Dnes mám takové malé výročí.

Je to přesně 3 měsíce, kdy jsem si vzala svou první pilulku, která způsobuje mé štěstí.

 

Na wikipedii je moc hezký seznam změn, který nastává během hormonální terapie u MtF.

Zaujal mě, protože pár věcí jsem ani nevěděla (např. že se mění zaoblení oční čočky! Jak to? 🙂

 

K některým změnám uvádím své vlastní poznámky týkající se mých osobních změn po 3 měsících HRT:

 

Nevratné účinky:
sterilita

 

Částečně vratné účinky:
vývoj poprsí (může vyžadovat operaci k úplnému návratu)

Vratné účinky:
snížení libida – ano, zaznamenala jsem už po 3 týdnech
rozložení tělesného tuku – ještě to nevidím
utlumení tvorby svalů – nikdy jsem moc svalů neměla, ale ještě jsem je neměla čas porovnat
různé kožní změny – ano, kůže je jemnější (už po 3 týdnech – jeden z mých úplně prvních účinků)
ústup a zesvětlení tělesného ochlupení – chlupy na rukách, nohách, zádech řídnou a slábnou opravdu razantně, na zádech úplně mizí, vousy zatím o něco jemnější, na hrudi také, ale tam mě stejně pořád ještě trochu otravují
zvýšená srážlivost krve
změny tělesného pachu – nevím? 🙂
změny v tvorbě potu
změny oka
změny velikosti pohlavních žláz

Co není možné ovlivnit:
Kostru – celková výška, délka paží, nohou, rukou a chodidel, šířka/velikost ramen a hrudníku.
Šířku pánve po srůstu kostí. K srůstu obvykle dochází mezi 18. a 25.rokem.
Strukturu lebky
Velikost Adamova jablka
Hluboký hlas
Vousy
Mít možnost otěhotnět
Něco řešitelné operací/elektrolýzou. HRT dokáže omezit/zabránit budoucím změnám.

Ochlupení:
U vousů mírná redukce hustoty, pokrytí a zpomalení růstu. – ano souhlasí
Ochlupení na hrudníku, ramenou, zádech, břichu, pozadí, stehnech, vrchní části rukou a chodidel zesvětlá a ztenčí se.
Vlasy mohou lehce změnit texturu, kudrnatost a barvu, zvláště u nových na dříve plešatých místech – mám pocit, že HRT má vliv i na vlasy
Obočí je uspořádanější. – to si vytrhávám pořád stejně, ale líbí se mi, že to má mít vliv i na toto 🙂

Urologické:
Snížení libida. – super – nastalo prakticky okamžitě po zahájení HRT
Ústup až zastavení spontánní ranní erekce. – ano, něco takto otravného u mě už neexistuje
Varlata se zmenší o 25% až 50%. – teď je to odhadem tak o 15-20 %
Snížení až zastavení tvorby spermií. – nevím? Nezjišťovala jsem a ani nechci.
Zmenšení prostaty.
Zmenšení močového měchýře. – nepozoruji
O něco větší zadržování vody.

Kosti:
Snížení řídnutí kostí.
Lehké stočení boků vpřed. – to bych moc ráda 🙂

Kůže:
Nejsvrchnější vrstva kůže se ztenčí, stane se průhlednější a růžovější, méně pružná, náchylnější k natržení a podráždění ze škrábání nebo holení, a citlivější na hmat. – přesně tohle se stalo s mojí kůží asi 3 týdny od začátku HRT
Měkčí a hladší kůže. – ano, velice příjemná změna
Snížení produkce mazu, méně akné, menší póry, ale sušší pokožka. – naprosto dokonalé, jak mám čistší pleť!
Tělesný pach (kůže, pot, moč) se stane méně ostrý a štiplavý a více voňavější a pižmovější. – nevím, jak to zjistit 🙂
Snížení až zastavení aktivity některých pachových žláz, slabší zápach.
Zvýšení podkožního tuku vyvolává měkčí a boubelatější vzhled. – 🙂 to bych chtěla, ale neumím to ověřit
Snížení pigmentu a tenčí pokožka vede k náchylnosti k popálení ze Slunce.
V důsledku většího množství tuků na bocích, stehnech a pozadí se mohou objevit strie. – ještě nemám
Větší zimomřivost. – nejhorší účinek, který cítím hned od začátku a nemůžu se ho zbavit 🙂

Oči:
Změna zaoblení čoček. – jak to? A jak to poznám? Jaký to má vliv na zrak?
Snížení aktivity žláz tvořící ochranou vrstvu oka může vést k suchým očím. – nepozoruji

Smysly:
Zvýšená citlivost na mužský pach včetně feromonů. – pozoruji 🙂
Může se objevit celkové zcitlivění čichu. – už předtím jsem ho měla extrémně citlivý, takže teď žádné výrazné zvýšení citlivosti nepociťuji

Prsa a prsní žlázy:
Vývoj prsu včetně bradavek a prsního dvorce trvá běžně 4-6 let, někdy i 10 let. Během této doby nastávají období klidu, případně rozdílnost ve velikosti jednotlivých prsů. Obvykle je dosažena velikost prsou o jednu menší než je běžné v rodině. Vzhledem k širšímu hrudníku a ramen vypadají ještě menší. – cítím a vidím, že (pomalu) rostou
Bradavky jsou citlivější na stimulaci. – nezkoušela jsem, prsa u bradavek tím růstem bolí

Podkožní tuk:
Během měsíců až let se tuk začne hromadit dle ženské postavy, což zahrnuje především boky, stehna, zadek, podbřišek, paže a prsa. – to bych moc ráda 🙂
Tělo více využívá tuků na břiše, ramenech a zádech, na těchto místech může dojít ke zmenšení. – taky by bylo fajn
Nahromadění tuku na tvářích a rtech učiní obličej baculatější a kulatější a zjemní tvrdé rysy. – nevím, ale zní to hezky – určitých změn (které nejsem schopná specifikovat) ve tváři si ale všímám (např. při porovnání starší průkazové fotky Toma a nové Terezy 🙂

Interní:
Zvýšené riziko onemocnění žlučníku především u starších a obézních lidí.
Zvýšení riziko otravy jater, funkčnost by měla být opakovaně ověřována u doktora.

Neurologické, psychické:
Změna nálad, riziko deprese (při vyšší hladině prolaktinu). Avšak je hlášena spíš lepší nálada po zahájení hormonální terpaie. – potvrzuji o 100 % lepší náladu 🙂 Často to hraničí i s euforií 🙂
Migrény mohou být horší, případně mohou být odkryty. – nemám
Zmenšení mozku v průměru o 5%, změna struktury, například objemnější řečové centrum. – tak tohle mě nadchlo 🙂 Mozek se mi zmenší, ale zvětší se mi řečové centrum 🙂 paráda! 🙂

Metabolické:
Snížená citlivost na insulin zvyšuje riziko cukrovky typu 2.
Zpomalení metabolismu může vést k nabírání váhy, snížení energie, potřebě delšího spánku. – váhu nenabírám, energie mi nechybí a potřebu delšího spánku (kupodivu) nemám
Snížení svalové masa a celková fyzická slabost. Tvorba svalů je pracnější. – trochu hůř se mi nosí velmi těžké předměty
Může dojít ke zvýšení apetitu. – ten stravovací nepociťuji, ale apetit do života se zvýšil několikanásobně 🙂

 

 

 

Kolem 22 hod. jsem se vrátila z návštěvy.

Nejdřív se ohlásila Nikča, že by mi přinesla zase nějaké věci na zkoušku, já se zrovna chystala péct křehký rebarborový koláč, protože ho v práci milují a Zdendovi chci přinést :), takže jsme ho nakonec dodělaly spolu a Nikča mě pak večer vzala na návštěvu ke svému kamarádovi.

Nemůžu se tu o něm rozepisovat, protože vím, že Nikča tenhle blog čte 🙂

Jen můžu říct, že je to velmi sympatický kluk a že jsem se nemohla soustředit na hovor, ale na úplně něco jiného (ne že mu to řekneš, Nikčo!!!)

 

Je už zase 23 hod. a já nejsem ještě ani vysprchovaná, natož v posteli, jak jsem původně chtěla, ale ona ta návštěva byla docela příjemná.

Musím ještě odpojit pračku, zítra mi asi přivezou novou a tu starou si odvezou.

 

Dnes mi volali z mé banky: „Dobrý den, to je pan Tomáš Novák?“

„Né, tohle není pan Tomáš Novák, já už mám změněné jméno, víte? Teď jsem Terry Nováků. Chcete novou občanku nebo rozhodnutí z matriky?“

„Aha, dobře. Tak nám prosím pošlete naskenovanou občanku a my změníme nejprve údaje na Vašem účtu.“

„Já ale ty údaje měnit nechtěla, protože zhruba za rok budu mít stejně další změnu jména a příjmení a musela bych to řešit znovu.“

„Pokud došlo ke změně, tak jí tu potřebujeme mít nahlášenou…“

 

Operátorka byla docela milá.

Naskenovala a poslala jsem jim novou občanku.

 

Za chvíli telefon:

„Dobrý den, to je PAN Terry Nováků?“

„Néé… to jméno máte správně, ale to oslovení se mi moc nelíbí. Já už teď nepoužívám „pan“, ale „paní“ víte?“

„Aha, tak to se opravdu moc omlouvám, promiňte….“

„A místo Terry Nováků používám už své budoucí ženské jméno Tereza Nováková…“

„Dobře, takže paní Nováková… potřebovala bych s vámi probrat…“

„Vy máte v systému oslovení „pan“? A nemůžete to prosím změnit na „paní“? Beztak to už všude používám a někde to problém není…“

„Tak to bohužel nemohu jen tak změnit, potřebuji doklad o změně, např. ofotit občanský průkaz, kde je pohlaví uvedeno.“

(Hm. Byrokrati! Aspoň nad tím oslovením pan/paní mohli přimhouřit očko :/ Nelíbí se mi, když mi přijde mail s nabídkou, která je označena jako pro „pana Terry Nováků“.)

Ale pak už mi operátorka moc hezky říkala paní Nováková a zcela profesionálně přešla na ženský rod, protože jsem v něm mluvila i já a to toho druhého donutí ho přehodit taky 🙂

 

Jeden dodavatel nic nepochopil a stále mě v telefonech a mailech oslovuje po staru „pane Nováku“.

Vždycky ho opravím, ale on příště použije opět starý tvar.

