otєrєzє.cz

Půlnočním metrem s bílou lilií

1. 2. 2015 / 11:19 / 202 Comments
Je neděle jedenáct ráno a já tu ještě ležím v pyžamu. Jdu si jen udělat čaj a zase si sednu ke psaní, protože včerejší den byl jeden z nejdokonalejších, jaké jsem dosud během přeměny zažila a mám ohromnou chuť si o tom s někým povídat.
Dívám se na obrázek Stavovského divadla (vlevo), který mi ještě nedávno nic osobního neříkal, ale teď přesně vidím balkón v 1. patře téměř uprostřed u prezidentského lože, ve kterém jsem seděla a připadala si v dlouhých černých šatech jako v pohádce. Vidím místo u schodů vlevo, ze kterého jsem se šla o přestávce podívat zblízka na jeviště a povídala si tam s Vlastou.
Vlasta, se kterou jsem se viděla poprvé, ale známe se už skoro rok, nebyla ještě oblečená vyloženě za ženu. Takhle opravdoví chlapi rozhodně nevypadají a její vyhlídky jsou více než růžové. (Ty její vlnité vlasy byly opravdu parádní). Za pár dní jí čeká první návštěva sexuoložky a tak na ní bylo to nadšení z budoucnosti opravdu znát. Tohle nadšení mám na lidech moc ráda.
Vlasta přijela do Prahy něco zorganizovat v divadle, tak jsem od ní dostala volňáska a mohla tak prožít naprosto jedinečný den.
Ten začal už v momentě, kdy jsem jí čekala u vlaku na hlavním nádraží, kde jsme se na přivítanou objaly a její kolega se po vystoupení z vlaku zastavil uprostřed plynoucího davu a kouká na mě.
Jsou dva způsoby pohledů. Jeden zbožňuji a druhý nesnáším. Bohužel se od sebe občas špatně rozlišují.
„To je kolega, on jel se mnou ve vlaku.“, řekla Vlasta a poslala ho dál k východu. 🙂 Jen jsem se na něj usmála, abych odlehčila situaci, pokud to měl být pohled tázavý. Jak jsem se ale později v divadle dozvěděla, byl to zrovna ten druhý obdivný 🙂 (Takhle ty dva pohledy nazývá Vlasta a mně se to pojmenování docela líbilo.) Během jedné přestávky mi od toho kolegy totiž vyřídila pozdrav a prý se na mě ptal: „Vlasto? Co to bylo za slečnu?“ 🙂
Za slečnu!!! 🙂
 
Mé sebevědomí začalo stoupat.
Přijela jsem v sukni a černém kabátku s tím, že se v divadle budu moct převléknout do šatů. Zašly jsme spolu ještě do McDonald’s na Václaváku na kávu s krásným výhledem na Václava i s koněm a na druhého Václava (Havla), jehož obrovský plakát visel na Národním muzeu. Probraly jsme kde co, hlavně mě zajímala její situace a líbilo se mi, jak se ze všeho těší. Ona je takový ten nadšený typ holky, která bere všechno pozitivně, což jí nesmírně pomáhá zvládat bravůrně celou přeměnu. Navíc je vtipná a stále se usmívala, takže jsem byla moc ráda, že jí konečně poznávám osobně a když jsme domlsaly, sešly jsme po Václaváku dolů k divadlu, kde začal můj velký divadelní zážitek.
 
Stavovské divadlo je nádherné! Je jedním z nejstarších evropských divadel a už od roku 1783 je v něm nepřetržitý divadelní provoz. Je také jediným dochovaným divadlem na světě, ve kterém se objevil i Mozart, který zde v r. 1787 osobně dirigoval Figarovu svatbu, což u Pražanů sklidilo obrovský úspěch.
Když jsem tam potom na balkónku seděla, výhled jsem měla perfektní, bušilo mi srdce nadšením z toho, že jsem v tak krásném divadle, že jsem zrovna Češka a mohu tedy být zrovna v tomhle divadle pohlcená rezonancí zvuků úžasného českého orchestru, kterou z žádných reproduktorů na světě nezažiji a který doprovázel herecké výkony v jednom z nejznámnějších divadelních děl naší země.
 
