, že žena a on začal svůj nekonečný monolog o tom, jak mám krásný úsměv, jak se dožiju 110 let a Kačenka 101 let, jak mám krásné zuby… atd. atd. To mi bylo v tu chvíli úplně jedno a musely jsme se s Kačenkou smát, jenže celý ten monolog byl v ženském rodě a to se mi líbilo 🙂

Už tou otázkou, zda jsem muž, nebo žena si u mě šplhnul.

 

Svůj monolog zakončil větou, zda bych mu nedala třeba dvě stovky! 🙂 Rozhodně žádný třoškař. Tak jsem vytáhla dvacku, kterou si vzal, místo „děkuji“ řekl „tak málo?“ a odešel 🙂

 

Celou cestu jsem pak přemýšlela, jak by mě oslovil, kdybych byla namalovaná, s náušničkami, v žádné uni bundě a uni teniskách, ale komplet tak ženská, jak chodím třeba do práce… Myslím, že bych mohla projít 🙂

 

Každopádně i tohle je pro mě úspěch. I bez jakékoliv snahy udělat ze sebe co nejženštějšího člověka vypadám jako někdo mezi mužem a ženou 🙂 Super 🙂 Tedy ne jako muž.

 

Myslím, že to dělají ty vlasy.

A taky jak jsem seděla s nožkou přes nožku a vychutnávala si co nejženštější posed.

 

 

V sobotu mě rozesmála úřednice na poště za přepážkou. Byla tam taková milá sympatická paní, která mě zná už desítky let a posledně mě potkala v supermarketu zrovna ve chvíli, jak mě ten pán pouštěl k váze se slovy „prosím slečno“ 🙂

Vyzvedávala jsem si balíček od Bibiny (ze kterého jsem mimochodem úplně mimo, protože tak ženské věci na sebe jsem ještě neměla a ty šaty od Zary prostě ze sebe nemůžu sundat ještě teď :), který byl na mé nové neutrální jméno, takže jí podávám občanku a ona na mě: „Ááá, koukám, že už máte nový občanský průkaz s novým jménem, hm?“ 🙂

Za mnou stála ve frontě jen jedna hodně stará babička s holčičkou, takže jsem jí to potvrdila a říkám: „Ano, ale to je jen dočasně. Tak za rok a půl budu mít ještě jiné jméno.“ 🙂

„Opravdu? A jaké?“

„No ženské!“ 🙂

„To už budete konečně ve své kůži, že?“

 

Očividně všechno pochopila hned.

Ještě jsem jí řekla, že její kolegyně nemohla mé nové neutrální jméno pochopit vůbec, takže jsme se zasmály a šupky hupky na výlet s Kačenkou k rybníku pozorovat ptáčky.

Udělala jsem tam pár společných fotek, ale na tenhle blog Kačenku nikdy nedám. Budu chránit její soukromí, jak nejlépe dovedu. Mám sice z té společné fotečky velkou radost, ale tady to beztak není žádná novina, jaké mám teď vlasy.

Horší to bude na facebooku, kde jsem si právě tu fotku dala – poprvé s vlastními vlásky (a taky jsem dlouho přemýšlela, jestli to mám udělat, protože ten profil je striktně ženský v žádném případě žádným způsobem spojovaný s tématikou TS). Takže mi na něj píší kluci… a moc hezky… a teď jsem zvědavá, zda budou v šoku nebo jestli „projdu“ i se svými vlasy.

Už mě ale nebaví na nic si hrát. Beztak jednou budu mít dlouhé vlasy tak, jak jsem je měla s tou parukou, kterou už jsem věnovala mamince, protože se jí moc líbí (nechá si jí zastřihnout) a já už jí nikdy nebudu potřebovat, z čehož mám obrovskou radost.

A ráda bych (jak říkala Danielka – jestli už se chystám konečně na nějaké rande :), aby mě někdo měl rád takovou, jaká jsem. Pokud se mám někomu líbit, tak ve vlasech, které teď mám.

