otєrєzє.cz

Koho miluje náš partner?

1. 11. 2014 / 12:36 / 56 Comments
„Sotva existuje osoba, která by byla trvale tak nešťastná jako transsexuál.“
Harry Benjamin
 
Co udělat pro to, abychom nešťastní nebyli?
A o čem tu asi pořád mluvím? 🙂
 
 
Před dvěma lety napsala studentka teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Šárka Michálková bakalářskou práci na téma Transsexuální lidé a pohled na jejich minoritu.
 
Po kliknutí na obrázek se bakalářská práce stáhne ve formátu PDF (728 kB, 80 stran).
 
Vždycky si ráda přečtu „něco o nás“ :). A líbí se mi, když o transsexualitě hovoří nějaký odborník (i o nich se lze dočíst také v této práci), který tvrdí, že transsexualita neexistuje nebo že je to náš výmysl a uvádí své teorie, jak by to mohlo být a proč to tak je. Přála bych mu, aby se jako transsexuál narodil. Protože pak by zcela jistě našel na své nerozvážné teze jednoduché odpovědi. 🙂 Co takhle se zeptat nás, pane Skoblíku? No jo, jenže my si to vlastně vymýšlíme…
 
Na tuto práci jsem narazila náhodou a zaujalo mě na ní právě to, že je zpracovávána na teologické fakultě. Tak jsem do ní zvědavě nakoukla…
 
Jde o dobře a hezky pojatou práci, která otevřeně, stručně a nezaujatě podává čtenáři docela aktuální a rozsáhlé informace z oblasti transsexuality. Je určená pro veřejnost, aby pochopila, že transsexualita není transvestismus a zabývá se transsexualitou hned z několika pohledů (rodina, církev, sociální pracovníci…).
 
Většinu z toho my, kterých se to týká, už známe. Ale těm, kterým pojem transsexualita nic neříká, bych tuto práci určitě doporučila.
 
Některé pasáže mě ale opravdu zaujaly a tak je tu uvedu.
 
Díky tomu, že jsem překonala svůj strach z nejistot, ze ztrát rodiny, mé dcery, bydlení a všeho možného a 15 měsíců si myslela, že to byl špatný krok, jsem teď na místě, na kterém vidím, že je všechno jinak a že to byl krok správný.
Kolik transsexuálních osob má rodiny jako jsem měla já?
Přijdeme o ně? Nikdy ten krok neuděláme, protože … proč?
 
Sama znám odpověď a přesto jsem tady. Jak je to možné?
 
Měla jsem to štěstí, že jsem se začala své ex hnusit a tak mi to vlastně nesmírně zjednodušila, i když to bolelo. Kdyby mi každý den připomínala, jak mě miluje a jak nechce, abych do toho šla, jaký by byl můj život? Byla bych šťastná?
 
Ne.
Byla bych vyřízená do konce svého života!!!
 
Chtějí mít naše děti traumatizované rodiče nebo veselé a šťastné?
 
 
Kapitola 8.2 – Proces přeměny při již vytvořené rodině
 
Již existující rodičovství vnímá okolí, odborná veřejnost a hlavně sám klient, jako překážku. Velice rádi by prošli požadovanou změnou, ale neustále se obávají, že ztratí své blízké, manželku/manžela a děti, nebo že tím způsobí nevratné změny v rodině nebo dokonce jejich poškození. Proto v mnoha případech klienti odkládají dobu, vhodnou pro přeměnu, až po dovršení dospělosti svých dětí.
 
Druhý z partnerů se může potýkat s obavami o pozdější sexuální orientaci nebo o ovlivnění pohlavní identity svého dítěte. Obávají se například traumatizace či frustrace dítěte. Jak již bylo zmiňováno, kdy se identita formuje, je jisté, že identita dítěte nemůže být ovlivněna. Je známé, že děti jsou dospělými často podceňované, co se týče pochopení situace. Dokážou pochopit více, než si dospělý člověk myslí. Proto pochopení transsexuality u nich bývá snazší než u leckterého dospělého jedince (Fifková a kol., 2008). Děti to zkrátka chápou tak, že jejich rodič bude spokojenější v těle opačného pohlaví. A budou radši, když budou v kontaktu s veselým a více méně vyrovnaným člověkem, než s člověkem frustrovaným.
 
Podle dalších výzkumů vyplývá, že zatajování transsexuality jednoho z rodičů vede spíše k více traumatizujícím zážitkům dítěte (Fifková a kol., 2008). Je to odvozené z toho, že rodiče se mohou často hádat a je mezi nimi napjatá situace. Dítě ji nemusí dobře psychicky zvládat, protože ani neví a nechápe důvod neshod rodičů.
Nyní, s postupem času a tolerantnější společností, dochází k tomu, že i přesto, že se někteří rodiče v těchto případech rozvedou, fungují oba dobře a nadále udržují přátelské vztahy a transsexuální rodič má dobrý kontakt se svým dítětem.
 
 
Kromě té části „partneři nadále udržují přátelské vztahy“ platí všechno :). I to, že jsem o svou dceru nepřišla, že mě miluje a já jí stejně, jako předtím. A nikdy o ní nepřijdu.
 
Tak čeho se tedy bojíme?
 
Každá si můžeme položit otázku, jaký život je pro nás lepší?
Ten, ve kterém nám někdo tvrdí, že nás miluje, zatímco miluje jen naši mužskou tělesnou schránku a to nás naplňuje určitým druhem štěstí, stejně tak štěstím z přítomnosti našich dětí, které jsou pro nás těmi nejdůležitějšími človíčky na světě? Ale štěstí z našich dětí se přeměnou (obvykle, pokud to sami nechceme) nemění! Stále zůstávají těmi nejdůležitějšími. Nejste první ani poslední z nás, které mají rodiny. A co až ty děti dospějí? Osamostatní se a vy začnete bilancovat svůj život?
Já bych to nedokázala. Nedokázala bych se nikdy smířit s tím, že jednou budu litovat toho, že jsem svou přeměnu neuskutečnila jen proto, že jsem si bláhově myslela, že přijdu o nějaké jistoty. O partnera, který miluje mé vousy, mé chlupy, můj hluboký hlas… Jsem to já, koho miluje? Ne. (To není útok na tebe, Katko! Jen jsem k tomu došla na základě vlastní zkušenosti.)
Zůstávám traumatizovaná do konce života, kdy není ani jeden jediný den, abych se nezasnila, jaké by to bylo kdyby… Ten pocit známe každá, protože všechny jsme si tím prošly. Některé tím bohužel ještě prochází a některé z toho nikdy nevyjdou.
 
Nebo je tu ta druhá varianta, kdy (jak píše slečna Michálková) jsou děti šťastnější, když vidí své rodiče šťastnější a spokojenější v těle opačného pohlaví a s takovým rodičem budou také v kontaktu raději.
 
Děti jsou nesmírně citlivé. Ví toho kolikrát víc, než si sami myslíme. A kolikrát na to přišly svou vlastní úvahou!
 
Takže zatímco dříve jsem bojovala o to, zda rodinu nebo Terezu a vždycky vyhrávala rodina, takže jsem chápala všechny transsexuální ženy v podobné situaci, dnes už je nechápu.
 
Samozřejmě to nelze použít paušálně na všechny případy a je nutné se poradit. Jde tu přeci o naše děti. Ale pořád na celém světě platí: Šťastný rodič = šťastné dítě.
 
 
Kapitola 10.2.1 – Postoj katolické církve
O tématu transsexuality se hovoří spíše jako o kontroverzním tématu, a to hlavně pokud jde o hormonální léčbu a přeměnu pohlaví pomocí operací. Většina osobností vystupující za katolickou církev se staví k operacím záporně. V tomto případě se hlavně jedná o netoleranci vůči ztrátě schopnosti reprodukce. Reprodukce je považovaná za základní funkci fyzického fondu. Dále jsou velké obavy o bezprostřední ohrožení mentálního zdraví, jež se nevylučuje. Tyto informace pocházejí z dokumentu O člověku jako Božím obrazu (2004), který vydala Mezinárodní teologická komise (Fifková a kol., 2008).
Z různých analýz kritérií při porovnávání církve ve vztahu k tělu a pohlavní identitě lze vyjádřit, že se jedná o záporný vztah k transsexualitě. Podle Skoblíka (2006) následně uvedu fakta, která hovoří za vše.
  • Existuje dvojpohlavnost, kterou je třeba chránit.
  • Pohlavní identita pochází z biologického pohlaví při narození, které je nezaměnitelné.
  • K pohlavní identitě patří možnost plodit nebo rodit.
  • Disponovat tělem formou operace svědčí o tělesně-duševním dualismu.
  • Psychická pohlavní identita je nedůležitá a může být trpěna nejvýš jako převzetí pohlavní role pouze mimo tělesnou realitu. Tělesné realitě se však musí přizpůsobit.
  • Pooperační výsledky u sledovaných pacientů nejsou mnohdy uspokojivé, naopak výsledky psychoterapie jsou mnohdy příznivé.
 
 
A tohle napsala studentka teologické fakulty!
Nezbývá, než jí vyjádřit obdiv za její odvahu, ale přesně takhle to má být. To jsou fakta. Nelze se před nimi skrýt. Nelze skrývat pravdu… a už vůbec ne do konce života…!
 
 
Na závěr bych byla ráda, kdyby si následující řádky vzalo co nejvíce lidí k srdci:
 
Vyoutování
Vyoutování (tj. nevyžádané šíření informace o transsexualitě druhého člověka) se považuje za krajně neslušné, ať již jde o člověka, který zatím neprošel veřejným coming-outem, nebo naopak o člověka, který žije v nové roli a jeho okolí o jeho minulosti nic neví. Chápeme, že se jedná o opravdu šťavnatý drb, ale následky vaší netaktnosti nám mohou pěkně zkazit den. A nejen, že je to nevhodné, může to být i nebezpečné! Každý rok po světě zemřou stovky translidí jako oběti zločinů z nenávisti.
 
 
I já se bojím, kdo o mně komu zase řekl.
A už jsem pochopila ten strach Dannie, když byla u mě: „Už prosím nikomu neříkej, kdo jsem.“
V ten moment jsem se původně celá nadšená zastavila.
Tehdy jsem řekla mamce i její sousedce, jaká kamarádka mi přijede a začala to říkat i v práci, ale naštěstí jsem byla včas zastavena, takže zatímco má kancelář věděla, jaká návštěva za mnou přijde, zbylí kolegové už viděli jen půvabnou blondýnku 🙂
 
Teď už vím, že by to byla chyba, kterou nechci nikdy udělat, protože sama teď vím, jaké to je, když člověk, který nic neví a u kterého projdete přijde třeba ke kolegovi a ten mu řekne: „Jo a víš, že tu máme takovou raritu? Člověka, co prochází přeměnou pohlaví? Pojď, já ti ho ukážu.“
 
Opravdu moc prosím. Tohle ne.
 
(Nepíšu o žádném konkrétním takovém zážitku. Píšu to preventivně.)

56 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.