Vždycky, když ex přišla od kadeřnice, měla vlasy krásně vyfoukané, voňavé a nedokázala jsem jí je nepochválit. Vduchu jsem si představovala, jaké by to bylo mít takhle dlouhé vlasy a nechat si je takhle stříhat. To byl ale nesplnitelný sen, který jsem si měla snít do konce svého života.

 

Teď jsem přišla domů a při každém pohybu cítím tu nádhernou novou vůni, kterou mé vlasy mají. Až jsem z toho dostala chuť někoho obejmout, aby tu vůni cítil taky, ale nemám tu ani toho plyšáka do postele, co už si slibuju koupit několik měsíců. Vždycky, když přijede Kačenka, vozí si tašku plyšáků, se kterými spí a jednoho přiřadí i mně. Posledně měla opravdu moc příjemného docela velkého kokříka a já zjistila, že i takový kousek plyše dokáže člověku dát trochu té lásky. Jenže v momentě, kdy vedle mě leží Kačenka kokříka tolik nepotřebuji. Stačí se brzo ráno probudit, přikrýt ji a zase spokojeně usnu. To jsou ty nejklidnější noci, které znám.

 

Když jsem dnes poprvé přišla ke kadeřnici, už jen ten fakt, že jsem do dámského kadeřnictví vkročila mi dělal radost. Na protější židličce seděla ještě jedna paní, které se věnovala druhá kadeřnice a všechny jsme si mezi sebou povídaly. Ani nechápu, jak ta hodina mohla utéct tak rychle.

 

Ale ten nejpříjemnější zážitek teprve přišel. Měla jsem vlasy rozpuštěné a kadeřnice mi je čechrala do různých tvarů, vyloženě si s nimi hrála a zkoušela, jak co vypadá, což bylo i moc příjemné, když mě někdo takhle hladil ve vlasech. To byl pocit, který jsem už roky necítila. Ale tohle bylo jiné. Tady jsem byla v dámském kadeřnictví, protože jsem chtěla své vlasy, které rostly 15 měsíců jen tak bez stříhání, dát do nějakého tvaru. A pokud možno co nejméně stříhat, prosím! „To nebude problém“, odpověděla mi ta milá paní 🙂

 

Když mi kadeřnice umyla hlavu (mezitím jsme si pořád povídaly o všem možném netýkajícím se mé minulosti (což jsem byla ráda), ale o chlapech, o účesech, o postavě…) a já se posadila na křeslo před zrcadlo, dostala jsem časopis, abych si četla, kdybych se nudila, ale já se nemohla na ty články vůbec soustředit, jak to bylo příjemné 🙂 Navíc jsme si pořád povídaly, takže jsem jen listovala a koukala na obrázky a snažila se přečíst článek o ženách, které žijí „single“.

 

Jakmile bylo dostříháno a přišlo na řadu fénování, při kterém mi vlasy česala kartáčem a kroutila mi je na něm pod fénem, viděla jsem v zrcadle, jak vlasy dostávají objem, jak jsou hezky sestříhané (i když opravdu decentně) a lesklé… Pak jsem dostala radu, ať zkusím skřipeček tak, že si vlasy z čela dám dozadu a kolem toho si vlasy rozpustím. Předvedla mi to názorně a vypadalo to moc hezky. Říkala jsem jí, že mám moc vysoké čelo, ale jen tak se na mě podívala a říká: „A vidíte moje čelo? Tohle bych neřešila.“

 

Jakmile dokončila svou práci, připadala jsem si tak hezky, že mě ten pocit doprovází ještě teď. Měla jsem takovou chuť někoho (konkrétního) potkat a dát mu pusu 🙂 A ty vyfoukané rozpuštěné vlasy mu nechat létat po tváři, protože foukal vítr a cítit, jak mě za ně tahá (z vášně samozřejmě :).

Musím říct, že jsou stále místa, která mě v novém světě teprve čekají a tohle bylo jedno z nich. Nedalo se srovnat s tím předchozím pánským. Pánové o tolik přicházejí, když jen přijdou, nechají se objet strojkem a rychle pryč. Tohle není jen o stříhání. Tohle je o odpočinutí, o popovídání, o vůních při stříhání i potom doma. Dostala jsem na vlasy po umytí kondicionér, pak nějakou výživu, co tak hezky voní a celou dobu jsem dostávala otázky, jestli mám ráda na vlasech kondicionér, lak na vlasy, jestli mi něco nevadí nebo jestli to chci takhle…

 

No já vím. Úplně normální standardní zážitek, který zná každá žena 🙂

Ale stejně, jako jsem byla kdysi vykulená z první procházky venku za bílého dne jako Tereza, což už je teď naprosto běžná věc, kterou neřeším (i když je fakt, že si jí stále užívám), teď jsem zase šťastná z tohohle.

Ona totiž pro nás každá vysloveně ženská záležitost člověka dokáže tak potěšit, že si chtě nechtě musím říct: „Jsem tak šťastná, že jsem žena!“. Pokud jsem se dnes v sukni namalovaná cítila žensky, pak to tak opravdu bylo, ale do tohohle koktejlu ženskosti jsem si dnes nechala přilít ještě další přísadu a ta tu sílu toho kouzla ještě víc znásobila. Vždycky mě takové věci doslova povznesou, jakou mám z nich potom radost. Protože je to něco, co si mohu konečně užít! Něco, co jsem nesměla a co jsem si nikdy nedokázala představit už vůbec jako realitu. Tohle všechno je mnohem hezčí, než všechny mé představy, které jsem o tom měla. Tahle realita je totiž opravdová! Není to žádné schovávání se za fotkami, kterým předcházelo 4hodinové líčení a pokusy o zženštění, abych se pak dostávala do situací, kdy jsem se tak chtěla sejít, ale nemohla jsem, protože jsem věděla, že nikdy nemohu projít. Ale to už je taky minulostí.

Všechno, o čem si sníte, se vám splní. A k tomu dostanete ještě spoustu bonusů, které jste nečekaly, protože ne úplně vše, co se až dosud odehrávalo jen v našich fantaziích, jsme si dokázaly představit. I já jsem měla tyhle smutné sny, ale proměnila jsem je ve skutečnost. Ta mě ovšem někdy tak překvapuje, že o tom musím psát článek 🙂

 

Tak mám konečně svojí kadeřnici. A voňavé sestříhané vlasy, ze kterých se teď můžu těšit bohužel jen já.

 

Dnes jsem si tou kadeřnicí udělala opravdu velkou radost a samozřejmě jsem se musela doma hned po příchodu zvěčnit. To už jsou ale fotky určené pro někoho úplně jiného 🙂

 

 

Nedávno jsem na blogu Erin četla moc zajímavý článek o transplantaci vlasů (její detailní popis zde), která je řešením pro ty MtF, které už jdou do přeměny příliš pozdě, ale přesto mají šanci na krásné vlasy. Kromě těchto informací mi však v hlavě utkvěl začátek tohoto článku, kde Erin cituje herečku Olgu Kurylenko, která prohlásila: „Když mě ostříhali, jakobych přišla o ženskost.„

„Pro film Hitman jsem se nechala dost ostříhat. To byl pro mě velký šok. Měla jsem vlasy do pasu a oni mi je hodně zkrátili. Nikdy předtím jsem neměla tak krátké vlasy. Hodně jsem kvůli tomu brečela. Ty ostříhané vlasy jsem si nechala, mám je doma schované.“

 

„Mám k nim skutečně silný citový vztah. S vlasy si spojuji svou ženskost. Když jsem o ně přišla, nepřipadala jsem si v ten moment ani jako žena. Bylo to divné. Spousta žen nosí vlasy na kluka, ale pro mě to byl opravdový šok. Jako bych přišla o veškerou svou ženskost.“ Zdroj: idnes.cz

 

To se mi moc líbí, co o svých vlasech říká Olga. Ona je biologická žena a přesto je na své vlasy pyšná, jako kdyby se z nich radovala radostí, kterou se dokážeme radovat i my, které jejich ženskost dokážeme ocenit stejně tak intenzivně. Pokud se tu tedy budu rozplývat nad tím, že už mi narostly vlasy, pak to není vysloveně výsada TS žen. Ta radost je všeobecně ženská 🙂

 

A já navíc říkám: „Když mi vlasy narostly, jakobych získala svoji ženskost.“ 🙂

Ozdobou každé ženy jsou její vlasy. Ty udělají s člověkem opravdu moc. Vím přesně, jaké chci mít vlasy a jak dlouhé. A také vím, že už nikdy nebudou krátké…