A pokud ne, tak se z toho střílet nebudu.

Jo, dneska jsem se tak trochu zasnila, když jsem v dálce mezi diváky viděla, jak přítel mou bývalou ženu drží za ruku a hladí ji… že mají ten vzájemný dotek, ta objetí, polibky, které mi chybí… ale svým způsobem když zůstanu celý život sama, tak to taky přežiju.

 

 

Ještě jsem za ty dva roky nepřišla na to, jak to udělat, aby se mi v neděli večer, když odvezu Kačenku, nestýskalo.

Vyzkoušela jsem všechno možné, nepouštět si v autě smutné písničky, jet k ještě k mamce, projít se městem… nic nefunguje. Když vejdu a vidím tu její domeček ze židlí a v něm schoulenou plyšovou kočičku, kterou musím uklidit… nejradši bych se s ní pomazlila místo Kačenky (a taky to udělám, jenže tím se to nezlepší).

Stýská se mi proto, že se mi bude stýskat vždycky. Neexistuje způsob, jak se toho zbavit. Ona je moje dcera. Zítra už to zase bude lepší, protože vím, že jsem zase blíž dnu, kdy si pro ní přijedu a taky práce mě dokáže přivést na úplně jiné myšlenky… (proboha, nejsou šroubky, nejsou plexi desky, máme manko obalů… on ten stres je taky na něco dobrý).

 

A moc mi dnes pomohl balíček od Bibiny ze Slovenska, protože (asi jako každá holka) když máte nějaké nové věci na sebe, tak jste schopné strávit i hodinu před zrcadlem zkoušením a to mi tak zvedlo náladu, že jsem měla potom sílu uklidit ty hračky a těšila se, jak přijde horké léto a já v zapadajícím sluníčku kráčím městem v lehkých rozevlátých šatičkách…

Děkuji Ti Bibi.

 

Faaaajn. Tohle měl být původně úplně krátký článek jen o tom, jak se mě bezdomovec zeptal, zda jsem muž nebo žena a já mu odpověděla, že žena… 🙂 V podstatě to o tom ale je, ne? 🙂

Právě si poprvé nechávám rozpustit svůj Estrimax pod jazykem, aniž bych ho spolkla do útrob svého žaludku. Proč to dělám? 🙂 Protože se mi líbí jeden graf! 🙂 Mám prostě grafy ráda.

 

Když mi o tom Darinka včera vyprávěla (ona má totiž vše tak hezky nastudované – jak by taky ne za dva roky s hormony :), tak mě to nesmírně zaujalo. Předala mi (možná i nevědomky) tolik důležitých zkušeností. A dnes mi poslala potřebné odkazy, se kterými se tu s vámi podělím.

 

Nemusíte studovat všechny grafy. Stačí první. Ale mě přijdou zajímavé všechny.

 

Tento graf (který byl původně černobílý, ale já mám ráda barvičky, takže jsem vám ho vymalovala 🙂 ukazuje, jaká je koncentrace estrogenů v těle po podání určité dávky estradiolu dvěma způsoby: SL – sublingual (tzn. nechat rozpustit estrimax pod jazykem – necucat, nevyplavovat… tenhle prášek je na to svou konzistencí i velikostí přímo ideální 🙂 a PO – single oral (normální spolknutí).

 

Zatímco po spolknutí do žaludku přijde většina účinné látky bůhví kam a koncentrace v krvi je hned od začátku jen na nějakých 20-30 pg/mL, u rozpuštění pod jazykem je hodnota v krvi mezi 300-500 pg/mL! To je desetkrát více.

 

 

Tento výzkum sama na sobě provedla slečna, která řešila to, co my a v článku píše:

 

Setkala jsem se s několika transženami, které užívají estradiol jednoduše polykáním (orální podání). Pokud ale chceme zajistit vyšší účinnost, je možné si ho nechat rozpustit pod jazykem. Někdo tvrdí, že „slyšel“, že oba dva způsoby mají stejný výsledek.

