otєrєzє.cz

Pohledy za horizont

29. 12. 2014 / 1:57 / 14 Comments
Vůbec jsem už dnes nechtěla nic psát.
Jenže… mívám takové stavy, kdy přemýšlím a přemýšlím a najednou zjistím, že si povídám sama se sebou a to je nejlepší moment začít psát, abych se nezbláznila 🙂 Ale nepřemýšlím jen tak z ničeho nic. Dostala jsem k tomu podnět.
 
V momentě, kdy vedle mě bude stát někdo, kdo bude tou největší součástí mého života, nebudu mít pravděpodobně takový čas už přemýšlet. To on bude tím, komu budu ráda věnovat co nejvíce volných chvilek a s kým si budu povídat.
 
Někteří zajímavé lidé mi do života vyloženě nakráčeli. Nehledala jsem je, ale oni přišli.
Neobjevili se však jen tak. Ten prvotní impuls jsem mohla dát i já (např. tímto blogem). Bez něj by pro mě spousta takových zajímavých a důležitých lidí zůstala navždy utajená.
 
Musím říct, že mám štěstí.
Na lidi.
 
Jaká je pravděpodobnost, že potkám někoho, kdo jednou za rok přijede do Prahy a já na totéž místo úplně ve stejný čas jednou za půl roku a potkáme se tam? (Teď už tedy do Modřan také budu jezdit jen jednou za rok.)
No, musela bych se té nízké pravděpodobnosti smát. Přesto se to stalo, protože některá setkání se prostě dějí proto, že mají. Mohu potkat stovky lidí, se kterými se minu a už je nikdy neuvidím. A mezi nimi jednoho, který měl přijít, protože mi něco přináší. Informaci, pocit, zkušenosti, lásku, přátelství, nové obzory… cokoliv, co jsem dosud neměla.
 
Mluvím o endokrinologii v Praze v Modřanech, kde se soustřeďuje většina holek a kluků od Hanky a to i po přeměně, kdy je nutné jednou za rok dorazit pro recept a kontrolu právě na tuto endokrinologii. (Není podmínkou zrovna tato, ale většina to tak dělá, když je to jen jednou za rok.) Ještě teď si pamatuji, jak mi Dannie vyprávěla o endokrinoložce z jejího města, která měla jen jednu jedinou takovou pacientku (právě Dannie) a byla v tomto ohledu tak nezkušená, že jí Dannie sama musela vysloveně poučovat o některých věcech. No jo, jsme vzácní :). Což je nevýhoda u malých lokálních specialistů, kteří nás mohou brát buď jako jejich výtečné pokusné králíky nebo si s námi nevědí rady. (Oba přístupy jsem zažila).
 
Já věděla, už jak ses na mě na té endokrinologii podívala, slečno X, že tohle neskončí jen pohledem 🙂
 
Ano, chci mluvit o ženě. Tu nemohu pojmenovat jejím pravým jménem, protože si nesmírně chrání své soukromí a záhy jsem pochopila proč. Nebude to tedy vyprávění o žádném princi na bílém koni, kterých kolem mě teď jezdí nějak podezřele moc.
Slečna X je slečna z Čech tři roky po operaci – jedna z nejpodařenějších přeměn, jaké jsem kdy viděla (a nejsem sama, kdo si to myslí). To je také důvod, proč nemohu zveřejnit její jistě jinak motivační foto, ale slovní popis by zněl asi takto:
Krásné dlouhé hnědé vlasy, ženský pohled, úsměv, velmi ženský obličej, štíhlá ženská postava, kolem 25 let – prostě holka jako lusk 🙂
To jsem ještě neslyšela její hlas, ale měla jsem tu možnost právě dnes večer. Ač se nerada uchyluji k telefonátům, protože nejsem schopná mluvit stručně a pokud jsme takové obě dvě strany, zaručeně se na pár hodin „zaseknu“ a nic neudělám, ale tentokrát jsem byla tak zvědavá, že jsem prostě neodolala.
Nejen, že je to podařená přeměna, on je to ještě ke všemu podařený ženský hlas! Spolu s Dannie jsou nejženštější, jaké jsem u našich holek zatím měla možnost slyšet. Tak to na svém hlase musela Slečna X asi hodně pracovat, řeknete si (jako jsem si řekla já).
Nikoliv.
Slečna X nemá za sebou hlasovou terapii ani operaci hlasivek.
A tohle se mi musí stávat pořád, že potkávám tak úžasné ženy, které jsou tak spokojené!
 
