• otєrєzє.cz

    Malinovka nebo mrkvovka? (mé první video)

    29. 6. 2014 / 21:15 / 35 Comments
    Každý den cítím ve svém těle záplavu štěstí.
    Nemohu za ní. Přichází naprosto spontánně a vlastně bych měla říct, že šťastná jsem po celý den bez přestávky. I v noci. Často si to ani neuvědomuji, ale jsou chvíle, kdy se zamyslím a vnímám své tělo, co mi říká. A jak mi děkuje…
     
    Je to pár dní, co jsem při pohledu do zrcadla zjistila, že se něco stalo. Že někdo starý je minulostí a někdo nový přichází už konečně pomalu na tento svět. Proto ten první telefonát s mužem, proto mé první video.
     
    Navíc dnes, 16. den po pátem laseru, mohu ráno vstát a neholit se. Nemůžu se vynadívat. Žádné vousy. Hladká světlá pleť pod nosem. Tak takhle to jednou bude vypadat. Krása! Musím si na to pořád sahat. Miluju tu hladkost (nejen na tváři). Za pár dní začnou vousy zase růst. Ale opět už jen některé. Až jednou nevyroste žádný…
     
    Máte rádi maliny?
    Já je miluju. Čerstvé, mražené i horké. Už nemám zahrádku, na které bych je trhala přímo mezi své rty a smyslně pak těmi sladkými rty od malinové šťávy někoho políbila. A tak jsem si v Lidlu koupila novou limonádu. Sice to s tím líbáním nijak nesouvisí, ale s chutí malin ano. 🙂
     
    Tohle je mé první video (neveřejné a přístupné pouze přímo přes tento odkaz https://www.youtube.com/watch?v=wgpJBN7fKzs tady na blogu), které je schválně zaměřené na úplně jinou tématiku, než je transsexualita.
     
    Další – už ne tak bezstarostné – bude pokračovat, až ho dostříhám.
    Možná bude poslední, ale každopádně jsem to Lucce slíbila, tak tady je:
     
     
    27.6.2014 – 4 měsíce HRT, 3 měsíce full-time, před hlasovou terapií
    (video jsem 31.12.2014 odstranila)
     
  • otєrєzє.cz

    Hrůzné pokusy: Lze převychovat identitu?

    29. 6. 2014 / 14:54 / 9 Comments
    Dnes v noci vyšel na idnes.cz článek s názvem Pokusy, které se vymkly kontrole: CIA, LSD nebo vnucené pohlaví.
    Lenička byla tak hodná, že mi odkaz poslala. (Ona je hodná pořád 🙂 Když budete také hodní, klidně mi podobné články s touto tématikou můžete posílat a já je tu zveřejním.
     
    Protože mě tento pokus z r. 1965 s vnuceným pohlavím zaujal, našla jsem k tomu ještě další informace a obrázky. (Taky jsem si při tom dalším pátrání i zabrečela).
     
     
    David Reimer / Brenda Reimerová – tragédie zakončená tragédií
     
    Obětí krutého experimentu byl David, narozený roku 1965 v Kanadě, už od útlého dětství. V šesti měsících se u něj a jeho jednovaječného dvojčete projevila fimóza – rodiče zjistili, že jeho předkožku nelze přetáhnout přes žalud penisu (fimóza – fyziologická normálně se vyskytující vada u novorozených hochů, neboli zúžení předkožky, řeší se ambulantně 15minutovým zákrokem (obřízkou)). Doktor doporučil obřízku, která ovšem i kvůli netradiční metodě elektrickým přístrojem žalostně selhala spálením celého penisu. Osmiměsíčnímu Davidovi bylo nutné penis amputovat. Dvojče Brian operaci nepodstoupil a fimóza samovolně odezněla.

     

    Rodiče nebohého Davida vzali ke specialistům do nemocnice Johna Hopkinse v USA. Zde jim psycholog John Money, kterého rodiče znali z televizních diskusí poradil, aby chlapce nechali chirurgicky předělat na dívku. Neřekl jim však, že jde o zcela neověřenou metodu. Právě David se měl stát prvním pokusným králíkem, na kterém Money ověří svou hypotézu, že genderová identita je dána výchovou, nikoli fyzicky.

     
    Televizní debata dr. Moneyho s transsexuální ženou, u které si rodiče Davida řekli, že toto je možné řešení. „Když jsme viděli tu transsexuální ženu, jak hodně je ženská, napadlo nás, zda by David vzhledem k absenci penisu nemohl být ženou.“
     
    Ve 22 měsících byl David chirurgicky „předělán“ na dívku a rodiče jej dále vychovávali jako holčičku pojmenovanou Brenda. Doktor Money dosáhl svého. Navíc měl k dispozici dokonalou kontrolní skupinu: dvojče, které proceduru nepodstoupilo. To pro něj byla jedinečná příležitost potvrdit si svoji hypotézu, že identitu lze vychovat.

     

    Převýchova na dívku byla komplexní. Reimer později uvedl, že jej doktor nutil „nacvičovat sexuální akt“ s jeho jednovaječným bratrem, svlékat se a navzájem zkoumat genitálie.

     
    Po návratu z nemocnice, do které Davida přivezli jako chlapce, ale odvezli ho již jako dívku Brendu, se matka snažila Brendu oblékat do ženských šatů, snažila se mu vštípit holčičí zájmy, jako je hraní s panenkami, vaření, líčení a všechny ostatní věci, které dívky dělají. Ale byla pořád tak mužná.
    Začalo být jasné, že celý případ se nebude odehrávat tak, jak si dr. Money naplánoval.
    Podle doktora Moneyho bylo vše v pořádku. Publikoval vždy totiž pouze pozitivní výsledky. „Subjekt se jasně vyvíjí jako aktivní malá holčička a je zcela odlišný od svého bratra-dvojčete,“ napsal Money. Avšak Reimer později svému životopisci vylíčil jiný obrázek. Necítil se být dívkou a ani hormony v něm tuto identitu neprobudily. Kolem třináctého roku se rodičům svěřil, že pomýšlí na sebevraždu, pokud jej ještě jednou přivedou k doktorovi Moneymu. Přestože chlapci byla tato událost zatajena a byl považován za dívku, choval se jako chlapec a pokusy socializovat jej jako dívku selhaly. V roce 1980 mu rodiče řekli pravdu a chlapec se rozhodl, že se vrátí ke své původní identitě, kterou zřejmě nikdy neopustil.
     
    Brian a Brenda
     
    Přesný přepis kontrolního interveiw (schůzky probíhaly vždy jen jednou za rok) s oběma dvojčaty při kontrole u dr. Moneyho ve věku 6 let:
     
    Dr. Money: Řekněte mi, kdo z vás je šéf?
    Brenda: Brian
     
    Dr. Money: Briane, ty jsi šéf?
    Brian: Já nevím.
     
    Dr. Money: A biješ někdy Brendu? Vrací ti někdy Brenda rány? Co Brendo?
    Brenda: Ne. Protože já jsem dívka a dívky se nebijí.
     
    Dr. Money: Ty jsi dívka?
    Brenda: Ano, nejsem chlapec.
     
    Když bylo dvojčatům 7 let, dr. Money vydal zprávu, že experiment dopadl dobře, neboť z Brendy se stala dívka: „Chování Brendy odpovídá chování dívkám v porovnání s chováním jejího bratra Briana.“ A na základě této skutečnosti napsal dr. Money knihu „Man and Woman, Boy and Girl“, která byla vydána po celém světě. Dr. Money tím odpověděl na dlouho nezodpověznou otázku, zda je možné výchovou ovlivnit pohlavní identitu. A tímto potvrdil, že ano. Výchova se najednou stala nadřazenější před přírodou.
     
    Aby si dr. Money potvrdil svůj úspěch, ptal se Brendy na otázky související s rozdílným chováním dívek a chlapců:
     
    Dr. Money: Teď se tě chci na něco zeptat, Brendo. Jak bys popsala rozdíly mezi chlapci a dívkami?
    Brenda: Tak chlapci mají krátké vlasy a dívky dlouhé. A také se oblékají jinak.
     
    Dr. Money: A když uvidíš nahé dítě – jak poznáš, jestli je to chlapec nebo dívka?
    Brenda: To nevím.
     
    Dr. Money: Tak já ti pomůžu. Podívej se tam dolů – mezi nohy. Jaké to tam mají chlapci a jaké dívky? Jaký je mezi tím rozdíl?
    Brenda: Já nevím.
     
    Dr. Money: Dívky jsou tam ploché, ale chlapci ne.
     
    Brenda (David) v pozdějším věku: „Tyto jeho intimní otázky mi byly nepříjemné a velmi jsem se při nich vždycky styděl.“
     
    Aby Dr. money z Brendy dostal odpovědi na otázku, zda se cítí jako dívka, začal jí ukazovat obrázky právě narozených dětí, což Brendu v tak mladém věku šokovalo:
     
     
    Brenda (David) v pozdějším věku: „Vždycky jsem si myslel, že jsem nemocný muž. Mí rodiče spoustu věcí ani netušili.“
     
    Protože dr. Money stále nedostával odpovědi na své otázky, zda se Brenda cítí být dívkou, změnil k ní přístup. Myslel si, že se bude cítit více žensky, když dojde k dalším feminizačním operacím. Ale těm Brenda nebyla nakloněná a žádné další takové operace nechtěla.
     
    Dr. Money: „Co kdybychom upravili to, co máš mezi nohama tak, aby to vypadalo jako u ostatních dívek? Co když se nějaký doktor bude chtít podívat dolů? Co tam uvidí?“
    Brenda: „Já nevím.“
     
    Dr. Money: „Doktoři ti to tam udělají tak, jako to mají ostatní dívky. Chtěla bys to?“
    Brenda: Ne, to nechci.
     
    Dr. Money: „A kdy myslíš, že by byla vhodná doba na takovou operaci?“
    Brenda: Až mi bude 13.
     
    Dr. Money: „13? To už je pozdě.“
     
    Od 22 měsíců do puberty totiž Brenda močila otvorem v břiše, který jí tam udělali chirurgové.
     
    Brenda se nesmírně bála jakékoliv další operace.
    Brenda (David): Byl jsem vyděšený k smrti. Měl jsem srdce vpořádku, ledviny… tak proč bych měl jít na operaci?
     
    Dr. Money začal cítit, že pokud Brenda bude dál nepotvrzovat svojí ženskou identitu, jeho teorie o možnosti výchovy pohlavní identity selže.
    A tak se rozhodl pro další drastické pokusy, kterými chtěl zjistit, zda Brenda chápe rozdíl mezi mužskou a ženskou identitou.
     
    Tyto pokusy nebyly nikdy zaznamenávány. Postavil před sebe nahého Briana a nahou Brendu a oba měli popisovat, co vidí. Vše si dokumentoval pouze fotografiemi.
     
    Dr. Money: „Dotkni se ho.“
    Brenda: „Ne.“
    Dr. Money: „Tak dotkni se ho!“
    Brenda: „Ne.“
    Dr. Money: „Chci, abys mě pochopila, co po tobě chci. Tak se ho dotkni!“
    Brenda: „Neeee.“
     
    (Ta filmová dramatizace je strašná a šel mi z ní mráz po zádech, když šestiletá Brenda na doktora křičí své „ne“.)
     
    Rodiče o těchto experimentech nevěděli. David a Brian jim to řekli až v dospělosti.
     
    osamělí rodiče Briana a Davida v současnosti
     
    Matka: Když bylo Brendě 13, měla problém s okolím. Neměla žádné přátele. Chtěla si hrát s klukama.
     
    Brenda (David): Děti se mi ve škole smály. Byla jsem jiná. To děti dělají.
     
    Ve škole, ve které Brenda studovala, se zachoval osobnostní dotazník, do kterého měl student doplňovat chybějící slovo podle vlastního uvážení:
    „Když srovnáš ostatní rodiny, ta tvá je…. ZTRACENÁ.“
    „Má matka a já…. NEMÁME NIC SPOLEČNÉHO.“
    „Má budoucnost vypadá … ŠPATNĚ.“
     
    Ve věku 13 let dr. Money pozval do své ordinace ještě transsexuální ženu.
    Dr. Money si myslel, že když Brenda uvidí někoho, kdo toužil po operaci pohlaví a teď se díky tomu cítí dobře, že Brenda změní názor také.
    Přepis rozhovoru mezi transsexuální ženou a Brendou bohužel neexistuje.
    Ale víme, co se stalo po tomto setkání:
     
    Dr. Money: Když budeme hovořit o tvé identitě – mužské nebo ženské – říká se tomu „pohlavní identita“…
    Brenda: Končíme! Nechte mě být.
    Brenda řekla rodičům, že se zabije, pokud bude muset ještě jednou k dr. Moneymu.
     
    Pod tlakem hrozby Brendiny sebevraždy se navzdory protestům dr. Moneyho rodiče rozhodli Brendě říci pravdu o její identitě.
     
    Brenda (David): Seděl jsem v autě a táta mi přinesl zmrzlinu. Říkal, že mi musí něco říct. Bál jsem se, že se stalo něco strašného mámě nebo Brianovi. Táta mě ujistil, že jsou oba vpořádku.
    Pamatuji si, jak jsem měl slzy v očích a zmrzlina mi stékala na klín, jak jsem tátu poslouchal.
    Doteď jsem si myslel, že jsem duševně nemocný.
     
