Breptání
Přijela jsem domů z Prahy a nechce se mi nic. Sedím tu v šatech s culíčky, měla bych jít do sprchy a spát a už vůbec jsem neplánovala dnes něco psát, ale když já mám tak trochu vztek sama na sebe (protože jsem teď neměla sedět tady u pc v šatech, ale někde úplně jinde) a navíc mi psala kamarádka, že v Rusku zakázali transsexuálům řízení automobilů, tak to už jsem nevydržela a musela si o tom něco přečíst. Ale věnovat tu tomu deset stránek tedy nebudu.
Ruská vláda se rozhodla schválit nová zdravotní omezení pro získání řidičského průkazu a řízení motorového vozidla.
To, že se něco takového nařídí v Rusku mě nepřekvapuje. Mají prý moc nehod a tak se to snaží nějak řešit. Jasně, že nejlepší je zakázat řízení co největšímu počtu osob, čímž snížíme nehodovost. A máme se hned na co vymluvit, protože úchyl s duševní poruchou prostě nemá na silnici co dělat. V Rusku se transsexualita řadí mezi duševí poruchy stejně jako travestité, voyaeři, crossdreseři, sadomasochisté, fetišisté, pedofilové, exhibicionisté, nekrofilové a další. Všichni tito lidé nesmí řídit od 29.12.2014 automobil. Potom ještě lidé s amputovanými končetinami, přičemž se zapomnělo na ty, kteří mají protézy. To nikoho nezajímá.
Prosímtě, Slovensko, neber si z toho Ruska příklad, ano? Už takhle to tam máš dost složité. A nevím, co se stalo, když ještě před pár lety byl proces přeměny pohlaví stejný v celém Československu, ale pak přišlo něco, co Slovensko zařadilo do lékařského pravěku. Například jsem se dnes od jedné slovenské slečny docházející k Hance dozvěděla, že pokud chce MtF v SR změnit jméno na neutrální a dochází na sexuologii v ČR, pak v SR neuznají české potvrzení ze sexuologie, takže musí zaplatit 100 EUR za změnu křestního jména a 100 EUR za změnu příjmení. Přijít ke komisi (v ČR) ještě s původním mužským jménem se totiž nedoporučuje. Joo je fajn dát skoro 6000 Kč jen proto, že ČR a SR jsou dvě naprosto odlišné země, které mezi sebou neuznávají lékařská potvrzení. V ČR je totiž asi transsexuál nějaký jiný transsexuál, než v SR.
Dále se prosím neptejte, jestli se cítíme jako transsexuálové nebo jako ženy. Téměř všechny vám odpovíme, že jsme ženy. Nic jiného neexistuje. (Proto pořád říkám, že transsexuálové neexistují. Je to jen (navíc nevhodně, protože to se sexualitou ani sexem nemá nic společného) zvolené pojmenování pro usnadnění procesu napravení chyb, které nastaly ještě před narozením.)
V Polsku to mají zařízené hezky. Několik FtM z Polska totiž dochází také do ordinace Hanky (což mě ani nepřekvapuje). A tam k úřední změně pohlaví není potřeba operace, pokud daný člověk prokáže (potvrzením od sexuologa), že dlouhodobě (několik let) vystupuje jako žena, spolupracuje se sexuologem a podniká veškeré kroky k tomu, aby mohl žít život jako žena. Jenže tím by narazil na polské zákony, které neumožňují úřední změnu pohlaví bez operace a tak se to formálně zařídilo tak, že v Polsku si slečna MtF nebo chlapec FtM podá žalobu na své rodiče za to, že se jejich dítě narodilo do nesprávného těla. 🙂 Na základě této žaloby polský soud (spolu s doloženým potvrzením od sexuologa) rozhodne, že tedy rodiče jsou vinni, žádný trest jim za to ale neurčí, avšak umožní jejich dítěti úřední změnu pohlaví i bez operace. To jsou ale výjimky.
A do koho bych si ještě rýpla? 🙂
Ne, do nikoho. Možná tak do sebe.
