Před chvílí jsme přišly z procházky po sídlišti. Dnes jsem Darinku docela provětrávala. 🙂 Sluníčko nás krásně hřálo do nohou v sukýnkách, ale vítr foukal ještě studený. To mi ovšem nevadilo. Zatímco má první procházka za bílého dne v sukni před týdnem s Darinkou byla doprovázená mými obavami a trochu i strachem, teď už jsem to neřešila. Když se mě ráno Darinka zeptala, jestli půjdu v sukni, tak jsem neváhala ani chvilku. Vytáhla jsem pro změnu riflovou a jely jsme do Žitavy. Jen tak na procházku a pro jeden šampón.

 

Darince to moc slušelo. Měla takovou kratší „tenisovou“ bílou sukýnku, neonově růžové tílečko, ve kterém je tak štíhlá s úzkým pasem a tak ženská. No a já riflovou sukni a žlutozelené tričko, k tomu zelené třpytivé náušničky a balerínky na klínku.

 

Většinu času jsem na to, jak jsem oblečená, ani nemyslela. Prostě jsem si užívala tu ženskost. Ale byly tam chvíle, kdy jsem si vzpomněla na dobu, kdy jsem tuhle sukni mohla mít jen doma, případně venku ve dvě v noci, čemuž předcházela dvouhodinová příprava (líčení, holení, lakování nehtů, atd.). Teď žádnou přípravu nepotřebuji. Mám nalakované nehty pořád, jsem namalovaná už od rána a můžu tak jít třeba pro čerstvé housky do pekárny nebo otevřít sousedovi, který na mě zvoní a něco mi potřebuje. Prostě to tak je.

Není tu už prostor k popisování mých pocitů při procházce městem v sukni, protože se v ní procházím s přirozeností, po které jsem tolik toužila. Tak, jako ji přirozeně oblékají všechny ostatní biologické ženy a taky to nikde neříkají jako nějakou výhodu. Protože je to jejich přirozenost. (Naše přirozenost).

Občas jsem si v odraze ve výloze uvědomila, jakou mám neuvěřitelnou možnost projevit svou ženskost a doslova se při chůzi vznášet, vypnout prsa, užívat si tu ženskou chůzi, protože tak chodit můžu a vlastně (díky bohu) i musím, je to ode mě dokonce očekáváno! Mé okolí mi říká: Chovej se co nejvíc žensky, protože jsi přeci žena. Jsi oblečená jako žena, máš vlasy jako žena. Nebudeme se divit a civět na Tebe, když jako žena budeš kráčet nebo sedět na lavičce s nohou přes nohu. Naopak – divili bychom se, kdybys udělala nějaký mužský pohyb.

Vaše okolí vám dává jedinečnou příležitost k tomu, abyste byly sami sebou.

To je na tomhle období naprosto úžasné.

Čím víc žensky se chovám, tím víc se cítím přirozeněji a tím víc nad tím přestávám přemýšlet, protože vjíždím do těch správných kolejí, kde není potřeba uvědomovat si, že mám na sobě sukni mezi davy lidí na žitavském náměstí, v zahrádce cukrárny v centru města, kam jsme si dnes odpoledne sedly s moc milou návštěvou…

 

Před půl rokem v listopadu 2013 jsem napsala článek „Den, po kterém už nikdy nic nebude jako předtím„.

To byl zásadní moment v mém životě, kdy jsem se poprvé setkala s člověkem, který už byl na správné straně. A vlastně jsme se poznaly taky díky tomuhle blogu. Tenhle můj deníček, který měl 31.3.2012 jen jedinou funkci – nezbláznit se a mít to komu říct – se proměnil v neuvěřitelný kouzelný nástroj na sbližování lidí, kteří to už konečně mají komu říct…

 

Andy mi tenkrát nesmírně pomohla, protože jsem díky ní získala sebevědomí (byl to můj první den za bílého dne mezi lidmi jako Tereza… To ráno jsem byla tak nervózní, nespokojená se svým vzhledem a bezradná, ale tak plná touhy už konečně to udělat! Když koukám na fotku z toho dne, nejradši bych jí smazala, ale tenkrát jsem si myslela, bůhví jak nejsem krásná… Jenže pro mě jsem byla krásná. Jakákoliv minimální možnost být ženou se mi líbila, bez ohledu na to, zda jsem krásná byla nebo ne.)

Andy mi byla motivací. Už jsem tolik potřebovala potkat někoho, kdo by měl úplně po všem. A tolik se mi ta představa líbila, že když jsem přijela domů, nedalo se říct nic jiného, než že jsem právě prožila den, po kterém už nikdy nic nebude jako předtím. A taky že nebylo. Byla to první stanice mého rychlovlaku, do kterého jsem nastoupila a ten už se nedal a nedá zastavit.

Do cílové stanice to mám ještě zhruba rok. A pak budu řešit totéž, co tu řeší teď Darinka… Už se v ní úplně vidím…

 

Andy s Ivčou přijely na naší prosbu, protože jsem nebyla schopná odpovědět Darince na některé otázky, na které ovšem už Andy odpovědět mohla, protože je z nás všech nejdál. Na operaci byla v říjnu 2013 a na z-plastice nedávno.

 

Bylo to moc milé setkání a viděla jsem, jak některé odpovědi Darinku uklidnily. Vlastně i mě. Protože nám nebylo jasné, jak ze stavu, který tam má Darinka teď, může být něco, co vypadá jako dokonalý ženský genitál. Teď už vím, že může. Z-plastika, kterou MUDr. Jarolím provádí jako druhou doplňující plastickou operaci zhruba po půl roce od první, to zařídí. Po ní by mělo vše vypadat realisticky a konečně se zakryje ten poměrně velký vyčnívající a nesmírně citlivý klitoris o průměru asi 1,5 cm.

