otєrєzє.cz

MF DNES – čtvrtek 12.6.2014

7. 6. 2014 / 13:41 / 31 Comments
V pátek jsem si jela rovnou ze semináře v Praze pro Kačenku. Tu jsem si hezky vykoupala, uložila do postýlky, přečetla pohádku, uspávala a najednou… spím taky. Probudila jsem se až ve 4 ráno a uvědomila si, že jsem si nechala zapnutý počítač i s nalitým džusem, že si k němu sednu, jakmile Kačenka usne a napíšu článek, protože už mám těch zážitků zase nějak moc.
 
Chtěla jsem začít psát už o středě, kdy bylo společné sezení, na které se mi podařilo dostat i Darinku (nebo spíš ona z toho byla tak nadšená, že se nedalo odmítnout – vlastně jsme byly nadšené obě). Tolik si přála vidět Hanku a já tušila, že to bude zajímavé, i když jsem taky řešila, že musí 5x denně dilatovat, takže jsme tomu i přizpůsobily auto (vzala jsem složenou deku, aby se mohla o co opřít, dilatační potřeby a něco na zakrytí oken).
Darinka je prostě frajerka. 🙂
První dilatace proběhla v pohodě na parkovišti v Motole, kde jsem zaparkovala co nejdál od lidí (byla jsem tam na první (a poslední) schůzce v Centru rodinné terapie, kam mě poslala Hanka kvůli Kačence a ex. Seděla jsem tam spolu s psycholožkou a psychiatričkou. Dámy byly moc příjemné, celý rozhovor byl fajn, několikrát mě pochválily, jak vypadám dobře, jak jsem vlastně šťastná a radily mi, abych svojí ex neřešila. Že nejsem ta, kdo jí může pomoct a že to může trvat roky. Mám zatnout zuby a žít. Usoudily, že další schůzka není nutná 🙂
 
Druhá dilatace pak proběhla v centru Žižkova kousek od VŠE plné studentů 🙂 Ta ledabyle zakrytá okýnka auta vypadala divně a poutala pozornost víc, než nahá slečna na zadním sedadle strkající si stříbrný vibrátor do své pišulky 🙂 Tohle kdyby točila bezpečnostní kamera na ulici… 🙂
S Lindou jsme hlídaly kolemjdoucí, ale 20 minut se nám venku být nechtělo a když Darinka řekla, ať jdeme k ní dovnitř, tak jsme šly a dělaly jí společnost. (Povídáním.) 🙂
 
Na sezení byl přítomen i redaktor MF DNES Jan Malinda. Byl to takový sympatický mladý redaktor s brýlemi, který vypadal inteligentně a moc si toho nepsal.
 
Jeho přítomnost byla tak trochu překvapením a já byla moc ráda, že jsem Darinku zrovna na tohle sezení vzala, protože teď budou její slova (a slova nás úplně všech!) zvěčněná navždy
v celostátním vydání MF DNES ve čtvrtek 12.6.2014.
Článek bude mít zřejmě název: Chci být žena. Není to má volba.
 
„Noviny, kterým můžete věřit“ 🙂
 
Rozhodně si to nenechám ujít a vezmu výtisk i Darince. Jen doufám, že pan redaktor si je jistý, že ten článek vyjde ve čtvrtek.
 
Než článek vyjde, poslal ho těm, kdo chtěl (takže i mě) a musím říct, že je to docela dlouhý článek. A taky moc hezký! Citoval tam opravdu každou znás. Je to tak autentický článek! Žádné předsudky, žádné mlžení nebo převracení.
Takhle to mám ráda. Narovinu a tu autentičnost taky.
 
Jména jsou pozměněna, ale myslím, že ti z vás, kteří čtou tenhle blog poznají, která slova patří Lindě, která mluvila o schůzi kolegů ze stejné směny, před kterými všechno oznámila nebo Darinku při vyprávění o rozdílech léčby transsexuality u nás a na Slovensku. Jsou tam samozřejmě i moje slova 🙂
 
Pan redaktor začal odstavec o Darince slovy: „Na Michaele byste, přísahám, nepoznali, že byla kluk. Krásná holka. Teď mluví a její řeč je důležitá…“ 🙂
 
Víc prozrazovat nebudu, protože nesmím, ale bavilo mě to číst. Ten článek se mě i Lindě líbil.
 