Než jsem jela ráno do Prahy, spatřila jsem na chodníku visačku od kufru s nápisem EMIRATES. Hmm, to se někdo má, že si takhle cestoval. Asi mu to upadlo, když se vracel domů. Ale z našeho vchodu to těžko někdo bude. Ten je plný důchodců… A najednou kuk – v křoví schovaný obrovský luxusní červený kufr. Tak volám městskou policii, že mi to přijde divné, aby si někdo schovával kufr z Arabských Emirátů do křoví a nechal válet visačku na chodníku, takže jsem ještě čekala na policisty, kteří místo toho, aby zaparkovali tam, kde jsem řekla, že ten kufr je, tak objížděli celý několikavchodový panelák, až pak zjistili, že na ně mávám a už vyskakovali z auta a usmívali se.
Ten druhý hned začal vtipkovat, co prý jsem dělala v tom křoví, že jsem si všimla toho kufru. Policejní humor mi nic neříká a pan policista byl smutný, že jsem se tomu nezasmála.
Chtěli po mně jméno. Tak jim říkám to správné – ženské (které teprve bude, protože jiné nikdy nikde neříkám a nemám důvod ho říkat). A teď rodné číslo! A jejda… :-/
S dovolením bych si rýpla do systému českých rodných čísel, která jsme dnes také probíraly na společném sezení a ze kterých jde velmi snadno poznat, kdo je muž a kdo žena.
A tak jsem policistovi nadiktovala jen datum narození + číslo za lomítkem 🙂 Stačilo mu to a nedivil se.
Na společném sezení se mi líbily dvě věci. Za prvé to byl fakt, že bylo jedním z mých posledních. Ne, že by se mi nelíbilo tam být, ale těším se, až se od tohoto světa konečně odpoutám a po pravdě si neumím představit situaci, kdy už mám svůj vysněný život, partnera a tomu partnerovi neustále každý měsíc říkám: „Ty, prosímtě, já pojedu zase na sezení s holkama k Hance Fifkové ano?“
Takový člověk by nejspíš řekl, že už bych si měla konečně uvědomit, že je čas se od toho odpoutat. Protože partner, pro kterého jsem ženou, nebude podporovat fakt, že jsem transsexuální ženou. To on nechce, protože já jsem žena. Přesně taková, jakou mě vidí. Ačkoli akceptuje mou minulost, není třeba se v ní plácat ještě několik dalších let.
A za druhé tam byly dvě slečny, které byly úúúúúplně na začátku. Nejprve jsem si říkala, proč na sezení holek jdou dva kluci? To nebyli klucííí. To byly holkýýý. Jedna říkala, že to ještě všude úzkostlivě tají… A tak jsem si zavzpomínala na sebe a na své začátky. Jak jsem to také úzkostlivě tajila přede všemi, bylo mi z toho zle a jak jsem takhle poprvé seděla na společném sezení – ale tenkrát už ne jako kluk, nicméně se to může, protože tempo přeměny je na každém z nás. Přeji oběma holkám „začátečnicím“ hodně síly, odhodlání, trpělivosti a štěstí na lidi kolem sebe. Všechno bude. I ty růžové zítřky, uvidíte.
Já si dnes vzala své nové černé přiléhavé šaty s bílofialovým lemem a výstřihem, k tomu fialové třpytivé nehty a růžovofialové náušnice. Na nohy černé zimní punčochy a kozačky. No a ty dva culíčky, co o nich Kačenka prohlásila, že jsou hezké a mám je tak nosit. Měla jsem z toho všeho radost a přála jsem si, abych někoho potkala.
To, proč mám na sebe ale vztek je proto, že jsem teď měla sedět na kávě s někým, kdo už mě jednou viděl, s kým jsem se procházela, strávila přes dvě hodiny a teď mě chtěl vidět znovu (aniž by stále cokoliv věděl, protože tento muž nezná můj e-mail a tak ho nemůže zadat do googlu).
Já v jeho městě kousek od mého domova sice zastavila, abych mu napsala sms, ale totálně jsem se zasekla, že nikam nejdu, že vypadám strašně a že i když jsem u něj poprvé prošla, tak podruhé neprojdu a tak mě ten strach ovládl, že jsem se po půl hodině musela rozjet domů, zatímco on běhal po tom malém městečku v ulicích a hledal, kde stojím 🙁
„Počkej ještě. Já si tam pro tebe dojdu. Chci tě vidět.“
Následovala vzájemná smršť sms.
