Hrdinky mého života

Dobře, koukám, že některé z vás můj optimismus vyloženě vytáčí, tak na chvilku trošku zneutrálním a popíšu optimismus ne můj, ale někoho úplně jiného (aby to pořád nebylo jen na mně :).

 

Objevila jsem totiž jeden moc zajímavý blog.

Ti z vás, kdo umí anglicky, si mohou opravdu počíst na blogu s názvem „Hrdinky mého života (The Heroines of My Life).

 

Tento blog píše Monika z polské Varšavy, která je téměř u konce své přeměny a její blog je složen mimo jiné také z rozhovorů s MtF ženami z celého světa.

 

 

Jejím životním mottem je citát Kurat Cobaina:

 

V tuto chvíli je už na blogu 230 rozhovorů (!) (češku jsem nenašla – jen (krásnou) Turkyni pracující jako IT specialistka v ČR 🙂 a rozhodně není ani jeden demotivující.

Pokud jsem tu v předchozím článku mluvila o pesimismu, hodí se tu teď říct, že tento blog obsahuje 230 optimistických rozhovorů. Všechny ty slečny a ženy, u kterých probíhá nebo proběhla přeměna, motivují ostatní, aby se také vydaly na tuto cestu beze strachu a s nadšením.

 

Pokud je mi vyčítán optimismus, pak by měl být výčítán i dalším slečnám a potažmo i Monice, která svým blogem dává světu najevo, že my jsme ženy jako všechny ostatní a není třeba se pozastavovat nad tím, že nás tento fakt naplňuje a přináší nám radost.

 

Často jsou zde používána slova jako „extremly happy“ (extrémně šťastná) nebo „the best decision in my life“ (nejlepší rozhodnutí mého života).

 

Tohle prostě není o umělém optimismu. Ani o neumělém. Tohle je jednoduše nezpochybnitelná realita. Ať tomu věříte nebo ne. Může být snad něco jasnější, než výpovědi těch z nás, které jsou na stejné lodi? To je jako zavírat oči před tím, že svítí slunce a tvrdit, že nesvítí…

 

 

Tyto rozhovory najdete zde:

Monika: „Tento blog je o ženách, které jsou mou každodenní inspirací. Povídala jsem si s 230 ženami, ze kterých vyzařuje moudrost, krása, inteligence a láska. Tento blog je o ženách, které mi ukázaly, že existuje naděje i pro mě a že je lepší být nenáviděn pro to, kým jste, než být milován pro to, kým nejste.“

 

We are everywhere 😉

 

Moc ráda bych sem přeložila alespoň jeden rozhovor, ale já nevím který!!! 🙂

Všechny jsou úžasné a něčím zajímavé. A velké spoustě z nich to také moc sluší.

Monika se neptá stále na tytéž otázky, ale přizpůsobuje je situaci každé z nich.

Navíc každý rozhovor je doslova protkán soukromými fotografiemi, na které se dívám s otevřenou pusou.

Jde o 230 osudů, které mají všechny něco společného a přesto je každý jiný.

 

Musím přiznat, že mám z některých zase oči plné slz. Z toho, jak se to povedlo, co ty ženy dokázaly, jak jsou šťastné, mají partnery, rodiny a šťastný život normální ženy (nebo normální život šťastné ženy? 🙂 Vyberte si.

 

A nejde jen o mladé 20leté slečny. Jsou tu 40-50leté ženy a jak jim to sluší!

 

Jak bych mohla pochybovat???

 

 

Aspoň jedno (náhodné) interview sem ale vložím. Je sice náhodné, ale je v něm spouta velkých myšlenek. Ty se ostatně dají najít ve všech rozhovorech.

 

 

Monika: Dnešní rozhovor bude s Mieke B, mladou video bloggerkou, která dokumentuje svou přeměnu na YouTube. Dobrý den Mieke!
Mieke: Howzit Moniko. Děkuji za rozhovor, je to pro mě čest! (Pozn. Howzit je jihoafrický pozdrav).
Monika: Mohla bys říct pár slov o sobě?
Mieke: Je mi 25 let, jsem transžena žijící v Jižní Africe. Jako žena žiji od listopadu 2013. Jsem šťastná a spontánní osoba, která udělá všechno, aby mohla pomoci člověku v nouzi a dohlédla na to, aby byl šťastný a spokojený. Mám také ráda všechno, co mi poskytuje vzrušení, jako adrenalinový motosport a off-road jízda na kole. Možná vypadám jako městské děvče, ale v srdci jsem spíš farmářka.
Monika: Proč ses rozhodla sdílet své detaily o přeměně na YouTube?
Mieke: No, v Jižní Africe jsem sotva někdy slyšela o jiných translidech. Výjimečně ve zprávách a statistikách o trestné činnosti. Když jsem začala přeměnu, myslela jsem si, že jsem jediná trans osoba v zemi, ale postupem času mě kontaktovalo stále více a více lidí a já si uvědomila, že nás tu přeci jen pár bude.

