otєrєzє.cz

O Tereze a o Tomovi

17. 2. 2015 / 20:18 / 26 Comments
Kdysi dávno před lety byl pro mě foťák nesmírně důležitý. Byl nástrojem, který mohl navždy zvěčnit mé pokusy o ženskost (tu maximální, jakou jsem tehdy dokázala sama vytvořit a která byla stále nedostačující), vystavit ji na internetu a moct si tak díky tomu žít svůj vysněný holčičí život ve světě, ve kterém mi nic, kromě toho nejdůležitějšího – reality, nechybělo.
Jak jsem dnes zjistila, foťák leží už několik měsíců na stolku s vybitými bateriemi a už pro mě není důležitý vůbec. Obrázky se přesunuly do skutečnosti.
A nejen obrázky…
 
Chtěla jsem si vyfotit dárek, který jsem dostala k Valentýnovi… proto mluvím o foťáku.
 
Tím, jak se můj život najednou tak rychle přesouvá z virtuální roviny do opravdového světa mizí i čas a příležitost ke psaní. I když toho v hlavě nosím spoustu, nejsem schopná se ke svému počítači dostat. Přesně tohle jsem si ale přála! Můj milý deníčku, už jsem dostatečně šťastná, dojatá a nadšená na to, abych ti potřebovala dál sdělovat svá trápení. A tak bych ti vesele mohla sdělovat své radosti, ne? 🙂
Jenže ty nikoho nezajímají 🙂
 
Mrznu stále pořád a všude. Už potřebuji léto! Přesto byla včera chvíle (poměrně dlouhá, protože to byla celá noc (a první celá noc), ale pro mě opravdu jen chvíle), kdy mi zima nebyla. Existuje totiž jeden z nejpříjemnějších způsobů, jak se zahřát. Stačilo se přitisknout, cítit vůni jeho vlasů, jeho silné prsty propletené s mými nebo mít zavřenou dlaň, kterou mi schoval jako perlu do lastury a já vnímala jeho dech současně s tím mým. Můj byl rychlý, cítila jsem tlukot svého srdce, které mi bránilo usnout. A když jsem ho obejmula, cítila jsem tlukot i jeho srdce. Schválně se kvůli mě chvilku ani nepohnul, abych si tu chvíli užila. Pak už jsem cítila, že jsem mu zalehla jeho ruku, kterou si mě bere, jakobych byla lehkým peříčkem vznášejícím se v oblacích… až co nejvýš, protože tohle musí být sen…
Ne, tohle opravdu není sen! Já to dokázala!!! Jsem tu už těsně před koncem své cesty a plynule přecházím v normální život, jaký jsem si vysnila…
 
Když konečně usnul, budily ho myšlenky, které mi musel sdělit, což bylo tak roztomilé:
„Je! Ještě mám v pračce bundu, musím jí jít pověsit!“
Nespala jsem a tak jsem ho pohladila, ať spí dál, že jí jdu pověsit. Navigoval mě po bytě, kde najdu ramínko a pak jsem zase vklouzla hezky k němu.
Po chvíli jeho spánku: „Nemáš hlad? Vždyť ty jsi nic nejedla!“ 🙂
(Bože já bych ho umuchlovala.)
Opravdu jsem nejedla. Já totiž zapomněla jíst. Necítila jsem hlad. Byla jsem jak omámená a tak šťastná, že jsem v tu chvíli neměla žádné starosti, kromě jedné – že mi dnes na několik dní odjede pracovně za hranice.
Zase nějaká chvíle spánku…
„Neboj, budu ti psát sms!“ 🙂
(Jéé, on na mě myslí a budím ho ze spánku. Chudák, takhle se nevyspí.) A přitulila jsem se k němu ještě víc se slovy, ať mě kdyžtak odkulí.
Neodkulil.
Z ohleduplnosti jsem se pak v noci odkulila nepatrně já sama. On se obrátil na záda a když jsme se chytli za ruce, konečně se podařilo usnout i mně.
 