Ale nebylo to jen divadlo, z čehož jsem byla uchvácená. Nejen Vlasta, která mě zavedla do kavárny divadelního klubu, kam mají přístup jen herci a hudebníci, kde kolem mě pobíhaly hlavní postavy v dobových kostýmech a já už nervózně pokukovala, kdy se budu moct převléknout do svých šatů… (Vlasta si v té kavárně v klidu vytáhla svůj bezbarvý lak a přelakovala si nehty :). Škoda, že je neměla barevné jako Brad Pitt při nedávném předávání filmových cen, čímž způsobil poprask 🙂
 
Byl to i ten samotný fakt, že jsem poprvé ve společenských šatech mezi lidmi! A zrovna taková velká kulturní událost v jednom z nejkrásnějších českých divadel. Navíc jsem měla díky Vlastě možnost poznat zákulisí, hudebníky a tak jsem si opravdu nemohla připadat ani jinak, než jako v pohádce.
 
Vlasta mi za chvilku přinesla vstupenku a zavedla do ženské šatny, kde se převlékaly tři hudebnice. „Ahoj, můžu vám sem poslat mojí kamarádku? Ona by se potřebovala převléknout.“ 🙂
„Jasně, to není problém!“, zaznělo ze šatny.
Myslela jsem, že tam budu sama, protože jsem řešila samozřejmě něco, co do ženské šaty nepatří (jeden takový detail – nevkusný zbytečný hrbolek, který se mi sice v kalhotkách perfektně podařilo vyhladit, ale co kdyby…? Už aby konečně definitivně zmizel! Je tam naprosto zbytečný, nepotřebný, překážející, nevkusný a já nevím co ještě).
Ta šatna byla totiž maličká, ale já si našla místečko, kde jsem se začala rychle (a velmi nervózně) spolu s umělkyněmi převlékat. Přede mnou bylo zrovna zrcadlo, takže jsem se kontrolovala, jestli nevypadám nějak podezřele špatně, ale zjistila jsem, že tím, že už mám prsa a téměř vysněnou postavu nebylo čeho se obávat. Nemohla jsem být a také jsem ani nebyla prozrazena. Nebylo nic, co by mě mohlo v ženské šatně, pokud bych se celá nesvlékla do naha, prozradit :). Z čehož jsem měla tak obrovskou radost a jakmile jsem na sebe nasoukala ty úzké uplé šaty, co dokonale zvýraznily můj pas a ještě víc vykreslila tu čárku mezi prsy, mé sebevědomí stouplo na vysokou úroveň, takže mi otrnulo a už jsem se začala ptát: „Vy hrajete na co, jestli se smím zeptat?“
„Já? Na lesní roh.“
„Aha, to je moc hezký nástroj, tak to se vás zaměřím! 🙂 Přeji vám všem hodně štěstí a moc se na vás všechny těším!“
Rozloučila jsem se, věci si nechala v šatně a šla za Vlastou, se kterou jsem ještě chvíli seděla v divadelní kavárně s nádhernými cihlovými klenutými stropy a stylovou dřevěnou podlahou, kde jsme se nakonec rozloučily, protože já šla na balkónek, zatímco ona kamsi do zákulisí.
 
