otєrєzє.cz

Strašně pesimistický článek

27. 9. 2014 / 15:58 / 24 Comments
Máte pravdu. Dost bylo optimismu, radosti a nadšení.
Je na čase stát se pesimisty!
Vždyť už vám všem musí být špatně z toho kritického nedostatku pesimismu tady.
 
Všechno je tak dobré, dokonalé a krásné. A pořád! To už přeci není možné. Nesnesitelný optimismus! Říkáte si, jak to? Vždyť takový život nemá nikdo na světě. Ona určitě píše jen o tom dobrém a to zlé cenzuruje. Ona nám vlastně lže! Taková ta přeměna přece nikdy být nemůže. Nevěříme jí to.
 
Tak tady je konečně to zlé…
 
 
Ach mé pánské kožené bundy, mé milované hnědé a modré vytahané tepláky, mé černé slipy a plísňové rifle – i vás se musím zbavit. Takových peněz jsem za vás dala! Ta bunda stála 4000! No to ne, tu si nechám. Přece ji nevyhodím? Ale nosit ji už stejně nebudu, tak co s ní? To už nikdo nekoupí. A tak zabírá místo ve skříni jen proto, že byla drahá a denně mě štve, že ji tu mám. Doprčic co s tím?
 
Je přímo nesnesitelné, když jedu autem z Prahy a nemůžu zastavit na kterékoliv mezi, abych se vyčůrala jako dřív jen vystrčením pindíka z kalhot. Musím svléknout kalhoty, kalhotky, do podřepu a hlavně najít místo, na kterém nebudu vidět. Nejlépe zajet hluboko do lesa a nechat se pozorovat zvědavými srnkami a… ups! Šlápla jsem do zaječích hovínek.To jsou boty za 2000! No nevykašlali byste se na to?
 
Zase se namalovat. Musím vstávat o 20 minut dřív, abych na svou tvář napatlala tu příšernou béžovou hmotu a natřela řasy tím černým blivajzem. Lesk na rtech se lepí a půl hodiny si na hlavu stříkám lak, aby mi ty prameny držely tam, kde mají. Jen co vylezu, zafouká vítr a všechny vlasy jsou hozeny do naprosto jiného směru. Šátek kolem krku mi vítr odhodí dozadu a je poskládán chaoticky. Vzteklá nasedám do auta a jedu do práce, kde mile ráda přenesu svoji příšernou náladu na ostatní.
 
Ježiši nemám boty na podzim – a na zimu – na jaro – na léto. Na předjaří a na předpodzimí, na noc a na den a taky na doma a k doktorovi! To zas bude pryč celá výplata během dvou dnů. Dřív mi stačily jedny špinavé tenisky. No nebyl ten život jednodušší?
 
To jsem si mohla myslet – už zase mě balí chlapi! Fakt vopruz. Nuda. Snaží se být milí, ale já je odhalila – ve skutečnosti jsou to všechno otrapové, co mě chtějí jen zostudit a dokázat, že oni jsou tu páni tvorstva a všechny ženy je musí poslouchat. Tak to teda ne. Přece nebudu ztrácet čas nějakými přiblblými sladkými řečmi o mé kráse? Jsou to jen lži a nic víc. A už vůbec se na ně nebudu usmívat. Pokud možno se co nejvíce mračit. To bude nejjistější. Tím zajisté každého pro příště odradím.
 
Už mě nebaví psát své dlouhé příjmení s tím -ová na konci. Nikam se nevejde. A ty dlouhé sms, co musím psát! Není to náhodou diskriminace? Víte o kolik znaků musí žena v životě napsat víc, než muž, kvůli té příšerné češtině, která rozlišuje rody a všude přidává písmenko „a“? Normálně před soud bych to hnala. Před evropský rovnou. A zakázala bych genderovou rozdílnost češtiny. Asi začnu psát zase v mužském rodě. Jestli se někomu ten ženský líbí, tak je zřejmě padlý na hlavu.
 
