Albánské panny

Dnes je Halloween. Jde pořád hlavně o americký svátek, na kterém se mi ale rozhodně moc líbí i v naší zemi ty dekorace. Oranžové rozsvícené dýně a strašidelné motivy jsou fajn. Ale své děti bych v kostýmech po domech nikam neposílala.

 

Co pro mě znamená Halloween?

 

Vždycky si v tento den vzpomenu na naše „předchůdkyně“, které se také narodily do nesprávných těl a ještě před pár desítky let to neměly vůbec snadné. Např. v Americe byly za nošení ženských šatů zatýkány a trestány. Halloween byl jediný den, kdy policie takto oblečené osoby nezatýkala a tak, jak jsem se dočetla, vždycky všechny celý rok netrpělivě čekaly na tento den, aby mohly chodit bez obav oblečené tak, jak chtějí. Chodily tak občas i během roku, ale prožívaly u toho strach, že narazí na policii, která je bez milosti vždycky zatkla. Dělaly se na takto oblečené osoby dokonce policejní zátahy v klubech. (Zajímalo by mě, jak kontrolovali, zda jde skutečně o muže či ženu. Podle dokladů?)

 

V souvislosti s tím mě napadlo zjistit, které země na řidičských průkazech uvádí pohlaví. Protože na našich českých řidičských průkazech pohlaví uváděno není a to i přesto, že v žádosti o řidičák tato kolonka existuje (tenkrát jsem tam napsala „žena“ a úřednice si toho nevšimla, ale je docela možné, že to počítač v systému opravil sám automaticky podle rodného čísla – nebo jsem v tom jejich systému prostě jako žena :).

 

V Americe je trochu jiná situace, protože žádný jiný doklad než řidičský průkaz jejich občané většinou nemají a tak je snaha na tento průkaz vtěsnat co nejvíce údajů:

 

 

Váha, výška, barva očí, POHLAVÍ, označení diabetika (kolečko vpravo dole), označení neslyšícího (též vpravo dole). Konkrétně tento doklad je určen pro federální identifikaci, takže ho akceptují po celých státech, zatímco existují ještě verze pouze lokální, které se ale téměř od tohoto vzoru neliší.

 

Některé země kromě těchto údajů uvádí ještě krevní skupinu.

 

Pohlaví není uváděno na žádném řidičském průkazu zemí EU (je doporučen jednotný vzor).

Ostatní země ve světě to mají tak půl na půl. Většinou se pohlaví na řidičský průkaz uvádí tam, kde neexistuje žádný jiný doklad. V každé zemi je ale alespoň jeden doklad, kde pohlaví uvedeno je (u nás občanský průkaz).

 

Napadlo mě nejprve, jak je super, že máme ty řidičáky bez pohlaví, což se dá ocenit hlavně v průběhu přeměny.

Jenže pak jsem našla podmínky pro změnu pohlaví u řidičských průkazů (tedy jediných dokladů) v USA, Kanadě a Novém Zélandu.

 

Je výslovně uvedeno, že ke změně pohlaví na tomto osobním dokladu není nutné předkládat rodný list, ale pouze čestné prohlášení o tom, že žiji v daném pohlaví již nějakou dobu a toto pohlaví chci mít také uvedené v tomto dokladu.

Na Novém Zélandu je dále možné zvolit: „muž“, „žena“ nebo „neurčité“.

 

Jde o speciální předtisk, který je nutné vyplnit a nechat podepsat u notáře.

 

Pohlaví na dokladech se tedy řeší pouze formou čestného prohlášení! Nikdo dále nesleduje, zda ten člověk je muž nebo žena, nikdo nepožaduje žádný doklad o tom, zda byla či nebyla provedena operace změny pohlaví nebo probíhá např. hormonální terapie.

 

Pokud žadateli ještě nebylo 18, stačí souhlas rodičů.

 

Přečetla jsem si dále článek z kanadských novin z r. 2012, kde se uvádí, že např. v kanadském Ontariu si podá žádost o změnu pohlaví v řidičském průkazu průměrně ročně jen 40 žadatelů!