 

 

Také jsem si myslela, že nebude možné projít přeměnu v ženu s ohledem na to, jakým mužem jsem byla, ale když jsem viděla na YouTube jiné ženy, pochopila jsem, že je to skutečně možné. Vím, že na YouTube existuje ještě spousta trans-vloggerů, ale myslela jsem si, že ten můj bude dobrý pro jihoafrickou transgender komunitu, když se mi podívají přímo do tváře, jak hovořím o věcech, na kterých jim záleží nejvíce. Vždycky mě potěší, když mi někdo cizí řekne, jak moc jsem se změnila od svého prvního videa. YouTube mi hodně pomáhalo při budování mého sebevědomí. Dokumentace mé přeměny ve videích se ukázalo být přínosem nejen pro mě, ale také pro mnoho dalších v mé zemi.
Monika: V jaké fázi přeměny jsi právě teď?
Mieke: V současné době jsem na HRT po dobu 10 měsíců. Zatím jsem měla skvělé výsledky s rozložením tuku v těle (postava), epilací, změkčením pleti a růstem prsů díky HRT a vypadám snad už jako žena i při mé výšce. Ještě za sebou nemám žádnou operaci, ale samozřejmě to mám v plánu.

 

Monika: Jak jsi spokojená s výsledky hormonální terapie a GRS?
Mieke: Ano, jsem s výsledky velmi spokojená. Je to „připrav se… pozor… aaaaa ČEKEJ!!“ Stejně jako u většiny věcí v životě chceme všichni okamžité výsledky, ale na všechny dobré věci se vyplatí čekat. Nejvýraznější účinky HRT se projevily po 6 měsících. To byla chvíle, kdy jsem se rozhodla žít jako žena na plný úvazek, protože jsem už začínala mít problémy s vystupováním jako muž. Lidé měli poznámky typu: začínáš vypadat stále víc a víc jako žena, co se to s tebou děje?“
Monika: Mohla bys popsat své dětství? Kdy jsi poprvé pocítila, že bys neměla být chlapec nebo muž?
Mieke: Moje dětství bylo docela obyčejné v jedné milující rodině. Měla jsem deprese, ale nevěděla jsem, že je to kvůli poruše pohlavní identity. Snažila jsem se jen žít a dýchat. Celé dětství jsem ale tušila, že něco bylo jinak, že nejsem v těle, ve kterém mám být. Kvůli konzervativní africké společnosti se o transsexualitě nebo změně pohlaví vůbec nikdy nemluvilo a tak jsem byla jen tím „zvláštním“ dítětem, které potřebuje být utvrzováno a vychováváno k tomu, že je chlapec. Až jsem si tedy nakonec začala opravdu myslet, že nechci být dívkou. Od svých 4 let jsem věděla, že chci nosit šaty, hrát si s panenkami (což jsem také dělala, když rodiče nebyli kolem), ale až ve věku 22 let jsem si uvědomila, že je to vážné, že potřebuji přeměnu nebo raději zemřu.
Monika: Pro většinu transžen byl nejvíce traumatizující čas strávený ve škole nebo na vysoké škole, kde musely čelit diskriminaci. Jaké to bylo ve tvém případě?
Mieke: V mých školních letech jsem opravdu nevěděla o mé poruše pohlavní identity, protože se mi to dařilo celkem dobře potlačovat. Když jsem se rozhodla ve 22 letech říct svým blízkým, že chci jít do přeměny, nebyli vůbec překvapeni. Prý jsem se jim to snažila naznačit už na střední škole, což si ale já nepamatuji. Mám naštěstí několik dobrých přátel, kteří mě podporují dodnes. Na střední a vysoké škole jsem byla trochu zlobivý chlapec, takže nikdo neměl podezření, že jsem trans. Tím pádem jsem nebyla obětí šikany nebo diskriminace.