 

 

Když jsem jela včera do Prahy, hráli v rádiu jednu písničku, která když skončila, moderátor říká moderátorce: „Tak tohle byl americký zpěvák (jméno mi uteklo) s dívčím hlasem.“

Teda ten hlas byl luxusní! Záviděla jsem 🙂 A moderátorka přidala zajímavou historku: „Když jsem studovala na vysoké škole, chodil tam s námi jeden spolužák, který měl vyloženě dívčí hlas. Dost mu to vadilo, ale nevěděl, co s tím má dělat. A pak mu někdo poradil nějakého hlasového specialistu a ten ho normálně naučil ten dívčí hlas posadit do mužského, takže pak už mluvil normálně.“

 

Ach 🙂 Škoda, že i my jsme neměly takové štěstí, že bychom jako muži musely řešit náš dívčí hlas 🙂 Ale došlo mi, že hlasový terapeut je vlastně schopný i z dívčího hlasu udělat mužský. (Však to také dělá u FtM, pokud úplně nezabere testosteron, který způsobí mutaci). Všichni řešíme to, co tam být nemá a chceme to, co tam být má. Nejde si to jen vyměnit. Ale stejně stojí zato vydat se na tuhle cestu…

Je 31. července 2012 a jsem na úplném začátku. Z části nesmírně nadšená z toho, co mě čeká, ale také smutná a zoufalá z toho, že jsou to dva měsíce, co nemohu být se svou manželkou a dcerou. Kéž bych svou ex nikdy tak nemilovala… Vzalo mi to 15 měsíců, o které jsem si to všechno krásně zbrzdila.

 

V ten den jsem jela poprvé k prof. Weissovi do Sexuologického ústavu, který jako klinický psycholog a druhý sexuolog potvrzuje (nebo vyvrací) diagnózu na základě několika (napočítala jsem jich snad i šest) metod. Pamatuji si ten den přesně. I vše, co jsem měla na sobě (unisex mikinu, unisex rifle a kratší (ne úplně krátké) vlasy a lehkou nenápadnou linku na oči, žádný laser tváře jsem ještě neabsolovovala, takže jsem si netroufla odvázat se víc, ale i tak se mi to líbilo (byla jsem šťastná za to, co mám)). Napsala jsem si hned všechny ty pocity tenkrát z celého dne do tohoto článku, který jsem si teď taky s nadšením přečetla 🙂

 

Tehdy jsem věděla, že jsem na začátku a také jsem věděla, že k prof. Weissovi se obvykle chodí jen dvakrát – na začátku přeměny a na konci – před komisí – pro souhlas druhého sexuologa. Pokud si někdo těsně před komisí rozmyslí, že na ní nepůjde a nepřijde ani k Weissovi, tak co vím, tak Weiss nedává druhou šanci.

Absolutně jsem si tehdy neuměla představit, že jednou přijde moment, kdy k němu půjdu podruhé právě na tom konci. Neviděla jsem ten konec a všechno mi připadalo tak vzdálené.

 

A najednou je to tu! 🙂

 

Šla jsem toutéž cestou, jako tehdy v červenci 2012, jen stromy byly holé, venku lehce prosvítalo sluníčko, ale jinak byla zima. Když jsem prošla kolem Lucemburského velvyslanectví, už jsem věděla, že jsem tam. Ale jiné nebyly jen stromy. Jiná jsem byla i já…

 

Po celou tu dobu od poslední návštěvy mi leželo v hlavě, proč není 1. patro průchozí a do 2. patra k Weissovi se tedy musí pouze výtahem. Když jsem vkročila do výtahu (a začala se konečně prohřívat), došlo mi, že ten důvod bude asi ten, že v 1. patře je lůžkové oddělení adiktologie (léčba závislostí). Začala jsem přemýšlet, jaké závislosti se asi léčí na sexuologickém ústavu?

Není žádoucí, aby se tam mezi nimi pohybovaly cizí osoby. Nebo spíš, aby se léčící se pacienti pohybovali volně po klinice, jelikož by se zřejmě rozutekli 🙂

To je taky nápad dát lůžkovou část do prvního patra a veřejnou do druhého! 🙂

 

Už jsem věděla, že musím hned k sestřičce do kartotéky naproti výtahu. Pozdravila jsem, řekla že jdu k prof. Weissovi a podávala jí kartičku pojišťovny.

„Máte tady u nás kartu?“

„Ano, mám… ale asi bude ještě na jiné jméno.“

„Na jaké?“

…v chodbě v tu chvíli sedělo asi 5 lidí, někteří velmi blízko a i když jsem se snažila mluvit potichu, v té jinak tiché chodbě šlo slyšet úplně všechno, i kdybych to sestřičce jen šeptala. Když jsem pak seděla na konci chodby a čekala na Weisse, slyšela jsem vše, co si sestřička povídá s nově příchozím…

Řekla jsem tedy své tehdejší mužské příjmení a kroutila očima, jestli na mě někdo nekouká. Zřejmě měli dost svých starostí a neměli čas sledovat mě. Ale nepříjemné to tedy bylo.

Sestra přelepila staré jméno na nové, vzala kartu a šly jsme k Weissovi. Ten mě ještě chvilku nechal na chodbě a pak zavolal. Ne jako tehdy v červenci, kdy jsem tam čekala asi půl hodiny.

 

Na dnešek jsem si vzala sukni a náušnice s měsíčky, z čehož jsem měla už od rána radost, protože mě čekala cesta metrem a tam je ten kontakt s lidmi opravdu občas dost blízký (i nechtěně). Ne že bych ten blízký kontakt vyhledávala, ale líbí se mi užívat si tu svobodu, kdy nepoutám pozornost, nemusím se hlídat, neustále otáčet, jestli mě někdo nesleduje nebo nepodezírá. A nic. Nezájem. Ten nezájem se mi líbí 🙂

 

Weiss si mě během minutky zavolal, posadil si mě do křesla a začal pročítat své zápisky z července 2012.

 

Měla jsem pocit, že spěchá, ale podle mě je to jeho standardní tempo 🙂 Vyptával se mě na spoustu otázek. Proč jsem s komisí tak dlouho čekala (vysvětlila jsem, že jsem si myslela, že se ex vrátí, což okomentoval slovy, že je to škoda, protože jsem ztratila 15 měsíců), na změny, které nastaly po HRT, na velmi intimní věci (nechci to tu moc rozebírat a vynášet informace), provedl se mnou pár testů, ale jinak byl celkem milý.

Když jsme se loučili ujistil mě, že to vidí dobře, ale samozřejmě výsledek bude, až to všechno zanalyzuje.

To už šla proti mě policejní eskorta s takovým malým ošklivým asi pachatelem v poutech a hnali se s ním k Weissovi…

…já se ale hnala od něj a byla jsem ráda, že už ho vlastně nikdy neuvidím.

On byla moje poslední vstupenka, kterou jsem potřebovala.

 

Ke komisi musím doložit potvrzení z Centra rodinné terapie v Motole, že rodiče situaci chápou a na Kačenky výchovu to nebude mít negativní vliv (pro to jsem si jela minulý týden a musím říct, že PhDr. Gjuričová na dětské psychologii je jedinečná a velmi usměvavá, pozitivní a milá žena), potom ověřené rozhodnutí o rozvodu z r. 2012, informovaný souhlas o rizicích operace (přišel mi v mailu) a doporučení prof. Weisse (které pošle přímo komisi, pokud tam nebude osobně).

 

V komisi by mělo být 7 lidí a probíhá na Ministerstvu zdravotnictví. O tom určitě napíšu speciální článek, až to celé proběhne.

 

Pokud budu mít u komise všechny potřebné dokumenty, proběhne vše tak, jak má a jak si představuji. V historii se stalo snad jen 2x, že by komise něco zamítla (z důvodu nesplnění podmínky 1 roku RLT – slečna měla o dost méně, jelikož RLT spočívá v životě v ženské roli po dobu minimálně jednoho roku po celých 24 hodin! A slečna do práce chodila podstatnou část Real Life Testu ještě jako muž… To nebudu komentovat). Komise to ani nemá důvod zamítnout, pokud jsou splněny všechny podmínky. Jde jen o takové potvrzení toho všeho. Jedno razítko na rozhodnutí, které potom přijde poštou, ale výsledek je znám ihned. Pro mě velká událost a otevřené dveře! 🙂

 

Protože už nejsem na začátku. Už nejsem ani v polovině. Už jsem na konci. A je to tu moc hezké. 🙂

 

Měla jsem úžasný den.

