otєrєzє.cz

Sbohem ovoce z krku (I.)

9. 12. 2014 / 7:52 / 32 Comments
Včerejší den odehrálo svou roli v mém životě tolik zajímavých lidí! Bezpochyby kdybych seděla doma v koutě, nikdy bych takové lidi nepotkala a takové situace nezažila.
 
Má ranní cesta chumelenicí do Hradce mi moc na nervozitě neubírala, i když nejde o žádnou těžkou operaci, ale o takovou banalitu, jako je redukce chrupavky štítné (prostě toho děsného Adamova jabka, které Eva nemá a má tak krásný krček, zatímco Adam tam má bouli jako Brno). Jenže v momentě, kdy taková situace nastane to stejně pro každého přestává být banalitou a vnímá to jako tu největší operaci života! 🙂 (Doufám, že ne doktorova.)
 
Vím, že nemá smysl popisovat takovou drobnost, jaká mě zítra čeká, ale zase na druhou stranu – jsem plná dojmů a detailů, které jsem během dne zažila, takže si je tu prostě hezky před vysprchováním popíšu a protože detaily miluju, tohle bude velmi detailní pohled na jednu návštěvu Fakultní nemocnice v Hradci Králové jedné z nás.
 
Zaparkovat v Hradci je prakticky nemožné. Určitě bych zvolila odvoz, kdybych nějaký měla. Bohužel Pája ani nikdo jiný ještě nejsou na takové úrovni (ve vztahu), aby mě vozili po vyšetřeních a drželi u toho za ruku. Takže zase jak jinak – hezky sama samotinká do velkého města.
 
Jak mi poradila slečna z Hradce z votocvohoz.cz, kterou jsem před pár dny kontaktovala s prosbou, kde u nemocnice zaparkovat, auto jsem nechala na jednom ze sídlišť. Měla jsem možnost zaparkovat za nemocnicí u řeky, kde auta parkovala úplně všude – v blátě, v loužích, na chodníku… ale představa, že tam mám své autíčko tři dny na pospas různým živlům by mě v noci děsila a nespala bych z toho akorát. A tak jsem popojela. Jenže popojet znamená zajet do některého ze sídlišť a stejně mám o své auto strach. Nebo je možné auto zaparkovat na placeném parkovišti u nemocnice. Na tři dny to ale vyjde pěkně draho. Do FN Hradec Králové se zkrátka nemůže jezdit vlastním autem. (To je můj závěr.) Jak mi potom bylo řečeno místními na pokoji, všechna místa k parkování tu v Hradci vlastní nějaká firma a ta vyžaduje parkovací kartu, kterou nemám. (Jak jsem tohle ale měla vědět?).
 
Bylo samozřejmě víc věcí, které jsem nevěděla, i když jsem pár rad do nemocnice dostala. Naštěstí hradecká nemocnice patří mezi ty, které pacienta poměrně dobře o všem informují (ne jako v Motole).
 
Když jsem konečně zaparkovala a došla v tom ledovém vichru v kozačkách ke kartotéce na ORL, čekala mě úplně narvaná čekárna, ve které se téměř nedalo ani sednout.
 
Sestřičce v kartotéce jsem oznámila, že jdu na příjem – hned si vytáhla kartu a okamžitě věděla. Zeptala se na pár věcí, ani jsem jí nestihla říct, aby mě oslovovala „paní Nováková“ a řekla mi, ať se posadím, že si mě vyzvedne sestřička.
Tak jsem seděla a čekala. Tím začala série čekání. Na čekání je fajn, že se nic nemusí, protože se ani nic jiného dělat nedá – jen čekat. Když to ale trvá moc dlouho, už to člověka přestane bavit. Jenže mě to bavilo, protože jsem byla obklopená lidmi a měla jsem radost, že nikdo neciví.
 
Otevřely se dveře a úplně jiná sestřička zavolala „paní Nováků“.
 
No tím si u mě šplhla – tou „paní“. Moc jsem se bála, aby mě nevolali podle toho písmenka „M“ v občance. 🙁 Fakt jsem to v tu chvíli hodně řešila, protože kolem mě bylo v těsné blízkosti asi 30 lidí.
 
Sestřička byla usměvavá, já šťastná, změřila mi tlak, tep (ten vyskočil, protože jsem byla nervózní), zeptala se zase na pár věcí a řekla mi, ať si sednu u dveří č. 9 na konci chodby, kde mě zase někdo zavolá. A do ruky mi dala papíry k vyplnění a podpisu. (Že souhlasím se vším a napsala jsem tam kontakt na mojí mamču, kdyby se jako náhodou něco stalo).
 