Nemůžu uvěřit tomu, že jsem odjela. Byla jsem sice utahaná a viděla jsem se už v posteli, ale on mi psal už týden předem, že tam bude a že se těší. Já se dokonce ráno připravovala na variantu, že u něj přespím! Tak to jsem byla ale frajerka. Nechápu, kde jsem tu odvahu nechala. Rozhodně jsem jí před měsícem měla asi stokrát víc a minule se mi také opravdu vyplatila.
Říkal, že nemusíme dělat nic. Jen ležet a povídat si, aby měl pocit, že tam není sám.
To se mi moc líbilo. A i kdyby to tak nemyslel (jakože tentokrát ano), tak by stejně vše bylo v mé režii.
Vliv na celou věc měl ale také fakt, že je tu poslední týden a víckrát už v severních Čechách další zakázky nedostane, takže se vrací do jižních Čech a už se nikdy neuvidíme. Nikdy.
Když jsem si vzpomněla, jak jsem z něho měla zamotanou hlavu před měsícem, nechtěla jsem riskovat, že se pro někoho zblázním a on se mi ztratí z dohledu.
Chtěl se prý aspoň rozloučit a já teď nejsem schopná se ani svléknout a jít do sprchy, protože si naivně myslím, že se něco stane. Ale co by se mělo stát? Otočím prstenem Arabely a budu u něj? Přijede za mnou, když neví, kde bydlím?
Pohádky na dobrou noc se nekonají a tak se jdu přeci jen prohřát do sprchy a spát.
Všem lidem dobrou noc a těm v jednom městečku kousek odsud ještě dobřejší.
Myslela jsem si, že jsem mu úplně ukradená, že je mu jedno, jestli mě uvidí nebo ne. A on by tam venku běhal a hledal mé auto ještě teď, kdybych mu neřekla, že jsem odjela.
To jsou ty vztahy na dálku.
Nemají vůbec žádnou výhodu a nesnáším je, ale musím uznat, že pro nás jednu výhodu mají. Pokud si vezmu příklad, že se slečna z Liberce zamiluje do kluka z Hradce Králové a přestěhuje se k němu, má tam jedinečnou startovní pozici jako žena úplně ve všech oblastech života a nemusí řešit bývalé kolegy, sousedy, přátele, spolužáky … všechny ty, kteří znají její minulost. Protože tady – v novém bytě daleko od domova – to ví jen její partner.
Nechce se mi nic.
Řešit to, že se k nikomu, kdo se mi líbí, nemůžu ani přitisknout, protože bych byla hned odhalená. Řešit vzdálenosti, přeskakování překážek, které musí budoucí partner přeskočit hned tři:
1) fakt, že mám Kačenku
2) fakt, že nemohu mít děti
3) má minulost
Stejně jako zakletý princ v pohádce Sněžný drak nezvládl ani jednu ze tří zkoušek lásky k princezně, čeká tentýž osud většinu z těch, které před ty zkoušky postavím. Ale princ dostal ještě jednu šanci a záhy pochopil, kde udělal chybu. Uvědomil si, že princeznu přeci miluje. A když jí miluješ, není co řešit…
Ale tu svou radost mám stejně, protože za necelý měsíc mě čeká další hezký nezbytný krok vpřed.
Dneska asi prosmskuju noc…
Netuším, jak tenhle článek nazvat. Je to jen takové moje breptání, které jsem potřebovala někomu říct a taky se vyvztekat nad světem 🙂 (Nebo spíš sama nad sebou).
A co jako, že už se nikdy neuvidíme? Mohl to být hezký večer. Ale nééé, slečna je neschopná vylézt z auta.
(Tak kde byl tak dlouho? Pořád jsem ho vyhlížela. Jak mě asi mohl najít, když jsem mu neřekla, kde stojím?)
Zítřek bude v práci i po práci na infarkt a tak jsem se měla o to víc odpoutat od svého strachu a únavy a užít si, co to šlo. Tím „užít si“ myslím samozřejmě jen povídání s někým, pro koho jsem ženou a to je příjemné vždycky. Ta skutečnost, že se mu líbím je tak úžasná, že jsem možná hloupá, že jsem tam nezůstala, ale tohle určitě nebyl poslední muž, který do mého života vkročil. Osud ho vrací zpátky na jih a tak k tomu musí mít asi nějaký důvod. To, co mi ten člověk měl dát, už mi asi dal (jistotu a víru v sebe – ačkoli jsem jí dnes zahodila jako tenisový míček do lesa) a teď mi zbyly už jen ty krásné šaty, které si můžu tak akorát vyfotit.