 

Od Weisse jsem pokračovala dál po Praze k Sáře, se kterou se znám od Hanky a moc jsem se k ní těšila. Žije totiž se svojí partnerkou a jejich malým synem. Že budou všichni milí, jsem čekala, ale byla jsem z nich nadšená! Jejich vztah se začátkem přeměny nerozpadl. On se ještě víc posílil a partnerka Sáry (takové usměvavé sluníčko) je silná osobnost, která svoji Sáru miluje a pokud s tím má okolí problém, mávne nad tím rukou.

 

To byla tak krásná rodinka! Naprosto dokonalý příklad toho, že to jde.

 

Tyto dvě milující osoby jsou teď nuceny se rozvést. Pokud budou muset, čeká je svatební obřad dvou nevěst. A že to budou krásné nevěsty o tom nepochybuji. I jejich klouček byl roztomilý a já dospěla k názoru, že ideálnější podporu, než jakou dostala Sára od své partnerky, většina z nás nikdy nedostane.

 

Sára měla trochu obavy, abych nebyla smutná, když mně to takhle nevyšlo, ale takhle už to neberu. 15 měsíců úmorného trápení mi stačilo, abych se z toho vyhrabala a teď když vidím takový šťastný pár, moc jim to přeju. Ony mají své cíle a jsou moc krásné (třeba ten svatební obřad, kdy budou obě dvě ve svatebních šatech). I já mám své cíle a ex mezi ně už dávno nepatří. To je uzavřená minulost, ze které mi zůstalo to nejdůležitější, co mám – moje dcera.

 

I když je pravda, že mě ta návštěva trochu dojala. Sára žije v úplně jiném prostředí, než já. Mít možnost uskutečnit přeměnu a ještě k tomu nepřijít o rodinu je sen. Ale já to viděla na vlastní oči!

 

O mě už nejde. Jsem ráda, že se ex tehdy nevrátila, protože vím, že bych stejně jednou musela Toma opustit, ačkoli jsem si tehdy myslela, že to zvládnu. A jak by to bylo s muži? To radši ani nedomýšlím… Nechci ženu. Konečně mám možnost užít si mužské náklonnosti a jejich zájmu, který bývá (kromě té většiny oplzlíků) i příjemný.

 

Ani se mi od nich nechtělo a tak holky sebe i malého oblékly, daly do kočárku a jelo se ven.

Jsem ráda, že ještě existují i milí rozumní lidé a je pro mě čest je poznávat.

U vchodu do metra jsme se rozloučily a já skočila do vagónku. Byla odpolední špička, metro narvané k prasknutí. Stála jsem u oranžové tyče u dveří a držela se jí, zatímco lidé kolem mě vystupovali a nastupovali (já jela až na konečnou). A stáli u mě opravdu hodně blízko.

 

Pak nastoupila paní ve fialovém kabátě a stoupla si téměř proti mně, protože už nebylo kam. Všimla jsem si, že se na mě usmívá a tak jsem znejistěla, protože ani pozitivní reakce na můj stav pro mě není příjemná, ale paní to nevydržela a říká mi s úsměvem: „Máte moc krásné náušnice! Máte ještě nějaké takové?“

🙂

To byly ty originální náušnice s měsíčky, co jsem dostala od Léni a Vlasty k Vánocům. Chtěla jsem si je vzít, protože se mi moc líbí, přestože jsem ulítlá na třpytivé s kamínky.

Usmála jsem se na paní a říkám: „Děkuji. Tyhle náušnice se mi taky moc líbí. A představte si, že jsou z dýně!“

„Z dýně? Vážně?“

„Ano. Já tedy už žádné takové nemám, protože nosím ráda ty třpytivé, ale dneska mám prostě měsíčky.“

To paní rozesmálo a říká: „Když si vezmete ráno takovéhle náušnice, že máte hned hezčí den?“

„Přesně tak! Jak to víte!? Kolega sice říkal, že si je mám brát, jen když budu mít špatnou náladu, jakože mám měsíčky, ale já si je beru, kdy chci.“

„Kolegu neposlouchejte…“ 🙂

Souprava metra zastavila ve stanici Hlavní nádraží, kde se se mnou ta usměvavá paní rozloučila a vystoupila.

 

Škoda, že ta paní nebyl pán 🙂 Ale i tak mě to moc potěšilo.

Pán by si nejspíš náušnic nevšiml…

 

Tohle mám na lidech ráda. Že jsem součástí této společnosti – ale jako žena!

 

Weiss se mě dnes ještě ptal, zda jsem se během toho roku setkala s nějakým problémem nebo nenávistí. A musela jsem říct, že ne. Že jak moje rodina tak zaměstnavatel se k tomu postavili úžasně a kdybych měla zhodnotit ten rok, byl to moc krásný rok, protože už jsem si mohla dělat to, co chci, aniž bych se za to musela stydět a aniž bych pohoršovala své okolí třeba tím, že mám na sobě sukni. Teď se ode mě přímo očekává, že jí budu mít!

 

Cestou domů jsem v autě přemýšlela, že bych si měla dojít taky koupit boty na ples a ta myšlenka mě tak nadchla, že jsem to taky udělala. Miluju nakupování bot!!! Miluju, když tam vejdu a nemusím s bušícím srdcem a strachem chodit kolem dámských bot, protože se ode mě očekává, že k nim rovnou půjdu a začnu si je zkoušet 🙂 No zapomněla jsem tam zase na čas 🙂 A vybrala si černé lodičky s uzavřenou špičkou – taková klasika – ale jsou moc krásné a zjistila jsem, že se mi nelíbí příliš nízké podpatky 🙂 Ale do extrému taky nejdu.

Když jsem si je pak doma zkusila znovu, nechtěla jsem je zout. Už se tak těším na ten ples!

 

Přišla mi ale legrační jedna věc. V Deichmannu je výprodej XXL velikostí, na které je 50 % sleva! Takže boty, které stojí normálně 500 Kč, stály jen 250 Kč. Jenže jen ty od velikosti 42 a výš, přestože to byl stejný typ bot!

Kdysi jsem mívávala 42, jenže teď už ne. V tom mi noha plave (přičítám to vlivu hormonů, díky kterým ochabuje svalstvo, tedy i na nohách a na nártu) a je to teď něco mezi 40 – 41. Takže žádná sleva se nekonala. Holky, co máte nad 42 – vidíte, jakou máte výhodu? 🙂 Některé lodičky vypadaly hezky i v těch větších velikostech, přestože ty 36ky byly něžné a roztomilé. 🙂

 

V Intersparu měli výprodej punčochového zboží (sleva 75 %!), takže jsem ještě skočila tam, abych se na ten ples zásobila a dojela domů celá spokojená, kde jsem si hned udělala k večeři krupicovou kaši s grankem, na kterou mě namlsala Sára s rodinkou. 🙂

 

Nikdy nezapomenu, jaké to bylo na začátku. Ale ohlížet se tam nebudu. Dívám se dopředu. A jdu si za svým cílem, od kterého mě nemůže odradit vůbec nic, protože jeho dosažení je tím nejpřirozenějším, co jsem v životě udělala.

 

Tato slova mě doprovází už dlouho. Jsou univerzální na úplně každého člověka – nejde vyloženě o transsexuální citát, ale na některé z nás sedí úplně dokonale.

Snažím se tuhle myšlenku šířit dál. Nemůžu se dívat na to, jak někdo někoho miluje až za hrob a jakmile zjistí, že jde o člověka ve špatném těle, najednou by si o něj neopřel ani kolo. „Ale když do té přeměny nepůjdeš, tak si to kolo o tebe opřu a budu tě milovat dál, víš? Tak do ní nechoď a zůstaneme spolu, ano?“.

Tak jo.

Ale pak můj partner miluje mojí masku. Ne mě. Proč takového partnera nevyměnit za jiného, který nás bude milovat takové, jaké jsme? Myslíme si snad, že takoví neexistují? Ale existují… Žen i mužů je všude kolem spousta.

 

Je na nás, zda se rozhodneme, zda budeme žít ve vztahu, kde náš partner nemiluje nás, ale naší schránku nebo zda zůstaneme sami, ale budeme sami sebou. Beztak je velká pravděpodobnost, že ten, kdo sám zůstat nechce a něco pro to dělá, že se ho žádná sužující samota týkat nebude. Ale v tom citátu je to myšleno tak, že je mnohem lepší zůstat i sám, než aby mě někdo miloval takového, jaký nejsem.

