otєrєzє.cz

Rozkvetla mi orchidejka

10. 8. 2014 / 20:10 / 38 Comments
9.8.2014
Ještě jsem nepřišla na to, čím to je, že i když se mi zdá třeba příšerný psychosen o ex, po kterém jsem se rozbrečela, stane se celá sobota tak kouzelnou a já se vidím tak hezky :). Jak to, že se někdy líbím v zrcadle sama sobě a jindy se na sebe nemůžu podívat? Dost mě ty rozdíly ve vnímání sama sebe rozčilují, znepokojují… nemohu se podle nich orientovat a jsem potom tak akorát pořádně zmatená.
Neplánovala jsem dnes, že se budu v zrcadle po ránu líbit. Spíš jsem čekala opak. Byla jsem otrávená z toho snu. Už zase manželka stála ve dveřích, tentokrát zmoklá s Kačenkou a připravená se vrátit a já tu ani neměla nic k jídlu. Nechtěla mě pustit na nákup a já se bála odjet, abych se zase nevrátila do prázdného bytu. Klasika. Ale dnes už se tyhle sny dají přežít a mávnu nad nimi rukou.
Tenhle sen se mi zdál proto, že když jsem se včera vracela z Německa kolem domu, ve kterém je Kačenka na prázdninách u babičky a kolikrát jí tam i vidím, jen nesmím zastavit, myslela jsem na to, jaké by to bylo vracet se domů s někým (jako dřív s manželkou) a probírat úplně primitivní věci typu: „jaký si dáš čaj?“, „co mám upéct v neděli? nebo „jaký film si dneska pustíme?“. Sednout si na gauč (který nemám) a přitulit se k někomu. Ale pak jsem si uvědomila, že to, co mám, je taky fajn. Je to prostě jiný typ štěstí.
Seděla vedle mě v autě Nikča (to není MtF a nemůžu za to, že má zrovna takové transsexuální jméno 🙂 a povídaly jsme si o klukách, snědly v autě dobroty koupené v Německu a bylo nám hezky. Užily jsme si ten výlet. Proto mi v noci vlezla ex do hlavy, ale po probuzení jsem byla ráda, že to byl jen sen, i když moc smutný. Když jsem se zorientovala, měla jsem radost, že jsem, kdo jsem a kde jsem a nemusím zase nic skrývat, což jsem řešila v tom snu: „No jo, ale kdy budu moct zase být Terezou?“.
 
Hned jsem se začala malovat a oblékat, protože jsem musela na poštu.
Malovala jsem se normálně jako vždy. Mamka mi vždycky říká, že se maluju hezky. Ach ty maminky…
 
Venku bylo už po ránu teplo a sluníčko, měla jsem připravenou sukni, ale byla jsem ještě pořád otrávená, tak jsem si natáhla v rychlosti rifle (chtěla jsem se odbýt a věděla jsem, že zas budu venku jediná žena v kalhotách :/ ) a nové zelené tričko a… koukám na sebe, jak jsem se hezky namalovala, učesala… jak jsou ty kalhoty super a k tomu balerínky a nemohla jsem se vynadívat :). Nějak jsem si připadala najednou hezčí, než jindy. Čím to bylo?
S tím jsem nepočítala a potěšilo mě to.
A na poště potom taky – v odrazech výloh – nějak se mi najednou chtělo mezi lidi. Jako kdybych byla pět let po přeměně 😀
 
Nechápala jsem ani samu sebe.
Popovídala jsem si se sousedkou a přemýšlela, kam ještě jít, protože domů se mi rozhodně nechtělo.
Ale nakonec jsem domů šla, protože mě zajímal ten COGIATI test.
 
Jenže… 🙂
 
Jak jsem vešla do dveří bytu (ještě s kabelkou přes rameno), řekla jsem si, že když je tak úžasná sobota a já už dlouho neudělala žádnou fotku, že je k tomu dnes ideální příležitost. 5,5 měsíce na HRT. Udělám si JEDNU fotku…
 
Rozkvetla mi orchidejka.
Má 12 květů a nádherně voní. Takhle mi ještě nikdy nerozkvetla. Chtěla jsem si jí vyfotit. (foto č. 120)
Chtěla jsem se vyfotit s ní. Chtěla jsem si dát jeden kvítek jako za ucho a začala jsem si s ní hrát, různě jí aranžovat a fotit se v její blízkosti. Miluju květiny, které kvetou. Byla jsem tak ráda, že mi tu radost svými bílo-fialovými květy udělala. Byla tak něžná a fotogenická! (Ale ještě nemám žlutou variantu, kterou bych taky moc ráda).
 