Dnes volal kolegovi a ten mu řekl, ať se obrací na mě – na slečnu Terezu Novákovou…

Obrátil se na mě, ale mail nadepsal: Dobrý den pane Nováku…

Tak to tomu kolegovi říkám a on mi poradil, ať mu zase naoplátku příště řeknu já místo „dobrý den pane Veselý“ -> „dobrý den paní Veselá“ 🙂 A uvidí se, zda mu to dojde 🙂

 

 

Po 3 měsících HRT se cítím skvěle.

Dnes jsem se podle instrukcí objednala na kontrolní odběry na endokrinologii do Modřan, kde je objednací lhůta 6 měsíců, takže jsem dostala termín na II. polovinu listopadu 🙂 Jsem zvědavá, jak mi tam za půl roku ty výsledky vyjdou. A to už budu na HRT 9 měsíců! Jůůů.

 

Letím rychle do sprchy a spinkat. Hlavně ráno nesmím zapomenout rebarborový koláč pro kolegu 🙂 A Darince přeji, aby se probudila do ještě optimističtějšího zítřka, než dnes.

 

Dobrou noc i vám všem, co ještě nespíte.

A omlouvám se, že jsem nestihla odpovědět na dnešní e-maily, ale vždycky když je tu Nikča, tak se tak nějak zapovídáme 🙂

Vlak drncá po kolejích na výhybkách při vjezdu do velkého města. Okno je studené a orosené, protože venku je vše pokryté roztávajícím sněhem. Je takové to únorové vlezlé studeno a mokro, není vidět do dálky, protože nad městem se rozprostřel šedý a těžký mlžný opar. Ani se člověku do takového počasí nechce, ale je ve vlaku, takže musí. Kapičky na skle stékají po okně do malého žlábku, vagón je skoro poloprázdný a přede mnou sedí jen má žena a Kačenka.

Dívám se na mapu, jak je to ještě daleko.

Žena mi něco říká. Neusmívá se. (Už tři roky jsem neviděla její úsměv, za který dostávala jako malá diplomy na letních táborech.) Její úsměv zmizel, vytratil se a už nikdy ho nikdo neuvidí.

Nechci tu být, ale mám tu svojí Kačenku. Ta sklouzne ze sedačky, napřáhne ruce a objímá mě. Mačká mě tak silně, až mě to trošku bolí, ale nechávám jí, protože je to moje Kačenka. Taky jí objímám a hladím.

A tenhle stav trvá několik minut… vlastně nevím, jak dlouho trval, protože to objetí až do chvíle, kdy jsem se probudila, neskončilo.

Nesnáším, když se budím se slzami v očích.

A nesnáším taky zimu. Je všude. Pořád. Je nekonečná. Mám pocit, že nikdy neskončí. Ani v létě. Ani v červenci, kdy jsem si plánovala minisukýnky, letní šatičky, sandálky… (Tuhle větu jsem četla i na facebooku u jedné biologické slečny jako reakci na zimu – nejsem jediná, kdo se těší na minisukně 🙂

Mrznu doma, v práci, v autě, v obchodech… Jediné místo, kde nemrznu, je horká sprcha. Jak z ní ale vylezu, je mi… zima!

Možná proto mám sny o zamrzlé krajině.

 

Ale nestěžuji si. Chtěla jsem to. Vedlejší efekty hormonání terapie mi nevadí. Beru je jako součást ženskosti.

 

Mamka mi včera v autě říkala: „Vy máte jednu výhodu – nikdy nebudete muset nosit vložky.“

 

Pro nás to ale není výhoda. Tedy alespoň pro mě ne. Vím, že nemám právo hodnotit, jak strašné měsíčky jsou, když jsem je nikdy nezažila (pouze zprostředkovaně od mé ženy, kamarádek nebo spolužaček) a vždycky, když tohle někomu řeknu, tak mi nevěří, ale když už přijmout ženské tělo, tak se vším. Nežádám jen to dobré. Chci všechny stránky ženskosti. Některé (zas tolik jich není) mít ale nikdy nebudeme.

 

Mamka mi taky v autě říkala, že byla nakupovat oblečení a viděla tam „jednu jako jsem já“.

Vím, jak to myslela, ale já nechci být „jako jedna jako jsem já“. Pokud moje mamka identifikovala tu paní jako „jednu z nás“ hned na první pohled, pak bych byla i já identifikovatelná na první pohled jako „jedna z nás“ a ne jako žena, jak o to moc usiluji.

Nechci patřit (ačkoli to ovlivňuje spousta faktorů a nejde to ze dne na den) mezi „jedny z nás, na kterých je to hned vidět“. Taková identifikace je mi k ničemu. To budu pořád ten muž převlečený za ženu.

 

Ta paní nakupovala oblečení, byla tam ještě s jednou paní – biologickou ženou, která pravděpodobně patřila mezi ty jedinečné žen z vás, které nás nezatracují, ale naopak ještě pomáhají. Vy jste pro nás nesmírně důležité. (Jako třeba úžasné „slničeko“ pro Eričku 😉

 

A do třetice mi mamka řekla ještě jednu věc. Že z blízka muž pozná, kdo jsem, protože mám někde ještě tmavší plochy vousů. Zamaskovávám je, podle mě úspěšně. Je pravda, že ze vzdálenosti 2 cm na mě ještě žádný muž nekoukal… Přesto si myslím, že bych to měla risknout…

 

Tenhle víkend měl být průlomový. Nemohla jsem kvůli tomu ani spát.

Dva lidé mi řekli, že mě chtějí vidět. Dva lidé mi řekli, že je přitahuji (sexuálně). Jako žena.

Ta první byla Anička. Tedy MtF žena, které se líbí ženy.

Ten druhý byl Pavlik…

Pavlik měl přijet dnes odpoledne z Prahy. Nepíše se mi o tom moc snadno, protože mám v sobě zafixováno něco jako „Tomův strach z toho, že by se mu mohli líbit muži“. Flirtování a hodinové rozhovory s muži probíhaly na mém holčičím profilu i v minulosti deset let zpětně (dokonce jsem byla i párkrát v paruce v přítmí na webkameře a to se mi moc líbilo :), ale byla jsem z toho vždycky zoufalá, protože jsem věděla, že nikdy ty kluky nebudu moct vidět osobně. Protože jsem jako žena nevypadala, ač jsem se o to moc snažila 🙁

Tom už ale neexistuje a Tereze se muži líbit mohou, protože Tereza je žena.

Bránila jsem se chvíli těm pocitům, ale neubránila. Naše tříhodinové rozhovory mě poprvé po třech měsících dostaly tam, kam jsem myslela, že už se nikdy nedostanu (ke vzrušení). Při představách, které mívají ženy o mužích, jsem nemohla ani pracovat, jak jsem se nedovedla soustředit na práci a byla myšlenkami úplně někde jinde – s Pavlikem – v pevném objetí jeho paží přitisknutá k jeho rtům a jemně popíchaná jeho strništěm. Toužila jsem být doprovozena domů, opřena o vchodové dveře a…

Chtěla jsem ho přivítat jak nejženštěji dovedu – v šatičkách nebo sukni, v podpatkách, načesaná, namalovaná, voňavá, nadšená, zamilovaná… Tak, aby mě ještě víc chtěl.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že Anička, ač hezká, milá, křehká a až po uši zamilovaná MtF slečna nemůže tomuto muži konkurovat. Tom by po ní nejspíš chňapnul okamžitě, ale Tereza ne.

Mám obrovskou absenci projevů citů od druhého člověka a tak mi otevřené srdce Aničky tohle prázdno okamžitě zaplnilo, ale asi to tak mělo být, aby mi do života v ten moment vstoupil i Pavlik.

(Pavlik je mladý sympatický usměvavý kluk, který hraje na kytaru, romantik a tak trochu nezkušený – vlastně jako já, protože jako žena nemám s mužem žádné zkušenosti (a ani jako muž, k čemuž bych se ale nikdy neodhodlala)).

 

Potřebovala jsem ty zkušenosti získat. Potřebovala jsem analyzovat své pocity, jaké to je doopravdy (a ne jen v mých představách), když dostanu pusu od muže, když líbám muže, když se tisknu k muži, objímám muže…

Představuji si ty věci až příliš dlouho a ta touha už přetekla…

 

Díky Aničce jsem se vlastně probudila ze spánku. Nikdo mi nechyběl, v téhle fázi jsem partnera řešit nechtěla, zvykla jsem si na to, že žiju sama, i když mi bylo občas smutno, ale zvládala jsem to. Nebyla jsem kvůli tomu citově nevyrovnaná, neproháněla jsem každou holku nebo kluka, která se mi líbila.

Ale Anička mě donutila o tom přemýšlet. A osud mi sám nabídl Páju, který o mé minulosti nevěděl a dosud nic neví (a ani se nikdy nedozví). NIKDY se nebudu seznamovat s mužem, který bude předem znát moji minulost. Vím, že je to těžké, ale je rozdíl, když vás osloví kluk jako transsexuálku nebo jako ženu. V tom je velký rozdíl. My nechceme být to první, my jsme ženy… Neříkám, že vypadám tak úžasně, abych už si věřila jako Darinka, ale postupně bych ráda, kdyby k tomu došlo.

 

S Pájou je to už ztracené. Šla jsem na něj příliš rychle. To je dané tou mojí dychtivostí a nadšením. Tak jsem to měla vždycky. Musím se ještě HODNĚ učit, co se získávání pozornosti mužů týče… Všechno je naopak. Ale i tenhle můj neúspěch je vlastně malým krůčkem k odhalení mých skutečných pocitů a získání jistoty v tom, KDO SE MI VLASTNĚ LÍBÍ. Muži nebo ženy? Nebo oba?

 

Dokud to nezkusím, tak na to nepřijdu.

 

Promiň Aničko.

Teď potřebuji někoho, jako byl Pavlik.

Nemůžu se vrhnout do partnerství na celý život se ženou, aniž bych si to v hlavě neujasnila.

 

Nedělám závěry. Potřebuji zkušenosti, zážitky… je to na dlouho. Nemůžu do vážného vztahu skočit teď. V téhle fázi je to nemožné.

I když láska si nevybírá a nedá se jí ubránit.

 

 

Napsala mi teď Lenička z Moravy, kterou tímto moc srdečně zdravím.

Napsala mi sice něco soukromého, ale ona mi promine, že to sem dám, protože je to přesně to, o čem jsem psala na začátku tohoto článku, když mi mamka říkala o vložkách…

 

 

Bolest je nám ukradená. Jdeme tvrdě jen za jediným cílem a čím víc se k němu blížíme, tím jdeme rychleji a je nám jedno, kolik překážek kvůli tomu musíme překonat.