Říkala jsem, že mám štěstí na lidi a nemůžu za to, že nepotkávám zoufalé zombie na ulici, které do mě vrážejí a vysávají energii.
 
Slečna X mi žádnou energii nevysála. (Ne, nezamilovala jsem se do ní, i když je krásná. O tomhle tento článek opravdu není – to uvádím pro rýpaly). Důvod tohoto článku je úplně jiný a vlastně řeší muže. 🙂
 
Líbilo se mi, že když z těch dveří vyšla, nemohl můj mozek strávit myšlenku, že by zrovna tato žena byla v podobné situaci, jako my teď. Nešlo mi to do hlavy. Věděla jsem, že takový člověk (pokud by skutečně proměnou prošel) by musel u svého okolí naprosto skvěle procházet. To mě vždycky nadchne. Kéž bych na tom jednou byla podobně… Povzdechla jsem si.
 
Slečna X mi napsala, já jí a už z toho byly hodiny mého přemýšlení.
 
Je nesmírně velký rozdíl mezi tím, když si povídám s někým, kdo je před přeměnou, s někým, u koho probíhá a s někým, kdo už je několik let po ní.
 
Pamatuji si hovor s Marcelou, která je 20 let po operaci. To byl moc milý rozhovor, při kterém jsem se dozvěděla, že dříve se netvořila neovagína, ale pouze vnější ženské genitálie, takže to sice vypadalo jako ženský genitál, ale nebyl určený pro sex. Chyběla tam totiž vagína. Čímž sice odpadá potřeba dilatace a hygieny neovagíny, ale dnes už se to takto dávno nedělá. Marcela to myslím řešila novou vaginoplastikou. Ta už ovšem nejde udělat penilní inverzí, protože chybí původní materiál.
 
Ráda napíšu o každém takovém setkání se ženou (nebo i mužem), která mě něčím zaujme. Svou odhodlaností, nadšením, pozitivním myšlením, minulostí, přítomností, vírou v lepší zítřky. Nebo klidně i jen tím, jak je krásná. Obvykle je těch důvodů více najednou.
 
Slečna X mluvila tím svým naprosto ženským hlasem naprosto otevřeně, takže mě zajímaly hlavně otázky kolem… no čeho jiného, než mužů. No dobře, tak i sexu. To se nedalo nezeptat. Protože takhle dokonale ženská žena bude mít určitě zkušenosti s muži.
Jenže jde o dost intimní věci, které tu nemůžu řešit veřejně, takže si většinu nechám jen pro sebe, ale třeba jsem se dozvěděla, že když byla v Motole, měli tam problém s jejím dilatátorem, který byl sice pokovený, ale ne celokovový, takže museli shánět ještě na rychlo nový celokovový dilatátor, který stál něco kolem 1700 Kč. Výborně! Trocha stresu navíc před operací neuškodí 🙂
 
Rozhodně doporučuji občas potkat někoho, kdo je několik let po operaci a popovídat si, jaké to je 🙂 Většina takových lidí se nechce moc vracet zpátky a mluvit o své minulosti nebo o svém životě v souvislosti s transsexualitou, ale… jednou za čas si o tom každý rád popovídá s někým, kdo mu rozumí. Protože takových lidí v běžném životě ubyde. Zmizí. A nikdo tomu nerozumí lépe, než my.
 