Já, v černých lodičkách, černých dlouhých šatech s ramínky s rozparkem vzadu a holými zády a bílou šálou kolem ramen jsem byla najednou součástí této společnosti stejně, jako všechny ostatní ženy, které jsem v těch krásných šatech potkávala. Musím říct, že jsem si to opravdu užívala! Bylo to něco nepopsatelného. Cítila jsem se tak dokonale. Jako princezna!!! Navíc ty šaty toho spoustu odhalovaly. Šaty jsou vlastně takovým speciálním typem oblečení, které má sice zakrývat, ale současně odhalovat 🙂 Byl vidět můj dekolt, má k sobě přitisknutá prsa, můj krk, nahá záda, ramena, ruce a v přiléhavých šatech každá kontura mé postavy… V tu chvíli jsem děkovala pilulkám za to, že tohle vše teď mohu ukázat. A také mým rodičům, že tohle stvořili 🙂
 
Pořadatelka mi ukázala dveře na balkónek č. 9, ve kterém už byly vpředu na třech židlích dvě ženy a muž a já seděla na vysoké židličce za nimi, takže jsem všechno krásně viděla (a taky slyšela, což mě fascinovalo, protože když herec hodil na zem minci, slyšeli to úplně všichni, jaká je tam výborná akustika).
Vedle mě bylo velké zrcadlo se zlatým rámem, takže jsem si v něm připadala tak trošku jako v obraze, který namaloval dvorní malíř před několika sty lety.
Zkoušela jsem se v něm hned i vyfotit, jak tam sedím v šatech celá šťastná a nadšená a vždy, když jsem šla o přestávce (které byly dvě) dolů k jevišti za Vlastou, jsem se v tom zrcadle zkontrolovala. Ale upravovat jsem na sobě nemusela nic. Připadala jsem si tak krásně!
 
Ten fakt, že tu jsem v tomhle nádherném divadle mezi lidmi v šatech mě dojímal.
 
Jakmile začalo představení a začal hrát orchestr, přesně jak jsem čekala se veškerá ta energie, kterou hudebníci dali do svých nástrojů přenesla do mě. Neexistuje dokonalejší reprodukce hudby než ta naživo! Bylo to krásné. Všechny ty nástroje a zvuky a do toho zpěv herců v dobových kostýmech. Ty dlouhé sukně, jak se jim při tanci točily! Světla, třpytivý velký lustr, kresby na stěnách, atmosféra… Člověk úplně zapomene na starosti, jak je doslova pohlcen tím vším. Už přes sto let lidé chodí na toto představení, které je ale pořád stejné a pořád stejně úžasné. Nepřipadala jsem si jako v roce 2015…
 
Když jsem se propletla o přestávce mezi lidmi různými schodišti a chodbami k jevišti za Vlastou, ukázala na jednoho sedícího známého politika, kterého bych si bývala byla ani nevšimla, jak jsem byla ze všeho ohromená. Povídaly jsme si, dívaly se na sedící diváky a všude kolem mě bylo všechno tak krásné, honosné a sváteční!
Pak Vlasta udělala něco, co mě fakt rozesmálo! 🙂
Řekla: „Pojď. Já na tobě vidím, jak toužíš po té mužské společnosti, projdeme se!“
A vzala mě za ruku! 🙂 Jako muž bere svoji partnerku 🙂
Já neprotestovala, protože to byla kamarádka (co byla v pánském (promiň, v uni, ale šaty to nebyly, víš jak to myslím :)) a fakt jsem si užívala, jak jsme se proplétaly mezi lidmi směrem k balkónu, kam mě doprovodila 🙂
„Ty máš tak hebké ruce!“, zkonstatovala. 🙂 „Joo, ty budeš mít taky asi tři týdny po začátku HRT. To byl úplně první projev…“ „Však já vím, čtu tvůj blog, ne?“ 🙂
Uvědomila jsem si, že zrovna hebkost mých rukou a celého těla už vůbec nevnímám. (Že jí ale může vnímat někdo druhý a přála bych si, aby to byl někdo, kdo mou dlaň už nepustí a já tu jeho také ne). Beru teď tu hebkost jako samozřejmost, ačkoli jsem z ní byla před necelým rokem úplně vedle a nadšením jsem se rozplývala. Rozplývám se i teď a mám radost, že mám hebké ruce, ale už jsem se konečně přehoupla přes tu vyjančenost a můžu si spokojeně žít tak, jak jsem chtěla. Uklidnila jsem se. Nadšená ale zůstávám dál, protože ani jinak nejde vnímat tenhle zázrak.
 