Je tolik z nás, co bychom za takovou bolest daly všechno, ale nikdy ji neprožijeme 🙁

Leničko – já osobně si myslím, že Tebe ale jednou taky čeká 😉

 

 

Dnes se jedu na Darinkou podívat. Moc se na ní těším. Potřebuju mezi lidi a u ní vždycky přijdu na jiné myšlenky.

Pavlik nebyl poslední pokus ani muž mého života. Píšu si s dalšími kluky, kteří (ač to nechápu) tvrdí, jak jsem krásná, rozmazlují mě a já je zase provokuji. Jako žena muže. A oni mě jako muži ženu. To se mi líbí víc, než mazlení mezi dvěma ženami. Dosáhla jsem určitého stupně ženskosti (neříkám, že dokonalého, ale takového, kdy mě i muži identifikují správně) a tak mě láká to, co jsem dřív nedělala. Jenže bohužel není stále nikdo z mého okolí…

Někoho hledám a hledám v tomhle směru i sebe…

 

Ač se Ti to Aničko nelíbí… Nemohu si poručit, nemohu Ti lhát. Vím, že nemáš muže ráda… Ale polovina lidstva je miluje! Mrzí mě, když se trápíš, ale nedokážu s tím nic udělat. Teď ne.

Přesto se těším, až se tu zítra objevíš a popovídáme si. Snad to zvládneme obě 🙂

Protože já ráda vidím každou z vás. Je to pro mě příjemné a fascinující povídat si o vašich osudech, příbězích, snech a minulosti.

 

 

Ve čtvrtek jsme byly s Kačenkou a mojí ex u psycholožky, kam nás objednala právě ex.

Bála se, že má přeměna může mít negativní vliv na Kačenku… Nechtěla čekat na mojí červnovou návštěvu psycholožky v Motole, která má řešit totéž a na tyto případy se specializuje.

Tahle paní psycholožka to měla prověřit. O transsexualitě ale věděla akorát to, kdo je MUDr. Fifková a jinak nic.

Odběhla jsem si z práce, takže jsem byla maximálně žensky oblečená (takhle mě moje ex ještě nikdy neviděla, ale nehodlám se kvůli ní omezovat).

Kačenka mě hned v čekárně muchlovala, já byla šťastná, že jí vidím a měla jsem díky tomu dobrou náladu (takže jsem se usmívala, což dělám často, což se vždycky mé ex nelíbí).

 

Paní psycholožka si nejprve pozvala jen mě. Oslovila mě v mužském rodě, takže jsem jí okamžitě opravila a požádala, aby mi říkala v ženském, že jsem v RLT a na HRT a že vystupuji již všude jako žena.

Poděkovala, že jsem jí to vysvětlila a vysvětlila mi, proč moje ex chtěla tuto návštěvu (protože má strach, jak bude reagovat Kačenky okolí, když jim (zjednodušeně) řekne, že táta nosí sukně), ale že s okolím udělat nic nejde. To musí vyřešit paní učitelky, za kterými v září dojdu a vysvětlím jim situaci pro případ, že by došlo k tomu, že se Kačence bude někdo posmívat. Pak bude na nich vysvětlit to těm dětem.

Pak mi řekla, že je to vlastně totéž, jako když dítě vychovávají dvě lesby. Ale v tomto městě žádný takový pár s dítětem není a tak nemá tu zkušenost, kterou by mi předala…

 

A pozvala dál jen Kačenku, byla tam 40 minut, povídaly si, kreslila obrázek.

Poté jsme tam šly všechny.

 

Kačenka nakreslila nádherný barevný obrázek růžového domečku s duhou a kytičkami… Hned skončil na nástěnce. Psycholožka nám vysvětlila, že Kačenka je nesmírně pozitivní dítě, které s mojí přeměnou nemá problém a těší se, až ze mě bude žena. Ale že mi chce pořád říkat „tati“, protože na nějakou změnu v oslovení je ještě příliš malá (je jí 7). Nabízela jí něco jako „druhá maminka“, ale prý jí nevadí, že i když budu vypadat jako žena, že mi bude říkat „tati“.

Nevadí to i mě. Je mi to jedno, jestli na mě takhle zavolá mezi lidmi, protože ona je moje dcera a já budu její táta do konce života. O tom už jsem tu kdysi psala.

 

Do této chvíle bylo vše v můj prospěch, i když na psycholožce bylo vidět, jakoby jí štvalo, že jsem rozbila rodinu (takový jsem z ní měla pocit). Snažila se ale být nestranná. Na mojí ex bylo vidět, že jí štve, že vlastně nebyl důvod k psycholožce chodit. Nevím, proč jsme tam byly. Nic se nevyřešilo. A to, na co paní psycholožka přišla, už jsem dávno s Kačenkou vyřešila (že mi může pořád říkat tati).

Ale když jsme odcházely, ex mi na schodech říká: „Takže je ti to jasné ano? Bude ti dál říkat tati a budete spolu mluvit v mužském rodě!“.

Řekla jsem jí, že tati mi může říkat vždycky a taky mohla i v minulosti a nikdy jsem jí to nezakazovala, ale že já o sobě nikdy v mužském rodě mluvit nebudu. Že o tom paní psycholožka nemluvila.

 

Následoval její neviditelný výbuch.

Kačenka už byla skoro v přízemí, měla obrovský hlad, v chodbě voněl něčí oběd, tak mi říkala: „Tati, tady to tak krásně voní…“ Ale musely jsme se vrátit, protože na nás ex křičela, ať jdeme ještě do ordinace.

 

Tam už na mě čekaly dva supi připravující se rozedrat svoji oběť. Ex zvýšila hlas a začala si stěžovat, že jsem řekla, že nehodlám dodržovat to, co tu psycholožka řekla. Na to se mě psycholožka zeptala, proč to nechci dodržovat…

 

Byla jsem pod jejich tlakem, Kačenka mezi námi, a říkala jsem jen to, jak to doopravdy je. Že jsem jí nikdy nezakazovala říkat mi táto, ale že mužský nebo ženský rod jsme tu přeci dnes neřešily.

Psycholožka mi na to řekla, že pokud mi má Kačenka říkat tati, tak mi přeci musí říkat i v mužském rodě.

A přestala absolutně respektovat mojí identitu. Oslovovala mě zásadně v mužském rodě, NEUSTÁLE JSEM JÍ OPRAVOVALA… opravovala jsem i ex, která mě taky oslovovala v mužském rodě… takže jsem jim stále skákala do řeči, opravovala je, ignorovaly mě a nakonec se mi podařilo dospět k tomu, že jsme si vlastně nerozuměly, protože táto mi Kačenka mohla a může říkat kdykoliv a s tím souvisí i mužský rod. Ona je pro mě člověk, kterému NIKDY nebudu přikazovat, jak mi má říkat. Až dospěje, tak se to změní. Ale teď je malá. A tak to bylo i v minulosti.

 

Pak už to naštěstí psycholožka pochopila taky a řekla mi, že je vpořádku, když nechávám Kačenku říkat mi tati a v mužském rodě a že pokud já sama o sobě chci mluvit v ženském, tak ať si klidně používám ženský rod. Že to je úplně jedno. Jde o Kačenku.

 

To ještě víc naštvalo mojí ex a začala tam na mě křičet, že se zase tak blbě usmívám, že si vymýšlím a začala tam vytahovat věci, které byly doslova „mimo mísu“. Chtěla jsem vzít Kačenku za ruku, říct nashledanou a jít. Prostě trapas – takhle před psycholožkou a Kačenkou, která byla až do této chvíle v pohodě. Ale takhle to bylo vždycky.

 

Moje ex se nezměnila. Má být nejšťastnější ženou na světě a zatím na mě křičí a vrhá vražedné pohledy úplně stejně, jako před dvěma lety. Přitom máme každá svůj vlastní život.

 

Škoda, že nebyl čas, aby psycholožka rozebrala jí.

Protože já své ex nerozumím. Nikdy na ní nejsem zlá, snažím se jí pomoct, je to maminka mé dcery, ale za každý dobrý skutek jsem náležitě potrestána… Ke všemu jsem tak blbá, že stále žádnou nenávist necítím. Místo „moje žena“ už jsem jí ale konečně začala říkat „ex“. Už bylo na čase. Po tomhle zážitku u psycholožky…

 

Já byla ale ráda, že vlastně Kačenka vyšla ze všeho dobře. Jsem šťastná, že je to moje pozitivní sluníčko…

 

 

Měla bych myslet trochu pozitivně i já. Teď se mnou dost lomcují nálady nahoru a dolů.

 

Poslední dobou si píšu se svojí bývalou kolegyní z úřadu… Vždycky jsme si rozuměly.

Nedávno mi psala (když viděla mé fotky), jaká jsem křehká dívka 🙂 A prý jestli jsem v ženském kolektivu, tak jestli všechny neřeší mojí postavu… 🙂

Já chci být křehká dívka! 🙂 Ale jako Darinka samozřejmě nikdy nebudu.

V položenském kolektivu pracuji a už mi řekla úplně každá, jak jsem hubená 🙂 Přitom nejsem hubená, jsem prostě štíhlá 🙂 Mám úplně normální (myšleno dosažitelné ve 3. měsíci HRT) míry a snažím se nemít faldíky, protože vzít si do práce přiléhavé tričko (a já přiléhavá trička, ve kterých si vždycky vychutnávám ten úzký pas i prsa a přiléhavé kalhoty miluju) a na něm potom pneumatiky není vůbec hezké. Takže mojí postavu řeší sice všechny, ale zatím s úsměvem 🙂

 

Moje bývalá kolegyňka si všimla jedné věci. Psala mi, že Toma se nemohl nikdy nikdo na nic soukromého ptát. Že byl uzavřený a o svém soukromí nikdy nemluvil. Ale s Terezou je to jiné…

Taky cítím, jak je to jiné. Nemám pocit, že bych se potřebovala uzavírat do sebe, nekomunikovat… najednou jsem to já a nemám s ničím problém. Je to moc příjemné a osvobozující (pořád je to všechno osvobozující!).

Jsem žena. A naopak cítím potřebu komunikovat 🙂 NEUSTÁLE! :)))

 

Včera ráno jsem přišla poprvé do práce v botkách na klínku… hned v kanceláři mi kolegyňka říká: „Ty máš krásné boty!!!“

Ta samá kolegyňka, co mi před měsícem a půl řekla, ať rozhodně ještě nechodím v lodičkách. Najednou s takhle extrémně dámskými botami nemá problém 🙂 On už ho totiž nemá vůbec nikdo. Je čas přemýšlet o sukni 🙂 (Ale s tou mojí zimou jsem ráda, že tam přežiju den ve svetru 🙂

Následovala 10minutová debata o botkách! To se mi tak líbilo!