 

Všechno je perfektní a všichni s tím citátem vždycky souhlasí, než přijde chvíle, jako byla u mě ta před chvilkou, kdy jsem odvezla Kačenku a přede mnou je zase 12 dní bez jejího krásného dětského bezstarostného smíchu… To je jediná chvíle, kdy přemýšlím, jak dobré je být sama sebou a jaké to s sebou nese oběti.

 

Jasně, že VŽDY je dobré být sama sebou! O tom nemusí nikdo pochybovat.

Nemůžeme zůstávat v kleci celý život jen proto, že někdo říká: „Miluji na tobě tvoji mužnost…“ A vlastně si vymýšlí, protože co vím, tak většina našich partnerek oceňovala právě naše některé ženské vlastnosti a chování, které bylo ještě jakžtakž tolerovatelné u muže.

Jakmile bychom si lehly na gauč, daly nohy na stůl a zakřičely: „přines mi pivo!“ (slůvko „prosím“ vypouštíme ze slovníku a zásadně ho nepoužíváme) a pustily si fotbal místo Ordinace, chovaly bychom se sice tak, jak se od nás očekává, ale toto není zrovna to pravé ořechové, co na nás naše partnerky mají nebo měly rády. Tak co tedy vlastně chtějí?

 

Chtějí naši mužskou masku, která je přijatelná ve společnosti a za kterou se nemusí stydět, pokud s námi půjdou nakupovat nebo na návštěvu. Jakákoliv odchylka od mužnosti není žádoucí.

Dále naše partnerky (některé) nejsou bi nebo lesby a tak čím více se projevuje naše zženštilost, tím méně se stáváme sexuálně přitažlivými. Ale to není chyba. Tak to má být. To si naše partnerky rovnou mohou koupit nafukovacího panáka v naší mužské podobě. Akorátže ten nevyžehlí a nepověsí sám (navíc bez průpovídek) prádlo.

 

Jsem sama sebou i za cenu, že jsem zůstala sama.

Jsem šťastnější, jen je mi přirozeně občas smutno, protože každá taková změna (i k lepšímu) přináší ztráty.

Nebo jsem měla zůstat navždy tatínkem a být šťastná, že můžu Kačenku každý večer zase koupat? Uspávat? Číst jí pohádku? Každý večer!!! To je moc hezký sen, který byl kdysi skutečností. Já jsem žena, která miluje svoji dceru. Tak proč s ní nemohu být každý den?

 

Naštěstí jsou tu i takové z nás, které partner neopouští a všechno zůstává tak, jak má být. Dál uspávají své děti, chodí s nimi na hřiště, vyzvedávají je ze školky…

Jen to chce hodně odvahy a síly do boje proti okolí, které kope kolem sebe a tvrdí, že „tohle není normální“.

Ale takovíto naši partneři milují nás (ne okolí) a tak zůstávají.

 

Proč bych si měla do konce života nechat nasazenou masku jen proto, abych mohla být denně se svou milovanou dcerou? Takhle mě má dcera miluje takovou, jaká jsem. Nemiluje moji masku, za kterou bych se skrývala a pod kterou by viděla, jak moc jsem pořád nešťastná (a že to každodenní štěstí pro mě je ona, o které přijdu, pokud tu masku odhodím, protože už s ní nebudu moct být každý den).

 

To je pořád dokola. Takhle bych ten krok nikdy neudělala… kdyby mě ex vyloženě nezačala nenávidět, což bylo mé jediné štěstí, které jsem ale 15 měsíců považovala za největší tragédii mého života.

 

Takže buďte sami sebou. I kdybyste měli zůstat sami. Ale garantuji vám, že sami nezůstanete.

 

 

Dnes mi volala moje sestřenice, kterou jsem měla vždycky ráda, ale zavolá tak jednou za rok nebo za dva. Většinou o Vánocích, aby nám popřála samé hezké věci.

Ten hovor jsem ale nemohla vzít, protože ona patří přesně do té skupiny mála lidí, kterou neumím řešit.

Vídám jí až příliš zřídka na to, abych jí něco vysvětlovala (navíc se to ani do krátkého hovoru nehodí) a na druhou stranu odmítám o sobě mluvit jako o někom, koho zná, ale kdo už nejsem – tedy „Ahoj, tady Tom. Jak se mám? No, Vánoce jsem měl krásné…“ Brrr. To mi nejde přes pusu a nikdy už nepůjde. To ten hovor radši nezvednu. Do mužského rodu už mě nikdo nikdy nedonutí a použít teď už neexistující jméno mé jakési tehdejší masky taky ne. Tak jak tedy mluvit s takovým člověkem?

 

Nemluvit 🙂

 

Pokud zavolá jednou za dva roky, přežije skutečnost, že mu ten telefon nezvednu, ačkoli bych si s ním popovídala moc ráda. Ale nemohu ten telefon zvednout a říct svým vyšším hlasem: „Ahoj, tady Tereza. Jak se mám? No, Vánoce jsem měla krásné…“ :)Člověk, který absolutně netuší, která bije, by byl zmatený a nejspíš by se dožadoval k telefonu Toma. „Jooo promiň, ty to vlastně ještě nevíš. Já už totiž nejsem Tom, ale Tereza…“

To se nedá říct jen tak bokem jako „počkej, zaleju si čaj, jo cos to chtěla?“ a pokračovat v původně zamýšleném tématu. Radši nic nevysvětlovat. Mohla bych o sobě mluvit neutrálně a nepoužívat své jméno, ale pak budu muset počítat s tím, že budu oslovována v mužském rodě a starým jménem. To je návrat, o který nestojím.

Jiné řešení mě nenapadá.

A tak jsem rychle napsala mamce sms, že mi volala, takže bude určitě za chvilku volat jí a ať jí vysvětlí, že bych to ráda zvedla, ale nemohla jsem. (Co jí všechno vysvětlila nevím, ale každopádně kdyby jí řekla všechno, tohle neberu jako vyoutování.)

 

Teď jsem řešila kadeřnici – zda je vhodné, aby to o mé minulosti věděla. Příliš pozdě jsem dospěla k závěru, že je vhodné, aby to nevěděla. Proč by to měla vědět? Už dávno vím, že nesmím dopustit, aby se objevil byť jediný člověk, který se to dozví. Přesto jsem se nechala objednat přes kolegyni, kterou jsem poprosila, aby nějak vysondovala, zda se mnou paní kadeřnice nebude mít problém. Nerada bych přišla k někomu, která se mě pak bude štítit dotknout (i taková může být reakce). Ale tak nějak nevím proč jsem automaticky předpokládala, že to na mě pozná, protože jinak bych neřešila to, zda se mnou bude nebo nebude mít problém… Proč se pořád bojíme? Je na čase se přestat bát, jinak se nikam neposuneme.

Naštěstí jde zrovna o paní, která žádný problém nemá a naopak se obávala, zda mi nebude vadit její tetování na rukách. 🙂 Když jsem s ní v týdnu mluvila v telefonu a upřesňovala, zda budu chtít i barvu nebo ne, tak byla milá, takže uvidím, jak tohle mé „poprvé“ u dámské kadeřnice dopadne. Každopádně tohle byl poslední člověk, kde jsem se nechala dobrovolně prozradit a už to nikdy neudělám (to sondování přes kolegyni totiž začalo už vloni v listopadu, kdy jsem ještě dobrovolné vyoutování neřešila a teď vím, že bylo zbytečné).

Moc se tam těším a současně mám hrozný strach, že mě ty tak toužebně vymodlené delší vlasy zastřihne moc. Na tom se s ní musím pořádně domluvit, ale tak ona je profík a měla by vědět, co dělat 🙂 (Proto taky ten můj výběr kadeřnice probíhal tak dlouho.) A podobně teď začal také průzkum gynekoložek v okolí 🙂 Pár tipů už mám. Jakmile dostanu impuls, že už se tam musím objednat, už tam běžím 🙂 Zatím vyčkávám. S tím, co tam mám teď, tam rozhodně běhat nebudu 🙂

 

Původně jsem nad tím prozrazením se u kadeřnice ani nepřemýšlela, ale ptala se mě kolegyně z kanceláře, zda to ví a když jsem jí řekla, že ano, tak její odpověď byla, že ta naše kolegyně (která mě k ní objednávala) je ale hrozná, že bych jí měla říct, ať už to nikde neříká :). To mě potěšilo – jak moc si ta kolegyňka z mé kanceláře uvědomuje, že už to nesmí nikdo nikomu říkat a vadí jí (stejně jako mně), když to někdo někde vyzvoní. Aniž bych jí musela na tohle upozorňovat. To je ta ženská empatie. Ne každá žena je empatií obdařená ale v takové míře…

 

Kéž by si každý člověk uvědomoval, jak špatné je říkat cokoliv o naší minulosti někomu dál, přestože to může být senzační téma k rozhovoru…

 

 

Nedávno jsem viděla v televizi videoklip Skrillex s Ellie Goulding – Summit.

