otєrєzє.cz

Oči italského praporečníka

14. 6. 2014 / 21:07 / 15 Comments
Byla jsem pozvaná k mamce na oběd.
Myslela jsem si, jak přijdu včas. Ještě hodinu před odchodem jsem všechno stíhala.
Jenže… 🙂
 
Co se asi stane, když se ženě dostanou do ruky úplně nové věci na sebe?
 
Zapomene na čas! 🙂
 
Dopoledne jsem byla na poště pro dva balíčky. Koupila jsem si na votocvohoz.cz letní šaty, sukni a šortky.
Chtěla jsem nějaké hezké holčičí šortky, pokud možné krátké a nebylo vůbec jednoduché je vybrat, protože dámské šortky jsem ještě nikdy na sobě neměla, ačkoli jsem tušila, že se budu vznášet blahem i v nich.
 
A taky že jo.
(Jsou na obrázku vlevo.) (Foto č. 140)
Hned jak jsem si je oblékla, tak mi padly a kdybych neměla před sebou ještě zkoušení sukně a šatů, tak jsem si je už nechala.
 
 
 
 
 
 
Jak bylo teď nedávno to horko, moc jsem zatoužila po šatičkách. Nějaké dvě sukně, které mi teď jsou, už mám, ale zbylé musím prodat, protože mi jsou už velké. Z vel. 42-44 mám teď 38-40. Z „L“ka je najednou „S“ (občas „M“).
 
 
Chtěla jsem šaty na léto, jen tak na procházku do města, na diskotéku (až půjdu s holkama :), na koncert, do divadla… Nechtěla jsem dlouhé a všechno co je ke kolenům a níž vždycky hned zavrhuji.
 
Takže vyhrály tyhle kratší šaty. (fota č. 141, 142)
Já vím, že jsou kratší, ještě povolím ramínka, ale když se ohnu, zadeček mi není vidět, fakt 🙂 Jenže mě v nich bylo tak krásně, že jsem zapomněla na čas, nechtěla je ze sebe sundat a začala si v nich dělat fotky, abych si je dala na svůj profil, kde jsem chtěla provokovat kluky.
 
Tvář zpustošená po včerejším laseru už mě vůbec netrápila 🙂 Šlo to celkem dobře zamaskovat a mé obavy, že nebudu moct zase týden mezi lidi se nenaplnily. Je to prostě čím dál lepší. I proto jsem se ráno odhodlala na poštu a taky do obchodu i k mamce. A odpoledne ještě někam mezi hooodně lidí, ale o tom jsem teď ještě neměla tušení.
 
Jeden z balíčků byl napsaný na jméno „Terry Nováková“, přestože jsem slečně psala adresu „Terry Nováků“ 🙂
 
Pošťačka dělala zase kina a nechtěla mi to vydat, když mám v občance „Nováků“.
Kladla mi na srdce, ať všem odesílatelům říkám jméno „Nováků“, že takhle mi to příště nevydá, ale že teď se tam sešly dva balíčky na křestní jméno Terry, tak mi to dala.
To je pošťačka, která o mně všechno ví a mám jí ráda. Snaží se mi vždycky nějak pomoct, ale s tím „-ová“ má prostě problém :/
Budeme to ten rok nějak muset vydržet (jsem jí řekla) 🙂
Tím jsem si tedy vyzkoušela, že pošťačku na „Terry Novákovou“ neukecám a že striktně vyžadují „Terry Nováků“, což se mi ale nelíbí, takže jako odesílatele používám zásadně vždy „Terezu Novákovou“.
K čemuž měla taky výhrady, že když se ten balíček ztratí, tak vlastně nemůžu uplatnit reklamaci… Ach jo.
Ale ten rok uteče.
 
Jsem tak nadšená z těch věcí! Radovala jsem se jako malá.
 
A když si k tomu představím ještě dlouhé havraní vlasy… 🙂
 
 
Zatímco včera mi řekla paní v Praze před hlavním nádraží „pane“, což ani jinak nešlo, když máte tvář plnou vousů, tak dnes už bylo zase vše vpořádku.
 
Před chvilkou jsem přijela ze slavností z takového krásného městečka 20 km odsud, kam mě vytáhla ségra.
Jsem jí za to vděčná, protože přesně to jsem potřebovala.
 
Hned popíšu ten důvod, proč tak ráda chodím mezi lidi. Mezi co nejvíc lidí. A dělá mi to dobře.
 
Přijely jsme tam hlavně na vystoupení italských praporečníků sedmi krajů (tak si říkají) – bylo to tak 10 kluků a mužů (+ 7 bubeníků), kteří měli obrovské barevné prapory, se kterými dělali přímo divy. Všelijak si jimi házeli a prohazovali mezi sebou do výšky, což jsem v životě neviděla, tajil se mi z toho dech a těm snědým usměvavým veselým italům jsem tleskala jako malá holčička 🙂
Když jejich představení skončilo, neodešli kamsi, ale vmísili se mezi lidi. Což bylo úžasné, protože se s nimi chtěl každý (hlavně holky) fotit, tak jsem řekla ségře, že jí taky vyfotím – a to dokonce s tím nejlepším ze všech, který jako jediný házel se čtyřmi prapory najednou (včetně házení nohama). Těžko se to popisuje 🙂
 
 
Ten jeden Ital byl vážně moc hezký, chtěla jsem se s ním vyfotit (ta představa, že mám první fotku s mužem mě tak lákala!), ale za prvé jsem na to nenašla odvahu, tak jsem s jedním z nich vyfotila jen ségru a za druhé ti kluci si všichni zapálili cigarety a bylo to tak nechutné (jak jim neslušely), že jsem to vzdala. Je zrovna na fotce výše, ale nebudu prozrazovat, který to byl, co mě svým pohledem uhranul 🙂
 
O své touze po muži už nepochybuji. Jen jsem ještě pořád ve fázi, kdy si nemůžu dovolit vztah, když bych každých 6 týdnů musela někoho děsit svým strništěm. (Stačí, když to děsí mě).
Je zvláštní, jak najednou funguje chemie úplně obráceně, než jsem byla dosud zvyklá.
Cítila jsem přesně to, o čem mluvila na sezení Darinka. Že kolem mě je tolik konkurence! A že já jsem až ta úplně poslední, za kterou by se ohlédl. Darinka se ale dostala do fáze, kde po ní kluci šílí sami a má problém se jim bránit 🙂 Ale i ona byla ve fázích, které teď prožíváme každá z nás.
A kde je teď? 😉
Chtěla jsem, aby nebyla motivací jen pro mě.
 
Oči italského praporečníka způsobily, že jsem byla rázem na italské pláži, kde mi mazal záda, já tam ležela, on se dotýkal svými prsty mého těla a nosil mi vychlazené drinky, zmrzliny, obletoval mě a když nastal večer, viděla jsem se na molu, kde mě přitiskl k dřevěnému zábradlí, mé letní šaty vlály v lehkém vánku, má kůže byla rozpálená ještě z odpoledního sluníčka, občas jsem cítila na sobě ještě tu mořskou sůl… a taky na jeho těle, které se ke mě tisklo víc a víc, až jsem to nevydržela, pokročila své opálené kolínko a tou nohou jsem si ho mírně tlačila k sobě. Chtěla jsem ho cítit, chtěla jsem ho mačkat a chtěla jsem vědět, jaké to je líbat jeho rty.
Myslím, že to jsou úplně normální představy naivní holky, které se nikdy nesplní. Takových ještě bude. 🙂
Ale Darinka mi dnes vyprávěla o tom, jak jí příjemně brní celé tělo, když jen pomyslí na to, že bude spolu se svým klukem. Ty myšlenky dokážou tolik! Je v nich síla, o které mnohdy ani nevíme.
 
A přála jsem si být po boku toho muže. Přála jsem si, aby mě držel za ruku tak pevně, že bych mu jen tak nevyklouzla a občas mě majetnicky přisunul k sobě. Přála jsem si cítit jeho vůni a mít své DLOUHÉ vlasy zamotané na jeho tváři. Jen mě za ně chyť!
 
Omlouvám se. Tohle sem nepatří. To je román od Daniely Steelové „Ital a havranice“ 🙂
 
Ale proč o tom vystoupení vůbec píšu.
Ségra je taková dravá. Pořád dobře neviděla, tak se hrnula dopředu a když jsme měly pěkný výhled a začala fotit, tak za mnou slyším pána, jak říká: „Holky, mohly byste trochu uhnout? My tady nevidíme.“
 
🙂 Uhnout nebylo kam, tak ségra zůstala, kde je, ale já se snažila nahnout k paní vedle, protože jsem měla takovou radost, jak mě ten pán oslovil!
 
Když praporečníci odešli a měl přijít na řadu orchestr s jedním známým zpěvákem, přišel k nám zvukař a povídá: „Slečny, tady nesmíte stát, my potřebujeme vidět na zpěváka.“ 🙂
 
Dostávala jsem takhle jednu dávku sebevědomí za druhou.
I kdyby se na mě někdo zlobil, vztekal nebo byl ošklivý, ale oslovil mě „slečno“, tak bych mu snad i poděkovala 🙂
 
Vrátilo mě to zpátky zase na správnou stranu do života, na který už jsem si zvykla a přeji si, abych minimálně dalších 6 týdnů neslyšela slovo „pane“.
 
Hlavně, že jsem říkala, že už sem nebudu dávat další fotky 🙂
 
A to říkám zase. Nebudu 🙂
 
———————-
Teď mi přišla hezká zpráva od kamaráda Radka 🙂
Dnešek je fakt úžasný.
 
Sešli jsme se totiž v supermarketu, kde byl ve frontě u vedlejší pokladny, takže jsme se aspoň pozdravili a byl tam s babičkou (babička mě viděla poprvé a nic o mně nevěděla):
„Ahoj, vypadáš fakt hezky! Jak jsem tě pozdravil, tak se mě babička ptala: „Co to je za slečnu?“ 🙂
A já pořád čekal, až se dostaneš na řadu a řekneš „dobrý den“ a nedočkal jsem se 😀 Já jsem pořád zvědavý na ten hlas.“
 
(A to jsem pokladní normálně pozdravila a řekla „budu platit kartou“ 🙂 To už mám natrénované 🙂
 
Vím, že starší lidé nemívají tak dobrý zrak. Ale byla jsem jen u vedlejší pokladny a babička měla brýle 🙂

15 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.