otєrєzє.cz

Zatímco spíš

31. 5. 2014 / 20:56 / 12 Comments
Před chvílí jsme přišly z procházky po sídlišti. Dnes jsem Darinku docela provětrávala. 🙂 Sluníčko nás krásně hřálo do nohou v sukýnkách, ale vítr foukal ještě studený. To mi ovšem nevadilo. Zatímco má první procházka za bílého dne v sukni před týdnem s Darinkou byla doprovázená mými obavami a trochu i strachem, teď už jsem to neřešila. Když se mě ráno Darinka zeptala, jestli půjdu v sukni, tak jsem neváhala ani chvilku. Vytáhla jsem pro změnu riflovou a jely jsme do Žitavy. Jen tak na procházku a pro jeden šampón.
 
Darince to moc slušelo. Měla takovou kratší „tenisovou“ bílou sukýnku, neonově růžové tílečko, ve kterém je tak štíhlá s úzkým pasem a tak ženská. No a já riflovou sukni a žlutozelené tričko, k tomu zelené třpytivé náušničky a balerínky na klínku.
 
Většinu času jsem na to, jak jsem oblečená, ani nemyslela. Prostě jsem si užívala tu ženskost. Ale byly tam chvíle, kdy jsem si vzpomněla na dobu, kdy jsem tuhle sukni mohla mít jen doma, případně venku ve dvě v noci, čemuž předcházela dvouhodinová příprava (líčení, holení, lakování nehtů, atd.). Teď žádnou přípravu nepotřebuji. Mám nalakované nehty pořád, jsem namalovaná už od rána a můžu tak jít třeba pro čerstvé housky do pekárny nebo otevřít sousedovi, který na mě zvoní a něco mi potřebuje. Prostě to tak je.
Není tu už prostor k popisování mých pocitů při procházce městem v sukni, protože se v ní procházím s přirozeností, po které jsem tolik toužila. Tak, jako ji přirozeně oblékají všechny ostatní biologické ženy a taky to nikde neříkají jako nějakou výhodu. Protože je to jejich přirozenost. (Naše přirozenost).
Občas jsem si v odraze ve výloze uvědomila, jakou mám neuvěřitelnou možnost projevit svou ženskost a doslova se při chůzi vznášet, vypnout prsa, užívat si tu ženskou chůzi, protože tak chodit můžu a vlastně (díky bohu) i musím, je to ode mě dokonce očekáváno! Mé okolí mi říká: Chovej se co nejvíc žensky, protože jsi přeci žena. Jsi oblečená jako žena, máš vlasy jako žena. Nebudeme se divit a civět na Tebe, když jako žena budeš kráčet nebo sedět na lavičce s nohou přes nohu. Naopak – divili bychom se, kdybys udělala nějaký mužský pohyb.
Vaše okolí vám dává jedinečnou příležitost k tomu, abyste byly sami sebou.
To je na tomhle období naprosto úžasné.
Čím víc žensky se chovám, tím víc se cítím přirozeněji a tím víc nad tím přestávám přemýšlet, protože vjíždím do těch správných kolejí, kde není potřeba uvědomovat si, že mám na sobě sukni mezi davy lidí na žitavském náměstí, v zahrádce cukrárny v centru města, kam jsme si dnes odpoledne sedly s moc milou návštěvou…
 
Před půl rokem v listopadu 2013 jsem napsala článek „Den, po kterém už nikdy nic nebude jako předtím„.
To byl zásadní moment v mém životě, kdy jsem se poprvé setkala s člověkem, který už byl na správné straně. A vlastně jsme se poznaly taky díky tomuhle blogu. Tenhle můj deníček, který měl 31.3.2012 jen jedinou funkci – nezbláznit se a mít to komu říct – se proměnil v neuvěřitelný kouzelný nástroj na sbližování lidí, kteří to už konečně mají komu říct…
 
Andy mi tenkrát nesmírně pomohla, protože jsem díky ní získala sebevědomí (byl to můj první den za bílého dne mezi lidmi jako Tereza… To ráno jsem byla tak nervózní, nespokojená se svým vzhledem a bezradná, ale tak plná touhy už konečně to udělat! Když koukám na fotku z toho dne, nejradši bych jí smazala, ale tenkrát jsem si myslela, bůhví jak nejsem krásná… Jenže pro mě jsem byla krásná. Jakákoliv minimální možnost být ženou se mi líbila, bez ohledu na to, zda jsem krásná byla nebo ne.)
Andy mi byla motivací. Už jsem tolik potřebovala potkat někoho, kdo by měl úplně po všem. A tolik se mi ta představa líbila, že když jsem přijela domů, nedalo se říct nic jiného, než že jsem právě prožila den, po kterém už nikdy nic nebude jako předtím. A taky že nebylo. Byla to první stanice mého rychlovlaku, do kterého jsem nastoupila a ten už se nedal a nedá zastavit.
Do cílové stanice to mám ještě zhruba rok. A pak budu řešit totéž, co tu řeší teď Darinka… Už se v ní úplně vidím…
 
Andy s Ivčou přijely na naší prosbu, protože jsem nebyla schopná odpovědět Darince na některé otázky, na které ovšem už Andy odpovědět mohla, protože je z nás všech nejdál. Na operaci byla v říjnu 2013 a na z-plastice nedávno.
 
Bylo to moc milé setkání a viděla jsem, jak některé odpovědi Darinku uklidnily. Vlastně i mě. Protože nám nebylo jasné, jak ze stavu, který tam má Darinka teď, může být něco, co vypadá jako dokonalý ženský genitál. Teď už vím, že může. Z-plastika, kterou MUDr. Jarolím provádí jako druhou doplňující plastickou operaci zhruba po půl roce od první, to zařídí. Po ní by mělo vše vypadat realisticky a konečně se zakryje ten poměrně velký vyčnívající a nesmírně citlivý klitoris o průměru asi 1,5 cm.
 
