otєrєzє.cz

Privilegium prvního rande

14. 8. 2014 / 22:45 / 12 Comments
První věta, kterou mi dnes řekli lidé, kteří mě minimálně měsíc neviděli, byla: „Ty máš už dlouhé vlasy!“
Taky jsem si toho všimla 🙂
Podezřívám právě vlasy, že mohou za to, že se cítím tak sebevědomě a hezky. A pořád rostou! Dělají mi takovou radost. Jen tak dál.
A asi opravdu povyrostly, protože zažívám poprvé noční děsy ze šimrání vlasů na mém obličeji, když se převracím ze strany na stranu, ale nesmírně si to užívám 🙂
Když jsem dnes viděla dlouhý culík Lindy, hned jsem jí ho záviděla. Snad taky jednou budu mít takový…
Dopoledne jsem strávila v práci, ale pak jsem už běžela rychle domů převléknout se do černobílých šatů, které jsem si dnes chtěla vzít, i kdyby sněžilo a šup do Prahy s Lindou.
Naštěstí je srpen a nesněžilo. Odpoledne vykouklo i sluníčko, takže bylo krásně teplo.
Tedy kromě momentu, kdy se zrovna nad Malou stranou nakumuloval nějaký strašný černý mrak a nehnul se hezkou chvíli z místa. Mrak nad Malou stranou by mi byl dnes za normálních okolností ukradený, ale pod tím mrakem jsme seděly v kulturním centru Containall pod širým nebem my.
Byly jsme ještě s Danym (FtM před HRT), kterého vždycky ráda vidím, na transgender eventu v rámci programu Prague Pride právě na Malé straně. Linda mě tam vytáhla s tím, že tam bude nějaká zajímavá diskuse.
Diskuse nakonec probíhala tak komorně, že jsme si jí ani nevšimly a diskutovali všichni tři sami, k tomu popíjeli šípkový mošt, přičemž se spustil déšť, mé obavy, že mi bude v šatech zima se lehce začaly vyplňovat a tak nezbývalo, než se přitulit ke skupince lidí ze současně probíhajícího workshopu s milým sympatickým usměvavým veselým vousatým dlouhovlasým účastníkem, který nás vyzval, ať se také připojíme k vytváření koláží.
Měla jsem strach, že se mi rozmažou oči, jak jsem se chvílemi smála až k slzám 🙂
Hlavním tématem tohoto uměleckého počinu bylo totiž porno v kombinaci s cyklistickými potřebami, tzv. cyklofetiš.
Naše výsledky se všem moc líbily. Hlavně Lindy obrázek jízdního kola, které mělo místo sedla pánské přirození ve svislé poloze.
Já jsem zase cyklistovi na cestu naházela pod nohy „klacky“ 🙂
 
Jako správné umělkyně jsme si svá díla podepsaly a přenechaly je ke zhlédnutí veřejnosti.
Tohle je umění. Ne úchylárna! 🙂
Takže to bylo opravdu podařené neplánované setkání 🙂
 
Pane v podzimní bundě. Je srpen a já jsem se před vás postavila v minišatičkách, tak tu nevyvolávejte paniku, že byla zima, ano? I když po tom deštíku bych potřebovala trochu zahřát…
Zrovna jsem na Malé straně chytla půvabnou pražskou tramvajku s honosným Pražským hradem v pozadí. Nevšimla bych si toho pohledu, ale cizinci tam pořád něco fotili, tak jsem si to musela vyfotit taky 🙂
Pro někoho normální pohled na každodenní Prahu, pro mě nejromantičtější část dne s nejromantičtějším hromadným dopravním prostředkem.
(Paní Jaroslava Brokešová měla službu asi zrovna na jiné lince 🙂
 