    Ve stejný čas řekla matka Brianovi totéž.
    Matka: Určitě sis všiml, že Brenda vypadá víc jako kluk, než ostatní dívky.
    Brian: Ano, toho jsem si všiml.
    Matka: Tak to je tím, že Brenda se narodila jako kluk. Jako tvůj bratr.
    Byl z toho v šoku.
     
    Ale pro Brendu to byl první den jejího života, kdy se začala cítit šťastně.
     
    Řekla, že vždycky chtěla být chlapcem.
     
    Hned poté, kdy se David dozvěděl o své minulosti, se David do roku 1997 postupně zbavil některých druhotných ženských pohlavních znaků (důsledek hormonů) – musel podstoupit odstranění prsů a nechal si udělat plastiku údu. Začal si píchat injekce testosteronu.
     
    Matka: Když se Brenda stala Davidem, byl velice milý. Snažila jsem se, aby mi odpustil, omlouvala jsem se. Řekl, že jsem pro něj ta nejlepší matka, kterou moc miluje.
    Začal mít ve škole přátele.
    „Už jsem nebyl tak vyděšený a plachý. Všechno se změnilo.“
    David vyhledal pomoc, která mu měla chirurgicky navrátit jeho mužnost a také obdržel bolestné za neúspěšnou obřízku.
    „Chtěl jsem se najednou stát otcem! Mít děti.“
    Ale David nemohl mít vlastní děti.
     
    Pak mu ale byla představena Jane – osamělá matka tří dětí.
     
    22.9.1990 si David vzal Jane za manželku
     
    Vypadalo to, že David má konečně normální život.
    Jane: „Byl to úžasný manžel a dobrý otec. Byl velmi romantický. Nechávali jsme si různě po domě krátké milostné vzkazy.“
     
    Byla tu stále ale jedna věc, která vyřešená nebyla – vztah s jeho bratrem Brianem.
    (Vidíte, jak se obě jednovaječná dvojčata liší? Jakoby byl David mladší…)
     
    Problémy začaly, když se Brian dozvěděl pravdu o jeho dvojčeti. Byl to začátek Brianovi mentální poruchy, která vedla až ke schizofrenii.
     
    Dr. Money však dál publikoval tento případ jako úspěch. David byl znechucený a naštvaný, protože nic z toho nebyla pravda, protože naprosto ignoroval jeho současný život.
     
    Záběr kanadské televize z r. 2000, kdy se David rozhodl zabránit traumatizování dalších osob a vše s Brianem oznámil veřejnosti.
     
    Jakmile se případ dostal na veřejnost, 1.7.2002 však jeho bratr Brian spáchal sebevraždu (předávkování antidepresivy).
     
    Brianova smrt měla obrovský vliv na život Davida.
     
    Dlouho nemohl najít práci a to mělo vliv i na jeho manželství.
    Jane: „Řekla jsem Davidovi, že potřebujeme pauzu. Nechtěla jsem se rozvádět. Potom tři hodiny brečel.“
     
    V květnu 2004 opouští David dům svých rodičů naposledy.
    Vzal si s sebou brokovnici a na parkovišti před obchodem se zastřelil. Bylo mu 38 let.
     
     
    Money až do odhalení vydával v různých publikacích Reimerův případ za úspěch. Což způsobilo další vlnu podobných operací intersexuálních jedinců.
    To, že doktor Money pacienta a jeho rodiče řádně nepoučil, a že svou chybu zakryl, se stalo hlavním bodem kritiky. Doktor Money se hájil, že média případ zkreslila a byla vůči němu zaujatá. Kolegům se ovšem přiznal, že byl sám případem „k smrti vyděšen“ a změnil na něj názor. Money zemřel dva roky po Davidovi na komplikace s Parkinsonovou chorobou.
     
    Psychiatrické oddělení případ uzavřelo tím, že genderová identita je primárně vrozená, a univerzita přestala provádět operace změny pohlaví u dospělých se sexuální dysforií (rozlada, pocit nepohody).

    John Money (1921 – 2006) byl významný a kontroverzní psycholog a sexuolog novozélandského původu, které se specializoval na výzkum pohlavní identity. V roce 1955 zavedl do psychologie termín „gender“. V počátcích své kariéry vycházel z teze, že gender (a podobně i homosexualita) je určován prostředím, zejména vlivy v prvních dvou letech života, kdy lze ovlivnit sexuální identitu. K tomuto názoru došel Money z pozorování intersexuálních lidí, o nichž se domníval, že jejich gender více odpovídá výchovnému vlivu než biologickému pohlaví. V 60. a 70. letech byl mnohými považován za nejvlivnějšího sexuologa. Jeho odbornou pověst i vliv jeho teorií poznamenal případ publikovaný jako úspěšný roku 1972 pod názvem John/Joan – pokusil se řešit případ chlapce, který nehodou při obřízce v roce 1966 přišel o penis, jeho převychováním v dívku (ženu) a v roce 1997 byl obviněn ze zatajování fatálního neúspěchu tohoto pokusu (pacient spáchal sebevraždu v roce 2004). Byl hlavním editorem rozsáhlé sexuologické monografie Handbook of Sexology z roku 1978 a je považován za původce několika termínů, například normofilie (normální erotické zaměření), chronofilie (souhrnné označení pro sexuální zaměření vymezená věkem) nebo formikofilie (orgasmické praktiky využívající drobných živočichů). Moneyho pojem lovemaps (mapy lásky, poprvé jej Money použil zřejmě v roce 1980) charakterizuje Moneyho systémové pojetí sexuality, na které navázal Kurt Freund ve své teorii sexuálního motivačního systému.

    V roce 2002 obdržel od „Německé společnosti pro sociálněvědní výzkum sexuality“ medaili Magnuse Hirschfelda. V češtině nevyšla žádná jeho kniha.

     
    Na tomto videu (1. část), na tomto (2. část), na tomto (3 část) a na tomto (4. část) na youtube si můžete pustit (v angličtině) 4x10minutový dokument, ve kterém mluví i jejich ještě žijící matka, otec a bývalá manželka Davida. Matka, která porodila dva zdravé syny, ale nemá už ani jednoho…
     
    Umíte si představit ten průšvih, kdyby by David ale opravdový transsexuál?
    Tímto pokusem by se potvrdilo, že pohlavní identitu lze výchovou ovlivnit, protože Davidovi by se samozřejmě ta změna v ženu líbila.
     
     
    Chci ještě říct, že tak, jak se cítil David a jak popisuje všechny ty pocity, tak jsme se vlastně cítili (a mnohé z nás bohužel ještě stále cítíme) my všichni žijící ve špatném těle. Davidova nespokojenost je nám všem důvěrně známa…
    Chudák. Je mi Davida tak líto :(((
     
    A ještě jedno poučení z toho vyplývá: To, že někomu zatajím minulost může ublížit ještě víc, než kdyby to byla lež.
  • otєrєzє.cz

    Jsou tělové silonky out?

    28. 6. 2014 / 19:23 / 4 Comments
    Informace o tom, že tělové silonky jsou out už proběhla v médiích před několika lety.
    Já jsem jí samozřejmě zaregistrovala, ale tehdy jsme se ještě s mojí ex shodly, že je to nesmysl.
     
    Od těch dob tělové silonky nezmizely ani z obchodů ani z nohou českých dívek a žen.
    Ty se pouze rozdělily na dva tábory.
    Jeden říká: tělové silonky je strašné módní faux pas, druhé je nedají a neřídí se názorem některých módních stylistů.
    Tenhle stav už trvá roky.
     
    Nejde vlastně jen o české ženy. Podobné diskuse jsem našla i na amerických serverech a opět jsou ty ženy rozděleny na dvě poloviny.
     
    Na tenhle článek mě přivedla zase Šárka komentářem s odkazy o módních prohřešcích. Většina z nich vypadala opravdu strašně a normální člověk by si takové kombinace nikdy neoblékl. Článek o pěti důvodech, proč nenosit tělové silonky najdete na serveru Blesk.cz a je z května 2013.
     
    V článku se píše o těchto pěti důvodech:
    1) Mužům nepřipadají sexy – podle průzkumů jde údajně o druhou nejvíc asexuální věc na světě
    2) Neodpovídají tónu pleti
    3) Postrádají styl – stylisté tvrdí, že černé se údajně hodí ke všemu
    4) Jsou vidět. Vážně!
    5) Nedělají hezké nohy
     
    To bylo něco pro mě 🙂
    Měla jsem v tu ránu hlavu plnou argumentů a protože jsem holka akční, pustila jsem se do průzkumu, ve kterém jsem anonymně na internetu oslovila 100 žen a 100 mužů.
     
    Mé komentáře:
    1) Skutečně muži na ženách nesnáší tělové silonky?
     
     
    Nejzajímavější odpovědi respondentů – mužů ve věku 18 – 50 let:
    – ženský jsou hezčí nahý
    – nelíbí – preferuji úplně nahé tělo
    – preferuji vzorované
    – jsou sexy
    – velká inspirace
    – když jsou na hezkých nohách a doplňují pěkné šaty či sukni, tak se mi docela líbí
    – záleží na tom, kdo je má na sobě
    – podle situace – do divadla a na koncert ano
    – silonky dělají každou nohu sexy
    – já jsem spíše pro vysoké punčochy, ale silonky mi nevadí
     
    Ptala jsem se tedy i (biologických) žen, jak jsou na tom s nošením tělových silonek. Respondentky byly ve věku 18 – 40 let:
     
     
    Ten tábor je opravdu rozdělen zhruba na polovinu.
     
    Já samozřejmě patřím a asi ještě dlouho patřit budu mezi ty, které tělové silonky nikdy nezavhrnou.
     
    Znáte soutěž MISS SILONKY na http://www.miss-silonky.cz?
    Ta soutěž vznikla v 6.10.2006.
    Pamatuji si to úplně přesně, protože ten den jsem se v práci na úřadě dost nudila (to má taky potom v r. 2010 svou dohru, ale o tom tu psát nechci :). Tehdy jsem ještě byla hladová po jakémkoliv projevu ženskosti a obdivovala ho na všech ženách. A silonky patřily zrovna mezi jedny z nejženštějších věcí, jaké si žena mohla obléknout. Pro muže to bylo vlastně takové tabu – něco jako sukně. Striktně ženské! (I když se potom objevily i silonky pro muže, které se moc neujaly).
    Nesnášela jsem obrázky profesionálních dívek nafocených uměle v ateliérech. Chtěla jsem se dívat na normální holky, které míjíme, když jdeme do práce, v divadle, pro vysvědčení. Ale takové obrázky se nikde na světě najít nedaly.
    Ten den mě napadlo vymyslet soutěž, do které by dívky takové fotky nahrávaly samy dobrovolně a ještě s nadšením.
    Tehdy ta stránka vypadala trošku jinak. Hlasy se posílaly prostřednictvím SMS (za peníze) a stejně tak vzkazy dívkám šly poslat pouze prostřednictvím SMS.
    Za měsíc tam bylo prvních 20 dívek, které jsem „lanařila“ na různých chatovacích portálech a kupodivu to šlo snadno, protože jsem vymyslela, že každý týden bude vylosovaná jedna náhodná dívka, která dostane 200 Kč a vítězka toho týdne 500 Kč. To byla velká motivace za fotky, kterých měly holky plné profily, protože mi nešlo o nahotu, fetišismus nebo sexuální tématiku. Chtěla jsem tam mít normální holky v normálních fotkách s jedinými dvěma podmínkami – že nesmí zobrazovat nahé části těla a že na fotkách musí být v silonkách.
    Jakmile jsem viděla, že „to funguje“ a ujalo se to, zaregistrovala jsem si doménu miss-silonky.cz.
     
    Té soutěže si ale u mě v práci na počítači všiml i můj kolega – kamarád. (Jeho jméno bylo MS, můj zase TN, takže jsme z toho vytvořili občanské sdružení MisTon, které je v zápatí uvedeno stále a 2pages.cz byla zase má obchodní značka, pod kterou jsem se chvíli živila tvorbou www stránek (už neexistuje)).
    V tu dobu jsem se snažila mé ex naznačit, že mě napadl výborný nápad, jak vydělat peníze z reklamy na jednom portálu (ale neřekla jsem jakém). Byla zásadně proti. Kladla mi na srdce, že nesmím do toho projektu vložit ani korunu. A já jí bohužel poslechla (taky toho později litovala, protože jsme ten portál s kamarádem dobře prodali a musela jsem tím pádem tu částku rozdělit na dva díly :). Kamarád byl takový finanční ředitel. Platil všechno, co jsem mu řekla. Nadchl se pro tu soutěž! Nechal udělat krásné reklamní tužky, které ještě asi sto holek bude mít doma a dalších 500 je někde rozdaných, tiskli jsme moc hezké reklamní plakáty, vyvěšovali je po městě, po Praze, rozesílali jako pozvánky holkám. Dělali jsme tomu maximální reklamu. Když jsme někam šli a potkali tam holky, dali jsme jim tužky a řekli o téhle soutěži. Vždycky to jednu z nich chytlo 🙂
     
    Návštěvnost začala stoupat na 10.000 měsíčně (teď je to téměř 20.000), vytvořila jsem anglickou verzi, tím se návštěvnost ještě zvedla a s vyšší návštěvností začaly přibývat i soutěžící. Ty holky se tam najednou hlásily úplně samy po desítkách! Čím více dívek, tím vyšší návštěvnost – čím vyšší návštěvnost, tím více peněz.
     
