otєrєzє.cz

O pejskovi a veverce

7. 4. 2014 / 20:25 / 8 Comments
Ne, to jsem se nezbláznila 🙂 (I když mám někdy takový pocit 🙂 O pejskovi a veverce ale až níže… 🙂
 
Myslím, že mi to začalo…
Že dnešní den patřil k těm nejdůležitějším během celé mé přeměny a za pár hodin už nastane den druhý, který už nikdy nebude jako ten první.
Jsem ráda, protože první dny bývají krušné. Protože druhé a třetí a čtvrté dny bývají už klidnější… a což teprve třeba sté dny? 🙂
Abychom se ale mohli k tomu svému stému dni dostat, vždycky musíme prožít ten PRVNÍ.
 
Jsem šťastná, dojatá, nadšená, svobodná… přijatá! A tyhle pocity se nedají skrýt – bylo to na mě znát celý den, protože jsem se na každého usmívala a čím víc se den překlápěl ke své druhé polovině, tím více se mi zvyšovalo sebevědomí, protože reakce byly neuvěřitelné…
 
Ráno jsem měla ale nervy. V noci jsem se pořád budila. Děkuji Kačence z Prahy, že mi ještě v noci poslala sms, takže jsem se příjemně rozptýlila a zase se mi povedlo usnout. To mé těšení se a nadšení bylo zase větší, než ten strach (který byl ale také velký), takže jsem s chutí vstala o půl hodiny dříve a začala se v klidu zkrášlovat.
Měla jsem ohromnou radost, jak to všechno dobře vypadá. Jediné, co jsem nakonec zavrhla, byly lodičky, ale vůbec to nevadilo, protože jsem vypadala i tak dost žensky. Alespoň jsem si tak připadala a lodičky jsem si vzala s sebou do tašky, ale nebylo potřeba je vytahovat. Na ně ještě dojde řada a asi už brzo 🙂
 
První, kdo mě takhle viděl, byla vrátná. Byla ze mě vykulená, jenže já víc, takže jsem jí nic nevysvětlovala (chtěla jsem jí říct, ať už mi ode dneška neříká „pane Nováku“, což jsem jí řekla cestou z oběda a na to mi odpověděla, že už to dávno ví :), jen jsem se na ní opět usmála a šla po schodech ke své kanceláři, ale nahoře stála paní personalistka s Jíťou a debatovaly 🙂
Debata ovšem okamžitě skončila, protože jsem vešla já a hned se na mě vrhly 🙂
„Teda Terezko, Tobě to sluší! A ty náušnice – a jak jsi sladěná! Moc Ti to sluší!“ (No jo, moje Jíťa 🙂
K tomu se hned přidala paní personalistka – všimla si totiž mých prsou (což jsem čekala – ta dnes budila pozornost :). „Koukám, že máte i prsa!“ 🙂 „Ano a ta jsou dokonce už moje!“, pochlubila jsem se.
Pořád jsem se uculovala a byla na jednu stranu šťastná, na druhou vystrašená, takže jsem se sebrala a letěla na své pracoviště, kde jsem byla první a všichni do kanceláří teprve přicházeli.
Jíťa ale hned rychle dorazila a začala mě chválit! (Bože to bylo tak příjemné to poslouchat :).
Řekla jsem jí, co mám v plánu (že bych dneska chtěla začít svůj RLT a všem hromadně oznámit, aby mi říkali rovnou Terezo a v ženském rodě).
Byla jsem pěkně vyklepaná a občas jsem měla co dělat, abych to na sobě nedala znát.
Neměla jsem vůbec chuť na snídani – a to jsem si připravila čokoládový croissant, protože kvůli androcuru musím snídat.
Nakonec jsem ho do sebe dostala, ale u toho už jsem smolila tento e-mail, který jsem poslala naprosto všem (asi 50) zaměstnancům včetně pracoviště u Prahy a na Moravě, se kterými komunikuji:
 
 
Dobrý den,
omlouvám se za soukromý e-mail v pracovní poště, ale protože to pro mě není jednoduché, volím tuto cestu.
 