Cesta tam narvaným metrem. Já poprvé v šatech v narvaném dopravním prostředku. A pocity? No jak mi asi mohlo být? 🙂 Vznášela jsem se blahem. Miluju ty letmé pohledy cestujících, kteří mě sjedou od hlavy až k patě a zase se dál věnují nudnému pohledu do země nebo do okna. (Čili: „Hm, ženská. A co jako? Kdo přistoupil další?“) 🙂
 
Cesta zpět narvanou tramvají. Všechny tramvaje mají dva vozy, jen ta naše č. 5 měla jen jeden! To je logické, protože kdyby měla dva, všichni lidé by seděli a to asi není žádoucí.
Stály jsme za poslední sedačkou skoro na konci vozu a za mnou se bavili dva pánové: „Hele, viděls ty její prsa? Ty byly co?“ „Jo toho výstřihu jsem si fakt všiml. Paráda!“ (To se nebavili o mě! :).
Ale v tom byla právě ta krása toho rozhovoru. Můj výstřih sice byl taky patřičně vidět, protože tyhle šaty jsou zatím s největším výstřihem, jaký jsem kdy nosila (už si to můžu pomalu dovolit, takže v nich jdu zítra i do práce :), ale ti pánové neřešili mě. Jsem si jistá, že kdybych zaujala něčím jejich pozornost, že by se nebavili o poprsí jiné slečny. Opět: „Hm. Ženská. A co jako?“ 🙂
Snad.
Měla jsem z toho tenhle pocit.
Naštěstí v přítomnosti Lindy a Danyho nemám čas řešit okolí a to tím pádem neřeší mě.
 
Všimla jsem si, kolik žen vypadá, jako kdyby kdysi byly mužem. Ale jsou to biologické ženy! Proč na tyto nikdo v parku nekřičí? Proč nesráží jejich lidskost tím, že je označují za buzny nebo transky? Čím se lišíme my od těchto typů žen?
A Linda mi na to odpověděla moc hezky: „Rozdíl je ten, že my k tomu máme navíc ten strach a obavy, který z nás vyzařuje.“ A oni to vycítí.
 
Odpoledne bylo báječné, i když se na mě Robin vykašlal, protože dostal strach. (Normální chlap prostě :). Teď je řada na něm, jestli se ozve. Ale mě to tak nějak přestalo vadit, protož jsem měla plnou hlavu toho příštího pátku. Jak to tak vypadá, tak privilegium prvního rande nakonec bude mít opravdu galantní pan fotograf a já jsem jenom ráda. Protože to je muž, který o mě stojí a dává mi to najevo. Stále si vykáme. Já vím, že tykání je na mě, ale mně se to líbí 🙂 Má to takový úplně jiný nádech.
To, zda to tak doopravdy je, že o mě stojí a zda jsou za tím jen čisté úmysly, ukáže čas, ale zatím mám takové indicie, které mi to jen potvrzují.
(Jde vlastně vůbec o privilegium?)
(Omlouvám se, Michale, ale jednou vaše dráha života protla tu mou a tím jste se stal součástí mě už navěky. Stejně jaké ostatní lidé, které potkáváme a ovlivňují náš život tak, jako my ovlivňujeme ten jejich. Takže se tu o vás prostě alespoň zmínit musím.)
 
Dnes jsem slyšela jednu z nejhezčích vět, jakou mi kdy nějaký muž řekl.
Zeptala jsem se narovinu, zda na mě obdivuje tu ženskost nebo právě to „mezi“. Protože jsem si myslela, že když mě muž poprvé uvidí tady na blogu a napíše mi, že k tomu má určitý důvod.
Odpověď byla: „Terezko vnímám vás jako ženu. Jako krásnou, milou, inteligentní ženu. Termín „mezi“ prosím už nikdy nepoužívejte.„
(Nezlobíte se na mě, že jsem vás tu citovala, viďte? Když ono to stojí zato. Ostatní věci si už nechám jen pro sebe, slibuji.)
 
A tahle věta se nesmírně líbila i Hance. Připomněla mi ji ještě, když jsem odcházela. Že je to vážně dobré.
Ano. Tohle je vážně dobré.
Termín „mezi“ tedy navěky věků zahazuji a vypouštím z hlavy a místo toho si užívám něčeho úplně nového, nepoznaného a moc krásného. Nehodlám se nazývat něčím nejasným, když jsem přeci žena!
 
Tak kdyžtak udělám bác na zem no. A co. Nikdy nejdu do ničeho s tím, že to nevyjde. A první rande je jen jedno. Bez něj nebude to druhé nebo třetí. Musím ten krok tak jako tak jednou udělat. A s podporou od Hanky jsem si byla najednou zase jistější a nadšená.
Když mě už po druhé chválila, jak mi to sluší (což nesu těžce a s Lindou jsme se shodly, že neumíme přijímat lichotky), zmínila jsem se jí o minulé středě v Hradci Králové a negativní zkušenosti s dvěma chlapci, kteří na mě už z dálky pokřikovali ty své nesmysly.
Ptala se mě, jak jen na to mohli přijít? (Tu otázku jsem si taky pokládala.)
No asi proto, že jsem teprve 6 měsíců na HRT, paní doktorko 🙂 Ale těší mě, že se na to ptáte a máte pochybnosti o jejich dobrém zraku 🙂
Ujistila jsem jí hned ale, že tato zkušenost mi po chvíli začala být ukradená, protože přicházely další zkušenosti, avšak pozitivní.
 
Toto odpoledne bylo báječné ještě z jednoho důvodu. Hned tři lidé mi řekli, jak mi to v těch šatech sluší! 🙂 (Přála jsem si, abych se líbila. Přeci na první rande nepřijdu v riflích!) Tohle se tak hezky poslouchá (i kdyby to nebyla pravda :). Moc tímto děkuji mé dlouholeté kamarádce a spojenkyni Anetce z Moravy, která stojí vždy věrně při mně a kterou považuji za velkou znalkyni světa, do kterého teď vstupuji a vždycky mi dobře poradí. Kdybych mohla, tak jí obejmu… Tak aspoň takhle na dálku, ano? 🙂
 
A taky Hance, se kterou jsem si dnes moc hezky popovídala. Vždycky se na ta setkání s ní těším. Když se mě zeptá, co je nového, tak jí nadšeně převyprávím mé zážitky za poslední měsíc, nevím kdy přestat a často se i zasmějeme tak, že vycházím naprosto vysmátá (což jsem stejně pořád :). Nemám žádný problém, nic mě netrápí, už jen čekám a tak probíráme věci, které mě zajímají nebo které zajímají Hanku.
Dnes jsme poprvé otevřeně probíraly i tento blog 🙂 Zeptala se mě na něj, tak jsem jí odpovídala. Nemyslím si, že je populární 🙂 Ale jsem ráda, když vidím, jak někomu pomůže popostrčit ho o kousíček dál… třeba právě k Hance a tam už se otevírá země zaslíbená.
Moc mě potěšilo, že má ve své ordinaci na takovém čestném místě zarámovaný barevný obrázek, který jí posledně namalovala a osobně předala Kačenka. To je ten nejbarevnější ze všech (až tam někdo půjdete ;).
 
Říkala mi, že už se sestřičkou objednávají nové klienty až na prosinec! To je až za 4 měsíce. Hned jsem si vzpomněla, jak těžké a dlouhé je to čekání, během kterého to spousta z nás ještě stokrát vzdá a zase se objedná, než skutečně doopravdy ten krok udělá a přijde.
 