    Hlasování pomocí SMS jsme zrušili a soutěž jsem přepracovala tak, aby si mohli hlasující i soutěžící psát mezi sebou soukromé vzkazy, komentovat fotky a hlasovat způsobem, který je tam dodnes a hlavně zdarma. Aby bylo vše všem ještě přístupnější.
    Na web jsme umístili reklamu, z jejíž výtěžku jsme ale 90 % dávali těm slečnám a na provoz serveru, který už měl vyšší nároky na technické vybavení. My sami jsme z toho měli asi pětistovku měsíčně a i tu jsme si nechávat nechtěli, takže jsme vymýšleli nejrůznější bonusová kola a všechno to dávali těm slečnám. Z radosti, že tam jsou 🙂 Že tahle soutěž jediná na světě díky tomu, že v ní účinkují „amatérky“, nemá nikde konkurenci a hlavně byla první. Hýčkali jsme si jí.
     
    Přišel ale moment, kdy už se rozsah takového portálu začal vymykat mým programátorským schopnostem a já neměla čas se doučit PHP na takovou úroveň, abych se o všechno dokázala starat dál. A tak jsme se s kamarádem neradi dohodli, že soutěž prodáme. Ozval se moc milý sympatický (a hezký 🙂 pan Petr, který organizuje výstavy po celé Evropě, přijel za námi „na kávu“ až z Brna, vyprávěl nám, jak tu soutěž sleduje už od r. 2006 a rozhodně nechce, aby zanikla. Takže jsme si plácli. Já přinesla domů peníze, které se někam rozplynuly a teď už se jen dívám, jak dál vzkvétá moje děťátko.
     
    Podle té návštěvnosti a oblíbenosti soutěže mi nepřijde, že mužům nepřipadají tělové silonky sexy 🙂 Spíše bych řekla, že je to naopak.
     
    Takže zrovna mě, mamince téhle soutěže, nikdo o ošklivosti tělových silonek přesvědčit nedokáže 🙂 Vím o ní všechno, znám každý kousek jejího zdrojového kódu, každou tu slečnu (do určité doby), každou nemoc, které tohle „děťátko“ mělo a mám radost, že roste.
    Tehdy jsem byla silonkami (a vším ženským) posledá úplně šíleně.
    Teď je to pro mě běžná součást šatníku a můžu si jí dovolit, kdy chci, tak jsem se už uklidnila 🙂 Ten hlad byl ale obrovský 😀
     
    Pokračuji v komentářích:
    2) + 4) na leggy.me – českém portálu a e-shopu s luxusními silonkami se můžete dočíst, že existují i tzv. neviditelné silonky na léto. Jsou slabounké jako pavučinka, já samozřejmě kdysi neodolala a jedny takové si objednala. Jejich vlastností je to, že nedávají vašim nohám žádný barevný odstín, ale ponechávají ten váš.
    Takže nejsou silonky jako silonky.
    3) viz názory dívek níže, se kterými se ztotožňuji.
    5) Někde jsem četla, že tělové silonky si zasloužily svou kritiku kvůli svému odlesku, kdy na fotkách vypadáte jak navoskovaná figurína. No jo, ale to si nesmíte brát lesklé, nýbrž matné!
     
    Pod článkem v Blesku je diskuse, která se kloní k milovníkům tělových silonek, do které přispívají ženy i muži.
     
    Na portálu omlazeni.cz proběhla diskuse, jakých je na internetu spousty a já se k těmto názorům přikláním také.
    To, že někdo někde řekne, že tělové silonky jsou out přeci neznamená, že je přestaneme hned všichni nosit?
     
    Holky, takže jako některé z vás tvrdí, že modní faux pas je mít tělové silonky, mít páskové boty a krátké šaty na ples? Takže to znamená, že například na plese by měly všechny slečny mít lodičky, černé silonky a dlouhé šaty?
    To si asi děláte srandu ne..
    Nemůžete přece říct, že je to „out“ a nikdo si to nemůže vzít, umíte si představit tu neskutečnou uniformitu? A co nevěsty, taky byste je navlíkli do černých silonek? Asi to chce občas jen myslet a bezhlavě se neřídit tím, co někdo napsal jako naprostý „fakt“.
    Tělové silonky k sukni nosím a dál nosit budu. Mám v nich hezčí nohy, navíc na jaře a na podzim bych bez nich umrzla. V létě je nenosím. Co se týče toho, jestli jsou „neviditelné“, tak myslím, že když se zvolí správný typ, tak jsou. Pár lidí už si totiž myslelo, že na sobě silonky nemam, potom docela koukali, když zjistily, že ano
     
    Zrovna tenhle týden v televizi v nějakém pořadu oblékali paní do krátkých společenských šatů. A tam zazněla zajímavá poučka – když holé ruce, tak tělové punčochy / punčocháče.
    A zdravým rozumem: k něčemu černé prostě nejdou, ať si tvrdí kdo chce co chce. Také by se měl občas použít mozek, a ne jen papouškovat převzaté názory rádoby odborníků.
     
     
    Jeden stylista řekne to, druhý zase tohle.
     
    Markétka mi poslala odkaz na diskusi na serveru Módnípeklo.cz.
    Napsala mi, že sdílí názor módní blogerky Ády Pekelné, která se tělových silonek zastává:
    Všimla jsem si, že se šíří móda pohrdání silonkami. Nevšímám si toho a čekám, až to zase přejde. Na některé příležitosti je trapas jít bez punčoch.
     
    Je to na vás, holky, na kterou stranu se přidáte. Já zůstávám 🙂
    I když je fakt, že za celé tři měsíce, kdy můžu vyjít ven v čem chci, jsem měla tělové silonky na sobě jen dvakrát 🙂 Ale stejně se jich dál zastávám.
     
    A taky jsem zjistila, jak snadno jsem ovlivnitelná.
    Po vložení komentáře Šárky o tělových silonkách jsem si dnes na tu velkou akci ve městě plném lidí vzala k sukni tedy doporučované černé silonky místo tělových.
     
    No. Já mám ráda i černé a nedělají mi problém, takže to až taková hrůza nebyla, ale všimla jsem si, že mezi těmi pěti tisíci lidmi jsem potkala v černých silonkách jen jednu slečnu. Takže jsme tam byly dvě.
    Zbylých dvě stě mělo silonky tělové a pár jich nemělo silonky žádné.
    Tělové silonky měla i paní starostka, návštěva ze zahraničí, maminky mažoretek… (mažoretky samotné do toho nepočítám, tam je to nutnost k uniformě).
     
    Nevypadá to, že by tělové silonky byly out, jak si někdo myslí.
     
    Do otevřených bot se samozřejmě nehodí (i to jsem dnes viděla), ale co – často nosíme to, co se líbí nám a ne to, o čem někdo prohlásí, že se to teď nosí.
     
    Ale líbilo se mi, jak ve svém komentáři Šárka popisovala, že postupem času začala spoustu svých věcí rozdávat nebo prodávat.
    Ono to tak opravdu je u hodně z nás, protože i můj šatník se dost razantně změnil a pořád mění. Ze „starých“ věcí Terezy toho už moc nemám, protože to bylo všechno kupované v obrovském hladu, nenasytnosti a touze po čemkoliv ženském bez ohledu na styl a vkus. Bylo mi jedno, jaká ta sukně byla. Hlavně, že to byla sukně. A tak to bylo se vším.
     
    Jenže teď se na náš ženský outfit kladou vyšší nároky.
    Už nechodíme v ženském jen schované doma nebo po nocích v liduprázdné ulici.
    Chodíme v tom do práce, mezi davy lidí, jako já dneska. A je nutné vypadat alespoň trochu k světu.
    Většina dívek nějaký vkus má. Nebo aspoň zdravý pohled.
    V téhle fázi už jsme určitým způsobem nabažené tou ženskostí, kterou můžeme mít každý den a také jí každý den máme, takže nás opouští extravagance (ke které já jsem nikdy přikloněná nebyla) nebo hastrošácké oblečení, které by si nikdy žádná žena v této kombinaci na sebe nevzala.
    Je to otázka času a zkušeností. Pozorování ostatních dívek a žen. Zajímání se o oblékání a to vše postupem času vykrystalizuje v souladu s naším vkusem a osobností do jedinečného ženského stylu – toho našeho vlastního!
     
    Mimochodem – tohle říct můžu: Viděla jsem nedávno fotku Šárky. A je to tak sympatická, hezká a milá žena! Už se moc těším, až se uvidíme. 🙂
    A je pro mě taky poměrně důležitá, protože má zkušenosti.
    Já mám sice vlastní hlavu, ale někdy je dobré myslet na věci, které by mě ani nenapadly.
    Může vám to jen pomoct.
    Každý člověk, kterého potkáte, vám něco dává (někteří i berou :).
     
    Když jsem šla dnes od ségry, kousek za domem stáli dva kluci. Jeden z nich byl na protější straně silnice, kterou jsem zrovna přecházela, ale v dáli jelo docela rychle auto. A ten jeden se o mě začal bát (to je tak hezké! :): „Pozor slečno! Jede auto!“ 🙂
    Přidala jsem do kroku, koukám, jak se na mě dívá (zase zkoumám, jestli mě náhodou nezkoumá tak, jak bych nechtěla, ale řekl mi slečno – jak by taky ne, když jsem měla krátkou sukni, černé silonky, balerínky na klínku a k tomu krátkou bílou bundu a vykračovala jsem si to ladným krokem domů :).
    Ve tváři byl celý zelený, modrý a červený, tak mi hned došlo, že to byl jeden ze dvou vodníků, co jsem dnes dopoledne viděla ve městě na té akci. Hned mu to nadšeně říkám: „Jé, vy jste ti dva vodníci, žejo?“ 🙂
    „Vy jste na nás koukala?“ 🙂
    „Ano, moc jsem vám fandila!“ 🙂
    Ale pořád jsem šla dál. Nezastavovala jsem se, protože opodál stály dvě slečny a svým zrakem mi říkaly: „Už běž, ty jedna. Ti kluci jsou naši!“ 🙂
     
    Co mi dali tihle dva?
    No přeci jistotu 🙂 A půl minuty radosti, která ale přetrvává doteď.
     
    Je to jako s tím mým příšerným pubertálním telefonátem s mužem, na kterém jsem testovala, jestli jako žena projdu s hlasem i stylem rozhovoru.
    (Myslím, že si občasné pubertální akce můžu 4 měsíce po začátku HRT dovolit a nikdo mi to prosím nedávejte za zlé, ano? Ačkoli jsem si myslela, že holčičí puberta se mě nekoná.)
    Samozřejmě, že ženy na blog nepíší o tom, jak sbalily nějaké muže, jak si s ním povídaly po telefonu, jak mu řekly to a to. Ale tohle byl jiný případ. Tenhle byl první a měl souvislost s mojí přeměnou. Byl důležitý a přitom nevinný. Nikomu neublížil. Žádná lež se nekonala a ani konat nebude.
    Až se vyspím s prvním mužem, nebudu to tu popisovat v detailech nadšeně, jako kdybych psala recept na bábovku.
    Ale rozhovor po telefonu popsat můžu. Beztak jsem ty detaily z telefonu nepopsala všechny, protože to nešlo 🙂
     
    Ségra mě na té akci ve městě plném lidí fotila. Jenže jak prosvítalo sluníčko, tak jsem se tak křenila, že žádný můj dnešní outfit neuvidíte 🙂
    Nemusíte taky vidět všechno a já taky nemusím na tenhle blog vkládat každou fotku, kterou udělám 🙂
     
    Šárko, Ty jsi mi tedy nasadila brouka do hlavy s těmi outfity 🙂 Ale to je dobře.
    Je toho tolik, co musím vyřešit, abych byla jako vy – ostatní biologické ženy – ale přitom zůstala sama sebou.
  • otєrєzє.cz

    9. června 2045

    28. 6. 2014 / 7:14 / 13 Comments
    To, že se mi zdá zase psychosen o mé ex, kde mě objímá a utěšuje jsem pochopila.
    Včera jsem projížděla místem, kde došlo k první puse a kde jsme bezstarostně zamilovaní venčili jejího pejska.
    Ale byl to jen mžik. Ten se bohužel promítl do mých snů.
    Je mi jasné, že tyhle sny o ex, kde mě pořád objímá, jsou jen vyjádřením touhy po usmíření a pak taky touhy po objetí někým (kýmkolkiv), kdo mě miluje a já miluji jeho.
     
    Ale proč se mi hned v zápětí zdál sen, ve kterém došlo k rekonstrukci způsobu zabití jedné ženy s takovými detaily, že mě mrazí ještě teď, jsem nepochopila.
     
