otєrєzє.cz

Hradecká procházka za hezčím krčkem

6. 8. 2014 / 20:24 / 20 Comments
Téměř před třemi měsíci jsem popisovala Lindin (tehdy 3 měs. HRT) pokus o domluvení operace hlasivek s MUDr. Chrobokem (článek „Návštěva v Hradci„), který jí ale nepřijal. Řekl, že je Linda na hormonech příliš krátce a má se zkusit objednat za 6 měsíců.
 
Dnes jsem šla v jejích šlépějích já, ačkoli jsem netoužila po operaci hlasivek, ale o redukci chrupavky štítné, která mi začala neuvěřitelně vadit, i když je jen „mírně prominující“, ale v mých očích je „prominující extrémně“. Potřebovala jsem to řešit co nejdříve, pokud možno ještě před mým prvním rande (což byl ten nejdůležitější důvod).
Sestřička mě sice neplánovaně objednala už za týden do poradny k MUDr. Chrobokovi (právě na dnešek), ale u něj už se čas nepočítá na dny nebo týdny, ale na měsíce…
 
Vyjela jsem už den předem se ségrou, která tam jela ke kamarádce Lence do Pardubic, kde jsme přespaly. Bylo to tam tak pěkné a ona i její manžel byli tak pohostinní a milí, že jsme povídali do dvou v noci a ráno se nám nechtělo vstávat. (Proč není svět jako u nich? Plný porozumění a nadšení?).
Mám ráda tahle posezení s přáteli nebo s rodinou, i když nejsem extrovert ani bavič. Ale prostě si povídám (a poslouchám) ráda.
 
Ráno jsem jela vlakem z Pardubic do Hradce, kde jsem byla objednaná na 11:30. Z nádraží jsem šla pěšky, ačkoli jsem měla tak nesnesitelně těžkou tašku přes rameno! Vůbec nechápu, proč byla tak těžká. Vždyť jsem v ní nic neměla!
 
V Hradci před nádražní halou v terminálu HD foukal vítr a bylo asi 20 stupňů s černými mraky. Já se ovšem cítila, jakoby bylo těch stupňů 15. Ale sedělo se tam na lavičce moc hezky.
Terminál HD není terminál ve vysokém rozlišení, ale nový název pro „autobusové nádraží“. V Hradci je název „autobusové nádraží“ totiž přežitek. Teď se to jmenuje „Terminál Hromadné Dopravy“. Tím pádem do toho vlastně může být zahrnuta i doprava vlaková.
 
Jen jsem vylezla v Hradci z nádražní haly ven, na lavičce seděla osoba v blond paruce a rukama se hrabala ve své halence, ve které si upravovala prsa.
Hned jsem si vzpomněla na úplně první radu, kterou jsem dostala předem (tehdy od Janičky): Nikdy si neupravuj podprsenku na veřejnosti! Tohle žádná žena nedělá! Nikdy nevíš, kdo se na tebe dívá.
 
A je to pravda.
 
Prošla jsem kolem ní, dívala jsem se na ní, ale ona mě jen sjela pohledem a nereagovala. (Což mě potěšilo, protože jsem nestála o jakýkoliv kontakt a také jsem jí nezajímala, což mohlo klidně znamenat, že jsem u ní prostě jen prošla, jako to ráno u dalších pěti set lidí (kromě čtyř z nich + desítek, kteří mě neřešili a nezajímala jsem je)).
 
To ráno nebylo dobré.
Měla jsem připravené černé šaty, které jsem si chtěla na sebe vzít, abych na MUDr. Chroboka udělala dojem a přijal mě k redukci chrupavky štítné na ženské oddělení (kde jsme my i v této mezifázi ubytovávány) a neposlal mě domů. Ale byla zima, takže jsem zvolila plán B, na který jsem byla připravená a tím byly bílé kalhoty a tyrkysové tričko s kytičkou – tedy kombinace, se kterou jsem zabodovala u našeho foniatra. (A řekla jsem si, že tedy logicky musím zabodovat i tady.).
Nakonec jsem byla ráda, že jsem si ty šaty nevzala, protože se mi to ráno tak neuvěřitelně sráželo sebevědomí, že bych ty pohledy lidí v šatech nevydržela a to mě čekala ještě 3hodinová cesta autobusem z Hradce domů. (Narvaným autobusem. Ale to jsem ještě nevěděla).
 