 

 

Nejde ani tak o interprety (i když na tu kombinaci jsem zůstala koukat) nebo o skladbu jako takovou (i když se mi líbí, přestože s Ellie Goulding mám u jejích starších písniček trošičku problém, neboť to byla oblíbená interpretka mojí ex).

Jde ale o ten videoklip, ke kterému jsem zůstala přikovaná, protože (nevím proč) první, co jsem si u něj uvědomila bylo, jak je možné, že lidský mozek je schopný během setiny sekundy identifikovat lidské pohlaví? Co mu dává ten jasný impuls? Najednou se mi líbilo identifikovat všechny ty desítky postav v tom klipu 🙂

Jsou tam ve velmi krátkých sekvencích zobrazovány tváře a postavy, které jsem jednoznačně identikovala jako muže nebo jako ženu (nebo jako Skrillexe – ten se identifikuje špatně, pokud někdo vyloženě neví, jak vypadá :).

Mnohokrát dokonce není ani nutné vidět tomu člověku do tváře nebo stačí pohlaví identifikovat z pohybů nebo chování. Stačí, když jde nějaká postava z dálky po schodech a už vidím muže. Nebo pohled ze zadu na siluetu bruslící ženy. To je jednoznačně žena, aniž bych jí viděla do tváře. Všechny ženy jsou tak úžasně ženské a muži tak úžasně mužní!

 

Přemýšlela jsem o tom. Ženy se musí od mužů tak moc lišit. A to tak moc, že mozku stačí setina sekundy. To je to pro náš mozek tak jednoduché??? Tak jednoduché, jako třeba během mžiku rozlišit bílou a černou? Tak s čím má tedy problém, když k té jasné identifikaci nedojde?

 

Muž má například:

– vousy

– krátké vlasy

– pánské tričko

– pánské kraťasy

– mužskou tvář

– nemá prsa

– svléká si svršky…

 

Žena má například:

– namalované rty

– dlouhé vlasy

– dámské tričko

– ženskou postavu

– jemné ženské rysy ve tváři

– prsa

atd.

 

Pak by to ale znamenalo, že by mělo stačit, abychom si tyto znaky, které jsem teď vyjmenovala, vzaly i my a bude to, ne?

Takže si namaluju pusu, vezmu dámské tričko, nechám dlouhé vlasy… stačí to?

 

No nestačí! 🙂

 

Tak kde je to kouzlo ženskosti, které dělá ženou ženou, kterou náš mozek jasně identifikuje během mžiku? Není to ani její hlas (který nemusíme slyšet), ani její ženské pohyby, protože stačí mžik a už v tom máme jasno.

 

A já to vím! 🙂

 

Kouzlo ženskosti je v kouzelných pilulkách (pro nás) a v témže samém, ale v jiné (přírodní) formě u všech ostatních biologických žen (estrogenu) 🙂

Takže s chutí pro pilulku! Už mi tu třikrát zazvonila aplikace na antikoncepci v mobilu, že už je čas „vzít si prášek“… 🙂

 

Já už nechci být „mezi“.

Přijela jsem domů z Prahy a nechce se mi nic. Sedím tu v šatech s culíčky, měla bych jít do sprchy a spát a už vůbec jsem neplánovala dnes něco psát, ale když já mám tak trochu vztek sama na sebe (protože jsem teď neměla sedět tady u pc v šatech, ale někde úplně jinde) a navíc mi psala kamarádka, že v Rusku zakázali transsexuálům řízení automobilů, tak to už jsem nevydržela a musela si o tom něco přečíst. Ale věnovat tu tomu deset stránek tedy nebudu.

 

Ruská vláda se rozhodla schválit nová zdravotní omezení pro získání řidičského průkazu a řízení motorového vozidla.

To, že se něco takového nařídí v Rusku mě nepřekvapuje. Mají prý moc nehod a tak se to snaží nějak řešit. Jasně, že nejlepší je zakázat řízení co největšímu počtu osob, čímž snížíme nehodovost. A máme se hned na co vymluvit, protože úchyl s duševní poruchou prostě nemá na silnici co dělat. V Rusku se transsexualita řadí mezi duševí poruchy stejně jako travestité, voyaeři, crossdreseři, sadomasochisté, fetišisté, pedofilové, exhibicionisté, nekrofilové a další. Všichni tito lidé nesmí řídit od 29.12.2014 automobil. Potom ještě lidé s amputovanými končetinami, přičemž se zapomnělo na ty, kteří mají protézy. To nikoho nezajímá.

 

Prosímtě, Slovensko, neber si z toho Ruska příklad, ano? Už takhle to tam máš dost složité. A nevím, co se stalo, když ještě před pár lety byl proces přeměny pohlaví stejný v celém Československu, ale pak přišlo něco, co Slovensko zařadilo do lékařského pravěku. Například jsem se dnes od jedné slovenské slečny docházející k Hance dozvěděla, že pokud chce MtF v SR změnit jméno na neutrální a dochází na sexuologii v ČR, pak v SR neuznají české potvrzení ze sexuologie, takže musí zaplatit 100 EUR za změnu křestního jména a 100 EUR za změnu příjmení. Přijít ke komisi (v ČR) ještě s původním mužským jménem se totiž nedoporučuje. Joo je fajn dát skoro 6000 Kč jen proto, že ČR a SR jsou dvě naprosto odlišné země, které mezi sebou neuznávají lékařská potvrzení. V ČR je totiž asi transsexuál nějaký jiný transsexuál, než v SR.

 

Dále se prosím neptejte, jestli se cítíme jako transsexuálové nebo jako ženy. Téměř všechny vám odpovíme, že jsme ženy. Nic jiného neexistuje. (Proto pořád říkám, že transsexuálové neexistují. Je to jen (navíc nevhodně, protože to se sexualitou ani sexem nemá nic společného) zvolené pojmenování pro usnadnění procesu napravení chyb, které nastaly ještě před narozením.)

 

V Polsku to mají zařízené hezky. Několik FtM z Polska totiž dochází také do ordinace Hanky (což mě ani nepřekvapuje). A tam k úřední změně pohlaví není potřeba operace, pokud daný člověk prokáže (potvrzením od sexuologa), že dlouhodobě (několik let) vystupuje jako žena, spolupracuje se sexuologem a podniká veškeré kroky k tomu, aby mohl žít život jako žena. Jenže tím by narazil na polské zákony, které neumožňují úřední změnu pohlaví bez operace a tak se to formálně zařídilo tak, že v Polsku si slečna MtF nebo chlapec FtM podá žalobu na své rodiče za to, že se jejich dítě narodilo do nesprávného těla. 🙂 Na základě této žaloby polský soud (spolu s doloženým potvrzením od sexuologa) rozhodne, že tedy rodiče jsou vinni, žádný trest jim za to ale neurčí, avšak umožní jejich dítěti úřední změnu pohlaví i bez operace. To jsou ale výjimky.

 

A do koho bych si ještě rýpla? 🙂

 

Ne, do nikoho. Možná tak do sebe.

Než jsem jela ráno do Prahy, spatřila jsem na chodníku visačku od kufru s nápisem EMIRATES. Hmm, to se někdo má, že si takhle cestoval. Asi mu to upadlo, když se vracel domů. Ale z našeho vchodu to těžko někdo bude. Ten je plný důchodců… A najednou kuk – v křoví schovaný obrovský luxusní červený kufr. Tak volám městskou policii, že mi to přijde divné, aby si někdo schovával kufr z Arabských Emirátů do křoví a nechal válet visačku na chodníku, takže jsem ještě čekala na policisty, kteří místo toho, aby zaparkovali tam, kde jsem řekla, že ten kufr je, tak objížděli celý několikavchodový panelák, až pak zjistili, že na ně mávám a už vyskakovali z auta a usmívali se.

