Ještě jedno poselství: Nepište blog!
Tak a dost.Tohle chci už napsat hodně dlouho. Ještě před několika měsíci bych nevěřila tomu, že tenhle článek jednou budu muset napsat. Od té doby, co se objevili lidé, kteří se snaží mi nějakým způsobem asi ztížit cestu nebo nevím, jaké je jejich poslání, ale přesně tohle (ač jsem očekávala) jsem nikdy na svém blogu mít nechtěla.
I slova mohou ublížit.
Jedno mé poselství bych tu tedy ještě chtěla zveřejnit.
Chcete-li mít klid a žít si svůj život bez toho, aniž byste museli řešit rozdílnost názorů na věc, kterou vnímáte jinak jen proto, že ji vnímáte s nadšením a euforií, zatímco jiní se vám budou snažit dokázat, že nadšení a šťastní být nemáte, že nemáte věřit v to, že se to podaří, ale že všechno dopadne špatně, chcete-li si žít tiše v ústraní bez pozornosti kohokoliv a hezky nenápadně si proměňovat svůj sen ve skutečnost, nečelit nepochopitelným protestům téměř k čemukoliv, co uděláte a zkrátka být spokojení s tím, co máte, přestože přijdete o radost ze sdílení radosti, a nejste-li dostatečně silní,
nepište blog.
Čím déle si jdete za svým snem a přibližujete se k cíli, tím více nepřátel a nestvůr se vám postaví do cesty.
Naprosto nelogicky. Místo toho, aby si lidé navzájem přáli štěstí a lásku, je (nebo se může stát) váš svět plným nenávisti, hádek a protestů, stěžováním a kritizováním způsobeným nějakým vlastním problémem, který jedinec není schopen s rozumem a citem řešit. Místo toho, aby lidskost byla na prvním místě, propadá se hluboko na dno před agresivitou a sobeckostí. Naštěstí je to jen pár jedinců, které se dají zvládnout. Je třeba jim nedát prostor. Ať se třeba utopí ve své vlastní nenávisti ke všemu, ve svém negativismu a ve svém vzteku.
Vy všichni tady, kteří máte se mnou neustále nějaký problém, si asi neuvědomujete, že můžete o svou „zábavu“ jediným kliknutím přijít. Jediným kliknutím může tento blog zmizet z tohoto světa nenávratně pryč. Jediným kliknutím v administraci tohoto blogu zmizí úplně všechno, včetně prostoru pro vás. Ale také prostoru pro ty, kteří hledají, tápou, neví, potřebují pomoc a které jen zastraší komentáře o zapáchající vagíně nebo zmrzačených orgánech. Takhle to přeci nejde. Není možné, aby šel příkladem někdo, kdo nadává na doktory, systém, Fifkovou, tuhle planetu a tenhle vesmír. Všichni víme, jaká jsou rizika. Ale tohle prosím ne.
Přesto přijímám, že je možné, aby se (jako jakákoliv jiná) kniha stala terčem kritiky. To je naprosto očekávatelné a běžné a nestavím se z toho na hlavu, protože důležité je v tomto blog opravdu mé štěstí, má radost a splnění mých snů a očekávání. Tato kniha je totiž moje a nechť je inspirací všem, kdo se chce vydat stejnou cestou, nechť je i on šťastný, má radost a i jemu se splní své sny. To přeji vám všem. Všem.
Píše-li autor svou autobiografii, není sobcem, pokud píše jen o sobě. Ale takový autor stejně nepíše jen o sobě, protože mu do života vstupují lidé, kteří se ho nějakým způsobem dotýkají.
Smažu-li tento tento blog, co by se asi stalo? Která další nevinná duše, která se jen vydala na svou cestu, by se asi stala terčem útoků, které nikdy nepochopím?
Tohle já přeci nemůžu udělat. Střílejte si šípy do téhle mé návnady, když vám to dělá dobře. Tenhle blog stejně nikdo nikdy nezahubí, i kdybyste ho rozstříleli na cucky a už vůbec nikdo nezahubí mě.
Smazat blog by byl zbabělý útěk a ten já nikdy neudělám. Mám jen jeden cíl a ten dokončím, ať už se to někomu líbí nebo ne za jakýchkoliv okolností.
Tento blog není poradna, tento blog není veřejná kavárna, není ani diskusním fórem ani nevyjadřuje oficiální stanoviska nevím jaké organizace. Nemá dokonce vyjadřovat názory ani nikoho z vás, ačkoli jsem to považovala za správné, dobré a důležité dát prostor úplně všem, protože je tak málo příležitostí se někde sejít a normálně v klidu si popovídat, svěřit se, společně zaradovat i z malých úspěchů. Není možné, aby se jedinci s porušeným egem povyšovali nad druhými, aby házeli komukoliv překážky pod nohy nebo aby si hráli na věštce, kteří zaručení tvrdí, kým jste a jací jste. O tom tento blog není.
Tento blog je pořád jen můj blog, můj deníček, moje kniha a pokud někdo nesouhlasí s mými názory, ať se třeba obrátí na evropský soud nebo vystřelí vzteky raketou na Měsíc – já je nezměním a už vůbec se nezastavím.
Tento blog tu zůstane, dokud budou na téhle planetě fungovat servery společnosti Nova TV, která Blog.cz provozuje.
Jediný způsob, který mě teď napadá, jak nechat knihu knihou nebo deníček deníčkem je úplně znemožnit jakékoliv nové diskuse, které do deníčků prostě nepatří. Takže prosím vy Šárky, slečny „zvláštní“ a Anity (nikdo další není) se uklidněte a můžetesi psát dál třeba na dveře toalet v nákupním středisku.
Kdo chce, tak mi dál může psát přes webový formulář v levém menu nebo na e-mail. Jedinečností této doby je, že můžeme psát deníčky, které mohou číst jiní, které mohou komentovat jiní a které mohou pomoci druhým. To měla být výhoda, ne zbraň. Příležitost, jak si navzájem poradit a pomoct.
Naštěstí i vy ostatní budete jednou těmi, kdo pošlou svá nadějná poselství zase někomu dalšímu.
Nezapomínejte i vy šířit různá poselství naděje během svého všedního dne. Poselstvím naděje může být úsměv, stejně jako vřelá nebo povzbudivá slova.