Spokojená a šťastná, vzrušená, dychtivá, odhodlaná, veselá, rozverná, svádivá a modlící se, aby se v tu chvíli zastavil čas…
 
Přesně tohle jsem už tak potřebovala!
 
Nedělní večer, kdy jsem odvážela domů Kačenku byl první po necelých 3 letech, kdy mi nebylo smutno. Ten stísněný pocit na mě nestihl padnout, protože mi zavolal, ať přijedu a najednou byl všechen smutek pryč. Věděla jsem, že tohle je jediný lék na smutek, ale ten lék jsem až doteď neměla.
 
Přistihla jsem se, že místo toho, abych něco vyprávěla tady do svého deníčku, vyprávím je jemu. Povídáme si spolu a já přemýšlím, jak se mohl stát takový zázrak, že tu najednou v mém životě prostě je?
 
Moc ráda budu chránit jeho soukromí, jak nejlépe dovedu a tak tu o něm toho už moc nepovím. Ale mohla bych ještě aspoň v tomto článku prozradit, jak se to stalo, že tu najednou je, protože sama jsem si dlouho lámala hlavu, jak a kdy se to jednou stane.
 
Nehledala jsem ho. To on si našel mě. Mám v přátelích na facebooku kamarádku, která má i jeho v přátelích a tak mi dva měsíce neustále psal. Snažil se mě přesvědčit, že se odněkud už roky známe 🙂 (Já věděla, že se logicky znát nemůžeme, ale líbilo se mi to). V žádném případě jsem nenacházela odvahu se sejít a tak jsem si jen hezky povídala, občas mu i odepsala.
Jenže jednou v pondělí večer mi začal psát, že mě už musí vidět.
On mě tak chtěl, že by udělal cokoliv, jen aby se se mnou sešel. Já mu to ale rozmlouvala a byla smutná z toho, že mám své tajemství, kvůli kterému to nemusí vyjít. To jsem mu ale říct jen tak nehodlala. Jenže jeho průbojnost a odhodlání mi změnilo život.
„Tak já jedu a počkám na tebe v autě, ano? A budu tam čekat tak dlouho, dokud nepřijdeš.“
Věděl, na kterém sídlišti bydlím a tak vybral jeden známý bod.
Dívala jsem se na něj z okna, jak tam zastavuje a čeká. Jak tam v dálce blikají blinkry a… do toho jsem mu psala, že mě bude nenávidět, ale že nemůžu přijít…
Pak mi ho ale přišlo tak líto, jak tam čeká. Pořád tam čekal. A měl tam s sebou i svého pejska. Čekali tam oba dva na mě a já stála u okna a bylo mi do pláče, protože bych tak ráda byla s nimi. Pitomá svazující minulost!
„Takhle ale nikdy ničeho nedosáhnu!“, dostala jsem vztek. Sama na sebe i na něj, že mě neposlouchá, že si prostě jen tak v devět večer přijede a nedává mi jinou možnost než sejít dolů k němu. A tak jsem na sebe hodila sukni, kabát a běžela mu jakože vynadat…
 
Jakmile otevřel dveře, vyskočil na mě jeho kouzelný pejsek a jakmile jsem si sedla dovnitř do vyhřátého auta, spustil se řetězec chemických reakcí u obou takovým způsobem, že jsme se pak ještě dvě hodiny procházeli po městě, on z roztržitosti zapomněl zamknout auto, ve kterém nechal mobil a tak jsme k němu běželi, nic se neztratilo, zůstali už v autě a povídali si.
Pak mě zavezl k domu a doprovodil až k venkovním dveřím…
„Ty budeš asi pěkný mazel, viď?“, loučil se se mnou… To nechápu, jak mě mohl mít za takovou chvíli přečtenou. Nedávala jsem mu (podle mě) viditelně najevo, že se mi líbí, ale očividně to muselo být jasné nám oběma.
Když jsem mu řekla dobrou noc, že jdu už domů, dostala jsem nečekaně pusu…
Tu jsem mu ale hned oplatila a tak došlo k trošku větší a vášnivější puse na dobrou noc, rozloučili jsme se konečně a já šla celá omámená domů. Chtěla jsem ještě… Víc! (Ale jen vduchu).
Slíbil mi (přemluvil mě :), že mě ráno vyzvedne, že kvůli mě přijede až k domu, odveze do práce a z práce spolu půjdeme někam na čaj…
 