 

 

Výše uvedený graf vznikl na základě měření hodnoty estrogenů šesti žen s různými dávkami estradiolu pomocí obou metod. Jejich hladiny estradiolu v krvi byly měřeny 0, 1, 2, 3, 4, 6, 8, 12 a 24 hodin poté, co jim byla dávka podána. Výsledky byly přeneseny do grafu a jsou zarážející.

 

Za prvé je zajímavá vysoká hodnota ihned po podání estradiolu při rozpuštění pod jazykem a za druhé je vyšší i dlouhodobá průměrná hodnota sérového estradiolu. Obě plošší čáry reprezentující „polykání“ jsou celkově velmi nevýrazné.

 

 

 

Sublinguální křivka estradiolu má dramatický vrchol, který se vyskytuje v průběhu prvních 4 hodin, následovaný prudkým poklesem za 5 – 6 hodin po užití pilulky. To vyvolává otázku – je lepší vzít všechny své dávky najednou, nebo je brát během celého dne?

 

Případ 1: žena bere 3 x 2 mg estradiolu tablety najednou.

 

Případ 2: žena bere 1 x 2 mg estradiolu tabletu každých 8 hodin.

 

Hodnoty byly měřeny každou hodinu a následující graf znázorňuje úroveň estradiolu v těle v obou případech.

 

(Modře – dávka 3×2 mg přijatá najednou, červeně – dávka 1×2 mg každých 8 hodin)

 

 

 

 

Tento graf je ve skutečnosti poněkud klamavý. I když to může vypadat lépe pro případ, kdy je estradiol přijímán průběžně během dne, ve skutečnosti je průměrná hodnota estradiolu 396 pg/ml při podání jednorázově a 322 pg/ml při podání průběžně během dne. Našemu tělu chybí schopnost vyrovnat se s cirkulující hladinou estradiolu o více než 800-1000 pg/ml. Jinými slovy, jakékoliv množství nad tento limit je zbytečné.

 

Ideální metoda je udržet pilulku pod jazykem tak dlouho, jak je to možné. Ujistěte se, že necítíte její chuť („you taste it, you waste it“ (pokud ochutnáte, ztrácíte účinnost)). Není to těžké provést s jednou pilulkou – někdy může trvat rozpuštění jedné i 30 minut. Máte-li 3 nebo 4 ks 2 mg tablet v ústech najednou, máte tendenci více polykat, což vede ke snížení účinnosti.

 

 

 

Mám vynikající zdravotní pojištění a dva různé endokrinology, z nichž každý testoval mé hladiny estradiolu během přeměny. Každý z nich nabízel možnost vybrat si čas odběru, takže jsem se hned od začátku rozhodla zaznamenávat čas, kdy byla odebrána krev a čas, kdy jsem si vzala svou poslední pilulku. To jsem udělala 8krát za sebou během 2 let.

 

Výsledky těchto testů jsem pak srovnala s předpokládanou hodnotou. Byla jsem docela ohromena úzkou vizuální těsností mezi předpokládanou křivkou (červeně) a mými skutečnými vlastními výsledky (modře).

 

 

 

 

 

Já jsem o metodě rozpuštění pod jazykem slyšela jen v homeopatii, ale tady mě to nenapadlo. Ty grafy mě přesvědčily, takže si tento fakt ověřím sama na sobě. (Na to mě přivedla taky Darinka, protože je zvědavá stejně jako já).

 

Při prvních kontrolních odběrech, které mě čekají v říjnu, si před odběry nechám rozpustit pilulku pod jazykem a při druhých odběrech ji v úplně stejný čas jako v předchozím případě pouze spolknu.

 

A uvidíme 🙂

Každopádně se výsledky dozvím až v r. 2016 :/ Protože druhé odběry budou zase po dalším půlroce.

Ten rok 2016 bude celkově dost zajímavý 🙂 Už se na něj moc těším.