Možná jste někdo z Vás už u mě zaregistrovali určité změny a teď – po změně jména na dočasnou (asi rok) neutrální podobu, která je při změně pohlaví umožňována – není snadné mě oslovovat, proto v tom chci udělat pořádek a sjednotit to, neboť někdo z Vás už mě oslovuje Terezo a v ženském rodě, většina „po staru“ a pak v tom přeskakování mám zmatek i já.
 
S novým jménem mi začíná tzv. Real Life Test, kdy je ode mě vyžadováno vystupování v ženské roli minimálně po dobu jednoho roku 24 hod. denně, což je nové pro všechny a tak Vás chci touto cestou požádat, zda by bylo možné, abych byla od dnešního dne oslovována svým budoucím dívčím jménem Tereza Nováková (nebo neutrální Teri) a také v ženském rodě a stejně tak budu komunikovat i já s Vámi.
 
Začátky budou asi těžké pro všechny, neboť dobře vím, jak ještě stále vypadám, což by se mělo během 9 měsíců změnit, takže mužský rod nebo mé staré jméno musím chtě nechtě akceptovat. I já se budu přeřekávat, takže nemůžu po nikom chtít, aby to šlo hned. Snažím se to brát s humorem, ale opravdu to není snadné.
 
Pokud máte nějaké otázky, nebráním se odpovědím.
 
Respektuji jakýkoliv Váš názor na celou věc, nechci nikoho děsit a bude pro mě potěšením pokračovat v komunikaci v pracovní i soukromé rovině jako dosud.
Na moji (pracovní) funkci by to nemělo mít vliv.
 
Pokud jsem na někoho v příjemcích zapomněla, prosím o předání této informace dál.
 
Věřím, že tento přechod nebude tak hrozný, jak se může zdát.
 
Děkuji za Vaši pomoc, bez které se neobejdu…
 
Tereza Nováková
 
 
 
Do tří minut mi přišlo pět reakcí, které mě tak zvedly sebevědomí, že jsem začínala věřit, že dnešek přežiju 🙂
Tolik se mi líbily, že jsem se rozhodla je sem dát, abyste viděli, jaké ty reakce mohou být a jaké také čekají i vás, kteří jste ještě tenhle krok neudělali. (Vy, co ho máte už dávno za sebou asi víte, jak osvobozující tenhle okamžik je.)
 
 
„Držím Vám pěsti ať Vám vše vyjde… Chápu, že to je těžké pro Vás… Ten kdo má rozum Vás musí obdivovat…
Na ostatní bych se vykašlal…
Martin“
Martina mám ráda 🙂 Jenže si už rok vykáme a pořád ne a ne to zlomit. Tak jsem toho okamžitě využila a odepsala jsem mu, jak mu opravdu ze srdce děkuju a že jako žena navhruji tykání, které přijal 🙂
 
 
„AHOJ TEREZO,
Tak vítej mezi námi ženami 🙂
Věřím, že je to těžké a tak držím place a přeji hodně štěstí.
Milena“
 
„Ahoj Terezo, moc hezky napsané. Věřím, že to nebude tak těžké, jak se zdá!!! Sluší ti to! Pa a příjemný
den. J.“
 
„Dobrý den Terezo,
obdivuji Vaši odvahu a přeji hodně síly a štěstí. Jana T.
A kdybyste si chtěla tykat – jsem Jana. Ale samozřejmě nemusíte, je to na Vás. :-)“
Tady jsem tykání přijala moc ráda.
 
