Přeměny

Lana Wachowski je viditelná

8. 1. 2015 / 20:31 / 26 Comments
Není od věci projít se mezi těmi velebně vznášejícími se (ano, ony skutečně nepadají, ony poletují!) vločkami sama.
Sice se tak nenasměju, jako s někým, koho bych vedle sebe měla nejradši, ale to je jeho mínus. On se taky mohl nasmát, jenže se rozhodl takhle v domnění, že to tak pro něj bude lepší. Já si to tedy nemyslím, ale každý máme tu svou logiku, pravdu a představu.
Ještě mám tedy záchvěvy, kdy vystoupím z auta a čekám, že tam na mě bude čekat. Takový krásný naivní obrázek.
 
Je to takový hezký paradox.
Předtím jsem já nebyla já, ale všichni si mysleli, že jsem.
Teď, kdy já jsem já, si najednou všichni, kdo se to dozví myslí, že jsem někdo jiný, než ten, za koho mě měli. 🙂
 
„Spolu zvládneme všechno!“, „Miluji tě takovou, jaká jsi!“, „Moji lásku k tobě nemůže nic na světě zničit!“… Někteří lidé jsou takoví báchorkáři. A spousta holek jim na to skočí a uvěří.
Jak máme potom ale rozeznat ty, kteří to myslí vážně?
 
No nijak.
 
V tom je ta krása hledání 🙂
 
Ale my máme naštěstí zaručený způsob, kterým to zjistit jde.
Jakmile se náš vytipovaný vhodný adept na život ve dvou dozví tu skutečnost o naší minulosti a uteče, nebyl to ten, který to privilegium stát se tím naším nejdůležitějším člověkem měl dostat.
 
To si jen tak přemýšlím.
 
I o muži, se kterým jsem si dvě hodiny povídala, dívala jsem se mu do očí, pili jsme spolu kávu, smála jsem se, seděli jsme potom spolu půl hodiny v mém autě a on nemohl vystoupit, protože to nikdo z nás nechtěl a pak mě pozval k sobě nahoru (kam jsem nešla, ač jsem tak moc chtěla). Ten muž byl tak důležitý, že si to ani neuvědomuje. Více sebevědomí mi při téhle neplánované schůzce dát nemohl a tak si teď pokaždé říkám, že když si s někým můžu povídat dvě hodiny z očí do očí a on mě pak pozve k sobě, aniž by cokoliv poznal, protože pro něj jsem (no konečně už taky!) žena, že se totéž může stát jednou znovu… Přála bych si to.
 
To jsou přesně ty okamžiky, které potřebujeme. A pokud jim nepůjdeme vstříc, nikdy je nezažijeme.
 
Takový příšerný strach jsem měla, když jsem tehdy vystoupila z auta, protože se na mě usmíval skrz okénko u auta… Ten strach mi týdny nedovoloval se mu ukázat a kdybych ho nepřekonala (díky němu), nikdy bych ten hezký večer nezažila.
 
Tohle není cesta, na které zůstanete samy!
 
 
Zítra budu mít konečně lístky na svůj první holčičí ples, který bude začátkem února! 🙂 Prožívám to celý den s velkým nadšením a moc se těším. Kolegyňka prohlásila, že se raduju jako holky v sedmnácti 🙂 I ony to všechno prožívají poprvé. A hned mi ukázala šaty, které by se jí na mně na plese líbily 🙂 I mně se líbily 🙂 Pak jsme probraly barvu na vlasy, doplňky, kam s kabelkou při tanci, atd. atd. 🙂
 
Takže teď mě čeká ještě výběr šatů, bot, kabelky a budu vybavená.
 
Na ples jdu s Anetkou, která je jednou z nejdůležitějších žen mého života – biologická slečna – úžasná kamarádka, kterou už znám (a komunikujeme spolu) možná 12 let, ale nikdy jsme se dosud osobně neviděly, protože je z Moravy a nebyla k tomu příležitost. Ona byla u všeho. Takže ten víkend, který začne pátečním plesem, bude parádní dámská jízda a už bylo na čase se sejít…
To jsou přesně ti lidé, kteří vás v nejtěžších chvílích neopustí a ještě vám podají ruku. Teď je na čase jí to oplatit, popovídat si a poděkovat jí.
 
