otєrєzє.cz

Říct či neříct? + První lekce hlasové terapie

23. 6. 2014 / 23:10 / 36 Comments
Už zase ty dlouhé stíny.
Fascinují mě.
Dávají věcem, domům, stromům, lidem, zvířatům i kopcům úplně jiný rozměr. Jsou v tom oranžovém světle zapadajícího sluníčka tak jiné. Změní tvář. I ta hejna much získávají jiný rozměr.
Cestou z Prahy jsem se kochala dlouhými stíny koní na pastvinách, dřevěných ohrad, pána, co zalévá zahradu a kolem běhá malá slečna sbírající jahůdky.
Do mých devatenácti jsem vyrůstala mezi květinami a ovocnými keři v zahradnictví, které měl můj děda. Tam jsem si mohla taky sbírat, co chci.
Do mých dvacetišesti jsme jezdili k druhému dědovi na zahrádku, kde měl plno neuvěřitelných dobrot, na které byl tak pyšný a na které vzpomínám do dnes.
Do mých třicetišesti jsem létala po dvou zahradách mé tchýně. Jablka, švestky, jahody, angrešt, rybíz, třešně, maliny…
Tehdy jsem netušila, že jednou něco tak samozřejmého skončí.
Že přijde doba, kdy budu muset rybíz kupovat v obchodě a mám k tomu zvláštní odpor. Kdo všechno měl to ovoce v ruce? Jakou vodou ho zalévali? Bylo otrháno s láskou?
Ale jak jinak udělat rybízový koláč, který si Kačenka nalistovala v kuchařce piškotových buchet?
Dostala jsem na něj chuť i já.
 
Nedokázala bych opustit tenhle kraj, který mě pokaždé vítá svými honosnými kopci. Už z dálky, když vidím ten jeden vysoký šišatě zakulacený, na který mě vodil táta, když jsem byla malá, v mých myšlenkách okamžitě vyvolá dokonalý obraz všech vesniček i měst pod ním.
Tady jsem doma.
To proto jsem v Polabí nebo na Hané vždycky tak nervózní 🙂
Jak nevidím kopec, jsem nesvá. 🙂
 
 
Měla bych jít zase do postele a nechat odpočinout mé hlasivky 🙂
Ale mám toho víc, tak se potřebuju vypovídat a v tomhle bytě po příchodu bohužel nikdo nebyl. Jen ticho. Takže to odnesete vy.
 
 
Dnes jsem byla u Hanky.
Kromě mé ex (ve vztahu ke Kačence v souvislosti se mnou) už neřešíme nic, protože mám všechno vyřešené a tak je čas i na jiná témata.
Stihly jsme probrat i Darinku a jejího nic netušícího chlapce.
Nevím, jestli sem mám vůbec psát ten závěr, na kterém jsme se shodly.
Řada lidí jej totiž považuje za nepřípustný a tvrdí, že neříct to = lež.
Kdo z vás chce žít celý život s partnerem, kterému neřekne tak zásadní věc? I to Hanka zmiňovala, že je to vlastně špatné, ale pořád je to menší zlo.
Uvedla mi několik příkladů opravdu povedených přeměn holek, na kterých by nikdo nic nepoznal – a nebylo také proč. Dokonce ani v posteli. (To je/bude případ Darinky).
Párkrát se stalo, že to ti partneři po nějaké době rozdýchali, ale většinou se stává, že to nerozdýchají.
Mluvila o slečně, která měla za partnera velmi chytrého, vzdělaného a vysoce postaveného muže ze zdravotnictví, který s ní tři roky žil. Ona mu samozřejmě nic neřekla. Také se přikláním k tomu neříct to. Protože tím za prvé nic nezískáme a za druhé přijdeme o někoho, koho jsme milovaly.
Po třech letech se té slečně udělalo zle, tak jí odvezli do nemocnice (nějaká střevní chřipka), kde diktovala, jaké léky bere. A samozřejmě tam nadiktovala i Androcur a Estrimax.
Jenže její přítel byl s ní a když se to dozvěděl, docvaklo mu to.
Půl roku se usilovně snažil zchovat ten vztah s někým, koho miloval jako ženu, ale i přes tu veškerou snahu to prostě nešlo. Říkal, že v ní pořád hledá toho muže a vztah přestal fungovat.
 