„Ahoj, v těchto věcech jsem liberální, takže máš moji podporu. Takže pokud by za mnou přišla se stejnou věcí moje dcera, tak by mě to sice zarazilo, ale maximálně bych jí vyšel vstříc. Akorát mám jednu vlezlou otázku a samozřejmě, že mi na ni nemusíš odpovědět, ale zajímalo by mě jak to máš se vztahem k mužům a ženám tam po té stránce a jak to vzala tvoje manželka.
Zdravím.“
Odepsala jsem mu ráda a po pravdě… 🙂 (Co, to vám neřeknu 🙂
 
Podobný e-mail jsem (na doporučení pana ředitele) poslala i všem důležitým dodavatelům, aby nebyli vyděšení, že se do telefonu najednou představuji „Nováková“…
Na svůj první telefonát jsem ale čekala dlouho! Jakmile telefon zazvonil, tak jsem nahlas pronesa: „Tak a teď se mi nesmějte, jo?“ 🙂 A řekla jsem své ženské příjmení 🙂
A ono to bylo úplně v pohodě. „Terezko, můžeš mi prosímtě prověřit….“ Jůůů!
 
Jedna krásná odpověď mi přišla od dodavatele obalů z Německa (komunikujeme spolu česky):
 
„Dobrý den Terezo,
doufám, že Vám nevadí trochu osobní oslovení, ale doufám že v návaznosti na Váš email to je přijatelné.
Jednoduše a stručně, nemám s tím vůbec žádný problém a moc držím palce aby se Vám tato životní změna podařila zvládnout bez potíží.
Změnil jsem Vám u nás v systému jméno na Frau Tereza Nováková.
Otázky nemám.
J.
Hezký den a ještě jednou: držím palce!“
 
 
A podobné reakce chodily celý den.
Je jasné, že ty negativní mi nikdo nepošle a je mi to jedno.
 
To je ale tak hezké!!! Kolik lidí najednou stojí při vás! Nečekala jsem to. Myslela jsem si, jak budou všichni vyděšení, jak je to nebude zajímat nebo jak si řeknou „ježiši, to je zase ten kolega, co se chce předělat“… ale nic takového.
 
Reakce nebyly jen písemné.
Jedna kolegyňka za mnou přišla, podívala se na mě a říká: „Tak Terezo! Vítej tady mezi námi ženami!“ 🙂
 
Mohla jsem se rozplynout blahem!!!
Tohle jsou vrcholy blaha!
 
Na to svolal ředitel poradu. Ředitel je náš jediný nadřízený nás tří z oddělení nákupu, takže jsem tušila, že si mě tam po poradě asi zase nechá. Bývá dost zvědavý 🙂
Jen co jsem s kolegou usedla (kolegyně ještě něco hledala v PC), tak to začalo.
„Á, koukám, že už tady vidím změny!“ (a já už se zase culila) „Viďte pane kolego – vidíte taky ty změny?“ 🙂 A obrátil se na kolegu… no ten chudák musel odpovědět, tak řekl: „No vidím!“ 🙂 A s úsměvem pronesl, jaká že ho to potkala hrůza, že teď bude pracovat zase v takovém babinci jako jediný muž! 🙂
A snažil se změnit téma.
Ředitel mi řekl, že četl můj ranní e-mail a začal mě oslovovat správným jménem i rodem. Jen jednou se v hovoru spletl 🙂
Bylo to tak příjemné! Řešili jsme úplně běžné pracovní věci, ale byla jsem oslovována „paní Nováková“ a ten rod… ten ženský rod mě hladil na srdci a po těle a po duši 🙂 Najednou bylo vše, tak jak jsem si vysnila a jak to má být. Tenhle okamžik v přeměně patří mezi jeden z nejhezčích, protože vás ještě víc osvobozuje… Najednou nejste žena jen sami pro sebe nebo pro rodinu a přátele… Najednou jste žena pro VŠECHNY!
 