Jsou to takové béžové balerínky na asi 5 cm klínku. Měla jsem k nim své dlouhé bílé kalhoty, které mi tím pádem ještě prodloužily nohy. Celý den jsem se úplně vznášela. Podpatky mi nedělají problém. Miluju je. I tu chůzi v nich. A připadám si tak žensky.

 

Což bylo úplně super, protože jsme šli zrovna z oběda a přijel zásobovač kantýny – takový starší sympatický pán, který tu dříve pracoval. Má kolegyňka a kolega ho velmi dobře znali a tak se s ním zapovídali a já stála vedle nich a usmívala jsem se vtipným poznámkám, které ten pán měl. Pořád na mě koukal, vyloženě čekal, kdy mě kolegové představí, pak se usmál a řekl: „Koukám, že máte novou kolegyňku. Já jsem (řekl jméno) a podal mi ruku.“ Podlomila se mi kolena 🙂 „Dobrý den, já jsem Tereza.“

Já jsem Tereza!!! (Tuhle větu říkám poslední dobou pořád, protože je mi pořád někdo nový představován 🙂

Potěšení je na obou stranách 🙂

Kolegové potvrdili, že jsem nová kolegyňka, čímž stvrdili mojí identitu na 100 % a já se rozplývala nad tím, jak byl na mě ten pán milý a jak mě správně identifikoval.

 

 

Běžím se zkrášlit a uklízet (tedy v opačném pořadí). I když jsem zjistila, že i kdybych bydlela na Aljašce a úplně sama, tak si už celý život budu malovat aspoň oči. Ani s košem nevylezu nenamalovaná! 🙂

 

Odpoledne pojedu za Darinkou, něco pěkného jí přivezu (mojí dobrou náladu a musíme toho tolik probrat!) a budu se těšit, až si jí odtamtud odvezu domů.

 

A jak bude čas, pročtu si těch 40 vzkazů od kluků, co mi napsali za dva dny, co jsem se zaregistrovala na lide.cz. 97 % z nich je stejně nepoužitelných (s fotkami např. s půllitrem v ruce – to mi fakt „imponuje“ – asi jako každou ženu), ale najdou se tam i zajímaví kluci. Mám ráda takové ty oduševnělé, nápadité, usměvavé a pozitivní kluky.

 

A uvidíme, co mě čeká… 🙂

 

Nechám se překvapit.

 

Byla bych moc ráda, kdyby ta ledová krajina už začala být krajinou zalitou sluncem a dívkami v minisukních 🙂

A jednou z nich bych byla i já 🙂

 

 

O návštěvě Darinky a zítřejší návštěvě Aničky budu asi muset napsat další článek, protože tuším, že obě návštěvy mě dost zasáhnou…

 

 

——————

Tento víkend mi zatím nevychází vůbec nic podle plánu. Asi chce někdo prověřit mé organizační schopnosti, takže už potřetí měním vystresovaná úklidem v koupelně s vyteklou pračkou program 🙂 Bohužel ne ten na pračce, ale víkendový. Je mi úplně k ničemu, že jsem si určila priority 🙂 Ale aspoň se nenudím. A ti, kterých se to týká, také ne, jak jim pořád upravuji časy schůzek 🙂

A je tu pokus č. 2.

Super, Darinka dorazila do Prahy 🙂

Jsem vážně napnutá, jak dopadne. I když všechny vlastně víme, jak to skončí, stejně je to napínavé.

 

Darinka mi tentokrát kladla na srdce, abych vám to překládala ze slovenštiny… mě se tedy líbila ta autentičnost, ale jelikož jsem v tuto chvíli její sekretářka a ona má šéfová, tak jí musím poslouchat 🙂 Jinak žádná reportáž nebude 🙂

 

Postupně sem budu psát všechny její zážitky a postřehy. Stejně se nudí, tak má aspoň o zábavu postaráno.

A já taky.

Včetně mých kolegů v kanceláři, kteří si dnes sami vzpomněli, že by Darinka měla být v Praze a zeptali se mě na ní přesně ve chvíli, kdy Darinka napsala první zprávu.

Čtvrt hodiny jsme to pak v kanceláři probírali. Zajímalo je všechno! Překvapilo mě, že i detaily. Fakt se kolegyňka ptala otevřeně na všechno možné a nemohli chvíli pochopit, proč se takové operace nebojíme, nejsme nervózní, ale těšíme se na ní, máme z ní radost.

 

Tak se hlásím znovu z Prahy, sedím tu na chodbě jako minule a čekám, až mi přidělí pokoj. Bude to určitě trvat dlouho – takové dvě tři hodinky minimálně :O

Jinak mám žízeň, ale nepiju svojí vodu, protože je to moje strategie, jak potom bez problémů vypít fortrans 😀 Možná, že když budu mít velkou žízeň, že mi to potom bude i chutnat, ne?

 

Právě jsem dostala pokoj a shodou náhodou je to zase jako předtím č. 3. Leží tu vedle mě nějaká slečna a myslím, že je jedna z nás, ale nejsem si jistá

 

Fujky, máme tu na pokoji i nějakou starou paní, která stále prdí a odbíhá na záchod s tím nechutným pytlíkem moči a smrdí to tu celé močí, když projde okolo…

 

Ta, o které jsem si myslela, že je „one of us“, tak teď nevím, jestli je nebo ne, jsem z ní zmatená. A dnes už šla akorát domů, ale přihlásila jsem se k ní, protože jsem slyšela, jak telefonuje a mluvila slovensky, tak jsem toho hned využila.

Zeptala jsem se, kdo jí operoval, tak ani prý nevěděla jméno, že přišla v pondělí (před dvěma dny) a dnes už šla domů, takže teď netuším

A ta baba by mohla jít raději domů :D. Zrovna mi donesli fortrans, tak jsem si to smíchala se svojí z domu přiveženou šťávou – malinová – a je to o moc lepší než minule s tou jejich pomerančovou, takže radím malinu, kdyby něco. Celkem přebije tu chuť odpornou a během pití zacpat nos prsty a přes brčko pít, pak se to dá. To jsou takové moje návrhy, kdyby to náhodou též někomu tak nechutnalo jako mě.

 

Vysledky wifi:

Download: 992,38 kbit/s (124,05 kB/s) (3 – dobré)

Upload: 251,18 kbit/s (31,40 kB/s) (3 – dobré)

Web odezva: 26ms 73.6ms 138ms (1 – výborné)

Stabilita: 79.3 % (2 – velmi dobré)

 

 

A ještě k té potencionální one of us, když se zaklonila do zadu, tak jsem viděla ten ohryzek, takový slabší, ale byl vidět. Tak fakt nevím.

A chtěla jsem ti hned odepsat, ale najednou jsem potřebovala strašně na záchod. Ten fortrans má pořádnou sílu tedy. Během chvilky mám už dva litry vypité.

Jen co jsem vyšla ze záchodu, sestřička už na mě čekala, že mám jít k panu doktorovi podepsat nějaké papíry, ale ne k Jarolímovi, k nějakému, co nevím, jak se jmenuje. A zítra jdu ráno v 10 na řadu, takže to už zní nadějně a ne někdy až po obědě, kdy mi řeknou, že nestíhají.

 

Nic nového. Celý den ležím, dopíjela jsem ten fortrans, odbíhala na záchod, přišla sestřička, vzala krev a pořád dokola to samé – fortrans, internet, záchod, trochu poležet. Pěkná nuda. V deset injekce do ramene na ředění krve nebo jak se tomu říká a potom prášky na spaní a chrrrrrrrrrrr 😀

 

 

 

 

A zítra budu pokračovat zase tady – nové články o Darince začínat nebudu, aby to bylo přehledné a budu pokračovat tady… až se tedy hned tu hodinu po operaci probudíš a začneš zase vyprávět (pod vlivem uspávacích prostředků 🙂 nějaké zajímavé zážitky.

 

 

Tak Darinka šla dnes nakonec jako první už v osm a už to má za sebou holka naše!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Víc toho sem napsat nestihnu, protože teď končím v práci a musím utíkat s mamčou na nákup do Žitavy, ale už se moc těším, až se za Darinkou vydám o víkendu na návštěvu, uvidím jí a vysvobodím aspoň na chvíli z té nudy. Samozřejmě zjistím co nejvíc (publikovatelných) informací 🙂

 

 

 

 

 

 

Dnes mi Darinka volala, že jí vytahovali dren a moc to bolelo. Nesmí chodit.

Takže v tuto chvíli jsem připravená, ale nemůžu říct kdy. Záleží na tom, až bude Darince dobře.

 

 

 

 

Tak a řekla bych, že na Darinku přišla pořádná prvotřídní nemocniční blbá nálada a krize.

 

 

Ráda bych už s někým pokecala, ale dnes nemám ani náladu. Potím se, ležím pořád v té samé poloze a mám pocit, jakoby mi tekla krev po zadku… Chci to prostě už sundat! A taky kdyby jsi tu byla, tak bych si chtěla jít popovídat do společenské místnosti, protože ty spolubydlící tady jsou vážně otravně zvědavé, hned ztišují televizi, přestanou spát a všechno poslouchají. To bysme si u nich ani otevřeně nepokecaly.

Těšila jsem se, že bysme dnes šly do té společenské místnosti a tam teda pokecaly, aspoň bych se trochu prošla, protože ležet v kuse 4 dny v té samé poloze je prostě nezdravé na nervy, ale panu doktorovi je to jedno. Mám dát ještě další den, proč ne.

Tentokrát asi nepůsobím moc optimisticky, co?

Dám Ti vědět, kdy budu moct aspoň přejít po chodbě a budu mít konečně sundanou tu pampersku vyrobenou z obvazů…

 

 

 

Jsem zklamaná z Jarolíma. Nejdřív jsem mu věřila, že je fakt uvnitř jen 2/3. Nějak jsem tomu naivně věřila. Takže už jen přežít zbytek hospitalizace a můžu jít domů a kašlu na všechno. Jsem v úplné depce.

Jinak to první vstávání z postele jsem nezvládla, kdybych stála ještě pár sekund, tak se rozplácnu na zem.

Takže další vstávání za dvě hodiny. Jsem zvědavá.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tak na tu už se taky těším, Darinko 🙂

 

 

 

 

Vrátila jsem se z Prahy od Darinky, tak jen ve zkratce, protože se už nemůžu dočkat postýlky.

Darinka je vpořádku, chodí sama – i když s rozkročenýma nožkama – ale co, je náhodou šikovná. Došla se mnou až ven, ale trošku krvácí z jednoho méně utáhnutého stehu, který jí asi budou zítra sešívat znovu, takže jsme ani tak daleko chodit nemusely, ale když Darinka chtěla 🙂 A já vlastně taky.