    Ten sen byl filmovou rekonstrukcí smrti jedné ženy, o které se myslelo, že spáchala sebevraždu, ale my jsme spolu s filmaři přišli na to, že to byla nešťastná náhoda.
    Já a ještě s někým jsme šli na místo činu, zatímco počítačově byl před nás vložen mírně rozmazaný obrázek té ženy, jakobychom jí šli po stopách v těsném závěsu a byli tam tenkrát s ní.
    Jela úzkou cestičkou na kole do mírného kopce, který byl neustále prudší. Vůbec se neohlížela. Občas jí šlehla nějaká z větví kolem té úzké cesty, včetně nás, protože my jsme tam byli také. Proč jede ta žena na kole do takového kopce?
    Když už nešlo jet na kole, slezla z něj a šla pěšky. Neběžela, ale šla rychle, že jsme jí sotva stačili.
    Chvílemi nám mizela příliš vpředu.
    Najednou se před námi otevřel z křoví vrchol.
    Byl to takový asi 20×30 m široký rozpláclý vrchol porostlý trávou a z jedné strany byla skála. Ta tráva byla krásně zelená, všechno vonělo jarem a v pozadí byly vidět další kopce a zelené louky. Ta tráva byla ale taky pěkně vlhká. Byl totiž červen, sice skrz mraky prosvítalo slunce, ale bylo po dešti, takže to klouzalo.
    Jen co jsme se dostali na trávu na vrcholu, kousek od nás vidíme, jak si ta žena vytahuje skleněnou ampulku do stříkačky a chce si něco píchnout. Ta ampulka jí ale vyklouzla, ona se jí snažila ve vzduchu chytit, v tom uklouzla a letěla dolů.
     
    Kousek od vrcholu leželi starší noviny a na těch novinách byl datum 9. června 2045. Na hlavní stránce byl nadpis: „Spáchala sebevraždu“ a článek o téhle ženě.
     
    Fajn.
    V r. 2045 mi bude 69.
    To znamená, že než k tomu dojde, zbývá ještě 30 let.
    Kdo ví, jestli si někdo 9. června 2045 vzpomene na tenhle sen…
     
     
    Tak to bylo trošku tajemna po ránu.
     
    Už mi v kuchyni voní mandarinkový černý čaj a k tomu bude k snídani opečený toustový chléb s pomerančovo-zázvorovou marmeládou, takže se přesunu. 🙂
     
    Dnešní předpověď zněla: Budou letní teploty nad 25 stupňů, slunečno, večer se objeví studená fronta.
    Tak jsem se těšila, jak za hodinku vyjdu ven na jednu takovou velkou celodenní akci ve městě, na kterou mě vytáhla ségra a na které potkám půlku města 🙂 Těšila jsem se zase na sukni a na to, jak budu mezi lidmi.
    Obloha je černá, podle radaru bude za chvíli asi hodinu pršet.
    Nespletli se trošku?
    Mám takový divný pocit, že ta studená fronta už je tady teď a ne až večer, ale nerada bych jim do toho nějak šťourala.
     
    Každopádně – já si tu příležitost stejně nenechám ujít, takže hurá nasnídat, namalovat a do sukně, i kdyby lilo 🙂
    Copak ženy přestávají nosit sukně jen proto, že prší?
    Nesmysl.
     
    A těch článků bude dnes asi víc, protože mám ohromnou chuť si do svého deníčku jen tak psát 🙂
    Za prvé musím sestříhat video, do kterého mě naočkovala Lucka a za druhé se chci vrátit k Šárčinému odkazu o tom, jak jsou tělové silonky už out. Já bych to totiž zas tak netrvrdila.
     
    Nevím, proč jsem pořád proti všem.
    Nechci taková být.
    Nechci být rebelka.
    Chci být hodná, spokojená, vzorná a tichá myška. 🙂
  • otєrєzє.cz

    Poslední školní den

    27. 6. 2014 / 19:26 / 40 Comments
    Rozhlédli jste se dnes kolem sebe? Viděli jste tu krásu? 🙂
    Je poslední školní den roku 2014.
    Většina dívek se chce líbit a tak si v tento slavnostní den vzaly na předávání vysvědčení šaty nebo sukni.
    Já už si nikdy pro své vysvědčení v sukni přijít nemůžu.
     
    30 let jsem v tento den záviděla všem dívkám to, jak jsou oblečené. Tolik jsem chtěla přijít pro vysvědčení taky v sukni a načesaná. Přála jsem si být na jejich místě a pamatuji si, jak byl tento den každý rok jedním z nejzoufalejších v roce.
    Den, kdy kolem mě chodilo tolik dívek v něčem, co já jsem si vzít nemohla. A nejhorší na tom byl pocit, že celý život si o něčem takovém mohu nechat jen zdát. (Naštěstí to dopadlo jinak :).
     
    Nesnášela jsem všechny ty obleky, kravaty a pánské černé společenské boty.
    Nejhorší to bylo v r. 1998, kdy jsem nastoupila do práce na úřad a maminka mě vybavila pánskými společenskými kalhotami a třemi luxusními košilemi. Byly docela hezké, ale byly pánské a já k nim musela nosit ty kalhoty… A kravatu – největší hrůza, jakou jsem kdy měla na sobě.
    Kravatu jsem sundala po pár dnech, boty jsem vyměnila po pár týdnech, kalhoty po pár měsících a jediné, co jsem si nechala byly ty košile, aby se neřeklo.
    Taky že vedení mělo připomínky, ale nakonec si zvykli, když jsem měla tu košili a rezignovali.
    (Dnes už by to nešlo – společensky přijatelný oděv úředníka je daný vyhláškou. Na druhou stranu ta by mi teď vlastně hrála do noty, protože sukně je u žen povolena, dokonce přímo vítána. A já přeci žena jsem! 🙂
     
    Ale sukně mohu nosit i tady v mé kanceláři 🙂
     
    30 let prožívám pokaždé tak intenzivně tento den, kdy jdou všechny dívky v sukních pro vysvědčení stejně. 30 let je pozoruji kolem sebe a závidím nejen ty sukně, ale všechny ty účesy, náušničky, botky, že se mohou namalovat a jak krásně voní!
     
    2014 je PRVNÍ ROK MÉHO ŽIVOTA, kdy mohu pro vysvědčení přijít v sukni i já!
    Jsem z toho tak nadšená, že si už teď každý rok v poslední školní den obléknu sukni nebo šaty a chci vypadat jak nejlépe dovedu. Chci se cítit slavnostně, i kdyby lilo a fičel vichr.
    Tu sukni už v tento den ze sebe nikdy nedám.
    Chci se oblékat slavnostně v tento den už do konce svého života. Jako taková moje malá oslava toho, že MŮŽU. Oslava ženství, které mi už není odpíráno, ale je povoleno.
     
    Protože JÁ MŮŽU!!!
     
    Můžu se ráno namalovat, učesat, dát do vlasů sponku, vybrat si černé náušničky, černý náhrdelník, tričko s originálním výstřihem a mojí novou černobílou sukni, která je tak akorát krátká, abych v ní měla dlouhé nohy a k tomu mé balerínky na klínku.
     
    Ráno bylo 7 stupňů, tak jsem na sebe hodila jedny z těch lepších a dražších silonek, co mám (matné tělové Bellindy Absolut Resist) – ony jsou takové jemňoučké a sametové a na nohách nejsou skoro vidět, zatímco nohy jsou v nich naprosto dokonalé. A nepouští oka.
     
    Zjistila jsem, že něco dříve tak nenabažitelné, nedostupné a zbožňované, je najednou naprosto normální běžnou součástí mého šatníku a už nešílím z toho, že je mám na sobě 🙂 Že se jich můžu dotknout, že jsem překonala ten nekonečný nezvladatelný strach z jejich nakupování, ale hodím je jen tak jakoby nic do košíku k banánům a tampónkům na odličování.
    Protože já si je kupovat MŮŽU. Už žádné překážky, zábrany, zoufalství.
    Zatímco kdysi to byl neřešitelný problém a já je nebyla schopná dát do košíku, natož pak vyložit na pás u pokladny a dívat se na lidi ve frontě za mnou, jak si je z toho pásu po zaplacení beru, teď to neřeším. Prostě šup a jsou tam. (Vím, že spousta z vás tohle neřešila ani v minulosti, ale já prostě ano a moc (opravdu nejvíc v životě) jsem se za to styděla.)
     
    Takový strach už zmizel. A to se netýká jen punčoch. Týká se to všeho – kosmetiky, oblečení, bot, náušnic… Najednou můžu přijít do obchodu, prodavačka mě osloví v ženském rodě a já si můžu vybírat, CO CHCI.
     
    To je něco, po čem jsem tak dlouho toužila.
     
     
    Je poslední školní den a já jsem v práci v nové sukni.
    Cítím se tak neuvěřitelně božsky.
    Ráno jsem si totiž uvědomila, že je vysvědčení a já tenhle den vždycky toužila strávit v sukni jako ostatní holky.
    Neváhala jsem ani chvíli a už jsem jí měla na sobě.
    Tolik jsem se líbila sama sobě v zrcadle a cítila jsem se (a cítím) tolik žensky, že vůbec nevím, co se to se mnou děje.
    Mohou za to možná i mé včerejší telefonáty s mým milým telefonistou 🙂
    Ještě nikdy jsem se necítila tak žensky, jako včera a dnes!
    Jak by taky ne, když mi jeden muž říká, jaká jsem žena, jak se mu líbím, jak mě zbožňuje a jak mě chce jako ženu!
    Ani se nemohu cítit víc žensky než teď v téhle situaci. Ačkoli vím, že mám ještě před sebou mnohem intenzivnější prožitky ženskosti (s partnerem), ale ty jsou tak daleko, že mám radost z těchto drobností.
     
    Dnes takhle žensky a slavnostně oblečená cítím se tak šťastná jako nikdy předtím.
    Plní se mi ty moje malé sny jeden za druhým a mé nadšení nemá konce.
     
     
    Takhle jsem se dnes celý den pohybovala v práci.
    (Nemohla jsem odolat a tak ještě pár posledních fotek občas vložím do článku.
    Do alba ale přidávat nebudu nic a i z článků časem všechny fotky zmizí, i když se s tím smiřuji nerada, protože obrázky prostě k přeměně patří a já nechci být ta, co se schovává).
     
     
    Včera večer jsem přišla z práce a nechtěla jsem se ani odlíčit. Seděla jsem u počítače, kde mám na stolku malé zrcadlo, u kterého se ráno líčím a najednou jsem tam viděla tu ženu. Žádného muže. Ten už tam není. Nevidím ho tam, necítím, je pryč. Navěky věků. Chtělo se mi křičet radostí, nemohla jsem ani jít do sprchy ani jít spát. Nemusela jsem tam tu ženu hledat, protože v tom zrcadle už žena je. A začíná tam být i když se odlíčím.
     
    Zajímavé je, že ač bylo ráno 7 stupňů (ale modrá obloha a sluníčko) a já měla vždycky strach z toho, že budu mrznout, tak mi vůbec žádná zima nebyla! Nechápala jsem 🙂 Znamenalo to, že pro příště i kdyby bylo ráno mínus deset, půjdu zase v sukni. Na zimu kašlu. Té zimě je totiž úplně jedno, jestli máte kalhoty nebo sukni.
     
    V práci si mého oblečení všímali všichni.
     
    Já byla v sedmém nebi už ráno, co jsem vystoupila z auta a šla do práce.
    U oběda mi kolegyně řekla, že mám hezčí nohy než spousta biologických žen.
    Ujistila jsem jí, že to určitě ne, ale moc jsem jí poděkovala 🙂
    Na její poznámku, že mám dnes sukni, jsem jí řekla, že je dnes přeci vysvědčení!
    To musí přeci každý pochopit 🙂
    Vysvětlila jsem jí krátce, že jsem 30 let čekala na tenhle den, kdy jsem až doteď pořád jen holkám záviděla. Ale dnes je ten první rok, kdy můžu v sukni přijít kam chci.
    Moc se jí to líbilo a řekla mi, že je dobře, že to tak dělám.
     
    Když už jsem byla v kanceláři a vešla jiná kolegyně, všimla si, že mám sukni:
    „Ááá, Terka má dnes sukni!“ 🙂
    „Samozřejmě! Vždyť je dnes vysvědčení!“ 🙂
    A do mailu jsem jí napsala, že jsem si tu sukni dnes vzít musela, protože to 30 let nešlo, ale letos to poprvé jde.
    Odepsala mi, jak jí neuvěřitelně baví má proměna 🙂
    Já mám tak hodné kolegy!
     
    Všude jsou dnes slavnostně oblečené dívky a ženy.
    Tak já jdu do města mezi ně.
    Mezi NÁS.
    PŘIJDETE TAKY?
     
     
     
     
  • otєrєzє.cz

    Kontrasty

    26. 6. 2014 / 21:51 / 13 Comments
    Tento článek se sem teď vůbec nehodí.
    Ne že by se nehodil na tenhle blog nebo do mého příběhu – do něj se hodí perfektně, ale v návaznosti na předchozí článek jde o přeskok úplně jinam (to je možná dobře).
    Předchozí článek byl pro někoho dojemný, smutný a zoufalý, pro někoho strašidelný, nebezpečný a fanatický.
     
    Tohle je kontrast. To co prožívám teď.
    Protože život je prostě plný kontrastů a nevybíráme si, kdy jsme na dně a kdy na vrcholu blaha.
    Může se to změnit z vteřiny na vteřinu.
     
