Orison Swett Marden

 

 

Je 1.7., venku voní rozkvetlé lípy – stála bych pod tím stromem klidně hodinu a hltala bych tu vůni po douškách, abych si jí mohla potom vzít domů. Ta vůně mi připomíná dětství, dědu, který sbíral květy lípy babičce na čaj, má studia na střední škole, kde jsem létala za Lindou a sedávala pod Lípou na náměstí, mé procházky po Ostravě, kam jsem v devatenácti odjela za svojí první láskou a potom procházky s mojí ex. Stejně jako zpěv kosů mě doprovází tahle vůně celým mým životem, je mojí součástí a já zase její. Patříme k sobě a nedokázala bych bez ní žít. Třeba v zemi, kde lípy nerostou…

Lípa je moje pouto. A těch pout tady mám víc.

 

Šla jsem doprovodit Nikču, která u mě byla na návštěvě. Potřebovaly jsme si zase popovídat 🙂 Uvítala jsem, že jí můžu doprovodit zpátky domů takhle navečer přes celé město, protože se ráda procházím. Ráda se procházím ve dvou, ale když jsem sama, vezmu za vděk i to.

 

Procházky ve dvou jsou ale jiné, než o samotě. Dvě ženy vypadají jinak než jedna. Dvě ženy nepoutají tolik pozornost. Jsou silnější vůči vlivům okolí. A navíc Nikča je blondýnka, takže já vedle ní můžu být v klidu, protože všichni si všímají jen jí 🙂 (Alespoň v to věřím.)

 

Zpátky jsem šla ale sama.

Zapadající sluníčko zrovna vykouklo z mraků, takže všechno bylo krásně oranžové a já šla pomalu, protože jsem si chtěla tu procházku vychutnat. Měla jsem zase tu svou radost ze života. Občas jsem se zkontrolovala ve výlohách a usoudila, že je to OK. Šla jsem přes náměstí, kde na zahrádkách seděli hosté restaurací. Lehce jsem se pousmála a sledovala je. Neřešila jsem, jak se na mě dívají. Líbilo se mi procházet kolem jako žena. Představovala jsem si, jak mě jeden z těch dvou mužů osloví a řekne: Slečno, pojďte si přisednout. Dáte si kávu? 🙂

Hm, to by se mi líbilo.

Vzpomněla jsem si na jednu svojí krásnou kámošku po operaci, která mi vždycky vypráví, jak jí kluci sami na ulici oslovují. (Jojo, oslovují! A neříkej, že ne! 🙂

Nikdo mě na kávu nepozval (což jsem předpokládala – a stejně bych na tu situaci nebyla připravená, ale s mojí momentální pubertální náladou bych zřejmě neodmítla).

Šla jsem dál, vychutnávala si chůzi v balerínkách na klínku, cítila jsem se zase tak žensky a šťastně. Pak jsem prošla místem, kde jsem čekávala na svojí ex a kde chodila do školy…

Nějak to vždycky nedokážu ovlivnit. Z euforie skok do vzpomínek. Do snů o tom, jak moc bych chtěla řešit normální věci, jako co k večeři, na jaký film se spolu podíváme, jestli na mě dnes počká před prací nebo jestli pro mě přijede, kde strávíme dovolenou, kdo vytře schody, kdy spolu půjdeme koupit nový gauč, jaký koláč mu v sobotu upeču… chtěla bych se těšit, že půjdeme dřív spát, ale místo spaní si budeme dvě hodiny povídat. Nasmějeme se tak, že nebudeme moct usnout. A ráno mi pošle do práce lechtivou sms. Zavolám mu, jestli už ho nebolí ten zub. Po příchodu z práce najdu doma puget s lístkem „miluji tě“. Půjdu s ním k holiči jako doprovod, protože tam nerad chodí sám a řeknu mu, jak mu to sluší. Zeptá se mě, jestli si nekoupíme nové auto. Budu ho večer u televize hladit ve vlasech. Přinese čipsy a bude říkat, jak má na něco chuť, přičemž to začnu říkat taky. Položím mu své nohy na klín a začne mi je hladit. Odveze mě na pohotovost, když nebudu moct otočit hlavou kvůli zablokované krční páteři (z toho včerejšího večerního „povídání“ :). Vezme mě do kina. Budu fascinována, když soustředěně opravuje dveře. Vyberu mu vodu po holení. Zahraje mi na kytaru, kterou už přes rok nevytáhl. Obejmu ho. Pojedeme spolu na velký nákup. Přivezeme si domů polovinu dobrot, které nepotřebujeme. V neděli jdeme k jeho mamince na oběd. Na zahradě pobíhají psi. Všechny maliny, co otrhal, mi nese v dlani. Ležím na lehátku. Voní. Mám suché rty. Líbá mě. Objímám ho. Peču rybízový koláč z rybízu od jeho maminky. Brečím u filmu. Podává mi kapesník a přitiskne mě. Uklidňuje mě po telefonu, když do mě na parkovišti nabourá auto a hned za mnou přijede. Jede se mnou na hřbitov. Kupuji mu novou košili. Volá mi z práce, že mu chybím. Nezapomněl na naše výročí. Ptá se mě na svatbu. Nemohu usnout, jak se na něj pořád musím dívat. V noci se probouzím a kontroluji, jestli dýchá, ale hned zase usínám. Lezu k němu pod peřinu, protože je mi zima. Tiskne mě k sobě. V práci mám průšvih. Uklidňuje mě. Natírá u jeho maminky plot. Mám na sobě šátek, montérky a natírám s ním. Smějeme se u toho. Zase jako vždy vtipkuje. Je jak malý. V sobotu jedeme na výlet. Vlakem. Cestou na nádraží mě drží za ruku. Společné foto na rozhledně. Vyhazuji jeho děravé ponožky. Ráda ho poslouchám, když vypráví. Tančíme. Smějeme se. Pláčeme. Žijeme.