Venku je zase vedro, ale ty mé špeky! Kdo má pořád nosit ty přiléhavé letní šaty? Nesnáším šaty! Mám v nich vypadat jako modelka a zatím? Si to zkuste. 14 dní je vybíráte na netu, pak jich 10 vrátíte, než vám jedny budou, tak si je jdete radši koupit do obchodu, ale v tomhle městě bohužel žádné hezké neexistují. Jste z toho pěkně nervózní. Nechcete v tom vedru chodit nabalení v riflích. Ale co, dřív to šlo, tak to půjde i teď. Vykašlete se na nějaké hezké roztomilé sexy šatičky! Ty jsou jen pro barbíny.
 
Už zase kvůli mně musí předělávat personalistka milión dokumentů, když si člověk pořád mění jméno. Zase na matriku. To je otrava poslouchat tam pořád ty děsně chytré úřednice. Tohle snad někoho baví nebo je z toho dokonce nadšený? Neexistuje. Na to zapomeňte. Je to otrava už po druhé vymýšlet nové jméno. K čemu je to neutrální? Měla jsem si nechat to mužské. Jo. A to by byla legrace trvat na něm i po operaci! Jenže já jsem pesimista a docela pěkný vopruz, takže bych to mohla zkusit a otrávit tím nejméně dvacet lidí, kteří se tím musí zabývat.
 
Všichni lidé, kteří vám v okolí říkají, jak vám to sluší, vám jen lžou! Nevěřte jim! Chtějí se vám zalíbit nebo projevit soucit nad vaším zpackaným životem. Nikdy vám neřeknou, že z vás nebude žena a že vás nikdy jako ženu neuvidí. Budete pro ně pořád jen chlap, chlap a chlap. Fuj. A ještě k tomu s pipinou. Nechutné. Obzvlášť, když si každý den před nimi na něco hrajete – asi na ženu nebo co. Oblékáte se jako žena, malujete si nehty, oči a děláte, že jste žena. Pořád to o sobě tvrdíte a nutíte ostatní, aby to tvrdili taky. Aby hráli vaši hru. Děsíte je, víte to?! Tohle jim fakt nedělejte.
Ještě máte chuť do toho jít? Byla bych moc ráda, kdybych vám to rozmluvila. Tenhle blog se totiž stává pesimistický a jeho cílem je nikoho zásadně nepodporovat, být sobecká a všude tvrdit, jak je všechno špatné. Úplně nejlepší by bylo změnit pozadí na černé a nechat černý text… 😉
 
Já bych se na to vykašlala, hele. Nemá to smysl. Nikdy z vás žena nebude, natož krásná žena. Z pipiny vám bude smrdět, protože všichni špičkoví chirurgové v této zemi (a vlastně ani nikde v Evropě) svoji práci neumí a co potom? Nevěřte ani doktorům! Je to jen sebranka. A nepočítejte s tím, že najdete partnera nebo partnerku. Navždy zůstanete sami! Že jste už někdy viděli transsexuálku s partnerkou nebo partnerem? To se vám jenom zdálo. Oční klam. To si zase někdo na něco hraje.
 
Každý den vám bude blbě. Deprese střídá depresi. Žádné nadšení se nekoná – z čeho jako? Z toho, že si musíte sedat na prkýnko? Dřív to bylo tak jednoduché. Ach. Co všechno teď musíte řešit. To vás přestane bavit. A ten strach z toho, jestli budete vypadat dostatečně žensky, je také oprávněný. Nebudete. Všechna videa z youtube, co jste kdy viděli, jsou jen fotomontáže. Nikdo z těch lidí není skutečný. Prostě se tu na vás hraje jedna velká lež. Důvod? Nenasytnost lékařů, kteří jen inkasují body od pojišťoven.
 
Body, body …. ňáký body?
 
Pořád mě bolí prsa. Nemůžu kvůli tomu ani spát. Už zase rostou. To abych za chvíli zase kupovala novou podprsenku! Že na to nemáte? Tak vidíte! Já jsem vám to říkala! Nemáš prachy – nemáš ženské tělo. Bez peněz neexistuje přeměna. A nezapomeňte dávat do kapes doktorských plášťů tlusté obálky, jinak jste bez šance.
 