Došla jsem do fakultní nemocnice a hned za rohem našla pavilon 4/B – Kliniku ORL a chirurgie hlavy a krku.
 
Od Lindy jsem věděla, že nemá smysl sednout si ke dveřím poradny MUDr. Chroboka a čekat, až přijdu na řadu, přestože jsem objednaná.
Věděla jsem, že se musím nejprve hlásit v kartotéce, která je v téže chodbě (ale taky by mě nenapadlo se tam jít hlásit předem).
 
Sestřička byla opravdu fajn a usměvavá. Sice jsem byla objednaná a oslovovaná ženským jménem, k MUDr. Chrobokovi už mě zaznamenala do PC pod jménem neutrálním (prý by jí v účtárně dali, kdyby tam dala ženské). Takže mě volali (asi po hodině) „paní Nováků“.
 
(Vpravo na fotce je okénko s kartotékou).
Prof. MUDr. Viktor Chrobok, CSc. Ph.D. šel rovnou na věc. Posadil si mě do lékařského křesla a ptal se mě, co si od nich žádám. Řekla jsem, že redukci chrupavky štítné, že tam je (otočila jsem se tak, aby jí viděl), osahal si jí, vzal do ruky ten hnusný drát se světýlkem, který mi strčil do krku a chtěl, abych u toho ještě říkala éééé.
Pak se zeptal, jestli už jsem po konečné operaci. Vysvětlila jsem mu, že to teď bude 6 měsíců na HRT, že chodím k MUDr. Fifkové a spoustu dalších detailů, které už ho ale nezajímaly, včetně mého nejdůležitějšího důvodu k redukci chrupavky štítné.
Pronesl, že to nebude problém, že to seříznou a sestřička mi dá termín, kdy přijdu na příjem. Ale že už objednávají na příští rok!
Nakonec se mi s nimi podařilo domluvit na začátek prosince. Tj. za 4 měsíce!
 
Opět se potvrzuje, že nemá smysl na něco čekat. Stejně všude všechno tak dlouho trvá (mnohdy i běžně půl roku) a ten čas tak neuvěřitelně rychle letí.
 
Kromě redukce ohryzku se mě ještě zeptal, zda k tomu rovnou nechci operaci hlasivek, že mi jí klidně udělá. Tu jsem odmítla, protože jí nechci.
 
MUDr. Chrobok je sympatický lékař, ale (jako všichni tito mistři) stále ve spěchu.
Byl velmi stručný, velmi strohý. Přesto se i usmíval. Působil na mě dojmem profesionála, ale ono stejně není na výběr, protože nikde jinde mi ohryzek v naší zemi před operací neseříznou (po operaci to umožňují udělat v Motole).
 
Tato operace je hrazena zdravotní pojišťovnou. Vím proč, protože to mám ve zprávě od MUDr. Chroboka, ale nebudu to tu psát, protože si myslím, že je to běžný způsob, kteří lékaři používají v případě, že chtějí pacientovi zajistit proplacený úkon pojišťovnou a nerada bych dělala někomu problémy.
 
Sestřička u MUDr. Chroboka je taky v pohodě. (Pacienti taky :).
Už jsem nezáviděla jedné slečně v úzkých kalhotách, že je takto oblečená, protože já takto chodím už taky. Můžu si nosit, CO CHCI. Tohle si uvědomím pokaždé, když vidím hezky oblečenou ženu a už to ve mě nevře, jako kdysi, protože VŠE je mi dostupné! To je tak nenabažitelný pocit svobody a štěstí. Mám radost. Pořád.
 
Ptala jsem se ho ještě, zda mě bude řezat v lokální anestezii přímo on. Říkal, že se uvidí podle toho, jestli v tu chvíli bude přítomen nebo ne, ale že to zvládnou i jeho kolegové.
V prosinci po Mikuláši mám přijet ráno lehce nasnídaná a šoupnou mě na ženské oddělení. (Jééé! Na to se těším 🙂
Buď mě stihnou „udělat“ ještě ten den a druhý půjdu domů, nebo až ten další den a domů půjdu v třetí den. (To budou v práci „nadšení“ :/)
 
V čekárně před poradnou MUDr. Chroboka byla spousta lidí, ale ti brzy zmizeli, protože mnozí z nich šli do vedlejších ambulancí a šlo to rychle.
Opět jsem byla součástí všech těch čekajících pacientů, žádné civění, žádné strachy, navzdory rannímu zážitku.
 