To, že nemohu v práci do výrobní haly z bezpečnostních důvodů v sukni zítra ignoruji. (Stejně jako moje kolegyňka, která je mi inspirací a těším se, že zítra jí trumfnu já a budu mít šaty, zatímco ona výjimečně ne :).
Do těch černobílých šatů jsem se totiž zbláznila (už dřív, ale po dnešku totálně!) a pokud příští pátek dojde skutečně k prvnímu rande, vím už zcela jistě, co budu mít na sobě, včetně krásných černých doplňků od mé sestřičky z Laser klinik, ze kterých jsem taky unešená a tak už jen zbývá být unešená nějakou milou společností na procházce vedle někoho, kdo neuteče, nezmění názor a bude pokračovat v rozfoukávání té jiskřičky naděje, což se mu neustále tak neskutečně daří.
 
Já nevím, proč jsem pořád tak nadšená.
Jsem prostě taková.
I Tom byl nadšený ze všeho, z každé maličkosti. Zajímalo ho všechno a radoval se ze všeho. To Tereze předal.
 
Vyskytly se názory, že bych měla upravit nadpis tohoto blogu z „O Tereze a o Tomovi“ jen na „O Tereze“.
Já bych nad tím nijak nepřemýšlela, protože si myslím, že ačkoli je teď tenhle blog už opravdu jen o Tereze, starší články jsou i o Tomovi. Ale nedávno se mě jeden zvídavý kluk (který několik týdnů nic netušil, dokud jsem mu to neřekla), jak jsem se jmenovala předtím.
A já mu na tuhle otázku odpovědět nechtěla.
Nechci, aby to věděl, protože Tom neexistuje a ani nikdy neexistoval.
Nebudu mu do hlavy vkládat myšlenky na něco, co je nepodstatné a nedůležité.
Stejně jako mi kdysi Danielka řekla, že mi nikdy neukáže fotky z minulosti ani neprozradí své původní jméno.
Pochopila jsem, proč to nechce.
Ani já to nechci vědět a už mě to nezajímá.
Důležité je, co je teď a co bude zítra.
 
Pavel, Majo i Robin privilegium prvního rande propásli. (U Robina za to můžu tak trošku i já, protože jsem naše potencionální první rande před měsícem a půl zrušila z mé strany jen proto, že jsem dostala strach a teď zase Robina chápu, proč nepřišel. Možná nechápu, proč chce přijít pan fotograf 🙂
 
(Text níže kdyžtak, Michale, nečtěte ano? 😉 Kvůli vám se teď na svět zase culím tím svým nekonečným úsměvem a nemůžu si pomoct, já to sem napsat musím 🙂
Kéž bych pro něj byla doopravdy tou, kterou mi tak hezky popisuje ve svých smskách a e-mailech. (Tím mě opravdu dostává!)
Pokud ano, pak mu toto privilegium zaslouženě náleží.
Pokud ne, pak je to stejně jedno, protože ho chci tak jako tak poznat. Ale to ještě stále neví, protože jsem ten pátek schválně nepotvrdila. (A dělejte prosím, že to stále nevíte, ano? 🙂
 
Já za nikým z těchto můžu nepřišla. Oni přišli za mnou.
A přesně takhle si to představuji.
Pokud chce muž nějakou ženu, vždycky podnikne ten první krok on a vymyslí, jak ji zaujmout.
Už vím, jaké to je, holky, když vám všem zamotá nějaký kluk hlavu 🙂
 
A ne a ne a ne. Nenechám si jí zatím rozmotat 🙂
 
Ať už je ráno!
Nemůžu se dočkat, až půjdu do práce. Namalovaná, načesaná, voňavá, V ŠATECH!
Je pátek a já si takhle pojedu i pro Kačenku, pak s ní sjedu pro pár dobrůtek k večeři a v sobotu budu myslet na holky, co jdou na Prague pride (zamávejte mi do kamery, až budete ve zprávách, ano? :). My v tu chvíli budeme v kině na krásné nové české hudební pohádce Tři bratři, na kterou se už moc těším a Kačenka taky.
 
A princeznám budu zase závidět jejich šaty, které si už ale narozdíl od dřívějška, můžu kdykoliv obléknout taky, když budu takové mít.

12 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.