 
Miluju dny, kdy můžu být v prostředí s vámi – ostatníma holkama od Hanky a poslouchat vaše příběhy.
Darinka se na posledním sezení rozvyprávěla o tom, jak to chodí na Slovensku, o své operaci a moc se mi líbilo, jak opěvovala Hanku, jaká je to celebrita 🙂
Měly jsme se krátce představit, ale Darinka byla tak nadšená (opravdu to nadšení bylo nepřehlédnutelné), tak jí tam začala vyprávět, jak jí na Slovensku všichni znají a jak je ráda, že jí vidí… chtěla pokračovat, ale uvědomila si, že to mělo být jen krátké představení 🙂
Hanka jí zase obdivovala, že tři týdny po operaci už je tady s námi. Sice se jí nesedělo moc pohodlně, ale to se dalo samozřejmě omluvit.
 
Po sezení jsme šly do nedaleké restaurace prostě si posedět a popovídat. Byl s námi i Honza (nadšený pan redaktor :). Kdyby Darinka nepotřebovala zase dilatovat, tak jsme tam ještě minimálně hodinu zůstaly. Vůbec se nám pryč nechtělo. Navíc se spoustou holek jsme si ani popovídat nestihly.
Darinka trošku pana redaktora provokovala: „Vždyť vy tam nic napsaného nemáte!“ 🙂 Dívala se mu na papír, kde byla dvě slova.
 
Líbilo se mi, jak tam z holek vypadlo, že když vešla Darinka, myslely si, že přišla normální biologická žena: „Co tady tahle holka dělá?“ 🙂
Vůbec nejlepší ale bylo, když Darinka začala řešit své (údajné) nedokonalosti… Hodně rychle jsme jí uklidnily, že není co měnit, že takhle je krásná, což jí na pár minut zvedlo sebevědomí 🙂 Ale tohle budeme každá řešit asi pořád. (Ovšem u ní mě to fascinuje o to víc, že je dokonalou ženou.) Chtěla bych jí ukázat všem, kdo tvrdí, že nikdy nebudeme 100% ženy… a chtěla bych jim nejprve neříct, kým Darinka byla… Myslím, že ona je ten největší důkaz, jaký jsem kdy viděla a teď už i ostatní holky, které mi to mohou potvrdit.
Ono vidět Darinku není jednoduché 🙂 Neexistuje na internetu žádná její fotka, ani nikdy existovat nebude. A já rozhodně nebudu ta (pokud jednou budu mít to štěstí, že se spolu vyfotíme), která takovou fotku někdy zveřejní bez jejího souhlasu, který nemám a ani nikdy mít nebudu.
 
Byl to úžasný den. Jen mě mrzelo, že hned ten další se už Darinka odhodlala odjet domů. Tedy nechtělo se jí. Ani já jí nechtěla pustit a dělaly jsme si do poslední chvíle legraci, že si necháme ujet autobus nebo že jedu schválně do Německa místo do Prahy na autobusák, ať si těch německých nápisů nevšímá, atd. 🙂
 
Na parkovišti si naposledy zadilatovala a u autobusu už mi bylo smutno, ale snažila jsem se to rozdýchat. Byl úplně plný, takže Darinka seděla u okna a vedle ní nějaký muž. Neviděla jsem už na ní tak zřetelně, protože seděla zrovna u sloupku a navíc autobus měl kouřová skla, ale viděla jsem, když se na mě dívá a mává mi…
 
Slíbily jsme si, že se zase brzo uvidíme a že domů už odjet musí, protože je v ČR měsíc a touží po ní kámošky, táta, růžičky i její kluk – což jsem samozřejmě respektovala (ale současně jsem měla radost, že se jí ode mě nechtělo). Bylo to příjemné mít někoho tak milého a veselého (ještě z našich řad) doma. Když jsem otevřela dveře, hned za mnou běžela nebo mi mávala u okna, když jsem zaparkovala. Přivítání objetím mi tolik chybělo. A potom ty rozhovory do noci, takže jsem pak v práci usínala, ale vůbec mi to nevadilo 🙂 Nebo vaření, pečení, večerní procházky v ulicích v sukýnkách…
Nesmírně ovlivnila a obohatila můj život. (Dobrým směrem myslím.)
 
Teď mám na víkend Kačenku a od pondělka už tu bude zase ticho a budu tu sama.
 