 

Dilatace trvá přibližně 15 minut a Darinka je tak poctivá, že opravdu dilatuje asi 5x denně. Je na to tam speciální místnost s názvem „lázně“, kde si pacient lehne na lůžko a prostě dilatuje 🙂 Tzn. zasouvá dilatátor natřený gelem dovnitř stanoveným způsobem (tzn. ne pořád rovně, ale nejprve rovně, potom mírně dolů a zase nahoru, jakobychom chtěly dilatátor ohnout).

 

 

Čas tam utíká docela rychle. Darinka říkala, že každou chvíli stejně musí dilatovat a než tam dojde, provede to, někdy se tam i opláchne a zase dojde zpátky, je hodina pryč.

 

Sestřička říkala, že MUDr. Jarolím dělal vše pro to, aby byla Darinka spokojená a měla co největší hloubku… Ale nejspíš už nebyl prostor uvnitř kvůli úzkým bokům. Teď to vypadá na hloubku zhruba 8-10 cm. Takže pořád lepší, než 7 cm, jak byl původní odhad.

 

 

 

 

 

Měla bych prozradit jméno té slečny, co mi píše tak hezká slova.

Ovlivňuje můj život, mé myšlenky, celý den… a já jí tu nesmím ani jmenovat?

Má se snad za něco stydět? Nebo se mám za něco stydět já?

Žádné soukromí neporuším.

 

Anička mi dnes psala, jak sledovala mé video na youtube. Psala jsem jí, že ty fotky jsou starší, že takhle nevypadám… už nejsem blond a nemám ani tak dlouhé vlasy, jako na těch posledních fotkách. Ale už mám své vlastní.

To mě tak nějak donutilo kouknout se na ta videa po dlouhé době taky a nadchla mě jedna věc – ta délka vlasů!

Najednou jsem si představila, že mé vlastní vlasy jsou takhle dlouhé – tak, jako byly u mé poslední tmavě hnědé paruky, kterou už nemám, protože jí nechci a nepotřebuji… a potom tak dlouhé, jako byly u té blond paruky až k lopatkám…

Ještě pořád neudělám culíček :((( A já to tak pořád dokola téměř ob den zkouším. Přitom takhle rychle ty vlasy vyrůst nemohou… :/

Budu mít vyhráno, až mé vlasy budou takhle dlouhé. Budu s nimi dělat kouzla, budu si je každý den nechávat do práce jinak upravené. Líbí se mi i rozpuštěné, i sepnuté, líbí se mi drdůlky, culíčky, copánky, sponky a čelenky. Budu si s nimi moct konečně dělat, co chci a hlavně budou tak ženské…

Tak, jako je má Anička už teď, s čímž mě tedy pěkně předběhla 🙂 Přestože jsme na tom s HRT úplně stejně.

Já jsem jí předběhla zase aspoň v laseru, kde jsem o tři procedury vepředu. Ale nechci nikoho předhánět. Každá jsme někde…

A dnes mi taky dělala celý den moc příjemnou společnost…

 

No tak jsem se hezky zasnila o vlasech a o Aničce…

Ale rostou, vlasy jedny 🙂

Od posledních fotek ve svých vlastních vláskách už zase o 2 cm povyrostly. Za rok to bude dalších nových 18 cm!

To je ještě málo! 🙁

Přijde mi to navíc tak pomalé 🙁

Ale musím být trpělivá.

 

 

Dnes jsem si seděla v práci hezky v balerínkách s nožkou přes nožku, létala jsem po kancelářích, do kantýny… nikdo mě neřešil, ani já už neřešila samu sebe. To, jak vypadám je ode mě očekáváno a tak si to užívám. Líbí se mi ten pohled – na mé namalované zářivě červené nehty, na ty balerínky, na nejužší rifle, co mám… Můžu všechno, co chci.

 

Hezký den mi začal ale hned ráno, co jsem vešla do kanceláře, kde už seděla Jíťa a povídala si s paní uklizečkou: „No to je krásná košilka! Mě se přesně takovéhle tak líbí! Vám to vždycky tak sluší!“ 🙂

Začala jsem se uculovat a stydět, poděkovala a spořádaně si sedla na židličku a pokračovala v rozhovoru s nimi 🙂

 

Dnes nastoupili noví kolegové hned dva.

Žádný extra příběh se nekoná (to třeba ještě přijde :).

Nastoupil ten hezký pán z Bulharska (Nikolaj) a ještě jeden chlapec – vysoký, urostlý, usměvavý, sympatický. Přeslechla jsem jeho křestní jméno a zmizel. Škoda.

Měli dost práce sami se sebou v tenhle první den, ale Nikolaj mě potěšil hned u oběda…

„Ty jsi tak štíhlá! Tvá postava vůbec neodpovídá té porci tady na talíři.“ 🙂

Jo, kantýnská zrovna dávala všem velké porce špaget, že jsem jí prostě celou ani dojíst nemohla.

 

Kolegyňka u stolu se hned naštvala, protože si vydedukovala, že je tlustá, když jí Nikolaj neřekl, že je štíhlá 🙂 Vadilo jí, že to řekl jen mě a ještě s úsměvem! 🙂 (Ale myslela to samozřejmě trochu z legrace).

Taky jsem se na něho patřičně usmála a moc mi to lichotilo 🙂

Hned jsem se začala zvědavě vyptávat, jestli má rodinu (myslela jsem manželku a děti). „Mám bratra…“

No tak fajn 🙂

 

Jak jsme přišli do kanceláře, rozdala milá kolegyňka všem všechny své čipsy – prý aby netloustla. I mě dala – potvora! 🙂 No já je snědla. Při obědě se nijak neomezuju, jen večer se nepřecpávám a hlavně s mými 63 kg/177 cm už nechci jít moc dolů. Kolegyňka váží úplně stejně, ale má 157 cm… a pořád vypadá hezky.

 

Chtěla bych se jednou dostat do fáze, kterou popisovala slečna, co byla na posledním společném sezení 6 let po operaci…

Uvědomila jsem si totiž, že ti dva noví kolegové jsou přesně v té pozici, která je mi nejpříjemnější. Oni nemají v hlavě žádný obrázek Toma. Oni vidí Terezu, jako lidé, které jsem potkávala v ZOO, v obchodě, na ulici a oslovovali mě správně.

 

Tohle je tak parádní pocit!

 

Těším se na další dny s nimi, až se trochu otrkají.

 

A jdu se poprat s tou bouří myšlenek v mé hlavě a hormonů v mém těle, kterou způsobuje Anička… 🙂

Myslím, že brzo budu mít problém to nějak ukočírovat.

Nevím, čemu se pořád tak bráním.

Asi se bojím.

Budoucnosti, vztahů, připoutávání… ale když vidím a cítím, jaké to najednou je zase hořet… Nemůžu si pomoct…

 

Před dvěma lety jsem potkala Simču z Teplic – slečnu (biologickou), ktera byla nesmírně chytrá a citlivá a rekla mi větu, o které jsem tu kdysi v té době psala:

„JSEM ČLOVĚK A HLEDÁM ČLOVĚKA.“.

 

Teď jsem si na tu úžasnou větu vzpomněla. Tolik se bojím, aby ten plamínek neuhasl. To bych vážně nerada. Na vztazích jsou nejhorší jejich konce. Ale nemůžeme nejít do vztahu jen proto, že může jednou skončit…

Nevím, proč každých 14 dní musím psát o tom samém.

Má čtrnáctidenní dávka slz byla právě vyčerpána. Teď mi nezbývá, než se jít rovnou odlíčit, protože vypadám jak smutný klaun, kterému voděodolná řasenka nepomohla – a to je pohled na nic.

I kdybych byla s Kačenkou deset, sto, tisíc dní… je to pořád málo a nebude mi to stačit. Potřebuji s ní být pořád.

Jak to, že takový ten svíravý pocit, kdy se něco někde u srdce sevře a v hlavě spustí ten vodopád nejde zastavit ani ovlivnit? Snažím se pokaždé, jak můžu, ale nemá na to nic vliv.

Vidím tu Kačenky hlavinku, na které měla tři indiánské copánky, co jsme tu spolu stvořily, slyším tu její smích, její ručičky, které mě drží, ale ona tu není. Zase jen ta hromada hraček a her a domečků… pódium, na kterém jsme si hrály na pop star a střídavě každá zpívala. Musela jsem si vzít šaty a boty na podpatku, protože to prý je podmínkou, když takhle vystupuji. I Kačenka si vzala sukýnku. Pořád mi říkala, jak jsem krásná. Říkala mi to ještě v autě a na hřišti. Hladila mě, držela, chtěla přitulit a pusinkovat.

Umačkala bych jí!!!!!!!

Tak nerada jí vždycky pouštím. Jakoby ze mě někdo rval kousek mě samotné.

 

Když jsem Kačenku ve čtvrtek ráno přebírala, byla tak nadšená.

První, co mi řekla bylo: „Mami, řekni, co budeme mít!“

Blesklo mi hlavou, co by to tak asi mohlo být. Zvířátko asi ne…

Ale bývalá manželka to zamluvila, tak jsme si šly sednout do auta, kde mi to stejně Kačenka nadšeně řekla.

Na podzim bude mít sourozence.

Konečně nebude sama a tolik se těší. Měla jsem radost s ní, protože jsem si myslela, že když bude šťastná rodina, ve které Kačenka žije, bude šťastná i Kačenka a to je pro mě to nejdůležitější na světě.

 

Nikdy jsem své bývalé ženě nechtěla říkat „ex“ nebo „bejvalka“ apod. Přišlo mi to příliš hanlivé.

Po dnešku je to prostě ex a hotovo.

 

Napsala jsem jí druhý den, že mi to Kačenka řekla, ať se na ní za to nezlobí, a že jim přeji, aby to vše dopadlo dobře a jakou má z toho Kačenka i já radost.

 

Jako obvykle žádná odpověď.

 

Když jsem dnes předávala Kačenku, poslala jí nahoru domů, ať si zazvoní na strejdu, vrazila mi do ruky krabici věcí (většinou to byly samé upomínkové předměty, co mi kdysi daly babičky), které našla mezi svými, když tu kdysi balila na co přišla.

Dovolila jsem si zeptat, kdy mají termín porodu. Zajímalo mě to i proto, že Kačenka jde v září do školy a taky jsem byla prostě zvědavá.

 

To jsem neměla dělat.

Čočku mám moc ráda. Kačenka jí taky zbožňuje. Ale tuhle jsem dnes nečekala.