Ještě že mám vás – všechny – co mi tu píší ty pesimistické komentáře a jsou při mně. Máte pravdu. Pesimismus je skvělý (není to řečeno moc optimisticky?). Ten, kdo je optimista, je divný. Je super, být celý život natvrdlá, znechucená a smutná. Tady není z čeho se radovat. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Tak co.
 
Všechny mé fotky tady jsou stejně fotky někoho úplně jiného. Hraju tu na vás pěkné divadlo.
 
Pojďte ke mně všichni pesimisté. Nebojte, neobejmeme se. Jen si spolu všichni zakřičme: „Tohle je tak zkur***enej život a já jsem tak blbá, že s tím nic nedělám!“
 
Napsat tenhle článek bylo tak jednoduché! Konečně jsem mohla mluvit sama za sebe a nehrát si tu na hodnou holčičku v růžových šatičkách. Tak to já tedy opravdu nejsem. Všichni doktoři jsou zlí a neschopní, tenhle systém je taky zlý a neschopný, nebe je příšerně modré a kytky děsně barevný.
 
Budu ráda, když se tu objeví další pesimisté a všichni společně potom ty přitroublé naivní optimisty vytlačíme ze světa. Ať žije pesimismus a blbá nálada! Stop optimistickým povzbuzujícím myšlenkám a naivním blogům!
Jako vás tu neštve, když tu někdo pořád blábolí o tom, jak je krásné být ženou? Taková blbost. Ženský jsou odpad tohoto světa. Chlapi mají přeci hlavní slovo – a vy se chcete stát ženou? Přeskočilo vám? Koukejte využít toho, že jste dostaly to urostlé, chlupaté, smradlavé, vousaté, obrovské a vykrmené mužské tělo! Co by za to jiní lidé dali a vy chcete být ženou. Taková ubohost. Co si asi myslíte, že jako žena dokážete? Že budete prezidentkou zeměkoule? Že osídlíte Mars? Nebo budete žít šťastný život s manželem a dětmi? Všechny ty kecy o feminismu jsou bláboly. Nechtějte být ženou, nemá to smysl. Vidíte snad, že to nestojí za nic, ne?
 
Je dobře, že se píší i takovéto články. Pesimismu není nikdy dost. Čím víc, tím líp.
 
A teď už jsme konečně všichni spokojení.
Konečně ta Tereza taky nepíše optimisticky.
Možná by mohla ještě napsat, jak každý den bulí, jak je znechucená, otrávená, negativně naladěná, zlá, jak ji štve, že si musí povídat s Fifkovou, jezdit do té pitomé přelidněné Prahy a tam poslouchat ty optimistické řeči. Jooo, když se tam nějaká rozbrečí nebo rozpovídá o tom, jak je jí zle. To je jiná! To se dá teprve poslouchat. Věřte mi, já jsem opravdu realistka. Všechno, co tu povídám je tak, jak je. Vím přesně, jak (blbě) skončím a jak (blbě) skončíte vy. Fakt.
 
 
Tak to by stačilo, ne?
Takhle to nepůjde.
Sorry. Budu muset zůstat tou blbou naivní optimistkou…
 
 
 
NENECHEJTE NIKDY NIKOHO ŘÍKAT VÁM, ŽE NĚCO NEDOKÁŽETE. MÁTE SEN, TAK SI TEN SEN CHRAŇTE. KDYŽ SAMI LIDÉ NĚCO NEDOKÁŽOU, BUDOU VÁM TVRDIT, ŽE TO NEDOKÁŽETE TAKÉ. POKUD NĚCO CHCETE, JDĚTE SI ZA TÍM. TEČKA.
Will Smith
 
Pesimismus (z lat. pessimum, to nejhorší), česky škarohlídství, znamená obecný postoj a přesvědčení, že věci jsou špatné nebo zlé a budou patrně ještě horší. Lze jej popsat také jako názor, že zlo stejně nakonec převládne nad dobrem. Jeho protikladem je optimismus, přesvědčení, že věci i svět jsou dobré a budou stále lepší.
Pesimista je člověk, který zastává pesimistické názory, vidí všechno černě. Nevidí žádné perspektivy, nevěří v dobrou budoucnost, a na všem vidí to horší, všechno si představuje a domýšlí v té horší možné variantě. Podle Eysenckovy teorie jsou pesimisté nejčastěji lidé, které označil jako melancholiky. Optimisty pesimisté často označují za snílky nebo lehkovážné a sami sebe za realisty.
 