Opravdu jsem si chvíli připadala, že jsem v divadle s mužem. Teď to nemyslím tak, jakože mi Vlasta připomínala muže, ale když jsem zavřela oči, vypadalo to tak. Vlasta ještě pořád bojuje s vousy, má za sebou tři procedury, ale těch milión odstínů šedi je stále ještě dost vidět, což znemožňuje jakýkoliv větší projev její ženskosti na veřejnosti. I to bude ale už brzy minulostí… Moc to lidem, jako je ona, přeju. To štěstí a radost, kterým jdeme vesele naproti.
Byla s ní legrace 🙂
Usadila jsem se na svou židličku, dala nohu přes nohu, zkontrolovala se (a pokochala) pohledem do zrcadla, světla zhasla a já byla zase pohlcená všemi těmi zvuky, prostředím a štěstím, které jsem si uvědomovala až moc dobře.
 
O tomhle se mi kdysi ani nesnilo…
 
Jakmile skončilo představení, přišla děkovačka, lidé tleskali, hercům to slušelo a jakmile se rozloučili, šla jsem zase k jevišti, odkud mě měla Vlasta zavést zpátky k šatnám herců, což bych sama nikdy nenašla. Protože se ale muselo přes jeviště a zákulisí, ještě na chvilku odběhla ke koši plném květin pro herce uprostřed jeviště a donesla mi velkou bílou lilii, kterou tu teď mám a celou cestu domů mi pak v autě nádherně voněla. „Sice není od chlapa, ale aspoň to tak bude vypadat.“, řekla a už mě vedla chodbičkami k šatně.
Šatna byla úplně narvaná, takže jsem se neodvážila dovnitř a čekala, až z ní někdo zmizí, přičemž mi Vlasta říká: „Prosímtě stůj chvíli, já tě musím vyfotit zezadu, abys viděla, jak to vypadá.“
„Co jak vypadá?“
„No uvědomila jsem si, že člověk se ze zadu nikdy nevidí, ale tohle je naprosto dokonalý pohled!“
🙂
Nejdřív jsem nechtěla, pak jí to nešlo fotit a já už musela zmizet v ženské šatně, kde jsem měla věci a kde byly ještě poslední tři hudebnice.
Ještě jsem jí stihla říct: „Stačí, když mi to takhle říkáš, nemusíš to fotit!“.
Ostatní se převlékaly ale tak rychle, že jsem nestíhala, takže jsem dostala klíče s tím, že je mám vrátit na recepci.
V klidu jsem se převlékla zase do sukně a kabátku a vrátila se k Vlastě, se kterou jsme potom vrátily klíč a šly pomalu po Václaváku na vlak. Chtěly jsme se projít. Míjely nás páry vyrážející za zábavou a každá druhá slečna byla v sukni, přestože byl leden. I já 🙂
 
Krásně jsme stihly vlak, kterým Vlasta odjela domů, zatímco já metrem do Letňan, kde jsem měla zaparkované auto.
 
Celou cestu v metru jsem držela tu obrovskou lilii a připadala si kouzelně jako puberťačka po prvním rande.
 
Domů jsem dorazila v jednu v noci, rozeslala jestě smsky do vlaku Vlastě a po jednom z nejkrásnějších dnů mé přeměny šťastná usnula.
 
Ty sexy dlouhé šaty jsem měla půjčené od sestry. Nevejde už se do nich. A tak jsem jí dnes napsala, zda bych si je mohla ještě chvíli nechat, protože jsou úžasné. Dostala jsem odpověď, že ano, ale jen do té doby, než zase zhubne. Takže za chvilku běžím k mamce, která mě pozvala na oběd a musím jí říct, aby sestru pořád vykrmovala tak dobře, jako dosud 🙂 (To jsem hodná na sestřičku co?)
 