Když porada skončila, ředitel mi řekl, ať ještě posedím.
A začal se vyptávat 🙂
Na hlas, na hormony, na prsa 🙂
Řekl mi, že by nebyl rád, kdybych se začala zabývat přeměnou víc, než prací, ale v tom jsem ho ujistila, že to nehrozí. Že si nemůžu dovolit udělat žádnou chybu, protože tuhle práci mám ráda a potřebuji ji. A taky jsem ho pochválila za liberální přístup, který tahle firma má, což se jen tak nevidí (ale věřím tomu, že není jediná). To mu neuvěřitelně lichotilo 🙂
Lichotili jsme si vlastně navzájem 🙂
 
Culím se ještě teď.
 
Řekl mi, že jestli už chci chodit na dámské toalety, tak ať tam chodím.
A já chci.
Vždyť RLT předpokládá život v ženské roli se všemi aspekty… ale nejen kvůli tomu. Přijde mi to normální.
 
Na to jsem pak napsala Jítě, že už mám dovoleno chodit na dámské, ať mi řekne, jak to tam chodí (všimla jsem si totiž, že si holky berou nějaké klíče)…
Odepsala mi tuhle legrační odpověď o pejskovi a veverce, kterou sem musím taky dát :)))
 
„Přesně tak, klíče se pokaždé berou u Míši. Klíč s veverkou nebo klíč s pejskem. Toaleta s pejskem, tam zlobí splachování a nejde to ani spravit, takže pokud ji použiješ, tak vždy dlouze držet tlačítko, až vyteče celá nádržka a uvolní se tlačítko a vrátí se nazpět. Pokud se nevrátí, opět zmáčknout. Pak přestane protékat toaleta. U veverky nic nezlobí, tam je to ok. Kdyby si potřebovala, můžu jít s tebou a ukázat ti to. Měj se. J.
Jsem ráda, že i já mohu nějak přispět k tvé pravé identitě.“
 
Mohla jsem se potrhat smíchy :))) Tak já bych tedy raději chodila k té veverce 🙂 Ale co mě ještě potěšilo je to, že by šla Jíťa se mnou. Tohle holky dělají 🙂 Ona je na mě tak hodná. Mám jí strašně ráda. Neuvěřitelně mi pomáhá a budu jí za tyhle „maličkosti“ do smrti vděčná.
 
 
Od dodavatelů jsem dostala ještě jednu moc milou odpověď.
Byla z firmy na samolepící štítky, kde komunikuji s Luckou. Tu jsem si tak nějak za ten rok oblíbila a vždycky jsme spolu vtipkovaly, ale nikdy se moc nerozepsaly, abychom se poznaly víc.
 
Lucka mi napsala dlouhý e-mail, že se nejprve lekla, že oznamuji, že končím. To prý by jí moc mrzelo a pak popisovala, jak je nadšená z toho, co jsem jí napsala, že má milión otázek, ale nechce mě jimi zatěžovat a tak jsem se s ní domluvila, že si jí přidám na facebooku (ještě jsem tam nebyla, tady je to přednější, ale těším se na ní moc :).
 
Do toho mi na facebooku začal už od noci psát Milan… psal mi i po celý den – prostě mě viděl pod jedním komentářem u Nikity a zamiloval se 🙂 No… já si tohle vážně vychutnávám. Přiznávám, že je milý a sympatický a tak to nechávám plynout… Ale je to tak příjemné!!!
 
Pak mě čekal oběd. To byla chvíle, kdy se mi zase rozbušilo srdce a sevřel žaludek. Vůbec jsem neměla hlad. Jenže jsem potřebovala do té kantýny plné dělníků vejít… potřebovala jsem to udělat a čeká mě ještě takhle vejít do výrobní haly a do skladu, kde jsou další stovky zaměstnanců a kde jsem dnes ještě nebyla, protože nebylo potřeba… Je důležité tyhle kroky udělat co nejdřív, protože nejtěžší je krok první. Ostatní už jsou prkotina a čím delší doba od dnešního dne uplyne, tím méně budu všechny zajímat a začnou opět řešit jiná témata (na což spoléhám, protože si chci užívat normální pracovní prostředí – jako žena).
 