Tito lidé se na téhle planetě občas ještě vyskytují 🙂 U mě jich bylo dokonce víc a nikdy jim to nezapomenu.
Teď už jejich pomoc nepotřebuji. To nejtěžší mám za sebou. Ale stejně je zajímavé, jak se každý člověk dokáže chovat a přemýšlet jinak. Jsem přesvědčená o tom, že KAŽDÝ člověk, včetně těch z vás, kteří stále ještě váhají a sbírají všechna pro a proti (neexistují žádná proti! :), má nebo bude mít ve své blízkosti takového anděla.
Tito andělé většinou nejsou vidět ani poznat. Ale najednou tu z ničeho nic jsou.
 
 
Včera jsem si lehla v osm k televizi s tím, že si udělám čaj a už nic jiného dělat nechci. Pořád mi v hlavě létaly myšlenky na někoho, jehož kouzlo bylo tak silné a mocné, že do mé hlavy vstupuje stále samovolně, aniž bych to mohla ovlivnit a tak jsem se snažila projet televizní kanály a zůstala tam, kde včera běžel film Atlas mraků (Cloud atlas, 2012).
 
Věděla jsem, že jde o „mysteriózní psychologické sci-fi drama“, což je kombinace, kterou můžu. Líbil se mi i ten název, ale o filmu jsem toho moc nevěděla. Nejsem až takový filmový fanoušek, ačkoli do kina chodím moc ráda a moc ráda se podívám na dobrý film, jenže samotnou mě to nebaví. Já si po jeho skončení potřebuji povídat a ta absence někoho vedle mě, komu můžu důvěřovat, sdělovat svá tajemství, názory nebo se k němu schoulit, když mi prostě bude zrovna z toho filmu smutno, je zásadní.
 
A tak jsem si v mobilu na ČSFD nechala zobrazit děj + recenze, které nikdy moc nečtu.
 
Říkám to pořád, že vše, co se děje, má nějakou souvislost s naším životem – s jeho minulostí, přítomností i budoucností. A to chtěli říct i tvůrci tohoto filmu, aniž bych to ještě věděla…
 
V záplavě výborných hodnocení byl už na pátém místě komentář jen s dvěma hvězdičkami, který mě upoutal a (bohužel) dokonale charakterizuje to, jak nás společnost „parádně“ akceptuje:
„Poté, co si jeden z bratrů Wachowských nechal přišít kundu, jde to s milými transsourozenci pěkně z kopce.„
Uvádím jen první větu, protože to stačí. (A omlouvám se za ten hrubý tvar, který nepoužívám, ale to byla citace).
 
Ten „Pan Wachowský“ (dříve Larry, nyní Lana) vypadá teď nějak takhle:
 
 
Jenže teď si nechal „přišít“ ženský genitál (jak prohlásil ten „chytrý“ filmový fanoušek) a tak jeho filmy nestojí za nic.
 
Tak především JEJÍ filmy a hlavně – komentovat tu teď tak ubohý komentář je jako komentovat jakékoliv jiné ubohé komentáře, které jen plácají, jak je všechno špatné a negativní.
 
Zadejte si do googlu ve vyhledávání obrázků „Lana Wachowski“. Najdete tam stovky jejích fotek a na ŽÁDNÉ z nich se netváří nešťastně, ustaraně, vystrašeně ani sklesle. Lana je šťastná, Lana je veselá a její úsměv se mi líbí. Navzdory zcestným komentářům českých zoufalců 🙂
 
Opustila jsem tedy urychleně svět těchto zoufalců, kteří žijí mezi námi a prostě tu jsou (jako jiné nepotřebné bytosti typu klíště nebo kloš jelení) a vrhla jsem se v mobilu na hledání informací o Laně. (Můj počítač byl sice stále zapnutý, ale byl ode mne asi tři metry a já se z vodorovné polohy nemohla za nic na světě dostat).
 