Kdo ví, jak to s tím mým prvním rande bude.
Svět mi dal dnes najevo, že o Maja přijdu v momentě, kdy se poprvé uvidíme. Ale přesto to (zrovna u něj) nevzdám a budu ho podporovat v myšlence osobního setkání, přičemž mu řeknu, že by bylo dobré být upřímní hned od první vteřiny a co může čekat. Nechci a nemohu ho do ničeho nutit. Jen chci, abychom se viděli, protože je moc fajn a už to, jak se ke mě zachoval bylo tak hezké, že si zaslouží splnit mu tohle přání, přestože bude znamenat konec.
Přišel prostě moc brzo.
 
Dnes jsem dostala druhou nabídku na rande od kluka, kterého jsem asi před měsícem ze strachu odmítla.
Napsal mi zrovna v autobuse a já jak jsem se nudila, tak jsem se zase zapovídala 🙂
Ještě jsem ten rozhovor vlastně nedokončila, protože se mi vybila baterka.
Navíc pak z ničeho nic přistoupila Nikča (moje kamarádka – biologická žena), která tam byla za svým klukem a tak jsme zbylou hodinu propovídaly (a celou dobu o klukách! :).
 
Super na tomhle blogu je, že díky němu vás znám tolik, že jste všude. Kamkoliv jedu 🙂
Jen mě mrzí, že jsi, Janičko, neměla dnes v Hradci čas a tolik se podceňuješ. Víš, že pro mě jste ženy všechny.
Už teď se těším, kam zase vyrazím příště a potkám tam některou z nás 🙂
Bylo by na čase dorazit taky na Moravu! 😉 Anetko, Leničko, Kačko, Marcelo, Lucko I. i Lucko II.
(V Havířově už mám dokonce (možná! 🙂 připravený VIP hrníček! :)))
Je s vámi legrace, holky.
 
Cesta domů byla celá fajn, protože jsem si v Hradci sice zoufala, jak jsem zase sama, ale někdo mě asi vyslyšel a z ničeho nic mi napsala Adélka (MtF před HRT), že jede z Brna a je u Hradce, tak mě vezme směrem domů, kde nastoupím na můj autobus, ale mezitím si aspoň popovídáme. Takže jsem hodinu jela autem a měla radost, že si mám s kým povídat.
 
 
Cestu veřejnými dopravními prostředky jsem zvolila záměrně. Až dosud jsem všude jezdila autem (a nemusela tahat tu těžkou tašku), ale chtěla jsem si na lidech ověřit to, co tak ráda dělám i všude jinde. Když proti vám sedí půl hodiny někdo ve vlaku, už si vás tak trošku „přečte“ a ta blízkost je dost důležitá ve správné identifikaci. A z té jsem nadšením nejásala.
 
Jak jsem řekla, ten den bylo 500 lidí v pohodě, ale 4 ne. (Dvě slečny ve vlaku a dva kluci v Hradci na chodníku).
 
Ale nemohu se na ně zlobit.
I oni jsou mým obrazem.
Ušetřili mě krutého zklamání z prvního rande, kterému bych přikládala tak obrovskou váhu, že bych si pak namlela a to zklamání by bylo (oboustranně) ještě větší.
Jo, jdu do všeho po hlavě a taky že půjdu pořád, ale zrovna první rande po 6 měsících HRT není úplně ideální akcí.
Majo vklouzl do mého života z ničeho nic a sám. Chňapla jsem po něm, protože si mě získal a úplně přirozeně jako muž a žena spolu komunikujeme. (To se mi na tom tak líbí!).
To, že první rande nemůže dopadnout dobře je v této fázi normální, protože Majo je heterosexuální muž, který na ženách miluje ženskost.
Třeba můj ohryzek (který není tím důvodem) se ztratí až o vánocích. A ostatní věci až po roce, po dvou…
Kde je ta ženskost, po které touží?
Na webkameře, na které jí vidí?
Čím se liším na webkameře od skutečnosti???
Už neexistuje vyšší level, při kterém bych se mohla otestovat. Už je jen osobní setkání. Nic víc.
To je něco, nad čím přemýšlím pořád.
Řekla bych, že skutečnost se od webkamery neliší ničím.
Protože tak, jak ho na webkameře vidím já, takový on je. Jsem o tom přesvědčená a nepochybuji o tom.
Stejně tak tedy vidí i on mě a taková tedy jsem.
 