 

Napadlo vás třeba, kolik peněz budou stát jen lubrikační gely na dilataci? 100 ml balení stojí od 130 do 200 Kč! A vyjde tak na tři čtyři dny. Takže nám Andy doporučila lubrikační gel Ty & Já, která se dá sehnat v lékárnách za 100 Kč.

Hledaly jsme dnes lubrikační gely i v žitavském DMku a v Rossmannovi, ale zatímco většina ostatních výrobků z drogerie z Německa jsou levnější, lubrikační gel za 280 Kč je příliš. Jenže to nejde ničím jiným nahradit.

 

Moc ráda jsem Andy s Ivčou zase po tom půl roce viděla. Tentokrát už ovšem bez jakýchkoliv obav a strachu. Bylo to jiné. Ještě hezčí…

Nasedly na svojí motorku a odfrčely zpátky do podkrkonoší.

 

Líbilo se mi, jak Andy popisovala, že se jí během HRT změnil způsob jízdy autem (i na motorce). Zatímco dříve si pod vlivem testosteronu potřebovala pořád něco dokazovat a pod záplavou adrenalinu jezdila rychle, nebezpečně a neohroženě, teď (po užívání androcuru) jezdí klidně, opatrně a bez stresu. Prostě jako žena.

 

Darinka před hodinou unavená usnula. Na chvilku se procitla, že jí je zima, tak jsem na ní hodila ještě mojí deku a lehla si k ní. A usnula jsem taky… Teď jsem se probudila, ale ona pořád spí, tak jsem rychle skočila napsat tenhle článek.

Neustále se kochám její ženskostí a dokonalostí. Až mě udivuje, že i ona po dvou letech HRT s tímhle vzhledem ještě stále řeší, zda je dostatečně ženská. Ale shodly jsme se na tom, že toho se nebavíme. Zůstane nám to v hlavě na věky a budeme to řešit (i když v menší míře) pořád.

 

Mám radost, že už vypadá tak dobře, cítí se dobře a chodí téměř jakoby nikdy žádnou operaci (ani nedávnou komplikaci) neměla.

A taky mám radost z toho, když řekne: „Mám chuť na tu bábovku, nakrájej jí a dej si se mnou“ nebo „ještě domů nepojedu“.

Ona je můj motor, který stonásobně zrychlil už tak letící rychlovak, ve kterém sedím. Veškeré mé pochybnosti (mám jít v sukni nebo nemám?) jsou předem vyřešeny. A tolikrát mám sto chutí jí říct, jak jsem jí za to vděčná. I za to povídání před spaním dlouho do noci nebo procházky po městě.

 

Těším se na příští týden, protože to vypadá, že bude krásně a čeká nás společné sezení u Hanky.

Jen bych jí chtěla už konečně dopřát, aby se mohla vidět se svým klukem, na kterého každý den tak myslí a kterému dnes sháněla dárek.

 

Zítra nás moje mamka pozvala na oběd. Bude to zajímavé setkání, protože tam bude i moje sestra se svým „novým“ přítelem, který u nás ještě nikdy nebyl. A který uvidí poprvé svoji novou švagrovou 🙂 (mě 🙂 a Darinka taky.

 

Mám takovou radost z dnešního dne, z celého života, z té vší ženskosti a procházek po městě, kde na mě nikdo neciví a kde nejen že pasivně procházím kolem davů lidí, dokonce s nimi aktivně komunikuji, stojím ve frontě a bavím se s pokladní, s lékárníkem, s doktorkou, se sousedkou…

 

Vzpomínám na chvíle, kdy všechno bylo tak těžké, bolestivé, smutné, zoufalé, nesplnitelné… a bylo to ještě relativně nedávno. Znám spoustu z vás, které jste ještě také tam, ale chci vám říct, že i tohle období skončí a budete taky jednou sedět na zahrádce v cukrárně v centru města a dávat si tu nejlepší čokoládu na světě obklopené úžasnými lidmi, se kterými jste tam přišly a těmi ostatními – cizími – kteří z vás právě dělají tu ženu, neboť vás jako ženu vnímají. Bez všech těchto lidí (i těch neznámých) bych nikdy ženou nebyla. Ale jen v bytě schovaným kouskem lidského těla pokoušející se vypadat jako žena. Zavřená žena. Která nikdy nebude ženou, dokud nebude jako žena přijata zbytkem tohoto světa.

 

Vy všichni, kteří jste ještě zavření, nebojte se udělat ten první krok. Vidíte snad na mě, že se trápím? Stačí přeskákat pár těžkých a zdánlivě nepřekonatelných překážek a jste tam, kde jsem já. Nebo ještě lépe – tam kde je teď Darinka.

My všechny bychom si přály dosáhnout její maximální ženskosti. A mnohé z nás jí také dosáhnou.

 

Líbí se mi, jak mi některými situacemi vlastně nepřímo říká, že mi to sluší. I když mám do její krásy ještě hodně daleko. To mě tak povzbuzuje.

 

Právě vstává, takže si jdu sednout zase k ní. Usmívá se, vypadá dobře 🙂 A říká: „Já ti do toho psaní budu povídat, tak to koukej rychle dopsat.“ 🙂

Moje šéfka chce ohřát rizoto, takže končím a vám všem přeji hezkou neděli. 🙂

Do Děčína, Košic, Turnova, Prahy, Veltrus, Ostravy, Chrastavy, Sence, Kralup, Havířova, Dvora Králové n.L., České Lípy, Hejnic, Náchoda…

We are everywhere.

