otєrєzє.cz

Slečna Culíčková

6. 9. 2014 / 11:32 / 13 Comments
Myslela jsem si, že už nemohu být ve větší euforii a že už se nemohu cítit ženštěji.
Mýlila jsem se.
Neexistuje nic, co by překonalo objetí, přitisknutí, zahřátí nebo polibky muže. Muže, který (přirozeně) bere svou partnerku jako ženu.
 
To, proč už jsem pět dní nenapsala žádný článek má svůj důvod. Vlastně důvody dva. Přišly situace a pocity, které žena nevypráví úplně každému. Nechává si je pro sebe nebo pro svou nejdůvěrnější kamarádku a přestože to souvisí s tématem tohoto blogu, necítím, že zrovna on (blog) by byl tou nejdůvěrnější kamarádkou 🙂 A druhý důvod je ten, že jsem jednoduše neměla možnost sednout sem a psát, ačkoli bylo o čem, ale psala jsem jinam a někomu jinému jen pro jeho oči.
 
Vůbec si neuvědomuji, jak rychle se ten můj vlak rozjel a na každé zastávce mě čeká něco ještě hezčího a úžasnějšího, než dříve. A všechny ty zastávky jsou opravdu jako ve vlaku, protože když jedete po cestě, kterou jste ještě nikdy nejeli, překvapují vás všechny ty malebné zastávky, barevná nádraží, květiny v oknech a lidé, kteří na nich nastupují k vám do vlaku nebo dokonce vedle vás. Sednou si a stanou se součástí vašich životů.
 
Během přeměny existují tzv. „dny, po kterých už nikdy nebude nic, jako předtím„. Jednoslovný název se mi ještě vymyslet nepodařilo. 🙂 Už jsem takových dní pár měla: 23. listopadu 2013 – první návštěva ženy, která měla už vše za sebou, což byla poslední kapička k tomu udělat ten první krok (který už byl ve skutečnosti dávno udělán); 5. prosince 2013 – první laser; 8. duben 2014 – den, kdy do práce poprvé přišla Tereza a teď 5. září 2014, kdy se stalo něco, co mě vyšvihlo vysoko do výšin, ve kterých jsem ještě nikdy nebyla a chci ještě… pořád… znovu…
 
Vím, že jsem ovlivněná i hormony (taky to tak včera podle toho vypadalo :), ale nemohu si pomoct.
Cítím se šťastná, jako nikdy předtím. A vlastně to tak doopravdy je, protože je to poprvé, co je vše na těch správných stranách a tak, jak má být. Žádné skrývání, žádná hra, ve které hraji v kostýmu, který jsem dostala omylem…
 
Sedím tu zasněná, (krásně) nevyspalá, nevědomky mám na tváři nekonečný úsměv a nemůžu se soustředit na nic jiného, než na NĚJ.
 
Cítím se úplně stejně, jako holka, která přišla ze svého prvního rande…
Sebevědomá, neohrožená, šťastná …a poněkud MIMO 🙂
 
Proč jsem tak dlouho čekala na objetí, vůni a polibky muže?
Po včerejšku jsem omládla o dalších 5 let.
 
Když jsem tu na blogu hledala datum, kdy jsem se poprvé sešla se ženou, která je kompletně po přeměně, byla v tom článku moje fotka tak, jak jsem za ní tehdy jela. Myslela jsem si, že vypadám dobře, že je tam kus ženskosti (bylo to 3 měsíce před HRT), že mi to sluší… 🙂
Mám sto chutí tyhle fotky smazat 🙂 Ale nechám je tam. To už totiž nejsem já – ještě větší bříško, paruka a celkově ta tvář nesouhlasí s tou, kterou mám dnes.
Vlastně mě to potěšilo. Přestože jsem si myslela, že se toho za půl roku až tolik nezměnilo.
 
Ale změnilo.
My to nevidíme, protože se vidíme v zrcadle (několikrát) denně. Nevidí to ani naši kolegové, kteří nás také vidí denně, ale můžeme to vidět, když se podíváme na starší fotky a musíme se nad nimi usmát, protože zatímco tehdy to bylo maximum a dá se říct vysněný dosažitelný ideál, teď jsme už někde jinde.
 