To bylo myslím špatně.
Ona byla žena.
 
Raději si vymyslím gynekologické problémy, operace (čímž nebudu lhát) nebo to, že jsem se narodila s nějakým gynekologickým problémem, kvůli kterému už nemůžu mít děti (takže zase nebudu lhát), než abych přišla o muže, kterého miluju jen proto, že se z minulosti vynořil přízrak někoho, kdo vlastně ani nikdy neexistoval.
 
To mě hned nutilo přemýšlet o Darince a dostala jsem strach za ní.
 
Na druhou stranu si nedovedu představit, jak stále žiji v tomhle kraji, který tak miluji a nedovedu se od něj odpoutat, spolu s partnerem, který neví o mé minulosti.
To snad ani nejde dohromady 🙁
Je tu milión sousedů, spolužáků, kolegů – ti všichni moji minulost znají a je jen otázkou času, kdy to (i nevědomky) jeden z nich prozradí.
I tak bych to riskla.
 
Vím, že tímhle názorem na sebe asi strhnu vlnu kritiky, ale když nad tím přemýšlím, tak ono to ani jinak udělat nejde.
Chybí mi význam toho, aby to můj partner věděl.
Já jsem žena a odjakživa jsem byla žena. Teď je to konečně tak, jak má být. A já mám vyhrabávat něco, co už je dávno vyřešené? Říkat, že jsem měla v osmi angínu, když už jí teď nemám?
Když mi v šesti odoperovali slepé střevo, měla bych mu to říct?
 
Nechci to srovnávat s takhle banální operací, ale ve skutečnosti to srovnatelné je. My jsme ženy a nikdy jsme muži nebyly. Pokud s námi někdo žije tři roky, udržuje intimní vztah a bere nás jako ženu – partnerku, pak není důvod to měnit. A to i bez výčitek svědomí.
 
 
Říkala jsem Hance, že jdu dnes večer na první hodinu hlasové terapie k Jakubovi Huťovi.
Hned se toho chytla a říká: „Natrénované to máte dobře. Mě nepřijde, že máte mužský hlas. On Jakub zjistí, jestli jste při tom tréninku neudělala nějakou chybu.“ 🙂
 
To mě samozřejmě potěšilo, protože vtip byl v tom, že jsem svůj hlas nikdy netrénovala.
 
U Hanky jsem skončila v poledne a původně první lekce s Huťou měla začít až v 19:15, ale naštěstí se mu uvolnilo místo a mohl už v 17:45.
Přesto to byla dlouhá doba, tak jsem šla navštívit do práce Markétku, se kterou se znám ze sezení, ze semináře a taky díky mému i jejímu blogu.
Bylo to příjemné ukrácení dlouhé chvíle. Přišla mi otevřít slečna v růžových šatičkách a sedly jsme si do takové příjemné kantýny, kde bohužel milý a komunikativní číšník zrovna nebyl, ale zaskakoval ho jiný – méně komunikativní. Což mě trochu mrzelo, ale tak přišla jsem tam kvůli Markétce, ne kvůli číšníkovi, ne? 🙂
Vyzvídala jsem od Markétky vždycky to, co mě zajímá. Jak to vzala rodina, okolí, kolegové. Postěžovala si, že jí dnes ty růžové šaty ještě nikdo v práci nepochválil. Přitom pro nás jsou tyhle věty tak důležité! Naštěstí na chválení mám v práci mojí spojenkyni Jíťu. Ale ne že bysme si chválily věci každý den. Řekla bych, že je to spontánní. A také oboustranné.
 
Markétka je úplně v pohodě, i když jsem na ní viděla, že by potřebovala ještě víc zvednout sebevědomí. Když máš tyhle šaty na sobě, musíš si v nich být sebejistá, protože jakmile nebudeš, Tvé okolí to pozná, vycítí to z Tebe. A Ty na to máš!
 
Je vždycky příjemné vidět někoho z vás.
 
 
Čekalo mě najít své auto zaparkované někde v šíleném bludišti parkoviště obchodního centra Nový Smíchov, kam jsem zajížděla asi na pátý pokus (před čímž mě Markétka předem varovala, ale já měla čas a tak jsem si chtěla vyzkoušet svůj orientační smysl 🙂 (No nic moc :).
Zato cestu k autu jsem si pamatovala dobře. I když to nebylo jednoduché.
 