 
Ve středu jsem měla ještě jeden zážitek, o kterém bych tu chtěla napsat.
Nebyl vůbec příjemný.
 
Holky šly zatím do restaurace, zatímco já k autu dokoupit další lístek na parkování, aby mi ho neodtáhli.
Když jsem se vracela, u dveří Hančiny ordinace už stála jen Majti, která měla za chvíli sezení, tak jsem šla nahoru směrem k restauraci sama. Jenže jsem zahnula o ulici dál… a jak tak jdu v balerínkách na klínku, úzkých kalhotách a bílém tričku celá natěšená za holkama, všimla jsem si, jak před ordinací Hanky stál stříbrný Renault (asi Thalia) a v něm takový snědší muž balkánského typu (přesně těmhle týpkům se pořád líbím :/ ) kolem 45 let se spuštěným okýnkem a popojíždí rychlostí mé chůze vedle mě.
Pořád na mě mrkal, usmíval se a kynul hlavou, ať jdu k němu. Usmála jsem se jen a šla dál. Jel ale pořád. V tom prudkém kopci u garáže z filmu Vrchní prchni mu zhasl motor, tak na něj troubila ostatní auta za ním, on se rozjel, ale zase jen pomaličku, aby se mnou mohl komunikovat.
Já se pořád bránila, ale začal na mě křičet: „Dáš mi číslo? Dáš mi na sebe číslo?“
„Teď nemůžu, spěchám za holkama,“ jsem mu řekla.
On popojel, zaparkoval a normálně vystoupil ven.
Pořád se tak strašně úlisně usmíval a kdybych měla špičaté podpatky, asi bych ho mile ráda někam kopla.
Kdyby to byl totiž normální chlap, který chce holku, tak by mi to nevadilo a ještě spíš lichotilo, ale on vyloženě čekal před ordinací Hanky na jednu z nás. Já jediná šla sama, tak si troufl.
Ptal se mě, jestli jsem trans. Ptal se mě pořád, protože jsem mu neodpovídala. Tohle nikdy nikomu přeci nepotvrdím.
Na druhou stranu mi aspoň trošičku lichotilo, že se pořád ptal a nebyl si jistý, i když mi neustále koukal do rozkroku, jestli tam neuvidí bouli.
Jo boule. Prokletá boule! Jde to tam zamaskovat, ale ne vždy a ne na celý den… naštěstí v tu chvíli to vypadalo jakžtakž dobře 🙂
Opakovala jsem, že spěchám a že na mě čekají.
Tak pak nakonec nasedl do auta a asi odjel. Možná šel čekat na jinou, která mu do auta vleze.
Jenže já tím, že odbočila o ulici dál, jsem nemohla tu restauraci najít a začala jsem být fakt zoufalá.
Z toho, že nenajdu Darinku, Lindu a holky, že ten transkomil někde na mě čeká a stáhne mě do nějakého opuštěného dvora… a chtělo se mi normálně brečet. Přesně tyhle chlapy nesnáším a nikdy nechci. Nechci být trans. Chci být žena…
Tak jsem zvedla telefon a zavolala Lindě, aby mi řekla, kde ta pitomá restaurace je, že mě tu honí nějaký chlap v autě.
Vysvětlila mi to, já holky našla a už bylo zase dobře.
 
Darinka si nechala škrabkat záda a já měla radost, že je tu s námi pan redaktor, který jistě vymyslí nějaký hezký článek 🙂
 
Musím říct, že v tom článku jsou postřehy, které jsme si s holkama povídaly i mimo něj. Ale on je zřejmě výborný pozorovatel a posluchač, takže si je zaznamenal. 🙂
 
Teď je Darinka doma, dospává po trochu delší noci ve společnosti, kterou už fakt potřebovala, jsme stále v kontaktu a já letím ke Kačence domalovat víly Winx 🙂
Za chvilku pojedeme pro zmrzlinu. Je takové vedro, že to ani v ničem jiném než v sukýnce prostě nejde 🙂 Jupííí.
 
O včerejším semináři o transsexualitě, který v Praze pořádala Hanka, napíšu v dalším článku, pokud se mi podaří dnes uspat Káťu a sebe ne 🙂
 
Omlouvám se za tu pauzu ve psaní, ale to fakt nešlo. On ten život mimo PC je totiž taky zajímavý 🙂

31 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.