 

„Ahoj Terezko…“, takhle mě oslovuje naše paní účetní. Nejsem Tom. Nejsem Terry… Jsem Tereza. Ale nejsem jí jen pro sebe, jako v minulosti. Je to teď mnohem mnohem hezčí, protože jí jsem pro své okolí. To je nesrovnatelný rozdíl. Vždycky mě zahřeje u srdce, když mi takhle hezky někdo řekne. Což se stává často a má to v sobě takové kouzlo, že mě to dokáže vždycky pohladit..
Trošku mi tu v práci padá hlava do klávesnice a občas kliknu někam, kam jsem vůbec nechtěla z toho ponocování s povídáním do noci s Darinkou, ale vůbec mi to nevadí, protože si s ní tak ráda povídám. Nějak mi těch 24 hodin nestačí. Tak moc ráda se teď vracím z práce domů, kde mě někdo čeká. Není to partner, není to rodina, není to zvířátko 🙂 Je to někdo, kdo je u mě jen na chvíli, ale těším se na ní, na tu slečnu, co mě umí tak hezky přivítat, je nadšená ze všeho jako já a má radost, že přicházím – a hned zase odcházíme – spolu ven.
Darinka pro mě není a ani nikdy nebyla muž. Neměla ani mužské tělo. Nebyla ani nikdy MtF (myšleno pro mě v mé hlavě). Nedokážu to v ní vidět. Vidím v ní ženu, je žena a pro mě vždycky ženou byla (přestože si prošla tím samým, co my všechny – tedy navíc něčím, po čem některé z nás teprve toužíme.) Pro mě nemá žádné mužské znaky, vnímám ji celkově i v detailech jako ženu, její způsob mluvení, chůze, pohybů. A tak působí na všechny, koho potká. Můj mozek není schopen jiné identifikace ani představy. Ani si to představovat nechci.

 

Moje mamča prohlásila, že by Darinku chtěla adoptovat 🙂 Jéé nová sestřička! 🙂
O víkendu jsme potkaly na parkovišti u obchodu jednoho mého kolegu. Nebyla příležitost se vzájemně představit, byl tam s rodinou a spěchal, ale dnes u mě instaloval skener a tak jsem se ho zeptala, jestli si všiml té blondýnky se mnou…
„No jasně, ta krásná blondýnka se nedala přehlédnout. To byla tvoje dcera, ne?“ 🙂
Tak tím mě rozesmál. Mé dceři je sedm. Ale za určitých okolností bych Darinku jako dceru mít mohla 🙂 A moc ráda 🙂 Nebo jako sestru.
Nemůžu se chvílemi ani soustředit na práci, jak mě to těší, že v mém bytě je. Proto o ní musím zase psát, protože ovlivňuje můj současný život dost výrazným způsobem.
Tolik bych si přála, aby bydlela blízko. Budu podporovat veškeré její plány, které teď má.
Má celý život před sebou. Může se rozhodnout, kde bude žít, pracovat, kde bude se svým klukem… (To vlastně můžu i já, ale mám dobrou práci a nikam se stěhovat nechci, mám to tu ráda.)
Proto mě těší, když Darinka řekne, že se jí odsud nechce domů. Snažím se, aby tu byla ráda. Každý den, který tu bude, je pro mě vytržením z šedivé rutiny. Shodly jsme se, že pro obě. Po dvou letech si mám s kým povídat, s kým vařit večeři, smát se, probírat kluky, pro koho péct rebarborový koláč (už zase, protože ho Darinka ještě nikdy neměla a já ho miluju :). Mám komu říct, co bylo v práci a vyprávět o nepodstatných věcech. Můžu to někomu říkat (ne psát do mailů nebo sms) a ráda si povídám o jejích zážitcích.
Když jsem Darinku viděla poprvé před několika týdny na Florenci, nemohla jsem uvěřit svým očím a zůstala okouzlená tou její ženskostí. Když jsem za ní přijela poprvé do Motola, měla jsem takovou radost, že jí zase vidím a teď mám pocit, že se známe roky.

My MtF milujeme, když nás někdo bere automaticky jako ženu.
Proto vyhledáváme osoby v podobné situaci, jako jsme my. Chceme se s nimi stýkat, mluvit, odhodit masku, ať vypadáme jak vypadáme. Někdo více, někdo méně žensky. Ale vždycky je to stejně příjemné – jsme mezi svými, kde nikdo neřeší naši ženskost nebo neženskost.
Ale tohle je jiné. Ona je pro mě kamarádkou, neřadím jí mezi „one of us“, ačkoli mezi nás patří, ale jak říká, že chceme zapomenout na minulost, nepřipomínat si jí a začít žít na té správné straně. Nevracet se. Ve spoustě věcí je mi Darinka inspirací. Je o tolik kroků vepředu přede mnou…
Nesmírně si chrání své soukromí, až je pro mě někdy těžké to respektovat, ale snažím se jak můžu. Taky mi nebude za dva roky příjemné, až k někomu přijedu a on mě bude představovat jako „někoho z nás“. Nebudu chtít být „jedna z nás“. Takže odteď už jí budu představovat jen jako Darinku. Žádná MtF.
Je na každé z vás, jak se k tomu všemu postavíte v budoucnu. Některé v tom máme prostě jasno a chceme, aby to bylo respektováno.

Včera jsme šly koupit něco k jídlu a narazily na kolegyňku z mé kanceláře. Chtěla nás potkat a povedlo se! To je ta kolegyňka, které jsem to tu všechno řekla jako první a která si všimla, že mám namalované oči v den, kdy jsem si je prostě odmítla z neděle odlíčit a ráno je ještě přikrášlila. To byl den mého vzdoru. Začátek toho všeho tady v práci. A tenkrát mi poslala takový moc hezký krátký dopis plný podpory a nadšení.

Tak jsem jí představila Darinku, prohodily jsme pár slov a šly dál.

Ráno v práci mi hned kolegyňka říká: „Já jsem Ti chtěla napsat sms už večer… Jsem úplně v šoku. Tohle je vážně zázrak. Nechápu, jak může být tak krásná! To je úplně normální holka! Co normální – krásná žena! Ty vlasy! A ta jemná tvář. Je tak štíhlá!“ A začala mluvit na zbylé dvě kolegyně a kolegu v kanceláři, že by rozhodně v žádném případě nepoznali, že nikdy ženou nebyla. Nadšeně vyprávěla o včerejším setkání jako o setkání s nějakou celebritou 🙂 Však tou také je 🙂 Začala své vyprávění slovy: „Že neuhodnete, koho jsem včera viděla? – Darinku!“ 🙂
Měla z toho setkání takovou radost.