    Tohle není ani provokace, i když to tak může vypadat. Snažila jsem se držet to v sobě už od rána, ale vystupňovalo se to kamsi, kde nejsem schopná to udržet a chci si tu euforii uložit navěky do tohohle deníčku, protože mohou přijít chvíle, kdy se uložená euforie může hodit 🙂
    Snažila jsem se tenhle článek teď hned nepsat, ale pak jsem si řekla proč? Vždyť se to opravdu děje. Včerejšek, dnešek i zítřek.
    Mám držet smutek?
     
    Já tenhle děj částečně píšu, ale píšete ho také vy a všichni lidé kolem mě – některé neovlivňuji já, ale ovlivňují mě.
     
     
    Na dnešek jsme měli nahlášený výpadek elektřiny v práci.
    Všichni šli kvůli tomu do práce minulou sobotu, ale já jsem vymyslela, že mé oddělení (2 kolegové a já) půjdeme místo toho dnes odpoledne do 22 h., protože v sobotu žádné objednávky žádný dodavatel nevyřídí.
     
    Ráno jsem měla naspěch. Oholit nohy, zajet pro zboží, zabalit ho, na poštu a rychle do práce. Vstala jsem kvůli tomu v půl sedmé, i když jsem si mohla přispat.
     
    Někdo mi do toho ale hodil pořádné vidle…
     
    Zapnula jsem si totiž počítač a ze zvědavosti nakoukla, jestli mi někdo nepíše na pokecu. Myslím z těch, co jsou na mě milí a kteří se mi líbí.
     
    …byl to začátek normálního rozhovoru jako vždy. Říkala jsem mu, že spěchám, že to mám vypočítané, ale musela jsem od depilace pořád odbíhat, protože mi to nedalo.
    Začali jsme se provokovat.
    Bránila jsem se, fakt 🙂
    Ale jenom trochu.
    Věděl, že si holím nohy a že budou hladké.
    Líbilo se mu to.
    Líbilo se mi to.
    Tohle už jsem znala a zažila mockrát – flirtování po internetu – běžná věc 🙂
    On ale z ničeho nic navrhl, že si zavoláme!
     
    Stála jsem tam polonahá jen v tričku v mírném stresu, abych to všechno stihla a přemýšlela.
    Přál si mě slyšet.
    Opakoval se.
    Psala jsem mu, že bych nestihla poslat balíky a že musím po poledni do práce.
    Chtěl mě slyšet.
     
    Pak mi ale problesklo hlavou, že tohle je jedinečná možnost, jak zjistit, jestli projdu!
    Jestli projdu před mužem jako žena v telefonu se svým hlasem, se svým způsobem vyjadřování, se svou rozverností, kterou jsem nakonec ani nemusela hrát a byla jsem celou dobu tak veselá, že jsem se do svého hlasu celou dobu usmívala.
     
    Ta touha zjistit to byla tak silná, že jsem musela zahodit můj časový plán do koše.
    Říkala jsem si, že když to nevyjde, aspoň budu vědět, že na tom musím pořád s Huťou pracovat.
    A přála jsem si, aby to vyšlo!
     
    Zkoušela jsem ještě odsunout ten hovor, až budou balíky odeslané, to už bych měla být na chvilku doma, ale řekl mi, že může maximálně do 10, že je v kanceláři sám a pak přijdou kolegové. (Bylo 9:45).
     
    Tohle jsem si nemohla přece nechat ujít!!!
     
    Tak jsem mu to moje číslo dala a během pár vteřin už mi volal.
     
    Vůbec jsem nebyla nervózní. Byla jsem si tak jistá, že projdu, že mě ta radost z toho očekávání naplňovala touhou provokovat ho víc a víc.
     
    Stačilo pár vteřin a cítila jsem, jak mi s každým jeho slovem tu jistotu potvrzuje. Přesně tak, jak jsem tak sebevědomě čekala, ačkoli na 100 % jsem si jistá nebyla. To jsem si jen potřebovala potvrdit. Potřebovala jsem, aby mě slyšel. On – muž. Mě – ženu.
     
    Můj úplně první telefonát s mužem! Doteď jsem se odvážila jen psát písmenka na počítači.
     
    Z pěti domluvených minut bylo nakonec dvacet, které jsem musela sama utnout, ale to co se během těch dvaceti minut událo byl pro mě tak důležitý krok, že na to nemohu přestat myslet. Proto, že jsem prošla a také proto, že se mi to tak líbilo. S ním. V jeho objetí s náručí plné vásně.
    Chtěla jsem pokračovat.
     
    Já žena přitahována mužem, který se mi navíc líbí, mluvila jsem s ním jako žena v ženské roli svádějící muže a neměl ani sebemenší pochybnost, že můj hlas je ženský. Byla jsem to já, kdo ho sváděl a on začal svádět mě. Chtěl mě. Chtěla jsem ho.
    Stalo se to…
     
    On byl tak mužský! A já tak ženská!
     
    Už nepřemýšlím nad tím, proč to tak je. Nechávám vše plynout tak, jak se mi to líbí bez ohledu na vyřešení některých záhad, ke kterým během přeměny dochází.
     
    K Huťovi ale přesto půjdu. Chci být ještě dokonalejší.
    Jen mám teď jistotu, že mi to prochází. Nějak se těch jistot nemůžu zase nabažit 🙂 Nejdřív to, jak vypadám, teď hlas. Co bude dál?
    Jakobych to chtěla zkoušet pořád dokola a vychutnávat si ten pocit, který prožívají ostatní ženy, když flirtují s mužem.
     
    Je to něco, co máte už spousta z vás za sebou (ale taky spousta z vás před sebou).
    Vy víte, jaké to je, když se vám podaří mluvit ženským hlasem. Když se můžete svobodně projevovat na veřejnosti, mluvit s lidmi a přitom nevypadat nepřirozeně. Ten hlas je nesmírně důležitý!
     
    Bylo to tak krásné, že jsme ještě půl hodiny pokračovali na internetu a já kvůli tomu málem opravdu nestihla na poštu.
     
    Jen jsem přišla do práce, už jsme se zase spojili.
    Zase provokoval.
    Chtěl mě slyšet.
    Naléhal.
    Tak hezky, že se mu nedalo odolat.
    Šla jsem do vedlejší prázdné prosklené kanceláře, kde mě nikdo neslyšel (jen šlo vidět, jak se kroutím a uculuji jako puberťačka – to jak jsem ho zrovna provokovala a styděla se, když provokoval on).
    Nebyly to zase domluvené jen tři minuty…
    Tolik vášně se nedá schovat do tří minut.
     
     
    Je mi jedno, jestli si chce jen užít.
    Potřebovala jsem ho jako důkaz.
    A ten jsem dostala.
     
    Radost z toho je tak obrovská, že se nedokážu na nic soustředit.
     
    Teď už mě čeká jen to doopravdické naživo.
    Na to si ale budu muset ještě nějakou chvilku počkat.
    Navzdory tomu, že můj vášnivý telefonista by chtěl přijet těch 300 km za mnou.
    Nezáleží teď na tom, jestli to tak bude, ale že by to tak mohlo být.
  • otєrєzє.cz

    Střípky z milostného dramatu

    25. 6. 2014 / 20:03 / 22 Comments
    První puget.
    První puget od prvního muže?
    Nadšení.
    Jásám!
    Běžím pro něj na vrátnici.
    Od koho jen může být?
    Nechat mi ho zrovna tady.
    Tak romantické.
    Tolik mi buší srdce.
    Růžová cedulka na dně růžové tašky s nápisem „miluji Tě“.
     
    Zklamání.
    Ano. (Promiň, budu asi necitlivá.)
    Nejkrásnější puget, jaký jsem kdy držela v ruce.
    Nechci ho.
    Vždycky jsem si myslela, že přijmu jakoukoliv květinu od kohokoliv.
    Miluji barevné gerbery.
    A taky tulipány pro jejich barvy a frézie pro jejich vůni.
    Neříkala jsem Ti „přijeď“.
    Neříkala jsem Ti „můžeš u mě přespat“.
    Neříkala jsem Ti „strávím s Tebou noc“.
    Neříkala jsem Ti „chci Tě vidět“.
    Neposlouchala jsi mě.
     
    Mám strach.
    Jedna sms za druhou.
    Nemůžu je číst.
    Opakuješ se.
    Opakuji se.
    Ignorujeme si naše myšlenky navzájem.
    Každá si jede tu svou.
     
    Ptáš se, kdy pochopím, že důležité je milovat člověka,
    bez ohledu na to, jestli je to muž nebo žena?
     
    „Jsem člověk a hledám člověka.“
    To mi kdysi řekla jedna žena.
    A mně se to tak líbilo.
     
    Žena je člověk.
    Muž je člověk.
    Ale člověk není muž.
     
    Jsi dospělá.
    Neseš odpovědnost sama za své činy.
    Nemám za Tebe žádnou odpovědnost.
    Ani žádné jiné holky, které se Ti snaží pomoct, protože Tě mají rády.
    Protože jsi jejich kamarádka.
     
    Necítím žádný jiný cit než LÍTOST.
    Bolí mě, když nějaký člověk trpí.
    Ale teď musím stát opodál a čekat, mlčet, nehýbat se.
    Bát se.
    Neskákej pod vlak.
    To nic neřeší.
    Jsi mladá, hezká, citlivá.
     
    Jsem paralyzovaná.
    Ne láskou a nadšením.
    Strachy.
     
    Ano, já se bojím.
    Že to bude horší.
    Stupňuje se to.
    Nevím si s Tebou rady.
    Ignoruji Tě, jak jen to jde.
    Máš svojí hlavu.
     
    Ignoruješ mé touhy. Mé city.
    Nic k Tobě necítím.
     
    Zase mám strach.
    Že tu zůstaneš.
    Nechci Tě vidět.
    Nechci s Tebou mluvit.
    Nechci číst Tvé sms ani maily.
    Fajn filtr.
     
    Nemusím je číst.
    Nečtu je.
    Bolí to.
    Ubližuji Ti?
    Mám cítit lítost?
    Mám Tě litovat?
     
    NA TOM CHCEŠ POSTAVIT VZTAH?!
     
    Večer před mým vchodem.
    Sousedi se Tě neustále ptají, jestli něco nepotřebuješ.
    Bojím se, že uděláš nějakou hloupost.
    (Proč se bojím?)
    Pořád mi píšeš.
    Nechci to číst, ale mám strach o Tebe.
    Bez ohledu na Tvůj stav ale zůstávám v ústranní.
     
    Ve 23 h. Ti posílám názvy dvou hotelů ve městě.
    Sedíš ve tmě v sukni na lavičce s oranžovou kytkou,
    kterou ráno najdu u vchodu.
     
    Našla jí tam vlastně sousedka.
    Psala mi do práce sms, že tam je.
    Tu sousedku mám ráda.
    Nemilujeme se, ale máme se rády. Je to moje kamarádka.
    Už přes 10 let.
    Jak dlouho mě znáš Ty, že mě chceš na celý život?
    Určitý projev náklonnosti je příjemný,
    ale tohle už není jen náklonnost.
    To je posedlost.
     
    Mrzí mě, že se teď trápíš.
    Přestože mě to nemá co mrzet.
    Znovu opakuji: nejsem za Tebe zodpovědná.
     
    Tu kytku jsem tam ráno neviděla.
    Chodím totiž vždycky zadem víš?
    Je to k autu kratší.
    Mám Ti lhát? Být citlivá? Neublížit Ti?
    Už nemůžu.
     
    Vím, že jsi tam venku stála.
    Za téhle situace jsem nemohla dělat nic.
    A ani jsem nechtěla.
    Z lítosti si Tě vzít domů?
    Udělat Ti čaj?
    Ustlat Ti?
    Čemu bych tím pomohla, když nedokážeš pochopit, že mé srdce touží po úplně něčem jiném?
     
    Že Darinku bych tam čekat nenechala?
    Jenže ona mě nepronásleduje, nežádá soucit, neohrožuje mě, poslouchá mě.
    Nenechala bych tam čekat nikoho, ale u Tebe nemám jinou možnost.
     
    Další desítky sms.
    Víš, že můj telefon je umožňuje nezobrazovat?
     
    Mám výčitky (ač bych neměla).
    Tohle je Tvé rozhodnutí. Tvá akce. Tvé zoufalství.
    Nejsem ta, která Tě z něj může zachránit.
    Nikdy jsme se neviděly.
    Znáš mě jen z fotek.
    Nemůžeš mi psát, že mě miluješ na celý život.
    Nemůžeš si myslet, že to tak je.
    Nemůžeš mi dávat mé fotky do schránky s přívěškem ve tvaru srdce.
    …když o to nestojím.
    Když se snažím citlivě, bezbolestně a opatrně Tě odmítat.
    Nefunguje to.
    Co máš za problém?
    Můžu to vyřešit, aniž bych nebyla zlá?
     