 

Zajímalo mě ještě, jaké jsou ale normální hodnoty estradiolu v krvi u biologických mužů, žen a dětí. A tady je tabulka:

 

(Folikulární fáze – před ovulací, luteální fáze – po ovulaci)

 

Trochu mě zaráží hodnota 100-450 pg/ml u žen. Přijde mi vysoká. Taky bysme chtěly takovou hodnotu 🙂

 

A když už jsem si tu tak hezky vypsala normální hodnoty estradiolu, dám si tu ještě tabulku normálních hodnot testosteronu. To abyste si potom mohly porovnat své hodnoty, až vám zase vezmou krev.

 

 

 

(Ta vysoká hodnota testosteronu kolem 30 nmol/l, to je opravdu hrůza proti ženským 5 nmol/l. Vůbec se nedivím, že tak totálně devastuje na lidském těle všechno ženské. Což je však u mužů žádoucí 🙂

 

Je trochu zmatek v jednotkách.

Zatímco estradiol tu uvádím v pg/ml (protože se tak nejčastěji uvádí), testosteron je v nmol/l.

I estradiol se dá ale určovat v nmol/l a pokud budete mít na svém potvrzení z vyšetření krve tuto veličinu, tak u estradiolu jsou tyto normální hodnoty:

 

ESTRADIOL v nmol/l:

Ženy (menst.) 0,04 – 1,93 nmol/l

Ženy (postmen.) 0,04 – 0,14 nmol/l

 

 

Takže to nejdůležitější jsem vám řekla a teď si tu budu zase jen plácat své dnešní zážitky, takže kdo chce, může si jít dopít čaj nebo lehnout ke svému miláčkovi (psovi nebo plyšákovi) do postele. 🙂 (Dobrou! 🙂

 

 

 

Opět další den, kdy jsem si nesmírně užívala svoji ženskost.

Věděla jsem, že ráno budu muset projít celou výrobní halou až do skladu, kde na mě čekaly vzorky obalů a nechtěla jsem se schovávat, takže jsem si vzala ty nejženštější kalhoty, které mám (ty bílé) a takovou růžovo-bílo-fialovou košilku s výstřihem, který jsem si ještě nedávno myslela, že nikdy nemůžu ukázat 🙂 Ale ono je to tak hezké!!!

Když jsem procházela mezi těmi davy montážnic a kluků u strojů, neměla jsem žádný strach. Cítila jsem radost. A nadšení z toho, že tu takhle můžu jít. Už konečně sama za sebe.

Běžní zaměstnanci byli naprosto v pohodě. Zdravila jsem všechny s úsměvem a oni zase mě. Většině z nich jsem stejně byla ukradená 🙂 Jen vězni, které naše firma zaměstnává (a mimochodem jsou moc šikovní, protože udělají 90 % práce zaučené dělnice, ale firma na ně vynaloží jen 30 % nákladů), se v těch svých šedých tričkách a černých kalhotách smáli od ucha k uchu. To už poznám, tenhle dotěrný úsměv. Ale já se hezky narovnala, vypnula prsa a usmála se na ně 🙂 To ani jinak nešlo. Mě to totiž ohromně bavilo procházet mezi nimi.

Dokonce mi dnes konečně poprvé řekla vedoucí skladu Terezo a použila ženský rod! Sláva 🙂 (Protože mě viděla. Do telefonu je to pro ní těžší, když jsem jí v hlavě ještě pořádně neaktualizovala můj obraz). Musím tam chodit častěji 🙂

 

V obchodě mě pořád míjel s vozíkem kamarád, který mě tedy nepotkává často, ale znal Toma dobře. Díval se na mě a nic 🙂 Žádné „ahoj“. 🙂 Nepřipomínala jsem se mu. Vychutnávala jsem si ten pocit.

Ani bývalý kolega u kasy v jiném obchodě, ani další bývalý kolega na poště na mě nereagovali.

 

Schválně jsem šla k pokladní, se kterou Tom vždycky popovídal. Nechci se nikomu vyhýbat. Nechci utíkat. To se mám celý život skrývat? Proč? Beztak k ní jednou budu muset, tak proč ne hned?

