otєrєzє.cz

The Girl Studies

9. 7. 2014 / 21:27 / 10 Comments
Místo toho, abych teď zaplatila složenky, vyřídila objednávky a zabalila balíky jsem si otevřela e-mail a vpravo na mě vyskočila reklama na tak krásné šaty, že jsem na ní samozřejmě musela kliknout a už hodinu si vybírám šaty 🙂
Zjistila jsem, jak vůbec nejsem odvážná. Já vlastně nejsem schopná žádné šaty si koupit, ačkoli je potřebuji (a chci) do práce a taky jen tak na nošení na procházky do města. Vždyť je léto! Všechny ženy mají aspoň jedny šaty.
 
Já tedy jedny mám, ale ty se do práce nehodí (až moc odvážné). Pak mám vlastně ještě druhé, ale ty jsou spíš společenské a šedé – taková neveselá barva.
 
Takže teď místo mých povinností sním nad fotkami modelek v krásných šatičkách.
 
Jestli nakonec nějaké objednám je ve hvězdách. Mám strach, že mi nebudou. Přes prsa mám podle tabulek vel. 38, přes pas bohužel ještě pořád 40 a přes boky 36. Klasika no. Ale většinou mi věci ve velikosti 38 jsou.
 
Ty ceny se mi ale vyloženě nelíbí 🙂 Jenže takhle nekoupím nikdy nic a do práce budu na věky chodit v kahotách nebo v sukních a já chci šatyyyy.
 
———-
Ok.
Objednala jsem si hned troje 🙂 Vždycky je můžu vrátit. Všude tam holky v recenzích píšou: Objednávejte o číslo menší.
 
A teď jsem mooooc zvědavá a natěšená, až to přijde. Vyzvednu si to ale až po výplatě, kterou mám za 6 dní.
 
 
Samozřejmě, že nejsem žádná modelka, ale šaty a sukně dokáží tak podtrhnout ženskost a já je mám navíc tak ráda.
Ano, mám teď v tuto chvíli úplně jiné starosti, než řešit svojí vagínu, partnera (toho budu řešit za chvíli – teď mám jasné priority 🙂 nebo lak na nehty, který už potřebuji přelakovat, aby mé nehty byly krásné 🙂 A nejhorší na tom je, že tu o tom takhle veřejně píšu!
 
Proč bych neměla psát o tom, že si kupuju šaty?
Proč bych neměla psát o tom, že mám na sobě sukni?
Proč bych neměla psát o tom, že miluju chůzi v podpatcích?
 
Protože pro každou ženu je to běžná všední záležitost, o které žádná „normální“ (jak jí někdo nazývá) žena na svém blogu zásadně nikdy nepíše?
Tak já jsem hold první žena, která o tom píše a psát bude :).
Kdybych dělala jen to, co dělají ostatní, tak jsem zahrabaná do konce života v temnotě a stěžuji si na to, jak je ten život těžký. Vůbec není těžký. Je přinejmenším zvládnutelný.
 
Jo, rozplývám se nad vším, co jsem neměla a nemohla.
Jo, prožívám to až moc.
Mám chuť to zakřičet na celou planetu 🙂 Tak aaaaať!
 
Nemám tu žádnou kámošku, se kterou bych šla nakupovat a všechno s ní probrala. Měla jsem jí tu před pár týdny a zjistila jsem, jak je to fajn sebrat se večer jen tak a jít se projít nebo sednout třeba na lavičku a jen tak prostě povídat (o vlasech, o šatech, o klukách, o vagíně 🙂
Tak si to probírám tady sama se sebou a raduju se z toho, že mám zase další důvod být šťastná.
A budu sem dál psát, že jsem si nalakovala nehty na zeleno, že mám nové náušnice ve tvaru tučňáka a že mám na ponožkách Hello kitty. 🙂
 
Myslete si, co chcete. Že jsem naivní, dětinská, úplně blbá nebo chlap.
Mě je fajn.
Akorát vám je z toho šoufl.
To je ale váš problém.
 
Mojí bezstarostnost mi nikdo vzít nemůže 🙂
Ani chuť na určitou polovinu lidstva, která mi toho dává tolik, i když jde jen o bezvýznamné flirtování po netu.
 
 
 
Četla jsem na jednom anglickém serveru názor, že kdyby si ženy a muži byli absolutně rovni a nebyly mezi nimi žádné rozdíly (ani v chování, oblékání…), pak by transsexualita neexistovala. (Ten názor pramení z nevědomosti).
 
Chtěla jsem se vždycky oblékat jako žena a jako žena se teď oblékám, chovám se tak, vystupuji jako žena.
A přesto, kdyby mi tohle všechno bylo umožněno, nebudu spokojená.
 
Bude mi vadit, že nemám prsa, že nemám hebkou pleť, že nemám úzké boky. Chtěla bych víc ženskosti, než mi mé tělo, zavalené každodenní obrovskou dávkou testosteronu, může (mohlo) nabídnout.
 
Ta absolutní rovnoprávnost mezi muži a ženami je ovšem zajímavá představa. Nejsem si jistá, zda bych byla pro. (Kdysi bych nejspíš řekla hned, že ano, ale teď jsem ráda, že muži jsou muži :).To můžu s klidem říct, jelikož já muž nejsem a ani jsem nikdy mužem nebyla… (ano, vím že tyto věty „normální“ ženy na svém blogu nikdy nepíší, ale já je píšu a přesto jsem žena. Pardon, že tak vybočuji a že nepasuji do vašeho obrázku obyčejné průměrné zapadající male-to-female osoby. Já jsem žena. Cítím se jako žena. Chovám se jako žena. Oblékám se jako žena.)
 
Změním téma. Už bylo na čase obrátit list.
Narazila jsem na to ve chvíli, kdy jsem hledala pro Lucku a Šárku fotky starších transsexuálních žen, když jsem jim slíbila, že budou stát zato 🙂
 
Nerada bych, aby se dál šířil vztek, který vznikl z mého nenápadného, zvládnutelného a malicherného vztečku z mých vlasů v předchozím článku, který ale stihl naštvat ještě někoho jiného a už se ten vztek poněkud vymkl kontrole. Tenhle blog nemá šířit vztek. (I když probrat se to musí! 🙂
 
 
V roce 2008 uspořádal v Berlíně výstavu svých fotek americký fotograf Charlie White. Výstava měla název „The Girl Studies“ a byly na ní vystaveny fotky 13-14letých dívek v porovnání s dospělými (MtF) ženami, které prošly přeměnou.
 
Charlie ty fotky nikdy nekomentoval. Je na vás, jestli v nich budete hledat (a nacházet), co mají ty dvě ženy společného nebo rozdílného. Názory se liší. 🙂
 
Mě ty fotky zaujaly.
Schválně byly vybírány podobné typy a foceny s neutrálním výrazem.
 
A můj názor? Mě se ty fotky líbí 🙂
 
Podívala jsem se na oficiální stránky tohoto fotografa a přijde mi trochu zvláštní. Což mě vždycky přitahovalo.
Zajímavá je sekce „hudba pro spící děti“.
Myslela jsem si, že tam bude nějaká relaxační hudba pro miminka, ale těmi dětmi myslí 13-15leté slečny, které také spící fotí. Překvapuje mě, že někdo skládá hudbu pro 14leté spící slečny. Ale to sem nepatří 🙂
 
Tady jsou ty fotky Charlieho i s MtF ženami mezi 30-40 lety:
 
 
 
 
 
 
Heeej, ony mají tu dlouhou ofinku na stranu, co chci takyyyy! 🙂

10 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.