Přišel monolog výčitek všeho možného, jako kdybychom spolu ještě žily. Jako kdyby neexistovaly žádné dva roky, kdy už máme každá svůj život. Ona navíc s fajn partnerem, který má Kačenku rád, mají krásný byt, teď čekají rodinu… Prostě ideál.

Neměla by být šťastná?

 

Čekala jsem, že to zvládne zařídit její přítel, ale jak je vidět, je na ní příliš hodný a nezvládá to.

Bude ho moje bývalá žena jednou moc štvát a bude ho to bolet.

 

Taky už jsem jí poslala sms, že mě mrzí, co řekla, ale že už spolu nežijeme a tak mi nemůže přikazovat, co mám nebo nemám dělat…

 

Zrovna nedávno jsem přemýšlela o 4 fázích, kterými prochází úplně každý rozchod. Konkrétně fázi paradoxní, kdy dochází k tomu, že v momentě, kdy já začnu žít svůj spokojený život, ten druhý se bude chtít vrátit, ale já už nebudu mít většinou možnost to udělat.

 

Chtěla jsem už zase napsat p. Klimešovi, který napsal knihu Partneři a rozchody, aby mi potvrdil, že každý rozchod skutečně musí mít paradoxní fázi. Protože ten můj tuhle fázi neměl…

 

Jak vidím, tak jí prostě neměl proto, že k ní má bývalá žena ještě nedospěla.

 

Což mě dost znepokojilo, protože jsem doufala, že už si žije ten svůj život a já ten svůj, aniž bychom si do nich vzájemně zasahovaly.

Myslela jsem, že už se nade všechno přenesla, že už je šťastná, že už je konec jejích výčitek…

 

Čočky byl dnes uvařený obrovský kotel, takže pokračovala, že nás příští týden objedná k psycholožce spolu s Kačenkou, protože si myslí, že by bylo dobré, aby v tom Kačenka měla jasno. To jsem samozřejmě uvítala, i když začátkem června jedu přesně z tohohle důvodu do Motola, ale tam se jí nechtělo, takže to teď budou řešit psychologové dva. Jeden, který s lidmi jako jsem já nemá žádné zkušenosti a druhý, který se na ně specializuje.

Aspoň je budu moct porovnat.

 

Jenže největší vtip je v tom, že Kačenka není ten, kdo tu potřebuje pomoc. Vím to a ten psycholog to zjistí. Pomoc potřebuje moje bývalá žena a proto jsem nic neříkala a tiše doufám, že na to přijde (pokud není blbý) a zaměří se na to.

Pokud ho ale bývalá žena prokoukne, tak s ním okamžitě ukončí spolupráci. Tím jsem si jistá.

 

Těším se na to, jak vyřeší psycholog situaci, kdy já budu komplet jako žena a budu mluvit v ženském rodě, protože od 7.4. jsem v Real Life Testu (takhle mu to řeknu) a ona mě přesto bude pořád oslovovat v rodě mužském, jelikož mě neuznává 🙂

 

Ale za pokus ta návštěva stojí.

 

Takže si vlastně dala tak trochu gól do vlastní brány.

 

Vůbec se nezměnila. Je pořád stejná, jako během těch několika měsíců před rozchodem. Není v pohodě a má často konspirační teorie, které se všechny obrací proti mě. Já můžu za to, že vejce je šišaté, já můžu za to, že padá sníh, že Kačenka se u nich doma nudí, protože „teď nemůžeme, musíme něco dodělat“, „teď si vaříme čaj“, „za chvilku odcházíme“, „nemáme čas“… „Tak ráda k tobě jezdím. U tebe se nikdy nenudím,“ mi ve čtvrtek ráno řekla.

 

Ona je pro mě člověk č. 1 (říkám jí vždycky, že je jednička a zvednu palec nahoru, což jí vždycky rozesměje). Zlatíčko moje.

 

Hm. Už to byla nuda. Tereza zářila štěstím, Tereze se povedlo tohle, Tereza je v euforii, protože jí v ZOO všichni správně identifikovali…

Není nad nějakou pořádnou zápletku, o kterou se vždycky má bývalá žena dokáže postarat.

 

Protože jsem věděla, že ve čtvrtek před 4denním volnem bude mít bývalá žena dobrou náladu (jako před každým volnem), pokusila jsem se jí napsat informaci, aby se aspoň zkusila vyhýbat mužskému rodu při komunikaci se mnou. Že vím, že ženský jí bude dělat pořád problémy, ale ten neutrální použít jde.

 

Nikdy mi na takové sms neodepíše.

 

Celý dnešní hovor u hlavních vchodových dveřích jejich domu zakončila něčím, co mě ale překvapilo. (Že já naivka pořád čekám, jak bude milá, veselá a nadšená jako já? Jo, to tedy čekám, protože už by to tak po dvou letech mělo být…)

 

Tak na to jsem neměla co říct, vzala krabici a šla do auta.

 

No tak aspoň jsem to zkusila a teď vím, na čem jsem.

Musela jsem to zkusit.

 

Svým způsobem mi může být jedno, že s tím bude mít problém.

Až budu mít dlouhé vlasy a budu ještě ženštější, tak to bude ona, kdo bude vypadat divně, až mi bude říkat před lidmi Tome 🙂

 

Jen nechápu, kde se v ní bere tolik té nenávisti. Byla bych tak ráda, kdyby už se dostala do fáze, kde tohle bude za ní a bude se moct soustředit na svůj život, na svojí rodinu…

 

Jak tohle u nich dopadne?

Hlavně, ať je Kačenka šťastná.

 

 

Už je mi zase lépe. Neděle večer no. A to jsme v květinářství potkaly s Kačenkou býv. švagrovou s přítelem. Ten na mě koukal a nic. Tak jsem se jen usmála a oni vyšli ven. Nechápala jsem 🙂

Tak jim z auta píšu sms, že je jako fajn, že jsme se v květinářství viděli, ale aby na nás počkali a popovídali jsme si, to ne? 🙂

(Oni mě ještě od 7.4. takhle neviděli, ale plánujeme návštěvu, aby to měli snažší překlopit se na správný rod u mě, jak jsem jim psala a jak mi dnes připomněli 🙂

Tak mi hned býv. švagrová volala, ať přijdu a že mě přítel nepoznal 🙂

„Jo tos byla ty ta baba na krátko ostříhaná?“ :)))

 

Taková vhodná příležitost k návštěvě… jenže já tu čočku od bývalky nemohla rozdýchat, tak tu místo příjemné návštěvy píšu o svých nepříjemných pocitech a vy to musíte číst. :/

 

Dneska už tu jen poklidím, vlétnu do sprchy a zalezu si k telce, abych přišla na jiné myšlenky.

Připravím si na zítra co nejhezčí oblečení, včetně nových černých balerínek, když má přijít ten nový kolega 😉 Dneska i včera jsem je taky hezky rozchodila. To mě tak baví užívat si té ženskosti!

 

 

Ale něco bych přeci jen ještě ráda napsala.

Jeden z důvodů, proč je mi teď lépe je to (kromě toho, že jsem se tu zase perfektně ze všeho vypsala), že mi někdo vyznal své city…

Ale není to muž. Je to slečna, se kterou si píšu jako se spoustou z vás. 🙂 Najednou to z ní vypadlo (na prvního máje) a já na to od té doby musela myslet.

Až dnes mi poslala (na mé přání) fotky a potom i fotky celé postavy (protože na těch prvních fotkách do pasu měla tak kouzelně spadlé pramínky vlasů do čela a tak hezké dlouhé vlasy…)

 

Mám v tom teď takový zmatek!

Vůbec nevím, co chci.

Líbí se mi pozornost od mužů, líbí se mi s nimi flirtovat, líbí se mi si s nimi i leccos představovat. Vžila jsem se do role Danielky, která je ženou (partnerkou) muže a to se mi tak líbilo. Být v objetí nějakého muže, být chtěna jako žena, chráněna jako žena, být jeho přirozeným duševním i fyzickým protikladem – snažíc se co nejpůvabnějším, jak jen dovedu, abych se mu líbila a těšit se každý den na jeho pevné objetí nebo pevné sevření mé dlaně na ulici…

Ale teď přišel najednou takový křehký, citlivý a půvabný člověk.

Slíbila jsem (a nikdy bych to ani sama neudělala), že její soukromí zůstane utajeno, ale ona ví, že jsem tu o ní chtěla psát 🙂 Neděs se. Nebudu tu nikomu vyprávět Tvůj životopis. Neřeknu ani Tvé jméno, přestože je krásné. Ale přeci jen něco z toho soukromí napsat musím. Je to něco, co mě pohladilo u srdce tak moc, že si toho nesmírně vážím:

 

„Když jsem četla Tvoje starší články a sledovala Tvoje videa, tak jsem měla pocit, že Tvůj příběh je i mým. Tak moc jsem chtěla být s Tebou. Kdyby jsem věděla, že jsi to Ty, vdala bych se za Toma a udělala vše, abych mu byla tou nejlepší ženou. A až by přišel ten den, řekla bych, že se mnou může ve všem počítat. To, že jsi to dokázala říct není zrada, je to ten největší důkaz důvěry. Když Tě něco bolí, bolí to i mě.„

 

Ještě jsem Ti to nenapsala, ale kdykoliv si tohle přečtu, tak mám slzy v očích. Děkuji Ti za ta slova. Tohle je pohádka, kterou jsem chtěla prožít. Kterou jsme chtěly prožít my všechny, co jsme to štěstí neměly a o své partnery jsme přišly. Ale člověk, který tohle dokáže napsat, musí mít tak velké srdce… Tak ráda bych jí napsala něco, co by vyrovnalo hodnotu slov jejích… ale copak to jde?

Já nevím, jestli za to můžou ty hormony, ale fakt to se mnou lítá nahoru dolu, nahoru dolu.

 

Nutí mě to teď přemýšlet o lásce, o vztazích, o budoucnosti, o partnerství, o životě, o tom, co od života chci… Nechtěla jsem na to ale myslet TEĎ. Jenže to nedokážu ovlivnit.

Nechci sáhnout po tom, kdo přijde první (i když, proč ne? Proč by měl být ten první horší? Jen proto, že je první?). Možná jsem to nechtěla řešit, protože jsem se připravovala na vztah s mužem. A do něho jsem skočit ještě nemohla, abych nedopadla jako Danielka, jejíž partner nic netuší… Nechci hledat vztah jako transsexuál, ale jako žena. Stejně jako Danielka. V tomhle jí naprosto rozumím. Mít normální vztah.

 

Tak dlooooouho jsem neslyšela nebo nečetla větu „zamiloval/a jsem se“…

Ono jde se do mě zamilovat?