Co následovalo druhý den byla pohádka, kterou už bych tu nechtěla popisovat do detailů… To je začátek něčeho, co už patří jen mě a jemu a ačkoli spolu oficiálně nejsme, tak neoficiálně mám z toho úplně jiný krásný pocit.
Mou minulost už zná. I já znám tu jeho. On je pro mě takový člověk, kterým je teď. Bez ohledu na svou minulost. Líbí se mi jeho plány, jaký je a jak žije teď.
 
Jedno ráno po večeru, kdy jsem se mu snažila jemně naznačit, že spolu opravdu ještě nemůžeme mít sex, i kdybych stokrát chtěla (jakože bych to v jednu chvíli opravdu bez váhání udělala), jsem dostala „facku“. Celá nadšená a šťastná v práci s rozepsanou a ještě neodeslanou smskou, ve které mu přeji hezké ráno dostanu zprávu o tom, že nemůže pokračovat. Kvůli okolí. A uvedl další důvody, které jsem mu ale z hlavy dostala, protože šlo o klasické předsudky této průměrné společnosti, za které on nemůže, protože mu byly po dobu jeho života vltloukány do hlavy a bylo na čase to změnit. Nevzdávala jsem to. Věděla jsem, jak moc se mu líbím a na to jsem sázela. Bylo to to jediné, co jsem v tu chvíli mohla.
Další ráno sms, že ruší to, co řekl předtím a že by to rád nechal otevřené…
 
A tak je to vlastně dosud.
Otevřené.
Zpracovává se…
Řeší se…
Loading…
Processing…
 
To znamená, že přede mnou dveře nezavřel. Naopak mi je vždycky s úsměvem otevírá a já z nich tak nerada odcházím…
Když stojím na špičkách, abych dostala pusu na přivítanou nebo když si mě přitiskne a přivoní k mým vlasům.
 
Jeho přítomnost vedle mě obrátila můj život vzhůru nohama. Všechno je jiné. To neustálé denní přemýšlení o něm, i když nechci, nejde se tomu ubránit, ty plány, které se mi honí hlavou, aniž bych měla cokoliv plánovat nebo šimrání, když si vybavím věci, které jsme spolu prováděli. Jsem sebevědomější, silnější, spokojenější. A promítám to do všeho, co dělám.
 
Na tom celém je ale ještě vtipná jedna věc.
Jmenuje se Tom…
 
A tak tenhle blog o Tereze a o Tomovi zůstává v tuto chvíli o Tereze a o Tomovi.
Moc bych si přála, aby to tak zůstalo.
 
Dozvěděl se už ode mě spoustu věcí. Řekla jsem mu, že o „tom“ tam dole nebudeme mluvit. Že chci, aby dělal (stejně jako já), že to neexistuje, ale stejně se někdy ptá a je s ním vlastně legrace. Chápu, že mu to tam vadí a nesnese to. Ne, opravdu heterosexulní muž nesnese penis u své partnerky 🙂
Mám vlastně štěstí, že jsem mu mohla říct konkrétní období, ve kterém už bych měla mít F v občance a kdy už nebude nutné si něco na mém těle jen představovat, protože už to bude skutečnost. To ho nadchlo, protože je to poměrně blízko. Stejně jako já už vidí cíl.
 
Ptal se mě, jestli se budu moc vdát. 🙂 Potěšilo ho, že ano. (I mě to těší :).
 