(Ach bože, já jsem z jejího výsledku a praktického použití nadšená!!! 🙂 Z toho, jak mluvila o mužích, kteří nic nepoznali, o elasticitě a přirozených vlastností neovagíny, které jí překvapily, o orgasmu… Tohle jsem snad teď raději ještě ani neměla slyšet. 🙂
 
Jsem si vědoma rizik, že nic nemusí dopadnout zrovna takhle. Ale věřím. Tak, jako jsem věřila dosud a vše, co jsem si vysnila se mi zatím splnilo nebo jsem se k tomu dostala nějakým způsobem sama.
Sex pro mě není hlavní motivací, ale stále je motivací. Ten moment, kdy přestanu skrývat své neženství a bude vše tak, jak má být! Kdy si můžu s klidem vzít přiléhavé spodní prádlo, kdy se nemusím bát, že až mě muž uvidí nahou, bude problém…
 
Každá jsme jiná, každá budeme mít jistě jiné prožitky, jinak snášíme bolest, bude to i jinak vypadat. Ale mluvím tu o vyprávění jedné konkrétní ženy, která si prošla vším tímhle a je zrovna taková, jaká je. Což se mi přirozeně líbí.
 
Tak hezky jsem si s ní popovídala, že jsem nevěděla, kdy přestat. Jsem fascinována povedenými přeměnami stejně, jako čímkoliv jiným povedeným. Náš mozek je přitom totiž odměněn přílivem endorfinů, které říkají: „To je krása. Tohle se tak povedlo!“
 
Dostala jsem (její vlastní) radu, jak to tomu muži říct.
 
Její rada mi přijde zatím ze všech nejlepší a nejpřijatelnější. Vezmu si z ní příklad, protože vím, že to u ní fungovalo. Musí to tedy zabrat i u mě.
 
Až dosud jsem řešila, jak říct muži, že jsem trans.
Tedy něco, co bych nikdy nejradši ani nevyslovila, protože (jak pořád říkám) nejsme trans, jsme ženy. Ale to bylo špatně.
Jenže co tedy říct?
Jakmile vyslovím slovo transsexuál, okamžitě si to většina mužů spojí se slovem transvestita. Se slovem transvestita si okamžitě spojí muže v dámském, který má penis. Muže, který má vousy. Muže, který má hluboký hlas a přitom skáče na pódiu v dlouhých šatech s dlouhými řasami.
To je pro muže něco absolutně nepřijatelné, co v reálu nemůže přijmout žádný muž. (Dobře, tak 1 % bych tam ponechala, můžou být tací a viděla jsem je u některých slečen jako doprovod. Nelze se spoléhat na tohle jedno procento, když chci mít muže, kterého opravdu chci).
Co ale může muž přijmout je fakt, že nemůže mít momentálně se mnou sex a to z důvodu, že dole není něco vpořádku. Beztak můj penis nikdy neuvidí. Neuvidí ho nikdo, kromě MUDr. Jarolíma a pak už doufám zmizí jeho větší část z tohoto světa. Na co vytahovat hned termín transsexualita nebo penis? Na co řešit svoji minulost do detailů? Děláme to pro naši budoucnost, díváme se dopředu. Pokud se chceme svěřovat úplně se vším, tak můžeme, ale nemůžeme počítat s tím, že to projde. Chceme, aby se ulevilo nám a o toho muže přišly nebo abychom toho muže získaly a přitom mu nemusely lhát?
 
Je třeba to celé zabalit do méně drastické formy. Zbytečně to nerozvádět. Muž nepřijme, že jsem žena s penisem, ale přijme fakt, že po operaci spodku budu mít svůj ženský genitál, který bude vybudován.
 
Slečna X mi vyprávěla o svém bývalém příteli, se kterým byla roky a který jí v přeměně podporoval. To se mi moc líbilo. Viděla jsem i fotku a moc jim to slušelo. Jak to, že to fungovalo tak dlouho i v době, kdy byla ještě před operací?
 
Jednoduše. 🙂 Hranice tady určovala ona. (Stejně jako Dannie, když mi vyprávěla o svém klukovi před operací, který to ale nevěděl). Jejich tajemství se jim oběma po celou dobu dařilo před svým přítelem skrývat.
Ono totiž opravdu platí, že co oči nevidí, to srdce nebolí. To je jednoduchá „matematika“.
Přítel slečny X to tedy věděl, jenže mu to nebylo podáno jako „já jsem hnusná transka s penisem“ nebo „hele, já mám penis. Budeš mě milovat?“ (jo, teď to vyvolává úsměv na tváři, ale takovou realitu bych vážně zažít nechtěla).
Jde to i jemněji: „čeká mě teď operace spodku, pak to tam bude všechno jak má být“. Je to v podstatě totéž, ale výsledek je jiný.
 