Napadlo vás třeba, kolik peněz budou stát jen lubrikační gely na dilataci? 100 ml balení stojí od 130 do 200 Kč! A vyjde tak na tři čtyři dny. Takže nám Andy doporučila lubrikační gel Ty & Já, která se dá sehnat v lékárnách za 100 Kč.
Hledaly jsme dnes lubrikační gely i v žitavském DMku a v Rossmannovi, ale zatímco většina ostatních výrobků z drogerie z Německa jsou levnější, lubrikační gel za 280 Kč je příliš. Jenže to nejde ničím jiným nahradit.
 
Moc ráda jsem Andy s Ivčou zase po tom půl roce viděla. Tentokrát už ovšem bez jakýchkoliv obav a strachu. Bylo to jiné. Ještě hezčí…
Nasedly na svojí motorku a odfrčely zpátky do podkrkonoší.
 
Líbilo se mi, jak Andy popisovala, že se jí během HRT změnil způsob jízdy autem (i na motorce). Zatímco dříve si pod vlivem testosteronu potřebovala pořád něco dokazovat a pod záplavou adrenalinu jezdila rychle, nebezpečně a neohroženě, teď (po užívání androcuru) jezdí klidně, opatrně a bez stresu. Prostě jako žena.
 
Darinka před hodinou unavená usnula. Na chvilku se procitla, že jí je zima, tak jsem na ní hodila ještě mojí deku a lehla si k ní. A usnula jsem taky… Teď jsem se probudila, ale ona pořád spí, tak jsem rychle skočila napsat tenhle článek.
Neustále se kochám její ženskostí a dokonalostí. Až mě udivuje, že i ona po dvou letech HRT s tímhle vzhledem ještě stále řeší, zda je dostatečně ženská. Ale shodly jsme se na tom, že toho se nebavíme. Zůstane nám to v hlavě na věky a budeme to řešit (i když v menší míře) pořád.
 
Mám radost, že už vypadá tak dobře, cítí se dobře a chodí téměř jakoby nikdy žádnou operaci (ani nedávnou komplikaci) neměla.
A taky mám radost z toho, když řekne: „Mám chuť na tu bábovku, nakrájej jí a dej si se mnou“ nebo „ještě domů nepojedu“.
Ona je můj motor, který stonásobně zrychlil už tak letící rychlovak, ve kterém sedím. Veškeré mé pochybnosti (mám jít v sukni nebo nemám?) jsou předem vyřešeny. A tolikrát mám sto chutí jí říct, jak jsem jí za to vděčná. I za to povídání před spaním dlouho do noci nebo procházky po městě.
 
Těším se na příští týden, protože to vypadá, že bude krásně a čeká nás společné sezení u Hanky.
Jen bych jí chtěla už konečně dopřát, aby se mohla vidět se svým klukem, na kterého každý den tak myslí a kterému dnes sháněla dárek.
 
Zítra nás moje mamka pozvala na oběd. Bude to zajímavé setkání, protože tam bude i moje sestra se svým „novým“ přítelem, který u nás ještě nikdy nebyl. A který uvidí poprvé svoji novou švagrovou 🙂 (mě 🙂 a Darinka taky.
 
Mám takovou radost z dnešního dne, z celého života, z té vší ženskosti a procházek po městě, kde na mě nikdo neciví a kde nejen že pasivně procházím kolem davů lidí, dokonce s nimi aktivně komunikuji, stojím ve frontě a bavím se s pokladní, s lékárníkem, s doktorkou, se sousedkou…
 
Vzpomínám na chvíle, kdy všechno bylo tak těžké, bolestivé, smutné, zoufalé, nesplnitelné… a bylo to ještě relativně nedávno. Znám spoustu z vás, které jste ještě také tam, ale chci vám říct, že i tohle období skončí a budete taky jednou sedět na zahrádce v cukrárně v centru města a dávat si tu nejlepší čokoládu na světě obklopené úžasnými lidmi, se kterými jste tam přišly a těmi ostatními – cizími – kteří z vás právě dělají tu ženu, neboť vás jako ženu vnímají. Bez všech těchto lidí (i těch neznámých) bych nikdy ženou nebyla. Ale jen v bytě schovaným kouskem lidského těla pokoušející se vypadat jako žena. Zavřená žena. Která nikdy nebude ženou, dokud nebude jako žena přijata zbytkem tohoto světa.
 
Vy všichni, kteří jste ještě zavření, nebojte se udělat ten první krok. Vidíte snad na mě, že se trápím? Stačí přeskákat pár těžkých a zdánlivě nepřekonatelných překážek a jste tam, kde jsem já. Nebo ještě lépe – tam kde je teď Darinka.
My všechny bychom si přály dosáhnout její maximální ženskosti. A mnohé z nás jí také dosáhnou.
 
Líbí se mi, jak mi některými situacemi vlastně nepřímo říká, že mi to sluší. I když mám do její krásy ještě hodně daleko. To mě tak povzbuzuje.
 
Právě vstává, takže si jdu sednout zase k ní. Usmívá se, vypadá dobře 🙂 A říká: „Já ti do toho psaní budu povídat, tak to koukej rychle dopsat.“ 🙂
Moje šéfka chce ohřát rizoto, takže končím a vám všem přeji hezkou neděli. 🙂
Do Děčína, Košic, Turnova, Prahy, Veltrus, Ostravy, Chrastavy, Sence, Kralup, Havířova, Dvora Králové n.L., České Lípy, Hejnic, Náchoda…
We are everywhere.
 

12 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.