Někdo, komu se líbí výhradně ženy, se do mě zamiloval?

 

Tahle milá, hezká a velice inteligentní slečna je na HRT téměř na den stejně jako já, nechodí k Hance, ale k jinému pražskému specialistovi, takže bych ráda porovnala i jejich odlišný postup. Ovšem zas až tak odlišný podle mě nebude.

To ale není důvod, proč Ti odepisuji na Tvé maily…

A promiň, že o Tobě píšu zrovna do článku s takhle hrozným názvem, ale jsi součástí všeho, co se mi dnes přihodilo. Jsi příjemným zakončením této neděle. Jsi novou myšlenkou, kterou jsem ještě nikdy neměla.

A jelikož ses stala součástí mého života, stala ses součástí i mých myšlenek na tomhle blogu.

Jen to poslední, co bych chtěla, je přenášet na Tebe i mojí bolest, moje slzy.

Já a tenhle blog jsme tu od toho, abysme Tě nakazily nadšením a radostí.

 

No tak takhle to neukončím 🙂

Rychle uklidit tu horu hraček a do sprchy a třeba ještě něco stihnu napsat 🙂 (Jen ne proboha sem. Kdo to má pořád číst?)

 

Má bývalá žena je nejlepší metoda jak zhubnout.

Stačí jedna čočka denně a kam se hrabe chrom v tabletkách 🙂

 

A na závěr trochu odlehčení.

Tak takhle, jako níže položená sada smajlíků, bych se skutečně nějak teď charakterizovala 🙂

Není ten ženský svět hezčí, barevnější a mnohem víc zajímavější?

 

Je to pár minut, co jsme přijely s Kačenkou z pražské ZOO. Byly jsme tam obě poprvé v životě.

Teď si ještě lepí svůj vějíř a zbaští jogurt, takže mám pár minut na pár vět.

 

Den začal krásně už ráno, když jsme šly na poštu poslat balíček.

Paní za přepážkou se na mě usmála a řekla, že mám hezčí nehty než ona 🙂 (Ona je vážně skvělá.)

Mám je teď tou velmi výraznou červenooranžovou barvičkou, která doslova září. (Miluju tu výraznost.)

Poděkovala jsem a koupila Kačence los za 10 Kč.

Vyhrála na něj 200. 🙂 Pořád vyhrává 🙂

Přijely jsme do Prahy a nastoupily do metra.

Lidi jsem už ale neřešila. Věděla jsem, že je to v pohodě a nemám se čeho bát a tak jsem se věnovala Kačence, která si jízdu metrem užívala.

Pak nás čekala jízda autobusem, který byl úplně narvaný (přesto jel asi stovkou v zatáčkách, takže jsme se tam všichni přesýpali, z čehož měla Kačenka legraci 🙂 a já si užívala, jak nebudím pozornost, jak jsem oblečená jako ty slečny kolem mě a celou cestu jsem se na Kačenku culila.

Nikdo mě nezkoumal, nikdo na mě nevrhal nechápavé pohledy.

 

Přestávám to sledovat.

 

Těsně před vchodem mě udělal radost pán s letáky. Podával mi ho se slovy: „Prosím paní.“ 🙂

Paní si ho vzala a s úsměvem poděkovala. 🙂 I kdyby to byl leták na výkup autovraků, v tu chvíli jsem měla obrovskou radost.

Ale já to tak trochu čekala 🙂 Přiznám se, že když jsem ráno vycházela z domu a zdravila zvědavou sousedku (chtěla přivézt ze ZOO medvěda :), tak jsem se cítila tak sebejistě, že jsem jela do Prahy vyloženě si to všechno užít.

 

Ten den jsem v půl jedné odpoledne byla už 6450. návštěvník.

Řekla jsem si: super – 6500 lidí a já mezi nimi! 🙂 Skvělá příležitost, jak si nechat zvednout sebevědomí 🙂

 

Kačenka i já jsme byly ze ZOO nadšené. Měla jsem takovou radost, že můžu být celý den s ní a ještě takhle venku na sluníčku. Tyhle celodenní společné výlety s mojí princeznou miluju. A ještě takhle – jako její mamina 🙂 Ona s tím nemá nejmenší problém. Líbím se jí, jak mi sama od sebe říká.

 

Jediné, co rušilo můj absolutní pocit ženskosti byly Kačenky nadšené nekontrolované výkřiky jako: „Tatííííí, tatííí, koukeeej!“ :)))

Rozesmívalo mě to. Dělala jsem, jakože nevolá na mě, ale šla k ní 🙂 Lidi si toho většinou nevšimli, protože ty děti stejně křičely všude a na všechno.

Kačence nechci nařizovat, jak mě má oslovovat. Ať mi říká, jak chce. Je to moje dcera. Vysvětlila jsem jí, že je lepší, když mi „tati“ přímo před lidmi neříká, ale že se na ní nebudu nikdy zlobit. Pochopila to. Jenže v tom nadšení jí to občas uteklo. Je jí teprve sedm.

 

U pavilonu slonů fotil pán svojí manželku a tak jsem čekala, až jí vyfotí, abychom mohly projít.

Pán si mě ale najednou všiml: „Jéé, my tady brzdíme paní! Víte, my jsme z dědiny.“ 🙂

„My taky :)“, usmála jsem se na něj a šla dál.

 

U dětské ZOO ke mě přišla z ničeho nic malá holčička s maminkou a povídá: „Teto, maminka mi vylila vodu na svetřík.“ 🙂 Chtěla si postěžovat 🙂 Maminka se usmála a táhla jí dál se slovy, že si to vylila sama. 🙂

Cizí holčička mi řekla teto 🙂

 

A takhle to pokračovalo celý den.

 

Nemá smysl tu popisovat všech stotisíc správných identifikací a žádnou nesprávnou. Včetně situací, kdy jsem musela komunikovat i verbálně a použít svůj hlas. I tehdy, kdy jsem musela před davy lidí mluvit na Kačenku. Ale čím víc jsem mluvila, tím víc jsem si připadala žensky i tím, jak mluvím 🙂 Nebyl to sice žádný Danielčin něžný hlásek, ale prostě mi to procházelo. (Hlas rozhodně není místem, kde jsem dosáhla požadovaného levelu, ale jsem ráda, že jsem se dostala vůbec sem.)

 

Přestává mít smysl popisovat tu správné identifikace i v další dny, protože cítím, že už těch nesprávných nebude tolik. Mělo by mi to začít připadat normální. Necelé 3 měsíce na HRT… Jaké to asi bude za rok, za dva? 🙂

 

Bylo tak krásně, že spousta slečen přišla do ZOO v sukýnkách nebo v šatičkách a každá druhá měla navíc balerínky. (A taky moc sympatické partnery 🙂

 

Tohle byla výzva pro mě. Já měla slimky a své bílofialové holčičí tenisky + dámskou tyrkysovou mikinu. Takže trochu sportovně, ale ne v žádných vytahaných šusťákách. 🙂 Kačenka mi vybrala moje nejoblíbenější náušničky složené ze tří různých kuliček taky v tyrkysové barvě a na krk mi dala fialový přívěšek. Celou cestu metrem si chtěla s těma kuličkama na mých uších hrát 🙂

 

Došlo mi, že tohle byla moje poslední zkouška.

 

Prošla jsem.

 

Dosáhla jsem levelu, po kterém jsem celý život toužila.

O tomhle jsem si tolik let jen snila. Při všech těch svých nočních toulkách městem v sukních s nedokonalostí, která už nešla víc vylepšit… Ve svých 16 letech, kdy jsem přemýšlela, jak se stát ženou a zavrhla tuhle sci-fi možnost jako navěky ztracenou.

Dnešek mě dojal.

Kačenkou, jejím nadšením i mým nadšením.

 

Když to tak vezmu – já už vlastně víc nepotřebuju 🙂 Teď už mě čekají jen vyšší a vyšší levely, ale všechny už jsou jen ženské (sukně nebo šaty).

Příště na takový městský výlet rozhodně vyrazím už v balerínkách a když bude teplo, jdu do sukně 🙂

Když mě identifikují správně v teniskách, riflích a mikině, jak mě potom budou identifikovat v sukni?

Čím víc jsem vnímána jako žena, tím větší mám najednou tendenci jako žena vystupovat, protože MŮŽU a je to ode mě očekáváno. Ženskost je žádoucí. Ne na škodu. (Kdyžtak narazím. No a co. Pak si za to budu moct sama a nemůžu si stěžovat 🙂

 

Bibino 🙂 Já nemůžu zbrzdit 🙂 Ono mě to strhlo a i když jsem nad tím bržděním přemýšlela, že bych to i zkusila, nejde to 🙂 Ale v dobrém slova smyslu. Já to zvládnu. Kdyžtak narazím a zase se na pár hodin zastavím, ale tohle je tak úžasné. Tady na té úrovni už chci zůstat a vlastně už není kam řítit se tou nezvladatelnou rychlostí. Teď už to budou jen ty třešíňky na dortu a vylepšování toho základu, kterého jsem dosáhla.

 

Jaký je teď rozdíl mezi mnou a ostatními biologickými ženami, jsem-li jako žena identifikována?

Co víc potřebuji?

 

Ano, chci sama pro sebe víc ženskosti – ještě ženštější hlas, větší prsa, delší vlasy, správné pohlaví, ale dnes jsem dospěla k názoru, že základní tábor na ženské straně je dosažen 🙂

 

Hezky jsem si v ZOO s Kačenkou vystála dlouhou frontu na dámské záchodky, ty holky a ženy tam stály s námi, jakobych na jejich stranu patřila odjakživa, v McDonaldu potom večer taky.

 

Všechno je tak normální.

 

Co víc jsem si mohla přát?

 

Nemohu uvěřit, že tu jsem.

My nikdy nebudeme jako biologické ženy? 🙂

 

Připadám si jako biologická žena.

Ono jde cítit se ještě ženštěji? 🙂 Tak to se vážně těším.

 

Během courání po ZOO, kdy mě Kačenka i zvířátka patřičně zaměstnávala, jsem zapomínala na to, že na mě má být něco divného. Dostala jsem se tam, kde neexistuje má minulost, kde neexistuje dokonce ani nějaká přeměna (a vlastně ani tento blog). Řešila jsem to, co řešily maminky ostatních dětí (za kterými zvířátky teď půjdeme, co si dáme dobrého, kde se můžeme vyčůrat 🙂 a nemyslela na možné problémy, podezřívavé pohledy nebo nesprávné identifikace. Tak jsem se vžila sama do své vlastní (té nejpřirozenější) role, že je mi teď úplně jedno, jestli někdo řeší, zda budeme nebo nebudeme jako biologické ženy 🙂 Protože já už tady jsem. (Ačkoli může kdokoli namítnout, že ne. Tohle je můj subjektivní pocit vyvolaný objektivními reakcemi okolí. 🙂 Jak jinak mi může okolí ještě dokazovat, že žena nejsem, chová-li se ke mě, jako k vám – všem biologickým ženám?