Moc se omlouvám, že o Darince píšu už třetí článek po sobě, ale tohle je výjimečná situace s výjimečným člověkem a jelikož z toho mám taky radost, tak si tuhle milou část tohoto hezkého období zapíšu sem. Navíc nestíhám trávit čas u PC a ani nechci. Mnohem radši lítám s Darinkou venku nebo sedím vedle ní na matraci a povídáme si. Tyhle chvíle miluju.

Za čtvrt hodiny opouštím kancelář a mířím domů. Mám v plánu jí ukázat Žitavu a zajít do DMka, kde koupíme nějaký hezký dáreček pro jejího milého. Budeme tam jen chvilku, abych jí moc nevyčerpala, ale současně vytáhla ven na vzduch. Vidím na ní, jak z toho má vždycky radost. A já tím pádem hned taky. Ovšem pokud se nespustí ten liják, co se teď nad celou ČR snáší… :/ Tak nic. Fajn počasí, fajn deštíček čtyřihodinový…

 

Doufám, že aspoň Darince už bude zase o maličko lépe…

Darinka se chtěla projít, protože jí procházky dělají dobře, já taky a navíc jsem potřebovala kuřecí maso do dnešních zapečených brambor s pórkem a se smetanou.

Jenže venku je skoro 30 stupňů…

Darinka si vzala hezké kraťoučké kraťasy a takové lehké letní vzdušné volné šedo-béžové tričko s potiskem.

Prostě úplně normální ženské oblečení do vedra takhle koncem května.

Já toužila vzít si sukni (a navíc kraťasy ani nemám), ale chyběla mi odvaha.

Jenže když jsem si oblékla rifle, rýpla do mě Darinka, že „či mi nebude teplo v tých nohaviciach?“ 🙂

Tuhle otázku jsem si pokládala celou dobu i s odpovědí, že teplo mi bude.

Vzala jsem si rychle dvě sukně nenápadně vyzkoušet do koupelny, vypadalo to dobře, ale pořád mi chyběla ta odvaha. Řekla jsem si, že to prostě ještě nedám… Štvalo mě, že to vzdávám a to zrovna ve chvíli, kdy mám úplně jedinečnou možnost nejít do města sama, ale s Darinka, takže by to pro mě bylo jednodušší a stejně jsem to chtěla jednou udělat… Někdy v létě? Proč já si vždycky všechno plánuju tak na dlouho?

 

Její otázka, jestli mi nebude v těch kalhotách teplo mě ale nakopla tam, kam jsem potřebovala. Potřebovala jsem se dostat sem a přeskočit na další vyšší level. Přeci nebudu nosit celé léto kalhoty?

Naštvala jsem se a i když se mi rozbušilo srdce a vím, že úplně zbytečně, hodila jsem na sebe takovou kratší béžovou sukni…

Ta se Darince líbila, takže jsem díky ní dořešila tričko, vzala jsem si k tomu béžové balerínky na klínku a jely jsme do města, kde jsme vystoupily, prošly se kousek, daly si zmrzlinu, prokličkovaly davy lidí u obchodního domu, koupily kuřecí maso a jely zase domů protože Darinka (ačkoli je dobře, když chodí) už cítila bolest.

Když jsem zaparkovala u domu, tak se ale Darince chtělo dál chodit, tak jsme udělaly docela hezký okruh kolem domu.

Byla jsem ráda, protože se mi domů nechtělo.

Najednou jsem byla tak svobodná v té sukni!

Cítila jsem se tak žensky! Tolik se mi líbil odraz ve výlohách – a když šla vedle mě ještě kočka Darinka, to byl pro mě zážitek.

 

Ještě nikdy jsem nebyla přes den mezi lidmi v sukni.

Dnes už tuhle předchozí větu ale nikdy říct nemůžu… 🙂

 

Darinka říkala, že to moc řeším. Já vím, že ano. Já takhle řeším a řešila všechno poprvé.

Jenže ten pocit, který jsem teď měla (a ještě pořád mám, protože si sukni jen tak nesundám) byl tak krásný, ženský a povznášející, že kalhoty nechávám ve skříni 🙂

 

Darinka prohodila, jestli půjdu takhle zítra do práce 🙂

Jednou ano, ale tam zrovna tu odvahu ještě pořád nemám. Musím ale využít toho, že tu Darinka je a když je takhle krásné počasí na kraťasy nebo sukni, tak toho prostě využít.

Přeci nebudu jediná holka ve městě, která tam létá v kalhotách?

A takhle se mi aspoň včas opálí nohy.

 

Čím více budu sukně nosit, tím více mi to začne připadat obyčejné a normální. Však taky jak by ne, když jsem žena. A ženy sukně nosí.

 

Asi jsem potřebovala povzbuzení, kterých mi Darinka dává hodně. Taky jí pořád musím obdivovat.

Jsem šťastná, že 25. květen 2014 si můžu zapsat zase jako můj významný a krásný den (krásné jsou všechny, ale tenhle byl jiný). Už nikdy to nebude poprvé… Ode dneška už to bude naprosto přirozená věc, kterou budu řešit stejně, jako jí řeší všechny ostatní ženy.

 

A jaký to byl pocit procházet se mezi těmi lidmi ve městě? Vznášet se a být šťastná?

Nemůžu tomu uvěřit, že už se to stalo. Že můj sen jít jednou za bílého dne v sukni do města se splnil. A chci to udělat i podruhé, potřetí… po sté… Nechci se omezovat. Chci nosit totéž, co ostatní holky ve městě. Proč zrovna já bych se měla pařit v dlouhých kalhotách místo v krásně vzdušné sukni?