„Pro člověka, který se nevzdává, neexistují hranice.“
 
„Lidé, kteří se ve světě neztratí, jsou lidé, kteří zvednou hlavu a rozhlédnou se po tom, co chtějí.
A když to nenajdou, vytvoří to.„
 
Pesimismus dědíme, nebo se ho učíme?
Odpověď není jednoznačná. Dědičné jsou temperamentové osobnostní rysy. „Učení“ působí též. Začíná v raném věku. „Nejvíce dítě vychováváme, když ho zrovna nevychováváme,“ pravil významný český psycholog Zdeněk Matějček. Optimismus podporuje život dítěte v pro ně přehledném, jeho potřeby uspokojujícím a důvěru v lidi i svět podporujícím prostředí. Opak směruje k pesimismu.

 

A takový pesimista může být dvou typů: internalista či globalista. Internalista je přesvědčený, že má smůlu, těžký osud a marné je jeho snažení, je ohrožen úzkostí a depresemi. Nepovšimne si, a tudíž nevyužije různé šance nabízející se ke změně.

Globalista je přesvědčen, že problémy na jeho život dopadají globálně. Tj. zhoršují kvalitu žití ve všech oblastech. Podobně z toho vyvozuje, že nemá smysl nikde se snažit. Vše je podle něj ovlivněné výchozí zchátralostí.

 
Pesimisté ve srovnání s optimisty:
  • Typické uvažování pesimistů se zaměřuje na snahu vyhnout se nezdaru. To ve smyslu „kdo nic nedělá, nic nepokazí“.
  • Poněkud náročnější úkol vnímá pesimista jako „kus života těžkého“. Optimista jej vnímá jako pozitivní výzvu.
  • Pesimista eventuální úspěch popírá nebo před sebou i před druhými snižuje a přičítá ojedinělé náhodě. Optimista jej připisuje sám sobě a má tendenci úspěšné chování opakovat.
  • Pesimisté očekávají katastrofu. Naopak optimisté spíše předpokládají, že obtížnou situaci úspěšně zvládnou.
  • Pro pesimistu jsou typické pochybnosti, váhání a obavy. Optimista si naopak tyto varianty nepřipouští.
  • Pesimista hledá důvody „proč to nejde“. Optimista hledá cesty, jak to udělat, aby to šlo.
  • Pesimisté mají zvýšenou tendenci prožívat negativní pocity, jako jsou úzkost, pocit viny, zlost, smutek nebo zoufalství.
PhDr. Tomáš Novák – psycholog
 
 
Představte si sami sebe za 50 let, kdy vám bude přes 70, 80 nebo 90 let a budete na konci své kariéry i života. Sedíte na pohovce a uvažujete nad svým životem. A začnete přemýšlet o věcech, které byste si přáli, abyste je udělali trochu jinak, nad tím, čeho litujete.
V roce 2064 si zjevně budete přát, abyste více času trávili se svými dětmi, mohli říct svým rodičům, jak si jich vážíte, než nadobro odešli a v hlavě budete mít ještě stále svůj těžký balvan, který si už nejspíš odtáhnete s sebou do hrobu. Nebudete litovat, že jste mohli něco udělat jinak?
Jste tady, v roce 2014, jste mladí, zdraví a perspektivní a máte šanci se do všeho pustit znovu. Mít úspěšnou kariéru a kvalitní, hluboké mezilidké vztahy. Ale teď je to stále ve vašich rukách! Můžete změnit svoji budoucnost. Můžete se víc smát, tancovat a milovat. Vaši rodiče jsou tady a vy máte šanci s nimi být a říct jim vše, co jste si přáli. Můžete být tím zdrojem pozitivity, dobré nálady a pohody, kterým jste chtěli být.
Nebo můžete zůstat pesimisty a nedělat nic.
 