Monika: Existují nějaké transtgender modelky, které jsou pro tebe vzorem?
Mieke: Ano určitě! Candis Cayne, Lana Wachowski, Laura Jane Grace, Jenna Talackova, Paris Lees, Lisa du Preez a mnoho dalších. Samozřejmě následuji také své kolegy z YouTube!
Monika: Co bylo nejtěžší na tvém coming-outu?
Mieke: Říct to své rodině bylo docela drsné. Byla to ta nejtěžší věc a i když jsem si nepřipouštěla, že to dopadne špatně, celý můj svět se zhroutil, když mi řekli, že už nejsem jejich součástí a pro ně jsem mrtvá. Je už to dávno, co jsem je viděla naposledy, ale myslím, že časem se to snad zlepší. Své přeměně jsem tak trochu dávala za vinu, že jsem přišla o rodinu a měla jsem kvůli tomu výčitky. Ale stále věřím, že přijde den, kdy za mnou přijdou. Do té doby se budu snažit být silná a pomáhat rodinám jiných transosob, které prochází podobnou situací.
Monika: Jaký je tvůj obecný názor na současnou situaci transgender žen ve tvé zemi?
Mieke: V posledním desetiletí se začala objevovat práva transgenderů i v Jižní Africe. Většina transžen ale žije v tichosti ve svém původním pohlaví a tak je těžké odhadnout jejich počet a bojovat tak za skutečnou rovnoprávnost. I když máme uzákoněných pár dobrých lidských práv, těžko říci, jestli se podle nich také doopravdy postupuje. Podle zákonů na papíře by transgender lidé neměli mít žádný problém žít svůj normální život, ale díky neznalosti veřejnosti je s námi stále zacházeno nespravedlivě, jsme odmítáni používat preferované toalety, nemůžeme si hned nechat změnit naše osobní doklady, máme díky tomu problémy se získáváním zaměstnání. Čím více se bude v Jižní Africe o nás mluvit, tím větší šance je na zvýšení informovanosti veřejnosti a bude tak možné zvýšit tlak na dodržování lidských práv.