Ten druhý hned začal vtipkovat, co prý jsem dělala v tom křoví, že jsem si všimla toho kufru. Policejní humor mi nic neříká a pan policista byl smutný, že jsem se tomu nezasmála.

Chtěli po mně jméno. Tak jim říkám to správné – ženské (které teprve bude, protože jiné nikdy nikde neříkám a nemám důvod ho říkat). A teď rodné číslo! A jejda… :-/

 

S dovolením bych si rýpla do systému českých rodných čísel, která jsme dnes také probíraly na společném sezení a ze kterých jde velmi snadno poznat, kdo je muž a kdo žena.

 

A tak jsem policistovi nadiktovala jen datum narození + číslo za lomítkem 🙂 Stačilo mu to a nedivil se.

 

Na společném sezení se mi líbily dvě věci. Za prvé to byl fakt, že bylo jedním z mých posledních. Ne, že by se mi nelíbilo tam být, ale těším se, až se od tohoto světa konečně odpoutám a po pravdě si neumím představit situaci, kdy už mám svůj vysněný život, partnera a tomu partnerovi neustále každý měsíc říkám: „Ty, prosímtě, já pojedu zase na sezení s holkama k Hance Fifkové ano?“

Takový člověk by nejspíš řekl, že už bych si měla konečně uvědomit, že je čas se od toho odpoutat. Protože partner, pro kterého jsem ženou, nebude podporovat fakt, že jsem transsexuální ženou. To on nechce, protože já jsem žena. Přesně taková, jakou mě vidí. Ačkoli akceptuje mou minulost, není třeba se v ní plácat ještě několik dalších let.

 

A za druhé tam byly dvě slečny, které byly úúúúúplně na začátku. Nejprve jsem si říkala, proč na sezení holek jdou dva kluci? To nebyli klucííí. To byly holkýýý. Jedna říkala, že to ještě všude úzkostlivě tají… A tak jsem si zavzpomínala na sebe a na své začátky. Jak jsem to také úzkostlivě tajila přede všemi, bylo mi z toho zle a jak jsem takhle poprvé seděla na společném sezení – ale tenkrát už ne jako kluk, nicméně se to může, protože tempo přeměny je na každém z nás. Přeji oběma holkám „začátečnicím“ hodně síly, odhodlání, trpělivosti a štěstí na lidi kolem sebe. Všechno bude. I ty růžové zítřky, uvidíte.

 

Já si dnes vzala své nové černé přiléhavé šaty s bílofialovým lemem a výstřihem, k tomu fialové třpytivé nehty a růžovofialové náušnice. Na nohy černé zimní punčochy a kozačky. No a ty dva culíčky, co o nich Kačenka prohlásila, že jsou hezké a mám je tak nosit. Měla jsem z toho všeho radost a přála jsem si, abych někoho potkala.

To, proč mám na sebe ale vztek je proto, že jsem teď měla sedět na kávě s někým, kdo už mě jednou viděl, s kým jsem se procházela, strávila přes dvě hodiny a teď mě chtěl vidět znovu (aniž by stále cokoliv věděl, protože tento muž nezná můj e-mail a tak ho nemůže zadat do googlu).

Já v jeho městě kousek od mého domova sice zastavila, abych mu napsala sms, ale totálně jsem se zasekla, že nikam nejdu, že vypadám strašně a že i když jsem u něj poprvé prošla, tak podruhé neprojdu a tak mě ten strach ovládl, že jsem se po půl hodině musela rozjet domů, zatímco on běhal po tom malém městečku v ulicích a hledal, kde stojím 🙁

„Počkej ještě. Já si tam pro tebe dojdu. Chci tě vidět.“

Následovala vzájemná smršť sms.

 

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem odjela. Byla jsem sice utahaná a viděla jsem se už v posteli, ale on mi psal už týden předem, že tam bude a že se těší. Já se dokonce ráno připravovala na variantu, že u něj přespím! Tak to jsem byla ale frajerka. Nechápu, kde jsem tu odvahu nechala. Rozhodně jsem jí před měsícem měla asi stokrát víc a minule se mi také opravdu vyplatila.

Říkal, že nemusíme dělat nic. Jen ležet a povídat si, aby měl pocit, že tam není sám.

To se mi moc líbilo. A i kdyby to tak nemyslel (jakože tentokrát ano), tak by stejně vše bylo v mé režii.

 

Vliv na celou věc měl ale také fakt, že je tu poslední týden a víckrát už v severních Čechách další zakázky nedostane, takže se vrací do jižních Čech a už se nikdy neuvidíme. Nikdy.

Když jsem si vzpomněla, jak jsem z něho měla zamotanou hlavu před měsícem, nechtěla jsem riskovat, že se pro někoho zblázním a on se mi ztratí z dohledu.

 

Chtěl se prý aspoň rozloučit a já teď nejsem schopná se ani svléknout a jít do sprchy, protože si naivně myslím, že se něco stane. Ale co by se mělo stát? Otočím prstenem Arabely a budu u něj? Přijede za mnou, když neví, kde bydlím?

Pohádky na dobrou noc se nekonají a tak se jdu přeci jen prohřát do sprchy a spát.

 

Všem lidem dobrou noc a těm v jednom městečku kousek odsud ještě dobřejší.

Myslela jsem si, že jsem mu úplně ukradená, že je mu jedno, jestli mě uvidí nebo ne. A on by tam venku běhal a hledal mé auto ještě teď, kdybych mu neřekla, že jsem odjela.

 

To jsou ty vztahy na dálku.

 

Nemají vůbec žádnou výhodu a nesnáším je, ale musím uznat, že pro nás jednu výhodu mají. Pokud si vezmu příklad, že se slečna z Liberce zamiluje do kluka z Hradce Králové a přestěhuje se k němu, má tam jedinečnou startovní pozici jako žena úplně ve všech oblastech života a nemusí řešit bývalé kolegy, sousedy, přátele, spolužáky … všechny ty, kteří znají její minulost. Protože tady – v novém bytě daleko od domova – to ví jen její partner.

 

Nechce se mi nic.

 

Řešit to, že se k nikomu, kdo se mi líbí, nemůžu ani přitisknout, protože bych byla hned odhalená. Řešit vzdálenosti, přeskakování překážek, které musí budoucí partner přeskočit hned tři:

1) fakt, že mám Kačenku

2) fakt, že nemohu mít děti

3) má minulost

 

Stejně jako zakletý princ v pohádce Sněžný drak nezvládl ani jednu ze tří zkoušek lásky k princezně, čeká tentýž osud většinu z těch, které před ty zkoušky postavím. Ale princ dostal ještě jednu šanci a záhy pochopil, kde udělal chybu. Uvědomil si, že princeznu přeci miluje. A když jí miluješ, není co řešit…

 

Ale tu svou radost mám stejně, protože za necelý měsíc mě čeká další hezký nezbytný krok vpřed.

 

Dneska asi prosmskuju noc…

 

Netuším, jak tenhle článek nazvat. Je to jen takové moje breptání, které jsem potřebovala někomu říct a taky se vyvztekat nad světem 🙂 (Nebo spíš sama nad sebou).

 

A co jako, že už se nikdy neuvidíme? Mohl to být hezký večer. Ale nééé, slečna je neschopná vylézt z auta.

(Tak kde byl tak dlouho? Pořád jsem ho vyhlížela. Jak mě asi mohl najít, když jsem mu neřekla, kde stojím?)

 

Zítřek bude v práci i po práci na infarkt a tak jsem se měla o to víc odpoutat od svého strachu a únavy a užít si, co to šlo. Tím „užít si“ myslím samozřejmě jen povídání s někým, pro koho jsem ženou a to je příjemné vždycky. Ta skutečnost, že se mu líbím je tak úžasná, že jsem možná hloupá, že jsem tam nezůstala, ale tohle určitě nebyl poslední muž, který do mého života vkročil. Osud ho vrací zpátky na jih a tak k tomu musí mít asi nějaký důvod. To, co mi ten člověk měl dát, už mi asi dal (jistotu a víru v sebe – ačkoli jsem jí dnes zahodila jako tenisový míček do lesa) a teď mi zbyly už jen ty krásné šaty, které si můžu tak akorát vyfotit.

 

Ale hrdinou dne bych vyhlásila MUDr. Berana z Plzně. Tedy z koutu naší země, ze kterého jsem dosud neměla žádné zprávy a který předepisuje androcur na PRVNÍ návštěvě!

Výborně.