 

 

Ale téma, ke kterému jsem se chtěla dostat (a zase jsem se nějak zapovídala nebo co!), jsem nedávno dostala v e-mailu od Moniky z Anglie, která mi popisovala život tamější české komunity spolu s albánskou. Dozvěděla jsem se, že vdané ženy nemají v Albánii vůbec snadný život a o nějaké rovnoprávnosti se tam rozhodně nedá mluvit. V mnoha částech Albánie totiž stále platí „zvykové právo“ z 15. století! A to, co jsem zjistila na internetu mě vážně šokovalo! Jsem si jistá, že nejsem sama a chvíli jsem váhala, zda tu o tom mám vůbec psát, protože kdybych se narodila v Albánii, rovnou se jdu střelit do hlavy… Je mi těch žen tak nesmírně líto, že jsem v jedné části při čtení měla i slzy v očích. Vím, že si to možná trochu víc beru, ale tohle je něco, co nedokážu pochopit a ani nikdy nepochopím…

 

Naštěstí je prý tento „jev“ v Albánii už teď ojedinělý.

 

Albánské zapřísáhlé panny (burrnesha nebo virgjinesha) jsou ženy, které skládají slib cudnosti a nosí mužské oblečení, aby mohly žít jako muži v patriarchální severní albánské společnosti. V menší míře se vyskytují také v jižních částech západního Balkánu, včetně Kosova, Makedonie, Srbska, Černé Hory, Chorvatska a Bosny.

 

 

To, co tady vidíte, jsou ženy. Albánské panny.

 

 

Žena nebo muž?

V Albánii žije křesťanská komunita, která vyznává staré právo kanun. To nahrává hlavně mužům. Jsou to oni, kdo mají dědická práva na majetek – pokud se do rodiny narodí žena, její podíl získává buďto bratr nebo manžel. Spravedlnost? Tu tady nečekejte. Ženy jsou podle tradice ekonomicky závislé na muži, jejich hlavní náplní je výchova dětí a péče o domácnost.

 

Kanun striktně definuje jasné hranice mezi pohlavími. Rozdílnost těchto dvou pólů – mužského a ženského – je jasně daná oblečením. Muži nosí kalhoty, halenu, klobouk a mohou mít na ruce hodinky. Ženám je přisouzená sukně, zástěra, halena a šátek. Hned na první pohled je tedy jasné, kdo je kdo a co je jeho posláním. A protože oblečení v této kultuře hraje dominantní roli, je možné ho zneužít k tomu, aby si člověk „změnil“ svoje pohlaví a tedy i svůj osud. To je příběh žen, kterým místní lidé říkají Virgjinesha (tedy zapřísáhlá stará panna).

 

Žena v Albánii nic moc neznamená, v tradičních komunitách si ani nesmí vybrat manžela. Po svatbě je povinna přestěhovat se do domu svého muže a jeho rodiny. Na její názor se nikdo neptá, nerozhoduje o výchově dětí, o hospodaření, nemá právo dědit. Má hodnotu doslova jen jako chodící děloha. Podle Kanunu se musí „podvolit dominanci svého manžela“, což vlastně znamená, že muž na ni může křičet, může ji urážet, ponižovat i zbít. Pokud z ní proudem nepoteče krev, Kanun to hodnotí jako právo manžela. Zní to otřesně, přesto albánské ženy takhle žijí a přežívají. Některé z nich muži i poslouchají! Musely si však předtím projít dlouhým obdobím svého podřadného postavení – vdát se dle otcovy vůle, rodit děti (pokud možno syny) a dlouhá léta respektovat mužské členy společenství. Pokud to žena přežije, může uplatnit svou silnou osobnost mezi muži. Na veřejnosti to sice nikdy nepřiznají, ale obvykle takovou ženu začnou respektovat. Například v otázce usmíření v kolotoči krevní msty, v otázkách sňatků, apod. Mladá žena tu nemá právo o svém životě rozhodovat vůbec. O něco lépe je na tom vdova s dětmi. Může se provdat znovu, dokonce si smí sama zvolit manžela! To proto, že prokázala schopnost rodit děti. Vdova s dětmi je dokonce žádanější partií než mladá, svobodná dívka. V domě druhého manžela se s ní zachází mnohem lépe než s bezdětnou mladou nevěstou. Ale pozor! Týká se to pouze vdov, jejichž manželé zemřeli přirozenou smrtí. Vdova po muži, který se stal obětí krevní msty, se podruhé vdát nesmí. Pokud to udělá, musí ponechat děti z prvního manželství v rodině zavražděného. Nemůže se o ně starat, často je nesmí ani vídat. V tradiční albánské rodině se muž stará o práci a hmotné zajištění. Každé jeho rozhodnutí je nezpochybnitelné. Žena má na starost pořádek v domě, hospodářská zvířata, sběr dřeva atd. Jestliže je muž nezaměstnaný, nemusí manželce pomáhat téměř s ničím. Na druhou stranu Kanun kdysi chránil ženu a děti v tom smyslu, že se nesmějí stát cílem krevní msty. To v současnosti již neplatí, obětí vendety se často stávají právě ženy a děti.

