otєrєzє.cz

Pod deštníkem

25. 9. 2014 / 19:06 / 16 Comments
Prší. Kapky deště jako malé krystalky zkrášlují tvé řasy. To říkáš ty. Ale já si myslím totéž o tvých očích. Vytahuješ deštník a schováváš mě pod něj. Není moc velký, tak mě chytneš kolem pasu a tiskneš pevně k sobě. Líbí se mi to. Snažím se sladit s tvým krokem. Smějeme se tomu, jak nám to nejde. Ulicí zní klapot mých kozaček. Vůbec nevnímám zimu ani mokro. Jen tebe, tvé teplo, tvou vůni, tvůj hlas, který svou rezonancí a melodií prorůstá celým mým tělem a úplně automaticky mě jako ladička ladí na tu nejhezčí frekvenci – na tu naší.
 
Deštník je velezvláštní věc. Pro jednoho střecha, pro dva objetí.
 
Uklízím tác po chlebíčcích, přivoním k pugetu růží na stole, dívám se večer v koupelně do zrcadla a říkám si, tak na tuhle tvář ses celý večer díval a přesto jsi mě tolik chtěl… Odlíčím se, ještě přečešu vlasy a v bavlněném pyžamu vklouznu pod peřinu, kterou jsem ještě před chvílí přikrývala tebe…
 
Je večer.
Odjel jsi.
A já usínám sama.
S tvými doteky vtisknutými do mého těla, s tvými polibky, co nechci si nikdy ze rtů slíznout, s tvými slůvky šeptanými do ouška, které si navždy tyto zdi zapsaly do svých záznamů.
 
Divíš se mi, že mi chybíš?
 
(Jen) ten deštník jsem si vymyslela.
Chtěla jsem si to právě teď představovat a chtěla jsem si myslet na tebe, protože když na tebe myslím, je mi hezky.
 
 
 
Dnes za mnou do práce přijel zástupce jedné z největších firem vyrábějících obaly. Jak mi později řekl, naplánoval si tuto návštěvu schválně až tak po půl roce od chvíle, kdy jsem všem kolegům a dodavatelům začátkem dubna rozeslala e-mail s informací, že od teď už nejsem Tomáš, ale Tereza.
„Mně se líbilo, jak jste nás všechny dodavatele prostě postavila před hotovou věc. Říkejte mi Terezo a žádná jiná volba. Prostě hotovo. Jasné, výstižné.“
Pepa Siřínek je dobrosrdečný člověk, který mi výslovně řekl, že se nikdy za své jméno ani činy nestyděl a mohu ho tedy jmenovat kde chci celým jménem. (To mě nadchlo, tenhle přístup). Říkala jsem mu, že tu chráním soukromí každé z nás, což je pochopitelné. Všechny se tak bojíme, abychom nebyly (nebo jednou nebyly) spojovány s transsexualitou. Nebudu rozebírat proč. Je jasné, že žádná z nás by dobrovolně nešla točit dokument ČT nebo se nafotit do časopisu.
 
Pepa je obchodní zástupce, se kterým si snad každý člověk musí rád povídat. Není to jen o práci. Je to uvolněný veselý rozhovor, při kterém se toho mnohdy vyřeší více, než při strnulém obchodním jednání.
 
Když jsem si pro něj šla ze schodů k vrátnici, zůstal stát a díval se na mě. Zůstalo tedy na mě probrat ho z mrákot a odlehčit situaci, tak říkám: „Vy tady na mě čekáte a já zase čekala na vás. A teď už jsme se dočkali, tak prosím pojďte se mnou nahoru.“
První věta, kterou mi řekl bylo: „Nezlobte se, ale já vám to musím říct. Já jsem úplně v šoku. Víte, já jsem si říkal, jak asi budete vypadat, měl jsem strach, že budete mít spoustu mužských rysů, že budete vypadat jako chlap, ale tohle jsem tedy vážně nečekal. Upřímně – opravdu vám to sluší.“
Aaaaach.
To se tak hezky poslouchalo. 🙂
Začala jsem se zase stydlivě culit, poděkovala a chtěla přejít na jiné téma, ale ono to nešlo.
Zajímala ho spousta věcí.
Co na to kolegové, co dodavatelé (nasmáli jsme se při mém vyprávění o nedávném setkání s dodavatelem, který pomlouval pana Nováka a říkal, že s „ním byla hrozná spolupráce, ale s vámi – to je jiná!“ :). Neustále se na mě díval, usmíval se a já měla radost, že mi řekl tolik povzbuzujících věcí. Ačkoli – přiznám se – už jsem si na to zvykla 🙂 Že procházím. Ujistil mě, že si je jistý, že cizí lidé už mě musí oslovovat jako ženu a většina těch, co mě znali z dřívějška také. Snažil se mě vizuálně porovnávat s Tomášem. 🙂
A já sebejistě seděla, povídala a měla radost, že potkávám člověka, který je na naší straně – na straně nás všech, kteří takové lidi potřebujeme a i když jsme pak probrali i pracovní věci a jeho, tak to stejně zase skončilo u mě :).
 
Věděla jsem, že má dnes dorazit a tak jsem se oblékla do vínového trička v hodně ženském střihu s velkým výstřihem a vzala si ještě krásný růžovobílý šátek od Káti (z Havířova). A protože jsem byla včera pozvána na večeři (mým bývalým kolegou), měla jsem čerstvě nalakované nehty krásně zářivou červenou barvičkou, kterou mi pochválila i kolegyňka 🙂
 
Před panem Siřínkem jsem měla ještě jednoho obchoďáka. A dobrý 🙂 Prostě normálka 🙂 Dobrý den. Dobrý den paní Nováková. Ruka, úsměvy, voda, představení firmy, komunikace, rozloučení.
Žádné podezřívavé pohledy, žádné dotěrné otázky, žádné civění.
Naprosto normální schůzka referentky nákupu s obchodním zástupcem 🙂 Ženy s mužem (protože takové jednání je jiné, než muže s mužem. Já o tom musím přeci něco vědět 🙂 Veškerá komunikace ženy s mužem je jiná. Na úplně jiném levelu mnohdy s podtexty a nevědomky vysílanými signály, které si muž s mužem nevyšlou (téměř 🙂 nikdy.
 