 

A tak je to se vším. Proč to neudělat teď hned? Vždyť teď už stejně o nic nejde.

Tohle je ŽIVOT!

 

Moc se mi líbilo, když vedoucí výroby vešel do kanceláře a pozdravil: „Ahoj holky!“ 🙂

To bylo poprvé, co jsem od něj slyšela nějaký náznak toho, že respektuje moji identitu a zrovna od něj mě to vážně potěšilo.

 

Dnes jsem si uvědomila, že jsem si začala vytvářet svou ženskou minulost.

Objevují se totiž noví dodavatelé, kteří už se mnou komunikují od začátku pouze jako se ženou, pro ně jsem Tereza a nikdo jiný. Dokonce i kolegyňka (včera, když jsem nebyla v práci) jednomu z nich řekla, že „toto má na starosti paní Nováková (jakože já), zavolejte jí zítra.“ 🙂 A zavolal, chtěl paní Novákovou, já nasadila svůj rozverný hlas bez basů, který se snažím pořád trénovat a žádný problém 🙂 Jůůůů!

Zatím mě tedy neviděli, ale je moc příjemné s nimi mluvit po telefonu a v e-mailech. Ten pocit, že vás někdo automaticky bere jako ženu…

 

Jeden z nich pracuje ve firmě, jejíž jméno znám, protože má bývalá kolegyňka Veronika u nich teď pracuje. Neviděla jsem jí roky… jen jsme si občas napsaly maily, jak se máme, ale asi rok jsem s ní nemluvila a rozhodně neměla nikdy ani tušení, že jsem vlastně celou tu dobu Tereza…

Hned jsem toho využila a píšu pánovi, jestli tam Veronika ještě pracuje a pokud ano, tak ať jí pozdravuje 🙂 Slíbil, že jí bude pozdravovat.

A teď jsem vážně zvědavá na její reakci. 🙂

Co? Jaká Nováková? Já znám jenom Nováka! Z téhle firmy? Fakt? No s Novákem jsem pracovala – byli jsme kamarádi… Ale Nováková? Fakt nevím 🙂

 

Chtěla jsem se po včerejším ponocování, kdy jsem strávila do poslední možné chvíle večer s Darinkou na Florenci, trochu vyspat, ale to počká 🙂

A zítra půjdu spát brzo, protože budu uspávat Kačenku pohádkou a vždycky usneme vedle sebe. Pohled na ní, když usíná, je totiž ten nejhezčí pohled na světě…

Klikatící se noční silnice temným údolím vedla mě s tóny krásných melodií domů a všude vonělo léto (ne jaro, i když je duben)… cítila jsem vůni žlutých lánů řepky, ve kterých jsem se chtěla vždycky nechat vyfotit, protože to nekonečné zářivě žluté moře mě od malička fascinuje.

Teď ale žádné barvy na polích vidět nebyly, protože byla už tma. Já bych je ani nevnímala. Celou cestu jsem přemýšlela nad ženskostí… A měla jsem radost z jednoho dnešního milého setkání s někým, kdo mě právě na téma ženskost musel chtě nechtě přivést.

 

Dnes jsem jela do Motola na kontrolu Kačenky, kterou tam přivezla má bývalá žena s přítelem. Sešli jsme se u ordinace, Kačenka mi hned skočila kolem krku a první co řekla bylo, že už zbývají jen dva dny a budeme spolu.

Zalil mě zase pocit štěstí a vůbec nic mi nechybělo.

Užívala jsem si jí pak až do poslední možné vteřinky a moc se těším na víkend s ní.

 

Jela jsem tam nenamalovaná bez náušniček a bez nalakovaných nehtů v uni svetru, ale v holčičích kalhotách (pánské už pro mě neexistují – přeci nebudu nosit pánské věci, když jsem žena). Jela jsem tak kvůli Kačence, protože to prý u ní není porušení RLT (což chci ale probrat s Hankou hned při další schůzce, protože ne vždy jsem schopná se stihnout odlíčit nebo převléknout a navíc ani nechci) a vyhnula jsem se i poznámkám mé bývalé ženy (která si ale stejně bude muset zvyknout). Její přítel byl jako vždy úplně v pohodě a ráda si s ním povídám. On a Kačenka jsou z nich jediní, kdo nemá žádný problém.