Následující informace nejsou žádnou novinkou. Mnoho z vás o tom určitě ví, ale pro mě to novinka byla a líbila se mi.
Bratři Wachowští (ještě před přeměnou Lany) natočili kultovní trilogii Matrix. Nosili tu myšlenku v hlavě několik let.
 
Vím, že je ten film kultovní a všichni o něm mluví. Já ho dokonce i pochopila :), ale jsou filmy, ze kterých jsem prostě nadšenější. Vidět znovu bych ho nechtěla.
 
Atlas mraků jsem nedokoukala, protože jsem usnula, ale vůbec mi to nevadilo :). Šest na první pohled nesouvisejících časových rovin, které mezi sebou přeskakovaly i po sekundách, na mě bylo až příliš 🙂 Mám problém s časovými rovinami u jakéhokoliv filmu, byť by byly třeba jen dvě.
 
Ale k Laně jsem se dnes ráda vrátila…
 
Lana Wachowski, rozená jako Laurence Wachowski (* 21. června 1965, Chicago), je americká scenáristka, režisérka a producentka. Jedná se o jednu (starší) ze sourozenců Wachowských, jejichž profesní kariéra je rozsáhlá, ale jsou známí nejvíce díky filmové trilogii Matrix.

 

V roce 2002 se tehdy ještě Larry rozvedl s manželkou Theou Bloom a v dalších letech vystupoval postupně více a více ženštěji. V září 2007 pak prodělal po desetileté hormonální terapii (pozn. to by musela začít s HRT v r. 1997, tedy pět let před rozvodem, ale takto to píší noviny) operativní změnu pohlaví, a stal se tak prvním významným hollywoodským režisérem, který se veřejně deklaroval jako transgender. V roce 2012, v souvislosti s kampaní k filmu Atlas mraků (Cloud Atlas), vystoupila veřejně ve své ženské identitě Lana Wachowski a pod tímto jménem je již také uvedena v titulcích filmu.

 
Lana před a po přeměně
 
Já si nemyslím, že je správné skrývat svou identitu jen proto, že jsem VIP, že jsem manager velké firmy, že jsem kapitán bombardovacího letectva nebo vojenské jednotky v Afghánistánu. Myslím si, že jediná správná cesta je ta jedna.
 
Znám argumenty, které jsem různě četla a obavy, které takoví lidé mají. Takoví lidé mi i občas píší. Jsou to ty nejdojemnější a nejzoufalejší e-maily, jaké jsem kdy četla. A všichni si myslí, že nemohou nic. Že jejich život bude celý až do konce takhle nejzoufalejší, jak jen může být.
 
Na Laně mě zaujala jedna věc.
Ona neměla prakticky jinou možnost, než se k tomu takhle veřejně přihlásit, protože by to neutajila.
My si tu můžeme tiše bydlet v malém bytečku na kraji města, projít přeměnou a pak svět o nás neví, ale hollywoodská režisérka Matrixu???
 
Kdo by chtěl být do konce života na veřejnosti zobrazován vedle své ošklivé staré klučičí fotky?
 
Jak je vidět, někdo si to zvolit nemůže. Nemá jinou možnost.
 
Jak jsem se nedávno zamýšlela v článku „Kdo jsou ti lidé?“ o tom, proč transsexuální ženy chodí dobrovolně i po přeměně do televize a mluví o tom, čím prošly, čímž se tak na celý život zbavují možnosti žít život jako žena, ale pro celý svět už budou jen „transsexuálem“, nemohla jsem to pochopit.
Lanu ale chápu.
 
Tím, že v roce 2012 v rámci propagace filmu Atlas mraků začala také na veřejnosti vystupovat jako žena, obdržela Lana za tento krok ocenění „Visibility award“ („Cena viditelnosti„, o které se v ČR nemluví) od největší společnosti zabývající se ochranou lidských práv LGBT komunity v USA The Human Rights Campaign. Při neobvykle dlouhé děkovné řeči se Lana svěřila s osobními traumaty týkajícími se změny pohlaví včetně plánu na sebevraždu, který měla jako teenager.
 
Visibility award získali zatím tři lidé: Lee Daniels (2010), Lana Wachowski (2012) a Greg Rikaart (2014).
 