Moje kolegyňka, která mě v pátek chtěla brzdit, šla na oběd se mnou. A moc mi to pomohlo. Na rovinu jsem jí řekla, jestli jí nevadí, že jdu s ní. Vytušila, co tím myslím a řekla mi, že mě nechtěla brzdit… že nevěděla, že existuje nějaký Real Life Test a že jen potřebuje čas… Pak jsme to při obědě ještě spolu chvilku probíraly a bylo to moc fajn. Úplně v pohodě. Moc hezky jí šlo oslovovat mě Terezo a mluvila perfektně v ženském rodě.
 
Zjistila jsem totiž, že to jde všem snadno právě proto, že takhle mluví najednou všichni! 🙂 On mě oslovuje žensky, tak já jí taky budu oslovovat žensky 🙂 Šíří se to jako lavina. Tenhle efekt je perfektní 🙂
 
A v pohodě byli u oběda i ostatní. Včetně dělníků a ostatních zaměstnanců. Ty pohledy jsem samozřejmě vnímala, takže jsem se jen usmála a šla dál. Nebo si jich nevšímala. Bylo mi i tak hezky.
 
Z oběda to kolegyňka chtěla vzít kolem budovy venkem, abysme se vyvětraly. Nakoukla ze dveří, jestli u vrátnice nekouří moc lidí (kvůli mě), ale já jsem jí řekla, že je to jedno, že potřebuji kolem nich projít, ať už to mám za sebou.
 
Samozřejmě tam sedělo asi deset dělníků, kouřili a hlasitě se bavili (no chlapi prostě :).
 
Už z dálky jsem viděla, jak se culí… Opět – úsměv, pozdrav… a zmizela jsem 🙂
Nemohli ze mě spustit oči… (myslím, že to nebylo tím, že bych je přitahovala :). Ale o to jde – nejtěžší je ten první den, první krok, první pohled… Člověk si zvykne na ledasco.
 
Na obědě mě moc potěšila paní kantýnská. Narovinu jsem jí řekla, že od příštího týdne se už budu podepisovat jinak. Usmála se na mě a mile řekla: „Já vím.“ 🙂 A řekla, že mi pomalu bude snižovat porce 🙂 (Konečně to pochopila, že nesním deset knedlíků jako ostatní kluci, jelikož já nejsem kluk 🙂
 
Tenhle den byl zvláštní a nestandartní. Vyhodili jednoho kolegu z vedlejší kanceláře za to, že 50 % času trávil na internetu svými soukromými záležitostmi. (Nebyl moc oblíbený. Nikdy se neusmál a byl to takový suchar. S kolegyňkou jsme se shodly, že jsme mu nikdy nepřišly na chuť a ani nepřijdeme – a na to jsme se dozvěděly, že letí na hodinu).
Jsem docela ráda, protože to byl jediný člověk, který mi nepřišel férový a měla jsem z něj vždycky strach (který jsem samozřejmě jako každá žena nedávala na sobě znát).
 
Líbila se mi kolegyňka, když vyzvídala, co jsem slyšela za dveřmi, když mu personalistka něco oznamovala… Psala mi přes pracovní Skype: „My ženy slyšíme všechno! Tak koukej poslouchat :)“
 
Do toho mi přišel mail od Hanky, protože jsem jí v pátek poslala dotaz, jak to mám řešit s rodem a oslovováním, když už jsem začala do práce chodit jako Tereza… Hanku to moc potěšilo a odepsala, že to probereme za týden, ale už jsem jí nepsala, že jsem to vlastně vyřešila 🙂
Moc se na ní těším a na vás ostatní holky taky!
 
Celý den byl krásný.
Večer jsem si dala k večeři tedy jen jogurt, protože víc prostě nezvládnu, ale to se postupně zlepší.
Na zítra jsem si připravila ještě své bílé kalhoty, bílou bundičku a úplně jiné tričko – s větším výstřihem.
 