 

A pak jsem se letěla rychle zkrášlit a převléknout do auta, protože nenamalovaná a v uni oblečení jsem celá nesvá… Za pár minut už jsem se zase líbila sama sobě a těšila se…

 

Tenhle den byl totiž něčím výjimečný. Věděla jsem, že jakmile Kačenka odjede, někdo na mě čeká.

Moc jsem se na to setkání těšila a přišlo vlastně úplně náhodou.

Byla to Darinka ze Slovenska, která jela zrovna dnes také do Motola na autotransfuzi (vzali jí 350 ml a začátkem května jí čeká operace). Jen tak mimochodem mi napsala e-mail, jestli nemám cestu do Prahy 🙂

A já zrovna měla! 🙂

 

Na Florenc přijížděla autobusem už ráno v 6:30 a ve 20:30 měla odjezd zase zpátky. Obdivuju jí. 11 hodin sem a 11 hodin zpět na Slovensko vlastně během jednoho dne. Jenže ta únava se na ní vůbec nepodepsala – alespoň tak jsem vnímala její krásu já…

 

Chvíli mi trvalo, než jsem se vymotala z Motola na Florenc a tam někde zaparkovala. Věděla jsem z fotky, kterou nesmím nikde ukazovat, zhruba jak vypadá. Věděla jsem, že je hezká. Ale i přesto, když jsem se blížila ke stanovišti č. 26, kde jsme měly sraz, jsem nevěřila svým očím…

 

Když jsem se k ní rozběhla, už vstávala, roztáhla ruce a objaly jsme se. To bylo tak hezké! A příjemné! Vůbec celé odpoledne až do večera bylo takové.

Moc mě rozesmálo naše přivítání, kdy jsme obě současně řekly jedna druhé: „Ty jsi krásná!“ 🙂

Bože… tahle krásná blondýnka řekla mně, že jsem krásná! 🙂 To, že je krásná ona, věděli všichni, kteří tu procházeli, ale ona mi Darinka chtěla zvednout sebevědomí. (Ďakujem! :* ) Moment, který jsem nečekala a který jsem si v tu chvíli opravdu vychutnala.

Fotit se nenechala, protože je přirozené, že někdo tak ženský a dokonale sžitý s ženským světem, do kterého perfektně zapadá, prostě nechce být spojován s minulostí. Chtěla jsem mít její fotku na památku a ukázat jí mamce…

Tak vám jí tu aspoň popíšu, abyste věděli, proč jsem byla její ženskostí tak fascinovaná.

Stála přede mnou štíhlá blondýnka s nádhernými dlouhými blond vlasy přehozenými na stranu do předu, s milým úsměvem, hladkou pletí, krásnýma ženskýma očima s dlouhýma řasama a velmi ženským něžným hláskem, kterého jsem se nemohla nabažit. (Nějakých krásných ženských 250 Hz, protože jsem jí ho samozřejmě ještě před odjezdem změřila a nasmály jsme se, když se pokoušela vytvořit co nejhlubší mužský tón a vůbec jí to nešlo 🙂

Já viděla ženu. Krásnou ženu. A nebyla jsem jediná.

Každý kluk, který kolem nás prošel, na ní hodil očko 🙂 Všímala si toho. Sjížděla ty kluky taky pohledem a vůbec se nedivím tomu, že při minulé návštěvě Motola jí nabídl jeden chlapec doprovod (který neodmítla :), že jí kluci zvou na drink, chtějí si s ní povídat, seznamovat se… 🙂 To je jasné. Ona není muž. A tak to má prostě být. Přesně takhle.

 

A tahle slečna (Darinka je už 2 roky na hormonech) ženštější než 90 % biologických žen mi vypráví o tom, jak má někdy strach, že vypadá příliš mužsky! Jak by si chtěla nechat upravit nos… aby byla ještě ženštější!