Nevím, proč jsem na to nepřišla dřív a sama? 🙂
 
Je mi jasné, že se mnou nebudou všichni souhlasit. S tím počítám. Neohlížím se na to, jestli se mnou někdo bude nebo nebude souhlasit. Vyjadřuji svůj (a Slečny X) názor. Však si můžete vymyslet svůj vlastní postup a řešení. Já na jiné nepřišla.
 
Na způsobu našeho podání ale závisí velká spousta věcí během přeměny. Má to zásadní vliv na výsledek.
Např. coming out můžeme sdělovat sklesle nebo nadšeně. Lidé vnímají, jak se u toho tváříme, jak se u toho cítíme, co jim tím sdělujeme a jsme to my, kdo je přesvědčuje o tom: „Já nejsem zrůda. Jsem člověk.“ Nakažujeme je svým nadšením. A mnohdy úspěšně! Celou tou naší motivací.
 
Byť je naše přeměna sebefantastičtější, naši potencionální partneři muži si to nemyslí. Pokud to nějakým způsobem skousnou, jde vždy o projev jejich velké tolerance. Nač jim to tedy ještě přitěžovat?
 
Záviděla jsem slečně X, že měla přítele, který s ní prošel přeměnou. Byl jí obrovskou podporou. Ale ve výsledku skončila stejně sama z úplně prozaického důvodu, ze kterého končí i jiné vztahy žen s muži.
 
O ní však nemám strach.
 
Rozšířila mé obzory a nechala nahlédnout za horizont, který jsem ještě před nedávnem ani neviděla. Byla jsem najednou v myšlenkách tam, kde je ona.
 
Všechny ty pocity před a po, které měla, všechny ty zkušenosti, které si za ty tři roky nese, to mi teď probíhá hlavou a přivádí k myšlenkám, které pro mě ještě před chvílí neexistovaly.
 
Ale jednou bych na ně stejně narazila a musela je řešit.
 
Často teď vzhlížím ke své budoucnosti.
 
Po Motole to nebude jiné. Já budu pořád já, ale ta jedna poslední fyzická změna způsobí, že zmizí můj strach a písmenko M v dokladech. A s ním zmizí i moment, kdy jsem byla označována bohužel tak nelichotivě jako trans.
 
Slečna X kdysi dostala nabídku z České televize natočit o ní dokument.
Nedivila jsem se, to by opravdu stálo zato!
Ale (jak už jsme si mohli mnohokrát všimnout) tyhle dokonalé slečny nikdy v médiích nenajdeme.
Společnost tak bude mít navždy pocit, že neexistují, protože o nich nikdo neví.
 
Ale není to tak správné?
 
Vždyť ony jsou ženy. Stojí tiše v ústranní a dívají se na dokument o transsexuálech 🙂
 
Jednou bych tam v tom ústranní chtěla stát taky.
A věřím tomu, že budu.
 
 
Konec roku je příhodný moment (i vzhledem k mé blížící se komisi) udělat jednu tlustou čáru (z mnoha, které mohu udělat) a která je součástí odpoutávání se od téhle mezifáze, ze které chci utéct co nejrychleji.
 
Opravdu opravdu opravdu nechci, aby si můj budoucí partner jednou našel tenhle blog a dříve, než mu cokoliv řeknu, narazil na mé fotky nebo videa, se kterými by mě identifikoval. Čím blíže jsem ke splnění mého snu, tím reálnější je tato hrozba a už to nemůžu dále odkládat.
 
Rozumím všem ukončeným blogům slečen, že z nich zmizely všechny fotky.
 
Soukromí je příliš drahocenné na to, abychom jím takhle mrhali. A pořád stojí výše nad skutečností, že takové fotky mohou být motivační pro ostatní.
 
Je na čase se začít chránit.
 
A ty, můj princi, můžeš už klidně přijít 🙂
Myslím, že jsem připravená.
 

14 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.