Zase jsem seděla, koukala, přede mou byla jedna starší paní, co šla také na příjem a všude kolem mě brumlající dědulové, se kterými jsem tedy opravdu na pokoj nechtěla… A najednou „paní Nováků!“
 
Jůůů…zase „paní“ 🙂 Tady jsou hoooodní! (Neměla bych si na to už zvykat? 🙂 Když ono to tak krásně a libozvučně zní…
 
To mě volal pan doktor na příjmu. Předběhla jsem tu starší paní (prý proto, že jsem jeddnodušší případ a budu vyřízená rychleji, tak abych nemusela čekat. Podle mě byl pan doktor jenom zvědavý 🙂 No jasně, že na mě! 🙂 A hodně rychle jsem si ho vyzpovídala, místo aby on vyzpovídával mě 🙂
 
Byl to totiž mladý usměvavý milý a sympatický lékař, který měl ale lékařskou mikinu, takže mu nešlo přečíst jméno na visačce 🙁
 
Jakmile jsem promluvila, první co bylo řekl: „Tedy ten váš ženský hlas! Na vás by to člověk nepoznal.“ 🙂
 
Tak teď nevím, jestli to myslel vážně nebo si chtěl šplhnout, ale je fakt, že jsem se zrovna vůbec nijak zvlášť mluvit žensky nesnažila. Jak jsem zjistila, tak čím víc se snažím, tím větší je to katastrofa (viz osobní zážitek s Martinem, u kterého jsem pohořela). Když se ale nesnažím, zní to lépe. Musí to znít lépe, protože jsem právě na pokoji a normálně mi to prochází (ale nechci předbíhat) 🙂
 
Super. Tak panu doktorovi se líbí můj hlas, tak to si s ním začnu povídat 🙂
 
„A pane doktore? Takže vy jste teď takový nástupce MUDr. Chroboka?“
 
Úsměv od ucha k uchu (dokonce se snad i začervenal).
 
„Néé, to snad ještě ne, ale je pravda, že jsem u toho už od začátku, ještě když se tyto operace dělaly v Pardubicích, takže nebojte, dělám to už dlouho.“ (Tak nějak předpokládám, že tohle opravdu tito pánové nečtou 🙂
 
(Vypadal tak mladě!)
 
„A pane doktore, víte co by mě zajímalo? Kolik se nás tu tak u vás třeba ročně objeví?“
 
(Zase ta moje statistika.)
 
„Nooo… to je nárazové. Vy když si to mezi sebou řeknete, tak jste tu pak dvě tři… za měsíc… a pak několik měsíců nic. Takže v průměru tak jedna měsíčně. Teď nedávno jsme tu měli jednu slečnu, které jsme operovali i hlasivky.“ (To byla Ashley).
 
Tak to není moc. Shodli jsme se ale na tom, že sem k nim se všechny koncentrujeme, protože není kam jinam jít. Takže jsme i tak poměrně vzácný úkaz 🙂
 
Podíval se mi do uší, do nosu, do pusy a na hlasivky (fuj nesnáším to poslední vyšetření), kdy mi strčí něco dlouhého do krku a ještě u toho mám zpívat nebo co. Vypsal další papíry, pořád něco ťukal do počítače a pak mi řekl dnešní nejkrásnější větu: „Tak paní Nováků. Můžete jít. A půjdete na druhé patro – NA ŽENSKÉ!“ 🙂
 
Joooooooooo.
 
Měla jsem takovou radost, že bych ho snad políbila 🙂 Bylo to na něm vidět, že ví, že mám radost. A tak jsem prošla v prvním patře kolem dveří s nápisem „mužské oddělení“ a došla do druhého, kde bylo napsáno „ženské oddělení“.
 
Zaťukala jsem na sesternu a otevřela mi moc milá a usměvavá sestřička, která mě zase posadila na chodbu, že si mě hned zavolá.
Já už byla ale ve své nezvladatelné euforii a tak i kdyby mě teď poslali mezi deset chrápajících babiček, budu šťastná a nadšená, jako jsem ani nečekala, že mohu být. Tohle ale prostě člověk zažije až když se do takové situace dostane. Do té doby se o tom všem může jen domnívat a představovat si to.
 
Za chvilku jsem šla dovnitř, sestřička se zase vyptávala na obvyklé věci a já jí poprosila, zda by mohla do počítače napsat, abych byla oslovována „paní Nováková“ místo „paní Nováků“, že to „ůůů“ nepoužívám. To nebyl problém a tak jsem od té chvíle byla vždy a všude oslovována „paní Nováková“, což mi moc pomohlo i na pokoji s mými spolubydlícmi, které (jak se zdá) netuší vůbec nic, protože už se jedna paní přede mnou několikrát i převlékala.
 
Mám z toho takovou radost!
 
Tu radost mi kazil jen fakt, že mě čekalo pět neplacených hodin vyřizování pracovních e-mailů a objednávek a dodělala jsem to teprve před chvílí, takže až teď můžu popsat své dojmy z prvního dne, kdy se vlastně až tak nic nestalo, ale pro mě ano.
 