Z jedné fotky bylo nakonec fotek 200. 🙂
Když už jsem si myslela, že bylo focení dost a svlékla si rifle, že se hodím jen do domácí bílé sukně, tak když jsem procházela kolem zrcadla, musela jsem si dojít pro foťák znovu 🙂
Následovalo dalších 200 fotek, takže jich nakonec bylo něco přes 400.
Schválně jsem to spočítala, protože mě zajímalo, kolik z nich jich vyřadím.
 
V prvním kole jsem smazala opravdu ty nepovedené nebo rozmazané a tak mi jich zbylo použitelných 55 %.
Více než polovina! Jůů! Buď jsem začala být slepá, neobjektivní nebo mi narostly vlasy? Nevím.
Ale moje cenzura je dost přísná, takže jsem z těch 55 % vybrala opravdu jen ty, které se mi líbily nejvíce.
A zbylo mi jich 21 % (celých 85 fotek).
Nejspíš za to může ta orchidej.
 
Takové „skóre“ jsem ještě nikdy nezaznamenala a vlastně doteď nevím, čím to bylo.
Vím jen, že je neděle a já se toho bezva pocitu ještě nezbavila. 🙂 Před chvílí jsem přijela od jezera z Německa (zase jsem si aspoň trošku opálila nožky, když už pomalu končí léto), kam jsem vytáhla i Nikču a jejího malého brášku a teď tu sedím celá šťastná vysprchovaná a mám ohromnou radost ze života…
A do toho mi píše Robin, jak by chtěl být zrovna u mě a je mu smutno. Ale o něm až dál 🙂
 
Do veřejného fotoalba tyto fotky přidávat nebudu, ale sem je dám 🙂
 
Jasně, teď už budou všechny fotky bez hlavy 🙂
Néé, tuhle jsem si udělala proto, abych nafotila, jak se po půl roce na HRT začínají měnit tělesné proporce 🙂 Jsem z toho nadšená!!! Ještě prosím zvětšit zadek ano? Děkuji 🙂
Prsa jsou má vlastní 🙂
 
Nejdřív v riflích, ve kterých jsem šla ven schválně na poštu, přestože bylo vedro, až jsem se potom převlékla doma do sukně a začalo další neplánované focení :). (119)
 
(Fota č. 121, 122, 123)
 
Mamka mi říkala, že jí sousedka vyprávěla, jak jí fascinuje moje přeměna. Jak na mě ve středu koukala, když jsem šla do auta a nemohla uvěřit vlastním očím, jak mi to sluší. Ach… to tak potěší tyhle pochvaly. To místo je asi začarované, protože mě tam minule pochválil i jiný soused a mamka mi dnes řekla, jak jsem hezká, jenže od maminky to nepovažuji vůbec za objektivní, i když mi tvrdí, že to objektivní je :). Navíc to tak dokonalé nemůže být, protože to sama vidím a středeční procházka Hradcem Králové mi to vše jen hezky natvrdo potvrdila, což je dobře, protože jinak by mi až příliš narostlo sebevědomí.
Nad tím jsem už ale taky mávla rukou, protože MUDr. Chrobok mi udělal radost, kterou nemohl ten den zkazit vůbec nic a nikdo.
 
Při odchodu od mamky se mě ptala, jak si vytrhávám chlupy z nohou. Já je měla zrovna neoholené, tak jí říkám: „Vytrhávám si je epilátorem, ale teď je mám zrovna neoholené. Koukni, mami, pamatuješ, jak jsem měla vždycky tlusté husté chlupy? To bylo příšerné! Tohle z toho udělaly hormony…“ A ukázala jsem jí nohy, na kterých nebyly chlupy skoro vidět, jak jsou slabounké a řídké. Pouze z blízkosti asi půl metru to na silném světle bylo vidět. Mám ženské chlupy na nohách! 🙂 Ale i tak je budu škubat dál. Mám ráda nožky hlaďoučké a lesklé.
Totéž platí i o chlupech na rukách.
V tomhle po půl roce hormony opravdu zapracovaly hodně a mám z toho neuvěřitelnou radost. Dokonce bych řekla, že moje černovlasá kolegyně má chlupy mnohem viditelnější.
 