 

Rozvod v Albánii je možný, nikoli však podle zvykového práva! Kanun rozvod přímo nezakazuje, ale hodnotí ho jako ztrátu osobní a rodinné cti. Důsledek? K vraždám z krevní msty se přidávají vraždy ze žárlivosti a násilí. Nevěra je jeden z nejhorších přečinů v klanovém společenství. Trestá se tvrdě. Přistihne-li muž manželku při činu, má právo oba milence beztrestně zabít. Dostává k tomu požehnání již ve svatební den. Rodiče nevěsty mu totiž předávají zvláštní svatební dar – kulku do pistole, která je určená pro jejich dceru… Osudový dopad má Kanun na znásilněné ženy a dívky. Jsou „nečisté“, nemají šanci se vdát a stejný úděl se přenáší i na jejich sestry. Stejně absurdní je řešení znásilnění vdané ženy. Rada klanu může rozhodnout o trvalém vyhnání z domu bez možnosti vídat děti, anebo „postižený“ manžel může na oplátku znásilnit manželku útočníka! A protože znásilnění znamená „ztrátu cti postiženého muže“, vyžaduje pomstu na krvi. Řetězec vzájemného zabíjení nemá konec…

 

Stát se virgjineshou je v podstatě jednoduché. Stačí, když dotyčná složí slib, že chce být mužem a v tu ránu smí nosit kalhoty, kouřit cigarety či mluvit hrubě. Mezi muži má svůj platný hlas a respekt. Spolu s novou identitou získává i dědické privilegium. Ale pozor, všechny tyto bonusy mají jeden háček: Virgjinesha musí dodržovat celoživotní celibát! Mnohé ženy se však svého sexuálního života rády vzdají ve prospěch svobody a jednoduššího života. Jiné zase svou transformaci chápou jako pomoc rodině, která nemá mužského potomka, tudíž potřebuje náhradního dědice. Ať tak či onak, tato volba je osudová a není z ní cesty zpět.

 

Podle některých je to síla mysli. Pokud musíte přijmout nějakou roli, vaše tělo si na to navykne a celé se změní. V Albánii jsou tyhle ženy velmi vážené, hlavně pro jejich odvahu udělat takový krok.

 

Že by titul doživotní panny byl způsobem, jak se nestát v Albánii otrokyní a hromosvodem manželovy frustrace? Tak jednoduché to zas není! Sociální role zapřísáhlé panny zde nevznikla ani z útlocitnosti, ani jako prostředek zmírnění diskriminace pohlaví, nýbrž jako součást dědického práva. Zvykový zákoník musel nějak reagovat v případě, že v rodině chyběl mužský potomek. Pro případ, že se nenarodil, nebo že by v důsledku krevní msty došlo k vyvraždění všech mužů v rodině, vznikl titul doživotních panen, aby majetek a pozemky zůstaly v klanu. Nejstarší dcera v rodině mohla o tento status požádat. Zasedla mužská rada a situaci vyhodnotila. Pokud se v blízkém i vzdáleném příbuzenstvu nenašel mužský potomek, padl souhlas. Ale ani tak nemohla o tento únik z podřadného postavení žádat každá, například vůbec ne příliš hezká žena. To se raději velmi rychle nějaký ten příbuzný mužský dědic našel nebo „vyrobil“! Také se však stávalo, že dívce byla role doživotní panny naopak vnucena. Ze dne na den se musela stát mužem, což znamenalo velmi drastický zásah do jejího vývoje i sebepojetí.

 

Být mužem – je to výhoda, nebo nevýhoda?