Pak zase přes Prahu do Tróji na Polikliniku Mazurská, kde jsem měla mít první lekci hlasové terapie.
Normálně to probíhá tak, že se jde k foniatrovi (v Praze je to např. MUDr. Čechová), který se neplatí a dojde k vyšetření hlasivek (i vizuálnímu). Tam napíší zprávu, že hlasivky jsou nepoškozené (nebo poškozené) a s tou se jde k Huťovi.
První lekce u Huti stojí 300 Kč.
Další se platí 100 Kč za 15 minut. Obvykle lekce trvá 30-45 minut.
 
Kdybych nevěřila, že to jde a neslyšela, jak výsledky tréninku mohou dopadnout dobře, tak bych do toho nešla. Potřebovala jsem si to vyzkoušet sama na sobě, abych si udělala vlastní úsudek, protože půlka holek říká, že je to zbytečné, druhá půlka to chválí (třetí půlka jde na operaci :)).
 
Chvilku jsem tam musela před dveřmi č. 139 (které ale nejsou číslicemi označené) čekat, protože Jakub měl zpoždění. Psal mi sms, že dorazí za chvíli.
Hned jak dorazil jsem pochopila, jakým způsobem navazuje vztah terapeut vs klient 🙂
Říkal, že byl s jedním FtM venku, aby oba slyšeli, jak zní jejich hlas v rušné ulici, protože v ordinaci stačí mluvit tiše, zatímco venku mnohdy ne. A vyprávěl o slečně MtF, se kterou byl nedávno v kavárně a nutil jí objednat pití. Aby si tak procvičila svůj hlas ve společnosti.
 
Jeho klienti jsou vlastně takoví jeho kámoši 🙂
 
To jsem pochopila rychle.
Říkal, že i my budeme chodit do různých prostředí.
 
Ale problém s objednáváním pití tedy rozhodně nemám 🙂
Vysvětlila jsem mu, co chci. Že mi ten hlas prochází už teď, ale že nejsem spokojená a potřebovala bych ho vylepšit.
 
Odhadl to tak na 6-8 měsíců s frekvencí sezení 1-2x měsíčně. Podle potřeby. Ono je vůbec všechno podle potřeby. Někdo nasadí rychlé tempo, jinému to nejde a jen se trápí. I tak tam ale vždycky nějaké výsledky jsou.
 
Takže jsme si popovídali, vyzvídal nějaké informace o mně, aby si udělal obrázek, dozvěděla jsem se, že jeho přítelkyně má stejnou práci jako já (taky objednává kontejnery lodí z Číny 🙂 a prý nás seznámí 🙂 Tyjo! Taková důvěra hned na začátku 🙂
 
Je tedy fakt, že jsme pořád povídali. Byla jsem u něj hodinu a půl.
Říkala jsem mu o anglických návodech (zná prý dvě slečny, které se takhle byly schopny naučit mluvit samy), ale potvrdil mi, že čeština díky své tvrdosti (oproti angličtině s více samohláskami) není pro MtF úplně ideální. To s FtM je to fajn. Tam ta tvrdost vypadá dobře.
 
A zase jsem se dozvěděla něco nového.
Že hormony u FtM sice způsobí mutaci, ale ne úplnou a že mnohdy takový mužský hlas zní stejně lehce žensky, takže k němu chodí i kluci.
 
Po pár informacích o sobě (a o něm, protože jsem holka zvědavá :), o tom, co od toho mám očekávat a co naopak očekávat nemůžu (i kašlat mohu žensky! :), jsem přečetla článek z časopisu, při kterém mě sledoval a seznamoval se s mým hlasem.
Pozoroval, čím dýchám (zda břichem nebo hrudníkem), kde rezonuji, v jaké poloze mám ramena, zda mám sevřený krk, zda mám sevřené nějaké svaly – kdekoliv na těle. Musela jsem být samozřejmě jen v tričku.
Říkal, že při čtení dýchám pusou. A to je špatně.
Ale hned na to mi řekl, ať se zítra v práci zaměřím na kolegyně, jak mluví 🙂 Že se také nadechují pusou.
 
A pak jsem si měla lehnout.
Už jsem byla unavená a tak bych tam nejradši vytuhla. On si ke mě sedl a povídal. Já se snažila dýchat tak, jak mi říká a pak se to stalo! 🙂
 
Konečně první chlap, který mě osahával! 🙂
 
Néé, zas taková senzace to nebyla.
Zmáčkl mi břicho a druhou rukou udělal hranici mezi břichem a hrudníkem (čili jinak řečeno, sahal mi na podprsenku :).
Hrudník se při nádechu nesměl ani pohnout, zatímco břicho se mělo zvednout co nejvíce.
 
O důležitosti dýchání jsem už četla. Začínají tím vlastně všechny anglické manuály a potvrdily to i některé holky, co už mají tuhle terapii za sebou.
 
Příště už budeme hned od první chvíle dělat cvičení.
Říkal, že je to vlastně tatáž výuka, jaká se používá při vyúce zpěvu, jen s tím rozdílem, že se nezpívá, ale mluví. I on takhle mluví. (A dýchá).
 
Jakub je takový svérázný, ale sympatický a veselý profesionál. Ačkoli na to vzhledem ke svému věku a nízké výšce nevypadá.
Vyzkouším tedy na sobě, zda je pravda, že to jde natrénovat. I když nejsem úplně ideální adept na to zjistit to, když už jsem tam přišla s výše položeným hlasem.
 
Při čtení článku v novinách mi říkal, abych stále pomalu zvyšovala hlas. Když už jsem se blížila hlasu Mikiho, tak řekl, že to nevadí, ať čtu dál.
 
A pak mi vysvětlil, že hlas Mikiho je nepřirozený falzet, že my se naučíme zdravý hlas, který hlasivkám neuškodí. Spousta holek se naučí mluvit ženským hlasem, ale jakmile je slyší, tak ví, že do dvou let jejich hlasivky budou mít nějaký problém, protože jsou dlouhodobě extrémně namáhány.
 
Mou polohu ještě o malinko zvedne (to je přesně to, co potřebuji), nacvičíme intonaci, rezonanci a ženskou artikulaci. (Emoce, které ženy do hlasu přidávají, už v něm často jsou 🙂
Jsou nezbytné 🙂
 
Když jsme se loučili řekl mi, ať mu volám, kdykoliv si usmyslím. Že číslo na něj mám a jakmile si nebudu čímkoliv jistá, on je můj terapeut, takže je tu od toho, aby mi pomohl.
 
Konečně první chlap, kterému můžu volat! 🙂 (Jsem mu řekla :).
 
No jo, nehodlám být žádná stíhačka 🙂
 
Dostala jsem milión rad.
Jak se musí hodně pít, že hlasivky potřebují vlhko, že je nemám přetěžovat tak, aby mě bolely, že jim musím dát aspoň 6 hodin spánku (což teď chudinky nemají, protože nespím víc než 5 hodin – tak nějak nic nestíhám, ani jít spát :).
 
Pak si vzal cigárko a šel se mnou ven až k auta. Povídali jsme si jako největší kamarádi (to bude asi jeho styl 🙂 a říkal mi, ať se objednám na foniatrii tady, abych kvůli tomu nemusela do Prahy.
 
Dostala jsem ještě jedno cvičení, které mě má naučit rezonovat hlavou (ne hrudníkem ani krkem), protože pokud zní hrudníkem a krkem, je to hlas mužský. Hlas ženy rezonuje hlavou.
 
Hmmmmmmmmmmmmm. 🙂
Tak tohle musím říkat na jedno nadechnutí a pomaličku zvyšovat hlas až tam, kde to zní přirozeně.
Nerezonovat hrudníkem ani krkem. Pouze hlavou! Nenadechovat se do hrudníku, ale do břicha.
To se postupně zautomatizuje.
 
Probrali jsme i operace hlasivek, které přímo neodsoudil, ale říkal, že potom je stejně potřeba to „dodělat“ cvičením, protože mnohdy takové hlasivky nezní přirozeně nebo dojde k tomu, že se po letech hlas vrátí zpátky do mužského.
 
Takže tak nějak proběhla první hodina.
A jsem moc zvědavá na ty ostatní. Hlavně na ty výsledky, které nemůžu chtít hned a které závisí z 99 % především jen na mě samotné.
 
Chtělo by to, aby tyhle zážitky psala některá z vás, která má vyloženě hluboko posazený hlas.
 