Včerejší večeře s bývalým kolegou byla parádní. Využila jsem možnosti obléknout se do šatů a kozaček a … prostě jsem se chtěla líbit 🙂 Proto, že jdu do společnosti i sama sobě.
 
Popovídali jsme si o starých časech na úřadě a taky o tomhle blogu. Řekl mi, že byl tak naštvaný, když ten blog našel a začetl se do začátku v r. 2012 – proč prý jsem mu to už dávno neřekla? Tak rád by mi pomohl…
 
Neřekla bych to nikomu na světě. Nikdy ani za nic! Do hrobu jsem si to tajemství chtěla odnést.
 
Škoda, že bylo tak málo času.
Poslední dobou si vážně ráda povídám, ráda chodím mezi lidi, ráda se bavím a ráda poznávám i lidi nové. Tereza je jiná, než byl zamlklý a věčně utrápený Tom.
Cítím se jako orchidej, která právě rozkvetla nejméně patnácti květy! A to jsem teprve 7 měsíců na HRT.
 
Zjistila jsem, že se mi začínají ozývat lidé, které znám z minulosti a čtou tento blog 🙂
 
Jiřko, zdravím 😉
 
A nebudu jmenovat všechny.
Trochu se stydím, protože tohle nebylo určené pro vás – mé blízké a z mého okruhu. 🙂 Tohle bylo určené pro mě, abych se nezbláznila a potom pro ostatní holky, abych jim ukázala, že přeměna je úžasná příležitost, jak se definitivně zbavit svého balvanu v hlavě a není to ani složité ani smutné, jak si někdo může myslet.
 
Snad to ale pomohlo i lidem, kteří o tomhle neměli dříve ani ponětí a teď jsem jim snad ukázala, že nejsme žádné zrůdy.
 
Opravdu si každý den od 8.4.2014 užívám své povolené „zlegalizované“ ženskosti plnými doušky, každý den si celá šťastná vybírám něco na sebe, maluji se (stačí jen linka na očích a mám takovou radost :), řeším, jaké boty na zimu, jaký lak na nehty, jakou vůni do bytu, jaký kabátek, jakou barvu na vlasy, jaké šaty, abych se někomu líbila…
Je toho tolik, čeho se dá užít!!! Normálně se z toho asi zblázním. 🙂 Nevím, co dřív. 🙂
 
Neexistuje pro mě svobodnější, dokonalejší a hezčí stav, než být ženou.
Pomalu se vzpamatovávám z toho 36letého vězení a začínám chápat a věřit, že já jsem se nikdy jako Tom nenarodila.
Vždycky to byla, je a bude jen Tereza…
 
Jako vy všechny, co jste Leničkou, Luckou, Šárkou nebo Markétkou.
I vy si zasloužíte žít svobodně a šťastně, holky.
Ale nikdo to za vás neudělá 😉 Myslím ty kroky.
 
Nemůžu si pomoct.
Jsem přesvědčená (a teď zcela logicky), že je opravdu jen jediná cesta.
 
Jak by mohla být ještě nějaká jiná, která by nás naplňovala více?
Všechny ostatní jsou jen slepé odbočky, které nám částečně mohou vyplnit tu touhu po štěstí něčím jiným… Sladkými malinami při cestě (co se každou chvíli dojí a nejsou), prosluněnou pláží (co se občas zatáhne černými mraky), roztomilým kukučem malého liščátka, které sice vidíme denně rozzářené, ale když s námi zrovna není, jsme myšlenkami úplně někde jinde a ten balvan nejen že tam je. On ještě narůstá.
Tyhle cestičky nikdy nenahradí a ani nemohou nahradit tu jedinou správnou.
Říkám to proto, že tu teď sedím se sponkou ve vlasech, prstýnkem s perličkou, stříbrným náramkem, vínovým tričkem s volánky a tváří tak krásně hlaďoučkou, že si ji někdy musím sama pohladit, jak ráda se kochám tou ženskostí, která tu najednou je. Není jen v mých představách, v mých snech a v mých nesplněných přáních. Nemusím jí už dokonce ani vyhledávat na překrásných ženách po mém boku.
Je to něco, co bych jako žena od narození NIKDY neřešila 🙂 Nezažila bych tuhle radost z přeměny, tohle rozkvétání ani to štěstí z toho, že si můžu říct: Já jsem tak ráda, že jsem ženou!
 
Myslím, že si to klidně, holky a ženy, můžete občas říct i vy ostatní, co jste to štěstí měly už od narození…
 
Ano, skutečně – není mi blbě. Nejsem otrávená. Nemám deprese. Nemám vztek na celý svět. Jo, jsem pozitivní. Jsem nadšená. Ano, mám radost. Jo, jsem šťastná.
A nemůžu s tím prostě udělat vůbec nic!
 
Vlastně ani nechápu, co bych s tím měla dělat? Nutit se do toho, abych nebyla tak nadšená a šťastná?
Co je to za blbost?
 
Veškeré narážky na mojí radost jsou jen závist.
Nic víc.
 
A přitom je tak jednoduché se radovat.
 
Kdy ses Anito naposledy z něčeho radovala?

16 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.