Lule je devatenáct a rozhodla se stát mužem. A to i přesto, že v její biologické rodině už jeden mužský dědic byl – její bratr. Jako starší „muž“ však získala veškerá práva. Je hlavou desetičlenné rodiny, všichni ji oslovují v mužském rodě a Lule je za to poctivě živí. Pracuje na poli a přivydělává si jako svářeč. Nosí krátké vlasy, kalhoty a hodinky… Jako všichni zdejší chlapíci. Podobně žije i osmasedmdesátiletá Pashe Keqi, která se k přeměně na muže rozhodla před 60 lety, tedy ve věku 18 let. „V době mého mládí byly ženy asi ve stejném postavení, jako třeba zvířata. Dnes je ale situace jiná, ženy mají větší práva. Narodit se dnes, určitě bych nic takového neudělala.“ Keqi přiznává, že svého rozhodnutí lituje. Chybí ji totiž prožitá intimita s mužem. Společnost, ve které žije však jiné, než heterosexuální spojení neuznává. Přestože je Pashe Keqi anatomicky vzato ženou, všichni ji považují za chlapa. Takže její eventuální vztah s mužem by byl klasifikován jako homosexuální, tedy nepřijatelný. Keqi se bohužel se svým osudem musí smířit, protože její slib – stát se virgjineshou – byl celoživotní a nejde ho vzít zpět.

 

Nízká společenská hodnota albánských žen je příčinou, že se stávají obětí obchodu se ženami. Známé jsou i případy, kdy rodina prodá dceru k prostituci do zahraničí. Pokud se jí podaří utéci zpět do Albánie, je pokládána za nečistou a hrozí jí vražda od příbuzných. Pošpinila přece jejich čest! Na Albánii je kvůli zvykovému právu vyvíjen tlak nevládních organizací, okolních států a EU. Počátkem tisíciletí přijala země nové zákony a zavedla vzdělávací kampaně. Snaha začlenit ženy do širšího společenského života je však obtížná. V zemi panuje chudoba, korupce a silně zakořeněný patriarchální systém.

 

 

V Bosně už tento kodex nedodržují, ale dodnes se podle něj řídí právě v severní Albánii a Makedonii. V dnešní době v těchto končinách žije něco mezi padesáti až několika sty zapřísáhlých panen. Přesto, že je již nic nenutí k tomu řídit se tímto zákonem. Vzdát se přísahy totiž znamenalo velkou hanbu, ale bylo možné se vzdát života jako muž, pokud byly veškeré závazky vůči rodině dodrženy.

 

 

Ona Albánie byla vždycky jiná. Například albánština je sice zařazena mezi indoevropské jazyky, ale nemá vůbec žádné příbuzné. Vyvíjela se naprosto ojediněle sama a její původy pochází pravděpodobně ze starověké ilyrštiny, což je již zaniklý jazyk. To je ale jen domněnka a tak původ albánštiny i její zařazení zůstává zahaleno tajemstvím. I jazykově jde tedy o naprosto izolovanou část světa a to mě na Albánii fascinovalo už od dětství.

Když jsem potom slyšela, že všechny silniční tunely, které tam jsou, byly vyraženy ručně, protože na to prostě nebyla technika, začala jsem se o Albánii trošku víc zajímat. Koncem 90. letech jsem nějakým záhadným způsobem na jednom americkém chatu potkala Albánku, se kterou jsem si chvíli klasickou poštou dopisovala (takže malůvky, kytičky, popisy běžných situací života…), ale z ničeho nic mi od ní přestaly chodit odpovědi.

 

V Albánii se už ale naštěstí také blýská na lepší časy, protože tam působí hnutí „Pink Embassy“, které se věnuje LGBT komunitě dosti veřejně. Na jejich blogu jsem našla tento graf jako výsledek celosvětového průzkumu:

 

 

 

A já se zase vracím myšlenkami k nám do Čech.

Jsem TAK vděčná za to, že jsem se narodila TADY!

 

—————————-

Ještě mě něco ráno napadlo.

Představte si, že role jsou vyměněny. Že v Albánii panuje matriarchát a muži jsou ti, kteří se musí zavázat slibem, že budou do konce života ženami, aby mohli být uznáni společností a získali vůbec nějaká práva.

Jak by asi takové „ženy“ vypadaly? Určitě o hodně méně ženštěji, než ženy mužně, které přijaly do konce života roli muže. Na fotkách albánských pan vidím muže. Fotky albánských paniců v obrácené situaci bych snad ani raději vidět nechtěla…

TO BY NEŠLO.

 

To je ten jeden obrovský rozdíl mezi FtM a MtF.

 

A dovolím si citovat zajímavý úryvek z blogu Markétky: