otєrєzє.cz

Věčné pochybnosti

20. 10. 2014 / 17:28 / 48 Comments
Taky máte tak rády slova „girl“, „woman“, „female“, „femine“, „dívka“, „slečna“, „paní“, „žena“…? 🙂
Jen co jsem dnes odpoledne usedla k počítači, spustila se mi v internetovém rádiu hezká písnička, která má v názvu slovo GIRL. Já to slovo úplně miluju!!! 🙂 A jak ho ta zpěvačka hezky vyslovuje 🙂
Někdy si jen tak povídám sama pro sebe a vyslovuji si tohle slovo nahlas 🙂 (Když jsem sama, samozřejmě :)) A přidám před to slovo ještě „I am“. 🙂 Myslím tou radostí, že to tak je, protože to zní dobře. Nepotřebuji se o tom ujišťovat, jen se mi to líbí 🙂
 
Teď jsem se vrátila z pošty.
Normálně bych o tom nepsala, ale něco mě donutilo zase přemýšlet. Chtěla jsem se projít, tak jsem šla pěšky a zase si užívala tu svobodu. Přesto jsem ostražitá a pozoruji nenápadně (už ne tak s panickou hrůzou jako dřív) ostatní kolemjdoucí. A vlastně je to vždycky v pohodě…
Jenže před poštou stáli dva kluci (nebo něco mezi klukem a mužem). Ten jeden byl opravdu krásnej! Jenže on na mě koukal už z dálky a nepustil ze mě ten jeho kouzelný pohled, ani když jsem procházela kolem něj. Snažila jsem se ten jeho pohled svým pohledem odtrhnout, ale on se nedal, tak jsem svůj zrak musela pokorně sklonit a nemohla se tedy soustředit na výraz jeho tváře.
 
Co si v takovou chvíli pomyslí každá biologická žena?
„Jéé, ten je hezký. Asi se mu líbím, když na mě tak kouká!“
Co si v takovou chvíli pomyslíme my?
„Doprčic, něco se mnou je. Ach jo, zase na mě kouká, protože mu připadám divná.“
 
Neumím to rozlišit 🙁
 
A protože se řídím metodou pravděpodobnosti, vždycky si řeknu, co je pravděpodobnější (protože je pravděpodobnější, že to tak doopravdy je):
a) Kouká na mě, protože se mu líbím (jako žena) nebo b) civí na mě, protože mu připadám divná?
 
No a vyjde mi, že pravděpodobnější je prostě b).
 
Proč mě 100 lidí mine jakoby nic a ten 101. na mě takhle kouká? Čím je on jiný, že jsem ho zrovna já zaujala? Má snad nějakou zvláštní schopnost, o které nevím?
 
Takže jsem zašla na poštu, poslala si své balíky a přála si, aby tam stál ještě, když půjdu ven.
A on tam stál! Celá jsem zahořela nadšením 🙂
Jenže jen co jsem vyšla, okamžitě na mě přilepil zase ten svůj pohled! Viděla jsem na něm, jak najednou strhl svůj pohled z něčeho neurčitého na mě a sledoval mě.
Tohle přeci nemůže být normální pohled.
Ale usmála jsem se na něj. I předtím. Ono to bylo stejně spontánní, přestože jsem se bála.
Nic víc nemůžu udělat, protože já jsem žena a pokud muž chce, tak udělá něco první, aby té ženě dal najevo, že se mu líbí. Přeci to nebudu já, kdo se o něco pokusí? Jenže pokud on nic neudělá, tak to ještě neznamená, že se mu ta žena nelíbí. Čímž mi to nesmírně komplikuje.
Předběhla jsem je, upravovala si v tom větru pramínky vlasů za ucho, usmívala se a strašně stydlivě se vzdalovala, aniž bych se ohlédla.
 
Cestou domů mi pak došlo, že tímhle způsobem nikdy nezjistím, jak mě ten muž vnímá, protože si budu navždy myslet, že ve mě ženu nevidí, ale právě mě podezřívá.
 
Před pár týdny jsem poznala někoho, kdo mi přesně tohle vytloukl z hlavy, abych takhle nepřemýšlela, protože je to nesmysl. Vím, že takhle uvažujeme úplně všechny. Dokonce i kupodivu ty, o kterých si myslíme, že jsou dokonale ženské. Nemívám už stavy, že bych si připadala divná nebo jako někdo mezi. Protože mám zpětnou vazbu od cizích lidí, kteří mi to (aniž by to tušili) dávají jasně najevo. Věřím si, i když nejsem pořád dokonalá, jak bych chtěla. Ale spíš mě štve, že nedokážu toho kluka brát tak, jak bych chtěla – jako každá jiná biologická žena.
UŽÍT SI TEN POCIT, ŽE JSEM ŽENOU A ŽE JSEM OBDIVOVANOU ŽENOU, KTERÁ SE TOMU MUŽI LÍBÍ.
 
To bude asi tím, že my si nikdy nebudeme připadat dostatečně ženské a vždycky v nás bude taková ta malinká pochybnost, kterou nenávidím! 🙁
 
I já bych si chtěla užívat flirtování, mrkání, usmívání. Přála bych si, aby mě takový muž oslovil, protože se mu líbím.
A i když mi to někdo tvrdí, že to tak je, stejně přijde moment, kdy přijde takováhle situace a já jsem v koncích.
 
Nemohla jsem se mu líbit.
 
I když přijdu domů a vidím se v zrcadle tak, jak viděl před chvílí on mě. A tam je to ok.
Ale co když mě viděl jinak? Z jiného úhlu? Co když jsem se zrovna divně zatvářila?
Proč si myslím, že se mu nemůžu líbit?
Která žena si o sobě myslí, že je krásná?
 
Nemyslím si, že chodím divně nebo dokonce mužsky. Užívám si tu chůzi na podpatcích, nechodím shrbená a nepřipadám si ani trošku mužně. Jsem v sedmém nebi, když jsem mezi lidmi a vidím se v odrazech výloh nebo když mě úplně cizí lidé oslovují „paní“.
 
Tolik bych chtěla vědět, proč se na mě tak díval…
A tolik bych chtěla, aby existoval jen jediný důvod, proč se na mě muž dívá. Aby ten druhý – nežádoucí – vůbec nikdy neexistoval… No, ale smůla.
 
I kdyby se na mě díval právě proto, že jsem mu připadala divná, chtěla bych to vědět.
 
Takhle mu ani nikdy nedám šanci, protože budu automaticky předpokládat, že se mu právěže nelíbím, ale že řeší něco jiného. A s takovým člověkem já se přece bavit nebudu!
 
Škoda, že nepřišla situace, kdy mě mohl oslovit. Nebo kdybych měla tolik odvahy a nestyděla se, abych se mu mohla celou dobu (jako on mě) dívat do tváře. Protože podle toho výrazu poznám, jak se ten člověk dívá.
NEBO NEPOZNÁM?
 
Můžu se cítit sebejistěji, ale nikdy si nebudu myslet, že mě takový člověk vidí jako ženu, která se mu může líbit.
Proč?
 
Protože si myslím, že nevypadám jako žena, která se může nějakému muži líbit. Protože máme v té své „postižené“ hlavě minulostí zafixováno až příliš pochybností.
Dokonce i přesto, že mám teď blízkého muže, kterému se jako žena líbím. On mě svými slovy, chováním a činy přesvědčil, že to tak je, ačkoli jsem tomu dlouho nevěřila.
 
Ale co když to tak není, že mě muži vidí jako ženu?
Může se do mě vůbec muž zamilovat?
Přála bych si to.
Jeden se do mě zamiloval. Nezná mě jen z fotek a e-mailů, ale viděli jsme se, povídali jsme si, líbali jsme se a objímali…
 
Chybí mi to…
 
Kolik potřebujeme důkazů? A jak velké ty důkazy mají proboha být, abychom uvěřily?
Kolik potřebujeme času?
Kolik potřebujeme ženskosti, abychom byly spokojené a zbavily se těch našich VĚČNÝCH POCHYBNOSTÍ? 🙁
Nepřeháníme to tak trochu?
 
Přijde někdy vůbec moment, kdy budu schopná říct: „Jé, on se na mě dívá, asi se mu líbím?“ a ani v nejmenším mě nenapadne, že by to mohlo být z jiného důvodu?
 
Automaticky mám strach.
 
Bojím se, že mě zkoumá.
Bojím se, že nejsem dostatečně ženská.
Bojím se, že neprojdu 🙁
 
Co to je za blbost, Terezo?
Když procházíš u jiných, proč bys nemohla projít u jednoho kluka stojícího před poštou s kamarádem?
Jak to, že jsem absolutně nevnímala toho kluka vedle něj? Byla jsem jak přikovaná jen k jednomu člověku v okolí, i když kolem mě procházelo v tu chvíli asi 20 lidí.
 
To je takové to střetnutí pohledů, kdy nic kolem neexistuje a v tu chvíli se vnímají jen ti dva.
 
Tohle to podle mě ale nebylo.
Tedy z mé strany ano, jenže jak to mám poznat? 🙁
A jak to bylo podle něj?
Nejspíš teď řeší cestou domů městem se svým kamarádem tu transku, co prošla kolem a nemůžou se z toho šoku dostat, tak se tím nesmírně baví. :/ To se jen tak nevidí. Před poštou v tomhle městě…
 
Neumím to rozpoznat, ačkoli si myslím, že ano.
 
Řešily už jsme to tu mnohokrát – že zatímco nás někteří lidé mohou pozorovat právě proto, že se jim líbíme, my to automaticky vyhodnotíme, jakože „civí na transku“.
 
Já ale nechci, aby to tak bylo!
 
Tak pro to něco dělej, Terezo jedna.
 
Dobře, jdu si dojíst milku, co jsem dostala k svátku od kamarádky Anetky a přesměrovat myšlenky úplně jinam… na další článek, na který se těším už od včerejška 🙂
 
Jakoby se nechumelilo 🙂
Protože ono se naštěstí nechumelí 🙂
 
 
Mimochodem – to sem ještě vsunu.
Odepsal mi MUDr. Vřeský z Ostravy!
To považuji za úspěch 🙂
Ale místo odpovědí na mé zvědavé otázky mi napsal, ve které dny a hodiny se mohu objednat na konzultaci a že už se těší, jak všechno spolu detailně probereme.
Objednat se na konzultaci k MUDr. Vřeskému lze na tel. 603 500 634 každé úterý ve 13 – 15 h. nebo středu mezi 8 – 14 h.
(Takže Dannie – to je informace pro tebe! 😉
 
To znamená, že si nejspíš budu muset během příštího půlroku udělat přes celou republiku zase výlet do Ostravy 🙂
A to jsem ho prosila o informace mailem, protože začátkem listopadu jdu k MUDr. Jarolímovi na besedu, tak abych to měla hezky porovnatelné.
No jo. Nemusí jít všechno po mém 🙂 Ale rozhodně pro to udělám maximum a předem to nevzdávám 🙂
Předem nevzdávám vůbec nic!
 
A ještě bych tu chtěla uvést na pravou míru to slůvko „věčné“ v názvu článku.
Neuvědomila jsem si, že tím zase nahraji všem pochybovačům, kteří potom tvrdí, že třeba to nás odlišuje od biologických žen.
To slovo „věčné“ je tu s nadsázkou a s povzdechem. Ale rozhodně neznamená, že pochybnosti budou věčné.
Podle toho, co vypráví ženy několik let po SRS, dochází k vymizení těchto pochybností zhruba mezi 6 – 10 rokem od ukončení přeměny.
A 6 – 10 let není na věky 🙂 Ačkoli nám to teď tak může připadat.
 
——————
Tenhle článek je divný 🙂
Už po třetí ho doplňuji.
 
Jenže dnes ráno přišel takový moc hezký kontrast k včerejším pochybnostem.
Po příchodu do práce tu opravoval pan opravář tiskárnu. Moc často pískala. A hodně vysokým tónem. Už pár týdnů nemůže přijít na to proč. Odpojil repráček, zkontroloval lasery, zdroje… A pořád píská! Byl z toho nešťastný. Tak mu říkám: A nemůže to být tím záložním zdrojem, na kterou je ta tiskárna napojená? Přijde mi, že to má souvislost a že píská kvůli němu. Všimla jsem si, že záložní zdroj tak divně bliká, když ta tiskárna píská.
 
Tak nechtěla jsem mu to říkat hned, ale když už byl v takové zoufalé situaci 🙂
Zajásal, odpojil jí od záložního zdroje, napojil rovnou do elektrické sítě a problém vyřešen.
A pak tu před všemi mými kolegy prohlásil tu nejkrásnější větu, jakou jsem dnes mohla slyšet a která mě tak potěšila: „No jo, to se hned pozná ženská! Děkuju.“ 🙂
 
Culím se tu ještě teď po jeho odchodu. A očividně to nemyslel ironicky.
 
Seděla jsem tu vedle něj přes půl hodiny, ani jsem se nijak extrémně nehlídala, prostě jsem byla svá a taková, jako vždycky, i když jsem si vychutnávala, když musel k tiskárně z mé strany, jak poodjíždím s nožkou přes nožku na kancelářské židli a seděla trochu rozverně. On mě za celou tu půlhodinu identifikoval správně!
 
Říkám si, jak to?
Jak to, že mi to tak prochází i u dodavatelů, kteří Toma znali a bezostyšně mi věří, že já jsem nová zaměstnankyně za pana Nováka, dokonce tak, že ho před ní pomlouvají?
Nechápu to. Nepřipadám si tak dokonalá, jak bych chtěla, ale oni mě asi vidí jinak 🙂
 
Dobře, tak to beru, když mě někdo vidí jako ženu. (To jsem ochotná tedy už připustit).
Ale abych se ještě k tomu někomu jako žena líbila? 🙂
Ano, to bych si opravdu přála.
Ale jak to mám na všech těch mužských pohledech poznat?
Už dávno jsem zjistila, že muži koukají.
Všude a kamkoli 🙂
Jsou to pohledy, které Tom neznal. A Tereza je schopná některé z nich dekódovat jako pohledy muže na ženu. Nejlepší je, že koukají úplně všichni (muži)! 🙂
Ale pořád tou svou děsnou teorií pravděpodobnosti budu ten roztomilý pohled toho kluka před poštou dekódovat jako podezřívání.
Nebo ne? 😉
 
Co takhle to vyzkoušet a reagovat úplně jinak, než strachem a „stáhnutím“ se do své ulity? 🙂
Co takhle chovat se jako žena, když už ženou jsem? 🙂

48 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.