Pár osobností, které se nezastavili na první překážce a něco dokázali. Třeba i pro vás budou inspirací:
  • Michael Jordon byl vyloučen z basketbalového týmu na střední škole
  • JK Rowling byla 12x odmítnutí, než našla vydavatele pro sérii Harry Potter
  • Col Sanders byl 100x odmítnut při hledání podpory pro jeho Kentucky Fried Chicken (KFC).
  • Thomas Edison provedl přes 10 tisíc pokusů v procesu vynalézání žárovky a testoval 6000 materiálů
  • Zakladatel Starbucks Howard Schultz oslovil 242 potenciálních investorů – všichni, kromě 17, ho odmítli
  • Walt Disney byl 302x odmítnut, než mu banka půjčila peníze na stavbu Disneylandu
  • Steven Spielberg nebyl přijat do USC Film School (Akademie filmových umění)
 
 
 
 
(Tohle byl ten nejtěžší článek, jaký jsem kdy napsala. Už po mě prosím nikdy nechtějte, abych se (třebaže na pár minut) stala pesimistkou, protože taková prostě nejsem a – ano – může za to přeměna! Jednoznačně to mohu potvrdit. Je to totiž něco tak úžasného, fantastického a nepředstavitelného, že to působí jako kouzlo. Na vás, na vaše myšlenky, na váš život, na vaše srdce, tělo a potažmo celé vaše okolí. A to okolí je pak nadšené s vámi. Fandí vám, myslí na vás, ptá se na to, co je nového a je fascinováno, když vás půl roku nevidí a najednou tu stojíte před ním v šatech, lodičkách, načesaná a namalovaná tak, že jste se na sebe ráno musely usmát v zrcadle, protože ten pohled je narozdíl od pohledu před několika lety pohlazením. Nejhezčí na tom je, že to působí trvale. Bez přestávky. A promítá se to do každé činnosti, kterou během dne vykonáte. I když mi někdo v práci vysvětluje, že jsem něco udělala špatně, jdu a předělám to a nerozhodí mě to. Je to to největší štěstí a nejlepší rozhodnutí, jaké jsem v životě udělala a není ani vteřina během dne, kdy bych něčeho litovala. Vím, že se to nedá pochopit a že je to občas až otravné. Těžko se tomu věří a těžko se to popisuje. Možná, že je to tak nepochopitelné a nepředstavitelné, že to vypadá, jakobych se snažila být za každou cenu pozitivní. Abych se přiznala, tahle myšlenka mě ani nenapadla. Vše, o čem píšu, píšu bezprostředně a napřímo ze své hlavy a svého srdce. Nekrotím své emoce a nenechávám se ovlivňovat lidmi, kteří tvrdí, že to nejde, že to nepůjde, že jsem divná, že jsem naivní… V momentě, kdy se z ničeho nic nevědomky přehoupnete na druhou stranu je najednou všechno jinak. VŠECHNO. Nenechá vás to chladnými, pokud máte srdce, duši a pokud jste někdy měli své sny… Tohle je můj vlastní pohled, mé vlastní pocity a můj život, o který se tu s vámi dělím. Tohle je můj sen, který se mi splnil a stále plní. Jeho jedinečnost ale spočívá v tom, že tenhle sen nikdy neskončí, protože ženou už budu do konce svého života. Navíc tohle netvrdím jen já. Stačí se podívat na jakékoliv youtube video s přeměnou, jak nadšené jsou všechny aktérky a ještě o tom píší. Je-li na tom něco nepochopitelného, na mém optimismu nebo nadšení, pak je možná na čase se zamyslet sám nad sebou…)
 
7 měsíců HRT (foto č. 134)
 
Můžete si stěžovat, že růže mají trny,
nebo se můžete radovat, že trny mají růže.
 
 

24 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.