 

Cítím, že mě čekají ještě hodně těžké dny…

 

Na přechodu pro chodce u bývalé školy mojí ex mě pustilo auto. Mávla jsem na něj, jakože děkuju a šla jsem svým nadnášejícím krokem nejženštěji, jak jsem jen dovedla 🙂 Věděla jsem, že se dívá.

Pak slyším: „Haló slečno!“

🙂

Zatlačila jsem slzu zpátky do oka, otočila se a nahodila úsměv.

„Pojďte sem. Nastupte si.“

„Néé, promiňte, já pospíchám.“
„A kam jdete? Pojďte na kafe ne?“
🙂

„Já opravdu už musím…“ 🙂

 

Proč mě vždycky musí zastavit typ člověka, který se mi nelíbí? 🙂 Byl to asi 45letý muž jižanského typu, ale v ruce měl cigaretu a mě se vůbec nelíbil.

Copak vypadám jako nějaká štětka, že mě takhle zastavují auta?

Vzpomněla jsem si na ten zážitek s řidičem, co jel krokem vedle mě u ordinace Hanky v Praze a chtěl mě taky vlákat do auta. Ten ale chtěl vyloženě TS holky.

 

Přeci nemůžu vlézt jen tak někomu do auta? Nejsem blbá!

Ale lichotilo mi to. V momentě, kdy mi ukápla slza se objevil muž, který mě zval na kafe.

Je úplně fuk, jak moc ženský nebo mužský hlas mám. Důležitý je výsledek 🙂

 

Tak jsem šla dál domů a kochala se rozkvetlými květinami v zahradách a měla zase radost z procházky i z toho „drzého“ pána.

Za chvilku koukám, že si mě našel a zaparkoval asi o 5 ulic dál. Zase kouřil (fuj). Mával na mě. Chtěl, abych šla k němu. S úsměvem jsem ho odmítla a už jsem se neotáčela.

Mám z takových lidí strach a mám strach i ze sebe, abych neudělala nějakou blbost jen proto, jak jsem po určitých věcech hladová.

 

Asi za minutu na mě začalo troubit auto. Zamávala jsem na něj v domnění, že je to ten pán. Ale nebyl! 🙂

To bylo černé BMW, ve kterém seděli dva mladí kluci. Přibrzdili a mávali na mě 😀

No to je legrace dneska.

Tohle je normální, že takhle na holky kluci mávají z auta, troubí na ně a zastavují u nich?

Buď vypadám jako štětka nebo nechápu. Tohle je oblast, na kterou si teprve zvykám (a moc ráda). Jsem vlastně tak v první třídě základní školy a všechno je tu pro mě nové. Učím se reagovat, flirtovat (to mi ani tak problém nedělá) a odmítat 🙂

Ti kluci pak zmizeli a mě zůstal úsměv na tváři.

 

Asi začnu chodit víc po městě.

Začínám mít ráda lidi 🙂

A pomalu si zvykám na to, že jsem na druhé straně. Na té, která je oslovována sebevědomými muži.

Ale co ti, kteří to sebevědomí takové nemají? Neměli by dostat taky šanci?
Vždycky mi jich bylo líto.

Že ten, kdo tu kuráž měl, dostal všechno.

A na toho hodného ťunťu se už nedostalo.

 

Tom by nikdy žádnou slečnu na ulici neoslovil, nezatroubil by na ní a týden by si vyčítal, že to neudělal.

Tereza tohle řešit nemusí. Tereza je na druhé straně. A v tom to má jednodušší. Teď už si stačí jen vybrat 😀

Blíží se okamžik, kdy se na tom kafi s mužem opravdu ocitnu a ani nebudu vědět jak, přestože to cíleně nevyhledávám.

 

 

Jdu si naplácat na hlavu barvu, ať jsem zítra v práci krásná 🙂

(Nějak tomu přeci musím pomoct 🙂

 

——— po 30 minutách ———

Tak ne. Žádné barvení vlasů. Přehodnotím své plány. Zítra prostě do práce ještě krásná nepůjdu. Posunu to barvení o den. A to doteď byla priorita č. 1. Nejvyšší stupeň potřebnosti. Jak rychle a snadno měníme své priority…

Zamrzla jsem na jednom blogu, na jehož odkaz jsem neuváženě ze zvědavosti klikla po dopsání tohoto článku a který jsem až dosud neznala. Mám takový pocit, že do sprchy půjdu kolem půnoci. Možná k ránu. Brečím u něj. Moji tvář osvětluje jen bílé světlo monitoru, které mi dělá neuvěřitelně hladkou pleť. Líbí se mi to. Ty slzy a rozmazané oči mi nevadí. Nikdo mě nevidí. Jen mé srdce mi asi pukne…

Co mám dělat?

 

No není to krásné?

 

Zkuste…
…se postavit v supermarketu vedle regálu s olivami.

 

Uslyšíte, jak na Vás mluví a cinkají…

 

 

 

Máte taky někdy pocit, že nedokážete jít spát?