Zastavím ti u maminky

Páteční akce pro děti, na kterou jsem se původně tak bezstarostně těšila s Kačenkou, jsem nakonec navštívila spíš na truc 🙂

Naštěstí přestalo pršet a skrz mraky začalo i prosvítat sluníčko, což mi moc pomohlo, protože jsem v tom ledovém větru byla jinak úplně zmrzlá a to jsem měla podzimní bundu.

 

Kdyby se mnou šla ex nebo švagrová, tak by zjistily, že se bojí neexistujícího přízraku.

Mají v hlavách své představy, které jim zatemňují mozek a nutí panikařit.

 

Celá akce byla totiž tak v pohodě, že jsem si pořád v hlavě opakovala ty divné věty, které mi v SMS poslala švagrová: „A myslíš, že je rozumný jít na akci tady, kde bude plno rodičů ze školky. J. nechce, abys chodil do školky z nějakýho důvodu a vy pak půjdete na akci, kde budou všichni odsud. Nepřijde mi to rozumný. Běžte raději na nějakou akci u vás. Kačenka není v pohodě.“

 

Kvůli tomu dovětku „Kačenka není v pohodě“, který mě překvapil, protože ani já ani psycholožka jsme tenhle fakt nezaznamenaly, jsem se snažila včera i dnes z Kačenky nenápadně dostat, jestli v pohodě je nebo není. Ale bohužel každý rozhovor na téma ubližující děti ve školce nebo problém s tím, jak vypadám, končil nadšením z mých vlasů, které začala česat, z mých náušnic nebo nápadu zorganizovat ples, kdy jsem se měla převléknout do šatů a tančit 🙂 Hra na ples je vůbec Kačenky oblíbená hra 🙂

Vždycky se rozpovídala a odpovídala mi na mé otázky, ale žádná odpověď nenasvědčovala, že by nebyla v pohodě (jak tvrdí švagrová a ex). Asi se jich zeptám, jak na to přišly. Asi další neexistující přízrak.

 

Ale švagrová použila mužský rod (čímž si to u mě ale totálně rozházela), přestože se mnou už tři měsíce komunikovala ve správném, chodily jsme spolu do knihovny a normálně si povídaly. Byla tak nestranná a bez předsudků. Teď jakobych slyšela ex. Ten mužský rod byl ale vážně poslední kapkou. I kdyby lilo, musela jsem na tu akci aspoň na chvilku jít. I kdybych měla zmrznout jako rampouch.

 

Nakonec tedy nelilo a s Kačenkou jsme strávily parádní dvě hodiny, kde si zajezdila na koloběžce, zaházela míčkem z praku, ochutnala malinovo-tvarohový koláček, který jsem jí tam koupila a nadšeně tleskala při předváděčce mistra světa v cyklokrosu (nebo jak se ten sport jmenuje – jak tam skáče na kole na paletách a přeskakuje dobrovolníky).

Nemohla jsem jí odtamtud dostat, ale bylo tam hezky i mně.

Přestože tam byly i maminky s dětmi od Kačenky ze školky. Samozřejmě, že mě poznaly, protože znají Kačenku a taky si pamatují mě ještě před rokem, kdy jsem jí běžně vyzvedávala. Viděla jsem jejich zkoumavé pohledy, ale nemyslím si, že tohle je ten problém, kterého se ex i švagrová tak bojí. Necítila jsem, že by zrovna tohle mělo Kačence uškodit.

 

Nejkrásnější byl ale náš vstup. Když jsme přišly na louku plnou lidí, hned u kraje byl malý dětský dřevěný kolotoč poháněný ručně. Paní ho prostě točila tam i zpátky, aby se dětem netočily hlavičky a měla u toho vtipné průpovídky, které děti bavily. A kolotoč byl zadarmo.

Jenže my jsme tam přišly jako jedny z prvních, tak Kačenka zasněně začala na ten kolotoč koukat, až jí paní řekla, ať si sedne a jelo se 🙂

Asi po pěti minutách točení Kačence říká: „Teď se drž a já ti zastavím přímo u maminky.“ 🙂

No tím si u mě ta paní šplhla.

 

Danielka mi na to odepsala toto: „ale prosim ta, comu sa divis 😛 ty aj pre mna si jej maminka, hoci ty to asi vnimas inak, ale pre nas ostatnych­ ludi, pre ktorych si Tereza, si proste jej maminka, hoci ti moze rikat tatinku a aj neviem co“.

 

Uvědomila jsem si, že bych si měla zvyknout na tu maminku 🙂

(Tak ráda si zvyknu! 🙂

Protože pro Kačenku jsem a budu celý život sice tatínek, ale pro všechny ostatní lidi tohoto světa, kteří nás uvidí spolu, budu její maminka.

To se mi tak líbilo, že jsem celá sebevědomá začala komunikovat s ostatními lidmi, jako třeba s paní, která měla na starosti takový velký prak, ze kterého se děti pokoušely míčkem shodit kuželky, což jim tedy moc nešlo, ale aspoň byla legrace – Kačenku to nadchlo. Ta paní si pak musela odskočit a říká mi: „Mohla byste tu počkat s těmi dětmi?“ 🙂

 

 

To jsou ty nejvzácnější věty, kvůli kterým chodím mezi lidi.

Potřebuji je slyšet.