Příští týden jedu k Hance a jako na potvoru mi z ničeho nic napsal Robin (pražák), jestli náhodou nejedu do Prahy.
Tak jsem mu napsala, že jedu.
🙂
Jak tenhle rozhovor asi tak mohl dopadnout?
 
Jenže jediný muž, který to o mně ví, je Majo. Na toho teď čekám, až se mi po končící dovolené v jižních Čechách bez internetu dnes nebo zítra konečně ozve. Přála bych si to.
 
Robin neví nic. Snažila jsem se mu to nenápadně naznačit (vím, že mužům se musí říkat všechno narovinu, ale já nechtěla), jenže on mi na to jen řekl, že má nějaké tušení, protože je dost vnímavý. Jaké tušení to je mi ale říct nechce. To nic nemění na tom, že s ním mám rande, protože ho chce a já taky :). Ve skutečnosti to není rande, ale normální setkání. (To s Majom by to rande bylo).
 
Mám být v půl třetí u Hanky a on zrovna v půl třetí končí v práci v Praze, což je úplně ideální.
Řekla jsem mu, ať si od toho nic neslibuje, ale že bych ho opravdu moc ráda viděla, protože jde o kluka, který patří mezi ty, co ženu chrání, obdivují, hýčkají a není pro ně kus hadru.
 
Tak já se tu snažím o Maja, jsem k němu upřímná a místo prvního rande s ním, na které se během dovolené nerozhoupal, mě čeká rande s jiným. Já vím, vypadá to divně. Nehraju to na dvě strany. Ale k žádnému z nich nemám odpovědnost. Nechodíme spolu. A jsme přeci dospělí.
Nedokážu to odmítnout. Mám jen proto, že nezná moji minulost?
On je člověk, kterého mám ráda a chtěla bych ho poznat i ve skutečnosti, protože prostě chci. 🙂
 
Když jsem viděla, jakou měl radost, když jsem mu řekla, že bych se stavila nenápadně u něj v práci (on pracuje na veřejném místě v Praze), tak mi došlo, že pro něj asi něco znamenám.
 
Buď přijde a hned se otočí (aspoň na mě Linda, kterou beru s sebou pro pilulky, nebude muset tak dlouho čekat) nebo z toho budou 4 hodiny. Předpokládám první variantu, ale stejně ho chci vidět. Ne kvůli tomu, abych si něco dokázala (i když to je taky důležité), ale proto, že je fajn a nechci se omezovat kvůli tomu, že jsem v nějaké pitomé mezifázi, kterou už stejně dávno jako mezifázi nevnímám.
A Robinovi zrovna nic říkat nebudu. Majo byl ten první průkopník, kterému jsem to řekla, Robin bude první průkopník, kterému to neřeknu. Beztak to určitě tuší a stejně je pro se sejít (pokud to tuší správně) a jelikož jsme se domluvili, že to bude úplně nezávazné setkání bez vnímání toho druhého jako potencionálního partnera, že se sejdeme jako dva obyčejní dospělí lidé, tak se tím snížilo riziko bolesti z toho trpkého překvapení. Protože už si přeci jen pár měsíců píšeme.
 
Jen mě mrzí, že už se má od příštího týdne ochladit. Chtěla jsem si vzít ty černé šaty. I Robin říkal, že by mi to v nich v ten den moc slušelo. Tak kdyžtak hold budu mrznout 🙂 Já jsem taková divná osoba. Když je vedro, tak jsem jediná v kalhotách ve městě a když je zima, tak jsem zase jediná v šatech 🙂 Ještě jsem se s těmi teplotami nějak nezkoordinovala 🙂
 
Takže příští týden začíná být pro mě opět velmi napínavý.
Těším se.
Zapomínám, že nejsem ještě kompletní žena.
Vnímám už celý svět, sebe, okolí i ostatní muže, jakobych už tou kompletní ženou byla. Může za to real life test – tedy to, po čem jsem tak toužila. Žít už navěky v téhle roli (která vlastně není rolí, protože tou rolí byl Tom). To je přesně to, co mi vyhovuje a nechci už to nikdy změnit.
 
Když tu u mě byla Darinka a jely jsme po práci spolu pro šroubky do firmy, ve které jsem kdysi pracovala, byla jsem nesmírně nervózní, protože jsem tam takhle ještě nikdy nebyla. Snažila jsem se tu nervozitu potlačovat a myslela jsem si, že mi to šlo, ale za pár dní se mě Darinka zeptala: „Co to bylo za tu firmu, jak jsme tam tehdy jely a ty jsi byla tak strašně nervózní?“
Z toho jsem se ponaučila, že nervozita dokáže příšerným způsobem ovlivnit pohled okolí na mě. Že to prostě poznají, i když si myslím, že ne. Zatímco kdybych vystupovala sebejistě, jak to někdy někde umím, pak bych žádnou pozornost nepřitahovala.
 
Můj vnitřní pocit odráží mé chování a také chování okolí ke mě.
A to tak, že velmi.
 
Dvě slečny ve vlaku do Hradce Králové ho ovšem neodrážely. Byla jsem v to ráno naprosto sebejistá, nadšená, usměvavá a šťastná, že jedu za Chrobokem. Ony na mě taky neútočily. Vlastně bych řekla, že byly na mé straně, ale každopádně mě řešily.
Proč se tuto sobotu cítím najednou úplně jinak a proč mi k fotkám na facebooku píší kluci (protože ten profil mám ryze ženský, nikoli transsexuální), že jsem princezna, nevím.
Já chci být princezna.
A každá princezna hledá svého prince.
I ta ošklivá 🙂
 
 
V květnu 2012 jsem napsala článek s názvem Den matek, můj coming out a malá Markétka.
To byl takový dost zásadní článek, protože popisoval můj coming out u mamky, ale také setkání s malou okatou černovlasou Markétkou (8 let) – vnučkou sousedky – která tam jednou za rok přijede a občas zajde i k mé mamce na návštěvu.
Markétka je podle mě ale jasně a nepřehlédnutelně transsexuální a chce být klukem.
To proto jsem letos na jaře na semináři tak hltala přednášku Hanky Fifkové o transsexualitě u dětí a nechala si pak od ní poslat metodický pokyn pro dětské obvodní lékaře. Markétky maminka totiž o nějaké transsexualitě nechce ani slyšet. Dítěti v žádném případě v ničem nevyhoví a nepovoluje mu vůbec nic v souvislosti s touhou po chování v roli opačného pohlaví.
Na přednášce jsem se ale také dozvěděla, že u dětí nebývá transsexualita tak jednoznačná (až na výjimky, kterou si myslím, že Markétka je). Důležitým znakem je, aby u takto malého dítěte přetrvávala touha po životě v opačném pohlaví minimálně 6 měsíců. Já jí ale od května 2012 neviděla a tak jsme s mamkou domluvené, že jakmile přijde na návštěvu, dorazím tam taky.
Nechci a nebudu si tu hrát na odborníka, který jí může pomoct. Nemůžu ani zasahovat do jejího života, nad kterým je zodpovědná její matka. Chci pomoct jen jí a naznačit jí, že pokud touží po tom, abychom jí říkali klučičím jménem, tak jí tím jménem říkat budeme. Že pokud si nechce hrát s panenkami, tak si budeme hrát s autíčky a s největší pravděpodobností si na mě vzpomene, protože tehdy (v mých začátcích pokusu o přeměnu v r. 2012, kterou jsem pak přerušila), jsem vypadala opravdu jako někdo totálně mezi (ještě bez hormonů) a pamatuji si, jak mě řešila a ptala se na mě, jak to, že můžu nosit holčičí věci.
Její babička jí chce vzít na nácvik mažoretek – jako diváka. Vyzoušet, jestli se u ní projeví nějaký zájem.
Je někdy tak zvláštní, jak rodiče i okolí záměrně přehlíží přání, která se nám naše děti snaží říct… A přitom jsou tak viditelná a jasná.
 
Teď uvidím Markétku po dvou letech.
A těším se, pokud její touha nepolevila, jak jí udělám něčím radost, protože vím přesně, jak se takové dítě musí cítit. Zaslouží si přinejmenším porozumění.
Po týdnu odjede zase do svého světa v Praze domů a bude se muset trápit další rok svými představami, o kterých je ujišťována, že nejsou správné. Bude mít v hlavě ale jednu malou naději, kterou bych jí ráda dala já. A klid v duši, že některé myšlenky, které má, nejsou zlé a špatné, ale naprosto přirozené, a že za ně nemusí být kárána.
A budu při tom nesmírně opatrná.
 
 
————-
po hodině
————-
Já tu vždycky něco napíšu a ono je to za pár minut jinak.
Robin to ze mě vytáhl. Normálně jsme spolu flirtovali tak roztomile a hezky něžně a já zase nakousla to své „nebudu se zlobit, když na to naše setkání přijedeš a hned se otočíš zpátky“.
Řekl, že bych mu to už měla konečně říct.
Nechtěla jsem.
Psala jsem mu, že jsem si chtěla užít pár minut nebo vteřin normálního setkání, jaké prožívají všechny holky.
Ale chtěl to slyšet, tak to má.
 