Ale snad i já přinesu něco užitečného.
 
Omlouvám se za tu neuspořádanost informací v tomto článku, ale je jedenáct večer a já toho mám po dnešku už dost, takže letím do postele.
 
Trochu si ještě zacvičím s bříškem a asi u toho usnu 🙂
 
Dokonale jako Darinka nikdy mluvit nebudu, ale i tak to bude stát zato.
 
Dobrou 🙂
 
 
Jéé, právě jsem dostala moc hezký anonymní vzkaz:

 

Dnes jsem v jedné diskusi, kde se náhodou začala probírat transsexualita, narazila na odkaz na tvůj blog. Jsem teprve u června 2012, ale chci číst dál. Zatím se nepotřebuju na nic zeptat, jen chci říct, že jsi ohromně silná a já tě obdivuju. A některé tvé články mě rozbrečely. Budu číst dál:)

 
Poslední dobou lidé naráží na můj blog poprvé v životě, přestože existuje už od r. 2012. Je to tím, že jsme všude 🙂
A tímto chci té milé čtenářce popřát taky dobrou noc – pokud možno v posteli a ne u počítače s tímhle blogem, což jsem na začátku dělala u videí na youtube já a nemohla kvůli tomu usnout. Bylo to tak fantastické a neskutečné – že se někdo mohl přeměnit v tak krásnou ženu.
Už to nešlo zastavit.

36 Comments

  • Lucka

    23. 6. 2014 / 23:53 at 23:53 Odpovědět

    Terezko, ještě jsem to teda celé nedočetla. proč to co nejdříve říct, ono  tajit to celý život někomu s kterým žiješ, a chceš žít třeba do konce života, bude asi problém. počítám že to tak osmdesát procent mužu nerozdýchá, ale radši o partnera přijít hned na začátku než za pár let, kdy už máte naplánovanou budoucnost, a třeba jste si i řekli dokud nás smrt nerozdělí. ale je to muj pohled na věc.

  • Jozka

    24. 6. 2014 / 0:28 at 0:28 Odpovědět

    "Raději si vymyslím gynekologické problémy, operace (čímž nebudu lhát) nebo to, že jsem se narodila s nějakým gynekologickým problémem, kvůli kterému už nemůžu mít děti (takže zase nebudu lhát), než abych přišla o muže, kterého miluju jen proto, že se z minulosti vynořil přízrak někoho, kdo vlastně ani nikdy neexistoval…

  • Šárka

    24. 6. 2014 / 0:30 at 0:30 Odpovědět

    Připadá mi, jako že některé MtF někdy nemají emoce a raději nežli říci partnerovi pravdu to tají a tak přijdou raději klidně o patrnera(y). Asi jim to ale až tak nevadí, jsou buď dost citově chladné a nebo lehce promiskuitní, že si budou stále donekonečna hledat jiné chlapy i za cenu toho, že budou tvrdošijně zapírat svoji minulost, na úkor ztráty partnera. Je to volba každé MtF a je to jejich život všech tady těch zapíracích MtF. Ale může se stát že jednou provždy zůstanou pak sami, jenom díky té své tvrdohlavosti a svému přesvědčení.

  • Tereza

    24. 6. 2014 / 9:15 at 9:15 Odpovědět

    …nehledě na to, že vůbec nemusím vypadat tak, aby na mě muž nic nepoznal, čímž se vlastně vše vyřeší samo a nezbyde nic jiného, než hledat automaticky s tímhle "cejchem" minulosti. A na nějaké hledání muže jako biologická žena můžu zapomenout.

  • Šárka

    24. 6. 2014 / 11:11 at 11:11 Odpovědět

    Mám partnera který zná moji minulost. Nevadí mi to a naopak jsem ráda že nic nemusím skrývat, přetvařovat se, lhat a strachovat se kdy se pravda provalí. Jsem klidná, bez stresů z nějakého vyzrazení. Život přináší i tak dost podpásovek, no a ještě žít život ve lži to bych už nepobírala. Nepotřebuji si dělat ze života větší peklo, nežli nám ho servírují jiní.