A stejně, jako si dnes myslím, bůhví jak mi to před odchodem na rande nesluší, budu za rok říkat, jak jsem na něj mohla vůbec takhle jít??? 🙂 Ale to je maximum, které ze sebe dokážeme vydat.
Když jsem přišla v lednu konečně k Hance, řekla jsem jí, že to co vidí už víc vylepšit nedokážu a proto potřebuji její pomoc.
Ta přišla. 🙂
Včera večer (a v noci) jsem byla celou dobu přesvědčována, že nechápe, čeho se před ostatními lidmi bojím, že takovouhle krásnou ženu přece nemůže nikdo poznat (myšleno odhalit její minulost). Dával mi to najevo tak hezky a tak intenzivně, že jsem tomu začala zase o něco víc věřit.
 
 
Tuším, že ještě takových zásadních přelomových dní pár přijde a těším se ně 🙂 Vždycky mě posunou o takový kus dopředu! Za svým cílem. A kolikrát ani nečekám, že to bude taková síla. Síla, která mě nesrazí na zem, ale popostrčí o tolik dopředu, že mi vždycky chvíli trvá, než se tam rozkoukám 🙂 A na téhle zastávce já se tedy rozkoukávám mooooc ráda, protože je to tady opravdu příjemné.
 
Ještě nikdy jsem se necítila tak žensky, jako včera večer. Neměla jsem pochyb, že já jsem žena a on je muž. A myslím, že o tom nepochyboval nikdo, koho jsme včera míjeli v ulicích města, kde mě pevně držel za ruku… Ten pocit NELZE popsat. Ten pocit znají jen ženy, které někdy nějakého muže měly.
 
 
Včerejšek byl ale výjimečný ještě něčím 🙂
Netušila jsem, že mé vlasy dorostly do takové délky, že by z nich šel udělat culíček. Nebo dokonce dva – tedy vyloženě ženská záležitost (protože jeden muži nosí běžně, ale dva ne). Nenapadlo mě to už vyzkoušet, přestože jsem si to moc přála. A nebyl to nápad můj, ale jeho, když mi vyprávěl sen, který se mu o mně zdál. (Jaké to je, když žena vstupuje do snů mužů??? Nedokážu to slovy popsat!)
 
Tak jsem si vzala dvě gumičky a udělala dva culíčky 🙂 Bylo mi jedno, jestli to je nebo není dětinské. Nebudu je nosit denně, ale měla jsem radost, že to jde a v práci jsem pro něj udělala tuhle fotku (foto č. 137):
 
Teď je krásné slunečné sobotní ráno na začátku září, já se tak nějak probouzím do jednoho z nejhezčích dní vůbec a už jsem si udělala culíček 🙂 Protože můžu! A můžu si ho dělat kdy chci. Skončila doba, kdy jsem mohla mít na hlavě pořád tentýž účes! A čekám, až nastane doba drdůlků, copánků a dloooouhých culíčků posazených na stranu dopředu.
 
Ještě v týdnu jsem přemýšlela nad tím, že jsou dny, kdy jsem nadšená, šťastná a bezstarostná, kdy neřeším svoji (ne)dostatečnou ženskost, protože ji beru jako samozřejmost a jsou dny, kdy se tak necítím, kdy jsem nejistá a pozoruji všechny ostatní cizí lidi, které potkám, jestli mě nepozorují, jestli mě neodhalují a bojím se předem něčeho, co tak vůbec nemusí být (ale může).
 
V týdnu jsem přišla do práce a vrátná (mladá paní) mě zastavila a říká: „Vy máte ale krásnou bundičku!“ No mohl ten den začít lépe? Ten den přišla i kolegyňka a prozpěvovala si, ten den bylo všechno takové, jak má být – pozitivní, veselé a všechny starosti se stávaly menšími.
 
Žádný z těch dnů se ale nevyrovnal tomu včerejšímu…
 
Slečna Culíčková, jak jsem byla včera večer z legrace oslovována, se vyfotila před a po schůzce. Anetka mi totiž říkala, ať tyhle dvě fotky udělám.
Nechápala jsem.
Pochopila jsem, až když jsem udělala tu druhou po návratu domů v noci.
Domů se totiž vrátil jiný člověk…
 
Tahle je před odchodem: (foto č. 136)

13 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.