To proto jsem pak celou cestu musela přemýšlet o hranici ženskosti – kde je ta pravá stoprocentní, když ani Darinka není spokojená? 🙂

 

Tolik jsem si přála být už na jejím místě… Vyprávěla mi o svém životě (protože jsem byla zvědavá). Jí identifikuje 100 % okolí správně (to ani jinak nejde). Má ženské jméno, protože je po orchiektomii (na Slovensku to totiž funguje tak, že se musí vyčerpat veškeré možnosti vedoucí k přeměně pohlaví a operaci předchází orchiektomie, po které si (stejně jako u nás) už ale můžeme změnit úředně jméno na ženské. Samozřejmě jsme probraly i téma přeměna a rozdíly mezi oběma zeměmi. Konkrétně Darinka musela docházet po dobu jednoho roku k MUDr. Caisové z Košic (slovenská kolegyně Hanky Fifkové, která má ovšem odlišný přístup i postupy – ale důležitý je výsledek, že?). Po roce (schůzky byly 1x za 2 měsíce, zatímco u nás jsou 1x za měsíc) dostala hormony a na orchiektomii mohla jít po dalším roce na hormonech.) U nás se ten první rok nečeká a hormony se dají, jakmile jsou všechna potřebná vyšetření (potvrzení diagnózy, endokrinologie a interna). Na Slovensku je potřeba vyšetření z psychologie, urologie, endokrinologie a genetiky. (Genetické vyšetření se u nás dělá myslím jen v Hradci Králové, jinak ne).

A také jsem se dozvěděla, že na Slovensku se operace pohlaví neprovádí. Není tam nikdo, kdo by jí udělal. (Pouze orchiektomii).

Pokud má někdo zájem o tuto operaci, musí do Prahy (nebo do jiné země, např. do Srbska, kde se ale platí zhruba 170.000 Kč, zatímco v Praze ji proplácí slovenská pojišťovna po vyčíslení všech nákladů. Darinka byla tak hodná, že mi dala nahlédnout do seznamu úplně všech úkonů (zajímavý seznam 🙂 včetně jejich ohodnocení a celkem to u nás v Motole vychází na něco přes 116.000 Kč. (Darinka mi říkala, jak se jí líbil úředník, který to s ní v Motole sepisoval 🙂

Pokud jste ze Slovenska, je potřeba vyběhat množství papírů právě kvůli pojišťovně. Ta už ale neproplácí kosmetické operace a tak tu druhou operaci, kterou MUDr. Jarolím dělá, aby „to“ vypadalo lépe, už si bude muset Darinka zaplatit zřejmě sama.

Říkala jsem si, jaké máme vlastně štěstí, že žijeme v ČR…

 

Představte si, že by v ČR nikdo operace pohlaví neprováděl a my jsme musely jezdit třeba do Košic – a to i několikrát do měsíce, než bychom to všechno zařídily!

 

Ale vím, jak nás všechny žene kupředu ta touha po ženskosti, takže se kvůli tomu postavíme třeba na hlavu (ale zrovna tohle tedy nepomůže :).

 

Potřebuji tu na Darinka neprozradit úplně všechno, aby nebyla identifikovatelná, ale prozradím ještě jednu drobnost, která mě hodně zaujala – Darinka má přítele, který ale neví, že tu dnes v Praze byla. Vyprávěla mi, jak spolu chodí, líbají se, mazlí… ale on nemá o tom, co jí čeká (a co prožila) ani tušení!

Takže jsme řešily, jak mu to říct… A obě jsme dospěly k názoru, že pokud jí miluje takovou, jaká je – tedy jako krásnou a milou inteligentní ženu, kterou jsem viděla i já, pak ten fakt, že teprve teď přijde o to navíc tam dole, co tam nikdy nemělo být a vlastně teoreticky ani neexistuje, nemůže ovlivnit to, zda s ní zůstane nebo ne. Ale takto přemýšlí ženy, jak podotkla Darinka. Jsme empatičtější. Škoda, že neměla jeho fotku – byla jsem moc zvědavá. Tak mi ho aspoň popsala, ale tyhle detaily už si nechám jen pro sebe.