Pokud striktně heterosexuální muž tvrdí, že ve mě vidí ženu, pokud jí ve mě vidí foniatr, soused, dodavatelé, jiní kluci, pak se ptám, proč jí ve mě dnes 4 lidé neviděli?
Čím se liším od obrazu z webkamery?
 
Nebo jsem udělala nějakou chybu?
 
Já vím, že nejsem dokonalá a dokonale ženská, ale tak negativní reakci jsem dostala poprvé od chvíle, co žiju. Zrovna v momentě, kdy jsem si šla na důležitou schůzku s MUDr. Chrobokem, u kterého jsem chtěla jako žena uspět. Věděla jsem, že pokud mi seříznutí ohryzku schválí znamená to, že vypadám tak, že mohu být ubytována na ženském pokoji s ostatními ženami – tzn. že projdu.
 
Abych to zjednodušila. Já tu neřeším svůj vzhled, který je nedokonalý.
Já tu řeším mého Maja, pro kterého jsem žena a je mi smutno z pomyšlení, že stejně jako mě dnes viděli ti 4 lidé, mě může vidět i on.
 
Adélka mi v autě moc pomohla. Když jsme zaparkovaly v Jičíně a ještě chvíli si povídaly, prošla kolem slečna v minišortkách s velmi velmi velmi širokými stehny.
Hned jsme obě řekly: „Koukej…“ a už jsme věděly, co myslíme.
Řekla mi, že tuhle slečnu dnes řešilo mnohem víc žen a mužů, než mě za celý týden.
 
Bus jsem už neřešila vůbec. Byl narvaný, já se prodírala uličkou dozadu k jednomu z posledních volných míst vedle slečny se sluchátky a nepřipadala jsem si nijak divně. Žádné bodavé pohledy spolucestujících.
 
Je zvláštní, kolikrát za den dostávám dobrou zpětnou vazbu a kolikrát tu špatnou. Ten poměr je naštěstí nevyvážený a z 90 % je to ta dobrá (nebo neutrální) reakce, zatímco zbývajících 10 % má nějaké zvláštní vnímání, protože se liší od toho zbytku a dodnes nevím, čím to je.
 
Dál budu chodit mezi lidi a jezdit veřejnou dopravou. Dál budu čelit náhodným kolemjdoucím idiotům (přestože tito byli první – tak konečně to přišlo – i když v momentě, ve kterém jsem to nečekala) a dál si budu povídat s Majom tak, jako doteď.
 
Protože mám ráda, když je spokojený a já jsem spokojená taky.
Protože když jsem doma zaparkovala (auto jsem si nechávala u mamky, která mi ještě dala výbornou večeři), šel proti mě pár za ruku a já si tolik přála být na jejím místě! Nemohla jsem od nich odtrhnout oči. Kdy se mě tohle začne týkat? :/
Mé nadšení sice přesahuje mé možnosti, ale jednou to vyjde.
Majo má tu smůlu, že přišel teď. A já vlastně taky. :/
Než vysloví slovo „rande“, budu si své ženství ale užívat plnými doušky.
 
A zítřek v práci nechci vidět.
To bude záplava adrenalinu po jednom chybějícím dnu. A což teprve ty dva nebo tři v prosinci?
 
——————–
Před pár desítkami minut jsem odmítla rande s Robinem. Napsala jsem mu upřímně, že to nedělám proto, že bych to rande nechtěla, ale že nechci nikoho zklamat.
A navíc Majo by byl smutný – pokud by tedy byl smutný. (Co to tu řeším? Já v mé pozici si můžu ještě vybírat? To se někde asi stal nějaký error.)
Ale Robin mi na to odepsal: „Víš, už delší dobu mám takové tušení, bývám dost vnímavý. Tak si hezky odpočiň a dobrou noc, usínám.“
 
No a usnul!
Takže z něj teď nic nedostanu 🙂
 
…nemůžou mi ti kluci dát chvíli pokoj?
Kdo jim má pořád odolávat? Na některé z nich jsem opravdu slabá ignorovat je.
Už takhle to mám komplikované, natož s jejich zájmem a touze po nich.

