Julie z Čečenska

Už vím proč jsou všechny společenské obleky mužů (převážně) černé a šaty žen barevné.

To je totiž záměr.

 

Dívala jsem se na ruský dokument o kostýmech z 18. století a nějaká odbornice přes kostýmy to tam vysvětlovala.

 

Muž měl černé sako proto, aby vedle něj vynikla jeho partnerka.

Ta měla šaty barevné, s velkou dlouhou skládanou sukní, která se při tanci roztočila.

Jde tu o ten kontrast.

Ženy mají být prostě ty krásné 🙂

 

Shodou okolností jsem druhý den koukala zase na ruský dokument – o Čečensku.

Nebylo to ani tak politicky myšlené, jako o běžném životě v dnešním hlavním městě Grozném.

 

Když jsem to na ten dokument přepnula, už jsem to nemohla přepnout zpátky, protože všude – ve městě, na ulicích, v mešitách, ve školách, které ukazovali – všude byli JEN muži!

 

No teda! Kde jsou ty ženy?

 

V moderní části Grozného vyrůstají mrakodrapy a luxusní nákupní centra. Mají tam také dva zimní stadiony s kluzištěm. A víte proč dva?

Jeden pro ženy a druhý pro muže!

(Sestra vtipně poznamenala: „No když na to maj!“ :))

 

Tak jsem začala přemýšlet, kde tedy dojde k tomu, že se muž setká se ženou?

 

A hned tam byl záběr na čečenskou mateřskou školku, která byla docela podobná té naší (barevná, čistá, útulná), ale hned první komentář mě zmrazil úsměv na tváři. „Už dětem od 4 let je vštěpováno, co má nosit muž a co žena. Jaká mají práva a povinnosti a jak jsou jejich životy odlišné.“

Malé holčičky měly přes hlavy šátky (ale byl jim vidět celý obličej), kluci měli vysoké límce, které je musely tlačit do krku, ale to očidivně nevnímali, protože oddaně citovali pasáže z koránu.

Důležitá je disciplína.

 

Malí šestiletí kluci ve škole (pouze pro kluky) čtou povinně 3 hodiny z koránu. Redaktor se jednoho chlapce ptal, jestli rozumí tomu, co čte a ten mu odpověděl, že většinou ne.

 

V dokumentu byly ale také ženy. Nacvičovaly spolu s muži společný tanec. V Čečensku se ale při tomto tanci nesmí muž dotknout ženy, takže to vypadalo, jako když se 50 mužů snaží organizovaně dohonit 50 žen, ale nikdy je nedohoní. Pokud bych to přenesla do běžného života, jak se ti Čečenci rozmnožují?

 

Kdy a kde se tedy ti dva dotknou jeden druhého? Jak to, že se žení a vdávají?

Nešlo mi to do hlavy.

Ten dokument byl vyloženě zaměřený na muže, protože ženy jsem téměř neviděla.

 

Musí být „výborné“ narodit se ve špatném těle právě v Čečensku. Obklopená kavkazskými zeměmi nebo Ruskem, kde situace není o moc lepší.

 

Tak jsem se pokusila nějakého čečenského transsexuála najít, protože mě to prostě zajímalo… a našla jsem článek z The Moscow Times z r. 1999.

Trochu se omlouvám za smutný článek, ale z téhle části planety asi nikdy žádný pozitivní nenajdu. Jen jsem tím chtěla poukázat na to, abychom byly vděčné za to, co máme tady, v naší krásné zemi České uprostřed Evropy…

 

„Julie se bojí smrti, pokud bude přinucena k návratu do Grozného. A to nejen kvůli válce.
Julie, která se obléká jako žena, je nepochybně ženou i na první pohled. Podle její chůze, dlouhých pěstěných nehtů, ale teď je ještě oficiálně Dmitrij s diagnostikou transsexuál, čekající na operaci změny pohlaví.

