Když jsem slyšela poprvé jeho hlas

Majo.

On byl z těch prvních mužů, na kterých jsem otestovala svůj hlas tříhodinovými rozhovory v telefonu, svůj vzhled tříhodinovými rozhovory po skypu se zapnutou webkamerou, aniž by cokoliv věděl a když jsme si naplánovali první rande, nevydržela jsem ten tlak v sobě a řekla jsem mu to o sobě, takže z rande sešlo.

Po dvou dnech to přijal, úplně mě jeho reakce nadchla a psali jsme si dál.

Jenže zatímco já mu během jeho dovolené, kdy neměl přístup na internet, pořád psala, on mě ne. Neměl ani kredit, jak říkal. A mě přestalo bavit být tou aktivní jenom já, i když jsem se vážně snažila. Ale potřebuji muže, u kterého budu cítit, že mě chce, že o mě má zájem, že mě miluje a že na mě myslí. Nemusí mi psát stokrát za den, stačí mi málo.

Měl potom týden možnost mi psát z domu své sestry v Praze, kde byl ještě týden, než mu dovolená skončí.

I tehdy jsem mu psala, ale on mi ani jednou neodpověděl.

Nesnáším výmluvy.

Mezitím přišel pokus s Robinem z Prahy, který to vzdal a nepřišel na první schůzku (což mi ale vůbec nevadí), i když svým způsobem vše přijal (nebo se s tím stále snaží srovnat, ale komunikuje) a pak přišel Michal. (Ten je kapitolou samou o sobě a je to to nejhezčí, co mě zatím potkalo, ale o něm až přijde ten správný čas, abych to nezakřikla… Michal o mě ví všechno.).

Dnes ráno vzkaz: „Dobré ranko do …(města, kde bydlím)„

To byl Majo. Jakoby nic.

A chtěl si povídat.

Prostě chlapi.

„Pohodička.“

Ozvou se po 10 dnech a tváří se, jakože se nic nestalo a vše bude dál pokračovat.

Majo, už nejsi na první koleji a můžeš si za to sám.

Tohle nebyla zpráva, na kterou jsem čekala. Teď jsem jí čekala od někoho jiného. A od něj mi přišla taky, takže jsem se rozzářila a to mi zůstalo opět celý den.

Chvíli (pár hodin) jsem dělala uraženou a pak jsem Majovi stručně odepsala. Nejásám jako dřív, div se mu nevrhám kolem ramen a ani po tom netoužím.

Silvio, Pavel, Jarda, Majo a Robin.

To byli první muži, kteří měli přijít, protože mi dali sebevědomí, které mi chybělo. Já je nehledala. Oni našli mě.

Tolik jsem potřebovala vědět, že projdu po telefonu u muže, který nic netuší.

A pak najednou pokus s tou webkamerou.

Zase to vyšlo!

Pomaličku krůček po krůčku jsem postupovala dál a hořela zvědavostí, jak to asi dopadne? Každý z těch mužů mě posunul někam dál.

Jaké asi budou ty další kroky? (Ono se dá očekávat, jaké 🙂

Tehdy jsem byla tak nervózní a měla strach. (I teď mám úplně stejný strach, protože je přede mnou krůček další).

Ale vždycky zbytečně.

Protože vždycky to dopadlo dobře.

Veškeré mé obavy byly neopodstatněné a já nechápala, jak je to možné. Necítila jsem se tak dokonalá, jakou mě oni viděli nebo slyšeli. Ale fungovalo to! Byl to jeden z nejkrásnějších pocitů, které žena může zažít – když ji muž bere zcela jako ženu, jako krásnou ženu a dává jí to najevo.

Tito muži přišli proto, aby mohl jednou přijít Michal.

A ten už mohl slyšet v telefonu nestresovaný přirozený hlas Terezy. Kdyby mě chtěl vidět na webkameře, s radostí na to kývnu, protože tohle už mám vyřešené a nemusím se sebou dělat nic. Jen zapnu skype.

Je šest večer, dny se zkracují, ráno už bylo jen 7 stupňů, ale na mé obloze září slunce a já se vznáším.

Všechna poprvé jsou tak krásná!

Před chvílí jsem slyšela poprvé Michalův hlas.

Nechtělo se mi od něj.

A to, co mi říkal, mi zcela zamotalo hlavu (to už ostatně dělá pár dní ve svých e-mailech a smskách :). Těžko říct, kdo jí má zamotanou víc, ale já musím samozřejmě předstírat, že jsem vyrovnaná žena nad věcí. (Očekává se to ode mě vůbec? Abych byla nad věcí?).

Než na mě v pátek bude čekat v práci před vrátnicí, nemůžu s jistotou říct vůbec nic.

Ale sobotní článek tady bude asi hodně zajímavý 🙂 (Nebo taky ne a bude nejkratší ze všech.)

Když někoho potkám (kohokoliv, nemusí jít o někoho, kdo je mi sympatický), vždycky nějakou chvíli trvá, než se spolu naladíme na společnou frekvenci.

Někdy to trvá vteřiny, minuty… roky… nebo nikdy 🙂

S Michalem jsem žádnou frekvenci ladit nemusela. Hned jak jsem zvedla telefon, už byla naladěná…

Pátek 22.8.2014 – to bude den, kdy si Tereza bude moct do svého deníčku napsat poznámku „první rande“. A s Michalem.

Neexistuje nic, co by naší schůzku dokázalo odvolat nebo přesunout. Síla něčeho velkého, která je násobena dvakrát (protože jsme dva), nás nevratně a přirozeně směřuje do tohoto jediného bodu.

Kdybych měla věšteckou kouli, nepoužila bych jí, abych zjistila, jak ten pátek dopadne.

Chci si totiž do té doby, než přijde, užít okamžiky štěstí s nadějí, že může dopadnout dobře. A že pro něj budu pořád tou ženou, jakou mě vidí teď, než se se mnou osobně setká.

V pátek bere foťák. A taky notebook. Prý abych si mohla fotky hned prohlédnout a kdyžtak je smazat 🙂 To je tak hezké 🙂

Je tak krásně s nejčistšími úmysly přesvědčený, že ty fotky budou stát za to! Přestože si tím já nejsem jistá vůbec. Ale líbí se mi jeho nadšení. Pro všechno. I pro mě.

Snažím se krotit, ale jsem v pubertě, tak mi to dává hodně práce 🙂

Když jsem slyšela poprvé jeho hlas, chtělo se mi ocitnout se hned teď v jeho pevné náruči…

O kom mluvím?

Ty víš…

6 Comments

kiwi

20. 8. 2014 / 17:46 at 17:46 Odpovědět

Tyhle chvíle čekání jsou tak sladké a současně k nepřečkání. Už je to hodně dávno, co jsem je prožívala a děkuji, že jsem si na ně mohla zavzpomínat :-) Přeju hodně štěstí. Jsi krásná žena, to by viděl i slepý :-)