20 Comments

  • Lucka

    6. 8. 2014 / 21:51 at 21:51 Odpovědět

    ahojík. třeba tě Majo vidí takovou jakou tě chce vidět, tak se toho prvního rande zase tolik neboj. no jak už jsem psala, ono někdy špatné světlo zvýrazní ty rysi které jindy nejdou vidět, a to možná byli ty negativní případy, a nebo jak píšeš, někteří lidé jsou vnímavější nebo mají s mtf nějakou osobní zkušenost.

  • kiwi

    6. 8. 2014 / 21:59 at 21:59 Odpovědět

    Tak mě napadá – a řešili vás ti 4 lidi opravdu z toho důvodu, co ty si myslíš? Nemohlo to být jinak? Zrovna dneska mi kolegyně vyprávěla, jak si ji ve vlaku prohlížel mladý muž. Kdyby prohlížel, on ji přímo studoval! Nakonec z něho vypadlo, ža zná jejího syna a že jsou si neuvěřitelně podobní :-) Kdyby jí to nakonec neřekl, tak se ještě teď zkoumá, co je na ní špatně a proč si ji tak prohlížel :-)

  • Veronika

    6. 8. 2014 / 22:48 at 22:48 Odpovědět

    Terko, huš se ztrácením naděje! ("když slunce ještě nezapadá – proč dávat židle na stoly?") Doufám, že zítra se zase probudíš se vším tím odhodláním, který z tvých příspěvků vždycky tak září 🙂 A z lidí si nic nedělej, na mě se tolikrát blbě dívají jen kvůli červené rtěnce – tak si vždycky uvědomím, jaká troška barvy stačí k bleskům v očích a nechám je, ať se šklebí. Taky je nech, sami sobě znepříjemňují den, tak je přece nenecháš znepříjemnit i ten tvůj 🙂

  • Lucka

    6. 8. 2014 / 22:53 at 22:53 Odpovědět

    [4]:tak při chřipce nějaké problémy s krkem nemám. ale jednou jsem měla takovou angínu, kdy i každé polknutí sliny bylo tak bolestivé, že jsem pochopila jak někdo muže z bolesti pomýšlet na sebevraždu, a to vydržím celkem dost. tak pokud je to tenhle případ, radši mít ohryzek jak kopačák chichi.

  • Tereza

    7. 8. 2014 / 13:54 at 13:54 Odpovědět

    [8]: A hlavně ti dva šli po chodníku úplně sami. Jen já a oni. Asi si potřebovali něco dokázat a vzájemně se doplnit, hošani. Slečny ve vlaku byly v pohodě.

  • Tereza

    7. 8. 2014 / 18:41 at 18:41 Odpovědět

    [10]: 🙂 Ježiši ženská už neblbne 🙂 Tedy občas ano, protože jí ty nálady skáčou nahoru a dolů a je (tak trošičku) nešťastná z toho, že je chvílemi nešťastná a chvílemi by objala celý svět radostí. 🙂

  • K.E.A.M

    8. 8. 2014 / 8:19 at 8:19 Odpovědět

    [13]:Tuctové nebudete nikdy. Už jenom proto, že neexistuje moc lidí, co by kvůli tomu, aby byli šťastní, byli schopní podstoupit takové martyrium psychického a fyzického nepohodlí. Většina lidí totiž jenom nadává na život a svádí vinu za své neštěstí na druhé. Lidi, co se rozhodnou s tím něco dělat, mají můj obdiv.

  • Šárka

    8. 8. 2014 / 15:18 at 15:18 Odpovědět

    Ono neprojít u známého, na jedné kulturní akci u nás ve městě, kterého jsem více jak 6 let neviděla, a to po léčbě/přeměně která trvala více jak 4 roky, to je pro mě jako vražená dýka do zad.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.