 

Jsem šťastná, jak jen můžu jako žena být.

 

Končím s hledáním problémů tam, kde nejsou. Končím s kontrolováním sebe i lidí kolem mě.

A začínám konečně žít…

Ještě, než si pojedu pro Kačenku, tak bych chtěla něco napsat.

Přivedla mě na ty myšlenky Anička, Šárka, Leoš Mareš a Pauli 🙂

Anička je jedna milá MtF kamarádka, se kterou si píšeme.

Šárka je přispěvovatelka komentářů (řekla bych, že po přeměně).

Leoš Mareš – kdo to je? 😉

Pauli je blogerka (biologická žena), na jejíž blog jsem narazila náhodou, ale vůbec není od věci se o jednom článku zmínit. (Snad nevadí, že je zase ve Slovenštině, ale stojí za shlédnutí i moc krásný ženský design blogu).

 

Když Šárka napsala, že MtF ženy nikdy nebudou jako biologické ženy, tak s tím prostě nemůžu souhlasit, protože jediný rozdíl mezi těmi dvěma ženami je ten, že (a to je fakt škoda) nemůžeme mít kompletní pohlavní ústrojí (vaječníky, dělohu, atd.) Žádný jiný rozdíl tam není. To není můj výmysl. Vidím na skupinkách, kde jsou některé holky těsně před operací nebo několik let po ní, které tam Hanka zve, aby nám vyprávěly o svém životě – a to vyprávění je moc fajn a povzbuzující. Ještě tam nebyla žádná (dlouho po operaci), o které píše Šárka. Takové tam asi nechodí. Určitě existují, když se o nich mluví, ale chtěla jsem tu psvybodnoutch druhých, protože ty také existují a jsou mezi námi.

Tím vás chci holky zase podpořit 🙂 Vy všechny, které jste teď začaly přemýšlet nad tou úspěšností.

Já potřebuji protipól, abych měla váhu. Takže všechny názory Šárky vítám.

Vím, že nejsem ještě ve fázi, ve které je ona a tak jí do toho nemůžu až tak úplně mluvit, ale mé pohledy na svět jsou prostě jiné. Dost dám na důkazy a když jich mám dostatek, dělám si obrázek – a ten není až tak špatný 😉

 

Mimochodem kolegyňka v práci před pár dny řešila, zda by nebylo možné umělé oplodnění. Myslela u nás 🙂 Nadchla mě její úvaha, která bude třeba možná tak za 200 let (?). Myslela si, že by nám vytvořili i dělohu, do které by se umístilo oplozené vajíčko a to by rostlo. Na to hned kolega, že to se už ale stalo, ale pak si uvědomil, že to byl FtM (v Americe), který byl sice po přeměně na muže, ale nechal si ženské pohlavní ústrojí právě proto, aby mohl porodit dítě. Když už chci být žena, tak bych chtěla mít i vlastní dítě. Darinka mi říkala, jak tohle řeší se svým klukem. Povídají si o tom, řeší rodinu, budoucnost a ona mu ještě pořád nemůže říct (stejně jako jeho mamince, která se těší na vnoučátka): Víš, my nikdy vlastní děti mít nebudeme :/ To je smutné. Ale vždycky je nějaké řešení, které musí přijmout i biologické páry, pokud nemohou mít děti.

Takže to je ten rozdíl. Ten (pro mě) jediný rozdíl mezi biologickou ženou a námi.

 

Pokud Šárka mluví o mužských rysech, tak ty mají biologické ženy taky. Je to jen a jen o tom, jak si ten život potom zorganizujeme, jak to přijmeme a postavíme se k tomu. Stejně jako svůj život přijme biologická žena s mužskými rysy. Dožívat zbytek života v mužském těle je ale (podle mě) ta nejhorší varianta. Všechno ostatní je lepší. (Třebaže taky nedej bohu blbé, ale pořád lepší.)

 

Četla jsem, že existují ženy, které přeměnou žijí a pak, jakmile přeměna skončí, mají najednou v životě prázdno. Tak já nevím, čím to je. Možná neměly žádný jiný cíl, než stát se ženou. Já mám plánů. Ke kterým potřebuji být žena a vypadat jako žena. Ale už jen ten fakt, že žiju svůj život jako žena – že tak chodím do práce, nakupovat, k mamce… čili úplně nepodstatné obyčejné věci, tak ten fakt jako takový mě baví.

 

Tohle je můj deníček, který mi v době, kdy mi bylo špatně, pomáhal přežít, když jsem začala mít radost, tak jsem se o ní začala dělit a teď mi všechno to, co prožívám, přijde tak zajímavé, že se o to chci dělit taky. Jakmile budu po operaci, tak budu po operaci. Je to deníček, takže to tam napíšu a co se bude dít potom se uvidí. Chci tyhle věci kolem toho sledovat dál, ale už budu jen pozorovatel. Já už nebudu zajímavá. Budu jedna z vás všech biologických žen 🙂 (To jsem napsala odvážně, ale víte, jak to myslím). A budu psát o vás, o všech holkách, které teprve stojí na začátku. Protože tohle celé je o vás. O úplně nás všech.

 

Pár holek mi napsalo, že mě chtěly u toho modrého textu v článku „Žiju si svůj sen“ obejmout. 🙂 Děkuju!

Já se ráda objímám. Bohužel mám jedno objetí asi tak jednou za čtvrt/půl roku. Myslím s dospělým člověkem. S Kačenkou se jednou za 14 dní objímáme pořád, ale to je moje dcera. To je taky hezké, ale jiné. Tolik si to objetí vždycky vychutnávám. S kýmkoliv.

 

 

 

V ranní show Evropy 2, kterou posloucháme v práci, včera řešil Leoš Mareš jednu zajímavou věc.

Bagetu.

Sama bageta není až tak zajímavá, ale on jí použil ve srovnání se vztahem s naším partnerem.

Netýká se to sice přímo tématiky transsexuality, ale vztahů obecně, jenže mě se to přirovnání moc líbilo.

 

Vyprávěl, že když má hlad, tak ho chce nějak ukojit. Nejrychlejší a nejsnažší možnost je přijít k automatu, vhodit do něj peníze a nechat si vypadnout bagetu. Všichni víme, že bageta náš hlad zažene. Není to sice úplně ideální, dokonce na ní nemusíme mít ani chuť, ale bereme jí právě proto, abychom zahnali ten hlad.

Kolikrát je nám po ní těžko a nadáváme si, proč jsme si jí dávali.

 

Jen proto, že jsme potřebovali ukojit ten hlad!

 

Spousta lidí to má podobně i s partnery.

Když už jste dlouho sami, berete všechno.

A to je špatně.

Váš „hlad“ po lásce vás nutí zacpat ho nějakou „bagetou“ místo toho, abyste si stáli za tím, co od partnera skutečně očekáváte. Chtěli po něm stále tytéž hodnoty, na kterých vám záleží a nevzali to, co se zrovna namane jen proto, že o vás ten člověk má zájem.

 

Viděla jsem to v životě mnohokrát – takové partnery. Ten jeden (ta „bageta“) toho druhého miloval dostatečně, ale po čase ten druhý, co si tu „bagetu“ vzal k sobě zjistil, že jen zaplácl hlad. Že to není to, co čekal a kolikrát mu z toho bylo i špatně 🙂

 

Takže bagety nebrat! 😉

 

To jsem chtěla říct.

 

Věděli jste, že Češi ročně snědí 50 miliónů baget?

To je 137 tisíc baget denně!

 

Zamyslete se nad tím, kolik „baget“ jste už v životě měli. Nebo viděli… 🙂

 

Já jím bagetu asi jednou za rok.

Většinou v momentě, kdy jsem někde mimo domov a potřebuji rychle zaplácnout hlad 🙂

 

 

 

 

Naše společnost je posedlá vzhledem

 

A teď k Pauli… a její magic999.blog.cz.

Napsala článek s názvem Naše společnost je posedlá vzhledem.

Hned jsem letěla si ho přečíst, protože to je přeci to, co řešíme taky. A pořád!

Jenže Pauli je biologická žena a jak je vidět, vzhled řeší úplně všechny ženy.

Není to tedy jen naše starost, ale ta posedlost je kolikrát opravdu obrovská.

 

 

 

Do komentářů (některé myšlenky sem uvedu) tam píší biologické slečny a uvádí, že chtějí být taky hezké. Vlastně dokonalé.

Ale píší tam i slečny, které o sobě tvrdí, že jsou ošklivé. A tak na sobě hledají jiné „dobré věci“, jako jsou třeba schopnosti psát a prosadit se tím.

 

 

 

 

 

 

Nepřipomíná vám to něco? 🙂

„…kdybychom se uměli vybodnout na to, co si pomyslí společnost…“ (Tuhle větu řekla biologická žena!)

 

 

 

 

Zase mi to něco připomíná 😉 Nejsme jediné, kdo řeší svůj vzhled a trpí… Jsme na tom úplně všichni stejně. Bez ohledu na identitu…

 

 

To je tak moudré 🙂

 

 

 

A tak dále…

 

Myslím, že tenhle pohled biologických žen na svou vlastní krásu a ženskou dokonalost je perfektním obrázkem toho, jak to ženy vnímají.

Stejně tak bychom si i my měly uvědomit, že posedlost být krásná je jedna věc, ale milovat své tělo druhá.

 

Uklidnilo mě to 🙂

 

A přesto jsme ženami.

 

 

Tak a už musím utíkat.

Ještě jsem chtěla říct, že kromě speciální stránky, na které bude všechno o ženském hlase bude ještě jedna stránka… Protože je mi docela líto, jak se tu některé komentáře ztrácí v dějinách mých článků a tak bych ráda udělala takové minifórum, kde prostě můžeme pokecat o všem a bude to tam všechné přehledné pěkně pohromadě. Tím nikomu nechci dělat konkurenci (Míšo V. 😉 Jen cítím, že bychom si rády popovídaly i tady 🙂

Kdy to bude, ještě nevím. Je to otázka jednoho dne, ale ten teď nemám a není to priorita č. 1 🙂

 

Ať dnes prožijete minimálně jedno vítězství, holky (a kluci)!

Když je ten Den vítězství… 😉