otєrєzє.cz

Dvě otázky

20. 7. 2014 / 10:50 / 15 Comments
Měla bych dvě otázky:
 
1.
MtF potřebují odmužňovací (Androcur) a zženšťovací (Estrimax) pilulku.
FtM potřebují jen zmužňovací, ale odženšťovací ne.
Jak to?
 
2.
Říkali nám, že mužský hlas vzniká mutací v období puberty.
Poslouchali jste někdy některé děti v mateřské školce nebo na základní škole?
Už ve věku 6-10 let se hlas chlapců liší od hlasů dívek.
Jak to?
 
3.
Né, třetí otázku nemám.
Spíš jsem se chtěla podělit o včerejší zážitek.
Byly jsme s Kačenkou v cirkuse. V tom horku kolem 30 stupňů jsem neváhala ani chvilku a vzala si své nové modré letní šaty. A ještě předtím jsme sjely do Deichmanna pro sandálky na klínku. (Prodavačky otázku: „Pokud budete něco potřebovat, mladá paní, neváhejte se zeptat,“ už ani nebudu komentovat :). Ačkoli mě to pořád dokola umí udělat radost.
 
Po cirkuse jsme šly pro pažitku do nedalekého obchodu, protože Kačenka si na dnešek poručila řízky a bez pažitky to prostě není ono 🙂
Stála jsem ve frontě u pokladny a najednou jsem si všimla, jak po mě všichni pokukují.
Dva kluci přede mnou se pořád usmívali, rodinka u vedlejší pokladny si pořád něco šuškala a usmívali se taky.
Začala jsem být pěkně nervózní, nejistá, smutná a chtělo se mi utéct.
Sice mi to nesedělo, protože kdykoliv jsem se koukla na svůj odraz, prostě jsem tam toho muže neviděla. Byla jsem si tím tak jistá a nechápala, proč jsem neprošla. Ale ty pohledy tolika lidí mě přesvědčily, že si ještě nemůžu být tak jistá. Možná ty šaty tolik přitahují pozornost? Už mi ani nešlo se na lidi kolem mě usmívat, jak to někdy dělám a přála jsem si co nejdřív vypadnout a zalézt někam hluboko do jeskyně. Na jednoho podezřívavého člověka sílu mám, ale když jich je kolem mě tolik (dá se říct všichni – (pomooc, všichni se proti mě spikli!)), mám problém. Kromě pokladní. Ta byla v pohodě. (Uf, aspoň někdo.)
 
Když jsem se blížila k pokladně, koukla jsem se na pána za mnou. A to byl ten „problém“. 🙂
Byl to herec Igor Bareš se svojí rodinkou. Mají tu nedaleko chalupu a vzal holky do cirkusu. Všimla jsem si ho tam.
 
🙂
 
Ti dva kluci toho herce pozdravili a on jim úplně v pohodě odpověděl svým „ahoj kluci“ 🙂
A najednou mi došlo, že ty pohledy nebyly směřované na mě, ale na něj! Že to šuškání bylo o něm, ne o mně. Že můj mozek vytvořil pseudostrach, který začal úspěšně ničit mé sebevědomí.
 
Stála jsem půl metru vedle osobnosti, která byla centrem pozornosti a propadala zbytečné panice, která mě celou úplně ovládla a byla jsem z ní v koncích.
 
Kolikrát se mě i vám asi podobná situace může stát denně na ulici, v obchodě, v tramvaji?
Kolikrát denně dochází v našich hlavách k takovým omylům?
To máme z toho, že se pořád bojíme.
I když si myslíme, že už se bát nemusíme.

15 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.