Monika: Jsme svědky stále více a více coming-outů transžen. Narozdíl od předchozích let, některé z nich mají statut celebrit, nebo jsou velmi dobře známé, jen zmíním Lanu Wachowski (režisérka), Jenna Talackova v modelingu, Kate Bornsteinovou v akademickém životě, Lauru Jane Grace v hudbě nebo Candis Cayne v herectví. Máš také ten pocit?
Mieke: Ano. V Jižní Africe se to však neděje. Zato o zahraničních celebritách slýcháme často. Viděla jsem na internetu mnoho transgender osob od řidičů nákladních automobilů až po ženy procházející se na červeném koberci. Je důležité prolomit stereotypy nastavené v minulosti. U každé transosoby vidíme něco jiného, ale společnost si může uvědomit, že jsme stejně tak obyčejní lidé jako oni.
Monika: Jsi aktivní v politice? Podílíš se na nějaké lobbistické kampani? Myslíš si, že transženy v politice mohou přinést nějaké změny?
Mieke: Nejsem zapojena do politiky, ale podporuji ty, kteří jsou. Jistě, transžena může přinést nějaké změny – ale ne větší, než jakákoliv jiná žena v politice. My jako transženy žily na obou stranách života, takže jsme o to víc čelily nástrahám tohoto světa. Kdo by byl tedy lepší kandidát pro tuto práci?
Monika: Máš ráda módu? Jaký druh oblečení obvykle nosíš? Nějaké speciální módní vzory, barvy a trendy?
Mieke: Miluji módu! Před přeměnou jsem nosila jen trička, tříčtvrteční džíny a žabky, ale teď už je to všechno včetně doplňků! Pro každodenní nošení v práci nadále nosím módní džíny nebo dlouhou sukni v tmavších barvách. Nejsem si příliš jistá, co znamená být „chic“, ale to zřejmě odráží můj šatník. O víkendech a při zvláštních příležitostech ráda nosím šaty a podpatky, i když díky mé výšce vyčnívám nad všemi mými kamarády. Moje oblíbená barva je modrá, ale vypadám lépe v zelené a hnědé, takže většina mých šatů mají tyto barvy. Samozřejmě, že mám i nějaké černé, když cítím potřebu skrývat typické části těla „transženy“. Vždycky jsem nosila honosné náušnice a náramky. Když jsem doma, nosím přiléhavé tepláky a tílka.
Monika: Co si myslíš o transgender soutěžích krásy?
Mieke: Myslím, že je to úžasné! Je krásně vidět, že některé transženy vypadají lépe, než biologické ženy. Dokazujeme tak zbytku světa, že i my transženy můžeme být stejně krásné a „normálně vypadající“ jako každá jiná žena.
Monika: Jsi zapojena do života místní LGBT komunity?
Mieke: Jeden můj přítel a já se snažíme založit LGBT organizaci v naší místní komunitě (Mpumalanga provincie), která bude pomáhat lépe chápat naší komunitu a vyhledávat specializované lékaře, léky a terapeuty, kteří se specializují na práci s lidmi s těmito specifickými potřebami. Zatím je to boj, protože většina lidí s tím nechce mít nic společného, bojí se ukázat na veřejnosti a chybí nám finanční prostředky. Ještě stále se v Jižní Africe odehrává velká spousta zločinů z nenávisti vůči LGBT a tak se většina transgender osob snaží raději vyrovnat se svým osudem po svém. Ve svém YouTube kanálu se snažím těmto lidem pomoct.
Monika: Co bys doporučila transgender ženám, které se obávají přeměny, diskriminace a nenávisti?
Mieke: Moje rada zní: Jděte do přeměny co nejdříve! Čím mladší začnete, tím lepších výsledků dosáhnete a také lidé kolem vás se snadněji přizpůsobí vaší nové roli. Pokud začnete později, může to způsobit komplikace v zaměstnání, v manželství, atd. Takže čím dříve, tím lépe. Pro teenagery a mladší generace je snažší přijmout své transgender vrstevníky mezi sebe, než pro starší generace. Vidím ale, že veřejnost stále více přijímá takové osoby a je jim stále více otevřená, než tomu bylo dříve. Mají na to vliv i média a technologie. Pokud jde o diskriminaci, je těžké něco radit, protože je to něco, co se děje kdekoliv a kdykoliv v daném okamžiku. Někdy je možná lepší vyhledat právníka před coming-outem na pracovišti, abychom se vyhnuli okamžitému propuštění a soudních bitev pro záchranu našeho zaměstnání.
Je politováníhodné, že mnoho transgender lidí kvůli tomu přijde o práci. Že jsou trans a nejsou považováni za „normální“ zaměstnance. Je dobré si také dát do pořádku finance. Je to po nějakou dobu nákladný nikdy nekončící příběh. Pokud jde o nenávist, jsem šťastná, že jsem ji dosud nezažila. A ráda se vždy pokusím zabránit situacím, kdy by k tomu u některého z transgenderů mohlo dojít. Nikdy jsem nešla ven v noci, aniž bych nebyla obklopená skupinkou mých přátel a nikdy jsem nechodila na riziková místa. Buďte si vědomi této situace a ujistěte se, že jste vždy v bezpečí. Ve většině případů lidé nenávidí trans osoby jen protí, že nechápou, o čem to je.
Monika: Jaké plánuješ další kroky v současné době a kde se vidíš v příštích 5-7 let?
Mieke: Nedávno jsem začala žít jako žena na plný úvazek a už tak žiji několik měsíců. Najednou jsem přestala cítit ten strašný pocit, že všechno musím mít hned, někam spěchat a dokončit přeměnu v mžiku. Mám klid, cítím se pohodlně a spokojeně sama se sebou mnohem víc, než předtím. V příštích dvou letech mě čeká feminizační operace obličeje a odstranění ohryzku. Možná i zvětšení poprsí. Až potom budu úplně připravená na operaci pohlaví. Považuji se za ženu už teď, takže není kam spěchat. Kromě přeměny bych ráda dokončila svá studia a získala titul v Pozemním stavitelství. Jakmile školu dodělám, chtěla bych se usadit, vdát a mít dvojčata jménem Nathan a Graham. Dívky přeci mohou snít ne? Završením mého úspěchu bude má vlastní rodina.
Monika: Mohla bys říci, že jsi teď šťastná žena?
Mieke: Určitě! Nikdy jsem nebyla šťastnější než předtím. I když se některé věci zhoršily (rodina, peníze, atd.) jsem stále šťastná a každý den se probouzím s úsměvem! Pokud si vzpomínám, tak před pár lety se mě něco takového vůbec netýkalo. Nemám ponětí, jak jsem mohla tak nešťastná a v depresích vůbec žít. Je úžasné, jakou změnou můj život prošel, jakmile jsem se začala chovat tak, jaká doopravdy jsem. Mohu se vší upřímností řícti, že jsem moc ráda, že jsem naživu!
Monika: Mieke, bylo mi potěšením s tebou udělat rozhovor. Díky moc!