 

Dost bylo kalhot. I když ty dámské, co mám, jsou taky moc sexy. Teď je čas na sukně.

Už bylo na čase.

 

Nic neberu hopem. Jen už chci konečně žít tak, jak po tom celý život toužím.

 

Vlastně jsme se k sobě náramně hodily jako nějaké dvě sestry.

Lišily jsme se akorát v barvě vlasů – Darinka blond, já brunetka, jinak obě šedobéžové tričko, já sukni, Darinka kraťasy, obě třpytivá růžová srdíčka jako náušnice…

 

Nechápu, proč jsem to pořád tak odkládala. Jsem nadšená. A šťastná. Z něčeho, co by mělo být úplně normální…

 

Jdu připravit oběd a těšit se, že zítra bude zase krásně a po práci vezmu Darinku zase do města. Rozhodně bych se ráda doma převlékla zase do sukně a půjdeme mezi ty davy.

Mám radost, že jsem ten zase další první krok už udělala a teď už jsou všechny druhé, třetí, tisícáté kroky jednodušší a jednodušší.

 

Ani se mi zítra nechce do práce, jak jsem tu s Darinkou ráda. Kéž by odsud nikdy neodjela… (Nemyslím hned z mého bytu, ale prostě odsud z města, aby tu byla pořád.) Aspoň se budu těšit domů.

 

Sukně.

Pro někoho naprosto obyčejná věc.

Ale já o ní musela napsat článek… 🙂

 

Tohle bylo mé další poprvé.

Kolik těch ženských poprvé vlastně ještě zbývá?
Už moc ne…

Hodně jich souvisí s muži, jinak v tuhle chvíli už jsem v tom nejvyšším možném ženském levelu. Snad už jen dámské plavky (související ale s operací) jsou jen o trošičku výš. Ale jen o trošičku.

 

Tak se mi to líbilo, že jsem se musela vyfotit.

Darinka se nabízela, že mě vyfotí, ale zjistila jsem, že se fakt stydím, což mě zase štve, protože jsem tím promarnila jedinečnou příležitost mít první fotky, které nebudou focené před zrcadlem. Jenže já na fotkách vypadám hrozně…

 

Moc ráda bych se během doby, kdy tu Darinka bude, k tomu focení od ní odhodlala aspoň na pár fotek…

A ještě raději bych sem dala fotku přímo s ní! Tolik jsem toužila po společné fotce… Mít takovou památku na tyhle dny s touhle krásnou a milou slečnou. Ale tohle prostě nejde. Respektuji to a chápu. A i kdyby jednou společná fotka byla (jako že jí prostě chci :), nikdy jí sem nedám.

Takže zase jen ty moje zrcadlové… :/

 

 

 

 

 

—————–

21:01

Já ty nápady Darinky prostě miluju: „Jdeme se projít?“ 🙂

V osm večer. Sluníčko zapadalo za kopce a ještě krásně hřálo, takže jsem zůstala v sukýnce (což jsem si náramně vychutnávala) a šly jsme se projít.

Darinka dostala chuť na mandarinkový kompot, takže jsme se vydaly do supermarketu kousek odsud.

Já jsem si vychutnávala svůj stín, ve kterém se mi sukýnka tak krásně vlnila a odrazy ve výlohách, kde šly dvě slečny, co si povídaly a jen tak se procházely.

U pokladny byla fronta a před námi byla rodinka s chlapečkem v kočárku, který vezla maminka, zatímco tatínek vykládal nákup. Ten roztomilý chlapeček se na nás pořád culil, takže chvíli na něj mrkala Darinka, chvíli já… až to tatínek nevydržel a řekl: „No jo, tři ženský a ty jsi ve svém živlu, viď?“ 🙂

 

Však jak jinak to taky mělo být? 🙂

Včera jsem si udělala zase hezký výlet do Prahy.

Těch 32 stupňů moc příjemných nebylo, holky všude na ulici v sukních, šatičkách nebo v šortkách, ale občas se vyskytly i holky s riflema, tak jsem až tak nevybočovala. Musím přehodnotit svůj šatník na léto 🙂 Sukně je potřeba, ne můj rozmar. I když si jí samozřejmě taky vychutnám, když je to něco tak extrémně ženského…

 

Byla jsem k Hance objednaná až na 15 h. a potom jsem jela na návštěvu za Darinkou, takže dopoledne jsem šla ještě do práce a měla náramnou radost, že už nemusím přeskakovat. Kdysi mi zabíralo obrovské množství času přeskočit z Toma do Terezy a pak to tak ukrutně bolelo, když jsem musela zase Terezu opouštět a jít ráno do práce v klučičím… To už je pryč. Tohle je ta nejhezčí část celé fáze. Kdy už si všichni zvykli a nikdo nic neřeší. Je to tak, jak má být.

 

Když jdu teď tou naší velkou výrobní halou, kde je 100 zaměstnanců a všichni se na mě dívají, už je mi to jedno. Usměju se na ně a jdu dál. Oni mě zdraví a nic strašného se neděje. Není důvod mít z čehokoliv strach. Čím déle žiju tenhle správný život, tím lépe i pro okolí. Vše začíná být tak přirozené, že už nikoho nebaví řešit mou minulost. Za chvíli budu zapomínat, že se mám něčeho děsit, bát, být nejistá… Ptala jsem se Darinky, jestli i ona takhle krásná a ženská po 2 letech HRT řeší to, že by ji mohl někdo odhalit.

Řekla mi, že u mužů ne, ale že u žen občas cítí, jakoby jí zkoumaly.