 

Dnes se nestíhám divit.

Dnes jsem samu sebe naprosto nesmyslně v práci před jedním dodavatelem vyoutovala.

Beru to jako ponaučení, ke kterému už prostě nesmí dojít. Moc mě to mrzí, ale to je tím mým nadšením, když někoho vidím. Mám prostě vždycky radost.

„Jéé, paní Veselá! Dobrý den! Ale my se známe, já už jsem vás přeci viděla… Asi před rokem…“

A jéje.

Začalo mi to docházet.

Ředitel se na mě tak podíval: „…nooo viděla“. Usmál se a už mu bylo jasné, co to tu povídám.

Mně taky.

Bylo to zhruba před rokem a půl – tedy pro mě v daleké prehistorii, jenže teď jsem si neuvědomila, že to sice byla Tereza, kdo tu paní viděl, ale měla jsem trochu jiné tělo a tak ona viděla někoho jiného – Toma, kterého si také pamatovala.

 

Nastaly rozpaky.

„My že jsme se viděly?“

 

Rychle změnit téma a utéct.

Zda se pak na to ředitele zeptala nebo zda jí to ředitel řekl sám (podle mě ale ne), to už jsem nezjišťovala.

 

Ach jo. 🙂

 

Každý (byť by měl být už jen třeba jediný), kdo se to dozví, mě zamrzí.

 

 

Nemohla jsem teď pár dní vůbec psát.

Užívala jsem si prázdniny s Kačenkou, ta byla moc roztomilá, z ničeho nic mi začala dělat na hlavě culíčky a řekla, že tyhle dva mám takhle nosit, protože mi to sluší. Taky se mi to líbilo. Kladla mi na srdce, jaké gumičky mám používat (ty černé jsou nejlepší!) a dávala mi do vlasů různě sponky. Krásně mě česala a zkoušela i copánek. Bylo to moc příjemné.

Postavily jsme sněhuláka (to je Olaf). Prosím vás, jestli ho někdo na severu Čech potkáte, vraťte mu upadlý nos a vlasy po té oblevě… Kačence na tom moc záleželo.

Pak při bobování z jedné zříceniny jen tak prohlásila: „Ty vypadáš jak holka!“ 🙂

To mi udělala opravdu radost, protože jít bobovat a vypadat „jako holka“ není zrovna jednoduché. Nemůžu mít na nohách kozačky na podpatku, nemůžu mít svůj oblíbený kabátek nebo dokonce sukni a věděla jsem, že když to řekla ona, že to myslí upřímně. Vždycky mi říká, jak vypadám a kolikrát už jsem v minulosti dostala taky pěknou „facku“. Ale byla jsem za ní ráda. I za tu upřímnost.

Je zajímavé, jak chápe ten fakt, že jsem žena. Když počítala osoby na návštěvě u mé mamky, došla k závěru, že tam není žádný kluk ani muž. A vůbec se nepozastavovala nad tím, že by to mělo být jinak nebo že to kdysi bylo jinak.

 

Bavila mě, mazlila mě, dělala mi radost, ukazovala mi, jak umí číst, psát, kreslila mi, byly jsme spolu vybrat lak na nehty, hned jsem jí ho nalakovala a nesměla jsem ho v neděli zapomenout odlakovat, protože jednou jsme zapomněly a to bylo potom u nich doma průpovídek…

 

Bylo pro mě těžké jí zase po pěti dnech odvézt domů. Vždycky to v neděli večer schválně prodlužuje a zdržuje. Nesnášíme neděli obě dvě.

Chybí mi.

 

 

Jinak tyto Vánoce byly krásné. Měly díky někomu moc milému ten nejromantičtější nádech, jaký mohou mít. Byla jsem doslova v sedmém nebi.

 

To byl i důvod, proč jsem se na první (jinak samozřejmě strašný) den v práci 5.1. tak těšila, protože jsem věděla (to ani jinak nemohlo dopadnout!), že bude rande. Naplánovali jsme si procházku mezi sněhovými vločkami (ty také nakonec v to pondělí padaly a byly jako velké chomáčky vaty), ale já mezi nimi poskakovala sama v žitavských ulicích a ne radostně, ale smutná a naštvaná sama na sebe. Nebo spíš na Toma, který se vynořil jako přízrak v tu nejhorší chvíli. (Co tu ještě děláš? Já už tě úplně vymazala! Že bydlíš v tomhle blogu? Hm, tak to je pravda, ale už neexistuješ, tak mi neděs kamarády…)

 

Už jsem se z toho zmátořila a zbytek (nebo spíš předchozí děj) té romance sem nepatří. Bylo to ale něco tak krásného, že z toho mám hlavu zamotanou ještě teď a stále ještě věřím…

 

Ačkoli jsem dostala pár výčitek, že jsem z tohoto blogu neměla odstraňovat fotky, které souvisely s texty a s přeměnou, došlo mi, že jsem to udělala až příliš pozdě. Bylo to opravdu pozdě a blog, který jsem si ze začátku psala úplně nevinně jen tak, abych si měla s kým povídat a který potom přešel v něco, co vlastně ani nevím, co je, ale bavilo mě, že to spojilo tolik lidí s podobným osudem a chtěla jsem pomáhat, povzbuzovat, popostrkovat, mi najednou z ničeho nic poprvé ublížil.

 

Zlobila jsem se sama na sebe, že už nechci nikomu pomáhat. K čemu je blog, který mi ubližuje?

 

Ale uvědomila jsem si, že to nebyl blog, který mě připravil o procházku v zasněžených ulicích s někým, kdo byl stejně nadšený jako já, kdo byl na stejné vlně, kdo tak moc toužil se sejít, že by pro to udělal cokoliv. A ta síla té touhy byla tak obrovská, že jsem jí cítila každý okamžik – ve dne v noci.

 

Mohla za to moje minulost.

 

Všechny stopy po tomto blogu mohu zametat jak chci, ale vždycky přijde moment, kdy to budu muset tomu nejdůležitějšímu člověku na světě říct. Tomu jedinému a nikomu jinému.

Teď už se ale aspoň nestane, že se to dozví dřív, než mu to stačím říct já.

 

Výsledky vyhledávání v googlu, než definitivně zmizí, mi tedy ještě stihly připravit nemilé překvapení, které jsem nechtěla zažít a tak mi jednou z ničeho nic mezi těmi nejkrásnějšími smskami, o kterých jsem si mohla jen snít, ale byly skutečné, naskočila jedna, který mi vyrazila dech a vrazila kudlu do zad (ačkoli to tak nechtěl, jak psal).

 

Tohle se nemělo stát. Měla jsem vztek.

Jak se asi cítí muž, který se to dozví tímto způsobem v tomto blogu dříve, než mu to podám já svými vlastními slovy a jemněji, jinak? Co asi vytvoří jeho fantazie v jeho hlavě, která nemá dostatek informací? Tak strašně se bojíme neznámých věcí. Chtěla jsem, aby mě nejdřív poznal, abychom spolu mluvili, abychom spolu chodili (myšleno po městě), abychom se spolu smáli, abychom si zašli na horký čaj, který by nám zahřál dlaně a tam jsem mohla vidět jeho oči, cítit jeho vůni, vidět vlasy, které jsem toužila si prohrábnout. Říct mu, jak mu ten nový svetr sluší, o kterém mi tak nadšeně psal, že si koupil na horách a že se mi v něm ukáže…

 

Neukáže.

 

Je to mžik. Říkám tomu „mizení“. Jenže věřím v základní fyzikální zákon na Zemi, kterým je zákon o zachování energie. Nic nemizí jen tak. Jen se přesouvá.

 

Nemohla jsem si ani pobrečet, protože tam byla Kačenka (ještě že jsem jí tu měla), ale řekla jsem si, že se nevzdám. Že prostě zkusím bojovat a taky proto, že jsem spoléhala na jeho optimismus, pozitivní přístup k životu, inteligenci… Taky to, jak moc jsme si spolu rozuměli.

Bavilo mě to.

Věřila jsem mu od první chvíle. A věřila jsem, že to jednou zvládne. Že to spolu zvládneme. Jenže on musel být prostě zvědavý a chtěl si o mně počíst, jak na mě neustále myslel (a já na něj) a tak vložil do googlu můj e-mail, ze kterého jsem mu také psala. (To ale nebyla má chyba. Vědomě používám jen tento jeden jediný e-mail. Nebudu si kvůli někomu zakládat nový – já jsem taky jen jedna.)