Tolik jsem to chtěla někomu říct, že jsem na ženském! A pár smsek jsem taky hned rozeslala. I když nejvíc nadšená jsem byla stejně já 🙂
 
Jsem na pokoji se třemi lůžky. Jedna paní akorát odjížděla, takže s tou jsme si stihly ještě hezky popovídat a zbylé dvě jsou taky moc fajn. Jsou starší, ale moc mě baví to jejich „slečno, vy jste tak štíhlá“ nebo „slečno, podala byste mi prosím čaj?“ 🙂 Nebo vyprávění o dětech, o svatbě, o módě z Německa… už jsme toho probraly… 🙂 Nemá to konce. Ale objednávky jsem naštěstí udělat stihla.
 
Na patře je jen jedna sprcha a toleta, takže je to veeeeelmi zajímavé 🙂
 
Mají tu moc dobrý čaj – fakt!
Pořád chodím čůrat 🙂
 
A ty porce! Jen jsem je viděla, protože oběd jsem nedostala (to mi taky nikdo neřekl, takže jsem měla jen cukroví, které jsem ráno stihla popadnout a to bylo taky dobře, protože jsem tu pár koleček hezky rozdala a tím jsem se zkamarádila 🙂 Pak následovala půl hodina diskuse o pečení 🙂
 
Já dostala až večeři (2x chleba se šunkovou lučinou) a snídani už zase nesmím 🙁
 
Ve dvě hodiny sestřička odvedla nové příjmy (celkem 4 ženy (včetně mě samozřejmě)) na konzilium do nižšího patra. Tam jsme zase seděli a čekali – 1 muž a my 4 ženy. Muž šel první. My až po něm. Probíhalo to rychle. Já šla třetí a tak když jsem vešla, čekalo tam na mě asi 10 osob, z nichž nejdůležitější byl MUDr. Chrobok, který si mě posadil na křeslo a vysvětloval nahlas, co bude dělat. „Pokud bude chrupavka pořád chrupavkou, odřízeneme jí jen nožem, ale bude-li zkostnatělá, musíme vzít brusku. Někdy se to stává. Po celou dobu s námi budete mluvit.“ 🙂 Aha. No na to jsem zvědavá.
Já byla veselá, usmívala jsem se a měla jsem takovou rozvernou náladu, že jsem se na každého culila, čehož si všiml jeden mladý pan doktor a usmíval se na mě celou dobu taky 🙂 (Čehož jsem si všimla zase já 🙂 Moc bych si přála, aby se jmenoval p. Černý, protože ten mě bude zítra operovat. V googlu jsem ho nenašla, takže se podívám na tabuli tady na chodbě, jestli je to on.
 
MUDr. Chrobok se mě pak zeptal, jestli chci něco vědět, jestli chci hlas ponechat a jestli souhlasím se zítřejším zákrokem, jak ho popsal. Všechno jsem mu schválila 🙂
 
Když jsem po chviličce z konzilia odcházela, pronesly ty dvě babičky na chodbě další krásnou větu: „Taková krásná slečna a nechali si jí tam jen takovou chvilku!“ 🙂
 
To by mi lichotilo, kdyby babičky nečekaly na operaci očí…
(No dobře, tak na ORL se operace očí nedělají, ale když já jim to vždycky nevěřím :).
 
Ovšem má radost byla i tak stále veliká a je až doteď.
 
Sestřička mi před chvílí přinesla andělíčka a dostala jsem instrukce, co mám a co nemám. Sundat náušnice, prstýnky, zamknout do skříňky, zůstat na posteli, zřízenec přijede a odveze si mě. Toho andělíčka navléknout, až mi řeknou!
 
Jakmile rána přestane prosakovat, tak můžu jet domů. Dva až šest dní.
 
No to mám radost.
 
Ale ano, mám.
 
A uvidíme, jakou jí budu mít zítra, až přijdu na pokoj s podřezaným krkem 🙂
 
Teď čekám, až se uvolní ta jediná sprcha. Už jsem se tam byla podívat třikrát. Ale ani to mi stejně nevadí. Do toho samozřejmě probíráme se svými spolubydlícími ty nejdůležitější věci 🙂 Kdyby tušily, jak hezkou roli hrají v mém příběhu… Ty jediné tady nic o mé minulosti neví a přestože se lékařský personál choval ke mně hezky – ani jednou nepochybil a vyvolával mě ve správném rodě – jsou pro mě právě tyto dvě spolubydlící těmi nejmilejšími osobami, které tu teď mám.
 
Pro ně jsem žena.
 
A tak bych to chtěla nechat už napořád.
 
Však už taky zbývá jen pár krůčků…

32 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.