A tak teď tak trochu bojuji s tímhle mezistavem, který snad už brzy skončí a mám obrovskou dvojí motivaci: Chci být krásná sama pro sebe, ale chci být taky krásná pro něj.
 
Jeho přímost mě fascinuje. Vím o každém detailu na sobě, který má rád nebo naopak, který by rád změnil, což se také stane.
 
Věděl, že 11.2.2015 jedu do Prahy ke komisi. Z ničeho nic se nabídl, jestli nechci, aby tam jel se mnou…
 
Jestli nechci? Skočila bych mu kolem krku!!! Takže jsem měla řidiče 🙂
A tak přišla má vysněná chvíle, kdy mám ještě během přeměny (i když na jejím konci) po svém boku někoho, kdo bude stát u mě a nebudu na to sama. Být sama jsem si užila dost a tak jsem najednou přecházela v Praze silnici za ruku s Tomem, který mě rozveseloval a já jeho provokovala.
 
Jak mám psát bez detailů a bez poodhalení soukromí do svého deníčku, když je někdo teď mou druhou polovinou? Když mě někdo drží za ruku a naplňuje můj život z 95 %?
 
No jednoduše. 🙂
 
Přeskočím na jiné téma.
 
Chtěla jsem jen představit Toma, protože se o něm budu možná ještě někdy zmiňovat a taky vysvětlit, proč teď nesedím u PC a nepíšu. Opravdu toho nejsem schopná, neboť v jeho přítomnosti jsem nejšťastnější a chci si užít jeho, ne své klávesnice nebo svého blogu, který mi hodně pomohl, ale teď už je prostě ten čas zase poposkočit 🙂 Radostí i dopředu :).
Navíc tyhle začátky… aaach 🙂
 
Navzdory všemu špatnému, co je za mnou a navzdory všem negativním prognostikům (a díky těm pozitivním 🙂 prožívám záplavu endorfinů, což jsem včera Tomovi pod peřinou taky pošeptala. Cítila jsem, jak mě ty endorfiny, potvůrky jedny šimravé, lezou po celém těle a šimrají úplně všude. Poučená z předchozích neúspěchů a poučená z předchozího dlouhého vztahu mluvím teď s Tomem, jsem otevřená, upřímná, říkám mu, co se mi líbí a co ne, nic netajím a když něco chci nebo nechci, řeknu to narovinu. (Pokud jen dělám „kina“, on to stejně hned pozná :). Jeho přímost někdy bolí, ale vzápětí mě hladí.
 
Dnes večer budu usínat sama, než se mi po 20 dnech vrátí domů. A moc bych si přála, abych vedle něj mohla usínat už pořád. To byl ten nejhřejivější medvídek mého života. Ještě teď cítím to teplo. To lidské teplo, které nelze ničím jiným nahradit a které už jsem dávno zapomněla, jaké je.
 
Teď by se asi hodilo přeskočit na článek o komisi, když už jsem se tu o ní zmínila.
 
Tak jo 🙂
 
Málem bych zapomněla.
Tady je můj Valentýnský dárek s opravdovou kouzelnou perlou od Toma:
Můj Valentýn 2015
 
Je mi jedno, že jde o importovaný svátek, který slaví jen 40 % Čechů. Mám ráda jakoukoliv příležitost k tomu, dostat pusu od někoho, koho mám ráda.
 
První noc s Tomem…
První prsten od muže…
První muž, který mi nechal pootevřené srdce i přesto, jaká jsem…
 
Tome, promiň, že jsem tu o Tobě napsala, ale i ty sem patříš. Podle toho, co ses tu mohl dočíst Tě nikdo identifikovat nemůže (dávala jsem si na to pozor) a já budu dál úzkostlivě chránit všechno to, co chránit musíme a co si vzít už nenechám.
 
Teď teprve je to o Tereze a o Tomovi…
 
Další scénář je na nás obou.

26 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.