 

I tak moc může být někdo ženský, že i před operací při tak blízkém kontaktu jako je hlazení a líbání, včetně přespávání v jejím pokoji, nemusí poznat, kým že to doopravdy je. A tak to má vlastně být, protože ona je žena a on je muž.

 

Moc ráda bych se přijela na Darinku ještě podívat a určitě se o to pokusím. Přivezu jí pomeranče 🙂 (jo, na JIPce z nich budou nadšení 🙂

 

Když jsem jí mávala vedle krásného modrobílého autobusu, uvědomovala jsem si, jak už musí být šťastná. Ona už je tak dlouho na druhé straně, že se stihla vytvořit i svou ženskou minulost.

 

Vážně mě potěšila její otázka, jestli se už chystám na nějaké rande s klukem 🙂

Jak bych ráda!

Potěšilo mě to z toho důvodu, že si vůbec dokázala představit mě, jak jdu na rande s klukem. To už fakt můžu? 🙂 (A ten kluk to o mně ví nebo neví? 🙂 No neví… Ale copak to jde, když vypadám takhle?

A neříká si totéž i Darinka? („Ještě nevypadám dost žensky…“ 🙂 Darinko – vypadáš! Fakt!

Po celou dobu jsem nebyla schopná si jí představit jako muže. Nešlo to.

 

Takže jsme si na lavičce na Florenci porovnaly třeba prsa 🙂 Myslím, že se ten hlouček strážníků docela kochal, když Darinka kroužila rukou kolem svých prsou a vyprávěla mi o tom, jak jí z absolutní nuly narostla tahle áčka, která mimochodem podle mě úplně stačí (a tvrdí to i její přítel :).

Probraly jsme i chlupy, které tolik nerostou, vlasy, pleť, kluky…

 

No prostě bylo to úžasné krásné milé holčičí setkání, které mi udělalo moc velkou radost a posunulo dál v myšlení, protože ještě pár měsíců a už budu moct začít taky tvořit svou holčičí historii…

 

S takovými pozitivními a krásnými lidmi bychom se měli všichni vídat častěji 🙂

 

Jen mě mrzelo, že jsem po dlouhé době od včerejšího večera měla odlakované nehty, protože hned druhá její věta po přivítání byla: „A kde máš své růžové nehty?“ Příště, až pojedu na kontrolu Kačenky, už si je nalakované nechám. Nelíbí se mi dělat ze sebe někoho, kdo nejsem…

 

Doufám, že jsem tu na Tebe, Darinko, nepráskla moc. Pokud ano, tak řekni, já to umažu nebo ještě víc zobecním. Ale tak nějak nepředpokládám, že Tvůj nic netušící přítel by zabrousil na tyto stránky. Ani nikdo z Tvého okolí. Ale chci respektovat Tvé soukromí, jak nejlépe dovedu. (Jenže Tys mi toho řekla tolik zajímavého! 🙂

 

Konečně jsem se taky dozvěděla, co je to „cicuška“ 🙂 Protože jsem byla takhle hezky nedávno nazvána na facebooku. (Je to něco jako naše „číča, čičinka“ 🙂

 

Proseděly jsme spolu na Florenci 5 hodin a i kdyby to mělo být 12, tak tam s ní sedím a povídáme si ještě teď.

 

A teď – zatímco já se jdu zachumlat do měkoučké postýlky, Darinka sedí na tvrdém sedadle u okna a doufám, že se jí podařilo aspoň na chvilku usnout. V momentě, kdy já budu zítra už 15 minut v práci, ona bude teprve vystupovat doma z autobusu…

 

Tak a teď si jdu ještě o půlnoci zase zpátky hezky nalakovat své nehty na růžovo.

(Už neříkám „nehtíky“ 😉