Tak jestli Darinka tohle ještě občas řeší, čeká to i nás. Nikdy si nebudeme 100% jisté, že projdeme. Přitom víc ženštěji už Darinka ale vypadat nemůže! 🙂 (Tedy podle mě. Podle jí ano 🙂 Ale to jsou ty naše neustále nespokojené představy – tohle máme ostatní úplně stejné jako biologické ženy 🙂

 

Já jsem já a neumím si představit, že by to teď mělo být jinak. Proto budu ráda podporovat všechny z vaá, kdo tu masku ještě máte, ať jí co nejdříve odhodíte. Protože sama na sobě vidím a cítím, jak moc je to příjemné a potřeba. Nebo chcete být uvěznění ve špatném těle do konce svého života? JE TO JEN VAŠE ROZHODNUTÍ. NIKDO ZA NIC NEMŮŽE, NIKDO ZA NIC NENESE VINU. Jak mi včera Hanka řekla, když jsme probíraly ex…

 

Obě návštěvy byly moc fajn.

U Hanky je vždycky tak uvolněná atmosféra, jakoby to byla moje kamarádka. Zase jsme se nasmály – když jsem jí popisovala můj první den v práci, kdy jsem opustila už navždy Toma a taky na reakce některých dodavatelů. Chválila jsem všechny své kolegy i vedení a uvědomila si, jaké mám štěstí.

Hanka umí tak potěšit a když jsem od ní odcházela, měla jsem zase o kousek větší sebevědomí. Řekla mi, jak mi to sluší a taky, že jsem už udělala úplně všechny kroky, které jsem udělat mohla a teď už mi nezbývá nic jiného, než čekat. Udělala jsem ty kroky tak ráda a stakovým nadšením a mám radost, že jsem se dostala tak daleko (Hanka samozřejmě měla radost taky a zaznamenala si datum 7.4.14 jako začátek RLT, což jsem moc chtěla). Začít co nejdřív. Kvůli operaci, ale hlavně kvůli tomu, že už jsem to přeskakování do klučičího nezvládala…

Tohle je vlastně logické vyústění toho všeho. Všechno směřovalo až sem do tohoto bodu, ten nastal a teď už jen budu rozkvétat. Řekla jsem si o kontakt na hlasového specialistu p. Huťu (COMHEALTH.CZ) První vyšetření je zdarma (tam se zjistí, co a jak a jaké jsou hlasové možnosti) a pak jednotlivé tréninky se platí zhruba po 200 Kč.

 

Chtěla bych na tom začít pracovat a zdokonalit tu ženskost ještě víc. Každé body navíc se počítají. Teď už to může být jen a jen lepší…

 

Probraly jsme ještě Kačenku, ex a seminář 6.6., na který bych se ráda dostala, ale to záleží na mém zaměstnavateli. Ten týden totiž jedu do Prahy dvakrát a chybět dva dny v týdnu v práci není ani pro mě jednoduché, řekla bych že přímo infarktové (hlavně ten den po návratu do práce).

 

Ze Žižkova do nemocnice přes Prahu jezdím nerada, ale metro tam ještě není hotové, tak jsem nasedla do auta s navigací, obrnila se pevnými nervy a zvládla to.

 

Darinka mě už v dálce na chodbě vítala, bimbal se jí culíček, jak se pomalu kolíbala ke mě 🙂 Personál byl moc milý, usmíval se na i na mě… byl tam takový jeden opravdu usměvavý doktor (ani se nedivím Darince, jak se na něj pořád usmívala :).

 

Byl to takový zvláštní příjemný pocit být na „místě činu“. Vidět ty pokoje, chodbu, lázeň (dilatační místnost)… Spolu s Darinkou byla na pokoji slečna druhý den po opraci, na kterou ale nezbylo na JIPce místo. Jednotlivé tři postele jsou ale zakryty plentou, takže je tam docela soukromí.

 

Měla jsem takovou radost, že se vidíme.

Darinka vypadala dobře. Jen se jí ještě hůř chodí, ale zvládá to skvěle. Důležité je, že už je soběstačná a nepotřebuje ani cévku (narozdíl od kolegyňky, které museli dát cévku znovu a budou jí s ní pouštět domů, takže za pár dní musí dorazit na vytáhnutí).

 

Řekla bych, že každá tam má nějaké jiné vlastní drobné a řešitelné komplikace, se kterými se počítá.

 

Viděla jsem toho opravdu hodně a udělala si obrázek. Darinka mě všude provedla, takže teď budu za rok velká frajerka, až tam dorazím. Jako doma 🙂

 

Bude to zvláštní pocit, až tam pojedu já a budu vzpomínat, jak jsme si dávaly jahody ve společenské místnosti nebo která postel byla Darinky a teď tu najednou budu ležet a říkat si o injekce morfia.

Nebylo tam ale nic, co by mě vyděsilo.

Těším se ještě víc, až to bude hotové a budu to mít za sebou jako holky, které tam už ležely.

Tohle byl můj výlet do budoucnosti. Už jsem se všude viděla já. Ty holky to tady tak zvládají a jsou tak šikovné! Musím to zvládnout taky.

 

Byly jsme se i projít ven, krásně svítilo sluníčko (i když bylo trochu vedro), došla jsem Danče zaplatit ještě wifinu na posledních 25 hodin a čekala na dnešní ranní velkou vizitu, kde pan doktor rozhodl, že Darinka může domů.

 

Za chvilku pro ní do rozpálené Prahy vyrážím a uvidíme, jak dlouho tu u mě bude. Ráda bych, aby co nejdéle, ale láska volá… 🙂

Snad tu cestu v autě se mnou přežije. 🙂

 

Takže už máme naplánovaný super víkend a těším se, až spolu budeme řešit kluky a objednáme si k tomu pizzu.

 

Tohle mám tak ráda.

 

A tohle všechno mám zase jen díky vám všem. Díky tomu, že existuje tenhle blog.

Bylo by mi bez vás fakt smutno.Nebo by to přinejmenším nebylo tak zábavné, napínavé a obohacující.