Ale hrdinou dne bych vyhlásila MUDr. Berana z Plzně. Tedy z koutu naší země, ze kterého jsem dosud neměla žádné zprávy a který předepisuje androcur na PRVNÍ návštěvě!
Výborně.
Dnes se nestíhám divit.
11 Comments
Lucka
tak jsem si Terezko namlouvala že tyto pocity po čase na HRT pominou, vzala jsi mi iluze. a to jsem se právě na to vymlouvala, že dokud nemám ty kouzelné pilulky, budu mít dny kdy se nebudu cítit tak jak mě vidí ten druhý, samozřejmě si to vyloží tak že je vina na jeho straně a že on udělal něco špatně, protože člověk který to nezažívá to prostě pochopit nemuže a já se nedivím.
bluemoon
O tom Rusku jsem psala u sebe. Jde o to, že homosexualitu z původního návrhu vyškrtli a ponechali tam psychické poruchy a ty mají v Rusku hezky všechny v jednom pohromadě bez definic jako gamblerství, voyerismus, kleptomanství atd. a patří tam i TS. Rusáci by hlavně měli přestat chlastat za volantem a být k sobě víc ohleduplní na silnicích.
Tereza
[1]: které pocity myslíš?
pravidelný čtenář
Jižní Čechy nejsou jiný světadíl, takže žádný problém.
bluemoon
[4]: Že jo? Já to říkám taky pořád, že tomu štěstí si musíme jít naproti a nejde to se jen litovat nad svým osudem nebo si říkat neustále, proč něco nejde, protože na světě je mnoho jiných takových lidí, kteří to nemají dobré a třeba i z jiného důvodu. S optimismem to většinou končí dobře nebo alespoň s větším klidem v duši.
Kristýna
[5]: To bude jen taková Terčina předkoncová únava – ty bolavé nohy před vrcholem kopce. Optimismu má jinak na rozdávání.
Lucka
[3]: no přece ty, proč nejsme někdy schopny vystoupit z toho auta. / ono to nemusí být zrovna auto, ale jako příklad je to dobré/.
Tereza
[6]: 🙂
Tereza
[7]: Jak jsem zjistila (a psal(a) to i pravidelná čtenářka v komentáři [4]:), Kačenka není překážka, ale výhoda 🙂 (Tedy může být, pokud narazím na toho správného muže.)
bluemoon
[9]: Já mám třeba kamaráda, který je fakt hodnej, ale udělal si s jednou holkou kluka a teď už dlouho spolu nejsou. Tomu klukovi je tak 8-9let a protože máma pracuje od nevidim do nevidim, je ten kluk pořád s ním a občas přes víkend nebo někdy, když má máma volno je teprve s ní. A tady je ten problém, na který si mi vždycky stěžuje, když si najde holku, po cca půl roce mu ty holky začnou rozmlouvat to, že má kluka u sebe pořád a že by ho mohl mít jako ostatní tátové jednou za dva týdny, což vlastně ani prakticky nejde, když je máma pořád v práci. Je to pak takovéto systematické naléhání, které začne vadit i jemu a nakonec se s těma holkama rozejde. A dokonce to vadí i některým holkám, které dítě taky mají. Prostě začnou být v tomhle trochu sobecké a chtěj si víc vázat tu druhou polovičku. Má tedy hroznou smůlu najít si nějakou, které by to nevadilo, že má nějaký závazek a že s ní nemůže být neustále.
Michelle Šimlů
Ahoj, reaguji jen na detail do mozaiky obrazů, a to je má zkušenost s doc. Beranem. Milý pán, lidský. Byla jsem u něj úplně nazačátku ještě před tím než jsem šla k Hance. Pan docent mi tranzici mile rozmlouval, otcovsky radil ať si to řeším "virtuálně" a dál funguji v roli úspěšného muže. Cítila jsem, že se asi neshodnem, ani jsem mu neřekla: "Ty debile, co myslíš, že jsem posledních deset let dělala? A proč jsem tady? Protože to nefunguje". Mile jsem se rozloučila, a nikdy už tam nevkročila 🙂