    DNES většina mých fotek z blogu definitivně zmizela.
    Nechávám v albu pár starých blond z r. 2012, podle kterých mě už stejně nikdo nepozná,
    protože blond už nejsem a ani nikdy nebudu.
    Všechny aktuální fotky i během HRT jsem dala pryč.
    (Jen vložené v článcích je ještě chvíli nechám).
    Nové už tady nikdo neuvidí.
    Bylo mi trochu líto je dávat pryč.
    Myslím si, že fotky jsou součástí přeměny, součástí našich blogů.
    Ale děkuji, že jsi mě upozornila na tu nebezpečnost.
    Tohle je impuls nechat zmizet mé obrázky z tohohle virtuálního světa,
    přestože mě to bavilo.
    Ty fotky mi dělaly radost.
    I fotky ostatních mě vždycky tolik baví.
    Včera mi zrovna někdo psal, ať sem dám víc fotek.
    Dneska Markétka, jak se vždycky těší na nové.
    Je čas začít si chránit i své soukromí.
    Ach jo. :/
     
    Snažím se chovat, jako bys u vchodu nestála.
    Je tma.
    Noc.
    Zima.
    Brouci.
    Mouchy.
    Sousedé.
    Tvrdá lavička.
    Ledové nohy.
    Křeče pod stromem.
    SMS v 1 h., ve 3, v 5.
     
    KTERÁ ŽENA STRÁVÍ V SUKNI S KYTICÍ V RUCE NOC NA LAVIČCE NA SÍDLIŠTI?
     
    To je důkaz lásky?
     
    Kdybys byla muž…
     
    …že tedy skončíš s přeměnou a vrátíš se kvůli tomu?
     
    Proboha.
    Tohle ne.
     
    Tvá noc před vchodem na lavičce byla silné kafe.
    Řeší už to půlka mé fabriky a půlka sídliště.
    Kdo dohlédne na můj vchod, ví o Tobě.
     
    To je ta, co strávila noc na lavičce na sídlišti s kytkou v ruce ve 13 stupních za ranního deště.
     
    To všechno ve mě vzbuzuje jen lítost. Nic víc!
     
    Jak dojemné milostné drama.
     
    Ne, žádné z těch nočních aut nebylo moje.
    Nevyšla jsem z nich já, abych Tě objala a řekla: „pojď, ty blázínku, nahoru“.
    Víš co je stalking?
    Jen jsem o tom slyšela okrajově.
    Kolega mi dnes o tom četl.
    Trvá to už dva měsíce a Ty nejsi schopná se odpoutat od své neskutečné představy o mně.
     
    Nemohla jsem se pohnout.
    Cítila jsem se jako uvězněná.
    Bála jsem se, kde budeš.
    Co provedeš.
    Lehneš si před můj byt?
    Zavraždíš vrátnou, aby ses dostala ke mě nahoru?
     
    Dnes ráno další strach.
    Včetně toho o Tebe, ač bych ho mít neměla, ale jsem člověk, co má srdce.
    Kdyby Ti tam aspoň někdo hodil deku.
     
    Ráno sis našla hotel.
    A zase strach.
    Jak dlouho to ještě potrvá?
    Co se odehrává ve Tvé hlavě?
    Kdybys byla muž, bojím se ještě víc.
    Že mi ublížíš.
     
    Prosila jsem Tě už večer, běž do hotelu.
    Prosila jsem Tě ve dne, abys odjela těch 70 km domů.
     
    Pak k nám do kanceláře vtrhla personalistka:
    „Už je tady zase ta holka s kyticí!“
    Volá mi vrátná.
    (Jo, byla jsem v práci, ale řekla jsem jí, že jsem si vzala dovolenou.)
    Ubohá lež.
    Je mi hrozně.
    Musím se skrývat. Musím lhát. Musím se bát přijít domů.
    Nechci Tě vidět.
    Člověka, který mě neposlouchá, když říkám:
    Tohle Ti přerostlo přes hlavu.
    Nepřitahuješ mě.
    Nemiluji Tě.
     
    Řeším to poprvé v životě.
    Poprvé se někdo dvoří mě a já ho musím odmítat.
    To mi má lichotit?
     
    Tu druhou oranžovou květinu jsem nechala sousedce.
    Tu třetí – ještě hezčí obrovský puget než ten první – jsem nechala vrátné.
    Kdybys viděla, jak byla šťastná!
    Dnes se jí vrací dcera po půl roce z Irska a ona zrovna sháněla květiny.
    A tahle se fakt povedla.
    Měla jsem radost z její radosti.
    Ta květina měla někomu udělat radost – a já jsem jí k tomu pomohla.
     
    Tolik toužím po své první květině… !!!
    A když přijde, nemůžu si jí ani odnést domů. 🙁
    Nemohla bych se na ní dívat.
     
    Začalo lít.
    Zase ta zpropadená lítost!
    A zase nic víc.
    Jak asi teď vypadá bez deštníku?
     
    Proč si to děláš těžší?
    Proč si to tak komplikuješ?
    Proč si myslíš, že muži mi ublíží?
     
    Nemůžu za Tvůj stav.
    Za Tvé myšlenky.
    Za Tvé citové vydírání.
     
    Nechci takového člověka.
     
    Celý večer jsem to řešila s kamarádkou.
     
    „jasně že jsou chlapi na zabití,
    ale potřebujeme je, přitahují nás, chrání nás, rozesmívají nás…
    chceme je“
     
    Chtěla jsem si s Tebou povídat jako s ostatními.
    Ty jsi ale překročila hranici.
    Moje chyba, že jsem Tě jí nechala překročit.
    Omlouvám se.
     
    Konec.
    Konec jedné psycho-noci a jednoho psycho-dne.
    Jaký je další level?
     
    Odcházíš v tom lijáku domů.
     
    Už prosím nejezdi.
     
    Je mi z toho smutno.
    Ale nemohu s tím udělat
    V Ů B E C N I C .
     
     
     
     
    Vidíš to strniště?
    Na sobě ho nenávidím!
    Dělám všechno proto, aby navěky zmizelo.
    Jsem z něj úplně nepříčetná, jak je mi z něho špatně.
    Tenhle nejdelší a nejtěžší boj mi přijde nekonečný.
    Nenávidím ho celý svůj život, protože mi bránilo vypadat jako žena.
     
    Ale tady na tom muži je úžasné!
    Já ho chci.
    Chci všechno, co má ta slečna z klipu, který se otevře po kliknutí na ten obrázek.
    TOLIK toužím poznat (a vůbec se mi to nehnusí), jaké to je, když ho pohladím na někom jiném,
    když mě píchají jeho vousy do tváře,
    když se mi boří za krk a ono to tak šimrá, že mhouřím oči,
    když mám červené rty od toho, jak mě vášnivě líbá a říkám u toho:
    Ty škrábeš! 🙂
    A culím se u toho, protože je mi krásně.
    Když usíná a já ho hladím v jeho krátkých vlasech
    nebo když mě chytne kolem boku uprostřed ulice a majetnicky přitáhne.
     
    Tohle mi nemůžeš nikdy dát.
     
     
     
  • otєrєzє.cz

    Přemýšlím si o hlase

    24. 6. 2014 / 12:44 / 18 Comments
    Objednávala jsem se k foniatrovi na vyšetření, zda mám hlasivky vpořádku, aby se mnou mohl p. Huťa dále pracovat. (Sestra byla zmatená z mého neutrálního jména Terry Nováků, tak jí říkám, ať si tam napíše prostě Tereza Nováková a ona hned: No to se mi líbí 🙂 Tak to řeknu hned, že Nováková, ne? 🙂 S doktory to řeším tak, že když se objednávám ptám se, zda potřebují mé jméno pro pojišťovnu – pak jim diktuji to neutrální, ale řeknu, že všude uvádím to ženské, načež si stejně všichni hned zapíší to ženské 🙂
     
    Slyšela mě kolegyňka, jak se objednávám a potom říká: „Co blázníš? Nechceš doufám jít na operaci hlasivek? Když jsi tu minule zvedla mojí ségře telefon, tak mi potom říkala, co to tam máme za kolegyni. Vůbec nezníš mužsky! Myslela si, že jsi žena.“
     
    Ta mi zase udělala radost, kolegyňka moje 🙂 Ona už pár týdnů říká, že by s mým hlasem nedělala nic. Tak proč pořád nejsem spokojená? Říkám si, že na tomhle základu by se dalo stavět a pořád je co vylepšovat. Tak jak tedy vlastně zní můj hlas?
    Na videu, které jsem točila na zkoušku pro Lucku bych chtěla znít ještě lépe.
    To jsou zase ty naše nároky 🙂
     
    Když mi včera Hanka řekla, jak dobře jsem svůj hlas natrénovala, přišlo mi to vtipné vzhledem k tomu, že jsem ho netrénovala.
     
    S Markétkou jsme pak probíraly vliv hormonů na náš hlas (u MtF) a dospěly jsme k závěru, že ty hormony snad opravdu mohou mít nepatrný účinek.
     
    Jakub Huťa mi na to řekl, že si myslí, že hormony náš hlas ovlivňují nepřímo. Tím, že totiž působí i na mozek a mění se celkové chování jedince, dochází i ke zvýšení (nebo k pokusům o zvýšení) hlasu. Prostě tak vysoko, jak se každý odváží, aniž by mu to bylo nepříjemné.
    Hormony totiž opravdu ovlivňují úplně všechno a jsem šťastná, že je mám.
     
    I kdyby neměly vliv na tělesné znaky, rozhodně mají vliv na psychiku. Není nad to vědět, že můj mozek se chová žensky 🙂 To už jsem tedy věděla dávno, ale teď mu dodávám i ženské hormony a který jiný orgán by je měl využít lépe, než právě mozek?
     
    Je to všechno v naší hlavě 🙂
     
     
    Druhá kolegyně (co na oběd obvykle nechodí) se mě dnes ptala na to, jestli mám stavy, kdy bych si to třeba chtěla rozmyslet. Říkala jsem jí, že i takové případy u jiných jsou a není jich málo, ale že přeměna je jediné řešení.
    Nedovedla si představit to nekonečné všudypřítomné nutkání dělat cokoliv v souvislosti s tou ženou uvnitř nás.
    Pak se mě ptala, co jsem dělala včera v Praze – myslela si, že jsem byla zase na laseru a říká: „Vždyť já už na tobě žádné vousy nevidím!“
    Jak to, že nevidí? Jak to, že je nikdo nevidí? Já je vidím! Nesnáším je. Jsou hnusné.
    Chci jít ven bez make-upu a nemít tam ty odporné tmavé plochy.
    Vidím to s laserem minimálně do konce tohoto roku.
     
    Po té mé 15měsíční pauze, kdy jsem byla ovlivněná rozpadem rodiny (od září 2013) jsem ani jeden jediný okamžik nezapochybovala o tom, že dělám správně. Ani jednou jsem necítila potřebu se zastavit nebo vrátit. Naopak – chtěla jsem se drát kupředu ostrými lokty hlava nehlava, protože jsem chtěla (a chci) něčeho dosáhnout a chci toho dosáhnout co nejdříve.
     
    Protože přesně jak psala Šárka do jednoho z posledních komentářů – je mi líto těch 38 let v mužském těle. Chybí mi ta ženskost během této části života a chci se ve druhém životě taky narodit konečně jako biologická žena.
    Ale nepropadám depresím. Beru to tak, že se dívám dopředu. A tam mě nějaký ten hezký rok ještě čeká.
    Proto mám ráda, když se některé z vás odhodláte do přeměny už třeba v 16ti. Ta představa, že je mi 16 a já jsem žena je parádní.
    I tak jsem ale vděčná za to, co mám a ten život si i na těch pár let hodlám jako žena užít.
     
    Péťa mi kdysi v době před mou HRT říkala, že jakmile dostanu hormony, budou mi lítat nálady, chvíli se budu smát, chvíli brečet (což tak nějak souhlasí), ale taky mi říkala, že budu mít stavy, kdy budu chtít ty pilulky vyhodit.
     
    Já ty stavy neměla a nemám. Myslím, že něco takového mám už za sebou právě díky těm 15 měsícům toužení po návratu mé ex s dcerkou. Tehdy jsem ty stavy měla a nechtěla nic řešit přeměnou.
     
    Dnes už mě ani netrápí, když vidím hezkou slečnu, že jí nemohu ani oslovit (za účelem seznámení se kvůli tomu, že hledám partnera). Dřív jsem propadala panice, co teď budu dělat, když budu žena a líbí se mi ženy? Že se mi tak zužují možnosti.
     
    Je to pryč. Hezké ženy se mi líbí tak, že můžu o ženách říct, že jsou krásné, jako to může říct většina žen, ale jsem v klidu, protože tím, kdo teď probouzí mé city, je někdo úplně jiný 🙂
    (Jakoby tu bylo těch pohlaví na výběr stovky :).
     
    Zjistila jsem, že cvičení na dýchání břichem (místo hrudníku) ani nepotřebuji, protože já už totiž tak dávno dýchám 🙂
     
    Ředitel si mě pozval k sobě a vyzvídal, co je nového. Vyprávěla jsem mu o dýchání, což ho moc zaujalo, protože on je přes tu čínskou alternativní medicínu a je to velmi duchovně založený člověk.
     
    A tak si říkám, proč já vlastně k tomu Huťovi potřebuji chodit?
    Ale potřebuji.
    Ženský hlas není jen o frekvenci, ale také o artikulaci, intonaci, způsobu vyjadřování a spoustě dalších věcí, které odlišují ženský hlas od mužského.
    A právě to si moc ráda poslechnu.
    Abych zněla sestře mojí kolegyně do telefonu ještě ženštěji 🙂
    I tak mi ale udělala nesmírnou radost.
    Je fakt, že ten pocit, že SMÍM MLUVIT NA VEŘEJNOSTI se nedá popsat.
    Pokud bych měla hluboký mužský hlas, nesmírně by mě to trápilo.
    Ale to neříkám proto, abych se tu vytahovala. Snažím se projít hlasovou edukací i kvůli vám. I když každý člověk je originál, metoda je pro všechny stejná.
     
    Další schůzku s Jakubem mám zase za měsíc.
    A těším se, že se tam jednou potkám s Lindou 😉
    Sophie – ten nový ženský účes Ti nesmírně sluší a už se všechny těšíme, až se uvidíme na červencovém sezení.
  • otєrєzє.cz

    Říct či neříct? + První lekce hlasové terapie

    23. 6. 2014 / 23:10 / 36 Comments
    Už zase ty dlouhé stíny.
    Fascinují mě.
    Dávají věcem, domům, stromům, lidem, zvířatům i kopcům úplně jiný rozměr. Jsou v tom oranžovém světle zapadajícího sluníčka tak jiné. Změní tvář. I ta hejna much získávají jiný rozměr.
    Cestou z Prahy jsem se kochala dlouhými stíny koní na pastvinách, dřevěných ohrad, pána, co zalévá zahradu a kolem běhá malá slečna sbírající jahůdky.
    Do mých devatenácti jsem vyrůstala mezi květinami a ovocnými keři v zahradnictví, které měl můj děda. Tam jsem si mohla taky sbírat, co chci.
    Do mých dvacetišesti jsme jezdili k druhému dědovi na zahrádku, kde měl plno neuvěřitelných dobrot, na které byl tak pyšný a na které vzpomínám do dnes.
    Do mých třicetišesti jsem létala po dvou zahradách mé tchýně. Jablka, švestky, jahody, angrešt, rybíz, třešně, maliny…
    Tehdy jsem netušila, že jednou něco tak samozřejmého skončí.
    Že přijde doba, kdy budu muset rybíz kupovat v obchodě a mám k tomu zvláštní odpor. Kdo všechno měl to ovoce v ruce? Jakou vodou ho zalévali? Bylo otrháno s láskou?
    Ale jak jinak udělat rybízový koláč, který si Kačenka nalistovala v kuchařce piškotových buchet?
    Dostala jsem na něj chuť i já.
     
    Nedokázala bych opustit tenhle kraj, který mě pokaždé vítá svými honosnými kopci. Už z dálky, když vidím ten jeden vysoký šišatě zakulacený, na který mě vodil táta, když jsem byla malá, v mých myšlenkách okamžitě vyvolá dokonalý obraz všech vesniček i měst pod ním.
    Tady jsem doma.
    To proto jsem v Polabí nebo na Hané vždycky tak nervózní 🙂
    Jak nevidím kopec, jsem nesvá. 🙂
     
     
    Měla bych jít zase do postele a nechat odpočinout mé hlasivky 🙂
    Ale mám toho víc, tak se potřebuju vypovídat a v tomhle bytě po příchodu bohužel nikdo nebyl. Jen ticho. Takže to odnesete vy.
     
     
    Dnes jsem byla u Hanky.
    Kromě mé ex (ve vztahu ke Kačence v souvislosti se mnou) už neřešíme nic, protože mám všechno vyřešené a tak je čas i na jiná témata.
    Stihly jsme probrat i Darinku a jejího nic netušícího chlapce.
    Nevím, jestli sem mám vůbec psát ten závěr, na kterém jsme se shodly.
    Řada lidí jej totiž považuje za nepřípustný a tvrdí, že neříct to = lež.
    Kdo z vás chce žít celý život s partnerem, kterému neřekne tak zásadní věc? I to Hanka zmiňovala, že je to vlastně špatné, ale pořád je to menší zlo.
    Uvedla mi několik příkladů opravdu povedených přeměn holek, na kterých by nikdo nic nepoznal – a nebylo také proč. Dokonce ani v posteli. (To je/bude případ Darinky).
    Párkrát se stalo, že to ti partneři po nějaké době rozdýchali, ale většinou se stává, že to nerozdýchají.
    Mluvila o slečně, která měla za partnera velmi chytrého, vzdělaného a vysoce postaveného muže ze zdravotnictví, který s ní tři roky žil. Ona mu samozřejmě nic neřekla. Také se přikláním k tomu neříct to. Protože tím za prvé nic nezískáme a za druhé přijdeme o někoho, koho jsme milovaly.
    Po třech letech se té slečně udělalo zle, tak jí odvezli do nemocnice (nějaká střevní chřipka), kde diktovala, jaké léky bere. A samozřejmě tam nadiktovala i Androcur a Estrimax.
    Jenže její přítel byl s ní a když se to dozvěděl, docvaklo mu to.
    Půl roku se usilovně snažil zchovat ten vztah s někým, koho miloval jako ženu, ale i přes tu veškerou snahu to prostě nešlo. Říkal, že v ní pořád hledá toho muže a vztah přestal fungovat.
     
    To bylo myslím špatně.
    Ona byla žena.
     
    Raději si vymyslím gynekologické problémy, operace (čímž nebudu lhát) nebo to, že jsem se narodila s nějakým gynekologickým problémem, kvůli kterému už nemůžu mít děti (takže zase nebudu lhát), než abych přišla o muže, kterého miluju jen proto, že se z minulosti vynořil přízrak někoho, kdo vlastně ani nikdy neexistoval.
     
    To mě hned nutilo přemýšlet o Darince a dostala jsem strach za ní.
     
    Na druhou stranu si nedovedu představit, jak stále žiji v tomhle kraji, který tak miluji a nedovedu se od něj odpoutat, spolu s partnerem, který neví o mé minulosti.
    To snad ani nejde dohromady 🙁
    Je tu milión sousedů, spolužáků, kolegů – ti všichni moji minulost znají a je jen otázkou času, kdy to (i nevědomky) jeden z nich prozradí.
    I tak bych to riskla.
     
    Vím, že tímhle názorem na sebe asi strhnu vlnu kritiky, ale když nad tím přemýšlím, tak ono to ani jinak udělat nejde.
    Chybí mi význam toho, aby to můj partner věděl.
    Já jsem žena a odjakživa jsem byla žena. Teď je to konečně tak, jak má být. A já mám vyhrabávat něco, co už je dávno vyřešené? Říkat, že jsem měla v osmi angínu, když už jí teď nemám?
    Když mi v šesti odoperovali slepé střevo, měla bych mu to říct?
     
    Nechci to srovnávat s takhle banální operací, ale ve skutečnosti to srovnatelné je. My jsme ženy a nikdy jsme muži nebyly. Pokud s námi někdo žije tři roky, udržuje intimní vztah a bere nás jako ženu – partnerku, pak není důvod to měnit. A to i bez výčitek svědomí.
     
     
    Říkala jsem Hance, že jdu dnes večer na první hodinu hlasové terapie k Jakubovi Huťovi.
    Hned se toho chytla a říká: „Natrénované to máte dobře. Mě nepřijde, že máte mužský hlas. On Jakub zjistí, jestli jste při tom tréninku neudělala nějakou chybu.“ 🙂
     
    To mě samozřejmě potěšilo, protože vtip byl v tom, že jsem svůj hlas nikdy netrénovala.
     
    U Hanky jsem skončila v poledne a původně první lekce s Huťou měla začít až v 19:15, ale naštěstí se mu uvolnilo místo a mohl už v 17:45.
    Přesto to byla dlouhá doba, tak jsem šla navštívit do práce Markétku, se kterou se znám ze sezení, ze semináře a taky díky mému i jejímu blogu.
    Bylo to příjemné ukrácení dlouhé chvíle. Přišla mi otevřít slečna v růžových šatičkách a sedly jsme si do takové příjemné kantýny, kde bohužel milý a komunikativní číšník zrovna nebyl, ale zaskakoval ho jiný – méně komunikativní. Což mě trochu mrzelo, ale tak přišla jsem tam kvůli Markétce, ne kvůli číšníkovi, ne? 🙂
    Vyzvídala jsem od Markétky vždycky to, co mě zajímá. Jak to vzala rodina, okolí, kolegové. Postěžovala si, že jí dnes ty růžové šaty ještě nikdo v práci nepochválil. Přitom pro nás jsou tyhle věty tak důležité! Naštěstí na chválení mám v práci mojí spojenkyni Jíťu. Ale ne že bysme si chválily věci každý den. Řekla bych, že je to spontánní. A také oboustranné.
     
    Markétka je úplně v pohodě, i když jsem na ní viděla, že by potřebovala ještě víc zvednout sebevědomí. Když máš tyhle šaty na sobě, musíš si v nich být sebejistá, protože jakmile nebudeš, Tvé okolí to pozná, vycítí to z Tebe. A Ty na to máš!
     
    Je vždycky příjemné vidět někoho z vás.
     
     
    Čekalo mě najít své auto zaparkované někde v šíleném bludišti parkoviště obchodního centra Nový Smíchov, kam jsem zajížděla asi na pátý pokus (před čímž mě Markétka předem varovala, ale já měla čas a tak jsem si chtěla vyzkoušet svůj orientační smysl 🙂 (No nic moc :).
    Zato cestu k autu jsem si pamatovala dobře. I když to nebylo jednoduché.
     
    Pak zase přes Prahu do Tróji na Polikliniku Mazurská, kde jsem měla mít první lekci hlasové terapie.
    Normálně to probíhá tak, že se jde k foniatrovi (v Praze je to např. MUDr. Čechová), který se neplatí a dojde k vyšetření hlasivek (i vizuálnímu). Tam napíší zprávu, že hlasivky jsou nepoškozené (nebo poškozené) a s tou se jde k Huťovi.
    První lekce u Huti stojí 300 Kč.
    Další se platí 100 Kč za 15 minut. Obvykle lekce trvá 30-45 minut.
     
    Kdybych nevěřila, že to jde a neslyšela, jak výsledky tréninku mohou dopadnout dobře, tak bych do toho nešla. Potřebovala jsem si to vyzkoušet sama na sobě, abych si udělala vlastní úsudek, protože půlka holek říká, že je to zbytečné, druhá půlka to chválí (třetí půlka jde na operaci :)).
     
    Chvilku jsem tam musela před dveřmi č. 139 (které ale nejsou číslicemi označené) čekat, protože Jakub měl zpoždění. Psal mi sms, že dorazí za chvíli.
    Hned jak dorazil jsem pochopila, jakým způsobem navazuje vztah terapeut vs klient 🙂
    Říkal, že byl s jedním FtM venku, aby oba slyšeli, jak zní jejich hlas v rušné ulici, protože v ordinaci stačí mluvit tiše, zatímco venku mnohdy ne. A vyprávěl o slečně MtF, se kterou byl nedávno v kavárně a nutil jí objednat pití. Aby si tak procvičila svůj hlas ve společnosti.
     
    Jeho klienti jsou vlastně takoví jeho kámoši 🙂
     
    To jsem pochopila rychle.
    Říkal, že i my budeme chodit do různých prostředí.
     
    Ale problém s objednáváním pití tedy rozhodně nemám 🙂
    Vysvětlila jsem mu, co chci. Že mi ten hlas prochází už teď, ale že nejsem spokojená a potřebovala bych ho vylepšit.
     
    Odhadl to tak na 6-8 měsíců s frekvencí sezení 1-2x měsíčně. Podle potřeby. Ono je vůbec všechno podle potřeby. Někdo nasadí rychlé tempo, jinému to nejde a jen se trápí. I tak tam ale vždycky nějaké výsledky jsou.
     
    Takže jsme si popovídali, vyzvídal nějaké informace o mně, aby si udělal obrázek, dozvěděla jsem se, že jeho přítelkyně má stejnou práci jako já (taky objednává kontejnery lodí z Číny 🙂 a prý nás seznámí 🙂 Tyjo! Taková důvěra hned na začátku 🙂
     
    Je tedy fakt, že jsme pořád povídali. Byla jsem u něj hodinu a půl.
    Říkala jsem mu o anglických návodech (zná prý dvě slečny, které se takhle byly schopny naučit mluvit samy), ale potvrdil mi, že čeština díky své tvrdosti (oproti angličtině s více samohláskami) není pro MtF úplně ideální. To s FtM je to fajn. Tam ta tvrdost vypadá dobře.
     
    A zase jsem se dozvěděla něco nového.
    Že hormony u FtM sice způsobí mutaci, ale ne úplnou a že mnohdy takový mužský hlas zní stejně lehce žensky, takže k němu chodí i kluci.
     
    Po pár informacích o sobě (a o něm, protože jsem holka zvědavá :), o tom, co od toho mám očekávat a co naopak očekávat nemůžu (i kašlat mohu žensky! :), jsem přečetla článek z časopisu, při kterém mě sledoval a seznamoval se s mým hlasem.
    Pozoroval, čím dýchám (zda břichem nebo hrudníkem), kde rezonuji, v jaké poloze mám ramena, zda mám sevřený krk, zda mám sevřené nějaké svaly – kdekoliv na těle. Musela jsem být samozřejmě jen v tričku.
    Říkal, že při čtení dýchám pusou. A to je špatně.
    Ale hned na to mi řekl, ať se zítra v práci zaměřím na kolegyně, jak mluví 🙂 Že se také nadechují pusou.
     