🙂
 
Nevím, jestli to těm klukům vždycky nedochází… Říkal, že nikoho takového nezná osobně, že se mě pokouší pochopit a pak mi popřál dobrou noc, hezké sny a že se těší, jak si zítra napíšem a ať se nebojím.
Ptal se mě, jestli se může ptát na spoustu otázek, ale že se bojí, aby mi to nebylo nepříjemné.
 
Hm, to je sice fajn, ale já bych potřebovala konečně taky nějaké osobní setkání a reakce. Tohle mi moc nepomůže. Kluci toho napovídají…
 
Tak jsem zvědavá, jak tohle dopadne…
 
 
Před chvílí mi kamarád, co bydlí o pár ulic dál a známe se asi dva roky napsal, že když mě před pár dny naposledy viděl u auta, že kdyby nevěděl to, co ví, že si myslí, že jsem normální ženská, které to sluší. I jeho babička si to myslí, když jsem je potkala v obchodě.
Tak já už vážně nevím. Mám během týdne tolik extrémně rozporuplných reakcí. Jde mi ale o 100% správnou identifikaci a dokud nebude 100%, nebudu spokojená.
Ačkoli já už jsem vlastně spokojená teď.
Mám téměř všechno, po čem jsem kdy toužila. Už tohle je pro mě tak velké štěstí a dar, že bych neměnila ani za nic. Stále se toho štěstí nedokážu nabažit. A vší té ženskosti, která je mi dopřávána a na mě akceptována, nikoliv zatracována a vyčítána.

38 Comments

  • Sara

    10. 8. 2014 / 20:56 at 20:56 Odpovědět

    Ahoj Terezko,je neuvěritelne jaky jsi udelala od začatku pokrok,schvalne jsem moji ženě ukazala tvoji fotku a neřekla o Tobě nic a reakce moji ženy ,že jsi velmi pěkna ženska,mam v moji ženě skvelou oporu,ktera se mi snaži pomoci v mem trapeni.

  • Tereza

    10. 8. 2014 / 21:32 at 21:32 Odpovědět

    [1]: Ahoj Sáro 🙂 Jo pěkná ženská jo? 🙂 To mi nemůžete říkat tak často, jako v posledních dnech 🙂 Jsem pak z toho pořádně zmatená, i když mě to moc těší a přímo hladí na duši. Kéž by to tak bylo.

  • Lucka

    10. 8. 2014 / 22:28 at 22:28 Odpovědět

    tak opravdu ti to sluší víc a víc. jasně někdy se fotka nepovede chichi, ale to se stane i profesionálovi že člověk na ní nevypadá nejlíp. tobě to očividně zabírá, zato mě ty zelené nějak přestaly, né že bych to nečekala chichi. a orchidej máš fakt parádní, taky už po nich nějakou dobu pokukuju, jak to kvete je to nádhera.

  • Tereza

    10. 8. 2014 / 22:41 at 22:41 Odpovědět

    [3]: to víš, psa ani kočičku tu mít nemůžu, když se vracím domů pozdě, byli by tu celý den sami, tak mám místo nich orchideje – ty tu tak vždycky potichu věrně čekají na můj příchod a kvetou a kvetou… a já se s nimi jednou za čas pomazlím :D

  • Eda a Zorka

    11. 8. 2014 / 3:09 at 3:09 Odpovědět

    Terezko, moc Ti to sluší a shodli jsme se na tom s miláčkem oba. Zorka říkala, že jí připomínáš jednu její moc hezkou kamarádku 🙂 A k té orchideji velká gratulace, vážně voní? Zorka se tomu divila 🙂

  • Šárka

    11. 8. 2014 / 11:06 at 11:06 Odpovědět

    [8]: Tak to jste hodně hustý, v dnešní době, v tržním kapitalistickém systému orientovaného jen na výkon, růst, vyšší produktivitu a zisk majitelů či akcinářů, mít možnost si jako zaměstnanec v pracovní době soukromě surfovat na netu.