 
Řekla bych, že to je taková cena útěchy za to, že člověk bude navždy pro celé lidstvo místo ženou nedobrovolně transgender (nebo homosexuál, podle toho, jako kdo se zviditelňujeme). „Ty jsi řekla, že ses narodila jako muž a prohlásila jsi to tady veřejně přede všemi, takže my ti za to dáme ocenění. Protože stojí za to ocenit někoho, kdo má tolik odvahy to takhle veřejně říct!“
 
Rozhodně to nezlehčuji ani neznevažuji. To jsem tím říct nechtěla.
Chtěla jsem tím říct, že takovou cenu bych nikdy dostat nechtěla (čistě teoreticky samozřejmě). Ne proto, že za nic nestojí. Naopak. Zviditelnit se a dát všem lidem najevo, jakou mám sílu je úžasné a motivací pro ostatní. Ale ta cena je důkazem, že už nikdy nebudu pro tuhle společnost ženou právě proto, že jsem to všechno všem o sobě řekla. Tak, jako to dělají i jiní, mluví o tom veřejně a mnohdy to i někomu třeba pomůže.
 
No a nedělám to já snad tímto blogem? 🙂
 
Prohlašovala jsem to, dávala jsem sem fotky pro srovnání, protože mě samotnou nadchlo, jak je celá ta přeměna úžasná a tak mě potom někdo potkal v Kauflandu, aniž bych to věděla a večer jsem našla v poště e-mail, že mě viděl… že čte tento blog. (Mimochodem to byla Jassie a byla moc milá, ale to nic nemění na tom, že nechci být poznávána, protože to nebylo jen jednou.)
 
Ten, kdo na tento blog vstoupí poprvé až v tento okamžik už pomalu přestává mít možnost si mě s ním spojit. Zmizely z něj mé fotky. A s nimi i moje minulost, kterou už nechávám krásně za sebou jen v písmenkách, která mi kdysi dávno pomáhala přežít.
 
Nastal čas, kdy se radost z přeměny přesouvá tam, kam má – k radosti ze života.
Takového, o kterém jsem snila.
Ne o životě transgendera, ale o životě ženy.
 
Lana je (a bude) viditelná.
Já už (téměř) ne.
 
Teď je řada na vás na ostatních radovat se z přeměny, protože je z čeho se radovat.
A pak se rozhodnout, kam dál.
Zda-li budete viditelní jako transgender nebo jako žena…
 
Není to o tom, co je dobré a co špatné.
Je to o tom, jaké to je pro vás.
 
A já mám z toho všeho prostě radost 🙂
 
Jak mi napsala do svého hezkého e-mailu Diana:
Co by ti ten kluk řekl ještě před dvěma lety, kdyby tě potkal na ulici?
Nejspíš: „Tak co, chlape, jak to jde?“ 🙂
A teď tě zve k sobě nahoru…
 
Jde se z něčeho takového neradovat?
 

26 Comments

  • Niki Bretschneider

    9. 1. 2015 / 6:03 at 6:03 Odpovědět

    Atlas mraků mne tedy nenadchl. Jsou to filmy po kterých má zbýt pocit, ok, to mám ráda. Zpracované je to dobře, pocit zůstal, jenže mi jaksi podsouval myšlenku, kterou zrovna nemusím.

  • bluemoon

    9. 1. 2015 / 13:13 at 13:13 Odpovědět

    Tak jsem se podívala na jeho profil, přečetla si pár jeho výplodů a docela mne to zaráží, jak internet kryje takovéhle chudáčky a co si takovýhle zakomplexovaní dářečci následně k ostatním dovolí. Absolutní absence respektu a úcty bez žádné sebereflexe, až je mi ho docela líto.

  • Kristýna

    9. 1. 2015 / 15:42 at 15:42 Odpovědět

    Jééé, to jsem ráda, že o ní píšeš. Lana byla posledním impulsem k tomu, abych si uvědomila kdo vlastně jsem a začala to nějak řešit. Vidím to dodnes před očima: Jedu autem z práce domů, stojím na světlech, poslouchám na R1 Film o 5té a hovoří tam o Atlasu mraků, a při tom jeden z moderátorů celkem přiblble komentuje přeměnu Lany  v domnění, že jde o nějaký nepovedený bratrský vtip. A v tu chvíli se to vše ve mne nějak zlomilo.