Vlasta je člověk, kterému moc fandím. Nezoufá, neklade si zbytečné překážky a neustále nějaká „ale“ a dobře si uvědomuje, že spousta věcí, které jí čekají, je v jejích rukách a tak pro to dělá maximum. Víc už nemůže. Chodí na laser, připravuje své okolí na „překvapení“, plánuje svůj život v souvislosti s tím, kým doopravdy je a zatím má parádní podporu (to je tím, jak to podává a jak se k tomu staví). Teď musí přijít na řadu specialista, který jí v tom celém úžasném procesu pomůže a já se moc těším na výsledek. Ale jsem si jistá, že tady vše dopadne dobře. Mám radost z lidí, jako je ona. Mám ráda pozitivní osobnosti (skutečné osobnosti), které si umí jít za svým cílem bez ohledu na lidi, kteří jí od toho odrazují.
 
Přes dva roky píšu nebo říkám holkám, které jsou po přeměně a jsou moc krásné, že jejich přeměna je pro mě inspirací a motivací. Že na nich vidím, že to skutečně jde, což je moc důležité. To ony (ale nejen ony) mě dostaly až sem.
Včera poprvé tohle někdo napsal mně…
 
„Schválně jsem celou dobu pozorovala chlapy kolem tebe, Terez. A můžeš být v klidu. To nebyly pohledy tázavé, ale obdivné.“ 🙂 Ještě mi řekla Vlasta, která mi toho dnes dala tolik, že bych se uděkovala… Úplně v klidu jsem ze začátku nebyla, protože jsem samozřejmě řešila, zda jsem odhalitelná, ale pak tenhle hrozný pocit najednou zmizel, protože mě to za prvé přestalo bavit hlídat pohledy ostatních a za druhé v tom zrcadle na balkónku jsem viděla to, co jsem vidět chtěla a řekla jsem si, že pokud to tam vidím já, tak to tak přeci úplně stejné musí vidět i ostatní. Já nejsem jiná.
 
Už mám všechno, po čem jsem toužila. Chybí drobná kosmetická úprava („vyzmizíkovat hrbolek“ (ne, to není výmysl či podmínka lékařů nebo této společnosti, která mě má do toho nutit, ale čistě jen mé dobrovolné pro mě jediné přijatelné rozhodnutí) a vyměnit M za F v dokladech), která završí mojí cestu, co nebyla jen mojí cestou, ale cestou všech těch, které jsem na ní potkala a které mi toho daly tolik! A nebyly to jen TS ženy. Byla na té cestě i spousta biologických žen (a mužů), které jsem ani na téhle cestě neočekávala a jsem jim za jejich společnost moc vděčná. Každý mi něco přinesl a já byla šťastná, když jsem mohla i já přinést něco jim.
 
Pocit u srdce, který právě teď mám, je tak krásný, silný a intenzivní, že neexistuje nikdo, kdo by ho mohl zničit. To totiž ani nejde, protože TEĎ TEPRVE JSEM TO OPRAVDU JÁ.
 
Nemůžeme zničit samy sebe.
 
Můžeme zničit jen svoji masku.
 
Udělejte to, protože to stojí za to. A nemyslím tím jen TS osoby, na které se to přirovnání s maskou vyloženě hodí, ale setkala jsem se i s biologickým mužem, který začal více přemýšlet o svém životě. Překvapil mě. Protože (jak mi řekl) díky mně si uvědomil, že celý život nosí masku takového člověka, kterým doopravdy není a mění teď razantně svůj život, mění svoji práci, plní si sny, které si celý život přál (postavit dům, psaní knih…) a tak i on dosáhl svého vysvobození, aniž by měl cokoliv společného s transsexualitou.
 
 
A až si třeba jednou tenhle blog za pár let zase přečtu, moc ráda si zavzpomínám na všechny ty překážky, za které moc děkuji, protože jsem díky nim lepší.

202 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.