7.3.2014

 

 

Původně jsem chtěla tady skončit, ale musím vyzdvihnout pár myšlenek, protože se mi tak líbí!

Snažím se tu o totéž, o čem Mieke mluví v posledním odstavci. „Nemám ponětí, jak jsem mohla tak nešťastná a v depresích vůbec žít.“

Kdykoliv potkám kohokoliv, kdo ještě neudělal ten první krok (z jakéhokoliv důvodu), vidím smutnou zoufalou tvář bez jiskry v očích a bez úsměvu. A nemůžu se na takovou tvář dívat. Mám v sobě zakódované alespoň se pokusit dostat takového člověka na správnou cestu.

Není jiné cesty.

A budu to opakovat pořád.

 

Potom se mi moc líbilo, jak popisuje změnu svého postoje, jakmile začala žít jako žena na plný úvazek. Že najednou přestala cítit tu nezkrotnou touhu mít všechno teď hned v mžiku. To je jednoduché – najednou to všechno totiž máme a můžeme si to užívat každý den. Proto vstáváme s úsměvem. KAŽDÉ RÁNO. Tohle vážně není ani tak o optimismu, jako o realitě.

 

Líbí se mi její sny o rodině. Taky bych se chtěla vdát… Nejhorší je, že mám teď v mé současné situaci úplně konkrétní představy, jak by měl takový můj ženich vypadat a pokud se jím nestane, budu mít nasazenou laťku hodně vysoko :/

 

Její rada: „Jděte do přeměny co nejdříve!“ je radou úplně všech. A přesto lidé sedí, leží, stojí, otálejí, přemýšlí, dny plynou, roky plynou…desetiletí plynou…

 

Mieke vzala přeměna rodinu úplně tím nejhorším způsobem. A přesto je šťastná.

Já svoji rodinu neztratila, ale přišla jsem o každodenní radosti se svojí dcerkou, za kterou jsem ale šťastná, že jí mám a vděčná i za to málo dní, kdy můžeme být spolu. A stejně jsem šťastná!

 

Neexistuje vyšší level štěstí než ten, kdy můžeme být sami sebou.

 

I o tom je tenhle blog.

Ne jen o mně, o mé radosti, euforii a optimismu, který má jasný zdroj (jak je vidět i na ostatních).

 

Je potřeba nás občas nakopnout (vím to sama z vlastní zkušenosti), tak se teď snažím nakopnout zase já vás! 🙂

A je jen na vás, zda se příští ráno probudíte s úsměvem nebo ne.

Věřte mi.

 

Cesta ke štěstí je tak krátká, jako cesta k vašemu mobilu…

222 317 185 (pondělí – středa do 12 h.)

Ne, nepište maily.

Přijde vám odpověď, že máte volat na tohle číslo, kde se můžete u sestřičky objednat. 😉

Nestyďte se už konečně za to, kým jste a začněte se mít rádi!

 

V ČR se počet transsexuálů (na základě celosvětové četnosti) vypočítává zhruba na 30.000.

Od první operace v r. 1942 bylo ale provedeno jen něco přes 1000 operací.

To znamená, že někde mezi námi žije ještě 29.000 transsexuálů (MtF i FtM).

 

Hlavně tam prosím nevolejte všichni najednou! 😉

 

——–

Protože jsem holka zvědavá, využila jsem kontaktu na Moniku, abych zjistila detaily o přeměně u našich sousedů v Polsku. O tom připravuji článek.

Ale Monika mě poprosila, jestli bych jí nepomohla najít některou z vás, u které už několik měsíců probíhá přeměna nebo jste po ní (klidně i několik let), umíte anglicky, nevadilo by vám zveřejnit pár fotek a chtělo by se vám být součástí její úžasné sbírky rozhovorů jako první Češka!

Napadla jsi mě ty, Michelle 😉 Určitě bys měla světu, co říct. Ale nutit nikoho nebudu. Pokud se nikdo nenajde, tak Česko pro ostatní holky z naší planety zůstane stále zemí neznámou.