  • Lucka

    9. 1. 2015 / 15:51 at 15:51 Odpovědět

    holky, protože mě kdysi jeden taky napsal celkem vulgární ale přitom uplně neobjektivní a nic neříkající komentář /nebudu tady psát kdy a k čemu ho psal/ tak jsem si ho taky proklepla. oni jsou to lidé kteří se tímto vyloženě baví a 90 procent jejich komentářu je vulgárních a urážlivých, takové nemá cenu vubec řešit. jsou to idioti co si něco dokazují. z očí do očí by si to ale netroufli.

  • bluemoon

    9. 1. 2015 / 19:48 at 19:48 Odpovědět

    [7]: ale ja se ted uz vubec nebavim o TS. Jsou to lide, kteri se spatne chovaji ke svemu okoli a k zene se nikdy ani nebudou chovat dobre. I jak jsem psala, ze kdybych tohle o nekom, koho znam, zjistila jako zena, tak by mne opravdu zamrazilo. Tohle nejsou ty vlastnosti, ktere od chlapa zrovna ocekavam. Je to uplne opak, bez ohledu na TS.

  • bluemoon

    9. 1. 2015 / 20:22 at 20:22 Odpovědět

    [9]: Někteří jsou fakt zastydlí a nemusí to být jen puberťáci. Je o tom i jedna povídka z filmu o "Finchovi", který kritika vyhodil z balkonu a svými extravagantními skutky doufá, že se tak zařadí mezi nejprodávanější autory. Jo pomohlo mu to, ale v kontextu nemá žádný význam…

  • bluemoon

    9. 1. 2015 / 20:54 at 20:54 Odpovědět

    [12]: To je taky jeden aspekt toho filmu, že i když je to scifi a někteří to vidí jako nadčasové dílo, tak nakonec ty lidi uvidíš ve svém okolí teď dříve, možná brzy nebo později. Je to podané sice jako scifi v různých časových úrovní, ale protože se lidé nakonec nemění, jsou stejně konstantní a jsou všude tihle kolem nás, není to hledání těch šesti charakteristik lidí pro diváka tak jednoduché a bez nějakých dalších zkušeností je pro něj do budoucna o to víc těžší je rozlišit. Divák se do toho jen tak snadno nevžije bez charakterových zkušeností a až pak s postupem času je nalézá jen za určitých okolností.

  • Tereza

    10. 1. 2015 / 8:58 at 8:58 Odpovědět

    [15]: …ale nemít svůj bod zlomu není špatné. Nejde si ho vynutit. Je to přirozený vývoj, kterým si musí každý projít. O svém životě si rozhodujeme sami.

  • Kristýna

    10. 1. 2015 / 12:17 at 12:17 Odpovědět

    [17]: Jasně že bodů zlomu je víc. Já psala o tom prvním, kdy mi došlo, že to je jak to je a že to musím nějak začít řešit (byť svým tradičním hlemýždím tempem), jinak se zblázním. To bylo takové to osvícení, vše se rozsvítilo a já byla 2 měsíce v neskutečné euforii.

  • the_ress

    10. 1. 2015 / 16:26 at 16:26 Odpovědět

    [17]: Já jsem měla první zlom před rokem a čtvrt. Byla jsem pak asi 3 měsíce v neskutečné euforii z toho, že je pro mě tato cesta možná. Pak, po návštěvě u Weisse, se euforie změnila v neskutečnou depresi. Ale spravilo se to, překonala jsem to a teď po měsíci a půl HRT se euforické pocity vrací. 🙂

  • Michelle Šimlů

    23. 11. 2015 / 20:17 at 20:17 Odpovědět

    Ahoj, opět moc hezký, Terko. A Lana? Každý může vidět jaký to byl před tím posmutnělý chlápek Larry, a jaká je to teďka veselá vtipná Lana. Její řeč při předávání ceny byla emocionální, osobní a nádherná, brečela jsem.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.