S ním bych šla kamkoliv, protože jsem věděla, že přijdu domů šťastná a nadšená.

 

Ale (zase to ohrané) já jsem najednou nebyla já.

 

Nevěřím, že všechno vyprchá jako pára do ztracena… Existují silnější city, než jsou předsudky, obavy, strach z neznáma, z tlaku z okolí. Takový člověk ale musí být silný a jedinečný.

 

Já vím, že takový jsi 😉

 

A také vím, že pokud jsi jednou narazil na tenhle blog, můžeš na něj narazit znovu – proto ti to sem píšu.

 

Jak jsi mě potom utěšoval, že jsem krásná ženská… Jak to můžeš říct? Kdyby to tak bylo, tak už spolu dávno létáme venku…

 

Po mých několika smskách, kdy jsem se nechtěla a nemohla jen tak vzdát a kdy mi potvrdil, že na to nebyl připravený a má teď v hlavě výborný guláš (který jsem mu nabídla sníst společně) jsme se domluvili (to navrhl on!), že si v pondělí večer aspoň popovídáme, protože si toho máme hodně co říct.

 

Tohle řešení se mi líbilo. Procházku jsem nemohla čekat ani v nejmenším, ale neotočil se ke mně zády. Měl snahu to řešit. A pořád byl na mě milý, i když zmizelo to jiskření, i když jsem se o něj snažila (abych pak pochopila, že ještě není správný čas se o něj snažit).

 

Povídali jsme si tři hodiny a bylo mi hezky. Klidně bych kvůli němu nešla spát, ale poznala jsem, že je příliš brzo chtít nějaký závěr. Chybělo mi to předchozí věčné laškování mezi řádky, i když mě opravdu bavil a chtěla bych si s ním povídat zas. Během těch tří hodin jsme neřešili to, co viděl. Nechtěl to řešit.

 

Proč nemůžeme dělat, že to neexistuje? V mé hlavě to neexistuje. Pak je tedy možné, aby to neexistovalo ani ve tvé. Nikdo o tom neví. Jen ty a já.

 

Co teď pro tebe jsem? Říkáš „krásná ženská“. Můžu ti teď právem nevěřit…

 

Slyšela jsem tě, jak jsi řekl: Ne, to nebyl sen, Růženko Šípková. To když jsem se bála, že se mi to jenom zdá.

 

Ale teď si myslím, že to byl jen sen.

Že i tys mi to šeptal ve snu a já si ho prožila naplno tak, jak to dělám vždycky, i když si pak nabiju. Ale vždycky to za to stojí – jít do toho od začátku naplno. Vím, že nejsem opatrná. Že jsem naivní. Že jsem pubertální. Že jsem jak utržená z řetězu. Ale nic z toho není na škodu, když jsou na to dva. Ale zas tak neopatrná nejsem. Jen jsem krásně nenabažená.

 

Pořád věřím tomu, co jsme si psali mezi řádky, co jsme cítili, když jsme si posílali vzájemně myšlenky v první vteřiny tohoto nového roku a věřím tomu, že to je to, co existuje, protože to skutečně je, kdežto má minulost je něco, co už není. To bylo. Skončila. My ale jdeme dál.

 

Můžu tohle řešit ještě stokrát nebo pětsetkrát, než to vyjde.

Ale já nechci! 🙂 (No dobře, tak chci. Co mi zbývá? 🙂

No jo, umíněná holka 🙂

A co je na tom – vědět co chci? 🙂

 

Já nebyla tou, kdo to celé začal. Ale obviňovat tě nemůžu. Byl to přirozený vývoj komunikace mezi mužem a ženou. Měl přirozeně přejít v scházení se a poznávání se. A narodila-li bych se jako žena, nejspíš bych tu teď nepsala o tom, jak to přestalo jiskřit, ale už bychom spolu byli někde v kině nebo v kavárně. Ale pak by ani neexistoval tento blog, protože by být ženou bylo tak přirozené a normální, že bych s největší pravděpodobností měla manžela a dvě hezké děti a o slovu transsexualita bych znala velmi málo jen z časopisů. (Ach, to je tak krásná představa…)

Přesto věřím, že jde začít znovu, byť ne od začátku. Vím to.

 

Žádný blog rušit nebudu. Jen jsem ráda, že z něj zmizely mé fotky a teď vím, že to bylo správné rozhodnutí, pokud se chci konečně od téhle mezifáze odpoutat. Nemůžu chtít začít žít život a vracet se současně k mé minulosti, byť ta v posledních měsících byla milá a dělala mi radost. (Ale naši potenciální partneři to vidí jinak 🙂 My to vlastně děláme i pro ně 🙂 Oni chtějí ženy a my chceme být ženami. Takže co tu řeším? Nějaká přeměna je jen dočasný stav jako pobyt v nemocnici, který léčí, až vyléčí a my z té nemocnice jednou půjdeme domů zdravé…

 

Už vidím na druhý břeh naprosto zřetelně. Je to na dosah. Vše, o čem jsem si snila, se mi splnilo. A teď už mi ke štěstí chybí jen to jediné. Ty. (A bílé svatební šaty, ale to patří k mým pubertálním snům, to se nepočítá 🙂

 

Jsem moc zvědavá, co bude dál, i když cítím, že mám jen takhle malilinkatou téměř neviditelnou naději. Je na mně, abych tě přesvědčila, že já jsem pořád já. A že se to zvládnout dá. Buď to prosím ty, na koho mohu být pyšná, že to dokázal… Vyplatí se to! Jsem o tom prostě přesvědčená.

 

A když to vzdáš?

 

Co ti na to mám říct?

 

Víš sám, že mužů a žen je dostatek. Jen je těžké si z nich vybrat toho pravého. Aby ta soukolí zapadla do sebe. Jako šrouby a matice. A nebrat to, co zrovna je, jako BAGETU, jen abychom zahnali hlad.

Ne, prosím, bagety ne. Nebrat bagety ani nebýt bagetami.

 

Tohle téma (láska) už ale na blogu budu pomalu opouštět, protože jde za prvé o běh na dlouhou trať, za druhé STEJNĚ JEDNOU NĚKOHO NAJDU 🙂 a za třetí už to patří do nějakého jiného blogu… o holkách, o létě, o prázdninách, o klukách, o slunci a jahodách, o snech… ale ne o transsexualitě. (Bože kdo vymyslel to strašné slovo? Nemohlo by se to jmenovat třeba „zaměnění„? 🙂 Ty, musím ti něco říct, já trpím „zaměněním“ víš?

To je takové jemné slovo 🙂 I když je docela možné, že i tohle jinak jemné slovo by brzy získalo svůj negativní nádech. Stejně jako původně neutrální slovo „negr“ apod. To je přirozený vývoj jazyka ve společnosti.

Tomuhle „zaměnění“ dám mile ráda už brzo sbohem a je mi jedno, co říká jedna polovina o dosaženém ženství po přeměně, zda je či není dokonalé. My ženami jsme, my to o sobě víme, ale ženy z nás pro okolí dělá právě to okolí a pokud nás jako ženu vidí, jsme ženami. Je to takhle jednoduché. Nač v tom hledat vědu?

 

 

Těch pár dní jsem nemohla nikomu odepisovat, protože jsem byla nepoužitelná. Měla jsem vyloženě útlum a to opravdu jedinečný. To je tak, když ženě do hlavy vstoupí muž, pro kterého ztratí hlavu…

 

A taky jsem na to měla nárok.

 

PROTOŽE JSEM DOSTALA MĚSÍČKY!!!!!!!!!! 🙂

 

 

Děkuji Ti, Leničko a Vlasti, za tenhle úžasný dárek, který pobavil nejen mě. Dnes jsem se chlubila v práci, že mám měsíčky.

Kolega poznamenal, ať si je vezmu vždycky, když budu mít blbou náladu 🙂 To je výborný nápad!

Úplně mě dostala kamarádka (biologická žena), která když tu (neoříznutou) fotku viděla, tak byla tak zmatená, že se mě ptala, jestli tím fakt myslím ty náušnice!

 

A prosím – nechte mi tu radost z měsíčků. Vím, jak je, vy ostatní ženy, proklínáte. Jak tvrdíte, že nám to nepřejete, ale my si to nenecháváme rozmluvit a přesto po nich toužíme, protože jsou ženské a myslím, že je to celkem pochopitelné, že chceme všechno. Ne jen to dobré.

 

Já ty své tedy už mám.

I když jen dřevěné 🙂