  • Tereza

    24. 6. 2014 / 12:09 at 12:09 Odpovědět

    [8]: Jo ale to mě nenapadlo, Markétko 🙂 Výborné řešení :D Ono se i nabízí – žádný stres, můžeš se koukat na jakýkoliv program chceš, jít kam chceš, uvařit co chceš. 🙂

  • Markétka

    24. 6. 2014 / 12:58 at 12:58 Odpovědět

    [9]: Že jo! Je nejgeniálnější 🙂 Nikomu tak nebudeš lhát ani říkat ne-celou pravdu, protože jednoduše není komu lhát/neříkat celou pravdu 🙂 Můžeš si i pouštět hudbu, jakou chceš, neomezovat se na styl protějšku, a jedna ze zásadních výhod: na WC bude vždycky prkýnko dole!

  • Tereza

    24. 6. 2014 / 21:07 at 21:07 Odpovědět

    [11]: Nestydím se za to, že jsem byla mužem, protože jsem tím mužem nikdy nebyla. A protože jsem jím nikdy nebyla, myslím si, že nemusím nikomu říkat, že jsem jím byla, když to tak není.

  • žába

    24. 6. 2014 / 21:55 at 21:55 Odpovědět

    Půjdu asi proti proudu, ale můj názor  je: ano, říci. Nějak mám v sobě zakódováno, že můj životní partner je člověk, kterému CHCI říci vše, neuměla bych žít s tím, že mu celý život budu byť ne lhát,ale něco tajit. To je strašně těžké,celý život se kontrolovat, a cítila bych se provinile. Navíc chci, aby ke mně byl partner maximálně upřímný, i v nepříjemných věcech, tak mu přece musím dát to samé. Chci prožívat vztah naprosté důvěry.

  • Lucka

    24. 6. 2014 / 23:51 at 23:51 Odpovědět

    [16]: Terezko, musíš být tolerantní, taky chceš aby ostatní byli tolerantní k tobě. píšeš, transofila nechci díky, on zato taky nemuže že ho přitahují trochu jiné ženy, a proč by v partnerském vztahu nemohl být milující citliví a tolerantní. v partnerském životě to přeci muže být uplně normální člověk, kterému to navíc nebude vadit a nemusíš mu nic tajit. takže žádné koukání skrz prsty. ty ty ty Terezko.

  • Tereza

    25. 6. 2014 / 6:26 at 6:26 Odpovědět

    [18]: a taky je tu ještě jedno kritérium. Nechci, aby mě celý život muž bral jako trans, když jsem žena. V tom je (bohužel především jen pro mě) rozdíl. (Zatímco on to může být dobrý člověk).

  • Lucka

    25. 6. 2014 / 17:51 at 17:51 Odpovědět

    [24]: Terezko, ten tvuj problém je potom neřešitelný. ty chceš muže který tě bude brát jen a pouze jako ženu, tedy nezbývá než tajit svoji minulost, jinak to nejde. a to chceš opustit místo kde bydlíš zapírat rodinu a vzdát se kačenky, nechceš. jak říkám, neřešitelné. to je daleko klidnější a pohodovější život s někým kdo tě bere se vším všudy, tedy i s minulostí. proč myslíš že člověk kterému nebude vadit tvá minulost nebo dokonce po takovém člověku touží by tě nemohl brát jako ženu, někdo má rád blondýnky někdo černovlásky a někdo…… to podle mého neznamená že by se k nám někdo takový nemohl chovat jako k ženám. netvrdím že to tak musí být, ale proč by nemohlo. tím ale nechci říci že máš zustat jako někdo mezi, jen si myslím že je lepší ten partner kterému nevadí naše minulost.

  • Šárka

    25. 6. 2014 / 18:12 at 18:12 Odpovědět

    Říci svému partnerovi pravdu o své minulosti přeci vůbec neznamená zůstat mezi, a nebo se  přestat vnímat a cítit se jako žena. Neni preci vubec žádný duvod pasovat se diky tomu do pozice trans ženy. Jsem prostě žena s podivnou minulostí. A kdo se toho boji a vidí to jako strašáka ten musí o své minulosti holt lhát.

  • Tereza

    26. 6. 2014 / 7:28 at 7:28 Odpovědět

    [28]: Šárko… ani nevíš, jak ráda bych s Tebou souhlasila! Úplně mě rozčiluje, že nemůžu taky říct "moc pěkně napsané", protože kéž by to bylo tak, jak píšeš.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.