A jakmile je jednou slyším, chci je slyšet znovu. Jsem po nich hladová a nenasytná. A nemůže se mi nikdo divit, protože po nich toužím celý život.

 

Jednou budou naprosto běžnou realitou, na kterou ale stále čekám. (Právě na tu běžnost).

 

Ta jejich spontánnost a automaticky správný rod mě těší, hladí, hřeje, spouští v mozku záplavu endorfinů a posouvá dál.

 

Ale nebylo to stoprocentní. Viděla jsem, že jedna paní se svojí maminkou mě vyloženě řeší na dálku. Nejspíš si nebyly jisté, protože já ač jsem se dívala do odrazů ve výlohách nebo v oknech aut, vždycky jsem si připadala žensky.

Ono prožít i neúspěch je taky dobře, protože nesmím podlehnout pocitu, že už je vše OK, zatímco není.

(I když mnohem lepší je vědět, že všechno OK je 🙂

 

I tak to ale nemělo chybu, protože pro všechny ostatní jsem byla ta maminka, co se jako všechny ostatní maminky s dětmi přišly podívat. A byla jsem moc pyšná maminka!

 

Kačenka se pak šla točit ještě asi pětkrát, takže jsem si s paní povídala a cítila jsem, že u ní jsem prostě prošla.

I u dvou mladých prodavačů koláčků u stánku.

 

 

Dnes jsme byly s Kačenkou v obchodě, kde jsem dřív pracovala. Vodím tam Kačenku zaskákat si na trampolíně 🙂 A strávíme tam vždycky 1 – 1,5 hodiny 🙂 Je to pro ní jako takový malý zábavní park.

 

Byl tam kolega, který měl se mnou vždycky problém a přestal se nedávno se mnou bavit a milá kolegyně. Vždycky tam jsou chudáci ve dvou, zatímco krám je plný lidí. V jednu chvíli jsem (když jsem tam také kdysi pracovala ve dvou) jsem napočítala na ploše 53 zákazníků. Každý mě oslovoval, jestli mu můžu pomoct, ale když už byl pátý v pořadí, tak jsem jim musela odpovídat: „Omlouvám se, ale jste pátý v pořadí a to já už si nejsem schopná zapamatovat, tak až vyřídím ty čtyři před vámi, připomeňte se mi prosím.“

Většinou odešli.

Když jsme to říkali manažerovi pro severní Čechy, tak ho to ale nezajímalo.

 

Ten kolega se ale najednou ke mě hlásil a ptal se, co je u mě nového 🙂 Říkám, že už se nejmenuji tak, jak jsem se jmenovala 🙂

A hned na to kolegyňka dodala: „No četli jsme ten tvůj mail“ 🙂 A usmála se.

 

Takže můj mail, kde jsem jim konečně vše vysvětlila, splnil svůj účel a nemusela jsem nikomu vysvětlovat, proč jsem tam zase namalovaná s krásnými náušnicemi od sestřičky Péti z laseru ve tvaru velkých stříbrných kuliček, které mi dnes vybrala Kačenka a mě se moc líbily, protože v kontrastu s mými černými vlasy tak ohromně vynikly.

Najednou si se mnou povídali jakoby nic a já byla šťastná, že i tady už nevypadám jako někdo, kdo si na něco jen hraje a má z toho pocit, bůhví jak není tím krácením dlouhé chvíle převlékáním do šatů opačného pohlaví úchvatný.

 

To jsem ale nevěděla, že Nikči mamka se v obchodě před týdnem náhodou stavovala a jedna kolegyňka se jí zeptala na to, jestli neví, co se mnou je, proč tam chodím takhle oblečená 🙂 Nikči mamka samozřejmě všechno ví, takže jim to krásně vysvětlila a od té doby jsem tam Tereza, ne Tom. Konečně taky.

 

Jdu zase zpátky ke Kačence, která kouká na večerníček a pohádky po něm, vždycky si jí nechám lehnout na mě a přitulím, u toho hladím její vlásky a nejsem schopná vnímat pohádku, protože ona je tak kouzelná. Nejradši bych jí z té náruče už nikdy nepustila…

 

Jsem moc ráda, že jsem se nakonec na tu páteční dětskou akci odhodlala jít. Ona je ve mě tak trošku odjakživa rebelka, to mám po předcích, protože můj pra-pra-pra-předek z okolí Dobrušky, o kterém vznikla i divadelní hra a film (někdy ve 40. letech), vedl vzpouru sedláků proti vrchnosti (za což taky zaplatil životem chudák). Nesnášel nespravedlnost a já cítím, jak mám jeho krev. 🙂

Vloni jsem jen tak hledala jeho jméno na internetu a vybafla na mě knížka z antikvariátu v Olomouci, kterou jsem si hned objednala a zjistila, že je to ta divadelní hra, kde jsou dokonce u jednotlivých postav uvedena tužkou a starým písmem skutečná jména, která byla stejná, jaké je mé skutečné příjmení. Takže to byl pro mě veliký poklad 🙂

 

Pokud mi někdo řekne: Nechoď na tu akci! A ten důvod bude pro mě nepřijatelný a nesmyslný, tak to je jako kdyby mi řekl: Ty na ní musíš jít! 🙂

Jeho záměr má přesně opačný efekt 🙂

 

Už se na mě (na její druhou maminku 🙂 sem k počítači hrabe Kačenka jako na nějakou horolezeckou stěnu, tak se loučím 🙂