Teď už si můžu nosit CO CHCI!
 
Ta svoboda mě naprosto odrovnává – přivádí mě do euforie – naplňuje mě a jsem tak šťastná, že to ani neumím popsat. Potřebuji se tu vypsat, protože to nemám komu říct. Tady nikdo není. Jen tma, protože mezi tím, co píšu tenhle článek, se už setmělo, ale já si ani nestihla zatáhnout žaluzie.
 
Dnes mi přišla z votočvohoz krásná zelená bundička a modrá košilka ve vyloženě ženském stylu. Tolik se těším, že si teď můžu svobodně nosit co chci.
V tom je to kouzlo coming-outu… Když to všichni vědí, není proč se skrývat.
A když vám všichni začnou říkat Terezo a ještě k tomu v ženském rodě (což se opravdu dnes všichni snažili), je to něco, co vás přivede k závěru, že tahle cesta je to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem v životě mohla udělat…
 
Teď už mám všechny dveře otevřené.
 
Poslední střípky území, kde jsem mou identitu ještě oficiálně neohlásila jsou sousedé a bývalí zaměstnavatelé, k jednomu z nichž chodím dost často, protože ho potřebuji ke svému podnikání.
 
Dnes jsem tam byla tak, jak jsem byla v práci a neřešila jsem to. Když RLT, tak RLT a se vším všudy.
Ale oni jsou tam i tak všichni milí a mám je taky moc ráda, takže to nikdo neřeší.
 
Sousedky jsou zvědavé – tuhle jsem koukala z balkónu, na kterém vysely růžové věci z pračky a sousedka na mě křičí: „Tomáši, ty pereš jo?“
 
Ufff 🙂
Jo, peru! A co jako 🙂
 
Ale mám radost, když takhle jak jsem projdu kolem některého ze sousedů a hezky pozdravím 🙂
Je potřeba se tomu postavit čelem.
TEĎ UŽ TO NEZASTAVÍM.
 
Po práci jsem letěla na druhé kolo úřadů s novou občankou – začala jsem na dopravním kvůli dokladům od auta – tam byla tak milá slečna (taky Lucka :)! Měla jsem to přepsané do deseti minut. Následoval finančák – tam už to bylo horší (přeci nebudou úřednice na finančáku milé – to by bylo proti všem pravidlům a představám 🙂 Naštvala mě, protože mi po vkročení do místnosti řekla „pane“. Ale pak to házela do neutrální podoby a vyhýbala se rodu 🙂
Na katastru byl klid a paní mi řekla, že by se změna jména měla promítnout i jim automaticky v databázi.
Ale když si to zkontrolovala, tak nepromítla 🙂 (Přitom mé nové neutrální jméno se v některých registrech už objevilo). Takže usoudila, že mi dá žádost o změnu jména, tu jsem vyplnila a šla. Tím jsem zakončila své putování po úřadech a ještě pošlu oznámení pojišťovnám (kromě zdravotní, kde to vyřídili rychle) a kam chodit osobně ale nebudu…
(Dneska mi mimochodem přišla nová kartička ze zdravotní pojišťovny 🙂 To je fajn, protože jí můžu rovnou ve čtvrtek ukázat zubařce.)
 
 
Pracovní e-mail s mým čerstvým jménem – musela jsem si hned poslat jeden sama sobě 🙂
 
Rozhodla jsem se používat rovnou své budoucí dívčí jméno, místo neutrálního, protože dívčí je pro mě jednodušší i vzhledem do budoucna. A já jsem Tereza… Nikdo s tím v práci nemá problém. Žádné „ale“ nebo „to nejde“ nebo „musíte používat to, co máte v občance“. Za to vám, milí kolegové, moc děkuji!
 
A děkuji i vám všem, kdo jste stáli a stojíte při mě. Bez vaší podpory bych ráno tak, jak jsem chtěla, nevyrazila.
 

8 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.