Ráda sdílím hezké zážitky s kýmkoliv.

 

Tak hurá na víkend! Snad stihneme dojet, než přijdou ty silné bouřky, před kterými varuje ČHMI. Já se tak těším!

 

O víkendu budu trochu zabržděnější s odpovídáním na sms i maily, ale předpokládám, že si Darinka bude chtít taky s někým popovídat přes internet, tak se třeba utrhnu. Ale v první řadě si chci povídat s ní 🙂

 

Tak já letím pro tu holku naší šikovnou 🙂

 

20. května 2014 – po 3 měsících HRT jsem si řekla, že je čas ještě na ženštější oblečení, než obvykle 🙂 Jako taková oslava toho, co už mám za sebou, protože celé ty tři měsíce jsem si fakt užila a předpokládám, že to mé nadšení bude pokračovat. Poznala jsem velkou spoustu nových lidí, kteří mají také svá trápení, ale jsem si jistá, že i ta skončí a přijde něco jako splněný sen. Každý z vás mě nesmírně obohatil, umíte mě potěšit, pohladit, rozesmát, na některé z vás se pokaždé moc těším a funguje tu něco jako „výměna informací“. Bez vás bych nebyla tam, kde jsem teď. Otevíráte mi občas oči, podáváte ruku, zvete mě na ty nejlepší plesy, do divadla, na výlety do hor, které se nedají odmítnout, ale ještě na ně nepřišel čas (hlavně na ty plesy, na které se fakt těším – jako takový nejvyšší stupeň ženskosti, kdy musím řešit boty, šaty, účes, vůni, doplňky… ach :). Najednou tu z ničeho nic nestojím já sama smutná, zlomená, nešťastná jako na začátku, ale jste tu se mnou (a já s vámi). Mám tolik síly, že dojít k cíli bude snažší, než jsem si kdy dokázala představit. A tolik nás toho spojuje, že je všechno snažší.

 

Nevím, proč zrovna dnes a teď (chtěla jsem psát o svém oblečení), ale najednou vám tu chci úplně všem prostě poděkovat. Tak děkuji, holky a kluci! ♥

 

Vzpomínám si, jak jsem ještě nedávno řešila přijetí nebo nepřijetí okolí jako ten největší problém. To je najednou pryč. Nikdo s tím problém nemá. Bála jsem se zbytečně. Někteří z vás mi říkali, ať se nebojím, protože jste měli za sebou už zkušenost třeba s kolegy(němi) v podobné situaci ze své práce a dívali jste se na to z pohledu člověka, který někoho takového přijímá. Říkali jste to mě, stejně jako to teď říkám já vám. Ale i ten strach k tomu patří a musíme si ho prožít. I váš strach bude překonán, přestože ho cítíte tak silně, že se kvůli němu bojíte udělat ten první krok. Přestože váháte, jak to říct v práci. Je to krok, který vás posune, protože to potom je tak jednoduché a přitom krásné a přirozené, že je nejlepší udělat to co nejdřív (v kombinaci se soudností, kterou ale někdo neřeší a má můj obdiv).

Někdo nechce čekat jako já na to, až bude vypadat aspoň trošku žensky, aby mohl vyjít za bílého dne do města v dámském. Pak bych nemohla ale očekávat správnou identifikaci, o kterou mi tak jde a tak moc o ní usiluji. Byla bych sice sama sebou, ale trápila bych se.

 

Mému dnešnímu rozhodnutí takhle žensky se obléknout pomohlo i počasí, protože venku je konečně modrá obloha a sluníčko, odpoledne bude zase krásně teplo, takže odhodím bundičku (ne bundu, protože bunda je velká, tohle je malá bunda, takže bundičku).

 

Takhle žensky oblečená jsem v práci ještě nikdy nebyla. Není to sice ten úplně nejvyšší ženský level (šatičky nebo krátká sukně a podpatky (i když boty na klínku jsou skoro jako podpatky), ale i tak to rozhodně vypadá na první pohled žensky.)

Trochu jsem ráno chvilku (asi vteřinu) váhala, zda je to vhodné. Ale ta touha byla silnější (však to znáte). Jsem z toho tak nadšená (což je na mě vidět), že prostě musím sednout a psát o tom 🙂

Jakmile už jsem to měla na sobě, nedokázala jsem to sundat a těšila se, jak v tom vyjdu ven – na sluníčko, do auta, do práce… a potom mě po práci mají pánové přivézt novou pračku, odvézt starou (protože objednávku jsem samozřejmě udělala na své ženské jméno a ani to jinak hodlat nedělám) a po pračce mám domluvenou schůzku se svou milou finanční poradkyní (abych jen podepsala, že mám doložené všechny účtenky potřebné k čerpání úvěru ze SS).

Jenže já si myslela, že už jí nikdy neuvidím, proto jsem jí žádnou změnu jména nenahlašovala. Nedošlo mi, že bude chtít ten podpis.

A protože je mi nepříjemné uvádět kdekoliv své staré klučičí neexistující jméno a vůbec komunikovat v mužském rodě, tak to prostě nedělám a překlápím to do toho správného rodu i jména.

Udělala jsem to i tady. Zase další coming-out 🙂 Už mi jich moc nezbývá 🙂

Tu její fajn reakci (nejčastější typu „obdivuji vaši odvahu, držím vám palce“) jsem zrovna u ní čekala. Pokaždé si těchto reakcí vážím stejně.

Je to moc milá paní, která mi tenkrát jako jediná z 37 poradců a bank byla ochotná pomoct s tím, abych nepřišla o byt a dokonce mi řekla: „Vy jste kompikovaný případ, ale to já mám ráda. Tyhle výzvy.“

Někdy má člověk štěstí na lidi, které potká. Je to pořád jen o štěstí. A taky o tom, co dokážeme vlastníma rukama a vlastními rozhodnutími, protože kdybych tam tenkrát za ní nepřišla, tak bych jí nikdy nepoznala a můj milovaný byt bych musela prodat. Je třeba tomu štěstí jít naproti. A věřit tomu, že to půjde.