Bombové útoky v Čečensku zvýšilo napětí a policejní násilí proti Čečencům v Rusku a tak se život v Moskvě stal pro ni nesnesitelným.

 

Ačkoli Julie, jejíž matka je Běloruska, nevypadá podle oblečení jako čečenská žena nebo muž, její pas ukazuje, kde se narodila a to se policii nelíbí.

„Rusové mě chtějí zabít, protože jsem Čečenka a Čečenci mě chtějí zabít, protože jsem transsexuál,“ řekla Julie, když žádala o azyl na německém velvyslanectví. Ale byla odmítnuta.

Pro Julii, která vypadá starší než na svých 29 roků, je to jen poslední v řadě tragických událostí. „Všechny transsexuálky jsou sestry v neštěstí,“ řekla Julie, která se pokouší najít někoho, kdo by za ni zaplatil 5000 USD (105.000 Kč) jako náklady na operaci, která se provádí v Rusku.

 

„Nezbývá mi, než se vrhnout na divadelní prkna a bavit veřejnost jako transvestita, abych si na to vydělala.“

 

Dmitrij věděl, že je jiný, už ve velmi mladém věku, když ve školce s dívkami vyměňoval svá autíčka a zbraně za panenky. Dmitrij si byl jistý, že není jen gay. Po pokusu o sebevraždu byl umístěn do psychiatrické léčebny v Moskvě, kde se setkal s pochopením lékaře, který mu diagnostikoval akutní transsexualitu. Po třech letech psychiatrického poradenství dostal povolení k zahájení hormonální léčby a možnost připravit se na operaci.

Chtěla bych slyšet mé oblíbené negativisty, co by mi psali do komentářů, kdyby proces přeměny prožili v Rusku. O tom, jak špatný je ten systém. Očividně zas tak špatný u nás nebude, i když není dokonalý, ale to není nikde. Proto si vážím toho, že jsem Češka a jsem ráda za to, co mám).

 

Mezitím se Julia zamilovala do Michaila, který byl ale lupičem.

 

„Bylo to děsivé, ale současně romantické. Jednal se mnou jako se ženou, kupoval mi květiny, dával mi komplimenty. Bylo to poprvé, co se ke mě někdo choval jako k ženě.“

 

Ale problém nastal, když se Julia účastnila jedné loupeže. Když se snažili z místa činu utéct, Julii se zlomil podpatek a spadla. Julie pak řekla policii, že byla jediná, kdo se podílel na loupeži a byla odsouzena na 8 let.

 

 

V Butyrské věznici úřady nevěděli, kam mají Julii/Dmitrije zařadit. Do ženské nebo mužské části? A tak zvolili jako kompromis samotku po dobu jednoho roku. Zpráva, že Julie je transsexuál, se rychle šířila vězením a vězni (muži) začali soupeřit o náklonnost Julie zasíláním dárků jako byla čokoláda, cigarety, dokonce i drogy nebo domácí alkohol.

Přežila pod ochranou jednoho člena gangu, který se stal jejím milencem, na oplátku odvracel zájem ostatních a na Mezinárodní den žen se domluvil se strážci na doručení velké kytice růží.

 

Tato „idylka“ skončila, když byla Julia náhle převezena do zajateckého tábora v Penze v Rusku. Během této doby se Juliina matka vrátila do Čečenska pracovat jako dobrovolnice Červeného kříže, kde byla ale zabita. Julie nedostala povolení jít na její pohřeb.

 

„Byla jedním z mála lidí, kteří mě podporovali. Řekla mi: Nezáleží na tom, zda jsi můj syn nebo dcera. Ty jsi moje dítě.“

 

Život venku byl pro Julii ale ještě horší, než ve vězení. Její milenec Michail jí nikdy nenapsal, začal brát drogy a prodal svůj byt.

 

„Když čtu noviny nebo sleduji televizi, mám slzy v očích,“ řekla Julie. „Miluji Čečensko i Rusko, ale oni mě nemilují.“