    A pak jsem si měla lehnout.
    Už jsem byla unavená a tak bych tam nejradši vytuhla. On si ke mě sedl a povídal. Já se snažila dýchat tak, jak mi říká a pak se to stalo! 🙂
     
    Konečně první chlap, který mě osahával! 🙂
     
    Néé, zas taková senzace to nebyla.
    Zmáčkl mi břicho a druhou rukou udělal hranici mezi břichem a hrudníkem (čili jinak řečeno, sahal mi na podprsenku :).
    Hrudník se při nádechu nesměl ani pohnout, zatímco břicho se mělo zvednout co nejvíce.
     
    O důležitosti dýchání jsem už četla. Začínají tím vlastně všechny anglické manuály a potvrdily to i některé holky, co už mají tuhle terapii za sebou.
     
    Příště už budeme hned od první chvíle dělat cvičení.
    Říkal, že je to vlastně tatáž výuka, jaká se používá při vyúce zpěvu, jen s tím rozdílem, že se nezpívá, ale mluví. I on takhle mluví. (A dýchá).
     
    Jakub je takový svérázný, ale sympatický a veselý profesionál. Ačkoli na to vzhledem ke svému věku a nízké výšce nevypadá.
    Vyzkouším tedy na sobě, zda je pravda, že to jde natrénovat. I když nejsem úplně ideální adept na to zjistit to, když už jsem tam přišla s výše položeným hlasem.
     
    Při čtení článku v novinách mi říkal, abych stále pomalu zvyšovala hlas. Když už jsem se blížila hlasu Mikiho, tak řekl, že to nevadí, ať čtu dál.
     
    A pak mi vysvětlil, že hlas Mikiho je nepřirozený falzet, že my se naučíme zdravý hlas, který hlasivkám neuškodí. Spousta holek se naučí mluvit ženským hlasem, ale jakmile je slyší, tak ví, že do dvou let jejich hlasivky budou mít nějaký problém, protože jsou dlouhodobě extrémně namáhány.
     
    Mou polohu ještě o malinko zvedne (to je přesně to, co potřebuji), nacvičíme intonaci, rezonanci a ženskou artikulaci. (Emoce, které ženy do hlasu přidávají, už v něm často jsou 🙂
    Jsou nezbytné 🙂
     
    Když jsme se loučili řekl mi, ať mu volám, kdykoliv si usmyslím. Že číslo na něj mám a jakmile si nebudu čímkoliv jistá, on je můj terapeut, takže je tu od toho, aby mi pomohl.
     
    Konečně první chlap, kterému můžu volat! 🙂 (Jsem mu řekla :).
     
    No jo, nehodlám být žádná stíhačka 🙂
     
    Dostala jsem milión rad.
    Jak se musí hodně pít, že hlasivky potřebují vlhko, že je nemám přetěžovat tak, aby mě bolely, že jim musím dát aspoň 6 hodin spánku (což teď chudinky nemají, protože nespím víc než 5 hodin – tak nějak nic nestíhám, ani jít spát :).
     
    Pak si vzal cigárko a šel se mnou ven až k auta. Povídali jsme si jako největší kamarádi (to bude asi jeho styl 🙂 a říkal mi, ať se objednám na foniatrii tady, abych kvůli tomu nemusela do Prahy.
     
    Dostala jsem ještě jedno cvičení, které mě má naučit rezonovat hlavou (ne hrudníkem ani krkem), protože pokud zní hrudníkem a krkem, je to hlas mužský. Hlas ženy rezonuje hlavou.
     
    Hmmmmmmmmmmmmm. 🙂
    Tak tohle musím říkat na jedno nadechnutí a pomaličku zvyšovat hlas až tam, kde to zní přirozeně.
    Nerezonovat hrudníkem ani krkem. Pouze hlavou! Nenadechovat se do hrudníku, ale do břicha.
    To se postupně zautomatizuje.
     
    Probrali jsme i operace hlasivek, které přímo neodsoudil, ale říkal, že potom je stejně potřeba to „dodělat“ cvičením, protože mnohdy takové hlasivky nezní přirozeně nebo dojde k tomu, že se po letech hlas vrátí zpátky do mužského.
     
    Takže tak nějak proběhla první hodina.
    A jsem moc zvědavá na ty ostatní. Hlavně na ty výsledky, které nemůžu chtít hned a které závisí z 99 % především jen na mě samotné.
     
    Chtělo by to, aby tyhle zážitky psala některá z vás, která má vyloženě hluboko posazený hlas.
     
    Ale snad i já přinesu něco užitečného.
     
    Omlouvám se za tu neuspořádanost informací v tomto článku, ale je jedenáct večer a já toho mám po dnešku už dost, takže letím do postele.
     
    Trochu si ještě zacvičím s bříškem a asi u toho usnu 🙂
     
    Dokonale jako Darinka nikdy mluvit nebudu, ale i tak to bude stát zato.
     
    Dobrou 🙂
     
     
    Jéé, právě jsem dostala moc hezký anonymní vzkaz:

     

    Dnes jsem v jedné diskusi, kde se náhodou začala probírat transsexualita, narazila na odkaz na tvůj blog. Jsem teprve u června 2012, ale chci číst dál. Zatím se nepotřebuju na nic zeptat, jen chci říct, že jsi ohromně silná a já tě obdivuju. A některé tvé články mě rozbrečely. Budu číst dál:)

     
    Poslední dobou lidé naráží na můj blog poprvé v životě, přestože existuje už od r. 2012. Je to tím, že jsme všude 🙂
    A tímto chci té milé čtenářce popřát taky dobrou noc – pokud možno v posteli a ne u počítače s tímhle blogem, což jsem na začátku dělala u videí na youtube já a nemohla kvůli tomu usnout. Bylo to tak fantastické a neskutečné – že se někdo mohl přeměnit v tak krásnou ženu.
    Už to nešlo zastavit.
  • otєrєzє.cz

    Na svatbě načesaná v šatičkách

    22. 6. 2014 / 20:20 / 7 Comments
    „Ty jsi jasná,“ řekla mi z ničeho nic mamka, když jsem u ní byla na obědě a zakoukala se na mě.
    „Jak jasná? Od tebe to není objektivní, mami.“ 🙂
    „Ale je!“
     
    I tak mě to potěšilo.
    Že jsem jasná.
    Taky se někdy cítím jasná, když se dívám do zrcadla. Taky už tam nevidím to, co jsem si nesla celý život jako přízrak. Je to pryč. Ale nestačí mi to. Chci víc!
     
    Nebo když jsem jela pro naftu.
    U okýnka podávám paní nové čerstvě vytažené bankovky z bankomatu.
    „Vy jste si je teď vytiskla ne?“ 🙂
     
    Zase ten automatický spontánní ženský rod, co mi udělá pokaždé tak obrovskou radost.
    Jak dlouho se ho ještě nebudu moct nabažit? 🙂
    Asi celý život.
    Pokaždé se na takového člověka usměju od ucha k uchu a zalije mě pocit blaženosti.
     
    Možná jednou za pár let, až nebude žádná špatná identifikace a už jen 100 % těch správných, pak už bude nuda mít radost z každého správného oslovení 🙂
     
     
    Na dnešek zdál se mi fantastický sen.
    Nadšením naplnil mě na celý den.
    A všechny ty pocity ve mě zůstávají.
    Mé sny teď už jasnou podobu mají.
     
    Byla jsem totiž Darince na svatbě. Jako svědkyně.
    To znamená, že jsem mohla být u ní hned od rána, kdy se oblékala do krásných šatů, kdy jí líčili, česali a tak zkrášlovali, že její ženich na ní mohl odpoledne oči nechat. (I ženich se mi líbil 😉
    Ale ten sen byl i o mně. Jakožto tak důležitá osoba u svatby jsem musela taky vypadat dobře! To bylo něco 🙂
    A tak zatímco ráno jsem ve všem asistovala Darince, ze které byla ta nejkrásnější nevěsta, jakou jsem kdy viděla, hned potom přišla řada na mě!
    Oblékání do krátkých šatiček, sexy sandálky na podpatku, líčení, česání, všude to vonělo, přála jsem si potají chytit Darinky puget, až ho bude házet… To všechno jsem si v tom snu tak vychutnávala a pak když jsem šla se všemi ostatními dívkami také tak naparáděnými a ženskými, jak jen mohly být, byla jsem v sedmém nebi.
     
    Ve snu už k samotnému obřadu bohužel nedošlo, ale jsem si jistá, že jednou určitě dojde 🙂
     
    Darinka správně poznamenala: Chudáci kluci. Co ti mohou v tak krásný den se sebou udělat nebo čím se vylepšit? Oblek, oblek, oblek a … oblek. Nic víc. Žádná jiná možnost. Žádné ozdoby do vlasů, milióny účesů, tisíce šatů, druhů líčení, stovky nejrůznějších pugetů květin. Je tolik věcí, které nás zkrášlují. A to platí nejen pro svatební den.
    Každá chceme být pro svého muže a v tenhle co nejkrásnější.
    Tenhle sen mě dostal.
    Přeci jen prožít svatbu – o tom se mi může zatím opravdu jen zdát.
     
    Trochu mě mrzelo, že to celé byl jen sen. Že jsem se probudila rozcuchaná v růžovém pyžámku místo načeasná v krásných bílých šatech, ale musím říct, že mě to mrzelo méně, než před lety, protože tehdy byly takové sny o ženskosti nesplnitelné, nereálné, nedosažitelné a pořádně zoufalé. To byly potom teprve ty správné depky.
    Teď už vím, že vše, o čem si sním, si můžu kdykoliv splnit.
    V tom cítím tu největší svobodu, jakou člověk může zažít.
    Být sám sebou.
     
     
    Máme tu druhý letní den. To se mi líbí. Ta představa léta.
     
    Jak si představuji léto?
     
     
     
     
    A jaké to letošní bude doopravdy?
     
     
    No zas tak pesimisticky bych to neviděla, protože budu s Kačenkou, s Darinkou a čeká mě pár akcí i s ostatníma holkama, ale tak trošku tam něco (někdo) chybí…
    A na to můžu tohle léto ještě na sto procent zapomenout. :/
     
    (To chce trpělivost.)
    ( – si odpovím sama, protože už slyším komentář Lucky 🙂
    Jen jsem se chtěla trošku zasnít… A nesmějte se mojí naivitě 🙂
    Jsem holka a můžu si snít o princích z pohádky kdykoliv se mi zachce 🙂
    A rozhodně si nemyslím, že mi všichni ublíží…
     
     
    Chtěla bych jít teď vykoupat Kačenku.
    Sednout si k ní u vany a dívat se, jak se cachtá v pěně, hraje si s Pinďou ze Čtyřlístku a parníkem. Umývat její hebké tváře a pusu od čokolády a nasávat tu bezstarostnost, kterou s ní vždycky prožívám.
     
    Předávání Kačenky její mamince teď funguje beze slov. Ex se tváří, jakobych neexistovala.
    Říkám: „Ty Kačenky pupínky už jsou menší.“ Nic. Ani pohled. Jen popadne tašku a zmizí. Ještě veselá Kačenka mi dává poslední pusy a já pusinkuju jí. Pak zmizí taky.
    Pro mojí ex jsem neexistující člověk. Pokud jsem vůbec člověk a ne nějaká nestvůra postižená sexuální úchylkou, kterou nikdy nerozdýchá a myslí si, že kvůli ní není naše dítě vpořádku, zatímco já vidím, že je.
    Na druhou stranu zvolila pro mě tu nejpřijatelnější variantu odporu: ignoraci.
    Přesto žiju každý den ve strachu, že o Kačenku přijdu. Ale to už by ex muselo fakt přeskočit a nechci být jako ona, že se budu bát neexistujícího přízraku, ve kterého nemám důvod věřit.
     
    Dobrou noc ty moje veselé sluníčko. Chybíš mi. Za 12 dní ti zase přečtu pohádku a ráno se budu těšit na tvůj úsměv s těma nejkrásnějšíma očima na světě.
     
     
    Zítra mě čeká dlouhý den. V Praze už mám být dopoledne (Hanka mi totiž opět změnila datum i čas schůzky, které mám vždycky tak pečlivě naplánované v co nejpříhodnější čas), ráno musím ještě do práce a první hodinu hlasové terapie mám v Praze až večer. Normálně pracují do 20 h., takže jsem objednaná zřejmě jako poslední a jsem moc zvědavá na to, jak mi od rána od 6 h. vydrží do té doby make-up. Vousy po nedávném 5. laseru začnou vypadávat až za 4 dny, ale musím říct, že tím jak nerostou, jdou celkem dobře zamaskovat. I tak to bude pro mě složité, protože mi záleží na tom, jak vypadám a zrovna na první hodinu bych chtěla přijít hezká, protože bych ráda padla mladému panu „učiteli“ do oka. 🙂
    Potom návrat pozdě večer domů a vstávání v úterý do práce.
    Proč zase není víkend? 🙂
    To už bych chtěla moc.
    Stačí, když si tu dnes kladu ta svá holčičí přání o svatbě a princích 🙂