 

Ale to jsem zapovídala popis mého dnešního oblečení v práci, nad kterým jsem se tu původně cthěla rozplývat hned na začátku 🙂

Prostě když už se budu dnes pohybovat na tolika místech a mezi tolika lidma, tak ať vypadám k světu, řekla jsem si. 🙂

 

Vzala jsem si takovou černošedou tuniku (obvykle mám raději barevnější věci, ale tahle má úžasný ženský střih).

Hlavně má největší výstřih, jaký jsem kdy měla, vedoucí až tak nízko, že je mi vidět ta čárka!

Je to vůbec poprvé, co jí ukazuji světu a moc se mi to líbí 🙂 Teď jsem se byla upravit na toaletě a přemýšlela, jestli to není moc vyzývavé – jenže ono je to tak ŽENSKÉ!

 

Tedy ona to ještě není klasická úzká čárka mezi dvěma balóny, do které už se nic nevejde, ale takové zvlněné údolí, ze kterého se krásně zvedají dva kopečky…

 

 

To je něco, co jsem ještě nikdy takhle na veřejnosti vidět neměla a když se podívám směrem dolů přes svá prsa, jsou lehce poodhalená (ale pouze při pohledu zvrchu nebo když se nahnu, je vidět to údolí :).

Aby ta čárka nepoutala tak pozornost (nebo možná právě aby poutala :), vzala jsem si takový blýskavý řetízek s bílou kytičkou a kamínkem uprostřed. K tomu náušnice se stejnou kytičkou.

Tunika je na konci nařasená do takové jakoby hodně krátké minisukýnky, což vypadá nesmírně žensky a já si hlavně i tak připadám.

K tomu jsem si vzala nejužší rifle, co mám, aby vynikl ten můj oblíbený nárt a nové béžové balerínky na klínku – v současnosti nejhezčí botky, které můžu běžně nosit i do práce.

Už když jsem se viděla ráno v zrcadle, nemohla jsem se odtrhnout – a tak mě to všechno teď trošku odvádí od práce, protože se musím neustále kochat pohledem na svůj výstřih, na své růžové nehty, na svůj stříbrný náramek, vykrojený hladký nárt v balerínkách…

Kdykoliv někam jdu, vznáším se.

Jsem tak šťastná.

Jakobych chtěla té ženskosti pořád víc a víc a přitom už mi k úplné ženskosti moc možností (co se oblečení týká) nezbývá.

Až k tomu budou i ještě delší vlasy než to moje mikádo, ženské účesy a tělesné tvary – třeba po roce HRT – asi se fakt z té vší ženskosti zblázním 🙂

 

 

A nehodlám to už nikdy skrývat, protože já jsem žena.

Konečně mám pocit, že žiju. Takhle jsem to chtěla.

 

Člověk by řekl, že od 7.4., kdy jsem v RLT a vystupuji všude jako žena, by si měl už na to zvyknout… Ale ono to nejde. Je to tak krásné a osvobozující, že mě to pokaždé přemůže a pokaždé se nechávám strhnout všemi těmi detaily, které jsem si nikdy jako muž dopřát nemohla.

 

 

 

Včerejší rebarborový koláč měl v práci úspěch. Tolik mě to potěšilo (je fakt, že jsem si taky pochutnala, takže jsem věděla, že jim bude chutnat). Ale Zdenda byl z něho úplně vedle, protože rebarborový koláč miluje (stejně jako já) a je to přeci jen sezónní plodina, takže se až tak často nedělá.

 

Pokud ještě na rebarboru narazím, udělám variantu č. 2 – s tvarohem a kynutým těstem.

 

Trochu si je tu budu rozmazlovat.

Miluju poznámky typu: „Tak teď už se můžeš vdát!“ 🙂

 

Když byla včera večer Nikča u mě, říkala mi, jak se těší, až bude mít komu vařit, péct, dělat všechny ty dobroty…

To by se mi taky líbilo.

 

 

Teď ráno tu prošel můj dlouholetý kamarád ještě z dobu studií, kterého jsem ale dlouho neviděla… Měl tu nějaké jednání s vedoucím.

Nehlásila jsem se k němu. Jen jsem se koukala, jestli si mě všimne. To sice ano, ale nepoznal 🙂

Tak jsem si kolegům postěžovala: „To byl kámoš, ale nepoznal mě, tak se k němu hlásit sama nebudu.“

A kolega na to: „No tak to je dobře, to se ti teď stává často, ne?“ 🙂

No mohlo by ještě častěji… U cizích lidí je to fajn – včera na poště nový úředník za přepážkou: „…říkala jste, že to chcete poslat jako cenný balík?“.

Ten mě potěšil. Taková maličkost.

I když si říkám, že jak jinak by mě měl asi oslovovat, když vypadám takhle?

 

Přichází to samo.

Čím víc se cítím ženštěji, tím jsem i pro okolí ženštější. Je to tak, že vypadáte tak, jak se cítíte. Když se cítíte dobře, i okolí se tak cítí a vrací vám to.

Alespoň takový mám z toho pocit.

Vždy trochu čekám, že neprojdu. Že mě někdo identifikuje špatně, ale u cizích lidí se mi to nestává.

Otázkou je, jestli je to tím, že mi to nechtějí říct nebo mě urazit nebo skutečně tím, že ve mě tu ženu vidí 🙂

Občas je to ale na lidech poznat, že se na mě podívají, mozek jim dá signál „to je žena, dobrý, jdu dál“.

 

Taky máte tak dobrou náladu, když svítí sluníčko? 🙂

 

A ve čtvrtek 22.5. má být přes 30°C. V čem já do té Prahy pojedu? 🙂 To je vyloženě na sukni 🙂