  • E&E

    11. 8. 2014 / 19:14 at 19:14 Odpovědět

    Nejlepší je, když je zaměstnavatel (sakra, nemam rád to slovo, pro mě je to prostě parťák, pro kterýho dělám to, co je potřeba) natolik osvícenej, že chápe, že je nejlepší nechat lidem volnost (a tolerovat jim i různý, pro většinovou populaci minimálně divný věci), neřešit, kdy a odkud se ta práce udělá (v mym případě ale stejně musim potkávat lidi, se kterejma spolupracuju) a orientuje se čistě na výsledek. Pak je ta spolupráce skvělá pro obě strany a všichni jsou spokojený, i když si někdo píše s někým na blogu a tak 🙂

  • A.

    11. 8. 2014 / 21:47 at 21:47 Odpovědět

    Sluší ti to. Myslím, že pokrok je jednoznačně vidět, máš daleko jemnější rysy v tváři. Mimochodem, jak vlastně dojdeš k tomu, že tě někdo ještě neidentifikuje jako ženu? Přece ti ten dotyčný nepřijde říct: "Slečno, vy vypadáte jako chlap." Prohlíží si tě? Co když si tě prohlíží z jiného důvodu? :-)

  • A.

    11. 8. 2014 / 22:23 at 22:23 Odpovědět

    [15]: To jsou ti lidi jasnovědci? Na začátku, kdybych se s tebou bavila, slyšela tě mluvit, stála proti tobě a nějakou dobu si tě prohlížela, tak to pravděpodobně teda poznám (běžně nerentgenuju pohledem lidi v supermarketu, na poště nebo na ulici, takže je možné, že bych přehlédla ledasco). Ale teď? Opravdu máš už rysy vysloveně holčičí. Jasně, nemůžu říct, že by ti neslušely kratší vlasy, ale delší ti prospívají, dělají tě mladší. Nevím, mezi jakými dívkami nebo ženami se tu tak kdo běžně pohybujete, ale řešit, jestli někdo za sebou nemá takovouhle minulost, by bylo asi to poslední, co by mě tak nějak napadlo, protože já koneckonců nepotkávám zase tak moc vysloveně žensky vypadajících žen a dam (těch biologických). Když jdu po městě v saku, na podpatcích a s rudou rtěnkou, připadám si málem nepatřičně. :-)

  • Lucka

    11. 8. 2014 / 22:51 at 22:51 Odpovědět

    [17]:přesně jak píšeš. většina lidí se s tím nikdy nesetkala, nebo to aspon netuší, a proto je to ani nenapadne že by takovou osobu mohli potkat tváří v tvář, tedy pokud to na nás není vyloženě a okatě poznat. jenomže jsou lidé kteří se s tímto už setkali nebo znají někoho takového ze svého okolí, a ty to napadne, a nebo huř ještě to nevybíravě řeší. a to jak známe všechny uplně zabije sebevědomí.

  • E&E

    12. 8. 2014 / 0:46 at 0:46 Odpovědět

    Že ty netolerantní blbce vůbec řešíte, holky. Kašlete na ně, vždyť jsou pro vás h…o na botě. Já mam z netolerantních lidí akorát srandu, protože boží mlýny melou, byť pomalu.

  • Lucka

    12. 8. 2014 / 20:44 at 20:44 Odpovědět

    [19]:oni něco pronesou na náš učet aby se pobavili nebo aby pobavili kamarády, nebo chtějí ukázat že je neošálíme, nebo si prostě jen rýpnout, a za deset minut si už na to ani nevzpomenou. zato nás to potom trápí řadu dnu či týdnu, a říkat si kašlu na ně moc nefunguje, prostě si to pamatuješ, a jsi zase šedá myška.

  • Tereza

    12. 8. 2014 / 22:25 at 22:25 Odpovědět

    [20]: samozřejmě že se předvádím, protože bez toho by nikdo nevěděl, jak vypadám 🙂 Můžu se taky nepředvádět, tenhle blog nepsat a žádné fotky nemít 🙂 Vždycky je na výběr. Já si vybrala tohle. I když mi ty fotky tady občas vadí, ale na druhou stranu mám ráda, když mi pak napíše nějaký kluk, který je viděl… jako třeba dneska.

  • Lucka

    13. 8. 2014 / 18:03 at 18:03 Odpovědět

    [29]:pokud lékaři mluví s člověkem budou se chovat profesionálně, ale za dveřmi jsou to lidi jako všichni ostatní, a my jsme dobrý terč na narážky a všelijaké vtípky, a věřím že si to většina z nich neodpustí a podělí se o to s příteli. ale nebudu křivdit všem, určitě se najdou výjimky.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.